Tímto článkem se ještě budu věnovat dětem z důvodů, které jsem již v sérii o dětských strázních a potížích uvedla: děti jsou vydané doslova napospas dospělým, nemají obranné prostředky a často ani zastání od těch, kteří by pro ně měli mít cit a porozumění. Dospělí, často zahleděni do svých zpěněných dní a situací, nevidí a neslyší ty malé a zranitelné vedle sebe.

Jedním z vůbec nejtěžších životních období je pro dítě rozvod rodičů. Ví se, že dítě – děti jsou často přesvědčeny o tom, že se rodiče rozvádějí proto, že ony dělaly chyby nebo že nebyly dost hodné! Děti se cítí vinny za rozluku rodičů a ve svém dětském myšlení a psychice se obviňují a vnitřně trápí ještě i dlouho po rozvodu rodičů.

Pro příklad nemusím daleko. Rodiče mého vnuka se rozvedli, když mu byli čtyři roky. Malý kluk byl postavený před hotovou věc ve chvíli, kdy mu bylo sděleno, že od teď tady s námi bude bydlet „tenhle strejda“ místo táty. Dneska je vnukovi 11 let a dosud mu nikdo z rodičů nevysvětlil, proč se tak stalo. Prostě, nějak se s tím vyrovnej. Mezitím, každých čtrnáct dní, s batůžkem na zádech, měnily děti po mnoho let – vnuk a o sedm let starší vnučka – domov: od mámy k tátovi a jeho nové partnerce, a obráceně. Baťúžkáři, děti na „pochodu“ které za nějaký čas ani nevěděly, kde jsou vlastně doma. Střídavá péče je zatěžovala do té míry, že časem ztratily docela přehled o tom, u kterého z rodičů mají jaké věci, oblečení a učení do školy. Zmatek v jejich hlavách narůstal o fakt, že u každého z nich se vzhledem k novému partnerovi musely nějak chovat. Neboli se stylizovat, přetvařovat, neprojevovat se přirozeně. Tohle jsou věci, které se vtisknou hluboko do duše.

Jednou se naskytla příležitost, při níž jsem zvěděla, že vnouček stále věří, že se rodiče zase dají dohromady. Moc si to přál! Byla to taková prchavá chvilička, kdy tenhle introvertní kluk pootevřel vrátka své „třinácté“ komnaty. Vnučka, vzhledem k věku a své duševní a duchovní vyspělosti pochopitelně moudřejší, vyhodnotila soužití jak u mámy s jejím partnerem, tak u táty s jeho partnerkou slovy: „Nejde to, jsou to cizí lidi. Rodiče, ať jsou protivní, nerudní, náladoví nebo jací chtějí, pořád jsme jejich děti a nejsme děti těch druhých.“ Což jim ti druzí partneři dávali „pěkně sežrat.“

Čímž jsem naznačila, že řeč bude v dalším článku o nevlastní rodině – nevlastních rodičích a nevlastních dětech.

Rozvod rodičů se na dětech podepíše vždy a bez ohledu na věk dětí. Rozvodem rodičů nabyly děti určitých zkušeností. Jednou z nich je ta, že v dospívání začínají mít pochybnosti o tom, jestli ony samy jsou vůbec schopny udržet trvalý vztah. Jejich důvěra v rodičovské, rodinné hnízdo je narušena, pocit bezpečí a ochrany je zeslaben tím víc, čím více nepohody do „nových rodin“ těchto rozvodových sirotků vnášejí noví partneři rodičů. Tuto zkušenost děti vyhodnotí buď tak, že by je podobná pohroma rozpadu rodiny mohla jednou také potkat, takže raději v dospělosti  z obav žádné trvalé vztahy nenavazují, nebo se zcela vědomě rozhodnou nemít vlastní děti, aby jim ušetřili traumatické zážitky případného rozvodu. A také může nastat situace, a tu znám ze své praxe psychoterapeutky taky hodně zblízka, že se i přes rozvodovou zkušenost od svých rodičů ožení – vdají a stejně ona neblahá a nechtěná katastrofa nastane. Přenos, neboli také vliv událostí v generačních liniích na náš život se tak dál nese jako nechtěná pochodeň. Ale to bychom byli u zcela jiného tématu.

Nejnovější výzkumy psychiky dětí z rozvedených manželství, jak jsem se dočetla, prokázaly, že pomanželské vztahy (tak se jim říká) rozvedených rodičů mají i přes to všechno pro další vývoj dětí mimořádný význam. Za sebe a svoje vnoučata mohu potvrdit, že i od těch „cizích“ lidí vedle svých rodičů si děti dokážou vzít cosi užitečného a případnou nelibost proti nim vyvíjenou stran pomanželských partnerů nějak pro sebe zužitkovat. Jak, to by bylo na dlouhé psaní, nicméně i tady platí, že i špatné příklady jsou jistou měrou výukové. Jenže co naplat, když si mnohdy děti procházejí po několik let velmi nebezpečnou soutěskou a nástrahami v ní ukrytými. Jednou, jednou to možná uvidí a vyhodnotí jinak, ale prozatím mají otrávené dětství.

Pokud mají děti rozvedených rodičů kontakt s oběma z nich, a tento styk má jasná pravidla, která vyhovují (spíše opět dospělým, než dětem)je to ještě ze dvou zel to menší. Mnohem horší se dětem po rozvodu rodičů stává život tehdy, když děti s jedním z rodičů styk nemají, většinou s otcem. Statisticky je podchyceno, že takové děti v mnoha případech trpí psychosociálními poruchami či mají nápadné a vyhraněné chování. Jedno nevylučuje druhé.

Pak je ještě další varianta, nebo bývá přidružená k těm předešlým, že rozvedení rodiče štvou a pomlouvají jeden druhého před dětmi a používají je jako beranidlo ve svém vzájemném boji. Dospělí si vůbec neuvědomují (bohužel!), že ve své zášti v této nenávistné hře vytvářejí v dětech pocit zneužívání, jež později jako dospělí definují například slovy: „Moji rodiče mně zneužívali v boji, který nebyl můj vlastní.“

Každý rozvod je sice pro partnery zatěžujícím duševním traumatem, ale nejvíce postihuje děti! Proč? Protože se v této „hře dospělých“ s dětmi vůbec nepočítá! Nikdo se ně neohlíží, na nic se neptá, nikdo jim nic nevysvětlí – úměrně k věku a jejich rozumovým schopnostem-  nebo se do posledních chvíle mlží či přímo lže. Děti přirozeně lpí na své matce a na svém otci a duševně trpí, když jednoho z nich vidí jen zřídka, nebo vůbec ne. Nebo když seznají, že nejsou v „nové rodině“ partnerem své matky či otce ne že vítány, ale tak nějak trpěny, přehlíženy anebo i přímo napadány slovními útoky na svoje povahové vlastnosti či dovednosti. Problematika se ještě více zhoršuje, když si rodiče své spory vyřizují přes děti. Děti-  jak vím od svých vnoučat i od dospělých, kteří prošli v dětském věku rozpadem rodiny, nechtějí být na straně matky nebo otce. Milují je oba a oba také ke svému životu potřebují. Podtrženo a sečteno: děti prožívají rozvod rodičů jako velké duševní trauma, které nevytvořily, ale do něhož byly vtaženy. Původní negativní emoce z toho plynoucí včetně úzkosti a pocitu nenahraditelné ztráty nejsou téměř nikdy schopny zvládnout.

Vím, teď mi chcete nejspíš namítnout, že udržovat nefunkční a nefungující manželství „jen“ kvůli dětem je nerozum a nesmysl. Pravda, například dlouhodobé hádky rodičů, alkoholismus v rodině, nebo i manželské bitky snášejí děti ještě mnohem hůře, než rozvod s jasně danými pravidly, ve slušnosti a v míře tolerance, jaká je možná. Patří sem i výše zmíněné, že děti nejsou využívány zneužívání v rodičovském sporu.

Opět se nyní opřu o výzkumy v oblasti následků rozvodu a vlivu na děti, jak je zaznamenávají dětští psychologové. Většina dětí reaguje na rozluku rodičů depresemi, které se projevují až agresí, totálním uzavřením se do sebe či zcela nesplnitelnými vývody typu: „Budu s nimi mluvit tak dlouho, až budou chtít zase žít spolu.“ Protože žádná z těchto dětských reakcí, třebaže je tím nejupřímnějším jejich přáním, nedá rodiče dohromady, projevují se následky rozvodu na psychice dětí po dlouhé roky a mají na jejich vlastní život velmi zatěžující vliv. Ovšem musím ještě poznamenat jednu věc. Jak vím z vlastního života a více než bych chtěla i slýchávám při terapiích, zaznívají i takovéto či podobné věty: „Neměl (a) jsem vás (směřované k dětem) nechat tak dlouho žít v té hrůze, měl (a) jsem se rozvést dřív.“ Nebo výčitka k rodičům: „Kdyby ses rozvedl (a) dřív, mohly jsme být ušetřeny mnohých trápení…“ Což je vlastně obdoba téhož.

Jak tedy omezit negativní vliv rozvodu rodičů, aby škody,které rozvod na psychice dětí způsobil, byly alespoň ve snesitelných mezích?

Vést shodný názor na výchovné cíle a působení na děti. Zachovat velkorysost při uznání práva na styk a návštěvy dítěte u druhého partnera a případně i jeho rodičů. Rozvedeného partnera nepomlouvat, naopak vzbuzovat u dítěte důvěru a porozumění k němu. Pomáhat dětem zvládat bolest, kterou prožívají tím, že s nimi budou rodiče otevřeně hovořit. Nepokoušet se o ospravedlnění toho, co se stalo, nýbrž vysvětlit dítěti příčiny rozvodu podle možnosti chápání v jeho věku. Nenutit děti, aby se rozhodovaly pro jednoho z rodičů.

Potíže s dětmi (spíše dětí samotných) se vyskytují v každém věku, v každé etapě dětského vývoje.

Do výčtu nežádoucích projevů chování dítěte patří útěky z domova, kdy dítě reaguje na situaci v rodině tímto negativním postojem. Dětští psychologové se shodují, že tím dítě reaguje na nedostatek pozornosti a lásky, nebo na nesnesitelné podmínky doma. Některé z těchto podmínek pro dítě nesnesitelných jsem už popsala v předchozích dílech článků o dětech. Útěk je demonstrace odporu, nesouhlasu, útěkem dítě vyjadřuje krajní nespokojenost s tím, v čem žije. Mám v tomto ohledu svoje vlastní zkušenosti z dětství. Já i můj bratr jsme utíkali z domova hodně často a po příchodu domů jsme pak za útěk bývali biti. Nikdo nezkoumal příčinu našich útěků. Příčiny jsou mi dnes dávno známy: nemohli jsme unést dusnou atmosféru doma, hysterické výstupy naší matky a její náladovost a snahy držet nás jen v mezích absolutní poslušnosti a oddanosti jí. Neměly jsme zastání, nebyla důvěra. Důvěra je totiž pro dítě jedna z nejpodstatnějších hodnot k životu. Pokud ji dítě nemá, je na světě obrovská potíž, s kterou se děti neumějí vyrovnat, není to v jejich silách. A tak to dělají po svém některou formou demonstrace. Hledání ztracené důvěry k rodičům, k domovu se záhy překlene do ztracené důvěry sama v sebe. V těsném závěsu za ztracenou důvěrou v sebe jde pošramocené sebevědomí. Je to uzavřený, bludný kruh.

Moje vnučka jako malé dítě svého času často utíkávala z domova, už tenkrát jasně cítila neustálé napětí mezi rodiči, jejich sebestřednost, sobecké projevy, to, že se v podstatě nemají rádi. Utíkala do přírody si na chvíli oddychnout od přílišné odpovědnosti vložené jí na záda za mnohem mladšího bratra, od přílišných povinností na ni doma kladených atd., bylo toho hodně. Ani v jejím případě se žádný z rodičů nepídil po příčinách jejích útěků. Útěky dítěte jsou každopádně alarmujícím jevem mířeným k dospělým.

K dalším projevům, jež by měli být pro rodiče alarmující, je odmítání potravy. Tím, že dítě nechce jíst, má také psychické příčiny. Dítě vyrovnává nedostatečný zájem a kontakt s rodiči tím, že je nevědomě nutí s ním sedět doma u stolu a zabývat se jím. Padají otázky, proč nejíš, proč nechceš jíst, tobě to nechutná a podobně, otázky sice pokládány správně, jenže málokdy se ve skutečnosti dospělí zajímají o opravdové odpovědi na to své proč? Museli by se ptát (ne dítěte, to jim to nepoví), ale sebe! Proč naše dítě nejí? Co tím chce vyjádřit? Nebo, to už je pak vyšší poschodí, co děláme špatně? Nezřídka se stává, že děti odmítají jíst z toho důvodu, když se situace u společného stolu využívá k neustálému kárání, kritizování a kázání, také k trestání podmíněného tímto: když nebudeš jíst, nepůjdeš ven, nedostaneš (cokoliv). Dítě pak ztratí chuť k jídlu velmi brzy, zhořkne mu každé sousto, takže raději nejí vůbec.

Do výčtu podobných psychických poškození patří i jev, když má dítě potíže s navazováním kontaktů. Nemá žádné kamarády, nestojí o ně, i když se nabízejí, nejraději se zabaví samo, nebo si to vyžaduje od dospělých. Věta typu: Co budeme dělat? směřované od dítěte k dospělým je vlastně ve skrytu větou: Co mám dělat (s vámi)? Rodiče pak buď neustále vymýšlejí, čím a jak dítě zabavit, nebo ho odeženou s tím, dej nám pokoj, nezlob, zalez a podobně. Opět začarovaný bludný kruh.

Děti si také mohou stěžovat na různé tělesné potíže, například bolesti břicha, hlavy, krku, zad. Lékaři na nich však neshledají žádné onemocnění, přesto potíže dále přetrvávají, třeba je to zvracení či nutkání k němu. Za pociťováním takových příznaků jsou ukryté psychické příčiny, protože i ty, neřešené, přetrvávají.

Někteří rodiče jsou naopak tak přemrštěně úzkostliví, že z jejich dítěte se může stát úplný malý hypochondr, který přehání i tu nejmenší bolístku a onemocnění a vychutnává si takto získanou „nadměrnou péči“, již od rodičů přednostně dostává. Nebo se takto přeháněné úzkostlivá péče „zvrhne“ u dítěte třeba v úpornou vyrážku, jak jsem například řešila podobný případ jedné svojí klientky. Její úzkostlivá matka jí jako dítěti prakticky nic nedovolila, neustále ji měla pod kontrolou, dítě sedělo u okna a dívalo se ven na svoje kamarády, jak si hrají, za nimiž ho matka nepustila v obavě, aby od nich něco nechytilo. Byl to děsivý obrázek dětství. Vyrážka zobrazovala (vyrážela navenek) napovrch to, co dívenka nemohla žít, co musela ukrývat v sobě, tu spoutanou, neprojevenou potlačenou svobodu ve všech směrech. Tak, jak byla její vyrážka svědivě úporná, v takové míře byl i svědivý a úporný důvod k ní. Při terapii se ukázalo, že její maminka, učitelka, chtěla mít všechen život své dcery pod kontrolou tak, jako měla pod kontrolou žáky ve škole, ale také proto, že kdysi přišla o první dítě a aby něco takového nenastalo znovu, „týrala“ svoji dceru tímto nesnesitelným omezováním v nevědomé snaze ji uchránit všech možných nebezpečí. Vyrážka její dcery byla také nesnesitelná.

Příště si povíme o problémech dětí při a po rozvodu rodičů.

Zadrhávání v řeči, lidově zvané koktání, patří rovněž do skupiny psychických – nervových poruch a ve většině případů se základy pro tuto poruchu pokládají právě v dětství.

Než přejdu k samotnému koktání, musím zmínit citlivost, protože s tématem úzce souvisí. Všichni nejsme stejně citliví a nereagujeme stejně, i když se jedná třeba o stejné podněty. Senzitivitu máme každý nastavenou jinak a toto naladění je u každého člověka od dětství zcela individuální podle povahy a založení. Kromě toho se i citlivost od dětství vyvíjí a velmi ji ovlivňuje prostředí, v kterém žijeme. Dítě se učí vnímáním svého okolí, zpracováním informací, na jejichž základě reaguje. Znáte to sami, někdo je pak takzvaná citlivka, cíťa, rozruší ho sebemenší podnět, jiného se téměř nedotkne a někdo další má dokonce z pohledu okolí takzvanou hroší kůži. Chci tím říci, že způsobu reakce na podněty se kromě osobního nastavení citlivosti naučíme.

Proč dítě začne koktat?

Někteří odborníci se domnívají, že zde hraje určitou roli i dědičnost. Ze své praxe mám takový poznatek, že mohou koktat i děti, v jejichž příbuzenstvu nekoktal nikdo a začaly zadrhávat v řeči v souvislosti s narušeným rodinným prostředím, v důsledku nepěkného chování k nim ze strany dospělých, například ponižováním dítěte. Příklad z praxe: Jsi hloupý a nikam to nedovedeš. Budeš tak maximálně pást krávy na Šumavě. Ano, tento stokrát opakovaný výrok jednoho otce přivodil chlapci koktavost. Toto konkrétní dítě se otce navíc bálo a těžce neslo, že o něm otec takto smýšlí. „Táta mě nikdy neměl rád. Choval se ke mně, jako kdybych ani nebyl jeho syn. Přehlížel mě, v ničem mě nikdy nepodpořil, jen byl se mnou pořád nespokojený. Nadržoval sestře, protěžoval ji, byla pro něj bohyně. Ani já jsem ho neměl rád,“ zaznělo při terapii z úst tohoto muže.

K živné půdě koktání mohou vést i jiné vlivy, například se na dítě „děsně“ chvátá: dělej, jsi pomalý, nebudeme na tebe čekat, tak už se vymáčkni… a podobně, kdy se dítě ocitá v permanentním stresu. Dítě má samozřejmě snahu dospělým vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí: dělat rychle, mluvit rychle. Opakováním takového a podobných bezohledných přístupů dospělých k dítěti může pak být spouštěcím mechanizmem, kdy se dítě pomalu stává neurotickým. Příčinou je duševní trauma – neustálá, nemístná kritika, nesplnitelné nároky a tlak na dítě, vysmívání se mu a ironizování jeho schopností si dítě vyhodnotí tak, že je „špatné“ pro své rodiče, že kdyby se víc snažilo, budou ho mít rádi, čímž vzniká další (vnitřní) tlak na dítě a věci se dál už jenom zhoršují. Také jsem nejednou při terapiích slyšela, jak rodič (rodiče) před dítětem říkali: Po kom je ten kluk tak blbej? Nebo: Po kom je ta holka tak nemožně tlustá? Tohle všechno jsou zničující afirmace, které nemohou přinést – a také nepřinášejí – dítěti nic dobrého. Naopak, jenom je víc a víc poškozují.

Ke koktavosti mohou vést tedy dlouhodobější duševní újmy a útrapy dítěte, například sem patří také příliš přísná a nesmlouvavá, autoritářská výchova, výchova na rozkaz a jeho splnění, nucení dítěte do náročného učení, i když na to dítě takzvaně nemá, zato je šikovné na ruce, ale to rodičům nestačí. Nevidí, že oni sami tímto nátlakem na dítě kompenzují svůj vlastní nedostatek – a pak mu tlučou do hlavy, že to nikam nedotáhne, když se neučí tak, jak chtějí. Nebo ho tlučou doopravdy, fyzicky ho trestají za nesplněné požadavky. Dítě tím pádem ještě víc o sobě pochybuje, ještě více znejistí a jeho sebevědomí je silně podkopané. Odtud je už jenom malý krůček ke komplexu méněcennosti, dítě se naučí nemít se rádo, což s ním poroste do dospělosti. Nemít se rád(a), žít v zajetí nelásky, přináší silné omezení sebe sama. Pojí se s tím až sebedestruktivní myšlenky o sobě, jako jsou: nezasloužím si, nemám nárok, nemohu přijmout…až po výsledné proč tady vlastně jsem? Toto už jsou velmi vážné, limitující faktory osobnosti, s nimiž je nutné pracovat, aby byl život takového člověka vůbec ke snesení.

Rizikovým faktorem zadrhávání v řeči může být také rozvod rodičů, ztráta jednoho z nich úmrtím, stejně jako úmrtí milované osoby, například babičky či dědečka. Koktavost může vyvolat i náhlý úlek a následný šok, například nehoda. Kdysi by do tohoto výčtu patřilo násilné převádění levorukosti na pravorukost za cenu strašných trestů. To se naštěstí dnes už neděje.

Tak to byly příklady, kdy se koktavost vyvinula z podmínek, v nichž dítě žije jako způsob jeho reakce na ony podmínky.

Jinou věcí je takzvané vývojové koktání, jež se objevuje jako nepravidelné mluvení u dětí kolem tří let. Děti (ne všechny) mívají v tomto věku velkou potřebu něco sdělovat, přitom mají ještě poměrně malou vyjadřovací schopnost a jak se chtějí honem rychle vyjádřit, myšlenky jsou rychlejší než slova, pak se zajíkají a koktají. Tento stav se však později s narůstající vyjadřovací schopností upraví, a ve většině případů koktání a zajíkání samo vymizí.

Odborníci radí, že s koktavým dítětem je nutné mít dostatek trpělivosti, vlastně až andělskou trpělivost. Nenaléhat na ně, když něco povídá, ale nechat ho vypovídat jeho tempem, i když to dlouho trvá, ba ani mu nebrat slova z úst, i když dospělí tuší, co chce dítě říci. Podporovat jeho sebevědomí, už tak narušené, anebo rovnou vyhledat pomoc odborníka – logopeda.

Koktání je totiž silný hendikep. Ostatní děti v kolektivu se koktavému posmívají, někdy bohužel i dospělí, což je zvlášť zavrženíhodné (!). Dítě tím zkrátka trpí. Trpí posléze i jako dospělý jedinec, kdy je omezený ve společenském styku, v povolání a bohužel ani jako dospělý člověk se ne vždy setkává s pochopením a tolerancí okolí. Léčení poruchy řeči je za určitých okolností nadějné, přitom je vlastně podstatné začít s léčením co nejdříve. Kromě tréninku pod vedením odborníka záleží velmi na tom, aby se odbourávaly duševní zábrany, to je v první řadě by měly být odstraněny stresující příčiny, které poruchu vyvolaly či při jejím vzniku působily. Ono ´by měly být odstraněny´se ovšem snadno řekne či napíše, jenže dítě se samo nepříznivým okolnostem neubrání, ani je nemůže odstranit či zvrátit ve svůj prospěch. Tudíž první „na tapetě“ by museli být dospělí, poučení dospělí, kteří by měli jít „do sebe“, měli by vstřícně zareagovat a začít se chovat tak, aby dítěti pomohli. Žel bohu, není to zdaleka pravidlem.

Koktání jedinců zhoršuje okolnost, že okolí je na jejich vadu neustále upozorňuje. Dospělí vyzývají děti, aby správně mluvily, aby mluvily pomalu. Děti v tom pádě obrátí ještě větší pozornost na svoje zadrhávání, což následně koktání ještě zhoršuje. Jak jsem se dočetla, existují spolehlivá vědecká pojednání, která prokazují na podkladě vyšetření, že takovéto „výchovné“ metody a snahy mohou udělat i z nepatrného „vývojového“ zadrhávání velmi těžkou koktavost.

Prosím, myslete na svoje děti, a teprve až potom na sebe. Ne obráceně.

Ivana I. PÍHOVÁ

Tentokrát nepřináším následující řádky psané mnou jako příběh některého z mých klientů. Dostal se mi do rukou úryvek z knížky, který mě natolik zaujal a oslovil, že jsem si jej nechtěla a nemohla nechat jen pro sebe. Kromě jiného i proto, nebo hlavně proto, že s velikou znalostí a empatií vystihuje potíže, s nimiž ještě i dnes ženy stále zápolí, jak ostatně dokreslují mnohé terapie. Princip patriarchátu je ve společnosti stále přítomen. Začtěte se pozorně do úryvku. Je možné, že vás při tom budou napadat nejrůznější žhavé otázky, možná některé věci najednou uvidíte jinak, s některými výroky budete souhlasit, s jiným polemizovat, jiná vás třeba i popudí. Troufám si tvrdit, že každopádně čas, který čtení věnujete, nebude zmarněný čas a že si každý v tomto textu něco pro sebe objeví. Knížka byla vydaná v roce 2009.

Úryvek z knihy Lucii René: Unplugging, the Patriarchy: A Mystical Journey into the Heart of a New Age (Crown Chakra Publisching r. 2009)

Kapitola Spiritual Teaching on Women, (Duchovní učení pro ženy) str. 315 – 321.

Po celých sedmnáct let, kdy jsem studovala se svým duchovním učitelem, byla jeho prioritou podpora studentek. V 80. letech na toto téma přednášel prakticky neustále. Říkal: „Když se osvícená bytost nachází ve fyzickém světě, v konkrétním čase a prostoru, rozhlédne se a zeptá se: Co je nejvíc potřeba? Když jsem se sám sebe na toto zeptal. Odpověď byla jasná: osvícení žen.

Jednoho večera v zimě roku 1983 vystoupil na jeviště (ze kterého vyučoval své studenty), sedl si a s velkou vážností začal mluvit. „Pokud dnes budeme mluvit o ženském osvícení, budeme mluvit o všem podstatném. Jestliže správně pochopíme toto téma, porozumíme všemu důležitému. Jestliže téma nepochopíme, nepochopíme nic. Vše, co se děje v našem světě, závisí na tomto tématu. Tak je důležité.

Pro ženy je mnohem snazší dosáhnout osvícení než pro muže. Ženino jemnohmotné tělo přijímá v tomto světě světlo mnohem snadněji než mužovo. Proto je zvláštní, že v dějinách spirituality na této planetě bylo tak málo osvícených žen. Má to mnoho důvodů a je potřeba, abychom je pochopili bez ohledu na to, zde jsme muži či ženy. Na hlubší úrovni mezi muži a ženami není rozdíl. Každá bytost má duši i ducha. Duše není ani mužská, ani ženská, je obojí. Ale v našem určitém životě jsme buď muži, nebo ženami.

Fyzická těla mužů a žen jsou rozdílná a stejně tak jemnohmotná těla. Je důležité, aby ženy pochopily tyto rozdíly, protože je to ovlivňuje více, než si uvědomují. Všechna jemnohomotná těla jsou tvořena zářivými vlákny světla. Jemnohmotné tělo muže je hustší, pevnější, kompaktnější. Jemnohmotné tělo ženy je pružnější, tvárnější. Rozvádí světlo či vibruje světlem jiným způsobem. Ženy jsou v zásadě mocnější než muži. Jejich energie kundaliny proudí skrze ně snadněji, takže je pro ně jednodušší přijímat světlo, proměňovat se růst.“

Povzdechl si a potřásl hlavou. „Abyste porozuměli důležitosti jemnohmotného těla, potřebujete pochopit, že ženskou esencí je síla.“ Odmlčel se. „Primárním důvodem, proč tak málo žen dosáhlo osvícení, je skutečnost, že ženy nechápou svůj účel, důvod své existence. Přemýšlejí o sobě jako o …“odmlčel se, hledal správné slovo a pak udělal bezmocné gesto. „…prostě o ženách. Vy, ženy, jste v zajetí zaujatého předsudku, co to znamená být ženou. Tento názor není pravdivý. Byl vám vtištěn společností, historií, muži a jinými ženami.

Všechno je v této době převrácené. Muži vypadají silnější než ženy, ale ve skutečnosti je opak pravdou. Jako žena si musíte uvědomit, že máte vše, co potřebujete, uvnitř sebe. Ženy se staly závislými na mužích. Mají pocit, že musí sílu získávat od mužů. Svoji identitu staví na mužích a dětech. Tím ale páchají na sobě, jiných ženách a všech mužích křivdu. Ženy, musíte si uvědomit, že vaší pravdivou podstatou je síla. Jestliže se vnímáte jako ženy slabé, zdvořilé, sebepopírající, vždy uklízející po druhých. potom jste nepochopily svoji moc a svůj účel.

Tvárné a pružné jemnohmotné tělo žen je jak její silou, tak jejím největším problémem. V této době jsou destruktivní energie velmi silné. Jestliže je energie dobrá, duchovně orientovaná žena se velmi rychle vyvíjí. Jestliže je energie špatná, je tomu právě naopak. Muži nejsou tak ovlivněni silami vibrací tohoto světa. Pro ženy jsou tyto destruktivní energie velkým problémem.

Škoda, kterou napáchají na jemnohmotných tělech žen, se projevuje několika způsoby a většina z nich je spojena se sexualitou. Většina žen ztrácí svoji sílu v sexuálních vztazích nebo v potýkání se s nižšími sexuálními energiemi mužů. Sexualita není ani dobrá, ani špatná. Záleží na tom, jak k ní přistupujeme. Ale pro většinu mužů je sexualita naplněna násilím. V průběhu sexuálního aktu se mnoho mužů rozzlobí. Často začnou nenávidět ženy, se kterými mají sex. Propadnou touze ženu dobýt, pokořit její identitu. Je to proto, že muži se bojí síly žen. Cítí tuto obrovskou sílu a než aby ji ochraňovali či k ní přistupovali s úctou, chtějí ji spíše kontrolovat. Bojí se své vlastní nemohoucnosti, bojí se lůna, jež je porodilo.

Tento druh nekultivované mužské energie snadno vstoupí do ženy při sexuálním aktu, neboť ženy mají sklon se mužům odevzdat. Když se žena zamiluje, stále myslí na milovaného muže. Tak psychicky přilne k jeho vědomí. Cokoliv je v jeho vědomí, vstoupí do jejího vědomí. Jestliže je v mužově vědomí mnoho destruktivity nebo rychlých, nestálých sil, sil, se kterými si mužovo jemnohmotné tělo umí poradit, potom si žena tyto síly přitáhne sama do sebe. A zatímco tyto síly nemusí zničit mužův duchovní potenciál, zničí potenciál její.“

Učitel se rozhlédl po publiku, v němž seděli jak muži, tak ženy. Několik lidí povzdechlo. Sál naplňovalo tiché šumění, jak se lidé vrtěli na sedadlech. Zaslechla jsem ženu za sebou, jak šeptá sousedce: “Kdo si myslí, že je? Muž, který nám káže o roli žen…“ Muži okolo mně vypadli tématem ještě méně potěšeni.

„ Musíte pochopit,“ pokračoval po chvíli,“ že není dobré ani špatné. Muži nejsou lepší. Ženy nejsou lepší. Všichni jsme dětmi božími a všichni jdeme po cestě ke Světlu. Není to tak, že by muži měli být více odsuzováni než ženy. Jak muži, tak ženy dopustili, že se toto stalo. Ale musíme pochopit, jak funguje svět. Jsou to muži, kdo vede války, nenávidí a zabíjí. A tyto druhy nestabilních energií se mohou zhmotňovat a manifestovat proto, že se muži bojí své ženské stránky. Kdyby přijali své vlastní vnitřní ženství, byla by nastolena rovnováha.

Na druhou stranu ženy dopustily, že se to stalo. Podporují svoji image slabších. Chtějí být do značné míry opečovány. Chtějí tatínka. Chtějí, aby někdo za ně činil rozhodnutí. Nechtějí hrdě vyhlásit a žít svoji moc a sílu. Daly přednost péči o rodinu před nároky osvícení. A ženy nepodporují jiné ženy – jsou žárlivé, pomstychtivé. Neuvědomují si, že mají dostatek moci uvnitř sebe. Kdyby si to uvědomily, mohly by se radovat ze spojení s ostatními ženami. Pochopily by, že není nutné soutěžit s jinými ženami o muže.“

Učitel vysvětloval, co potřebují ženy k tomu, aby byly osvíceny. Nejprve poukázal na to, jak je důležité zrušit staré vzory. Tomu nejlépe napomůže meditace. Každodenní meditací se staneme silnějšími, průzračnějšími, čistšími. Dále řekl, že existují druhy jógy pro ženy: karma jóga a mystika. „V karma józe žena skrze nezištné dávání přistupuje ke své síle. Jak její síla roste, otevírají se jí brány mystiky. Pro muže je nejlepší bhakti jóga, jóga lásky a oddanosti. Stabilizuje jejich energii. Poté mohou začít praktikovat jnana jógu, jógu absolutního poznání, skrze kterou se naučí vzdát dokonce i lásky, aby se dostali k Prázdnotě. Můžete se učit všechny čtyři druhy jógy, ale mějte na mysli, že jsou cesty snadnější pro muže a jiné pro ženy. Jako žena byste také měla překonat pocit, že musíte být hodná a že je v pořádku, aby po vás lidé stále něco vyžadovali. Neudržujte tím muže v této představě. Ve skutečnosti jim pomáháte udržet špatný náhled vědomí. Kdykoliv někomu dovolíte, aby vás zneužil, nepomáháte mu, naopak, posilujte jeho špatnou karmu.

Ženy často muži manipulují. Je to pochopitelné ve světě, kde ženám bylo dlouho odpíráno práv o na vzdělání, duchovní vývoj, volební právo, vlastnění majetku…Ve světě, kde ženy JSOU majetkem, závisí vše na tom ´ulovit´ nejlepšího manžela. Bezpečnost a dobré životní podmínky ženy závisí na jejím manželovi. Stejně tak podpora jejích dětí. Tak byly ženy po celá staletí programovány k manipulaci s muži. Zneužívaly svých mystických schopností, aby se jim to dařilo. Psychicky muže, o kterého měly zájem, si „omotaly“. Tato „dovednost“ se předávala z generace po generaci. Už malé děvče se učí, jak se obléknout, jak chodit, jak dělat oči, když chce toho pravého polapit. A z mého úhlu pohledu to není problém. Ve světě, kde ženy závisejí na mužích, je to dobrý způsob, jak užít ženskou energii. Ale není to dobrý způsob užití ženské energie pro ženy, které touží po osvícení. Proč? Protože energie osvícení vylučuje energii manipulace. Jestliže používáte svoji energii na manipulaci mužů, nebudete mít energii nutnou k probuzení. Osvícení vyžaduje obrovské množství energie. Proto je nezbytné, abyste jako ženy zpracovaly svůj sklon k manipulaci muži a odstranily ho.

Ženy se mají dále učit být více svobodné, nezaujaté. Existuje názor, že ženy jsou emocionálnější než muži, možná i proto se tak chovají, ale není to pravda. Ve skutečnosti je to právě naopak. Muži jsou mnohem více emocionální. Milují rychleji než ženy. Jsou zdrcenější, když vztah končí.

Zkrátka, způsob, jakým nahlížíme zvenčí na muže a ženy, způsob, jakým se chovají ve společnosti, není jejich skutečné nastavení. Všechno v této době je převrácené a je to je důvod, proč mnoho lidí v tomto světě nemůže dosáhnout osvícení.“

Odmlčel se, chvíli zkoumal podlahu před sebou a potom opět vzhlédl ke svému publiku. „Jako muž byste v této době mohl dosáhnout osvícení snadno, neboť stále žijeme ve věku mužů. Avšak co nevidět začne věk žen.“

Napřímila jsem se v sedadle. On viděl budoucnost, viděl věk žen. Zavřela jsem oči a vnímala své pocity. Jaké to bude?

„Nebojte se změny. Největší a nejdůležitější změna, kterou každý z vás musí udělat v této inkarnaci, souvisí s jeho sexuální identitou.“

Učitel se s těmito kontroverzními přednáškami na začátku 80. let neúnavně podporoval osvícení žen. Výukou svých studentek trávil mnoho času, pomáhal jim ve všech aspektech života od oblékání přes vnímání vlastní síly až po rady, jak postupovat v pracovní kariéře. Nic neponechával náhodě. Jeho úkolem bylo pomoci jim vzít si zpět svoji sílu.