Můj blog - Různé


vloženo: 11. 10. 2016

Když někoho sužuje úzkost, má povrchní, mělké dýchání.  Neschopnost nabrat do plic vzduch „z plna hrdla“, dodýchnout naplno do plic, je špatný návyk dýchání jako důsledek úzkosti. Úzkostí se plicní sklípky stahují. Úzkostí se tají dech. Úzkostí někdo nemůže ani dýchat. Nemoci se pořádně nadýchnout znamená nepřijetí života, ne v podobě, jakou člověk prožívá. Důvodu může být a je mnoho (obavy něco si přiznat, obavy z prozrazení tajemství atp.), avšak základní zůstává: dech = spirit =  duch je to, co nás oživuje. Být bez dechu – strachy, leknutím, překvapením – je stejné jako zůstat ležet, stát, sedět, zírat jako bez ducha. V lidové moudrosti tohle všechno najdeme. Mělce, povrchně dýchat neznamená jen špatně se okysličovat, znamená to také nedostávat se do plného kontaktu s duchem. A když nejsme v kontaktu s duchem, nemáme kontakt ani se svojí duší, se svojí podstatou. To se musí nějak projevit, například úzkostným dýcháním…a kruh se uzavírá. Třeba příklad rozedma plic, dříve zvané záducha (!), vidíte, jak slovo záducha obsahuje za ducha (ne v duchu, ale za ním, tedy mimo něj!). Moje babička zemřela na záduchu neboli rozedma plic. Celý svůj nedlouhý život prožila v úzkosti a obavách z materiální existence rodiny během první i druhé světové války a řadu let ještě poté. Později se k tomu připojil šedý zákal, babi rychle slepla. Už se na to nemohla (nechtěla) dívat.

Mluvím zde o dýchání proto, abych odpověděla plošněji na otázku, proč tak často během terapií ´učím´ lidi pořádně dýchat, zhluboka nabírat a pořádně vydychovat. Téměř žádný z mých klientů to neumí. Zejména, když lidé procházejí emočními reakcemi na nějakou situaci, mají všichni bez výjimky tendenci jen lapat po vzduchu či dokonce zadržovat dech úplně. A to je samozřejmě nežádoucí.

Dýchání je dvoutaktní rytmus života – nádech, výdech, nádech, výdech. Kdo dýchá, žije, kdo dodýchá, zemře. Nádechem nabíráme vzduch a chcete-li energii přímo životní, výdechem odevzdáváme, co už nepotřebujeme. Je to vlastně docela prosté, milý Watsone, řekl by Sherlock Holmes.

To je jedna věc, o které jsem chtěla napsat pár řádek. Teď se zastavím u slova rakovina. Už v samotném slově je obsaženo další slovo – vina. Etikoterapie i psychosomatika učí, že všechno začíná v hlavě. Jsou to naše myšlenky, které formují výstup, jinak řečeno, to, jak myslíme, se zobrazí dříve či později na těle formou nějaké obtíže. V době počítačů by bylo možné aktualizované přirovnání, že co do počítače vložíme, to z něj vypadne. Nic víc a nic méně.

Rakovina je agresivní onemocnění a má přímou vazbu na negativní až agresivní myšlení. Každá negativní myšlenka tělu ubližuje a tělo si to nenechá líbit. Následně reaguje také agresivně, protože negativní myšlenky zasahují a ovlivňují všechny buňky v těle. Tento proces už je už známý a hojně popsaný, například v knížce Nemoc jako cesta (Thorwalda Dethlefsena a Ruedigera Dahlkeho) je vztah mezi duší a nemocí parádně přiblížený. Rakovina je důsledkem autoagrese, neboli agrese obrácené dovnitř. A co jde dovnitř, to také vevnitř vykoná své dílo.

V podstatě každá ne(moc) je psychosomatická. Donutí nás ulehnout, zneschopní nás, ztrácíme MOC sami nad sebou, tudíž máme Ne (MOC). Jsme bezmocní. Jde o to, jak ke své BEZ MOCI přistoupíme. Jestli ji myšlenkově ještě podpoříme (horší varianta), anebo si během své bezmocnosti uvědomíme, proč nás ne(moc) zastavila a donutila zůstat v nečinnosti. Čas daný nám nemocí je dušezpytný, důležitý k přehodnocení našich myšlenek a postojů, prostě slouží k poznání toho, co děláme blbě. Co jsme vložili dovnitř, je program, a záleží na tom, jaký je. Podle toho bude vypadat i to, co „z něj vypadne“.

V našich životech se zobrazují také vztahy, vlastně hlavně ty, protože nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. A tady platí přímá úměra, že zhoubné vztahy plodí zhoubnou nemoc. Nemoc je vždycky jenom jedna, není jich víc, protože ne-mocný je celek, takže celý člověk. Jsme nemocní celí, nejenom nějaká jedna naše část. Nemoc se na určitém místě „pouze“ projeví, ukáže, promítne se jako na filmovém plátně – zevnitř ven. Jak uvnitř, tak navenek. A podle toho, jaké místo je postižené, který orgán nebo jaká část těla, nás může zavést k problému, který je za tím schovaný a jímž nám tělo nekompromisně hlásá poselství ducha, že něco zcela určitě děláme – nebo jsme dělali – proti sobě. A nedejte se mýlit, vztahuje se to i k úrazům a nehodám. Nejen ne-moc, ale i úraz či nehoda nás zastavují, vyřazují „z provozu“. Proč asi? Je to stále stejný princip: abychom si objevili destruktivní, arogantní, agresivní, prostě negativní myšlenky, jimiž se necháváme vláčet, až nás ony uvláčejí k nemoci. Máme rozpoznat tuto přímou vazbou a opravit sami sebe.

Je to v MOCI každého z nás!

Inšana


vloženo: 4. 09. 2016

Ráno před odjezdem čtu chvíli knížku Chatrč. Je to jedna z mých top knížek vůbec. Přečetla jsem ji snad už čtyřikrát. A při každém dalším listování v ní objevuji buď nové věci, jež mi před tím unikly, nebo se mi pospojují jiné, které sama žiji, které bytostně cítím a s nimiž se dnes ztotožňuji.

Například tahle. Mnozí terapeuti či guru stojí na břehu a těm, co se topí, anebo uvízli v bahnisku, říkají: Jen přistupte ke mně blíž, a já vás pak zachráním. Já dělám pravý opak. Já pro ně do té vody či bahna dojdu, pomůžu jim vystoupit, a pak s nimi následně pracuji. Nečekám, až se utopí, nedívám se, jak je pohlcuje bahno. Moje srdce to nedovolí.

Moje srdce je veliké, otevřené a vejde se do něj mnoho lidí. Včetně těch nešťastných lidiček, těch největších zoufalců, kteří jinde nenašli zastání, pomoc, medicína nad nimi zlomila hůl, už už se nad nimi téměř zavřela voda, a řízením osudu přicházejí o pomoc ke mně. Například, abych nechodila daleko, osmnáctiletá mentální anorektička. Poslala ji za mnou kolegyně reflexní terapeutka a bylinářka Emilie, která ji zase pomáhá po svém tím, co umí ona. Bylo za pět minut dvanáct. Holčina je kost a kůže a uzlíček nervů. Prakticky od svých 14 let nejí, sem tam něco zobne, co by ani myšku nezasytilo. Dosud s tím nikdo nic nesvedl. Rok dochází k psychiatrovi. A pokrok? „Žádný,“ odpovídá na moji otázku. „Má na mě 15 minut, zeptá se, co je nového, napíše mi prášky a jdu,“ říká. „Vlastně ano, něco přece. Snížil mi denní dávku antidepresiv,“ dodává.

Terapii jsme spolu teprve začaly. Odhalila mnoho až těžko uvěřitelných momentů v jejím životě, na jejichž základě se mentální anorexie spustila. Mentální anorexie není věcí jedince. Je to onemocnění celého rodinného systému. Právě tam se musí hledat její kořeny. Tak jsme hledaly. Přetěžké vztahy v rodině, mezi rodiči, násilí otce vůči dětem i manželce. Ponižování, vyhrožování, vyhazovy z domova, šikana. Holčina všechen ten svrab (promiňte mi tento silný výraz, ale je zcela na místě!) vztáhla na sebe. Úplně ho vcucla. Přestala jíst, protože ji přestal chutnat život. Jediné východisko, jak se vysvobodit, bylo nejíst, odejít a mít už od všeho pokoj. Přiznala, že často myslí na smrt.

Napoprvé se podařilo odhalit aspoň ty nejhorší věci. Některé z nich zmírnit. Propláchnout nevyplakanými slzami. Otevřít zamčená ústa a nechat mluvit stokrát zraněné srdce. Posléze došla k výroku: „Ještě nikdy jsem nepocítila takovou úlevu. Ještě s nikým jsem takhle nemluvila.“

Není vyhráno. Nemůže být a bylo by pošetilé a nezodpovědné myslet si opak. Ale dobrý začátek to určitě je!

Pro mě bezmála stav blaženosti, pokory a zároveň radosti. A když se vrátím k Chatrči, cítím ten díleček božství v sobě a to, jak se skrze mě projevuje, a vím, že dělám přesně tohle: Jsem s ním, konám, jsem sloveso, které je tvůrčím pohybem. Jak se praví v knížce, poslouchám jeho myšlenky ve svých a jednám podle nich. To jeho hlas rozeznávám, mým hlasem mluví on a já jsem poctěna, že si mě vybral jako svůj nástroj, přesněji řečeno, že jsem se vyladila na frekvenci takové vibrace, skrze niž pak jeho vůle může sestupovat a proudit. Zjevovat se ve slovech, větách, otázkách, apod. U mě nejde ani tak o technický přístup k terapiím. Jde o projevení se vyšší vůle. To říkám, aniž bych se chtěla rouhat. Vím to, jsem si tím jista. Jeho vůle se projevuje skrze mne a na mě je ji způsobem odpovídajícím mým zkušenostem a dovednostem, intuicí a srdcem realizovat, neboli přenést. A pomáhat.

Jde o jinou kvalitu, než tomu bylo před časem. O mnohem vyšší kvalitu, vyšší napětí a energii, která drží celý proces na potřebné úrovni. Tuhle jsem vzpomněla na svého učitele a jeho sice perfektně vypracovaný technický postup, který nás nadriloval, zároveň ale mechanický až odtažitý. Byl vždycky naprosto nezúčastněný na věci. Absolutně mimo příběh. Seděl, zapisoval a čekal, až bude mít co zapsat. On nebyl s auditovaným člověkem ani trošku energeticky spojený, nebyl navázaný na jeho duši. Prováděl terapii podle schématu. Nic ze sebe nedával. Nešel procesu naproti. Dělal to zkrátka po svém. Dělám to taky po svém. Musela jsem se k tomu dopracovat a vypracovat skrze zkušenosti. S každou další se postup vyvíjel, cizeloval a narůstal potenciál osobní energie, který je k tomu nezbytný.

Lidé cítí moji vyrovnanost, vnitřní klid a mír. To je to, co oni nemají. A pořád to ještě není úplně výstižné vyjádření. Cítí rozměr mého srdce a ví, že je přijímám takoví, jací přijdou. Nesoudím je, jako jejich okolí. Umím naslouchat, být prostě s nimi zcela, celou svou bytostí, i když se samozřejmě musím kvůli nim trošku omezit a sestoupit, abych si pro ně mohla dojít „do toho jejich vnitřního pekla“. Jak říká Ježíš Mackenzimu: Stačí, když budeš se mnou. Já jsem vždycky s tebou.  Slib mi, že až se budeš topit, dovolíš mi tě zachránit.  Ano, to je ono. Oni dovolí, abych já je zachránila, a já to dělám proto, že je to vyšší vůle. Kdyby to tak být nemělo, nedařilo by se mi stavět na nohy a dávat naději těm, kteří se už bezmála ztratili v rašeliništi svých duševních propadlišť, odkud také nemusí být návratu. Navracím je do života, protože taková je vůle Taťky.

Příklad z terapie: Otevřel se opět další strastiplný příběh nešťastného, zlomeného dítěte, vystrčeného z rodinného kruhu, bitého otčímem za tichého souhlasu matky, která nezakročila, nezastala se, nechránila své mládě. Vyústil k zachráněnému malému dítěti, a velká Jindra si mohla úlevně oddychnout, aby mohla konečně žít jako celistvá bytost.

Když odešla, zůstala jsem tiše sedět pod vlivem silného okamžiku přijetí a podařené práce. Zpočátku to vůbec nevypadalo slibně. Potom se rozběhl proces, jako když se ze svahu sune lavina a ze všech asi pěti bodů k řešení, s nimiž přišla, nás nasměroval na první z nich –  k vnitřnímu dítěti. Našly jsme malou Jindřišku! Uvízla v temné kůlně bez světla, schoulená a nešťastná, sama, všemi odstrčená a zapomenutá, nemilovaná, podvedená a nekonečně zkradená ze života. Udělali jsme integraci, což se neobešlo bez slzí. Bylo to velmi pohnuté, a velmi silné. Jindra měla krásný vnitřní obraz celého procesu, jenž dospěl k vyléčení jejích dětských zranění, třebaže že se jí z úst těžko dostávala zejména citově podbarvená slova.

Nechávala jsem na sebe působit energii zázraku nalezení a přijetí a snad proto, že bylo citlivé datum 22 (dvojmocná Luna), kdy mně – a to už se mi normálně běžně neděje – vlhly oči a brněl mě nos. Pocítila jsem znovu posvátnou pokoru z celého procesu, a nad tím, že jako nástroj vyšší vůle takhle mohu sloužit, že jsem na to byla dlouhá léta připravovaná a trénovaná vnějšími okolnostmi a sama se snažila pracovat na svém vzestupu. Že nacházím znovu své někdejší kvality šamanky a že se oživuje informační pole toho, co jsem kdysi už uměla, znala a dělala. A já do něj mohu a smím vstupovat.

Znovu tady a teď říkám: Děkuji, děkuji, děkuji všem, kteří mi v životě pěkně zatápěli, že mě svým přístupem na tohle připravovali, i když nevědomě, že jsem díky tomu byla nucena často sestoupit do hlubin své bytosti, do svých stínů a vedle nich objevit své kvality, z nichž čerpám. Díky tomu se můj energetický systém utužil natolik, že ono „vysoké napětí“ udrží a vydrží!

Lidé kolem mne jsou pozorní. Snaží se udělat mi dobře, nabídnout drobné služby, obdarovat ba někdy mě i doslova obletovat a hýčkat. To je pro mě stále dost nezvyklé, ale přicházejí takové příležitosti a já je přijímám, protože se mám zdokonalovat v přijímání a dělat lidem radost tím, že jejich pozornosti a obdarování přijmu. Dělají to rádi. Sami mi to řeknou. My to pro tebe – já to pro tebe- pro vás udělám moc rád (a). Jsou to bonusy a úroky z banky vkladů, kam jsem si po roky střádala na svůj účet a které se mi nyní vracejí do života.

Jsem ráda na světě a vychutnávám si to. Konečně, po všech těch jiných letech, kdy tomu tak nebylo, kdy jsem sama prolézala svými vlastními bahnisky, si vychutnávám život a jsem za to neskonale vděčná.  A tak ráda, že těžko hledat slova, jak to vyjádřit. Snad citátem? „Člověk, který vykonává poslání (práci) své duše, životem tančí.“

Ano, já tančím: se všemi třemi z Chatrče: se Saraju, Taťkou a Ježíšem. Mám ty tři obzvlášť ráda!

S láskou a pokorou za sebe a pro vás

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 20. 08. 2016

Audio nahrávka č. I. – Regresní terapie


vloženo: 20. 08. 2016

Poprvé v životě letím lehkým civilním letadlem! Když za mnou pilot zaklapne dvířka kabinky, přelétne po mně lehký závan paniky. Výšky a já, to nikdy nešlo k sobě. V dopravním letounu jsem se poprvé klepala jako drahý ratlík, odtahovala se od okýnka a tiše prosila Taťku, ať je se mnou. Teď si nejsem jista svou reakcí. Budu zvracet? Přemůže mě strach? Budu hysterická? Přesto, už tady sedím, přece to nevzdám! Najíždíme na vzletovou dráhu. V jedné ruce držím foťák, druhou křečovitě svírám madlo nad hlavou. Potřebuji si uvolnit obě ruce. Zkouším to, pomalu, váhavě.  Jójójó!

Pod námi jsou Doudleby.

Pod námi jsou Doudleby.

„Jsme v letové hladině 200 metrů, půjdeme ještě trochu nahoru,“ odvětí pilot na moji otázku. „Jsi O. K.?“ ptá se, když stoupáme. Ukážu palec nahoru. Začíná se mi to líbit. Moc líbit. Náklony na křídla mi zpočátku připomenou, co jsem měla k obědu. No, když nic horšího nepřijde…Nepřišlo! Téměř tři hodiny ve vzduchu pro mne s neuvěřitelnými pohledy dolů na krajinu ve mně vyvolávají euforii. Ta naše země je tak…překrásná a malebná! Zdola to člověk nemůže docenit. Celým srdcem ctím, jak to tady miluji. To není země, to je zahrádka, připomene se mi trefné přirovnání doktora z Vesničky mé střediskové.

Mezipřistání v Soběnově. Po pár krocích od letadla najdu velkou peruť, patrně z káněte. Je mi přáno, mám to požehnané. Znovu vzlétáme a míříme ke Kleti. „Podíváme se na Krumlov, co říkáš?“ ptá se pilot. „Leť, kam chceš,“ odvětím. „Můžeme létat až do západu slunce,“ říká. Fajn, odkývám mu to. Hlavně, ať jsme ve vzduchu co nejdéle. Když se stočíme k Hosínu, pilot tréninkově opakuje přistání a záhy jde do vzletu. To je tedy jízda! Jupííí!

Dosedáme na letiště. Je mi blaženě. Povzneseně. Volně. Božsky. Z letu i z toho, že jsem se nepodě…

Nemohu usnout. Převaluju ze strany na strany, ne a ne zabrat. Vnitřním zrakem vidím vesničky, rybníčky, kopce, pole, domky, celou tu parádní přehlídku obrazů. S pocitem, že jsem překonala (zase) sama sebe se propadám do spánku.

INA

Hráz římovské vodní nádrže s částí jezera.

Hráz římovské vodní nádrže s částí jezera.

Kouzla světel a pohyby vody na jezeře, které z výšky vypadá jako větší rybník.

Kouzla světel a pohyby vody na jezeře, které z výšky vypadá jako větší rybník.

Doudleby za ochrannou hradbou pásu lesa, který je obkružuje jako prsten.

Doudleby za ochrannou hradbou pásu lesa, který je obkružuje jako prsten.

Zatím se odvažuji fotografovat jen jednou rukou.

Zatím se odvažuji fotografovat jen jednou rukou. Druhou stále pevně svírám madlo.  

Krátce po startu

První foto krátce po startu.

Kruhy v obilí to sice nejsou, ale i tak je to krása.

Kruhy v obilí to sice nejsou, ale i tak je to krása.

Pohled přes "čumák" letadla. Letíme snad do země Mu?

Pohled přes „čumák“ letadla. Letíme snad do země Mu?

Vlnovky a barvy, jak ze země nejsou vidět.

Vlnovky a barvy, jak ze země nejsou vidět.

Fotografie3695

Nad rybníky u Haklových Dvorů. V pozadí České Budějovice.

Nad rybníky u Haklových Dvorů. V pozadí České Budějovice.

Blížíme se k Hluboké nad Vltavou.

Blížíme se k Hluboké nad Vltavou.

Český Krumlov.

Český Krumlov.

Vltava obtáčí Krumlov elegantní dvojitou esovitou smyčkou.

Vltava obtáčí Krumlov elegantní dvojitou esovitou smyčkou.

A máme ji tu v celé její nádheře, umocněné toho dne jedinečnými světelnými podmínkami, které nad Kletí vytvořily dokonalé scénické kouzlo.

A máme ji tu v celé její nádheře, umocněné toho dne jedinečnými světelnými podmínkami, které nad Kletí vytvořily dokonalé scénické kouzlo.

Vrch Blanského lesa z jiného pohledu.

Vrch Blanského lesa z jiného pohledu.

Křemže v záři sluníčka vypadá jako pohádková.

Křemže v záři sluníčka vypadá jako pohádková.

Kostel v Soběnově.

Kostel v Soběnově.

Zrcátko...

Zrcátko.

Fotografie3737

Jdeme na přistání. Fantastický výlet končí.

Jdeme na přistání. Fantastický výlet končí.

Z nastávajícího šera se vynoří rogalista. Vypadá jako tečka na obloze. S píše i tečku za dnešním dnem.

Z nastávajícího šera se vynoří rogalista. Vypadá jako tečka na obloze. S píše i tečku za dnešním dnem.

Jiné zrcátko v krajině.

Jiné zrcátko v krajině.

Ještě pár posledních okamžiků a jdu spát...

Ještě pár posledních okamžiků a jdu spát…

Fotografie3731

 

O několik metrů níže je na zámek a zahrady vidět lépe. Další skvost.

O několik metrů níže je na zámek a zahrady vidět lépe. Další skvost.

Barvy krajiny jako od malíře.

Barvy krajiny jako od malíře.

Stoupáme. Nemohu uvěřit, že sedím v letadle.

Stoupáme.  Jsme ve vzduchu pár vteřin. Ještě nemohu uvěřit, že sedím v letadle.


vloženo: 29. 07. 2016

Téma vnitřního dítěte je při rozvoji osobnosti a růstu jedno ze stěžejních a při terapiích bývá hodně bolestné a emočně vypjaté. Když to vezmu jen z poslední doby pár měsíců zpátky, narazila jsem s klienty na tuhle oblast několikrát.

Co se děje, když ztratíme své vnitřní dítě, část své osobnosti? Stane se to, že kvůli tomu vlastně nedospějeme. Jak bychom mohli, když část nás samých někde na cestě životem z nejrůznějších důvodů uvízl zapomenutý, odstrčený, zklamaný či zrazený. Když neproudí energie dítěte s námi do dospělosti, dospějeme sice fyzicky, ale nejsme celiství. Psychicky a citově strádáme, protože strádá naše vnitřní dítě. To samozřejmě modeluje v mnohém naše chování, naše emoce a reakce na ně, naše vnímání sama, naši vlastní hodnotu atd.

Příklady mám po ruce. Jedna mladá žena našla po dlouhých útrapách své vnitřní dítě ve věku 7 let schované pod divadelní sedačkou. Ustrašené oči odtud sledovaly scénu na jevišti, kde se odehrávala hra jako z antického dramatu ve starém Řecku. Táta, pijan a opilec, slaboch, který se po neúspěších v podnikání chytil láhve. Nevydělával, nestaral se o rodinu, utápěl se ve svých vlastních marasmech a zaléval je alkoholem. Matka, na jejímž příjmu byla rodina s dvěma dětmi zcela závislá, vyčerpaná náročnou prací, napjatou atmosférou doma a neustále přítomným strachem, jak vše zvládnout a jak čelit agresivitě věčně opilého manžela, nebyla s malou holčičkou energeticky vůbec propojená.  Měla tak naloženo na bedrech, že pro samou starost o holé přežití rodiny neviděla a nevnímala, jak její dítě trpí. Děvčátko, všemi těmi, kteří se měli starat a dávat lásku, podvedené a zrazené, nechápalo, jak je to možné? Copak mě nevidí? Proč si mě nevšímají? Ano, přesně tak si totiž dítě vyloží situaci, že bylo zavrženo, zrazeno nejbližšími. Ženino celoživotní téma zrada tak nacházelo odezvu v jejím životě doslova na každém kroku dle zákona přitažlivosti.

Další příklad: Chlapec, který žil až do svých devíti let u babičky a dědečka. Nic mu tam nescházelo, prarodiče ho milovali a s láskou vychovávali. A on miloval je. Pak ale jednoho dne babička zemřela a chlapec se musel vrátit k rodičům. Náhlá změna a opuštění láskyplného prostředí byl pro něho velký předěl a traumatizující zážitek.  Nikdo mu nic nevysvětli, prosbě ho sbalili a odvezli. A on se zasekl, zůstal ´viset´ v tom čase, jeho dětské Já zůstalo tam, kde mu bylo dobře. Do vlastní rodiny se už neuměl plně integrovat a poškozené vnitřní dítě mu působilo mnoho potíží ve vztazích s partnerkami a spoustu zmatků. Byl zmaten tehdy, když musel s rodiči odjet, a zmatenost ho provázala až do chvíle, kdy se její důvod vynesl na světlo.

Jiná žena, která byla po několik let vystavena bití jejím otčímem za tiché povědomosti matky (!), svou matku nemůže vystát za to, že ji v tom nechala a nezakročila. Že dala přednost cizímu chlapovi místo svému dítěti. Nemůže snést jediný její byť letmý dotek. Tolik let po tom všem! Našla své vnitřní dítě, svou malou holčičku zcela osamocenou dřepět v temné, smrduté kůlně (!), kam nedopadl jediný paprsek slunce. I neškolenému člověku by musel dojít význam živoření ve smrduté, temné kůlně a jeho dopad na dítě.

Vzpomínám, jak jiný dospělý muž uvízl svým dětským Já dokonce ve dvou letech svého života, v postýlce s vyplétáním, kam chodil sice spát, ale kam byl zároveň odkládán svými rodiči, kteří mu kromě vyplnění základních potřeb pro život dávali pramalou pozornost. Postýlka se sítí se stala jeho klecí, z níž se pláčem, nářkem a naříkání na bolesti nohou snažil vymanit. Nic platné. Dostal se ven až když jako dospělý muž pro své dítě přišel a osvobodil je, odvedl do bezpečí a přijal.

A nakonec můj vlastní příklad, kdy jsem si před mnohými lety řešila své vnitřní dítě. Nalezla jsem sama sebe ve věku 14 let: tehdy tragicky zahynul táta. Stála jsem na louce, schlíplá jako mokrá slepice, s červenobíle puntíkovanou stuhou ve vlasech. Nikde nikdo. Pocit smutku a opuštěnosti. Krátce po tátově nehodě mě okolí jako starší ze dvou dětí vsunulo do uprázdněného místa po tátovi. Různí lidé mi říkali: Teď musíš stát při mámě ty, když tu táta není. Musíš být statečná. Musíš se postarat. Nechci tady rozebírat, jak to bylo dál a co všechno z takového postavení vyplývalo. Podstatné je, co se stalo: ve 14 letech skončilo ze dne na den moje dětství. Okolí mě přifařilo mezi dospělé. Přeskočila jsem tak pubertu a dospívání. Nemohla jsem být celistvá, když jedna moje část stále trčela na louce.

Tak, to byly příklady, kdy ztrátu vnitřního dítěte podmíní traumatizující zážitek nebo dlouhodobé strádání. Nyní se na ztrátu vnitřního dítěte podívejme z jiného zorného úhlu. Když dítě nemá lásku, nebo je nějak a něčím podmiňovaná, nebo je ignorováno, ztrácí to nejcennější, pro co sem duše v těle přišla, čím přišla žít. Měla se narodit z lásky a v lásce také růst. Když není, naučí se utíkat do bezpečí vnitřní emigrace a žít bez toho, co nejvíc potřebuje, bez pozornosti a lásky rodičů. Naučí se vyjít s málem, potažmo si zvykne na nedostatek, a to ve všem. Protože láska je to nejvíc, a když nemůže mít to nejvíc, tu podporující, vyživující energii, už se netrápí pro nic nižšího a menšího. Zvykne si žít jakoby v chudobě, a utíká se ke své vnitřní hojnosti. S tímhle naučeným a pevně  zabudovaným vzorcem máme potom v dospělosti potíže se projevit, projevit svoje dary, říct si o svoje a dělit se o svoji vnitřní hojnost. Prostě vystačíme s málem. Na materiální úrovni nastávají potíže s penězi a mají je nejvíc právě ti, kteří mají nejvíc co dát. Když už jsou zvyklí na tu citovou nouzi, na ten úhor, k tomu nezřídka bojový terén, „snadno“ snesou i jakoukoliv jinou nouzi.

Když není dítě milované, ne takové, jaké je, a ono to ví, co mu zbývá jiného, než přijmout tento surový a nelítostný svět dospělých, kteří hrají z pokryteckých not žalmy na lásku? Hrozí, že i z něho se jednou stane stejný pokrytec, když mu to umožní mít pokoj. Anebo, jak už jsem řekla, zůstane ve své vnitřní emigraci, aby to páchnoucí pokrytectví a necitelnost za ním nemohlo. Aby se udrželo a přežilo v čistotě svého vnitřního světa.

Je také další možnost, že se z něj stane rebel s příčinou, ačkoliv okolí ji nevidí. Dítě jde do revolty, bude vzdorovat a bojovat po svém, bude vyvádět takové věci, aby se jimi potažmo jím samým museli dospělí zabývat, aby je museli řešit a aby si konečně všimli, že se něco děje. Dítě to nedělá ze škodolibosti, je to výrazná odpověď na chování okolí. Dělat to nejhorší rodičům je zoufalství a volání o pomoc. Potom rodiče, škola všichni trestají dítě, místo aby hledali, co sami zvrzali. Bohužel, a ještě jednou bohužel, slepým ani brýle nepomohou.

Taková závažná pochybení (jsou ještě mnohem brutálnější, než zde uvedené příklady) mají dalekosáhlý dopad do rodinného kruhu, do celého systému rodiny.

O tom zase někdy jindy.