Uplynulo moře vody od napsání článku o vizi jedné postarší ženy, jíž jsem pro tento účel pozměnila jméno na Jarmilu.
Mezitím jsem ji a jejího manžela navštívila v domově důchodců mnohokrát. Pan Václav mi začal říkat Vy naše zlatíčko, paní Jarmila Vy jste moje šamanka, případně anděl.
Někdy jsem si s nimi přišla jako by seděli na houpačce. Jednou nahoru, podruhé dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Minul Jarmilou daný jeden termín, že do Vánoc (2014) budou doma. Nebyli. Minul další, že do Velikonoc (2015) budou doma. Nebyli. Začala jsem sama ztrácet víru, že dokáží odejít z DD do svého vlastního bytu, že všechny sny a vize tak hezky a jasně řečené paní Jarmilou ulétnou jako pápěří. Viděla jsem, jak to chodí, když člověk se sedmi křížky na krku BY TAK MOC CHTĚL, ALE UŽ NEMÁ POTŘEBNOU SÍLU A ENERGII TO TAKÉ PROSADIT. Prosadit hlavně u nejbližších, bez jejichž pomoci se ti dva senioři neobejdou. Zvláště jejich dcera se zdráhala přijmout, že by odešli ze zařízení (DD) bydlet do svého. Ne snad ze zlého postoje, že by jim to nepřála. Obávala se, že samostatné žití nezvládnou, a co potom?
Jarmila sama několikrát povzdychla, že to nejde tak svižně, jak by si přála. Občas upadala do stavů, kdy se už už smiřovala s tím, že zůstane do smrti v DD, že to takzvaně nedá, že se nedočká. Malověrnost ji popadla pokaždé, když se zhoršil její zdravotní stav. To na ni skočily pohyby, že nebude způsobilá vést vlastní domácnost. Celé to klubíčko nití se stále točilo kolem prodeje chalupy, aby získali peníze na přestavbu bytu přizpůsobením manželovu handicapu. A konečně, v neposlední řadě, aby vyřídili také potřebné formality k předělání automobilu na ruční řízení. Už jenom tahle stránka věci trvá až půl roku!
I na můj temperament a akčnost se věci nehýbaly z místa tak, jak bych to případně ráda viděla. Ani při takovéto formě terapeutické práce v terénu se člověk, i když by ze srdce rád, se do toho nemůže příliš míchat a nepřekročit linii soukromí. Musí ctít, že ti dva mají dvě dospělé děti, zetě a snachy. Uvědomovala jsem si, že moje role v příběhu těchto dvou mě milých lidiček spočívá v jiném druhu pomoci. Třeba v takové, jakou jsem popsala v I. dílu. Nebo v tom, že když na Jarmilku přišly ty její, jak říká, breberky v hlavě, jsem nacválala do DD a držela ji – někdy doslova – nad vodou jejích vodnářských úletů kamsi mimo tento čas a prostor. Fungovala jsem jako uzemňující magnet a dobíjející baterie v jednom. Viděla jsem i proměnu přístupu Jarmilina manžela. Václav se stále více ukazoval jako muž, který se s porážkou (rozuměj žití v DD) nehodlá smířit.
Před letošním létem jsme se rozloučili s tím, že až mě budou potřebovat, zavolají. Měsíc, dva, tři, pořád nic. Začala jsem si dělat starosti, co s nimi je.
Konečně se ozvali. Paní Jarmila mě pozvala na kafíčko. Sama vstala (!) a šla postavit vodu. Jeden přes druhého mi vypravovali, co se všechno za ten čas sběhlo. Prodej chalupy je zadaný u realitní kanceláře a odehrálo se už první jednání s případným kupcem. Automobil na ruční řízení je připravený, dokonce pan Václav už absolvoval na trenažéru několik jízd. Zmáknul to prý hravě. Jakýsi projekt na přestavbu bytu na bezbariérový leží na papíře. Teď už scházejí jen ty penízky z prodeje chalupy, aby si mohli potřebné práce zadat. V té souvislosti chválí oba jejich syna, který se do toho hodně vložil.
Tak se to přece jenom pohnulo! Radost poslouchat! „Vydržíte s námi do finále?“ optala se mě Jarmila. „Samozřejmě! Když už jsme společně ušli takový kus cesty, budu s vámi ráda ´přestříhávat ‘pásku vašeho nově zbudovaného bytu.“ „A necháte si nás i potom? “ položil zvláštní, jakoby dětsky naivní otázku pan Václav s jakýmsi důrazem na slově necháte. „To záleží na vás. Když budete vy chtít, nejsem proti.“
„Víte,“ na to Jarmila,“ „ chtěla bych si to tady,“ a rozmáchla se rukou po mrňavém pokojíčku, „nechat jako zadní vrátka, kdyby něco, abychom měli kam jít. Co myslíte vy?“ podívala se na mne. „Co myslím já? Že si nepotřebujete žádná zadní vrátka nechávat otevřená. Protože když byste to udělali, při sebemenší potíži budete z bytu pelášit sem jako ke své spáse. Vy nepotřebujte utíkat! Budete mít krásné zázemí, své království, kdy budete svými pány. Kdo by z toho utíkal do ´poddanstí´ústavu?!“
Vidím na její tváři, že se jí něco honí hlavou. Copak to asi je? „Jarmilko, vy si nevěříte?“ Přikývla. „Podívejte se na to tak, že přece na to nejste sama! Celá rodina prokázala, že stojí při vás! Jste mobilní, a zjednat si péči domů, dovážku obědů, případně nákupy přece není problém zajistit,“ ujišťovala jsem ji.
Asi to potřebovala slyšet znovu. Potřebovala se v tom ujistit.
Třetí dějství je tedy na spadnutí. Věřím celým svým srdcem i duší, že se těmto dvěma lidem podaří, o co usilují. Třeba už letošní Vánoce stráví doopravdy DOMA.
Ivana Inšana PÍHOVÁ

Život někdy podivuhodně splétá cesty mezi lidmi. Denisa měla ke mně nakročeno asi tak rok před tím, než se skutečně objevila. Tehdy mi volala a byla velmi rozrušená. Objednala jsem ji termín, jenže ouha, nepřišla, ani se neomluvila. Poslala jsem ji zprávu s textem, který si nejspíš umíte představit: že základní slušností je omluvit se, když nemohu přijít na domluvenou schůzku. Omluvila se dodatečně a uvedla, že je ve stavu, kdy se na terapii necítí, že se rozvádí a prožívá velmi vypjaté období.  Jistě, to se může přihodit.

Uběhl právě asi rok, když se znovu ozvala a bez obalu hned ´kápla božskou´, kdo je. Jestli prý se na ni už nezlobím a že tentokrát určitě přijde, protože chce něco se svým životem udělat. Přišla s kyticí narcisů: „To je malý dáreček za to, že jsem vás tehdy nechala čekat a neozvala se.“

Po tomto setkání odjela do Prahy studovat odborný seminář feng-šuej s tím, že tam chce bydlet a pracovat. Zůstávaly jsem v kontaktu, takže jsem věděla, že věci nejsou takové, jaké by je chtěla mít a jak si je představovala. „Musím se vrátit  zpátky na Jih, jinak se dočista zblázním steskem,“ říkala. Vrátila se s diplomem ze semináře, a s pochopením, o čem je staré přísloví: Člověk míní, život mění.

Na její příchod jsem se připravila den předem. Využila jsem výhodu naší předchozí schůzky, při které jsme probraly její zdravotní anamnézu. Ta je s ohledem na její věk pouhých 42 let zarážející. Méně překvapivá je z pohledu jejích zvlášť dramatických, místy až krutých životních zkušeností, které přinesly své trpké ovoce.
Tato velice pohledná žena, zajímavá, krásně upravená a sladěná, snad až příliš vážná, se však cítí vyčerpaná a bez energie.
Sotva biologicky dozrála v ženu, mívala velmi bolestivou menstruaci, která jí až znemožňovala chodit do školy. K tomu se přidaly potíže s vaječníky. Levý má neprůchodný kvůli častým cystám a srůstům. Na střevech také srůsty, zatím zahojený vřed na dvanácterníku. Má za sebou 36 narkóz a další už není možná, protože by pro ni měla fatální následky.
Teď se podívejme, co z hlediska etikoterapie jednotlivé potíže naznačují. Vaječníky představují tvořivost, střeva zbavování se všeho starého a nepotřebného, vředy symbolizují strach a přesvědčení, že člověk za nic nestojí, menstruační potíže zase odmítání vlastního ženství a provinilost.
Procházíme nejprve numerologický rozbor jejího data narození a jména, který si přála udělat. Ukazuji jí vlivy energie čísel na její jméno a život a jak se projevují. Denisa chvílemi třeští oči údivem nad tím, co všechno je možné z čísel vyčíst. Tím se terapie rozjede na plné obrátky. Je to dobrý start a skluzavka k hlubší práci.
Ocitáme se, jako už tolikrát v mnoha podobných případech, v dětství a u rodičů. Jak to vypadalo doma, v rodině? Jaké tam panovaly vztahy?
Matka Denisy se opakovaně vdávala, rozváděla, vdávala. Denisa to má v životě úplně stejně. Je počtvrté rozvedená. Tady můžeme mluvit o přenosu modelu z matky na dceru, něco jako převzatý rodičovský model, chcete-li příklad. Ten je pro nás určující bez ohledu na skutečnost, zda s ním vnitřně souhlasíme, nebo nesouhlasíme. Pokud nesouhlasíme, bojujeme s ním. Tak, jako se syn učí od otce v důležitém období formování svého života vztahu k ženám, tak se i dcery učí od matek vztahu k mužům. Kromě toho nás rodiče formují vědomě svými názory, výchovou, svým přesvědčením a již zmíněným příkladem. Na náš „operační disk“ se nahrávají i podvědomé vjemy, které přijímáme, ale i takové, s nimiž jsme intuitivně v rozporu a na pozdější rozumové úrovni s nimi nesouhlasíme.
Děti vyrůstající v rodině, kde je model rodičů partnersky funkční, spolupracující, otevřený a hlavně postavený na lásce a vzájemné důvěře a respektu, mají tedy jaksi více štěstí a mnohem méně potíží a zátěží, s nimiž se později vyrovnávají. Vnitřně se s modelem doma mohly mnohem snáze ztotožnit a uznat ho.
Jenže bohužel, zdaleka ne ve všech rodinách to tako funguje.
Pojďme dál příběhem Denisy.
Když jí byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Denisu vychovával otčím, jeden z pozdějších matčiných partnerů. Byl to jediný člověk, který se k ní choval hezky a chová dodnes. Přeje jí a stojí při ní.
Z matčiných úst se na dceřinou adresu snášely, až na výjimky, samé kritiky. „Nic na mně nebylo mámě vhod. Peskovala mě, poučovala, kárala. Nebylo nic, co bych kdy udělala dobře, čím bych se zavděčila. Neměla mě nikdy ráda. Nikdy mi neřekla nic hezkého, neměla pro mě špetku porozumění. Nikdy mě neobjala,“ líčí.
Vztah matky s dcerou je dodnes napjatý a komplikovaný. „Myslím, že máma má zatvrzelé srdce. Se mnou pořád bojuje a já nerozumím proč.“
Když bylo Denise 33 let, její biologický otec jí sdělil úděsnou věc: že prý byla nechtěná a doznal ještě úděsnější fakt, že matku bil, aby potratila! Že prý ji za ženu nechtěl, ale nakonec ho uhnala. „Můj biologický otec se choval jako zvíře. Ba ne, zvíře se tak nechová. Měl spoustu ženských a nijak se s tím netajil. Mámu přivazoval k topení a musela se dívat, jak s nimi souloží. Dělalo mu dobře, jak trpěla. Nikdy nepřijal, že jsem se nakonec narodila a vozil se po mně, jak jen mohl.“
Ne, tohle není ze scénáře k nějakému šílenému hororu vyšinutého scénáristy. To je scénář ze života, důkaz toho, jak šílený si ho lidé mohou udělat.
Zabíháme s Denisou do konkrétních dějů. Je to bolestivé, citlivé, jenže nutné. Musíme se těm obludám podívat zpříma do očí, vlastně obludě jediné, a tou je jeden velký strach ze života, který ji provází jako věrný druh.
Matka nevědomě viní Denisu z toho, že právě ona je strůjcem jejího neštěstí a utrpení, že kvůli ní podstoupila oběť, a Denisa, namísto toho, aby jí za to byla vděčná a chovala se jako hodná a pokorná holčička, je svá, originální, výrazná a také svéhlavá. Matka jí nazývá výstřednicí. Ať si Denisa obleče cokoliv, matku to vytáčí a okamžitě jí to pohaní. Velmi podobně to viděli i Denisini manželé, s výjimkou posledního. Žárlili, vyčítali, hádali se i trestali. Podle jejich vidění se jen snažila na sebe strhnout pozornost a svádět muže.
Možná ano, možná ne. Uvidíme. Každý podle sebe soudí. Denisa se hezky a vkusně obléká, má nesporně vkus, cit pro barvy a tvary. Byla obdařena přirozeným talentem vytvářet harmonické prostředí. Viděla jsem její byt zařízený na principech starého čínského umění feng – šuej a užasla jsem. Denisa absolvovala onen příslušný seminář, trvající několik týdnů, aby se v tomto oboru pevně usadila. Možná si teď položíte stejnou otázku, jaká napadla i mně: Jak je tedy možné, že i přes svou inspiraci a znalosti vyplývající z tohoto jedinečného systému učení o harmonii a jeho uplatnění ve svém bytě a na svém zevnějšku se nemůže vymanit z nemoci, má finanční potíže, potíže s partnery a momentálně čelí velké životní krizi?
Odpovědět bych mohla tak, že ani sebelépe zařízený byt a sladěný zevnějšek nikoho nikdy neušetří nutnosti rozvíjet sebe sama. Pouhé vnější změny, třebaže jsou i ty důležité a podpůrné, nezmohou samy o sobě nic, pokud nenastanou změny vnitřní. Snaha pomoci sám sobě a vstoupit na cestu proměny je nevyhnutelně nutná.
Proto také Daniela přišla. Cítí ze všech stran tlak na to, že má svůj život uchopit jinak, než se jím nechat jen vláčet a lítat sem tam jako list spadlý ze stromu. Čím větší tlak, tím naléhavěji volá změna.

Pojďme dál.
Je celkem zjevné, z chování jejích rodičů, že si mezi sebou vyřizovali účty a válčili spolu. Nepřijali zodpovědnost za své životy, hlavně za svá rozhodnutí a nejjednodušší bylo to jako na hromosvod hodit na dceru. Tady je zapotřebí zase na chviličku zatavit vyprávění a říci, že každý z nás si do života přivede to, co potřebuje pro svůj vývoj. Volí si podmínky svého života, tedy i rodiče. A že život každého z nás je výsledkem jeho myšlenek, rozhodnutí a činů.
Denisa ve své nevědomé snaze od toho všeho dění doma chtěla utéct. V sedmnácti letech otěhotněla. Museli ji zplnoletit, aby se mohla vdát. Myslela si, že bude mít pokoj od komandování, sekýrování a hádek. Kvůli mateřství přerušila střední školu ve druhém ročníku. Už nikdy nedostudovala. Zdravotní potíže se na ni lepily a lepily…

Nikdy nedělala kvalifikovanou práci, která by ji aspoň trošičku těšil. Nikdy netvořila nic, co by ladilo s její duší, nikdy netvořila tak, aby nakrmila svou hladovou duši. Jako člověk bez vzdělání, jen se základní školou, o jinou práci nezavadila. Zůstaly jí jen nenaplněné sny.
„Kdysi jsem chtěla dělat sálovou sestru a hrát závodně tenis. Místo toho jsem otěhotněla a všechno zahodila. Jediné, co jsem kdy dobrého udělala je, že jsem porodila syna. “
Řešit něco útěkem je cesta z bláta do louže. Před sebou člověk nikam neuteče. Život sám, jako jedinečný učitel potvrzuje, že cokoliv jiného, než je vzájemná láska, úcta a respekt je k uzavření manželství zcestná, pomýlená motivace. Je to podobné jako stavět dům, a místo pořádně kvalitní malty na spojení základů použít jen písek s vodou. Samozřejmě, že zde sehrál svou úlohu také věk. V 17 letech není dívka zralá pro manželství.
S posledním mužem se Denisa rozvedla proto, že jim do svazku mluvilo hodně lidí a ona na jejich soud dala. Dnes vidí, jak bláhově si počínala, když dovolila, aby zase řídili její život jiní.
Tělo je dokonalý organismus, který umí mluvit mnohou řečí. A tak když jsme načaly soudek s tématem muži, rozbušilo se Denise srdce a začala se třást jako v zimnici. Jak už víme, má za sebou několik nezdařených manželství. Přála by si sebevědomého muže (!), který by ji imponoval. Ovšem když se setká s takovým, který vyzařuje tyto vibrace, znejistí, srdce spustí jakýsi alarm, řečeno jejími vlastními slovy je rozhozená, ztrácí pevnou půdu pod nohama. Pokud je navázán první kontakt, na další si už Denisa netroufne. Bojí se. Proč?
„Protože každý z mých chlapů na mě chorobně žárlil. Předhazovali mi, že se neumím chovat, že jsem výstřední. Stejně jako doma. Bojím se, že se to bude jen znovu opakovat.“
Tak to vidíte. Chce být milována zdravě sebevědomým mužem, ale sama má ve svém sebevědomí trhliny. To nemůže jít dohromady. Takže se zatím pokaždé raději vrací ke starému způsobu, na který je naučená a který důvěrně zná. Z pocitu vnitřní nejistoty udělá krok dozadu.  Dokonce couvne tak daleko, že přestane nosit podpatky. Co kdyby se jí náhodnou podvrtla noha, smáli by se jí a ztrapnila by se. Stejně nemožně se cítí ve společnosti, kterou označuje za vyšší. Když se v takové ocitne, pociťuje ohrožení, a když se zeptám proč, odpoví, že by mohla být (nedej Bože) středem pozornosti, že ji budou okukovat, posuzovat a soudit.
Až tak dalece zasahují prvky nevalného sebevědomí a převzatých modelů z rodiny. Nebo nejen z rodiny?
Ano, jak možná tušíte, je za tím skrytá další neblahá zkušenost. Zatím ji nazývejme neblahá, protože na odkrytí toho, co z ní mohla pro sebe dobrého vytěžit, Denisa zatím nevidí. Je to příliš čerstvé a chybí jí nutný nadhled. To první, co je nabíledni, že opakovaně odevzdává svůj život do rukou (téměř doslova!) někomu jinému než sobě. A ještě k tomu přidá klíče.
S tichým pláčem mi svěřuje své nejhlubší tajemství, s nímž dosud žila sama. Protože se jedná o takové tabu, nemohu porušit etickou zásadu a konkrétně o něm psát. Co mohu je pouze naznačit, že když potřebovala svého času pomoc a hledala cesty, jak si vydělat peníze, nechala si svým biologickým otcem zprostředkovat práci v zahraničí. A tam padla kosa na kámen. Chtěli po ní, aby dělala něco, co nemohla snést. Po několika ´představeních´byla tak zděšená, že chtěla utéct. Jenomže jí hned zkraje odebrali cestovní pas. V neštěstí však při ní přece jenom stálo štěstí. Našel se člověk, který vymohl její pas zpátky a pomohl jí vrátit se domů.
Z této zkušenosti pramení její rozrušení z okukování, pocit hrozby a nebezpečí. Zašlo to tak daleko, že než by šla byť jen kousek pěšky, raději jede autem. „V autě mě není tak vidět,“ říká.
Vím, vím, je to docela pochmurné čtení. Avšak jsme spolu teprve na začátku. Denisa má ve svém jmenném rozboru jasně danou blížící se změnu, co změnu, přímo převrat. Čeká ji už jenom cesta dopředu, za níž budou zůstávat jen zbořené zdi a sutiny dosavadního života a jejích mnohých iluzí. Nejobtížnější pro ni je úkol přestat se přetvařovat, dělat ze sebe někoho, kým není, dělat to, co očekávají druzí, neboli vylézt z ulity, do níž se nechala všemožně zahnat. Když chce být milována, a to platí pro každého, musí najít odvahu být sama sebou. Na nic si nehrát, nic nepředstírat a neskrývat ani své slabosti. Pak je otevřená cesta z bludného kruhu ven.

Musím však říct, a říkám to ráda, že se nechala krásně vést. Otevřela se, jak jen to v dané chvíli dokázala. Právě už ve chvíli, kdy se rozhodla SE SVÝM ŽIVOTEM NĚCO KONSTRUKTIVNÍHO UDĚLAT, začala psát úvodní kapitolu nového dějství. Přes čištění starých bolestí, a že jich bylo a je (!), se začalo pomaloučku vytvářet nové paradigma jejího života.

Ivana Inšana Píhová

Následující řádky věnuji vám všem, čtenářkám mých stránek, s nimiž jsem se kdy potkala a také těm, které ještě přibydou, či zavítají na tyto stránky. Inspirovaly jste mě k němu vy samy.
Přes své hluboké rány na duši a ve svých srdcích, jež jste od života utrpěly, často od svých nejbližších, jste nositelky ohromné vnitřní síly a obdivuhodné nezdolnosti. Posílám tyto řádky, abyste to věděly!
I při svých zkušenostech stane se, že mi někdy až srdce ustrne, když poslouchám, co vás v životě potkalo, čím jste prošly, co vydržely a ustály, a přesto jste nezatrpkly, nezlomilo vás to, nevzdaly se a hledáte cestu. Cestu k sobě a cestu ke své duchovní rodině, kterou ta pokrevní bohužel často není a bohužel se až příliš často podobá spíše válečnému území, kde se setrvale bojuje o to, kdo s koho.
Vytvořila jsem si takovou teorii, podepřenou praxí, že do každé rodině je usazen jeden světlonoš, jeden z členů rodiny, který na sebe vzal přetěžký úkol: svítit a ukazovat cestu. Než však takový člověk objeví zdroj svého světla a pozdvihne svou lampu, projde si trestnou uličkou. Většinou je to ten, který je od malička utlačovaný, nepřijatý, neustále kritizovaný, napadaný, často fyzicky trestaný, psychicky týraný. Okolí (kachní hejno) ho štípe, odhání pryč z rybníka, jasně mu dává najevo, ty sem nepatříš! Taková duše (dočasné ošklivé káčátko) má zlomené srdce, protože se ničím neprovinilo. Jen tím, že je jiné a jedná jinak. Ačkoliv je to takové duši zcela nepochopitelné, jak by mohlo být, že ji vlastní rodina odmítá, bývá to zpravidla právě ona, která na základě takovéto nepřízně vyroste, sílí, a i když třeba i na čas zabloudí v hlubokém lese svých vnitřních temnot, nakonec najde cestu ven. Tam v těch tmavých jeskyních vlastní duše se potká se svým dravcem – drakem. Ochočí si ho. Rozuměj, pozná své alter ego, naučí se ovládat jeho sílu a hledá, nebo se znovu setkává se svými instinktivními silami, o které se dočasně nechala připravit. Tím, že ji kachny vypuzují ze svých teritoriálních vod, stahuje se žena dovnitř, do své hlubiny. Tady soustřeďuje veškerou svou sílu. Zde je to místo, kde se potkává se svou podstatou, odvahou a chytrostí, kde se rozvíjí, aby jednou shodila šedý „kachní“ převlek a zbělela úbělem krásných labutích perutí.
Třebaže u nás to není tak zjevné, na rozdíl od jiných zemí, kde žena nemá větší cenu než kus dobytka, přesto i tady přežívají tendence držet ženu v zajetí (společenských představ), ochočovat ji, častovat ji slovy, že je drzá, neslušná, tvrdohlavá, výstřední, mluví do věcí, kterým nerozumí, a podobně. Ženy se takové reakce okolí obávají: jak by ne, obavy jsou to opodstatněné. Být vyřazena ze společnosti přinejlepším znamená být ignorována, přezírána, podezírána, v nejhorším naháněna a zničena. Tento společenský úzus je za tisíciletí tak zažraný pod kůží všech členů společnosti, že k němu nevědomě dávají stále ještě (!) souhlas samy ženy. Aby se zalíbily, aby byly přijatelné, žádoucí, aby, aby, zkrátka dělají to, co se po nich žádá a očekává, a nedělají to, co by samy chtěly. Příklad: třeba provdat za někoho, koho nechce, ale kdo chce ji, znamená, že se vzdají své síly a nechají se podmanit dravějšími silami, totiž potěše svého ega = jsem žádoucí! A toto může nastat tehdy, kdy je žena oloupena výchovou o své přirozené instinkty, kdy jsou poraněny, zmrzačeny. Je připravena o přirozenou schopnost rozeznat, co je pro ni dobré, a co není. Poraněné instinkty jsou jako květiny, jež se otáčí ve směru jakéhokoliv slunce, které se nabízí. Jakéhokoliv! I kdyby to měl být sám Modrouvous.
Každá vlčice učí svá mláďata rozvíjet přirozené instinkty. Musí to dělat, jinak by vlčata neobstála tváří v tvář nástrahám. Pokud toto v lidské smečce z jakéhokoliv důvodu selže, nefunguje, stává se dívka – žena snadnou kořistí nejen svého vnitřního draka (dravce), ale také dravců okolních.
Zapomíná pak na všechno: na sebe, na vlastní tvořivost jako na nejpřirozenější a přírodou danou potřebu své duše. Tvořivost je jednou z největších sil ženy, je to pramen její studny! Když to tak nechá, pak na sebe naloží všechno šedé peří všech kachen světa, nechá se ukřičet a uštípat. Než – a obvykle to bývá krajní životní mez, kdy už není co ztratit z pohledu materiální existence – je dohnána před rozhodnutí, jestli dá v sázku i vlastní duši. V tu chvíli přichází úsvit. To je ten průklest a východ z lesa, k němuž nasměruje své kroky.
I když často až drastickými prostředky, okolí takto zcela nevědomě a nechtěně pomáhá formovat ženinu osobnost a soustřeďovat její síly. Ona pak může aspirovat na roli světlonoše (ale není to pravidlo, je to možnost!). Stát se světlonošem není postavení pro každého. Každý nemá odvahu povznést vlastní světlo a ochotu nést je jako pochodeň, aby viděli na cestu i ti druzí a třeba právě ti, kteří jí nejvíce mydlili schody. K paradoxům toho všeho patří, že titíž dále odmítají, neboť to pochází od zavržené. Světlonoš tedy natočí svoji pochodeň k takovým, jakými je sám. Chce to velký zážeh vnitřního světla, velkou sílu a odvahu! Je bohužel stále pravidlem, že k lidem, kteří září, vystřelují ti druzí šípy bezmezné závisti otupělého průměrného stáda.
Ovšem může to dojít tak daleko (možnost volby), že se žena nechá všemi těmi ústrky dostrkat do poraženecké role oběti. To má potom katastrofální následky pro ni i pro vlastně všechny její blízké. Není většího mrzouta, kritika až i mstitele, než pokořené ženy v roli oběti, která se jinak než mstou už neumí bránit. Jenže je pozdě, už to projela, prohrála, a zmůže se jen plivání jedovatých slin kolem sebe. V podstatě jde ale o zoufalé volání její duše o pomoc, jež neumí jinak vyslovit, a proto na ni nikdo nereaguje vstřícně.
Takže abych to shrnula a zakončila optimisticky toto pojednání k uctění ženské duše. K největším ženským silám patří již několikrát zmíněná tvořivost, dále odvaha, trpělivost, vynalézavost a chytrost (ne však vychytralost), schopnost intuitivního léčení, péče o vlastní tvůrčí oheň, umění propustit a nechat zemřít, co má být opuštěno a pochováno, smysl pro soudržnost, chcete-li smečku, a podržím-li se příběhu o ošklivém káčátku, je přítomen v každé ženě také kus divoké přírody, která se i v nepříznivých podmínkách boje o každý kousek potravy snaží přežít!
Jako ta vlčice, která i se zlomenou tlapou, bez ohledu na slabost, stísněnost, bolest či snad i strach běží dál, aby nalezla svou pravou smečku a mohla se uchýlit pod její ochranu. Aby nalezla své bezpečné místo, místo mezi svými, k nimž patří. Dá ze sebe všechno, aby mohla pokračovat v dýchání, přečká, přelstí, překoná všechno, co ji obtěžuje, co se jí staví do cesty. Když bude třeba, povleče se dál a dál jako to káčátko, dokud nenalezne léčivé místo, kde se jí bude dobře dařit.
Mám to veliké štěstí a veliké požehnání, že přicházím do kontaktu právě s takovými neohroženými ´vlčicemi´, které, ač zbědované a mnohokrát u konce svých sil, přesto neutuchají a třebas se i vlečou dál poháněny instinktem žít tak, jak chtějí a skoncovat s přežíváním podle vůle jiných!
A ráda bych zmínila ještě jednu okolnost, hodně nestandardní. Mnohé z vás o ní vědí, protože ji tady se mnou pro práci zažily. Chci ji uvést ne proto, abych se jakkoliv chlubila, ale abych poslala poselství. Jsou opravdu nestandardní ta mnohá objetí po terapiích, to vaše stisknutí a přivinutí. Já to opětuji, dělám, co cítím, cítím opravdovost, cítím, že to jde od srdce, a vím, že je to výraz úlevy, nalezené naděje a víry ve vaše vlastní schopnosti. Tedy vítězství, a vítězství se má sdílet, aby se násobila radost z něj.

Chce se mi familiárně vás oslovit Holky moje zlatý! Já vím, chybělo a schází vám objetí mámy, její mateřská energie, náklonost a fandovství. Mnohé z vás to nepoznaly. Rozumím vám víc, než si myslíte! Rozumím vaší duši. Byla jsem obdařena tímto darem, že „vidím do lidí“. Samozřejmě nikdo vám nemůže nahradit a vynahradit objetí vaší mámy. Jsou to jen chviličky, vteřiny tichého hlubokého souznění, tak proč bych vám je neposkytla? Mám toho dost pro každou z vás. Mě neubude a vám to pomůže. Je to dávání a přijímání v čiré podobě, od srdce k srdci. Je to výměna energií, v níž se tetelí ženská sounáležitost. Navíc, nebo k tomu, potřeba stisknout, obejmout, přivinout na srdce patří přece k základním projevům lidství!
Mám vás všechny ráda, holky statečné! Vy divošky, co se jen trochu – někdy víc a dál – zatouláte z cesty, trošku při tom zdivočíte, ale znovu a znovu dáváte pít ze svých dlaní živou vodu ještě potřebnějším, než se cítíte samy být! Hledáte svou cestu, tu pravou (!) a směr ke svým přirozeným kvalitám, a k rodině své duše.
Sama jsem kdysi takovou zatoulanou a zraněnou vlčicí byla. Až budete číst články z rubriky Vaše příběhy, samy poznáte – uvidíte – že jsem tady nevedla svou řeč jen tak do větru. Moc vás zdravím.

V textu jsem místy použila výňatky z knížky Clarissy Pinkoly Estés, Ph.D Ženy, které běhaly s vlky. Je to moje Top knížka a vřele ji doporučuji k přečtení! Měla by se stál „biblí“ každé ženy a vůbec, nominovala bych ji vynikajícího a nepostradatelného průvodce každého člověka.
Ivana Inšana PÍHOVÁ

Jak plynuly roky, několikrát se mi při sezení s klienty přihodilo, že jsem se stala součástí některé epizody jejich někdejší inkarnace, stala jsem se součástí plánu jejich života, plánu našich duší.
První a nejhlubší prožitek nastal nečekaně. Chodil ke mně mladý muž ve věku mého syna. Jeho pouť v minulém životě jsem zpracovala do samostatného Příběhu rytíře v rubrice Vaše příběhy. V návaznosti na něj, i v navázanosti na současnou existenci, vám chci nyní přiblížit, jak se naše životy tehdy a dnes znovu protkaly.
Procházeli jsme v terapii právě pasáží, v níž si uvědomil své pocity vůči ženě, která o něj ve vězení pečovala. Mnoho si vytrpěl a zkusil, pociťuje vůči ní vděčnost. Říká, že mu zachránila život, protože díky její přímluvě byl už bez dalších fyzických utrpení propuštěn na svobodu. Vyslovil tehdy, rozumějte ve své předešlé inkarnaci, přímo zaklínadlo, když prohlásil: Dokud ji nenajdu, abych jí mohl poděkovat, zůstanu sám a nechci nikoho jiného hledat.“ Opravdu ji po návratu z vězení usilovně hledal, jenže nenašel. I když, jak se to vezme.
Na moji otázku Stále cítíte touhu ji najít? odpověděl: „Myslím, že jsem ji našel.“ A v tom se to stalo. Projel mnou elektrický výboj, jako kdybych se ´zastrčila do zásuvky´. Po celou dobu, kdy líčil svůj pobyt ve sklepním vězení přikován pouty za ruce a s nohama po kolena ve studené vodě, a v péči jakési ženy, jíž neviděl do obličeje, ve mně rostl pocit, že mluví o mně, o starší ženě, než je sám. Hlavou mi letěla neodbytně dotěrná otázka: Jak to, že to vím? Nemohla jsem to nijak rozumově podpořit, přesto jsem věděla, že to tak prostě je. Cosi hlubokého ve mně komunikovalo se situací. Hodně mě to tehdy zaskočilo, téměř až vyvolalo úlek, hlavně proto, že jsem ji na zlomek chvíle viděla a věděla jsem, že jsem to já ve své minulé existenci (či v jedné z minulých). Viděla jsem i svoje ruce, které ho ošetřovaly. Byl to jakýsi oživený paměťový záznam. A byly to právě její ruce, které si zapamatoval, protože nic dalšího vzhledem ke svému připoutání ani vidět nemohl. Po jeho odpovědi „Myslím, že jsem ji našel….“ nastalo ticho jako v katedrále. Měla logicky následovat otázka „A kde je?“ Nebyla jsem ovšem s to ji položit, protože v mém nitru se odehrávalo překvapivé poznání sama sebe v tom příběhu z dávné minulosti. Byl to velice silný vjem. Na chvíli mě vykolejil. Přestala jsem se koncentrovat. Srdce mi divoce bilo a celé moje Já se chvělo. Tím jsem prošvihla okamžik, kdy k odpovědi na otázku Kde je ta žena a kdo to je, byl jen krůček. Nicméně nestalo se tak, nezeptala jsem se.
Dnes vím (oba to víme), že se to tenkrát před těmi lety ani stát nemělo, protože by se s tím ani jeden z nás tehdy nedokázal vyrovnat.
Nicméně dávalo to dokonalý smysl. Když si příběh přečtete, zjistíte, že onen mladý muž chodil ke mně nejprve na masáže = chodil na ošetření! Společný motiv: ošetření, péče, ruce. Našel si mě sám, nehledala jsem já jeho! Důležitým ukazatelem jsou ruce té ženy, jejichž doteky si pamatoval, jeho duše si pamatovala ony vjemy. I v současnosti mi několikrát i řekl, že mám zázračné ruce. Shodli jsme se tenkrát na regresní terapii až poté, kdy masáže nezabíraly. Až regreska pomohla najít příčinu a umožnila odstranit následek a zbavit ho utrpení od jeho urputných bolestí v kostech a věčně ledových nohou.
Teprve po čase, ano, chtělo to čas, abychom to oba nějak vstřebali, jsme objevovali skrytý smysl a nejprve opatrně, jen náznaky si celou tu společnou věc z vězení a naši dřívější „známost“ objasnili a mohli ji přijmout. Stali se z nás přátelé. Jsme jimi dosud a chováme k sobě vzájemnou úctu a citovou náklonnost. A on „dostál svému slibu z minulosti: nyní se stará a pečuje o moje auto. Přeneseně, tím i o mne. Oba víme, proč tomu tak je.
Podruhé mě terapie s klientkou přenesla do doby středověku (všimněte si, opakovaně temná doba středověku). Přišla s tím, že má potíže s polykáním a s čištěním zubů. Odtud jsme se přes neschopnost spolknout prášek dostaly k zubaři. Vysvitlo, že má zábrany otevírat pusu za okolností, kdy se má do ní někdo podívat, něco do ní strkat (!) nebo má spolknout něco, co nechce. A pak jsme sestoupily k temnému momentu, kdy byla podrobena na náměstí exekuci (Její příběh najdete pod názvem Kost v krku) – byl jí vyříznut jazyk! Já jsem byla jako zapisovatel onoho neblahého výkonu. Obě jsme byly v oné existenci muži. Znovu nastal průnik v čase a zase jsem měla vnitřní vizi. Viděla jsem, jak stojím v dlouhém černém plášti u stolku a s brkem v ruce. Stolek má jednu opěrnou nohu a na hlavě mám takový třírohý (nebo čtyřrohý – tento detail si už nevybavuji) černý klobouk, co tenkrát nosily úřední osoby. Byla to taková jakoby černá krabice na hlavě. Poučena už minulou zkušeností, že se to děje, že je to možné, mně tentokrát žádné pocity nezaskočily. Mohla jsem zůstat v pozici pozorovatele a jejím příběhem jsme prošly bez zastavení až k jeho vyústění.
Dodnes udržujeme kontakt. Občas zavítá do našeho města a sejdeme se. Je zajímavé, jak se to její téma o polykání stínově ještě odrazilo v jejím současném životě. Je to nějaký rok zpátky, při večeři u rodičů o svátcích, chtěla něco rychle říct (určitě nějakou nejapnou poznámku, jak to nazvala) a zaskočila jí kost v krku. Všemi možnými známými cestami nešla vyndat. To už se pomalu „opět dusila“. Museli ji odvézt do nemocnice a kost vyndat v narkóze. Po té nemohla asi 14 dní vůbec mluvit. Neboli, byla opět (!) umlčena. Ačkoliv jí komunikace nikdy před tím nečinila potíže, učí se komunikovat jinak. Rozvážně a s vědomím, kdy, co a hlavně jak říci, a kdy raději mlčet.
Potřetí se při regresní terapii prolomil čas do období renezance. Seděla jsem jako osobní lékař klientky, jež byla tehdy také mužem, šlechticem z vyššího stavu, u jejího úmrtního lože. Viděla jsem její oblečení, obličej byl takřka stejný jako v současném životě, viděla jsem i zvláštní pokrývku hlavy. Umíral sám, neměl dědice, žádní sloužící, žádní přátele u úmrtního lože, prostě nikde nikdo. Prázdný dům. Jen já jako (opět) úřední osoba jsem s ním trávila jeho poslední chvíle. Pozoruhodný byl můj pocitový vjem. Bohatý, ale despotický, nesnášenlivý a pyšný muž si až v poslední chvilce své tehdejší životní roli uvědomoval, jak marný a nenaplněný žil život bez lásky a bez bližních. Mně si ´držel´nejen jako svého osobního doktora, ale také jako jediného člověka, který s ním ´vydržel´. On jediný docházel do jeho domu, s nikým jiným kontakt onen muž neměl. Ostatně doktor byl za svou práci i roli společníka dobře zaplacen. Líto mi ho ale nebylo. Cítila jsem jen odtažitost a jistou antipatii, které mě ve vztahu k této osobě v současnosti docela dlouho rovněž provázely a ne a ne mě opustit. Ačkoliv jsem o další kontakt s ní neusilovala a po pravdě řečeno ani nestála, život to zaonačil podle svého plánu. Následně předvedl, kdo je pánem dění a že i sympatie a antipatie jsou vzpomínky na minulý život.
Náš vztah se měl vyvíjet a měl odkrývat další a další souvislosti, jež posléze směřovaly k poznání, že znovu stojím v roli jejího společníka a důvěrníka a také, jak sama nejednou podotkla, učitele. Tak jsem se časem dozvěděla, že přestála rakovinu, že na to byla docela sama, když se téměř rozžehnávala se životem.
Její někdejší povaha se i dnes projevovala pocitem jakési nadřazenosti, namyšlenosti hraničící s pýchou. Třeba tím, jak neustále chodila všude pozdě, nechávala na sebe ostatní čekat, aby na sebe strhávala pozornost. Všichni ji proto měli plné zuby. Sama sebe poškozovala tím, jak kvůli svým pozdním příchodům podrývala svou reputaci, která i beztak nebyla valná. Kvůli nedochvilnosti přišla dvakrát o práci. V zaměstnání na tuhle její nevědomou taktiku ´jsem šlechtic, vy budete čekat na mně, nehráli: chodíš pozdě, není na tebe spolehnutí, tak běž. Vytvářela tím konflikty a nebyl opravdu nikdo, kdo by byl ochoten to snášet. Opakovaně několikrát, když nepřišla včas, jsem jí ujela, případně jsme jí ujeli. Dokázala i na oslavu narozenin handicapovaného kamaráda přijít pozdě, naplánovanou akci, na kterou se těšil, zhatit a zkazit všem radost. Dokázala dokonce na oslavu svých vlastních narozenin přijít pozdě a ještě s úsměvem na tváři, jako že se nic neděje.
Sama jsem zprvu nechápala, proč s ní mám zrovna já takovou trpělivost, proč jí sice ´vyperu játra´, leč dám jí novou a další šanci. Musím ale říct, že ode mne ty lekce přijímala a že jí učily pokoře, respektu a úctě. Byla to ona, kdo ke mně lnul a vyhledával mě, až jsem mívala dojem, že si mně chce udržet téměř za každou cenu (odraz vzpomínky a zkušenosti). Časem jsem poznala jednu důležitou věc, a to, že je-li někdo jediný, kdo může něco v daném vztahu či věci udělat, udělat to musí. A tak jsem přijala svou staronovou roli v jejím životě rozšířenou o toto poznání.
Vyvíjely jsme hodně usilovné práce na této její zátěži a pracovaly dál dávno po první regresi včetně toho, že jsme pročišťovaly její dětství, její rodiče a vztah s manželem. Snažila se, a snaží dosud, nicméně se jí to ještě občas vymkne z rukou. Někdy pýcha zevnitř zakřičí „pusťte mně ven“! Naučila jsem jí aspoň poslat zprávu či prostě dát vědět, že se zdrží, a tím projevit aspoň elementární úctu k druhým lidem a jejich času. Řeknete si, dospělý člověk by měl vědět, co se sluší. Rozumem to ví i ona, o tom není pochyb, ale její vnitřní mechanismus stále nese „stopové prvky“ jejího někdejšího postavení. V tom smyslu k ní také chodí situace, které ji opakovaně staví do pozice studenta, na něhož čeká zkoušení, jak je na tom. Tento princip má ostatně všeobecnou platnost.
Skákala, a dosud skáče jiným lidem do řeči, nenechá je domluvit, protože kdysi měla první a poslední slovo. Kromě již řečených pozdních příchodů neznám nic protivnějšího a odpudivějšího. Tak jí zastavím, řeknu třeba, zase z tebe mluví protivnej baron. Ona se zarazí, omluví se, a jedeme dál. Ve vztahu dvou lidí proudí poznání a vzájemné poučení obousměrně. Proto musím v zájmu objektivity povědět, že také já se od ní leckdy něco přiučím, pochytím. Poskytne mi třeba jiný, cenný pohled na věc, a já vím, že kdyby „lezlo tlustý do tenkých“, tak ona přispěchá na pomoc.
Náš vzájemný vztah se dokodrcal přes výmoly na hrubé cestě do dnešní kvality. Ukázalo se, že když jsme vyspravily nejedno polámané kolo a mnohokrát vytáhly kočár z bahna, a nerozešly se, má nárok na život. Že tam, kde to skončilo kdysi mou nezúčastněnou formální rolí, dnes pokračuje do větší hloubky pochopení a tolerance.
Dnes má ona osůbka na svých bedrech ´velkou misi´. Přečkala ozařování a chemoterapii, zůstala naživu. Byl jí darován čas, aby stmelovala svoji současnou rodinu, aby se učila otevírat své srdce, rozumět svým třem dětem, aby se učila se jim přiblížit, což předem vylučuje pýchu a nadřazenost. To, co v onom minulém životě neměla, tím byla v tom současném požehnaná, aby si uvědomovala, jaké je to štěstí mít rodinu a že hojnost může projevovat (na rozdíl od hromadění majetku v tom minulém) ve vztazích, do nichž jde s otevřeným srdcem.
Ono totiž nestačí odhalit minulost a porozumět vazbám současným. Je potřebná, vlastně přímo nutná, práce na sobě. Tím měníme cíl a programy svých životů.
Učinila jsem za ty roky zkušenost, že když vám někdo nechá nahlédnout do nejskrytějších záhybů své duše, pustí vás až k jádru své bytosti, už nikdy nemůže odejít, jak přišel: jako cizí člověk. Jistěže tomu tak není pokaždé, ale musím říci, že u mě je to častý jev. Mnozí z těch, kteří přijdou hledat u mne pomoc, už v mém životě také zůstanou.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Nabízím čtenářům mých stránek zestručněný záznam z obzvlášť zajímavé terapie s kolegyní terapeutkou. Této metodě se říká cesta vědomí. Vědomí je veličina v nás neustále přítomná. Někteří si jsou toho vědomi a vnímají své vědomí, jiní jsou vědomí méně a někteří vůbec. Je to otázka individuální. Každý má určenu svou vlastní cestu, rychlost i potřebný čas. Všichni však máme potenciál dojít k vědomému vědomí, probudit je v sobě, a k tomuto probuzení slouží zkušenosti a prožitky. V každém z nás se hluboko uvnitř nalézá ohromný potenciál životní síly, jež dokáže zázraky. Jak píší Brandon Bays a Kevin Billett ve své knize Cesta Vědomí – Nová měna, z níž si dovolím ocitovat: „Tato síla a tvořivý talent umí odpovědět na naše nejhlubší otázky, inspiruje řešení našich nejtíživějších starostí, láska, schopná vše uzdravit, pokoj, který překoná veškeré hranice a překážky. Jakoby nám život při narození věnoval neviditelný cestovní pas se slovy: Jsi dokonalý, talentovaný, naplněný milostí. Přišel jsi na svět, aby ses stal součástí úžasného tance manifestace. Zasloužíš si svobodně, plně a vědomě žít v hojnosti. Zvu tě, abys jako součást svého života sloužil životu a pečoval o něj. Máš tolik co nabídnout, jsi pro tu práci více než kvalifikovaný, a život stále přijímá nové pracovníky.
Avšak v krátké době ztrácíme s tímto neviditelným cestovním pasem kontakt. Zapomeneme na pozvání, které nám život nabídl, a nedokážeme si vzpomenout, jak získat přístup k rozlehlé rozsáhlosti našeho potenciálu. Časem velikost naší bytosti ustoupí do pozadí. Nakonec svůj výjimečný talent, který je naší vnitřní přirozeností, úplně zapřeme, a celou svou bytostí se skrčíme. Nevyhnutelně nám pak připadá, že nás někdo nacpal do formy, která je nám malá, v níž se cítíme omezení, nebo dokonce uzavření.“ Konec citace.
Energie každého z nás, chcete – li duše, prochází koloběhem životů, reinkarnacemi, znovuzrozeními. Zrodíme se, uzrajeme, odložíme tělo (šat), aby duše mohla opět nabrat sílu pro příští zrod a další zkušenosti a vědomosti. To vše se děje pro proto, aby dosáhla moudrosti vesmírné, plodivé a tvořivé (kosmické) inteligence a mohla se navrátit tam, odkud přišla.

Hanka, 45 let, terapeutka

Sestup vědomí

31 let: Jsem na mateřské dovolené s Natálkou, mám velkou touhu poznat své životní poslání. Je mi sděleno prostřednictvím vize. Vidím centrum pro pomoc a rozvoj a později tam skutečně pracuji jako terapeut, formou slovní terapie i formou hudební.
21 let: Zatím je to nejkrásnější období mého života – mládí, volnost, finanční dostatek, hudba, společnost, zábava, kultura. Užívám si života.
11 let: Nerozumím tomu, kdo jsem. Napodobuji lidi okolo sebe, abych zapadla. Nevím, co se sebou, jsem odříznutá od své podstaty, téměř nic a nikdo nenaplňuje mé bytostné potřeby. Jediným světlým bodem v tomto období je hudba: hraju na housle a skrze hudbu ke mně probleskují záchvěvy zákonů Harmonie – jak té hudební, tak celkové, vesmírné. Zatím to nechápu, ale cítím, že je to svým způsobem hodně hluboké.
1 rok: K nikomu nepatřím. Naprosto chybí pocit lásky, radosti, jistoty, zájmu, přijetí. Jsem trochu apatická. Jsou uspokojovány jen potřeby mého fyzického těla, oděv, jídlo, hygiena, a tak dále. Nic víc.
3 měsíce: Jsem hodně „nevědomá“, mnoho času prospím a vnější svět mně moc nezajímá a nepřitahuje. Není nic, na co bych se těšila, na co, k čemu nebo ke komu bych se upínala, nebo ke komu či k čemu bych se mohla vztahovat. Cítím podivnou izolaci a prázdnotu.
Těhotenství a před porodem: Nechci se narodit! Vůbec se tam netěším a nechápu smysl života. V břiše u matky velmi často od ní cítím napětí, stres, strach. Zřejmě je vystavena velkým tlakům zvenčí. Jsou to velmi nepříjemné vibrace a nemohu se jim nijak bránit. Těžko si od nich mohu odpočinout. Snažím se jí uklidňovat, ale vůbec mně nevnímá, mám zřejmě příliš jemné vibrace.
Těsně před porodem: Nesmírně ohromná Síla mně sune směrem dolů, ven. Jsem vůči ní naprosto bezmocná. Drtí mi celé tělo, bolí to všude a nemohu nic dělat. Cítím se naprosto ovládaná něčím, co mně přesahuje.

Ve Světle

Doba těsně před narozením: Čekám, připravená na impuls k inkarnaci.

Doba mezi životy

Po předchozích životech odpočívám v „lázních“. Uvědomuji si chyby, které jsem udělala, probírám své činy, myšlenky a zhodnocuji, zda jsou v souladu s mým osobním plánem, nebo ne. Pak už jen odpočívám a je o mne postaráno, starají se andělé. Je to velmi úlevné, posilující, osvěžující. Uvědomuji si, že jsem jako malá občas s nimi komunikovala, ale dospělí, a životní okolnosti tento zázrak úplně převálcovali. Od doby přerušení kontaktu jsem se cítila velmi osamělá a chvílemi i zoufalá a ztracená…
V minulých inkarnacích jsem zcela zřejmě nezvládla úkol BÝT PLNĚ SAMA SEBOU. Slibuji si, že tentokrát už to určitě zvládnu, nedám se odradit ani přemoci okolnostmi a určitě musím vydržet. (Cítím, že předcházelo zřejmě několik „neúspěšných“ pokusů – životů.) Pokud to zvládnu, postoupím na další stupeň osobního vývoje.
Plány na další život se mnou probírají i vyšší duchovní bytosti, než jsou ošetřující andělé. Budu jim říkat Mistři. Ti mají na starost to, aby každá jednotlivá duše na své vlastní individuální cestě postupovala vpřed v souladu s plánem veškerého Stvoření.
Vysvětlujeme si, že si vyberu rodiče a širší rodinu, kteří nejsou zatím tak „vědomí“ jako já a tudíž mi poskytnou dokonalé podmínky k mému vývoji. Souhlasím a rozumím tomu. (Vůbec si neuvědomuji, jak budou tyto podmínky pro mě přetěžké, až na toto spojení a tento rozhovor „zapomenu“). Mým úkolem je respektovat sama sebe, své pocity, myšlenky, názory – cokoliv, i když ostatní na tom budou jinak. Nemám se s nikým srovnávat, posuzovat, jen si stát sama za sebou. Někdy budou chvilky, kdy je možné ustoupit. Ale je důležité rozeznávat, kdy ustoupit není možné, a to je jedině za podmínek, kdy bych měla samu sebe potlačovat a nechat sebou manipulovat!
Až patřičně moje sebeláska zesílí, začnu v životě postupně potkávat další bytosti, které jsou na podobné cestě jako já. Ale to ještě dlouho potrvá… (skutečně jsem první spřízněné duše začala potkávat po 20. roku života, ale více jich bylo spíše až po 31. roce života.) Čím víc budu zářit ze svého srdce, tím víc budu přitahovat ostatní duše, které budou chtít totéž.
První manžel bude nejspíše pokračovat v mém učení se sebelásce a sebeúctě. Nebudu ještě natolik vědomá, abych si byla schopná zvolit jiný protějšek. Nějaký čas budu po rozvodu sama a dále budu pracovat na svém vývoji. Pak potkám svého životního partnera, který je na vědomé duchovní cestě stejně jako já, spojíme svá Světla a budeme ukazovat cestu ostatním a pomáhat jim, pokud si nás zvolí jako své průvodce. Druhá polovina života bude pro mě výrazně radostnější. Budu žít naplno své životní poslání a tvůrčím způsobem vyjadřovat sama sebe, obklopena svými „blízkými dušičkami“.

S tímto vědomím se vracím zpátky do prenatálního období. Cítím vše stejně jako předtím, ovšem ve vědomí mám jasné spojení s mými průvodci a necítím se tak osamělá.
Přichází moment porodu. Naprosto zřetelně si uvědomuji, že tento okamžik je řízen „shora“ v souladu s plánem celého života. Je předem jasné, jak bude celý porod dlouho trvat a kdy je třeba udat první impuls. Výsledkem je přesně stanovený okamžik porodu, kdy jsou pro mě nejvhodnějším způsobem nastaveny energie, které mně budou provázet životem (můj životní – nativní horoskop je v souladu s mým životním plánem). Uvědomuji si ohromnou Sílu Života, která mi pomáhá na svět. Je to stejná síla, která pomáhá všem živočichům na svět, je to plodivá síla, zaručující přežití jednotlivých druhů, síla, díky které kvetou stromy a květiny, roste zelenina i vše ostatní. Tato síla je velmi tvořivá, a pokud jsme ochotni jí plně respektovat, náš život plyne v radosti, lásce, lehkosti, bez zbytečných starostí a omezování sama sebe i druhých. Požaduje po nás přizpůsobivost, pružnost zejména v myšlení, zvídavost, lehkost, nebojácnost, plné odevzdání. V opačném případě pak zažíváme různá omezení ve formě nemoci, neschopnosti pohnout se z místa, dlouhodobě neuspokojivých vztahů a podobně, které nás mají posunout v našem uvědomění pomocí prožitků. Všechno toto objemné poznání jsem obdržela najednou v jediném okamžiku.
Je mi jasné, že nemá smysl s touto silou v porodních cestách jakkoliv bojovat. Bude lepší se plně odevzdat. Sice cítím stále veliký tlak na celé mé tělo najednou, cítím i bolest. Ale tím, že nebojuji a plně vše přijímám, usnadňuji celý proces. A najednou jsem venku, oslňuje mně prudké světlo a já vůbec netuším, co se se mnou děje. Necítím žádné přátelské ani láskyplné přijetí, přivítání – jsem naprosto zmatená. Teď už si plně uvědomuji své spojení sama se sebou, s mými průvodci a se světem, odkud přicházím, a díky tomu daleko lépe snáším všechny pro mě nepříjemné okolnosti. Ani později a v dalších letech se vnější okolnosti výrazně nezlepšují, ovšem díky mému vědomí je vše snesitelnější.
Vím, že jsem si tyto okolnosti sama vybrala k lepšímu vývoji všech mých kvalit a vlastností, které potřebuji. Odpouštím všem cokoliv, co mi připadá být nespravedlivé či jinak těžké. Vím, že jsem úplně jiná než okolí a také vím, že je to tak v naprostém pořádku.
Děkuji Bohu za tuto skvělou příležitost, které se mi dnes dostalo. Děkuji, děkuji, děkuji.