vloženo: 10. 09. 2012

Občas se mezi klientkami objeví i muž. Michal přišel řešit rozvod manželství.

Na tomto příkladu uvidíte, jak se postupně obnažují jednotlivé vrstvy vědomí, paměti a emočních zátěží spojených s prožitky, kterých si člověk v běžném stavu mysli není vědom.

Věděl, že v e-mailové poště najde návrh na rozvod. Očekával jej, a zároveň se obával poštu otevřít, třebaže si byl vědom, že jde o jediné řešení, jak ukončit nefunkční vztah mezi manželi.  „Vím, že jinak to nejde, aby mohlo být pro oba lépe, ale vnitřně s tím nesouhlasím. Jsem rozpolcený, přijde mi to absurdní, rozvod je přeci i duchovní věcí dvou lidí. Nechápu důvody, nechci to přijmout, ale musím,“ povídá se smíšenými pocity, k jejichž vyjádření nejprve obtížně hledá správná slova.

Partneři žijí už nějaký čas odloučeně, on tady, manželka studuje v zahraničí.

Jdeme s Michalem k události, která mu takovým zásadním způsobem vstoupila do života. Vydáváme se na cestu do Vídně za manželkou.

“Sedíme v bytě, povídá mi, že se chce rozvést. Cítím na solaru silný zásah jako po ráně pěstí. Zavalí mě, nechce se mi uvěřit tomu, co mi říká, co slyším. Zasahuje mě to jako hrozba. Rozebíráme náš vztah. Říká, že už ke mně necítí to, co dřív, že vztah ochladl, že si se mnou nemá co říct. Chci jí pochopit, ptám se, proč se chce rozvést, dozvídám se, že má známost. Cítím druhou ránu do solaru. Takže její srdce už patří jinému…Mám pocit na zvracení, pocit palčivé blokády kolem žaludku a pod ním.

Když se loučíme, cítím obrovské napětí. Tohle snad nemůže být pravda! Jenže sen to taky není. Je mi bídně. Objímáme se, oba intenzivně pláčeme, cítím z její strany jen soucit, lítost, odstup. Pak už mám jen pocity smíření, že to nelze zvrátit, ale pocity neuvěřitelné, a tenhle stav prožívám od té doby stále dokola. Nejsem schopen vnitřně pochopit, přijmout to, co se děje. Natož se toho zbavit.“

Zhluboka se nadechuje, nabírá sílu. „Jsem roztřesený, zasažený, nejsem ve stavu, abych si odvezl svoje věci. Ona jde se mnou k autu, vyjadřujeme jeden druhému úctu, jak si sebe vážíme, tím se emoce ještě zjitří a já odjíždím. Nevím, jak jsem zvládl cestu domů.“

Při druhém kolečku si objeví, co před tím neviděl a nevnímal.

„Jsme v našem společném bytě. Její oznámení o rozvodu mě totálně zaskočí. Pociťuji tíživé, nepříjemné horko, zvedá se mi žaludek, informace o tom, že někoho má, ve mně vyvolá směsici žárlivosti, pohrdání k němu, ale i nedůvěry…náš vztah, i když skomírá, přece pořád stále žije, a co ten její nový, ten ani nezačal žít …tohle pociťuji a pak taky cosi jako zradu, i když ji hned omlouvám, protože mi říká, že její rozhodnutí o rozvodu je staré pouze 3 týdny. Pak cítím závist a jsem dokonale zmatený, jakoby roztříštěný.

Rozebíráme náš vztah. Říkám jí, jakým způsobem ovlivnila můj život, že mě naučila ochutnávat života, a že mám pocit opuštění a ztráty. Cítím lítost, že to muselo dojít tak daleko…“ Čím a jak ti otevřela oči? „Svým příkladem, jak žije, že se řídí intuicí, umí dávat najevo radost, zatančí si, projeví se, poslouchá jinou hudbu než já. S ní jsem pochopil, že každá věc je tady od pána Boha. Začal se mi dokonce líbit tanec, a její otevřený pohled na lidi a přístup k nim. Odmítal jsem společnost. Díky ní jsem začal vnímat individualitu každého člověka, přestal jsem lidi hodnotit a začal je naciťovat. Sedím v autě, brečím, odvracím hlavu, startuju, odjíždím.“

V tomto okamžiku si uvědomí, že ona ho naučila žít, že mu předala, co měla a její úloha či poslání v jeho životě skončila.

Potřetí se Michal naprosto otevírá, dívá se pravdě do očí a odhaluje donaha své pocity, emoce, každou pohnutku si mnohem více vybaví a ujasní.

„Říkám jí, že dávám do vztahu víc, než ona, ona že není schopna to opětovat, proto se se mnou rozvádí. (Chtěl by, aby to tak bylo, protože by to bylo pro něj přijatelnější). Oponuje mi, říká, že ji svazuje moje až fanatická závislost na ní, a že ke mně nic necítí. Moje reakce je, že nejsem schopen uvěřit, že ke mně nic necítí. Prosím jí o čas pro nás, ale ona že už nechce, cítí to jako definitivní a já si říkám, to nemůže být pravda, je to jen zlý sen. Povídám, co cítím k mojí mamince a co cítím k manželce. Vmetá mi do tváře, že to není láska, ale moje závislost, a že jsem jí jako partner nerespektoval. Vtu chvíli už vnímám, že ona byla dávno rozhodnutá, že to udělá, žila tím, zatímco já nebyl schopen takhle uvažovat, jít tak daleko. Dále mi říká, že se rozhodla před třemi týdny, vnímám to jako rozpor, ona na to odpoví, že je to její slabina, neříkat mi věci naplno s ohledem na mě, aby mě nezarmoutila, což ale stejně udělá. Cítím její strach z kontaktu se mnou. Povídá, že po sobě nechala šlapat a že až teď našla sílu, aby to skončila. Pak říkám já, že se jí nebudu snažit ovlivňovat, zasahovat svou květnatou myslí, ona že už nechce tyhle řeči poslouchat a zažívat, já na to, že už nedopustím, aby se tohle dělo, abychom takhle žili. Její názor to ale nezmění. Trvá si na svém. Ptám se jí: Jak tě můžu propustit, jak se mám s tebou rozejít, když k tobě cítím tak hluboký vztah? Ona že si najdu někoho jiného, kdo mi bude vyhovovat lépe. Nemůžu uvěřit, že je pravda to, co slyším.

Informuje mě o své nové známosti, říká, že to zatím není nic jiskřivého, ale že by byla ráda, abych to respektoval. Jsem překvapený tím, že může vzniknout vztah přesto, že člověk není rozvedený, nejsem schopen to rozdýchat. Jelikož tuším, o koho jde, tak si říkám, že to není vztah, jen protéza, náhrada…

Najednou mám vztek na celou situaci.“ Z čeho pramení? „Cítím, že nikdo nemá právo vstupovat do vztahu, který není ukončený. Mám vztek na oba dva. A jsem překvapený tím, že jsem vůbec schopen říct, co jsem řekl, ačkoliv jsem se cítil úplně paralyzovaný.“

Čím jste si ji chtěl udržet? „Tím, že jsem to myslel opravdu upřímně. Neměl jsem tušení, že mě vnímá jako ohrožení. Její nový vztah jí má pomoct, abych se vztahu pustil snáze já.“ Projedeme ještě jednu starší událost, která hlouběji posvítí na události.

„Před třemi roky se moje žena dozvěděla o konkurzu do orchestru, v němž sedí můj bývalý profesor, který má zásadní slovo rozhoduje o přijetí či nepřijetí uchzačů. Reagoval jsem na to velmi netaktně, nelaskavou formou, a to byl jeden ze smrtících elementů našeho vztahu, kdy dostala ode mě hrubou a nelítostnou kritiku.“ Co jste jí řekl? „Že nemá absolutně smysl, aby se do konkurzu hlásila, že na to nemá. Vidím, jaká osudová chyba to byla. Vlastně si uvědomuji, že tohle byl hřebíček do rakve našeho vztahu.“

Jak často v životě něco odmítáme přijmout, a neuvědomujeme si, že nepřijetí je vlastně boj. Boj není produktivní řešení, nemá vítěze, jen poražené. Netýká se to jen vnějších událostí, ale i nás samých. Přijmout se takoví, jací jsme, přijmout druhé takové, jací jsou, obnáší zbavit se iluzí. Nesmírně důležité je pochopit, proč se věci dějí tak, a ne jinak, jaké postoje, názorové a myšlenkové formy jsou za nimi. Teprve pak může přijít úleva.

Ivana Inšana Píhová