Desetiletá Sofie žije s rodiče ve Švýcarsku. Babička ji přivedla, když byla Sofie u ní na návštěvě. Dělá si o vnučku starosti, protože holčička nechce jíst. Myslí si, že dítě něčím strádá, a odmítání jídla je toho odrazem. Stává se, že když se nají, je jí na zvracení. Posteskla si, že její dcera, Sofiina matka, je k dívence dost tvrdá a nesmlouvaná a že hodně nadržuje mladší dcerce. Když to dobře jde, vidí babička svou vnučku dvakrát do roka.

„Když je u nás, nemá vůbec žádné potíže s jídlem. S chutí sní všechno, nikdy nezvracela, ani jí nebylo špatně.  Ráda i přidá, když jí chutná. Je veselá, smějeme se, je to jedinečné dítě“, vypráví mi Sofiina babička. S dcerou prý není řeč, prý se hned štětí a vybuchuje, když se babička Sofie zastane, a vůbec, co žije v zahraničí, se prý hodně změnila.

„Dcera vidí dneska už jen byznys, peníze a majetek. Pokud vím, několikrát už se stalo, když měli jako rodina někam společně jít, Sofie se odmítla najíst, aby se zase nepoblinkala. Prý se to už někde na veřejném místě stalo. Od té doby holčička odmítá jídlo, když má odejít z domova. Ale i doma jí jako vrabec. To její odmítání jídla a zvracení se děje podezřele často, a to se mi vůbec nelíbí. Nikdo s tím nic nedělá. Když něco řeknu, dcera mě odbyde a někdy i pohrozí, že bych taky Sofinku nemusela vidět vůbec. Vydírá mě. Mně na Sofii záleží. Myslím, že potřebuje pomoc, proto se na vás obracím,“ řekla, než holčičku přivedla. Nezakrytě při tom utírala slzy.

Terapeutický rozhovor se Sofií začínám obligátními otázkami. Napřed zkoumám, co ráda jí, co nerada, co přímo nesnáší. Nebo jestli jí někdo jídlo nutí. Kromě toho, že nerada špenát, jí všechno. Maminka dokonce vaří české knedlíky a dělá i řízky, obojí má ráda. K svačině do školy dostává sendvič a jablko, a sušenky. V sendviči má šunku, někdy sýr. Svačinu prý normálně sní. Na oběd chodí domů, maminka vaří každý den.

Vyzvídám dál, jako bych se bavila se svým stejně starým vnukem. Shledávám, že z jídla jako takového tyto potíže nemá. Ptám se na školu, jak se jí tam daří, co kamarádi, jestli jí někdo nezlobí, nebo ji netrápí. Nic takového se patrně neděje. Stočím řeč na rodiče a domov, jestli jsou na ní hodní, jestli jí neubližují, jak se jí doma daří, jestli je tam ráda, jestli se rodiče nehádají, nekřičí…zdá se to být všechno v pořádku.

Opatrně a takticky zkoumám, jestli není někde ukrytý nějaký jiný traumatizující zážitek, jakýkoliv. Nic. Žádná stopa. Počíná si přirozeně, uvolněně. Ptám se dál, jestli by si dovedla představit něco, co by pro ni bylo hodně nepříjemné. Bez zaváhání řekne, že kdyby se poblinkala, všichni by to viděli, smáli by se jí a měla by ostudu. Takže přece. Pomáhám jí další otázkou, co by pro ni bylo ještě horší, kdyby se toto přesto stalo? Otázka jí očividně nedělá dobře. Šklebí se a kroutí. Ještě znovu několikrát se zeptám na totéž, pokaždé jinak. Konečně jsme se dobraly k tomu, že nic horšího, než blinkat na očích druhých lidí si představit nedovede.

Pookřeje, jakoby se jí ulevilo, že to má za sebou, a naváže přiznáním, že i doma se jí několikrát stalo, že se poblinkala. Ptám se na reakci rodičů. Říká, že nebyli zlí. Máma to uklidila, nehubovala jí, nenadávala jí.

„Tak vidíš, žádné nebezpečí ti nehrozí. Tak čeho se bojíš, z čeho máš strach?“ ptám se té křehké bytůstky. Je jisté, že z něčeho má obavy, že je tady něco ukrytého, co neumí pojmenovat. Zprvu trvá na svém, že strach nemá, ale po chvíli se zarazí. Něco nachází. „Pověz to nahlas, já tě neukousnu,“ vyzvu ji. Odpoví, že víc než zvracení ji vadí dávení před tím.

Aha. No dobře. Možná se chce vyhnout nepříjemnému dávení, tak raději nejí vůbec. I tak to není vůbec v pořádku. Snažím se jí přiblížit, že když si něco žaludek nechce nechat, chce to vyhodit ven, zbavit se toho. „Zkus mi říct, proč to asi ten tvůj žaludek dělá?“ „Protože to nemá rád,“ zazní nečekaně logická odpověď. „Vidíš, ano, tak to přesně je, dobře to říkáš. Nemá něco rád, a přesto to musí spolknout. Nelíbí se mu, že jsi spolkla něco, co on nechce. Je to tak, co myslíš? Horlivě přikývne. „Víš, naše tělo je děsně chytré, ono ví, co mu dělá dobře a co nedělá. A tak s námi hraje takovou hru, že když mu tam šoupneme něco, co nechce, tak dá najevo, že si to nechce nechat. No a my pak musíme jít zvracet,“ povídám. Sedla si zpříma a upřela na mě oči, jakoby mi visela na rtech. Začínám nabývat jistoty, že u Sofie jde o somatické zvracení. Nejedná se o jídlo jako takové. Spíš půjde o jiné nestravitelné věci.

Jdeme dál jejím příběhem jako dvě průzkumnice, které potřebují zmapovat terén. Vyzvídám, jestli něco z toho, co zažívá přes den, nebo odpoledne a večer doma, je pro ni nestravitelné, jestli třeba někdo v její blízkosti nedělá něco, co nechce spolknout, co jí nesedí, ale nakonec to spolyká. Procházíme její celodenní činnosti. Nikde nic, co by stálo za zastavení a bližší prozkoumání.

Je někdo takový v tvé blízkosti, komu se musíš bránit, nebo je něco, proti čemu se musíš bránit? Ne. A znovu ne. Musím na ni od lesa.

Přivedu řeč na její mladší sestru, a Sofie očividně zneklidní. Z dosud převážně klidného projevu přejde do lehkých rozpaků. Zčervená, začne sebou šít, komíhat nohama, poposedávat. Její nonverbální komunikace mi napovídá, že tady někde může vězet potíž.

Zeptám se, jak se její sestřička jmenuje a když odpoví, chci vědět, jaký mají vztah, jak se holky snášejí. Ošije se a udělá zvláštní grimasu. Tady se musíme zastavit. Tělo bezděčně mluví za ni.

Není to ani o tom, že by ji musela hlídat, dávat na ni pozor, že by ji tak jako jiní starší sourozenci měli takzvaně na krku. Rodiče ji nebijí, nekřičí na ni. Zbývá už jediná oblast, a to čas, kdy jsou děvčata spolu samy.

„Kdyby ses musela bránit, postavit se někomu, co tě napadne jako první?“ Mám pocit, že je otázka na ni moc složitá. Sice dobře mluví česky, i rozumí, ale některé výrazy nezná. „Rozumíš otázce, nebo se mám zeptat jinak?“ Nerozumí. „Dobře, tak ti dám takový příklad. Když se malý pejsek potká s velkým psem, tak ten malý se buď schová, nebo zavrčí a vycení zuby. Máš někdy pocit, že bys taky potřebovala zavrčet a vycenit zuby?“

„Mám.“ „Kdy?“ „Když Estela nemá dobrou náladu.“ „Co znamená, že nemá dobrou náladu?“ „Když mi něco udělá a mě to namíchne.“ „Co třeba?“ „No že na mě vystartuje. Začne do mne bouchat, nebo po mě hází věci. Dupe, vzteká se ječí.“ „Co uděláš ty? „Vracím jí to.“ „Perete se?“ „Jo. Ona mě provokuje.“ „A ty jí taky provokuješ?“ „Ne, ona vždycky začne. Já si chci něco dělat a ona mě provokuje.“  „Tobě to vadí“? „Jo. Já se prát nechci.“ „Proč?“ „Mám strach“. „Proč, že ti nabije? Vždyť je mladší.“

Vypravuje mi, že se nakonec udobří, když se dohodnou na jedné věci. „Co znamená, že se dohodnete? Na čem se dohadujete?“ „Že se ona uklidní.“ „Sofi, ty uděláš něco, co jí uklidní?“ „Ne, ona se uklidní sama.“ „Tomu nerozumím, vysvětli mi to. Nebo tomu mám rozumět tak, že ty jí ustoupíš?“ „Jo.“ „A to tě štve, nebo je ti to jedno?“ „Je mi to jedno.“ „Opravdu?“ zeptám se znovu, protože vidím, že mlží. „No není,“ přikývne. „Co ti na tom vadí?“ Že neuděláme nikdy nic, co chci já. Vždycky co chce ona.“ „Aha, a je to tak vždycky, že jí ustoupíš, a potom tě trápí, že je podle ní?“ „Jo.“ „Je taky něco, co je podle tebe?“ „Někdy.“ „Kdy třeba?“ Mlčí. Ptám se jinak. „Co musíš udělat, abys to prosadila?“ „Nějak ji přemluvit,“ odpoví s tím, že někdy se jí to i podaří.

V tomhle duchu pokračujeme, až dojde k přiznání, jak moc a často se sestry perou, pak zapomenou, proč vlastně, obě pláčou a mají špatnou náladu. Až na to, že si očividně prosazuje svoji vůli agresivnější mladší sestra, a Sofie ustupuje, jde nejspíš o běžný sourozenecký vztah. Nic, co by vybočovalo. Mladší sourozenec je pro staršího prvním konkurentem. Jenomže Sofie si bitky a spory nezačíná. Něco se mi na tom pořád nezdá. Nějaký důvod k těm nauzeám být musí! Když to není chování sestry, co tedy?

Pak mě napadne zabrousit k tomu, co jí dělá radost, kdy a z čeho se raduje, kdy se cítí šťastná. Klep hřebík na hlavičku. Nedokáže odpovědět. Tahle holčička jako nit tenká, až průsvitná, skoro éterická, inteligentní, vnímavá a citlivá, nedovede říct, co jí potěší, kdy se raduje! Ptám se různými způsoby na totéž, abych měla jistotu. Stejné krčení ramen je odpovědí. Ona to fakt neví. Pomáhám otázkami, kdy se směje, čemu se ráda směje, kdy se zasměje? Jestli je někdy doma nebo jinde legrace? Veliké mlčení pokračuje. Potom řekne pro moje uši naprosto neuchopitelnou věc: „Já se skoro nikdy nesměju.“ Nechce se mi uvěřit. To přece není pro dítě přirozený stav! Jmenuji věci, jak mě napadají, kterým se třeba děti smějí, když si hrají. Nebo když dovádějí s rodiči, s kamarády. Nic, kde nic tu nic. Sama říct nedovede a na moje příklady nijak nereaguje. Jako kdybych na ni pojednou mluvila nesrozumitelnou řečí.

„Sofi, co ti schází? Co by sis přála? Toužíš po něčem?“ ptám se intuitivně, ačkoliv jsem si v ten okamžik už bezpečně jistá, že existuje něco, co Sofinka v sobě tají, a co neumí ještě pojmenovat. Nějaký vnitřní konflikt. Mlčí, dívá se na mne, ale je to pohled spíš skrze mě, až mi naskočí husí kůže. Tahle dívenka je vyhladovělá po úplně jiných věcech, než je materiální dostatek jejích rodičů. Třeba po jejich čase, který by jí dali, po pohlazení, vlídném slově. Udělala jsem si z toho celého průzkumu závěr, že její rodiče jsou tak zvanými rezervovanými typy. Postarají se, aby dítě z materiálního hlediska nestrádalo, ale po růži v něm se neptají.

Její babička má nejspíš pravdu. To, z čeho se její vnučce í obrací žaludek, co nechce polykat, ale musí, je něco, s čím se nedovede smířit. Jistě, může být důvodem, že se potlačuje, když ustupuje častému nátlaku své mladší sestry a ze svých nároků a přání slevuje. Tahle forma agresivního chování a komunikace může být pro Sofii nestravitelná a ležet jí v žaludku. Střet s agresivitou sestry jí bere energii, a tyto úbytky psychické energie nejsou adekvátně doplňovány. Ani stravou, již zřejmě v potřebné míře nepřijímá, ani něhou a zájmem, které by vyživily její duši. Zvracení je masivní výraz obrany a odmítání. Zvracet znamená neakceptovat.

Je zvláštní, že o nich vůbec nemluvila, třebaže jsem se jí ptala. Ne o blízkém kontaktu s nimi. Děti přece obvykle vyprávějí o svých zážitcích s rodiči, co podnikali, kde byli, co prožili. Pro tuhle dívenku jakoby „byli neviditelní“. Schází jí v životě podněty k radosti, jež by mohla živelně projevit, podněty k tomu, aby se cítila šťastným dítětem. Láska, která by jí byla dávána a projevována.

Protože strádá, je hladová, podává zvracením zprávu a volá po tom, aby si toho někdo už konečně všiml: zatím je to pouze vzdálená babička, která na nápravu stavu nemá žádný vliv, protože její dcera, Sofiina matka, je k jejím slovům hluchá.

Takovéto dítě nemohou uspokojit žádné hmotné statky, jako například dárky, o nichž se Sofie zmínila. Pro dítě, jako je ona, jsou to jenom věci. To, po čem touží její duše, je láska, láska dávaná najevo! Protože když se to neděje, dítě si to vyloží tak, že není pro své rodiče dost dobré = nestojí jim za to. Dítě se narodí, aby bylo milováno, ne přehlíženo! Dále si z nezájmu svých rodičů vyvodí, že je nemají dost rádi (jak to má jinak poznat, než že je mu to dáváno najevo, což právě rezervovaní rodiče nedělají), že je jim asi jedno, a pak nezáleží na tom, jestli jím, nebo nejím. Jsou i krajní případy, když dítě odmítá stravu, což na úrovni duše znamená, že tady nechce být! A protože jediné, co ho s tímto světem spojuje, co udržuje duši v těle, je jídlo, tak ho prostě začne odmítat v nevědomé snaze upoutat na sebe pozornost. Dítě udělá cokoliv, aby tu pozornost dospělých vzbudilo, cokoliv! Je to pro dospělé vzkaz, křik a volání o pomoc: Hej, všimněte si mě, já jsem tady! To vy jste mě přivedli na svět, tak si mě všímejte!

Nemohu tvrdit, že se Sofii přesně toto děje, jenže je tady dost varovných příznaků. To, že její sestra Estela patrně požívá jistých výhod u rodičů, dalo by se říci je upřednostňovaná, více respektována, protože je hlasitější a agresivnější, v Sofii navozuje pocit, že Estelu mají víc rádi. A jak k tomu přijde, viďte. Vnímá to jako nespravedlnost. Děti mají vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost. A zase dětská psychika vyvodí: kdybych byla lepší, určitě by mě taky měli více rádi, jako Estelu. Ale jak má být lepší, aby se více zalíbila svým do sebe zahleděným rodičům? To je na desetiletou dívenku opravdu příliš těžké sousto, než aby je dokázala strávit.

Soudím, že Sofii by jako zázračná medicína ozdravilo její zažívání, její duši, pocítit více lásky, vroucnosti, podpory, porozumění, vřelosti srdce a spravedlnosti. To jsou podle mého léky na její trable. Ty se nedají vyzvednout na předpis, ty může dát zdarma každý rodič, pokud své dítě miluje. Ne když je jenom vlastní jako svůj majetek. Nikdo nemůže vlastnit druhého člověka. Ani rodiče své děti. Bohužel, pohříchu se tak děje, protože lidé jsou slepí, hluší a sobecky zahledění do sebe. Sofie je podle mého názoru  z rodu indigových dětí, které přicházejí na tuto planetu, aby svou duchovností, otevřeností srdce, svým příkladem, jak bezpodmínečně milovat, učili dospělé lásce srdce, opravdové, čisté lásce, nikoliv lásce „hlavou“. Aby pozvedali lidstvo zajaté v mamonu. Berou na sebe přetěžký a složitý úkol v tomto světě postaveném na materiálních věcech, penězích a výhodách, kde se hodnoty jako láska, cit, jemnost, vstřícnost a další hodnoty propadají někam do hlubin zapomnění.

Ivana Inšana Píhová

Paní Eva (pro náš příběh si sama zvolila toto jméno) mě navštívila několikrát během asi roku a půl. Temperamentní, drobná, energická učitelka na prvním stupni základní školy byla ve složité situaci. Na jedné straně nesmírně milovala svou práci a děti, byla šťastná, že se dostala do právě takové školy, v níž učí.  Vážila si toho, protože tam, odkud přišla, panovala v učitelském sboru závist a pomluvy a donášení řediteli. A v tom se nedalo žít, komentovala. Na druhé straně její manželství uvízlo na mělčině a po letech tohoto stavu bez pohybu dopředu nebo i zpátky marně čekalo na svěží vítr či příliv. Eva, jako každá zdravá žena jejího věku, toužila milovat a naplňovat i fyzicky toto slovo.

„Jenomže s manželem toho nejsem schopná, už o to ani nestojím. Hodně jsme se odcizili. A s tím, kterého bych bývala chtěla, to také není možné, protože i on je zadaný,“ upřesnila. Vídali se sice často při jejích cestách do i ze školy, byli do sebe platonicky zamilovaní, nicméně zůstávalo jen u zamilovaných pohledů a letmých dotyků.

Eva neměla jako dítě snadné postavení v rodině, naopak. Odlišovala se, a rodinní příslušníci jí tu jinakost dávali nejrůznějšími ústrky „pěkně sežrat“. Rodina ji nebrala vážně, shazovala ji, zejména její matka, a veškerým svým chováním k ní ji vytěsňovala ze svého kruhu. Samozřejmě, že Eva jako dítě tím nevýslovně trpěla, jako každé dítě, když je vylučované od nejbližších. Naučila se reagovat na ten citový úhor tím, že v ní narůstala vzdorovitá touha: Já vám dokážu, že se ve mně mýlíte!

Téhle myšlenky měla plnou hlavu, udělala si z ní program.  A hlava jí také začala bolet tak, až ji časem doháněla k zoufalství. Přidaly se i jiné psychosomatické potíže: špatné trávení, bolesti žaludku, časté záněty močových cest a potíže s vaječníky. Tento vklad si z rodiny přenesla do manželství, kde se po dalším čase všechny symptomy ještě umocňovaly, protože nepomíjely jejich příčiny. Spíš přibývaly další. Avšak díky své ctižádosti (já vám to jednou všem natřu!) vystudovala všem navzdory pedagogickou školu a vypracovala se k nejlépe hodnoceným pedagogům. Pomohla ji k tomu láska k dětem. Doma měla jediného syna a věděla, že dalšího potomka už mít nebude. „Děti jsou pro mne vším,“ říkala a ukázala mi textovky, které jí její žáci píší.

Musely jsme najít kořen jejích četných potíží a jedním z prvních byl napjatý vztah s matkou. Tak, jak se do lesa volá, se z lesa ozývá, reagovala Eva na svoji matku stejně podrážděně až nepřátelsky. Mezi oběma ženami panovalo letité napětí a velice silná negativní energie. Posléze se Eva dobrala k závěru, že se vlastně vdala proto, aby odešla od rodiny z prostředí, které v podstatně až nenáviděla, co nejdál. Útěkem si samo sebou od potíží nepomohla, ale to tehdy nevěděla. Neměla povědomost ani o tom, že útěk od něčeho je jako motivace pro uzavření manželství slepá ulice.

Mezi těmito tématy jsme společně našly mnoho valérů různě odstupňovaných dalších potíží. Bylo toho hodně. Zákonitě jsme se musely střetnout s jejím platonickým vztahem k jinému muži. Tento vztah se za dobu, kdy na terapie dojížděla, posunul z platonické roviny. Odehrálo se mezi nimi více věcí, a tím se vztah stal i více čitelnějším. To nám poskytlo i hlubší náhled do situace. Odhalilo se, že tento dotyčný muž byl kdysi v jiném vtělení jejím synem, „který zlobil“. Vychovávala ho sama. Nikde žádný muž na dohled. On také očekával, že ona to za ně oba stejně jako tenkrát i dnes rozsekne a vyřeší. Nezapomenu na její bezmezný údiv, když tuto okolnost objevila, trošku jí to i pobavilo a rázem porozuměla, proč se nyní mezi nimi děje právě tohle. Bylo to pro ni úlevné v tom smyslu, že přestala tohoto muže vidět jako možného partnera, na což pomýšlela, pokud by se jednou rozvedla se svým nynějším manželem a on se svojí ženou.  A jak jsme odstřihávaly jednotlivé zátěže, Eva se osvobozovala a její intuice a mimo smyslové vnímání se začaly probouzet.

Protože na terapie vzhledem ke svému povolání dojížděla o víkendech, domluvily jsme se, že budeme nadále udržovat kontakt po emailech. Ukázalo se to jako užitečné a prospěšné. Uvolněné energie její osobnosti jí přinášely dovednosti a schopnosti, z nichž byla překvapená.

S jejím souhlasem zde uvádím její některé autentické zpětné vazby na očišťující proces. Eva píše:

„A teď již k pocitům po třetí terapii. Tři dny jsem byla velmi unavená, ale nevýslovně šťastná. Vymetla jsem snad všechny bolesti minulosti, které mne trápily! Necítím žádnou zátěž a sama se cítím celkově krásnější, přitažlivější, okouzlující, nádherná (nejen duchovně, ale i fyzicky v zrcadle). Mám pocit, že zářím na všechny strany (tři smajlíci). Je to úžasný pocit. Moc za vše děkuji! A opět se mi začaly dít velmi zvláštní věci. Přestože jsme Adama v rámci terapie zastihly na dovolené v Tunisu (možná proto jsem podvědomě vybrala moře za místo u ohně), najednou začal být duchem neustále se mnou. Velmi intenzivně to začalo už v neděli, přesně v 5.33 ráno. Doslova jsem se vymrštila z postele a okamžitě věděla, že je to ON a že mě volá. Běžela jsem pro své srdce z růženínu, přitiskla je na své srdce a naslouchala. Najednou jsem „svého“ Adama viděla ležet v posteli. Měla jsem pocit, že neklidně spí a že pláče. Přišla veliká potřeba ho v duchu přitisknout k sobě a konejšit ho jako se konejší malé děcko (!). Byla to komunikace v pocitech. Pevně jsem své ruce přitiskla na své srdce, možná i sevřela peřinu a začala s ním v duchu mluvit. Cítila jsem jeho bolest, stesk. Jakoby mi říkal: Moc to bolí. Prosím, odpusť mi. Pomoz mi. Nedá se to vydržet. Stýská se mi. Nevím, co se se mnou děje. A já jsem mu začala odpovídat: Pojď ke mně. Držím tě ve své náruči. Už je dobře. Neplač! Jsem s tebou! Moc jsi toho pokazil. Čeká tě dlouhá cesta, budeš muset ty sám napravovat. Věřím ti. Ty to dokážeš! Posílám ti k tomu svou sílu a lásku! Jsem stále s tebou. Já jsem ti odpustila. Teď už musíš zpátky!

Takové věty se ze mě spontánně sypaly. Tak to šlo snad úplně celou neděli. V pondělí i úterý se to také několikrát opakovalo. Přicházelo to ve vlnách, nečekaně. I ve škole jsem musela sevřít růženín a říkat v duchu podobné věci. I teď svojí lásku, svého Adama, v různých intervalech cítím. Zdá se, že dost trpí a duše ho velmi bolí. Stále jako bychom spolu mentálně napojeni a komunikovali – kromě tohoto cítím jeho otázky a já odpovídám. Myslím si, že učím milovaného Adama na dálku.“

Na závěr svého sdílení se Eva ptá, jestli je něco takového vůbec možné a co že se to vlastně děje? A jestli může skutečně taková láska, jakou cítí, vytvářet takové zázraky. A jestli je to tak vůbec dobře.

Ujistila jsem jí, že chápu, že je to k neuvěření, ale je to v pořádku, neděje se nic, co by ji mělo znepokojovat nebo dokonce děsit. „I tak je to jenom nepatrný zlomek toho, jak velký je náš lidský potenciál. Ty jsi ho v sobě měla, ´jenom´ jsi potřebovala najít startér a stisknout. A našla, máš teď nastartováno. Tím, že máš v sobě uklizeno a čisto, nic nebrání novým věcem a dovednostem k tobě přijít, což, jak vidíš, se už děje. Je to veliké požehnání a dar. Láska dokáže divy, třeba i hory přenášet.

Ty sama jsi onou vyživující, receptivní a podpůrnou energií „slepičí polévkou pro duši.“ Jsi její představitelka, pro sebe i pro Adama. Tvoje energie ho mentálně drží a vyživuje, když on klesá a že je hodně na dně, je jisté. On nyní potřebuje tento druh pomoci a potřebuje ji právě od tebe. Ty ho na dálku dobíjíš a posiluješ, pozvedáš svojí láskou i odpuštěním a přijetím. Máš nyní k dispozici silný vysílač i přijímač. Nic méně a nic víc pro něho udělat zatím nemůžeš. Jak jsi viděla sama, on musí nyní přiložit ruku k dílu. Dokázat, že je dospělý muž, není už dítě!
Připadá ti to neuvěřitelné, protože jsi nic podobného nezažila. My všichni jsme v podstatě energetické bytosti. Naše duše jsou část oné božské jiskry stvořitele, která dočasně bydlí v těle a oživuje ho. Láska je nejvyšší vibrace, je to světlo, z kterého je stvořen svět a všechno, co je na něm i v něm. Láska je nejúčinnější síla v celém kosmu, nic se jí nevyrovná.
Viděla jsi, že věci často nejsou takové, jaké se na první pohled zdají. To, co je jich jádrem, bává ukryto a čeká na své odhalení. Čas ti ukáže ještě víc.“

V následujícím sdílení Eva popisovala, jaké pro ni stále podivné věci se jí dějí a které ji přiměly po dlouhé době vzít do ruky vykládací karty Tarot a kyvadlo. Obojí nepovšimnuto zůstávalo zavřené někde v šuplíku.

„Karty mám už dlouho a zatím jsem se jich nikdy ani nedotkla! Ptala jsem se na Adama a přicházely mi zvláštní signály. Později jsem použila i kyvadlo a začala se ptát a signály rozplétat. Adam trpí výčitkami svědomí, bolí ho duše a stýská se mu po kontaktu se mnou. Vnímám jeho tuhu po našem usmíření a zároveň jeho strach z odmítnutí i bolest z odloučení. Vůbec neví, co se s ním děje.

Potřebuje pomoc nejen moji, ale i nějaké mužské autority (ve výchozím bodě jejich setkání, Evy a Adama, žádný takový muž nebyl). Dlouho mám pocit, že byl odmítán otcem stejně jako já matkou. Potřebuje vést, posílit intuici, schopnost správného rozhodování (to je ten jeho konflikt, který měl i v minulém životě), potřebuje otevřít své srdce, dát průchod lásce. Chtěla bych poprosit, jestli by mu toto vpravdě božské vedení mohl zprostředkovat můj dědeček Vratislav? Myslíš, že by to nějak šlo? Potřebuje kultivovat a rozvíjet moudrost a mužskou energii. Má to všechno v sobě, jen to neumí použít! Nevím, jak tento kontakt zprostředkovat, nevím si s tím rady. Adam potřebuje učitele, který ukáže směr a poradí, aby mohl pochopit. Potřebuje se odlepit od země. Můžeš se na to nějak podívat?

Děkuji z celého srdce! Eva

Podívala jsem se a zakrátko jsme se znovu sešly. Tentokrát už jsme nemusely pátrat a mohly jsme přistoupit rovnou k věci, k aktu transformačního táborového ohně, k němuž si Eva přizvala dědu Vratislava a Adama. A u něj se odehrálo to, co mělo: částečně se vyrovnala a zaplnila energetická díra po mužské (otcovské – zástupce děda) podpůrné energii. Byl to velkolepý obraz doprovázený dojetím a vděčným přijetím.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Jsem si jista, že tento příběh je v mnoha rovinách hodně poučný. Pro některé preventivně, pro jiné jako zářný příklad, jak se postavit ´nepřízni osudu´ čelem. A jak s ohledem k sobě dělat věci jinak.

Gabriel se objevil ve dveřích asi před rokem. Když jsme smlouvali schůzku na terapii, pověděl mi do telefonu, že má nějaké pohybové obtíže a neví, proč.  Klučík jako třtina, drobnější tělesné konstituce, sporý, sportovní typ. Berle, a jenom jedna noha.

Nejprve jsem si pomyslela, že důvod jeho návštěvy se váže k jeho hendikepu. Avšak jak jsme se životem tohoto 27 letého rodáka z Bratislavy žijícího na jihu Čech probírali, čím dál jasněji vysvítalo, že nejde jenom o chybějící nohu.

Odjakživa rád sportoval, pohyb je jeho vášeň a úplně nejvíc miluje fotbal. Když mu bylo necelých patnáct let, rozbolela ho po jednom zápase pravá noha a už nepřestala. Pro bolest nemohl ani spát. Ukázalo se, že nad kolem má nádor. Nejprve se rodina pokoušela o alternativní léčení, bohužel to nevyšlo. Poté jeli rodiče s Gabem do Budapešti ke známému odborníkovi, kde nejdříve dospěli k závěru, že by se nohu pokusili zachránit, nicméně po dalších vyšetřeních to přehodnotili a řekli, že nádor je příliš rozsáhlý a amputace nevyhnutelná. Gabo prodělal i chemoterapii, celkem bezúspěšně, a bylo rozhodnuto, že mu musí nohu vzít.

Rozvzpomenul se na to, že tehdy pocítil v sobě protest.

K době, kdy se toto všechno v jeho mladistvém životě mlelo, neměl dochované vcelku žádné mimořádné prožitky nebo zvláštní emoce, u nichž by bylo zapotřebí se zastavit. Vystrašilo ho „jenom“ to, že bude muset v nemocnici zůstat půl roku, k tomu ve druhém podzemním podlaží.

„Ten suterén mě děsil víc, než to, že nemám nohu.“

Následně však řekl, a sám se tomu oživenému záznamu podivil, jak si schválně v nemocnici otevřel na sebe okno, aby nachladl. Na otázku, co tím chtěl docílit, jestli odložení operace, kápl božskou, jak se říká.

„Ne. Nechtěl jsem ji oddálit, vlastně jsem vůbec na operaci nechtěl. Nechtěl jsem dát svoji nohu.“

Další důležitý bod poznání se objevil ve chvíli, kdy se naplno po operaci probral z narkózy. Udivilo ho, že mu vzali téměř celé stehno a pocítil jakýsi záchvěv dotčenosti: proč ze mne ukrojili tolik, proč si ze mne tolik vzali, když nádor byl těsně nad kolenem….

„Dnes vím, že když má člověk aspoň polovinu stehna, dokáže toho mnohem víc.“

Vysvětlili mu, že to museli udělat preventivně.

Rychle se zotavoval a ještě v nemocnici už spřádal plány.

„Myslím na to, jak teď budu hrát fotbal, jak budu plavat, jak budu asi chodit k vodě, lidi na mě budou zírat. To se mi nejvíc honilo hlavou. Ale jinak jsem si z toho tak moc nedělal.“

Po amputaci se vrhl o to víc na sport, hlavně na plavání, časem se vrátil i na fotbalové hřiště. Nevzdal to. Po chvíli jsme v terapii rozkryli tento jeho program: Dokážu to, i kdybych měl vypustit duši. Nepřipustím, abych nemohl hrát fotbal.

Důsledek tohoto rozhodnutí se zúročil v totálním přetížení jeho organismu, kdy ho bolelo snad všechno, nejvíc ruka a rameno, na které přenesl z pravé strany veškerou fyzickou zátěž.

Probíráme jeho dvoufázové tréninky v plavání, neustálé posilování, když studoval na vysoké škole. V plavání dokonce reprezentoval republiku.

„Byla to čest, cítil jsem, jak se zlepšuju a taky mi to všichni říkali.“

Vyvstává obraz, že nedal tělu ani za mák to, co od něj a z něj po celé roky čerpal, jak moc se vydával a že ani chvíli neodpočíval a to všechno z popudu nevědomého závazku a předsevzetí, že to dokáže, že všichni uvidí, že není odepsaný.

A proto přišel, neboť sice trošku tušil, ale na vědomé úrovni si neuměl objevit ten prostý fakt, že přehlížel vlastní bolest, ignoroval ji, že jeho tělo protestovalo, jak umělo. Že šel proti sobě a tělo mu to vracelo, jako se vrací ozvěna. Uviděl, jak mocnou sílu má myšlenka.

Terapie dále odhalila, že Gabo hodně vnímá své okolí, spolupacienty, kluka dolámaného na kole, kde koho a kde co kolem sebe, a i tak mluví, se zřetelem na dění kolem sebe. Vybavuje si detaily, popíše kde co, jen sám sebe nevnímá, nevědomě uhýbá přímým otázkám týkajících se jeho samotného, jeho pocitů, prostě od sebe odvádí pozornost.

Bylo to zřejmé. Neměl pozornost zaměřenou na sebe, na svoje potřeby. A když tak, jenom na výkon a sílu. Potřeboval si přijít na to, že sám sebou manipuloval a poznat, jak je důležité se naučit vnímat sám sebe.

Povídáme si o řeči těla.

„Bolí vás levá noha a rameno, ruka, tělo stávkuje, protestuje a poukazuje na to, že s ním nezacházíte ohleduplně. Tělo je dokonalý nástroj, ale žádné perpetuum mobile. Člověk se o ně musí starat, aby ho někdo cizí nemusel například odkrajovat. Jiné mít nebudete.“

Došel k důležitému závěru.

„Nechápu, jak jsem to mohl nechat dojít tak daleko.“

„Máte zkušenost. Je důležité, aby z ní vyšlo poučení, že za svoje tělo máte zodpovědnost, vy a nikdo jiný.“

„Zkoušel jsem i jezdit na babetě, v rámci svých plánů, že budu dělat to, co půjde. I s jednou nohou, a měl jsem z toho radost. Musím říct, že si fotbal užívám i teď, i když na berlích. Akorát při tom zatěžuju ruku a rameno a při plaveckých závodech. Ale není to ideální výkon,“ dodává na dokreslenou o svých současných aktivitách.

„A nebude ideální, dokud se na sebe a své tělo nepodíváte s ohledem a soucitem a nedáte mu zpětně to, co potřebuje.“

Zkoumáme, jestli se neviní z toho, že toto dopustil.

Ne, není tam vina. Fajn. Tak co že to našel?

„Vidím to tak, že můžu dneska pomáhat jiným hendikepovaným lidem. Ale nevidím smysl v tom, že jsem přišel o nohu.“

„Jak to? Vždyť o tom mluvíme.“

„Co myslíte? Že můžu pomáhat druhým?

„I to, jistě. To se vám zdá málo?“

„Ale není to ono.“

„Důležité je, že k tomu směřujete, ne? Cesta je důležitější než cíl.“

„Chtěl bych to využít lépe, dát rodině víc ze sebe, svým blízkým, abych to nejlepší mohl dát těm ostatním.“

A je to tu zase. Už se rozdává, a ještě nedal sobě, co sám potřebuje.

Sahám pro názornou pomůcku.

„Podívejte se, jste ještě hodně mladý. Tohle všechno, co jste prožil, čím jste prošel, je jakási přípravná fáze, chcete-li, trénink, aby vám to bylo bližší.  Vy jste Kozoroh, viďte. Kozoroh žije v horách ve velmi tvrdých a nehostinných podmínkách, a nejvíc potřebuje svoje nohy, které má k pohybu v takovém terénu uzpůsobené. Zrozenci v Kozorohu snesou i tvrdé životní podmínky, tak jako jejich předobraz. Kozoroh se musí uživit, musí čelit mnohým výzvám a k tomu potřebuje mít zdravé nohy. On může obstát jen za předpokladu, že má všechny nohy zdravé. Nohy jsou jeho alfa i omega, to znamená jeho síla a opora, a zároveň jeho největší slabina. Kdyby si jednu zlomil, čekala by ho jistá smrt.

Vy jste v raném věku přišel o nohu.  A jak velká obětina to byla, tak silný smysl pro váš život má.

A pokud jde o to rozdávání se, to nejlepší musíte dát sám sobě, protože když nedáte, tak nemůžete dávat nikomu dalšímu. Je třeba sám sobě dávat, abyste mohl dávat ostatním. Je moc pěkný záměr pomáhat handicapovaným, to je přece krásný smysl života, z něhož můžete zpětně čerpat sílu pro sebe.  A víte co ještě?

To, co sleduji z vašich odpovědí a čtu z postoje k životu. Vytrvalost, jakou by leckdo rád našel. Neupadl jste do lítosti, nezahořkl, nezaujal jste pozici chudinky a roli oběti ve stylu litujte mě a pojďte si někdo ke mně. Postavil jste se, tak mladý, dejme tomu k nepřízni osudu čelem, zpříma, nefňukáte, žijete naplno. Pořád je vám to málo?

V tom je vaše síla, v houževnatosti a radosti ze života. K tomu, abyste mohl přežít, potřebujete mít zdravou část těla, která není poškozená. Vy si nemůžete už dovolit dávat sebe tak v šanc. Můžete a máte co radit, můžete inspirovat svým příkladem, ale už nedávat ze sebe víc, aby to nakonec zase neodneslo tělo. Ale to vám hrozí, protože už teď jste je zase tak přetížil, že by se – nedej bože –  mohla podobná situace zopakovat v tom smyslu, že když jste se nepoučil, potřebujete další lekci. Už by tam ale nebyla ta polehčující okolnost věku. Rozumíte?“

„Ano. V poslední době mě tělo už vůbec neposlouchalo. Když nebyl trénink (Gabo má trenérskou licenci), jezdil jsem aspoň na kole, všude chodil o berlích pěšky. Hrotil jsem to, to je fakt. Byl jsem vyčerpaný, hlavně ráno jsem cítil, jako bych ani nespal, v pátek jsem už byl úplně vyřízený.“

„Tak vidíte. Vaše drsná zkušenost vás měla dovést k poznání, že i ten sebedokonalejší nástroj se může zlomit, ohnout, pochroumat se. Všechno chce své. Nůž taky musíte brousit, když chcete krájet, do auta taky musíte lít benzín a olej, aby jezdilo.“

Terapie spěje ke konci. Věnujeme se afirmacím přijetí a odpuštění. Je to pro něho nové. Reakce na vyřčená a opakovaná slova se projeví svalovou reakcí ve zbytku nohy. I toto je pro něho potřebné poznání, protože zažívá přímou odpověď těla a zároveň je to hojivý balzám pro jeho tělo. Vysílá k němu zprávu, že si souvislosti mezi akcí a reakcí uvědomil. Dále procházíme afirmacemi omluvy tělu, protože mu to dluží.

Když dojdeme k afirmaci mám se rád, čekám trošku s napětím, jak bude reagovat.

„Mám se rád, mám se rád…je mi to velmi milé a příjemné. Asi je to důležité.“

„Proč myslíte?“

„Myslím, že je to důležité, protože když se mám rád, je to základ, kdež se člověk má rád, může dávat a působí na sebe i na okolí.“

„Proč ještě?“

„Protože si ti zaslouží.“

„Výborně, to je ono!“

„Máte se rád za to za to, co jste zvládnul, a jak jste to zvládnul?“

„Ano.“

Co byste ještě na svou adresu řekl lichotivého?

„Že jsem vytrvalý, mám rád lidi, mám rád život, moc ho mám rád.“

„Ano, je důležité uvědomovat si svoje kvality. A vy se rozhodně nemáte za co stydět. Pro všechna další příště pamatujte na to, že to, co pro vás udělá vaše tělo, neudělá nikdo na světě. A nikdo jiný na světě než vy sám mu nemůže dát péči, lásku a pozornost, jakou si zaslouží. Mějte se sebou více slitování a ke svému tělu ohled.“

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Mnozí z vás určitě vědí, jaké vyhraněné diskuse se vedou kolem očkování dětí, hlavně pak o jeho následcích. Ožehavé téma má své zastánce a své odpůrce. Mezi těmi druhými je nemnoho osvícených lékařů a zdravotníků, ale hlavně rodičů těch dětí, jimž očkování přivodilo často nenávratné poškození zdraví a neuvěřitelně zatížilo a poznamenalo celou rodinu. S jednou maminkou takto postiženého dítěte jsem se nedávno setkala při své praxi psychoterapeutky. A dostala jsem to takříkajíc z první ruky načisto, nikoliv přeneseně vyprávěné od jiných lidí. Rozhodla jsem se o tom napsat článek a poslat ho po síti ke sdílení. Tyhle věci se, bohužel, dějí mnohem plošněji, než je jeden konkrétní případ, a dějí se za tichého souhlasu státu! Druhá maminka, o níž a jejím dítěti bude také řeč, má zato, že i její syn se narodil jako zdravý a hyperaktivitu mu způsobilo očkování.

• Naproti mně sedí paní Andrea. Unavená, vyčerpaná, zbědovaná maminka. Porodila zdravé dítě a dnes má doma šestiletého autistu, který potřebuje její celodenní nasazení, péči, zvláštní přístup, nekonečný oceán trpělivosti, síly, odvahy, odhodlání. Kde ho má brát? Je u konce svých sil.

Jak to začalo

Dan má diagnostikovaný atypický autismus. Do roka a půl se vyvíjel normálně. V 16 měsících mu byla naočkována první dávka  Priorixu. Po týdnu se mu objevily boule na tříslech a následovaly vysoké horečky nad 38,5 °C.

„Paní doktorka tenkrát situaci zhodnotila jako těžkou hnisavou angínu. Jenže horečky a „angína“ se od té doby začaly vracet a zjistili jsme, že podaná antibiotika nezabírají. Výtěry z krku byly vždy čisté, streptokok se nikdy neprokázal. Po třech měsících od zmíněného očkování jsme byli několik dní hospitalizováni kvůli opakujícím se horečkám, ale nic podstatného se tehdy nezjistilo,“ líčí Andrea s tím, že po 5−6 měsících od očkování se stav dítěte uklidnil, horečky ustaly. Po deseti měsících od podání první dávky Priorixu však při preventivní prohlídce byla Danovi aplikována druhá dávka Priorixu.

„Měla jsem velikou obavu, že by se stav mohl znovu opakovat. Avšak naše doktorka mne ubezpečila, že dítě je už veliké a že si myslí, že to bude v  pořádku.  Jenomže nebylo. Po asi třech čtyřech dnech od očkování se horečka vrátila. Od té doby se opakovala každé dva týdny,“ vzpomíná Andrea na tu hroznou dobu, kdy Daneček proplakal několik nocí a nebyl k utišení.

„Byli jsme zoufalí. Nevěděli jsme, jak ho ukonejšit, byl to tak strašlivý nářek, tak strašlivý řev, že mi pukalo srdce. Nikde si s Danem nevěděli rady. Nikde mu nedokázali pomoci,“ vypravuje s pohnutím maminka.

Mezi 2. a 3. rokem věku se Daneček moc nevyvíjel. Úplně oněměl, nepoužíval ani jednoduchá slova, která už v roce ovládal, jako máma, bába, papa, atd.

„Špatně spal. Byl stále na plenách a často ´bezdůvodně´ děsivě křičel.  Nevydržel sedět na místě, nezajímala ho televize ani kreslené pohádky. I přes výše zmíněné problémy nám bylo další očkování doporučováno a paní doktorka mě strašila hřbitovem,“ popisuje Andrea přístup lékařky.

Po třetím roce se Danův stav začal mírně zlepšovat. Postupně se učil hygieně, začal lépe spát a ve věku 3,5 roku si znovu osvojil slova máma, táta, bába a ukazoval při tom na členy rodiny.

„Byl nám diagnostikován syndrom periodických horeček  PFAPA, ze začátku vývojová dysfázie a následně atypický autismus. Na preventivní prohlídce po pěti letech jsme očkování razantně odmítli. Že se jedná o nežádoucí účinky očkování, paní doktorka nikdy nepřiznala. Projevila však nad naší situací upřímnou lítost…“

Lítost?! Můj bože! Ta má rodiče utěšit? Morálně odškodnit? A vrátit dítěti zdraví?

Když odešla, brali „mě všichni čerti“. Vzpomenu si na Danu a jejího Ondru. Oba znám osobně. Dana ke mně chodívala svého času na různé alternativní metody léčení podle tradiční čínské medicíny. Moc si přála otěhotnět a dělala pro to všechno možné. Jednu chvíli byla už tak zoufalá, že začala uvažovat o umělém oplodnění. Naštěstí to zavrhla, když jsem ji vyprávěla o několika ženách, jež podstoupily hormonální přípravu před umělým oplodněním a jaké následky to zanechalo na jejich zdraví. Daně přálo štěstí (na rozdíl od oněch zmíněných žen). Přišla přirozenou cestou do jiného stavu a porodila své vysněné a vymodlené dítě.

Ondra je hyperaktivní dítě, jakých jsou tisíce, ačkoliv přece jenom je jeho hyperaktivita zvláštní. Čtyřletý klučík stále přešlapuje z nohy na nohu, rozvírá a svírá pěstičky, lehá si na bříško a propíná nožičky. Stěžuje si na bolesti zádíček. Od autistických dětí ho odlišuje jeho výmluvnost a výřečnost. Ve školce se mu děti posmívají způsobem, že nad tím rozum stojí. Učitelky ho oslovují ´ty nerváku´. Příklady táhnou. Když mohou paní učitelky, co by nemohly děti, že.

Dana je přesvědčená, že jeho současný stav způsobilo očkování. V roce a půl dostal první dávku hexavakcíny, ve druhém roce druhou dávku. Nechala ho očkovat jen povinnými vakcínami, ty nepovinné razantně odmítla. Naštěstí. V současné době navštěvuje s Ondrou léčitelku, která pracuje s poškozenými dětmi. „Má krásné výsledky,“ říká Dana a uvádí příklad holčičky, která do pěti let nepromluvila ani slovo. Dnes chodí do normální školy a velmi dobře se učí. Paní Šafránková pracuje metodou MUDr. Jonáše. „Ta mi řekla, že Ondra má hyperaktivitu vyvolanou očkováním. Dětský psycholog ani neurolog, k nimž jsme docházeli, na něm neshledali nic nenormálního. Ani když viděli, jak pořád přešlapuje, máchá rukama, svírá a rozvírá prsty, lehá si na zem, propíná nohy. Pro ně to není nenormální,“ říká hořce Dana. Protože o jejich rodinné situaci a poměrech vím víc, můžu povědět i to, jak přinejmenším nezvyklé chování a projev dítěte ovlivnilo celou rodinu. Ondra si vyžaduje velkou pozornost a trpělivost. Manžel patrně žárlí a s Ondrou nemají pěkný vztah. Je mezi nimi studeno, prázdno. „Ani mezi námi to neklape. Odcizili jsme se,“ dodává Dana.

Osobně si myslím, že otec svého syna nepřijal pro jeho jinakost.

Takže to máme ´pěknou´ bilanci.  Zdravotně poškozené (vymodlené) dítě (a to ještě dopadl Ondra dobře na rozdíl od jiných dětí) a patrně v důsledku toho, že syn nemá standardní projevy, se otec od rodiny odtahuje. Vlastně žije více u své matky, než u manželky a syna.

Nicméně, Dana mi na moji žádost dala kontakt na paní léčitelku a já ho okamžitě předla paní Andree, protože jsem v něm uviděla naději pro Dana.

Následně na to mi paní Andrea napsala do emailu, z něhož cituji:

 Moc děkuji za kontakt na paní Šafránkovou, Vím, o co se jedná, už jsme řešili tuto možnost před dvěma lety. Byla jsem tehdy na měření já, protože Daneček by to v té době asi nezvládl. Myslím, že to teď už dokáže. Preparáty od MUDr. Jonáše jsme asi rok dávali a opravdu se dost věcí lepšilo. Začal po nich hned odpovídat ano ne, dívat se do očí a naučil se pár slov. Pak jsme však začali zkoušet homeopatika a kapky už neobjednali. 

Teď to beru jako impuls zkusit změřit přímo Danečka a ke kapkám se opět vrátit. U Dana je to asi vše běh na delší trať. Jeho poškození bude přeci jen většího rozsahu. Ale nevzdáváme to!

Od paní Andrey jsem také získala odkaz na publikaci nazvanou Jak zasáhl systém očkování do života některých rodin I. a II. díl, který vydala Skupina rodičů a Svaz pacientů ČR. Ve dvou dílech jsou samými rodiči popsány jejich zkušenosti s očkováním jejich dětí a jeho následky. Jsou to hotové rodinné tragédie a člověk si maně pomyslí, jaké štěstí, že moje děti tímto státním terorem neprošly a tak zůstaly zdravé stejně jako vnoučata, která tomu však o vlásek unikla. Některé příběhy jsou tak drastické, že se člověk neubrání slzám a vzteku zároveň. Zejména ten o malé Zorce, u níž očkování vyvolalo těžkou hypotonii a následnou smrt. Mohla bych některé pasáže vybrat, ale soudím, že je nanejvýš vhodné si přečíst autentické výpovědi rodičů.

Předem však říkám: Musíte opravdu sebrat odvahu, abyste mohli číst. Paní Andrea rozeslala publikaci několika svým známým a přátelům, z nichž většina nebyla schopna ani ochotna ji číst! Brožura vyšla ve vazbě na pozměňovací návrhy k novele zákona o ochraně veřejného zdraví.

http://www.pacienti.cz/brozura2_WEB_VER_1-2.pdf

• Z Prohlášení Svazu pacientů ČR k očkování dětí z 1. 9. 2015:

Publikaci sestavili rodiče doslova během sedmi dní a nocí poté, co senátoři vrátili novelu zákona o ochraně veřejného zdraví s pozměňovacími návrhy zpět poslancům. Z více než 50 došlých příběhů stačili zpracovat 37, které jsou v brožuře zařazeny. Daniela Kutilová – Kšírová, jedna ze sestavovatelek brožury, k tomu říká: „A dostáváme stále další. Příběhy v brožuře jsou autentickým vyprávěním rodičů, některé vůbec nebylo jednoduché číst. Mnohem náročnější je ale takové příběhy žít.“

Svaz pacientů ČR i touto brožurou upozorňuje zákonodárce na fakt, že každý člověk má právo na základní přístup při poskytované zdravotní péči tak, aby bylo zachováno jeho právo na individuální medicínské řešení i v oblasti očkování dětí.

• Dále zde uvádím odkaz na rozhovor s profesorkou Annou Struneckou – Divím se, že to ty děti přežijí. Vysvětluje v něm jak pojmy jako hexavakcína, tak i velmi srozumitelně a natvrdo říká, v čem je očkování nebezpečné a proč je tak moc ohrožující! Objasňuje také, co vyvolává příšerný pláč dětí po očkování.

http://www.kondice.cz/2014/05/divim-se-ze-to-ty-deti-preziji/

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Psychoterapeutka a lektorka

(Volně navazuje na příběh Ponížení ženy není nikdy bez následků.)

Moje dlouholetá klientka Danka po několikaleté sérii nejrůznějších alternativních metod léčení konečně otěhotněla přirozenou cestou. Její neochvěná víra a vytrvalost přinesly ovoce. Čekala své vymodlené dítě.  Potkaly jsme se až krátce před jejím porodem, a ona mě požádala, abych jí numerologicky prověřila její návrhy na jméno pro dítě. Volila intuitivně a měla mezi nimi jasného favorita. Byla spíš zvědavá, jestli mezi dalšími jmény vyhraje.

Potom jsme se viděly, až když byl Ondrovi asi rok a půl. Šli jsme společně na procházku kolem rybníka. Tehdy s námi byl ještě Garbo, můj chlupatý čtyřnohý rytíř a ochránce. A zase plynul čas jako mraky po nebi.

Jednou jsem si štrůtala ve svých poznámkách o terapiích a oko mi padlo na její jméno. Co asi dělá? Jak se má? Jak prospívá Ondra?  Byl to náhlý a intenzívní podnět, jí zavolat. Ohromila mě sdělením: „Nebudeš tomu věřit, ale už nějakou dobu na tebe myslím.“ Zeptala jsem se, v jakém smyslu a Danka mi řekla, že Ondra v nestřežené chvilce vylezl na stůl a spadl z něj. Od té doby si naříká na bolest v zádech. Prohlídky u lékaře žádné vysvětlení neobjevily, tak mě žádala, jestli bych se na něj přijela podívat a něco s ním případně udělala.

Sbalila jsem své nádobíčko a vyrazila.

Sotva jsem vstoupila, začal na mě mluvit, ukazovat mi barevné nafukovací balónky, byl jich plný obývák a klučík mezi nimi poletoval jako motýlek mezi květy a rukou je pořád vyhazoval do vzduchu a jásavě se smál. Balónky prý obzvlášť miluje. „Pořád kupujeme nové a nové, nikdy jich nemá dost,“ podotkla k tomu Dana. Vznášení se balónků a jejich pestrost a chlapečkova očividná radost z toho reje o jeho duši hodně napovídá. Chytal mě za ruku, aby se ujistil, že ho doopravdy poslouchám, když něco říká, že to nedělám jenom na oko. Tenkrát už tříletý klouček přinesl klobouk s písmenky, a spontánně, bez vybízení, předváděl, jak umí říkat slova s patřičným začátečním písmenem. Byla jsem udivena. Přišlo mi, že na tříleté dítě je to pozoruhodný výkon. Od první chvíle jsem měla chuť ho k sobě přitisknout a přitulit, a nevěděla jsem, proč.

Danka mi povídala, že s ním byla na psychotestech a že podle nich má rozumové schopnosti na úrovni pětiletého dítěte. Také výškou odpovídá. Prý pozná bezpečně značky aut, ačkoliv ho to nikdo neučil. Později to předvedl, když jsme se šli společně vyvětrat na vzduch. „Vidíš támhleto auto, teto? To je audi a vedle něj opel. A kdy ty máš auto?“ zajímal se. „Támhle to stříbrné je moje. Poznáš, co to je?“ „Aha, ty máš škodovku, Felicii. A v té jsi vozila Garba, viď.“

Úplně nás dostal. Tohle nemohl vědět, o tom nepadlo ani slovo. To logicky odvodil!

Ukázalo se, že nespadl se stolu (jídelního), ale z nízkého konferenčního stolku, který má sotva padesát čísel. Prohlédla jsem mu žebra a páteř, prohmatala. Schovával levou ručičku pod sebe, jakoby se chtěl chránit, kroutil se. Tělíčko jako by bylo z křehčeného těsta, takové éterické. Na 5. hrudním obratli reagoval na přítlak. Kůže pod baňkami na některých místech téměř okamžitě zarudla do temně červené s nafialovělými okraji.

„V oblasti průdušek je nějaký problém, možná i zánět,“ povídám Daně. Opáčila, že prý dětská doktorka řekla, má zánět průdušek, ale antibiotika mu nedala. Ať prý ho drží v teple a vaří mu lipový čaj. „Kup mu ještě květ z černého bezu. Bezinky jsou spolehlivé jako švýcarské hodiny,“ povídám, a řekla jsem jí, jak se bezinky užívají a hlavně jak dlouho. Žádný problém na obratlích jsem nenašla, zato mírně vychýlenou páteř. „Podle mě to s pádem ze stolku nesouvisí,“ říkám.

Kupodivu klučík celou dobu vydržel ležet už v klidu. Dala jsem mu ještě Reiki terapii a promasírovala chodidla. Ondra mě šťouchal do rukou, když jsem ustávala a říkal si o přídavky. Dana udiveně komentovala: „Od žádných cizích lidí na sebe nenechá sáhnout, natož aby v klidu ležel a nechal se prohlédnout.“

Odešla připravit kávu. Ondra se mi usadil na klíně. Pořád něco štěbetal a štěbetal, gestikuloval, ukazoval. Dana vešla s podnosem do obýváku a zůstala stát na prahu překvapena tím, co vidí. „No tohle? Jak to možné?“ „A co?“ zeptala jsem se. „Že ti sedí na klíně. To neudělá ani babičce.“ Pomyslela jsem si, že je to tím, že nemám potíže s dětmi navázat kontakt. I když se musí nechat, že Ondra ho spíš navázal se mnou.

„Představ si, že Ondra si pamatuje i Garbíka, viď Ondro? Když jsem mu řekla, že přijede teta Iva, tak povídal: To je ta paní, co má toho velkého pejska!“ Podivila jsem se tomu. Jak si to může pamatovat, vždyť mu tehdy byl maximálně rok a půl, kdo ví, jestli.

Říkám Daně: „Doufám, že si tohle,“ a ukazuju na stopy po baňkách, „u doktorky obhájíš.“ „No jo, ona se bude asi ptát, viď.“  „To víš, že bude. Co jí řekneš?“ Začala spřádat nějaké omluvy a výmluvy, aspoň mi to tak znělo. Přerušila jsem ji: „Ne Danko, takhle ne. Jsi máma, a musíš si umět obhájit své dítě, ne se omlouvat. Jestli bude doktorka nepříjemná a bude mít námitky, nebo ti bude chtít vynadat, řekni, že tohle dělal specialista s certifikátem a letitou praxí, kterého máš navíc roky prověřeného na sobě, ne? Anebo si jí řekni, co chceš, ale každopádně by sis to obhájit měla.“

Dopadlo to, jak nejlépe mohlo. Paní doktorka nejen neměla sebemenší námitky, ale dokonce (!), a to mě ohromilo, Daně doporučila, aby s Ondrou chodila na ošetření tak často, jak to bude možné.

Ondra má nějaké nervové záškuby, prsty na rukou pořád svírá do dlaně a zase otevírá, přešlapuje z nohy na nohu, dělá trhavé pohyby. Celkově dělá jeho projev dojem, jakoby chtěl něco rychle, překotně udělat honem, honem. Ohledně toho se mu děti ve školce posmívají a nadávají mu. A kdyby jenom děti. I některé učitelky jsou na něj hrubé, křičí na něj a mluví o něm jako o ´tom nervákovi .´

Dozvídám se, že jedno období svého těhotenství začala krvácet a co zažila strachu, že potratí. Naštěstí se tak nestalo a dítě udržela. Přenášela o 14 dní oproti výpočtu. Dostávala provokačky, ale neotvírala se, tak jí museli dítě vzít císařem. Bylo to v hodině dvanácté, už se kazila plodová voda. Mluvíme o tom, že Ondrášek mohl být už přidušený zkaženým prostředím. Odtud může pocházet jeho nervní chování – uniknout honem rychle z ohrožujícího, nevyhovujícího prostředí. Mohlo by to být možné vysvětlení?

Večer o tomto zvláštním setkání vyprávím dceři a zejména o bezprostřední reakci Ondry na mně i mém pocitu ho přitulit k sobě.

Dcera mě vyslechla a řekla: „Ten chlapeček tě zná z doby, kdy jsi pečovala o jeho maminku, kdy jeho duše už byla blízko ní a ty jsi svou péčí umožnila její sestup do těla a narození. Proto na tebe tak vstřícně reagoval, proto si nechal líbit tvoje doteky a proto jsi ty měla chuť ho přitulit. A ty nervní pohyby, to má proto, že Dana ho nechtěla dát, tak pevně držela, aby ho nepotratila, až ho přenášela. Sama říkáš, že se neotevírala a že musel ven císařem. Ale on nechtěl čekat, nechtěl být přenášený, chtěl už už ven, protože dítě ví, kdy se má narodit, jenže ona to svou vůli nedovolila, bránila tomu.  Ty jeho křečovité pohyby říkají, že byl v křeči, byl svírán.“

Z toho jejího intuitivního závěru mě naskočila husí kůže. Pocítila jsem, že to trefila a odhalila pramen naší vzájemné náklonnosti. Všechno do sebe zapadlo.

A jak to bylo dál, s Dankou a Ondrou?

Neuroložka na něm neshledala nic mimořádného, kromě již zjištěné vyšší inteligence vzhledem k jeho věku. Já si myslím, že Ondra je geniální dítě a géniové byli vždycky tak trošku podivíni. Viděno okolím.

Občas přijeli oni za mnou, občas já jsem jela k nim. Dana mi několikrát řekla, jak se Ondra na mne pokaždé těší, že po ní vyžaduje, aby mi napsala zprávu a poslala mi za něj pusu! Vybavil se mi obraz, jak si tady u mě prohlížel kameny, ptal se, jak se který jmenuje a na co je. Stačilo mu to říct jednou, záhy to dokázal zopakovat se všemi těmi informacemi, které k jednotlivým kouskům slyšel. Vždyť to říkám, geniální dítě.

Při jedné z dalších návštěv Ondra chtěl, abych s nimi šla zase do obchůdku, kde jsme posledně pro něj kupovali léčivé kameny. Slyšel, jak si s Dankou povídáme o tom, že by bylo fajn, kdyby měli doma celou sadu na všech sedm čaker a taky, že jim některé chybí. Povídám: „Ondro, mě se s vámi dneska jít nechce. Jsem trošku unavená, víš. Vy už to zvládnete beze mě.“ Zakabonil se, stoupl si těsně ke mně a do očí mi povídá:  „Proč nechceš jít, když je venku tak pěkně?“ Ach, ta dětská čistota a prostora. Jeho výrok, tak vážně vyřčený, nás rozesmál. Musela jsem mu slíbit, že aspoň brzy přijedu.  Dana si ode mne koupila dva moxovací doutníky. Jeden jsem zapálila, ukázala jsem jí, jak s ním zacházet a taky ho na ní vyzkoušela. Po pár minutách jí přestala bolet hlava. „Budeš mít po ruce aspoň první pomoc, “ povídám spokojeně, protože vím, co moxa, jedna z metod tradiční čínské medicíny, dovede za zázraky. Později jsem se dozvěděla, že se manžel na ni zlobil, když doutník zapálila. Prý mu to v bytě smrdí. Tak to přestala dělat.

Odcházeli, a Ondra byl rozdováděný jako štěně.

„Proč vůbec nepoužíváš baňky? Mohla bys mu pomoc sama. Přece máš kurz?“ nedalo mi to se jednou nezeptat. Řekla mi, že od té doby, co si je pořídila, je nevytáhla z krabice. „Já si nevěřím, víš, už jsem to všechno zapomněla a bojím se, abych mu neublížila,“ přiznala.

Řeč se tak nasměrovala k tomu, že je toho víc, v čem si Danka nevěří. Finančně je na tom teď nevalně. Nemá práci, už ani podporu, manžel přinese 13 tisíc, takže je neuživí, a proto Dana shání práci. A že jí vzali jako telefonní operátorku. Úplně jsem se zděsila. „Ty, taková zdatná účetní, poctivý člověk, a telefonní operátorka? Pro boha, víš vůbec, co je to za práci? Nevěděla to. Že prý ji zaučí.

„Danko, přece by ses nenechala lapit do osidel nabízet po telefonu zboží, služby, nejrůznější věcí, oblbovat a otravovat lidi, něco jim vnucovat. Lidi také posílají telefonisty do pr…, víš to? To bys chtěla poslouchat? Jak tě znám, sesypeš se, sotva tě první pošle do háje. Tohle není práce pro tebe. Přece musíš znát svou hodnotu a nebrat první práci, která se ti nabídne. Když to uděláš, zablokuješ si cestu, aby mohlo přijít něco lepšího. Jako telefonistka budeš do 14 dní na prášky, s tvojí citlivostí a nervovou labilitou.“

„Ivuš, ty mě dobře znáš, já na tebe dám,“ povídá Dana. „Na sebe bys měla dát,“ já na to, „přece víš, co umíš a za co stojíš. Počkej si na místo účetní, nic menšího tě není hodno.“

Místo telefonistky nepřijala. Hurá, hurá, povídám, to je dobré rozhodnutí. Opět později se dozvídám, že doma bylo zle, že práci odmítla a stejné se opakovalo, když jí nevyšel pracovní poměr ve správě domů.

Přijeli zase jednou po obědě, když šli z neurologického vyšetření a rentgenu Ondrových zádíček. Všechno negativní. Přesto klučíka dál bolí záda. Sotva se odstrojili, zazvonil Daně mobil a mě prolítlo hlavou: jde ji dobrá zpráva o práci! A taky že jo! Dozvěděla se, že prošla nejlépe výběrovým řízením a dostala práci účetní na úřadu v místě bydliště! Nebude muset krkolomně dojíždět a Ondru nelidsky budit ráno v 5 hodin, aby se dostali včas do ČB, do školky a do práce, jak bylo ještě před krátkým časem také ve hře. Když domluvila, zavládla veliká radost. Objaly jsme se a hopsaly jako o tancovačce. Ondra se k nám čile přidal, takový výron radosti si přece nemohl nechat ujít!

„Tak vidíš, říkala jsem ti, všechno zlé k něčemu dobré! Neměla jsi jít pracovat ani jako telefonistka, ani na správu domů.  Bylo pro tebe schováno lepší místo! Teď máš pro manžela pádný argument!“ Pociťovala jsem zadostiučinění ne proto, že jsem jí dobře poradila, ale hlavně k moudrému kosmickému vědomí, že tyhle zákony fungují, ať si myslí kdo chce, co chce. Třeba i její manžel.

Uvařila jsem kafíčko, Ondrovi udělala celkovou terapii moxovacím doutníkem, chytil zdravou barvu do tváří, růžovoučkou! A jak ožil! Zase jsem ho trošku poopravila. Jenomže je to efekt na chvíli. Pravá příčila jeho potíží je ve vztazích ve školce a doma, což se během těch několika měsíců vzájemných návštěv vyjevilo.

Chlapeček každou chvíli stůně, většinou rýma, průdušky, dýchání. Je třeba to přečíst jako vzkaz dospělým, aby si uvědomili, že cosi dělají špatně. Že jeho nemoci jsou voláním o pomoc a po nápravě věcí. Je citlivý i na zvýšení hlasu. Jak jsem ho poznala, myslím si, že je z „výsadku“ těch dušiček, které sem přicházejí učit nás, dospělé, otevřít nám oči a srdce, a přitom musí žít v podmínkách, které samy jen s vypětím a těžce snášejí. Má to ale klučík misi…

Zaboha nechce chodit do školky. Dana ho tam ráno vleče „smykem“ a brečí u toho oba. Je vynervovaná a má pocit, že na svém synovi, vymodleném dítěti, páchá násilí. Snažila se situaci řešit prosbou, aby ho přeřadili do jiné třídy, kde mají učitelky více pochopení a citlivosti k dětem, jenže ředitelka zařízení se ani nesnažila být trošičku vstřícná a rovnou to smetla se stolu slovy v žádném případě! Kde není dobrá vůle, nejde nic. Z táty a mámy cítí Ondra napětí, nesoulad mezi nimi, manželství nefunguje, jak by mělo. Dusno a často hlasité výměny názorů, jimž je dítě svědkem. Dana nastoupila na nové místo, nemůže být každou chvíli doma na paragraf, to by o ně tak rychle, jak ho získala, při současných poměrech zase rychle přišla. Manžel s klukem doma být nechce, k babičce je to z ruky, kdo tam má kluka pořád vozit, když Dana nemá řidičák, a plná nůše dalších potíží, s nimiž rodina zápolí. Dana si připadá jako mezi mlýnskými kameny. Neví si rady nejen co s Ondrou, ale ani co s partnerstvím a sama se sebou. Zatím si neví rady. Tahle situace je dlouhodobě neudržitelná a jednou se vyhrotí tak, že ji přiměje k řešení.

Ivana Inšana PÍHOVÁ