vloženo: 14. 05. 2014

Telefonovala moje mladá klientka a zkroušeným hlasem mi pověděla, že je po dost těžkém úrazu a jestli bych ohledně terapie nemohla tentokrát přijít já za ní, protože ona ke mně jít nemůže. Viděly jsme se jednou, kdy jsme řešily jednu pracovní zapeklitost propojenou s osobním vztahem. Soňa je velice schopná žena, mladá, sotva po třicítce, zároveň má v sobě jakýsi těkající neklid a napětí. Má za to, že jí ujíždí vlak a ona, když mu neubude stačit, uvidí za chvíli jeho koncová světla.

Domluvily jsme nejbližší možný termín.

Přišla mi otevřít o berlích, celou nohu v ortéze. Co jste, pro Boha, vyváděla?! „Spadla jsem z koně, museli mi operovat meniskus. Uděláte si, prosím vás, čaj sama? Nevydržím stát,“ řekla a zamířila ke křeslu.

To se rozumí, že jsem připravila čaj pro nás obě a daly jsme se do práce.    

Vyšlo najevo, že v krátkém časovém sledu, ani ne v rozsahu roku, měla nehod a úrazů víc. Napřed upadla na schodech. Výsledkem byl pořádný výron v kotníku, nemohla několik dní chodit. Zůstala doma, a protože pracuje na živnostenský list, musela sehnat do své provozovny zástup, aby ji nemusela zavřít. A zastupující osobě samozřejmě zaplatit. Sotva se kotník pohojil, krátce na to bourala autem. Tentokrát měla natlučené obě nohy, což ji odstavilo na několik týdnů. A do třetice tedy pád z koně a operovaný meniskus.     

Panečku, to máme bilanci! Tři úrazy po sobě, pokaždé se zraněním jedné nebo obou nohou, a následné vyřazení ´z provozu´, znehybnění, stav bez (moci), kdy nemohla uvařit ani čaj, nemohla pracovat, utíkaly jí penízky. Zároveň jí byl však nabídnut čas popřemýšlet, proč se to děje, dumat o příčinných souvislostech.  

Když to zprvu nedovedla rozpoznat, přišlo opakované násilné zastavení. Vyluštila si to docela rychle, protože má mysl otevřenou a už ví, že tohle všechno se nesběhlo náhodou, že jí to mělo něco říci. „Moc jsem všechno chtěla stíhat, zastat, zvládnout, nic nezanedbat, žít naplno. Chtěla jsem ještě tohle, a támhleto…“  Všeho moc najednou škodí, říká staré moudré přísloví. A taky, že méně je někdy více.

Nohy máme určené k pohybu, k chůzi, a tak zpráva skrze opakované úrazy dolních končetin byla celkem snadno čitelná. Úraz přišel jako varování.

Zpomal! Jako na světelných tabulích před vjezdem do obce či města. Zpomal! A když nezpomalila, přišel druhý malér. Ještě jí to nedošlo, tak prásk, přišel třetí. A nejen to, že měla ubrat na tempu a přestat na sebe a všechny svoje aktivity tak tlačit. Měla hlavně přehodnotit myšlenkové schéma, že jedině výkonem (sebezničujícím!) si člověk zajistí (či snad dokonce pojistí!) úspěch a uznání. Dostala šanci, pěkně vleže, s nohou podloženou nahoru, přijít na to, že by bylo právě teď na místě ve svém životě některé věci změnit, přeskládat priority, prostě přenastavit program v hlavě.  

Jenomže – co k tomuto původnímu schématu vedlo? Kde se to naučila? Proč měla takový program v hlavě? Odpověď jsme našly poměrně záhy – zase – jak jinak – v jejím dětství. V naprosté většině případů se najdou kořeny jednání v dětství.

Soňa se snažila vzdor názoru domácího prostředí dokázat, že se v ní mýlí, že ona zvládne totéž, co ti druzí, a ještě mnohem lépe. Že je na ní spolehnutí. A aby toho neměla náhodou málo, vyrazila na zkušenou do Ameriky zdokonalit si angličtinu. Potřebovala si ovšem na školné vydělat, a tak se zaměstnávala různými pracemi. „Po roce a půl jsem byla doslova ulítaná a uběhaná. Ušetřila jsem na letenku a hajdy zpátky domů. Tedy také proto, že se mi nesmírně stýskalo.“

Na otázku, proč to už nemohla déle vydržet, měla pohotovou odpověď. „Protože svoboda tam je iluzorní stav.  Je běžné, že lidé mají dvě práce, vlastně nedělají téměř nic jiného, než pořád pracují. “

A máme to. Z domova základ, v cizině pěkně přikrmený a výsledek? Nesmím ani minutu v klidu stát, protože to vypadá, že nemám co dělat. S takovým možným hodnotícím kritériem se vnitřní nastavení Soni nemohlo smířit, a tak osedlala – doslova – koně a jela tryskem. Až ji kůň shodil. Právě včas.

Mám zprávy, že udělala opravdu radikální řez: pustila provozovnu, která byla beztak více ztrátová než zisková, a šla učit angličtinu. Báječný nápad, s její jazykovou průpravou. Mám ráda šťastné konce.

Ivana Inšana PÍHOVÁ