vloženo: 23. 02. 2015

V hlubinách svých záznamů o terapiích jsem našla jeden z dubna roku 2011. Rozhovor s dotyčnou ženou se odehrál po skypu.
„Mám jet za dcerou do Londýna a mám panickou hrůzu z letadla. Jak se termín odletu blíží, je mi čím dál hůře,“ začala. Její rozrušení se projevuje
záchvaty dušnosti, od bránice nahoru ke krku má křeče tak veliké, že si musí jít lehnout, než znovu nabere dech. Třicet let byla učitelkou v mateřské škole. Má dvě dospělé dcery, s manželem je 35 let. Miluje kytičky, osazuje jimi balkón, cvičí, tancuje, fotografuje, ráda šije. Řeklo by se, užívá si života.
Dýchací potíže se hodně zhoršily rok před tím o prázdninách.
Jaký máte vztah s manželem?
„Ne zrovna dobrý. “

Co to znamená, ne zrovna dobrý?

„Zhruba dva roky zpátky mě začal častovat takovými ošklivými řečmi…“
Jakými?
„V posteli to máš se mnou za odměnu. Být s tebou je za trest. A tak podobně.“
Co za tím podle vás je?

„Mám strach, že má jinou ženu.“
Proč si to myslíte?
„Našla jsem v bytě sponu do vlasů, která není moje, ani našich dcer. Také jiné vlasy na polštáři. Často bývá delší dobu pryč z domova.“
Před tím nebýval?
„Ne.“
I kdyby to tak bylo, a měl jinou, co horšího by se ještě mohlo stát?
„Že zůstanu sama.“
Začne přidušeně plakat.
Dýchejte, soustřeďte se jen na svůj dech, nádech, výdech, nádech, výdech. Tak. Je to lepší?
„Ano.“
Můžeme pokračovat?
„Ano.“
Co horšího by se ještě mohlo stát, než že byste zůstala sama?
„Že bych si kvůli své nemoci už nikoho nenašla. Že bych byla bez prostředků. Manžel má svou firmu, víte.“
Mluvila jste s ním o svých stavech?
„Ano. Několikrát.“
Jak reagoval? Co na to řekl?
„Prý ho trápím a týrám tím, že ho obviňuji z nevěry. Udělá vždycky scénu, křičí na mne…“
Jak reagujete vy? Jak se při tom cítíte?
„Jsem nešťastná, je ke mně nespravedlivý. Já ho netýrám, to on týrá mně.“
Jaký jste měla v životě cíl?
„Spokojené a šťastné manželství a rodinu. Udělala jsem pro to všechno.“
Dalo by se to říci i tak, že jste se pro rodinu obětovala?
„Ano, tak to bylo. A je pořád.“
Řekněte první, co vás napadne: kde a v čem se stala chyba?
„Ve mně je chyba. Naučila jsem si ho, jak jsem se pořád starala.“
Pláče, ale už se tak moc nedusí. Po chvíli naváže.
„Žila jsem jen pro něj, pro děti.“
Žila jste jejich život, ne svůj, je to tak?
„Aaano, je to tak. Bylo to špatně, teď to vidím.“
Zapomněla jste na sebe?
„Úplně.“
Když se pohádáte, co uděláte potom?
„Odejdu a zavřu se v pokoji. Tam pláču.“
Víte, co děláte tím, že se zavřete sama v pokoji?
„Ne, nevím. Co?“
Izolujete se, zavíráte sama sebe do ´klece´. Vy se tím trestáte a zároveň utíkáte od problému. Ten ale pořád existuje, je s vámi, i když se tváříte, že není.
„Co mám dělat?“
Zkuste si představit, jak byste ke stejné situaci přistoupila jinak. Ne útěkem do pokoje, ne zavřením se. Tenhle model reakce se vám očividně neosvědčil.
Ticho. Haló, Lenko, jste tam ještě?
„Jsem, jenom…přemýšlím. Víte, teď mě něco napadlo. Mám už několik let takový sen. Pořídit si vlastní obchůdek s klobouky a kabelkami a půjčovnu k tomu.“
To je báječné. V čem je potíž, že o něm zatím jen sníte?
„Manžel mě odrazuje. Říká mi, to nepůjde, to nedokážeš, to se nechytí, nevyděláš si ani na slanou vodu, nemá to cenu.“
Ještě jednou zopakujte všechno, co vám váš manžel o vašem záměru říká, pomalu, hezky nahlas, a poslouchejte se.
Znovu to odvypráví.
Tak, a teď řekněte: ztotožňujete se s tím?
„Ne! Naopak, myslím si, že by to vyšlo a že by to byla dobrá věc.“
Takže – není to vaše přesvědčení?
„Ne!“
Co tím tedy manžel sleduje, co myslíte?
Odmlka je tentokrát mnohem kratší, než přijde odpověď.
„Přišel by o pohodlí, o servis.“
Výborně. Co dál?
„Snaží se mně odradit, protože se cítí ohrožen. To mi nedošlo…on vlastně žárlí, že by mě neměl doma, že bych se na něm stala finančně nezávislou….“
Následuje její veliký údiv nad tím vším.
Rozvíjíme její vizi s obchůdkem. Vypravuje mi, jak by co udělala, kde by co bylo, jak by to bylo s barvami. A taky jakou by z toho měla radost.
Máte tedy poměrně jasnou představu. Co vám ještě brání v tom ji realizovat?
„Mám strach udělat první krok do neznáma. Nemám své vlastní peníze.“
Pojďme to udělat takhle, navrhuji: Vezměte si tužku a papír, a pište, za prvé… za druhé…za třetí…ukotvíte svou vizi na papír. Rozumíte tomu, proč je dobré si to psát?
„Ano, ano, chápu.“
Výborně, takhle pokračujte dál sama, až skončíme hovor. Vezměte to se všemi podrobnostmi, se všemi detaily. Myslete při tom na sebe a svou radost z tvoření…atd. On má možná větší strach z uskutečnění vašeho plánu, než máte vy z letadla.
Teď mi povězte: Bojíte se jít do letadla a odletět za dcerou?
„A víte, že už ne?“
Jste si tím jista?
„Jsem. Nějak mě to přešlo.“
Fajn. Jak se cítíte?
„Dobře, mnohem lépe.“
Jak se vám dýchá?
„Jééé, ani jsem si nevšimla, že bych se zadýchala.“
Ozvala se mi ještě jednou po návratu z Londýna. Absolvovala cestu tam i zpátky úplně bez potíží.
Tak vidíte, takhle to v našich životech chodí. Posloucháme druhé a plníme jejich představy. Sloužíme druhým, zatímco sebe úplně vypustíme, málem až do vypuštění duše, až se dusíme. Vyrábíme si strachy tam, kde nejsou. Uvěříme jim. Opravdová příčina obav je skrytá pod zaprášeným závojem. Strhnout roušku té manipulace a odhalit iluzi …nemusí být pokaždé zase až tak složité a trýznivé.
Ivana Inšana PÍHOVÁ