vloženo: 7. 07. 2016

(Volně navazuje na příběh Ponížení ženy není nikdy bez následků.)

Moje dlouholetá klientka Danka po několikaleté sérii nejrůznějších alternativních metod léčení konečně otěhotněla přirozenou cestou. Její neochvěná víra a vytrvalost přinesly ovoce. Čekala své vymodlené dítě.  Potkaly jsme se až krátce před jejím porodem, a ona mě požádala, abych jí numerologicky prověřila její návrhy na jméno pro dítě. Volila intuitivně a měla mezi nimi jasného favorita. Byla spíš zvědavá, jestli mezi dalšími jmény vyhraje.

Potom jsme se viděly, až když byl Ondrovi asi rok a půl. Šli jsme společně na procházku kolem rybníka. Tehdy s námi byl ještě Garbo, můj chlupatý čtyřnohý rytíř a ochránce. A zase plynul čas jako mraky po nebi.

Jednou jsem si štrůtala ve svých poznámkách o terapiích a oko mi padlo na její jméno. Co asi dělá? Jak se má? Jak prospívá Ondra?  Byl to náhlý a intenzívní podnět, jí zavolat. Ohromila mě sdělením: „Nebudeš tomu věřit, ale už nějakou dobu na tebe myslím.“ Zeptala jsem se, v jakém smyslu a Danka mi řekla, že Ondra v nestřežené chvilce vylezl na stůl a spadl z něj. Od té doby si naříká na bolest v zádech. Prohlídky u lékaře žádné vysvětlení neobjevily, tak mě žádala, jestli bych se na něj přijela podívat a něco s ním případně udělala.

Sbalila jsem své nádobíčko a vyrazila.

Sotva jsem vstoupila, začal na mě mluvit, ukazovat mi barevné nafukovací balónky, byl jich plný obývák a klučík mezi nimi poletoval jako motýlek mezi květy a rukou je pořád vyhazoval do vzduchu a jásavě se smál. Balónky prý obzvlášť miluje. „Pořád kupujeme nové a nové, nikdy jich nemá dost,“ podotkla k tomu Dana. Vznášení se balónků a jejich pestrost a chlapečkova očividná radost z toho reje o jeho duši hodně napovídá. Chytal mě za ruku, aby se ujistil, že ho doopravdy poslouchám, když něco říká, že to nedělám jenom na oko. Tenkrát už tříletý klouček přinesl klobouk s písmenky, a spontánně, bez vybízení, předváděl, jak umí říkat slova s patřičným začátečním písmenem. Byla jsem udivena. Přišlo mi, že na tříleté dítě je to pozoruhodný výkon. Od první chvíle jsem měla chuť ho k sobě přitisknout a přitulit, a nevěděla jsem, proč.

Danka mi povídala, že s ním byla na psychotestech a že podle nich má rozumové schopnosti na úrovni pětiletého dítěte. Také výškou odpovídá. Prý pozná bezpečně značky aut, ačkoliv ho to nikdo neučil. Později to předvedl, když jsme se šli společně vyvětrat na vzduch. „Vidíš támhleto auto, teto? To je audi a vedle něj opel. A kdy ty máš auto?“ zajímal se. „Támhle to stříbrné je moje. Poznáš, co to je?“ „Aha, ty máš škodovku, Felicii. A v té jsi vozila Garba, viď.“

Úplně nás dostal. Tohle nemohl vědět, o tom nepadlo ani slovo. To logicky odvodil!

Ukázalo se, že nespadl se stolu (jídelního), ale z nízkého konferenčního stolku, který má sotva padesát čísel. Prohlédla jsem mu žebra a páteř, prohmatala. Schovával levou ručičku pod sebe, jakoby se chtěl chránit, kroutil se. Tělíčko jako by bylo z křehčeného těsta, takové éterické. Na 5. hrudním obratli reagoval na přítlak. Kůže pod baňkami na některých místech téměř okamžitě zarudla do temně červené s nafialovělými okraji.

„V oblasti průdušek je nějaký problém, možná i zánět,“ povídám Daně. Opáčila, že prý dětská doktorka řekla, má zánět průdušek, ale antibiotika mu nedala. Ať prý ho drží v teple a vaří mu lipový čaj. „Kup mu ještě květ z černého bezu. Bezinky jsou spolehlivé jako švýcarské hodiny,“ povídám, a řekla jsem jí, jak se bezinky užívají a hlavně jak dlouho. Žádný problém na obratlích jsem nenašla, zato mírně vychýlenou páteř. „Podle mě to s pádem ze stolku nesouvisí,“ říkám.

Kupodivu klučík celou dobu vydržel ležet už v klidu. Dala jsem mu ještě Reiki terapii a promasírovala chodidla. Ondra mě šťouchal do rukou, když jsem ustávala a říkal si o přídavky. Dana udiveně komentovala: „Od žádných cizích lidí na sebe nenechá sáhnout, natož aby v klidu ležel a nechal se prohlédnout.“

Odešla připravit kávu. Ondra se mi usadil na klíně. Pořád něco štěbetal a štěbetal, gestikuloval, ukazoval. Dana vešla s podnosem do obýváku a zůstala stát na prahu překvapena tím, co vidí. „No tohle? Jak to možné?“ „A co?“ zeptala jsem se. „Že ti sedí na klíně. To neudělá ani babičce.“ Pomyslela jsem si, že je to tím, že nemám potíže s dětmi navázat kontakt. I když se musí nechat, že Ondra ho spíš navázal se mnou.

„Představ si, že Ondra si pamatuje i Garbíka, viď Ondro? Když jsem mu řekla, že přijede teta Iva, tak povídal: To je ta paní, co má toho velkého pejska!“ Podivila jsem se tomu. Jak si to může pamatovat, vždyť mu tehdy byl maximálně rok a půl, kdo ví, jestli.

Říkám Daně: „Doufám, že si tohle,“ a ukazuju na stopy po baňkách, „u doktorky obhájíš.“ „No jo, ona se bude asi ptát, viď.“  „To víš, že bude. Co jí řekneš?“ Začala spřádat nějaké omluvy a výmluvy, aspoň mi to tak znělo. Přerušila jsem ji: „Ne Danko, takhle ne. Jsi máma, a musíš si umět obhájit své dítě, ne se omlouvat. Jestli bude doktorka nepříjemná a bude mít námitky, nebo ti bude chtít vynadat, řekni, že tohle dělal specialista s certifikátem a letitou praxí, kterého máš navíc roky prověřeného na sobě, ne? Anebo si jí řekni, co chceš, ale každopádně by sis to obhájit měla.“

Dopadlo to, jak nejlépe mohlo. Paní doktorka nejen neměla sebemenší námitky, ale dokonce (!), a to mě ohromilo, Daně doporučila, aby s Ondrou chodila na ošetření tak často, jak to bude možné.

Ondra má nějaké nervové záškuby, prsty na rukou pořád svírá do dlaně a zase otevírá, přešlapuje z nohy na nohu, dělá trhavé pohyby. Celkově dělá jeho projev dojem, jakoby chtěl něco rychle, překotně udělat honem, honem. Ohledně toho se mu děti ve školce posmívají a nadávají mu. A kdyby jenom děti. I některé učitelky jsou na něj hrubé, křičí na něj a mluví o něm jako o ´tom nervákovi .´

Dozvídám se, že jedno období svého těhotenství začala krvácet a co zažila strachu, že potratí. Naštěstí se tak nestalo a dítě udržela. Přenášela o 14 dní oproti výpočtu. Dostávala provokačky, ale neotvírala se, tak jí museli dítě vzít císařem. Bylo to v hodině dvanácté, už se kazila plodová voda. Mluvíme o tom, že Ondrášek mohl být už přidušený zkaženým prostředím. Odtud může pocházet jeho nervní chování – uniknout honem rychle z ohrožujícího, nevyhovujícího prostředí. Mohlo by to být možné vysvětlení?

Večer o tomto zvláštním setkání vyprávím dceři a zejména o bezprostřední reakci Ondry na mně i mém pocitu ho přitulit k sobě.

Dcera mě vyslechla a řekla: „Ten chlapeček tě zná z doby, kdy jsi pečovala o jeho maminku, kdy jeho duše už byla blízko ní a ty jsi svou péčí umožnila její sestup do těla a narození. Proto na tebe tak vstřícně reagoval, proto si nechal líbit tvoje doteky a proto jsi ty měla chuť ho přitulit. A ty nervní pohyby, to má proto, že Dana ho nechtěla dát, tak pevně držela, aby ho nepotratila, až ho přenášela. Sama říkáš, že se neotevírala a že musel ven císařem. Ale on nechtěl čekat, nechtěl být přenášený, chtěl už už ven, protože dítě ví, kdy se má narodit, jenže ona to svou vůli nedovolila, bránila tomu.  Ty jeho křečovité pohyby říkají, že byl v křeči, byl svírán.“

Z toho jejího intuitivního závěru mě naskočila husí kůže. Pocítila jsem, že to trefila a odhalila pramen naší vzájemné náklonnosti. Všechno do sebe zapadlo.

A jak to bylo dál, s Dankou a Ondrou?

Neuroložka na něm neshledala nic mimořádného, kromě již zjištěné vyšší inteligence vzhledem k jeho věku. Já si myslím, že Ondra je geniální dítě a géniové byli vždycky tak trošku podivíni. Viděno okolím.

Občas přijeli oni za mnou, občas já jsem jela k nim. Dana mi několikrát řekla, jak se Ondra na mne pokaždé těší, že po ní vyžaduje, aby mi napsala zprávu a poslala mi za něj pusu! Vybavil se mi obraz, jak si tady u mě prohlížel kameny, ptal se, jak se který jmenuje a na co je. Stačilo mu to říct jednou, záhy to dokázal zopakovat se všemi těmi informacemi, které k jednotlivým kouskům slyšel. Vždyť to říkám, geniální dítě.

Při jedné z dalších návštěv Ondra chtěl, abych s nimi šla zase do obchůdku, kde jsme posledně pro něj kupovali léčivé kameny. Slyšel, jak si s Dankou povídáme o tom, že by bylo fajn, kdyby měli doma celou sadu na všech sedm čaker a taky, že jim některé chybí. Povídám: „Ondro, mě se s vámi dneska jít nechce. Jsem trošku unavená, víš. Vy už to zvládnete beze mě.“ Zakabonil se, stoupl si těsně ke mně a do očí mi povídá:  „Proč nechceš jít, když je venku tak pěkně?“ Ach, ta dětská čistota a prostora. Jeho výrok, tak vážně vyřčený, nás rozesmál. Musela jsem mu slíbit, že aspoň brzy přijedu.  Dana si ode mne koupila dva moxovací doutníky. Jeden jsem zapálila, ukázala jsem jí, jak s ním zacházet a taky ho na ní vyzkoušela. Po pár minutách jí přestala bolet hlava. „Budeš mít po ruce aspoň první pomoc, “ povídám spokojeně, protože vím, co moxa, jedna z metod tradiční čínské medicíny, dovede za zázraky. Později jsem se dozvěděla, že se manžel na ni zlobil, když doutník zapálila. Prý mu to v bytě smrdí. Tak to přestala dělat.

Odcházeli, a Ondra byl rozdováděný jako štěně.

„Proč vůbec nepoužíváš baňky? Mohla bys mu pomoc sama. Přece máš kurz?“ nedalo mi to se jednou nezeptat. Řekla mi, že od té doby, co si je pořídila, je nevytáhla z krabice. „Já si nevěřím, víš, už jsem to všechno zapomněla a bojím se, abych mu neublížila,“ přiznala.

Řeč se tak nasměrovala k tomu, že je toho víc, v čem si Danka nevěří. Finančně je na tom teď nevalně. Nemá práci, už ani podporu, manžel přinese 13 tisíc, takže je neuživí, a proto Dana shání práci. A že jí vzali jako telefonní operátorku. Úplně jsem se zděsila. „Ty, taková zdatná účetní, poctivý člověk, a telefonní operátorka? Pro boha, víš vůbec, co je to za práci? Nevěděla to. Že prý ji zaučí.

„Danko, přece by ses nenechala lapit do osidel nabízet po telefonu zboží, služby, nejrůznější věcí, oblbovat a otravovat lidi, něco jim vnucovat. Lidi také posílají telefonisty do pr…, víš to? To bys chtěla poslouchat? Jak tě znám, sesypeš se, sotva tě první pošle do háje. Tohle není práce pro tebe. Přece musíš znát svou hodnotu a nebrat první práci, která se ti nabídne. Když to uděláš, zablokuješ si cestu, aby mohlo přijít něco lepšího. Jako telefonistka budeš do 14 dní na prášky, s tvojí citlivostí a nervovou labilitou.“

„Ivuš, ty mě dobře znáš, já na tebe dám,“ povídá Dana. „Na sebe bys měla dát,“ já na to, „přece víš, co umíš a za co stojíš. Počkej si na místo účetní, nic menšího tě není hodno.“

Místo telefonistky nepřijala. Hurá, hurá, povídám, to je dobré rozhodnutí. Opět později se dozvídám, že doma bylo zle, že práci odmítla a stejné se opakovalo, když jí nevyšel pracovní poměr ve správě domů.

Přijeli zase jednou po obědě, když šli z neurologického vyšetření a rentgenu Ondrových zádíček. Všechno negativní. Přesto klučíka dál bolí záda. Sotva se odstrojili, zazvonil Daně mobil a mě prolítlo hlavou: jde ji dobrá zpráva o práci! A taky že jo! Dozvěděla se, že prošla nejlépe výběrovým řízením a dostala práci účetní na úřadu v místě bydliště! Nebude muset krkolomně dojíždět a Ondru nelidsky budit ráno v 5 hodin, aby se dostali včas do ČB, do školky a do práce, jak bylo ještě před krátkým časem také ve hře. Když domluvila, zavládla veliká radost. Objaly jsme se a hopsaly jako o tancovačce. Ondra se k nám čile přidal, takový výron radosti si přece nemohl nechat ujít!

„Tak vidíš, říkala jsem ti, všechno zlé k něčemu dobré! Neměla jsi jít pracovat ani jako telefonistka, ani na správu domů.  Bylo pro tebe schováno lepší místo! Teď máš pro manžela pádný argument!“ Pociťovala jsem zadostiučinění ne proto, že jsem jí dobře poradila, ale hlavně k moudrému kosmickému vědomí, že tyhle zákony fungují, ať si myslí kdo chce, co chce. Třeba i její manžel.

Uvařila jsem kafíčko, Ondrovi udělala celkovou terapii moxovacím doutníkem, chytil zdravou barvu do tváří, růžovoučkou! A jak ožil! Zase jsem ho trošku poopravila. Jenomže je to efekt na chvíli. Pravá příčila jeho potíží je ve vztazích ve školce a doma, což se během těch několika měsíců vzájemných návštěv vyjevilo.

Chlapeček každou chvíli stůně, většinou rýma, průdušky, dýchání. Je třeba to přečíst jako vzkaz dospělým, aby si uvědomili, že cosi dělají špatně. Že jeho nemoci jsou voláním o pomoc a po nápravě věcí. Je citlivý i na zvýšení hlasu. Jak jsem ho poznala, myslím si, že je z „výsadku“ těch dušiček, které sem přicházejí učit nás, dospělé, otevřít nám oči a srdce, a přitom musí žít v podmínkách, které samy jen s vypětím a těžce snášejí. Má to ale klučík misi…

Zaboha nechce chodit do školky. Dana ho tam ráno vleče „smykem“ a brečí u toho oba. Je vynervovaná a má pocit, že na svém synovi, vymodleném dítěti, páchá násilí. Snažila se situaci řešit prosbou, aby ho přeřadili do jiné třídy, kde mají učitelky více pochopení a citlivosti k dětem, jenže ředitelka zařízení se ani nesnažila být trošičku vstřícná a rovnou to smetla se stolu slovy v žádném případě! Kde není dobrá vůle, nejde nic. Z táty a mámy cítí Ondra napětí, nesoulad mezi nimi, manželství nefunguje, jak by mělo. Dusno a často hlasité výměny názorů, jimž je dítě svědkem. Dana nastoupila na nové místo, nemůže být každou chvíli doma na paragraf, to by o ně tak rychle, jak ho získala, při současných poměrech zase rychle přišla. Manžel s klukem doma být nechce, k babičce je to z ruky, kdo tam má kluka pořád vozit, když Dana nemá řidičák, a plná nůše dalších potíží, s nimiž rodina zápolí. Dana si připadá jako mezi mlýnskými kameny. Neví si rady nejen co s Ondrou, ale ani co s partnerstvím a sama se sebou. Zatím si neví rady. Tahle situace je dlouhodobě neudržitelná a jednou se vyhrotí tak, že ji přiměje k řešení.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

vloženo: 5. 05. 2016

Při procházení svých starších záznamů z terapií jsem objevila setkání s Terezou. To už je let…Přišla s tím, že má polypy v děloze a hrozí jí operace, na kterou však odmítá jít. Stěr z děložního hrdla ukazuje na možné nebezpečí rakoviny.

Má už velkou dceru a s novým parterem by chtěla mít dítě. Touží po něm. Hledá jinou pomoc, než je invazivní zákrok.

Je neklidná, ošívá se, dělá zbrklá a nervózní gesta, překotně mluví, chvílemi pořádně nerozumím, co říká.

Vydáváme se do jejího nitra. K mému překvapení to jde zpočátku dobře, je tomu otevřená. Narazíme na tmavý tunel, jen v dálce vidí malinkaté světélko. Pobízím ji, aby k němu šla. Zdráhá se, bojí se vykročit. Znovu ji vybízím. Když nepůjdeš, nepoznáš, co je na konci tunelu a co je v tom ve světle a hlavně za ním, říkám. Nesměle vykročí, dvakrát se její duše pokusí uletět mimo tělo. Dobře si tohle pamatuju ještě z výcviku v regresní terapii. Stávalo se, že při „srážce“ s neznámým či obávaným, často šlo ruku v ruce jedno s druhým, se duše chtěla vytěsnit z těla. Vidím na Tereze, že se dostala mimo sebe. Visí ochable jako hadrová panenka. Vracím ji zpátky k sobě. Je jasné, že se bojí toho, s čím se setká, až tam dojde. Říká to i nahlas. Držím ji svou energií, aby dostala kuráž jít dál. Když vyjde krok sun krok konečně z tunelu, ocitne se ve Světle. Je jasně zářivé, bílé. Svůj stav popisuje jako blaženost. Nechám ji, aby se v tom blaženém stavu a světle ´vykoupala´.  Poté ji posílám, aby se, povzbuzena tímto libým prožitkem, vydala na vnitřní průzkum svého břicha, dělohy, a na pomoc si vzala baterku. Jde o vnitřní vizualizaci a baterka ji poskytuje pocit většího bezpečí a orientace. Pro ještě větší účinnost představy ji posílám na schodiště, po němž sestupuje níž a níž. Svítí si pod nohy kuželem silného světla.

Prozkoumej celé okolí, do všech koutů se pořádně dívej, říkám.

V děloze se zastaví. Ptám se, co vidí.

„Nevidím nic, nevnímám nic negativního,“ prohlásí. Až po chvilce, kdy ji vyzvu, aby se doopravdy pečlivě podívala kolem sebe, objeví, že: „Je tady nějaká divná tma. I přes to, že svítím baterkou“.

Prosviť tu tmu. Řekni, až něco uvidíš, cokoliv.

„Je tady nějaký nepořádek, nelíbí se mi to.“

Když se ti to nelíbí, tak to ukliď, říkám. Začni tím, co máš nejblíže, před sebou.

„Je to nějaké haraburdí,“ říká.

Odkliď ho z cesty, a dej si čas. Udělej to pečlivě. Co při tom cítíš, co prožíváš, ptám se zase po chvíli.

„Nějaké svoje pochybnosti. Obavy. Napětí. Nejistotu.“

Z čeho pramení, kde se vzaly?

„Ze mne. Pochybnosti, nejistota, jestli dělám dobře, že chci mít ještě děcko, jestli to zvládnu, jestli nebudu směšná.“

Pochybnosti o tom, zda počít dítě nebo ne, jsou výrazem pochyb o ní jako o ženě. Jsou spojené s dělohou jako místem, kde vzniká a roste nový život. V dané chvíli necítím za prioritní se tím zabývat. Proto jí řeknu: Nezaobírej se tím, co je co. Je to tvé haraburdí. Vezmi to všechno a vynes ven, vynes to smetí ze tmy na světlo. Vyčisti si svůj posvátný prostor. Udělej pořádek pro své dítě a udělej to hned teď.

Čekám, až to udělá a bedlivě ji sleduji. Hotovo? zeptám se, když vidím, jak jí ožil obličej.

„Asi jo,“ špitne.

Zkontroluj, jestli jsi opravdu dobře uklidila.

Znovu čekám, až to udělá.

„Je mi tu dobře,“ vydechne zase po chvíli.

Je růžová, vyžehlená, je to úplně jiný obraz tváře, než když jsme začínaly, anebo když to chtěla vzdát a utéct.

Vedu ji zpátky. Jde na WC, a když se vrátí, povídá: „Chce se mi skákat a zpívat!“

Tak to udělej! Dělej, co cítíš, to je pro tebe nejlepší. Hopsá, skáče, je jako oživlá panenka.

Několik týdnu o ní nic nevím. Až se jednoho dne ke mně objednaná klientka, která přišla na Terezino doporučení, vyřizuje od ní pozdravy, že se cítí moc dobře a že dokonce cytologii má mnohem lepší. „Lékař jí řekl, že bere zpátky všechno, co jí pověděl ohledně možného dítěte. Klidně se prý o ně může snažit,“ zněl vzkaz.

Za další čas se ke mně doneslo, že Tereza opravdu porodila zdravé dítě. Jestli chlapečka nebo holčičku si už nevzpomínám. Ale co na tom sejde. Hlavně, že má své vytoužené dítě a je zdravá.

Tak už to je, že problém se nachází vždy v našem stínu. Až jeho poznání a jeho integrace přináší úlevu a osvobození.

Ivana Inšana Píhová

vloženo: 27. 04. 2016

V červnu roku 2010 mě o terapii požádala klientka s tím, že se dusí při polykání prášků a při čištění zubů a jazyka se jí svírá krk, dáví se a má nutkání zvracet. „Obtěžuje mě to, ráda bych věděla, proč se mi to děje,“ uvedla ke svému rozhodnutí a vylíčila mi, že popsané potíže prožila znovu ráno toho dne, kdy za mnou přišla.

„Dívám se do zrcadla, pokládám si kartáček na jazyk a opatrně s ním začínám posunovat na špičku jazyka, pak dozadu. Je to hodně nepříjemné, dusím se, kašlu a mám vztek, že mi to zase nejde. Ne, raději to skončím dřív, než se pozvracím.“

Začaly jsme sestupovat v čase a dostaly se k situaci, kdy je u zubaře.

„Prohlíží mi zuby, potom mi brousí kámen, i přes odsávačku prskám, vadí mi to, on mě uklidňuje a po té, co se napiju, pokračuje. Je mi špatně, těším se, až to skončí. Jsem zoufalá, vím, co přijde, zase se budu dusit.“

Jiná prohlídka u lékaře.

„Řekne mi, abych otevřela pusu. Dívá se mi do ní, potom přiloží dřevěnou špachtličku, rozkašlu se, svírá se mi hrdlo, dávím se. Nechci to. Bráním se i rukama. Když vidí moji reakci, přestane. Uklidňuje mě, znovu otevírám pusu, doktor může dokončit prohlídku. Jsem úplně ztuhlá, ale jsem ráda, že to mám za sebou.“

Každou z jednotlivých událostí jsem s ní zpracovala až k výsledku: prohlídka u doktora se dá vydržet i bez dávení a emocí. Nemám pocit ohrožení.

Sestupuje ještě níže.

„Je mi asi pět let, jsme v kuchyni. Máma mě honí po místnosti, protože si nechci vzít prášky. Je na mě už naštvaná, protože nechci polykat. Sedám si do postele, přikrývám se až ke krku. Nechci ty prášky! Nebudu otevírat pusu! Mamka mi za každou cenu chce vnutit. Vyhrožuje mi jedním doktorem, že ho na mě zavolá…nechci toto doktora! Asi má hodně rád děti, pokaždé mě muchluje, pusinkuje mě, dědek hnusnej, starej, chytne mě a přitiskne k sobě, nemůžu nic dělat. Oslintanej dědek.

To si ty prášky raději vezmu. Mamka mi je rozkrajuje na malé kousíčky. Plivu je, dělám to schválně. Nechci je spolknout. Proč? Protože mi je nutí! Brr, bráním se, cítím se znásilňovaná, je to proti mojí vůli! Chci být zdravá i bez doktora a prášku. Ať mi je nenutí! Mamka se už na mě hodně zlobí a vysvětluje mi, proč si je musím vzít. Mám stažené hrdlo a mám strach. Čeho se bojíš? Vadí mi, že se někdo přibližuje ke mně tak blízko, a že by mi chtěl něco dělat s krkem. Mamka mi prášky drtí na prášek a já je s vodou vypiji. Jsem z toho unavená jako po bitvě.“

Očistíme situaci. „Polykám rozdrcené pilulky, jsem klidná, nic mi nikdo nevnucuje, nebráním se. Mamka mě chlácholí, není v tom násilí. Jsme obě spokojenější, mamka mě chválí. Pokud musím brát prášky, krájím si je na malinkaté kousíčky dodneška. Pokud jsou nadrcené, nevadí mi je polykat. Když je u toho někdo další, dělám si z toho legraci. Pak na to nemyslím a nestresuje mě to.“

Ještě starší událost.

„Je mi asi pět let, odmítám pít z hrníčku. Raději všechno piju z kojenecké lahvičky. Líbí se mi to cucat, protože to dělám sama a nikdo u toho není.“

Uděláme ještě další krůček v sestupu časem.

„Mamka sedí v obýváku, drží mě v náručí, kojí mě. Cucám mlíčko. Mám hlad, ale už se mi zase stahuje hrdlo a přitom mi to chutná. Nikdo mi nic nedělá. Chci vědět, proč se mi stahuje při pití hrdlo, když se mi to jinak líbí!?“

Posílám ji najít jinou, ještě starší událost, kdy se jí stahuje hrdlo.

Nějakou chvíli se nic neděje. Poté se klientka ocitá na bitevním poli, všude leží mrtví lidé. Je středověk, čtrnácté či patnácté století.

„Jsem tam sama, stojím a opírám se o meč. Jsem bojovník, mám delší vlasy, je mi asi dvacet let, jsem tam jen já a pak ti mrtví…je mi dobře, že jsem zůstal naživu, teď se mi stahuje hrdlo. Někdo se blíží, je jich hodně, mají na sobě brnění, bojím se jich. Ten vpředu je hrozně moc velký, dávám meč před sebe, třesu se, nevím, co mám dělat. Mluví na mě, nevnímám, co mi říkají, protože mám velký strach, mám pocit, že mě viní z toho, že ti lidé kolem zemřeli kvůli mně?! Ten velký hromotluk jde ke mně blíž, připadám si menší a menší, natahuje ke mně svou velkou ruku, třese mnou, jsem proti němu malinkatý, chytá mě pod krkem, bojím se, že mě zabije, mačká mi krk…ne, nechce mě zabít, chce něco vědět, ale nevím, co říct. Jsem zoufalý, co mám dělat? Ostatní stojí a čumí. Ten velký má vztek, pořád chce po mně něco vědět, jenže já nevím, co. Ulevuje se mi, nechce mě zabít, jde na mně po dobrém. Ale já přece nic nezamlčuju! Chce vědět, jak to, že jsem jediný zůstal naživu. Nevím. Teď se mi zdá, že i on má tak trochu strach. Odjíždějí, a já zůstávám sám. Nerozumím tomu. Kromě těch mrtvých je krajina prázdná, pustá, nekonečná. Odcházím jejich směrem, mizím v dálce. Jak se vzdaluji, objevuje se slunce. Jdu tím směrem, za sluncem. Najednou si připadám jako hrdina.“

Druhý průchod stejnou situací vnáší do děje nové podrobnosti a okolnosti.

„Je září, možná říjen, není zima ani teplo. Stojím mezi mrtvými a nerozumím ničemu. Přicházejí chlapi v brnění, svírá se mi hrdlo, ale snažím se tvářit statečně. Ten velký jde ke mně, něco chce, dotírá na mě, plivu mu do obličeje, nechci mu nic říkat. Já přece nic nevím! Chytá mě za krk, znovu na něj plivnu, bráním se, vzdoruju, mám pocit ohrožení. Sráží mě na zem. Tady to máš, kope do mě, pořád ode mě něco chce, ale já to nevím. Cítím škodolibost, jako že mám nějaké tajemství, ty hajzle, ode mě se to nedozvíš…dochází mi, že asi vím něco, o co jim jde, snažím se tomu přijít na kloub. Cítím se důležitě, asi to pro ně má velkou cenu, když se to ze mne snaží dostat. Pořád nevím co. Kdyby mě chtěli rovnou zabít, tak už to udělali. Chci, aby mě vzali s sebou, protože nevím, co si počít, myslím si, že je nějak obelstím. Už vím, že silou na mě nemohou, baví mě, jak jsem je „přepral“. Odcházím s nimi. Jdu vedle toho velkého, je to asi jejich vůdce, jsem proti němu malinký, a jsem spoutaný na rukách. Oni mají obavy, aby se mi něco nestalo, nechtějí o mě přijít!

Už vím, že je ve mně nějaké tajemství, které je pro ně důležité. Ale ze mě ho nedostanou! I kdyby mi měli jazyk vyříznout. Jsem plný vzdoru, plivu po nich…už se mi zase svírá hrdlo, už zase se skoro dávím…(chytá se za krk)…

Vyzvu ji, aby se posunula dál.

„Ježíši! Jsem na náměstí, kolem jsou lidi, mám oholenou hlavu dohola, chtějí mě zabít, protože jim nechci nic říct, je tam kat a provaz…už zase vzdoruju, nic vám neřeknu! Uvnitř cítím sílu, ale hrdlo mám stažené tak, že nemůžu dýchat, polknout, kat šustí provazem, ruce mám spoutané za zády…ne nechtějí mě zabít, chtějí mě týrat, hajzlové, stejně jim to nepovím! Jde ke mně chlap, v ruce má velkou dýku, další mi násilím otevírá pusu, strašlivou silou se mi snaží otevřít…pro boha, oni mi vyřízli jazyk! Bolí to, moc to bolí, nemohu plivat, do krku mi stéká vlastní krev, oni odstupují, už se mi nesvírá hrdlo, už jim nemůžu nic říct. Mám radost, jé, mám opravdu radost, že se mnou nic nesvedli, zvedám hlavu, cítím vzdor! Kolem popraviště lidi mávají, něco křičí, na mě křičí, zvedají ruce nad hlavu, jásají? Ano, jásají, tancují, vzhlížejí ke mně, připadám si jako zachránce, dochází mi, kolik lidí by bylo mrtvých kvůli mně, kdybych promluvil, jenže oni žijí proto, že jsem nic neřekl. Dokázal jsem to!

Vyřízli mi jazyk, pak pochopili, že to podělali. Necítím už vzdor, cítím úlevu, klid. Už mě nebudou dál mučit. Už nebudou umírat další lidi. Jdeme z popraviště, je mi na omdlení, ale lidi mě objímají, podpírají, a mně je hezky, cítím vyrovnanost a klid, že jsou živí a šťastní. Je mi jedno, že mi vyřízli jazyk. Už nemohu prozradit žádné tajemství. To je úleva!“

Potíže při čistění zubů, jazyka a polykání ji přestaly obtěžovat, zmizely z jejího života, protože zmizela příčina.

S odstupem poměrně krátkého času po této terapii se klientce stala zvláštní příhoda, podle níž jsem zvolila název tohoto příběhu: Kost v krku. Předcházelo jí střídavé období napětí a svárů a udobřování se s partnerem. Byl to hodně komplikovaný vztah, kdy situace mezi oběma oscilovala mezi příměřím a vyhrocenými emocemi, opakovaně se rozešli a zase se dávali dohromady. Byla to emočně vypjatá doba. Klientka však byla skálopevně přesvědčená, že k sobě patří, i přes všechna ta salta nazad, že si ho vezme za muže a že s ním bude mít děti. Budiž řečeno, že tou vizí byla dost posedlá a oním mužem jako umanutá. Z mého pohledu to chvílemi až hraničilo s pyšným postojem, že co chci, to také dostanu za jakoukoliv cenu.

Ze strany onoho muže jsem vnímala odtažitost, nerozhodnost, vůbec ne vstřícnost k nějakému hlubšímu závazku. Dokázal být klidně týden zticha, nedat o sobě vědět, nekomunikovat…zavřel se k přehradě a patrně mluvil jen s rybami. Mezi mnou a klientkou proběhla řada telefonátů, kdy mi volávala ve chvílích nejhoršího rozčilení a vzteku z bezradnosti, či v okamžicích, když právě panovalo příměří a ona měla pocit, že se její vize přece jenom naplní. Už tenkrát jsem cítila její klam a iluzi, ale ona to nechtěla vidět.

V souvislosti, kdy píši její příběh, jsem si vzpomněla ještě na tuhle okolnost. Jana mě kdysi požádala o numerologickou analýzu jejich jmen, a jak by to vypadalo, kdyby přijala jeho příjmení. Předznamenala, že by ráda, abych jí na svatbě svědčila. Když jsem měla výpočty hotové a vyložila jí, co vyšlo, řekla jsem jí rovnou, že pokud se někdy bude za něj vdávat, aby se mnou nepočítala. „Nepůjdu ti odsvědčit cestu do pekla,“ řekla jsem.

„ A jak by dopadl výpočet, kdyby on přijal moje příjmení“? zeptala se. Udělala jsem to, tato varianta vyšla sice mnohem lépe, jenže: „On na to nepřistoupí, mužů, kteří to udělají, je zanedbatelné promile. Nehledě k tomu, že pro tebe stále není volný.“ (V té době se rozváděl.)

Leč, zpátky k té nešťastné kosti v krku.

„Bylo to v době, kdy jsme se dávali s M zase více dohromady a trvalo to měsíce, jako všechno s ním. Byl na rybách a napsal mi, abych za ním přijela. Jak jsme se tak bavili, přišla jsem na to, že mi lhal. Vjel do mne takový rapl, že celou cestu, co jsem za ním šla lesem, se mnou mlátil vztek, zapadla jsem i do bahna (Povšimněte si, zapadala do bahna, jaká symbolika!) Když jsem dorazila, nebyla jsem schopná vůbec mluvit. Omývala jsem si v přehradě nohy a boty, on mi lehce pomáhal a tušil, že je zle. Pak jsem mrskla sklenicí s kolou na zem a začala jsem na něj ječet, že si snad ze mne dělá blázny, vyřvávala na něj všechno, co mi přišlo do pusy, že je kretén a tak podobně. On se mně snažil utěšovat, snažil se to uhladit. Nemohla jsem to vydržet, bylo to takové zoufalství, jako každé řešení čehokoliv s ním. S odstupem chápu, že na něj všechny ženy, které měl, po počátečním okouzlení jen řvaly, to se snad jinak ani nedá, i když já jsem to celkově ani moc nedělala, protože to není můj styl, ale mlátilo to se mnou často. Takže když jsem na něj všechen ten přetlak v sobě vychrstla, sebrala jsem se, a i když mi nabízel, že mě odveze loďkou, šla jsem zpátky k autu zase lesem. Byla jsem vzteklá a zoufalá zároveň, a nevěděla, co s tím.

Druhý den jsem byla u rodičů na obědě, bylo jehněčí. Už jsem byla klidná. Při jídle mi uvízla v krku poměrně velká kost, která se mi tam vzpříčila a nechtěla žádným způsobem ven. V nemocnici mi řekli, že ji musí vyndat v narkóze. Probudila jsem se s hadičkou v krku a v nose. Těžko se mi mluvilo, byla jsem velmi vyčerpaná. Výživu jsem dostávala hadičkou.“

Tady do příběhu vstoupím. Byla jsem ji navštívit v nemocnici a na podivuhodnou okolnost jejího někdejšího regresního příběhu a současné situace se znemožněním mluvit (!) jsem ji upozornila. Odpověděla mi, jako dnes to slyším: „Asi jsem měla na jazyku zase nějakou nejapnou poznámku, a než jsem ji stačila říct nahlas, zasekla se mi krku kost. Chtěla jsem říct něco, co jsem neměla.“

Viděla sama tu souvislost.

Dávalo to smysl. Kost jí zabránila mluvit, říct něco bez rozmyslu? Ukvapeně? Jedovatě? Provokativně? Zcela určitě jí měla říct: pozor na pusu!

Bylo patrné, že nejen mezi ní a jejím partnerem, ale obecně u ní, jde o téma vhodné či nevhodné komunikace ať už v kategorii chybně volených slov, slov, která neměla být vyřčena, nebo měla, ale jiným způsobem, či měla být řečena zavčasu, a tak dále. Prostě přehodnotit a přenastavit způsob vyjadřování a posunout jej o třídu výš.

Martýrium s hadičkami a nemocnicí trvalo asi tři týdny.

„Napsala jsem mu, kde jsem, ani za mnou nepřišel a jen mi napsal něco o vyřčeném kreténovi. Dělal uraženého. Dodneška si myslím, že jsem ho měla seřvat mnohem víc a neutíkat předčasně. Jenže já jsem se na něj nemohla ani podívat. A měla jsi pravdu (napsala mi k tomu), než se vyjadřovat takto, to raději vůbec.

Pak jsme to asi rok všelijak plácali, jako po celou dobu našeho vztahu. Byli jsme jako dva magnety – podle toho, z které strany je k sobě natočíš, se buď přitahují, nebo odpuzují. Byly i hezké chvilky, ale spíše jsme byli dva jedinci, kteří nemohou být bez sebe ani spolu.“

Na co konkrétního myslela ve chvíli, než se kost v krku vzpříčila, už si nedokázala vzpomenout. Nic dobrého to nejspíš nebylo, jinak by se kost nepostavila napříč krkem jako závora. Kdysi prý tomu muži v rozhořčené chvilce víceméně naznačila, že dítě, které vychovává, nemusí být jeho.

V té době jsme my dvě spolu už nebyly v přímém kontaktu, a tak jsem jí svůj názor mohla říci až s velkým zpožděním téměř dvou let, když se naše cesty znovu potkaly.

„To si tedy hodně přešlápla přes čáru,“ řekla jsem jí. „Umíš si představit, co tohle s chlapem udělá? Vyvolat v něm takové podezření?! Určitě to z tebe vyletělo ve vzteku, nicméně kost v krku byla za trest, že jsi nedržela jazyk na uzdě. I kdyby to tak bylo, a dítě není jeho, mělo toto tajemství zůstat skryto, stejně jako kdysi, když jsi jiné tajemství nechtěla říct a kvůli tomu ti vyřízli jazyk. Měla jsi držet jazyk za zuby, neměla jsi žádný důkaz pro svoji domněnku. Co jsi tím chtěla získat? Myslela sis, že změkne a vrhne se ti vděčně do náruče? Zlost toho tvého K se pak dost možná obrátila proti tobě jako poslu špatných zpráv. Víš, jak končívali poslové špatných zpráv. Většinou je zabili. Teď mi napadá: on tě taky svým způsobem „zabil“. Zabil v tobě starou Janu, aby se mohla zrodit Jana nová! Vzpomeň si, co jsi vyprávěla, jak s tebou zametal, jak tě ponižoval a jak jsi řekla, a to už bylo dávno poté, kdy jste se definitivně odloučili: ´Byla bych k němu po kolenou lezla, jen aby mě vzal nazpátek. A chtěla jsi mu zase psát zprávu.

Vlastně dobře posloužil, když se to tak vezme. Fakt je, že jsi za tuhle osobní transformaci zaplatila tvrdou měnou. Včetně poznání, jak dalekosáhlé důsledky natropí nevhodná poznámka motivovaná vztekem, jehož cílem bylo zranit člověka, který tě vlastně nechtěl. Vlastně právě proto, že tě nechtěl. U tebe bylo přání otcem myšlenky. On nikdy nebral vztah, natož svatbu s tebou, vážně.  Proto pořád tak kličkoval, zapíral se, utíkal někam do lesů a k vodě. Ty sis chtěla prosadit svou. Musel tě někdo – něco, co tě má nebetyčně rádo, zastavit, aby sis nenaběhla do vlastnoručně vykopané pasti. Bohu dík za to, vážně!“

Ve zmíněném mezidobí, kdy jsme se neviděly, však Janin příběh nabral ještě větší obrátky a mohu o něm psát až dnes, kdy má děsivou zkušenost za sebou a je – jak doufám – mimo nebezpečí. Bylo to období jejího života, kdy se úplně ztratila z očí a k nám, jejím kamarádkám, se dostávaly jen kusé a nepodložené informace. Nebyly pěkné. Dělaly jsme si o ní starost a různými cestami jsme se snažily o ní něco dozvědět. Telefonní číslo měla nedostupné,  e-maily se vracely zpátky jako nedoručitelné.

Pak jsem ji dvakrát potkala ve městě. Vypadala přepadle, mluvila jakoby z cesty, couvala přede mnou, jako by se obávala mě pustit blíž, měla nějak divné oči a hlavně vedla podivné řeči. Že už se tohle léto budou na beton brát, že se teď stýká s partou mladých lidí a jestli jsem dobře naslouchala, že si s nimi občas dá marjánku a jak jí to baví, být mezi mladými, nevázanými lidmi, jestli bych neměla nějaký hezký modrý šátek k jejím svatebním šatům.

Byla jsem z toho špatná. Pověděla jsem o svých pochybnostech naší společné známé a ta přišla s další nevalnou zprávou, že prý Janiny rodiče vůbec neví, kde je, že ji hledá i bratr a všichni jsou celí pryč z toho, že neví, co je s ní… A aby toho nebylo málo, i ona se zmínila, že se jí Jana svěřila s tím, že M navedla na myšlenku, že dítě nemusí být jeho a že genetické testy by to prokázaly.

Nezbývalo, než čekat a věřit.

Stalo se. Jednoho dne se mi ohlásila, a že by se ráda u mě zastavila, až půjde z nemocnice. Z nemocnice? Už zase? Co se jí stalo? Nejspíš něco vážného, když tak dlouho po ní nebylo vidu slechu.

A tak jsem se dozvěděla důvod. Prodělala psychospirituální krizi. Když jsem připravovala její příběh k publikování, vyzvala jsem ji, aby sama autenticky popsala, co se s ní dělo. Aby udělala hloubkovou introspekci jakoby v rámci následné terapie. Do diktafonu mluvit nechtěla, prý se o to pokusí písemně, protože při psaní se lépe soustředí. Tady je její zpověď.

„Moje vrcholné trápení a ´nemoc´ začaly se smrtí kolegy z práce. (Vím od ní, že byli na sebe hodně naladěni. Často a hezky o něm mluvila.) Zpráva o jeho smrti byla pro mě děsná pecka. Po jeho pohřbu sedím doma, kouřím a najednou uslyším v místnosti jeho hlas, který mi říká, co mám dělat (detaily si už nepamatuji). Něco ve smyslu, ať nesedím a hýbu se, rozčiloval se a instruoval. To pokračovalo asi tři měsíce. Zvykla jsem si na to a líbilo se mi to. Pak jsem byla u jedné známé na konstelaci, při které ode mě odvedla jeho duši. Byla to veliká úleva, protože jinak jsem při tom prožívala jeho deprese, jeho úzkostné stavy. Taky jsem v té době prodělala potrat. To bylo další martyrium s  M.  Když jsem mu řekla, že jsem asi těhotná, tak na mě vyjel, co to na něj zkouším. Já na to, že to dělají jiní a lépe. Začal vyvádět, že na kluka mu sahat nebudu. Na základě tohoto impulsu mu došlo, že si nechá udělat genetické testy. Tak jsem to alespoň pochopila. Pak se mi omluvil, že prý si mám najít někoho, kdo má rozum. Z dítěte nakonec nic nebylo. To mi taky nepřidalo, ale tohle jsem ještě brala. Jenomže organismus dostával další rány. Hned ten večer po konstelaci se mi začaly vyjevovat minulé životy týkající se M a výjevy z dětství, o kterých jsem neměla ani zdání. To už jsem se pomalu začínala dostávat mimo realitu. Asi jsem to pořád nebrala vážně, zajímal mě hlavně tento svět. A udělala jsem bezmyšlenkovitě to nejhorší, co jsem mohla. Všechno, co se mi dělo, jsem začala vykládat M. On to nejdříve bral jako neškodné bláboly. Dokonce mě i utěšoval a radil, ať se jdu projít, ať tolik pořád nepřemýšlím. Jenže já jsem byla jako kolovrátek. Už jsem přestávala být schopná něčeho konkrétního a poslouchala jsem jenom ten hlas ve mně. Nejhorší na tom bylo, že jsem si vsugerovala, že je to hlas M. Hlas byl na mě milý, hodný, co vše mi říkal, už si moc nepamatuji, ale nepovažuji to za podstatné. Taky jsem měla jasnovidné výjevy. Třeba jsem viděla, jak jsme u jiného kolegy na jeho chalupě na večírku. Poté jsme tam doopravdy jeli a vypadalo to tam přesně tak, jak jsem viděla. Pak jsem viděla nové červené auto a najednou bylo u M v garáži. Byla jsem úplně fascinovaná, co se mi to děje a připadala jsem si tím důležitá, výjimečná. Byla toho spousta, ale je to pořád jedno a totéž dokola. Podstatné je, že jsem o tom mluvila spíše pro sebe jakoby na M a on to slyšel…

To už jsem byla prostě mimo, a trvalo to několik měsíců. V té době jsme se my dvě potkaly v tom městě. Do toho mi začaly docházet zásoby, jelikož jsem měla velké výdaje a malý příjem, jednu chvíli skoro žádný. Požádala jsem M o pomoc a on mi ji přislíbil asi těmito slovy: ´nikdy jsem žádných investic nelitoval, ani jsem to takto nikdy nebral…) Jenže potom slib nedodržel a už mě měl plné zuby. Já jsem taky třeba pořád rozbírala náš vztah – co já, co on, co to znamená, byla jsem taková pomatená. On moc nemluvil. Až jednoho dne začal řvát, ať vypadnu, že jsem šílená, nemocná. V té době jsem se dlouho neozvala našim a nejela k nim, a vůbec jsem se nezajímala, že mají třeba starost, co je se mnou. Jednoho dne to už mamka nemohla vydržet, volala M do práce a on ji dořval, co si to dovoluje. Choval se jako hrubián a já jsem vnímala jen ´hlas´, který byl o něčem jiném, než ta tvrdá realita. S penězi mi nakonec pomohli naši, vyklidili centrum ve městě, aby mi nenarůstal dluh. Dělala jsem nesmyslné věci, například jsem vyklidila skříně a velkou část svého oblečení jsem naházela do textilního kontejneru. Proč, to dodnes nevím.

V té době jsem se taky seznámila se skupinou mladých lidí, pro které byla marjánka denní chleba. V té společnosti jsem si taky něco vydělala, abych měla na základní živobytí – koučing a vykládání karet. Mezi nimi jsem si připadala jako misionářka, což, jak jsem se posléze dočetla, že je taky příznak psychospirituální krize, třeba jsem jim rozdala veškerou svou vzdělávací literaturu a že jsem měla docela velkou. Když už M nechtěl mít se mnou nic společného, beztak jsem si nemohla pomoci a pořád dokola totéž jsem mu psala, všechno, co se mně děje. Naši nelenili a navštívili psychiatrii, aby se informovali, co mají se mnou dělat. Tam jim řekli, že mně mají dopravit k nim.

Postavili mě před hotovou věc, jedeme do Budějovic, ať se ti to líbí nebo ne. Podepsala jsem, že zůstanu na oddělení. Samozřejmě jsem to hned napsala M, ani neštěknul. Co mě vyrazil, tak už se vůbec neozval, i když mu potom ještě jednou volal brácha, jak jsem na tom. Těch několik měsíců je vlastně taková změť spirituálních zážitků a bezmyšlenkovitých blbostí, například jsem na psychiatrii vyprávěla, že se odstěhuji do Prahy. Kde jsem to vzala, fakt nevím. Během té doby jsem sepsala všechno našim a předala jim to. Zmínili se o tom před doktorkou a ona si moje zápisky prý vyžádala. Pro ně jsem musela být úplný blázen, když jsem jim psala, jak na mě mluvil mrtvý.

V nemocnici jsem byla asi měsíc, chtěli mě poslat dokonce do léčebny, to jsem ale odmítla. Po podávání léků mi spirituální zážitky rychle přestaly, a tím jsem se postupně dostala do normy. Vrátila jsem se zpátky k nám a naši mi nabídli, že můžu být u nich – starat se o penzion, vypomáhat na statku a tak. Vzala jsem to a udělala jsem dobře. Byla to taková terapie manuální prací.

Transformaci tímto způsobem nikomu nedoporučuji. Musím však říct, že s rodinou jsme v pohodě, jak jsme nikdy nebyli, už vůči nim necítím nic negativního, nevyhraňuji se vůči nim a k jejich názorům, mám absolutní vnitřní klid (původně jsem si myslela, že jsem taková bezemoční po injekci, ale není to tak). Různá diskuzní témata z minulosti jsou pro mě vyčpělá, prostě jsem skutečně jako na začátku nového života.

A hlavně, i M je pryč. Byla to kapitola sama o sobě, byl v mém životě jedenáct let. Chtěla bych ti napsat, co jsem ve vztahu cítila, ale jako bych to zapomněla. Rozumem si teď říkám, co jsem na tom viděla? Teprve teď vidím, že on není zrovna člověk pro harmonický partnerský vztah. Mít s ním děti byly poslední záchvěvy mateřství ve vztahu k mému věku. M je obrovský slaboch a ještě větší sobec, a to jsem nemohla změnit. Ve vztahu si dělá, co chce, nejsem jediná, kdo to poznal. Je třikrát rozvedený, a pokaždé to byla akce fofrem a rychlý konec. Tohle všechno vidím až teď. Měla jsi pravdu v té své numerologii, s ním by to byla cesta do pekla. I tak jsem si s ním peklo užila.

Paní doktorka vidí jako příčinu mého onemocnění totální vyčerpání a přetížení organismu, který to už neunesl, už nemohl dál.

Je to možná zmatené, co jsem napsala, ale psala jsem, jak mi to šlo do hlavy. Jsem ráda, že to mám za sebou, ale – dobrá zpráva nakonec – necítila jsem při tom už nic, vůbec nic. Je to fakt pryč.“

Psychospirituální krize je jednou z forem krize vlastní identity. Jde o stav, kdy u člověka dochází k významným změnám v názorovém či hodnotovém systému (např. jeho jedinečné cíle, hodnoty, postoje, přesvědčení apod.) zpravidla v důsledku mimořádného spirituálního zážitku. Jeho příčinou mohou být též mimořádné stavy vědomí, mystické, paranormální či jiné neobvyklé zážitky. Člověk se jimi může cítit být ohrožen, nebo má díky nim potíže se zvládáním každodenního života.

Tyto zážitky se mohou vyskytnout v souvislosti s různými formami duchovní praxe, po silném emočním či traumatickém zážitku, po užití psychedelických látek anebo i zcela náhle, spontánně. Příkladem neobvyklých zkušeností může být objevení se mimosmyslového vnímání nebo předvídání budoucích situací, zkušenost existence mimo vlastní tělo, kontakt s duchy, vize, hlasy, pocity sjednocení s druhými lidmi, přírodou, vesmírem, příval nesrozumitelných emocí, apod. Do vědomí mohou také různými způsoby vstupovat mytologická témata jako např. téma smrti, zničení a znovustvoření, boj mezi silami dobra a zla, téma nového světa, nového společenského řádu, atd. Člověk může mít pocit, že je vyvoleným, vykupitelem, zachráncem lidstva, apod. Zdroj: Wikipedie.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

vloženo: 1. 02. 2016

Přišla jsem natěsno do kontaktu s rodinou s  dvěma dětmi, dvanáctiletou dívkou a pětiletým chlapcem. Ráda bych vám o nich něco řekla.
Děvče si okusuje kůžičku na prstech rukou, chlapec trpěl do nedávna častými bolestmi bříška jakoby bez zjevné příčiny, zvracením, kdy blinkal jen žaludeční šťávy, a nočními děsy. Dlouhou dobu usínal s palcem v puse nebo žužlal plyšovou hračku.
Popsané projevy jsou zlozvyky pramenící z duševní nerovnováhy, tísně, jíž se říká neuróza. Je způsobená permanentním stresem ze života v napjatém, nevlídném prostředí. Patří sem také pomočování a koktavost.
Za okusováním kůže na prstech, v tomto konkrétním případě až do masa, jsou schované neprojevené emoce: potlačený strach a vzdor, nervozita, nevyřčený vztek obrácený dovnitř, proti sobě. Je to podobné jako u okusování nehtů, kdy se jedinec na nevědomé úrovni tímto zbavuje svých zbraní (drápů). Protože je ze strachu nemůže použít k vlastní obraně proti rodičovské nebo jiné autoritě, poškozuje sám sebe. Ať už o sobě neuróza dává vědět tak či onak, jedním, nebo několika způsoby, vždy tím dává dítě formou vnější projekce zprávu o stavu své duše: že se cítí úzkostně, že se cítí vinno, že není „dost dobré“, že není přijaté, že trpí nedostatkem citu, přemrštěnými požadavky, neúnosnou zodpovědností, která je na ně kladena a že vnímá nesoulad mezi rodiči. Děti tím zároveň němě křičí a volají o pomoc.
Tohle všechno jsme v dotyčné rodině postupně rozkryli.
Rodiče jsou čerstvě rozvedení a děti mají ve střídavé péči. Matka si našla jiného partnera ještě za trvání manželství. Kkryla tento mimomanželský poměr lží a výmluvami na služební cesty celý rok až do chvíle, než pod tíhou situace musela s pravdou ven. Otec si v reakci na situaci velmi rychle našel jiné bydlení a odstěhoval se. Matka si okamžitě nastěhovala do jejich stále ještě společné domácnosti nového partnera a postavila děti před hotovou věc. Místo táty tady teď bude bydlet tento ´strejda´.
Do hnízda, kde mělo být bezpečí a ochrana, právě dopadl granát.
Avšak už v době dávno před tím, než události nabraly výše zmíněný sešup, dívenka velmi zřetelně pociťovala, že se něco děje, že něco visí ve vzduchu. Je hodně vnímavá a empatická, na svůj věk duševně vyspělá a otevřená. Její zmapování a vyhodnocení jevů a motivací chování členů rodiny bývá na takové úrovni, že nestačím údivem zavírat pusu. Mohu s ní mluvit téměř jako s dospělou, protože její duše je dospělá. Potíž je v tom, že spolupracovat se dá zatím jen s ní. Matka vypadla ze hry úplně, otec je zatím těmto věcem uzavřený, nevidoucí a nevědomý. Protože jim nerozumí, jsou to pro něho nesmysly.
Dívenka často zmiňovala, jak nerada se vrací domů. Když ten okamžik nastal, pokaždé nápadně ztichla a nic do ní nebylo. Z domova utíkala, jak jen mohla, hlavně tehdy, když byl táta v práci. Popisovala, jak se sama toulá kolem potoka a jak je jí tam dobře. Matka ji pověřovala stále nějakými povinnostmi, sama holčička to nazvala, že si s ní matka udělala Popelku. Stýskala si, že je k ní nespravedlivá, že nadržuje bráškovi, všechno mu projde, všechno mu dovolí. Často plakávala, byla smutná a jednou se přiznala, že pomýšlela na to, že uteče z domova napořád. Dítě, které se vážně zabývá pomyšlením na útěk z domova, kde by mělo být jako ptáče v hnízdě, jasně říká, že, obrazně řečeno, v hnízdě řádí škodná.
Měla, a stále má, na starost mladšího chlapečka. Se zřetelem na velký věkový rozdíl mezi sourozenci tato povinnost plodila- mimo jiné – abych tak řekla nesoulad zájmů. Ono „mimo jiné“ spočívalo v tom, že aniž by o to stála, převzala za chlapce zodpovědnost rodičů, v té době hlavně zodpovědnost matky, která byla stále ještě na rodičovské dovolené. Vlastně na ni byla tato zodpovědnost uvalena jako břímě, které pochopitelně nemohla unést. Holčička se dostávala do situací, že když se bráškovi něco stalo, například upadl a rozbil si ruku, která silně krvácela, upadala do hysterického pláče. Proč? Protože to vnímala jako svoje selhání a obávala se následků. Podobných situací bylo mnohem více, a ona často slýchala onu oblíbenou rodičovskou killer frázi: To na něj nemůžeš dávat větší pozor?
Kousala si nehty, což byl jen další důvod ke kritice. Stejně jako ta kila navíc. „Tak jsem se snažila přestat si kousat nehty, až jsem přešla na kůži,“ jsou její autentická slova. „Máma mi nadává, že jsem tlustá, ale aby mi poradila, jak zhubnout, to mi neřekne.“
Vlastně se mi teď vybavuje, že první regresi jsem s ní dělala asi před třemi roky. Dostala za úkol vyvenčit psa, ten se zaběhl ke komusi na zahradu. Majitel zahrady na něj bral vidle a křičel, že psa zabije. Pejskovi se sice nic nestalo, stihl včas utéct, zato holčička utrpěla traumatický zážitek. Doma statečně řekla pravdu a ke cti rodičů musím dodat, že nebyla potrestána. Nicméně bylo třeba odblokovat emoční stres, s nímž si pochopitelně nevěděla rady, takže se jí prožitek hrůzy stále vracel.
Vraťme se do doby, kdy jsou rodiče ještě spolu. Komunikace mezi nimi je v podstatě neustále podrážděná, odbývá se převážně v rovině organizačních věcí kolem chodu domácnosti s důrazem na úklid. Hlavně, aby bylo uklizeno! Sebemenší drobek utroušený na stole nebo na zemi zavdával matce příčinu ke zvýšenému hlasu a hubování s poukazem na to, že ona nebude přeci pořád uklízet. Hračky nesměly být roztahané, ale stále srovnané. Tudíž si děti prakticky vůbec nehrály. A tak to bylo skoro se vším. Tato posedlost úklidem hraničící s obsesí přispívala k tomu, že rodinná atmosféra byla ledová, až mrazila. Žádná vřelost, jen napětí a přetvářka, pokrytecká hra na spokojenou rodinu. Bylo to zřejmé už po několika minutách pobytu u nich. Scházelo tam to, čemu se výstižně říká teplo domova.
Otec, pokud byl doma a nespal právě po noční směně, se neustále něčím zabýval, nějakou činností kolem domu, anebo byl v hospodě. Očividně utíkal, stejně jako jeho dcerka. Děti s ním byly mnohem raději než s matkou a byly i spokojenější, což nešlo přehlédnout.
„Táta si s námi hraje, čte nám pohádky, i když je sám unavený. Učí se se mnou, a nekřičí na mě, když něco neumím,“ vyjádřila se nejednou holčička s uznáním k otci. Klučík měl z táty respekt, na rozdíl od matky, která by mu dovolila snad i to, kdyby jí po hlavě skákal. Dívenka mi svěřovala věci, které nikdo jiný nevěděl. Kolikrát se utekla schovat do mé náruče, když jiná nebyla.
Vypravovala, že ani ji, ani menšího brášku máma do náruče nevezme, nepřitulí, nepohladí, neudělá „mazlinky“. Že sotva vkročí do dveří, už kontroluje, kritizuje, rozdává další úkoly a sekýruje.
Výraz „mazlinky“ snad nepotřebuje výklad. Je fajn, že táta „mazliky“ umí, leč co je to platné, máminu náruč nahradit nesvede, i kdyby se o to snažil sebevíc.
Klučík neprospíval právě dobře. Míval zamodralá horní víčka, kruhy pod očima, časté rýmy, kašel, málo jedl, a když, tak stál jenom o „mňamky“. Vypadal podvyživeně. Reagoval přecitlivěle na sebemenší výkyvy v atmosféře. Když nebylo po jeho, nebo když se mu přestala věnovat pozornost, vztekal se nebo plakal, urážel se, schovával se do sebe. I to je forma útěku. Jeho duše plakala vnitřním pláčem a jeho obranný imunitní systém v té souvislosti byl hodně u dna. Dělala jsem si o něj starost. O oba jsem si dělala starost. Pomáhala jsem jim, jak to jen na dálku šlo a bylo v rámci podmínek možné. Přitom bylo jasné, že pomoc by potřebovali i oba dospělí. Kdyby o ni stáli, kdyby si uvědomovali, že jsou obětí sebe samých a že oběti dělají i ze svých dětí.
Nevědomost včetně sebeobelhávání plodí ty nejzávažnější chyby a spoustu utrpení.
Děti mají k sobě vypěstovanou závislost, řekla bych až nezdravou, i když její příčiny jsou mi vcelku pochopitelné. Vzájemně si nahrazují, co nedostávali od rodičů. Holčička mi nedávno svěřila, že pociťuje k bráškovi vztah, jako kdyby byl jejím vlastním dítětem! Jakoukoliv situaci pro něj nepříjemnou až ohrožující vnímá tak intenzívně k sobě samé, že je schopná udělat a vymyslet cokoliv, aby jí zabránila. Měla po ruce konkrétní událost, čerstvou událost, která potvrzovala její slova.
Děti dodnes spí spolu, ačkoliv nemusí, mají každý svou postel. Malý nedokáže usnout sám. Když je mu ouvej, volá k sobě sestru. V jeho očích je ona ochranitelka. Ne máma, sestra.
V čase střídání péče, když byly děti s tátou, se stalo několik věcí. Otec se snažil nahradit jim oba rodiče, vařil, dokonce pekl, uklízel, staral se. Vymýšlel výlety, zábavu, činnosti. Sám se dostal do stavu vyčerpanosti až vyhořelosti. Moje babička by řekla, vypadal jako z kozy duch. Přišel z noční a místo spánku rovnou naskočil do péče o dvě děti. K té době se váže to, co se děje bohužel velmi často, totiž že starší dítě je nechtěně dospělým vmanévrováno do role partnera. Dospělý se opře o starší dítě, které tak konstelačně vyplní mezeru po chybějícím druhém dospělém a stoupne si částečně do jeho role. To je pro dítě další neúnosná rovina. V našem případě to vyústilo v to, že otec čas od času potřeboval prostě vypřáhnout, zajít taky mezi chlapy, jak říkal, a nechal děti samotné doma s tím, že na dcerku se přece může spolehnout. Jenže to jeho přijdu brzy bávalo několikrát opravdu brzy, ale druhý den ráno. Dcerka celé noci nespala sužovaná strachem, co kdyby se něco stalo? Co kdyby měl bráška zase ty své noční děsy? Nebo začal zvracet? Co kdyby se něco stalo tátovi?
Jak má s tímhle dítě žít? Jak může tohle unést? Jak se s tím má vyrovnat? A proč by mělo? Samozřejmě můžeme se v tomhle bodě dostat k úvaze, že si to jeho duše zvolila jako cestu a že na nás není naloženo víc, než uneseme. Avšak mým úmyslem v tomto článku je spíš poukázat na jednání, která dávají vzniknout zbytečným bolestem, psychickým zátěžím a naznačit, jak a z čeho vznikají destruktivní vzorce chování, které se zacyklují a předávají. A že nic takového nezůstává bez následků. Bohužel, především na těch bezbranných. Bludný kruh se uzavírá pak tím, že rodiče si lámou hlavu nad tím, proč si dítě kouše kůži na prstech, proč si cucá palec, a když má jít spát, tak se mu chce blinkat, nebo si vynucuje, aby šla spát taky starší sestra.
Proč chceš mít ve škole pořád samé jedničky?, přišla tuhle řeč, když se mi holčička svěřila, že nesnese, aby měla jedinou dvojku na vysvědčení. Vzala jsem tuhle okolnost do hledáčku. Co myslíte, že vyplynulo? „Tlak na sebe vytvářím sama, záleží mi na tom, abych měla co nejlepší výkon,“ cituji její slova. Proč? „Mám obavy ze selhání sama před sebou.“ Proč ještě potřebuješ podávat výkon? „Abych byla pochválená.“ Ve škole? „To ani ne“. Tak na čí pochvale ti tak záleží? Zarazila se, obličejík se jí zkrabatil do pláče. Pak to přišlo. Záleží jí na tom, aby jí chválila hlavně máma.
Její ctižádost tedy není zaměřená na to, aby ve třídě za každou cenu vynikala. Tak to působí jen na první pohled. Ale pod tím, pod tím je její ctižádost o tom, aby své mámě, která ji neustále kritizuje za něco, hlavně pak za to, jak vypadá (má pár kilogramů navíc), dokázala, jak je dobrá! A že si zaslouží její pozornost, pochvalu a hlavně lásku! Nepotřebuje to dokazovat sama sobě, ona to ví, že je dobrá! Ale máma to neví! Máma to neví…vědět nechce, neumí vidět…nevím. Je to smutné.
A ten tlak na výkon? Ano, tak je z domova naučená. Byl jí nahrán takový vzorec. Musí zastat hodně práce, má mnoho povinností. A všechno musí být hotové a musí to být perfektní. Protože jinak se na ni snese kritika. A ona nebude v očích své matky dost dobrá.
Nicméně, zpátky k situaci, kdy jsou děti samy doma.
Holčička mezitím zase o něco víc vyspěla a pokročila, už nedržela pusu a sem tam si své pověděla. Už má potřebnou kuráž se sama sebe zastat, zastat se věkem znevýhodněného sourozence. Dnes řekne, až na výjimky, co má na srdci. Tudíž tátovi řekla, co se jí na jeho jednání nelíbí. Vyjádřila svůj nesouhlas a nelibost. Snad se aspoň trošku zastyděl. Doufám v to, kvůli dětem.
Úplně s klidem se ho tuhle zeptala: „Proč jsi na nás pořád tak hnusnej?“ Před tím je oba sprdnul, že mají v pokojíku binec. (V duchu jsem si představila, kdybych tohle kdysi dokázala coby dítě říct já, co by následovalo a viděla jsem ten tanec facek nebo vařečky). Uznala, že v pokojíku čurbes mají, ohradila se však vůči formě, jakou to bylo řečeno a že to tak bývá řečeno v poslední době nějak často. Kupodivu to na tátu platí víc než cokoliv jiného. Nebo spíš a přesněji než kdokoliv jiný.
Z děvčátka roste osobnost, která na sobě nenechá dříví štípat. Roste její sebehodnota a odvaha projevovat se taková, jaká je. Být autentická, se dá také říci. Nenechat se lámat do rámce představ někoho jiného. Byť by to byli rodiče.
Jak šel čas, přistoupila do mužova života, a tím i dětí, nová partnerka. Energie na obou stranách se vyrovnaly, oba rodiče mají protějšky. Situace a rozpoložení se v námi sledované rodině uklidnila a proteplila. Ne zcela vyžehlila. Aby se tak mohlo stát, museli by, jak už jsem napsala, začít spolupracovat dospělí. Zatím to zůstává jen na téhle dušičce. A víte, co je úplně jedinečné? Že ona si je vědoma tohoto úkolu a přijímá ho! Nebojuje s ním! Co práce mají dospělí, aby k tomuto poznání vůbec někdy došli!
Nedávno mě ohromila. Zahlásila, že se spolužačkou, jíž zemřel tatínek, a maminka se poté hodně změnila, udělala regresní terapii, protože kamarádka stále plakala. „Jak jsi mě to naučila ty, když jsi dělala regrese se mnou,“ řekla. Detailně mi celý proces popsala a později mi o tom ukázala i zápis ve svém deníku. „Co myslíš, jak s ní mám dál postupovat?“, zeptala se do ticha, protože jsem nebyla překvapením mocna slova. Teprve dvanáct, skoro třináct let, a tohle tady předvede. Objala jsem jí, pochválila.
S jejím souhlasem mohu uveřejnit, co si napsala na první stránku deníku jako motto: Dávej si pozor na svá tušení. Věř sama sobě a nespoléhej na ostatní. Věř si v kráse, učení i v životě. Nejdříve řeš sebe, a pak ostatní.
K něčemu takovému mnozí dospělí nedospějí za celý život.
Jaký obrovský potenciál mají dnešní děti! Jen kdybychom je nechali v jejich velikosti růst a nesnažili se z nich dělat ochočené a poslušné pejsky.
Ivana Inšana PÍHOVÁ