Můj blog - Vaše příběhy


vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 10. 2. 2016

Dvanáct let vedl mladý podnikatel Bořek, narozený ve znamení Lva, úspěšně svoji stavební firmu. V posledních pěti letech ho začalo sužovat astma. Nemohl dýchat, trpěl úzkostnými stavy, špatně a málo spal. I do postele si bral notebook a počítal, kolik firma vydělala, aby měl na mzdy pracovníků, kolik vydá na náklady, co padne na cestovné, jestli zbude něco pro něj, jak zajistí lidem další práci… Usínal nad ránem a vstával zbitý jako pole po kroupách. Objevily se závratě. Bořek potřeboval občas také vylézt na lešení, zvládl to jenom do čtvrtého patra, tam dostal závrať, lekl se a musel slézt dolů, kde zůstal paralyzovaný neschopen čehokoliv.

Jeho firma v první polovině daného roku prosperovala, poté se stav výrazně zhoršil a ke konci roku se ocitla v červených číslech. Bořek je workoholik, všechnu svoji energii a sílu vkládá do podnikání, nemá žádný čas na sebe. Nemá kdy se seznámit s nějakou ženou, lidem kolem sebe nedůvěřuje.

Byl dvakrát ženatý, dvakrát podvedený (jak to vidí), lidi si drží od těla. Tři roky je bez partnerky. Zkouší Seznamku, začne si s nějakou ženou psát, už to vypadá nadějně, obdrží příjemný vzkaz, odepisuje, chvíli si ještě píší…

Bořek nedotáhne komunikaci dokonce, protože ho práce pořád tahá za ruce a odvádí jeho pozornost. Místo toho znovu přepočítává, jestli někde ve výpočtech a kalkulacích neudělal chybu. To vše vleže v posteli.
„Říkám si, dneska půjdu brzy spát a pořádně se vyspím. Na prsou mám notebook, v nádechu pocítím zase chrčení, pískání. Jakmile odložím počítač, zmizí to,“ svěřuje se, jenomže ouha, nevidí souvislost, kterou právě vyslovil a má ji doslova na očích. Když ho nechám opakovat jeho vlastní věty, zpozorní.

Položím mu úplně triviální otázku: „K čemu slouží postel?“ „Ke spaní“, zazní. „A co v ní děláte vy?!“ „Pracuji.“

Rozebereme si situaci. Bořek místo toho, aby se vyspal, nebo byl v posteli se ženou, prohání počítač a počítá a počítá, co mu to vynese. Vytváří si nepřijatelné podmínky a konečně sezná, že jeho počínání ho samotného štve, což si do této chvíle tak docela jasně neuvědomil, protože to tak dělá dlouho a je tak zvyklý. Inu, zvyk je železná košile.

Zazní slovo odpor, a když zkoumáme blíž, k čemu se vztahuje, vyjde najevo, že Bořek naráží na svoje myšlenky o tom, jak by se nejraději nechal zaměstnat, na podnikání se vykašlal a měl pokoj. Také na lidi, které si najímá na jednotlivé stavební práce, má vztek a dokonce k nim cítí odpor.

Když se zeptám, proč, odpoví, že ho nerespektují a že si připadá jako páté kolo u vozu.“ Když se probudí, pomyslí nejdříve na …“To zase bude den… zase mi budou dělat naschvály,“ říká Bořek trpce a do práce odejde s myšlenkou, že se s nimi – svými najatými řemeslníky, vůbec nebude bavit.
Moc nechápu jeho přístup, vlastně vůbec mu nerozumím. Jak se může nebavit s lidmi, když dělají na stavbě pro jeho firmu? To taky jde? Bořek zareaguje slovy, že to už vyzkoušel, a práce se i tak udělala.
Vzápětí popře, co právě řekl a opraví se: „Vím, že mlčením se nic nevyřeší, naopak, bude mezi námi ještě hůř. Neumím si zjednat autoritu. Jsem mladší než oni, mám asi příliš kamarádské jednání…měl bych být přísnější, tvrdší, je to moje firma, která jim dává vydělat. Jedeme za prací třeba i sto kilometrů jedním autem, práci jsem sjednal já, doplácím ze svého na benzín. Oni slibují, že mi přispějí, ale nedají mi nic. Jsem pěkný trouba.“
Na každém pracovišti přeci musí být nějaká pravidla, podotknu.

„Nejsou žádná pravidla, žádná jsem neurčil. Zatroubím na ústup, namísto toho, abych se k tomu postavil rázně a důsledně, abych zabojoval.“

„Proč to neuděláte?“

„Mám obavy ze střetu, mám strach, nic jim nevytknu, když něco zvorají, přehlížím to, nic neřeknu a pořád všechno kontroluju. Dělají si ze mě srandu. Jsem jim pro smích.“
„A vy se jim divíte? Uvědomujete si nějakou svoji hodnotu?“

„Cože? Jak to myslíte?“

„Je něco, čeho si na sobě vážíte a ceníte?“ Ticho po pěšině. „Máte se rád?“ „Nééé!! Často myslím na to, jak dlouho tady budu ještě strašit? Mám jen práci, práci, práci, a nic ze života.“
„Nikdy vás nenapadlo, že jste to vy sám, kdo si nedovolí mít čas pro sebe a kdo si v práci nechá, lidově řečeno, dělat na hlavu? Čekáte, že vás někdo omilostní a řekne, Bořku, vypřáhni, dej si oddych, pořádně se vyspi, a chlapy v práci pěkně srovnej do latě?“
„Už jsem řekl, jsem trouba. Utíkám od všeho.“

„Neumíte zařvat? Vycenit zuby a ukázat lví drápy? Obhájit si svoje?“
„Ale jo, občas jsem to zkusil, ale asi ne dost. Nemělo to žádný účinek. Stejně jako s matkou a našimi dohady o mých přátelích, o práci, s kým bych se měl stýkat a jak bych měl žít.“

Aha, odtud asi vane vítr. Namíříme sem ostří pozornosti. „Jaká je vaše maminka? Jak se k vám staví?!“
„Maminka je příliš staromódní, odjakživa jsem s ní bojoval, bojuji pořád. Jdu raději na ryby, protože vím, že se tam nepohádám s lidmi a nebudu se muset obhajovat a nic vysvětlovat.“
„Maminka má o vašem životě svoji představu, jenže tohle je váš život, ne její. Proč neděláte, co chcete sám?“

„Co si pamatuji, jsem pod jejím tlakem. To mi zůstalo. I dneska pracuji pod tlakem, čím větší tlak, tím víc dřu.“
„A tím víc jste nespokojený a bolavý, nemůžete dýchat, trpíte závratěmi. Ale vyhnul jste se odpovědi. Matka může za to, že vy vedete nespokojený život?“

Otázka Bořka udiví. Nevidí, že může změnit to, co mu nevyhovuje. Je pohodlnější hodit zodpovědnost na matku (případně jiné lidi a zůstat ve své komfortní zóně).
Od výrazu, připadám si jako páté kolo u vozu se posuneme k jiné situaci, která v něm navozuje stejné pocity úplné zbytečnosti. 
„Když si prohlížím profily na Seznamce, vzpomenu si na blízkého člověka a jdu se podívat na její profil. Přemýšlím, co se mezi námi vlastně stalo a proč a jestli je šťastná.“

„Proč se takhle týráte?“

„Protože ji mám pořád v srdci. Občas mě osloví, napíše a ve mně se to zase nastartuje.“

„Co se nastartuje?“

„Že ji nemůžu vidět. Moc mi chybí…“ Bořek začne štkát steskem po své velké lásce. Uvědomuje si bolest kolem osrdí.

„Když to mezi námi skončila,natruc jsem se oženil s tím, že ji to bude boletKdyž jsem dostal svatební oznámení o jejím sňatku, sevřelo se mi na hrudi, srdce mi bušilo v krku, nejradši bych překazil její svatbu tím, že bych jí řekl, aby se nevdávala a zůstala se mnou…půl rok s ní bylo to nejlepší, co jsem kdy ze života měl. Ona se vdala, já si od té doby připadám jako to páté kolo u vozu.“

Z jeho odpovědí je cítit trucovitá, nešťastná dětská reakce. Dokud si Bořek nevyřeší vztah s matkou, nezačne se chovat dospěle, nepohne se dál ani ve vztazích s ženami, ani s jinými lidmi.

Hodně vypovídá fakt, že všechny jeho dosavadní přítelkyně mu nadělaly dluhy. Tedy, on si je nechal nadělat svým přístupem, on to dovolil. Ještě rok, říká a bude je mít z krku, ty dluhy. Bořek přiznává, že by svoji bývalou lásku bral i s jejími dětmi, jenomže by neměl kuráž ji oslovit.

“Bojíte se, co byste uslyšel?“

„Vůbec si nechci připustit, že by ona něco takového řekla…Je pro mě přijatelnější žít v nejistotě, než slyšet zamítavou odpověď.“


vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 10. 2. 2016 

Andreu stresují docela běžné situace. Často víc, než je obyčejně běžné a někdy dokonce až tak moc, že se dostává do stavů takřka ohrožujících život. Do práce musí dorazit včas a ´čipnout si příchod´. Když vidí, že nestíhá autobus, hned má knedlík v kru a hrudník tak sevřený, že nemůže nabrat dech. Když se jí zeptám, co se stane, když přijde později, odpoví, že jednou k tomu beztak dojde a hned jak to vysloví, už sotva popadá dech.  Každý pozdější příchod se může obrátit proti ní. Nejprve napomenutí, poté písemná výtka a potřetí hrozí už vyhazov z práce. Ano, tak je to na mnohých pracovištích zavedeno. Jako pro otroky.

Jsou i jiné okolnosti, kdy se Andrea cítí tak mizerně, až má strach, že to už nezvládne a zemře. Třeba když má řídit auto, což je často, protože jezdí služebně. Ani když jede jako spolujezdec, nezvládá svůj stav. Dělá se jí špatně, má strach z kolapsu, že ztratí vládu nad sebou, případně nad autem.

Tělesně se to projevuje tak, že ji tlačí na pravém žebru, má studené ruce, špatně dýchá, třese se, je nápadně bledá. Někdy sotva jde. Nemůže ani jíst. Je slabá, malátná, unavená, úplně bez energie.

„Dobře. Jedete v autě, přijdou potíže. Popište mi, co se děje.“

„Zastavím. Sním bonbón. Potíže ustoupí, za chvíli se znovu vrátí, a tak pořád dokola. Jedu dál. Po pár kilometrech musím znovu zastavit. Sním bagetu, ale neudělá mi dobře. Zvedá mi žaludek, je mi na zvracení, nemůžu jí strávit.“

„Nemůžete něco strávit?“

„Jo, asi jo.“

„Co to je?“

„Nevím.“

„Co horšího by mohlo nastat, kdybyste zkolabovala za volantem?“

„Už se to stalo. Dvakrát jsem musela volat záchranku. Mám také nižší tlak.“

„Co se vám při kolapsu děje, co a kde pociťujete?

„Mravenčí mi ruce, špatně dýchám, mám pocit, že se mi nedostává kyslík, podlamují se mi nohy. Mám strach, že umřu.“

„Zůstaňte v situaci strachu o život. Co horšího by mohlo ještě přijít?

„Umřela bych. Konečně! Bylo by to vysvobození. Cítím klid a mír.“

„Přesto se bojíte, a voláte pomoc. Proč?“

„Protože jsem nesplnila, proč jsem tady…“ Hlas se jí láme, cítí škrcení v krku. „Jenže nevím, co, a chtěla bych vědět, co tady pohledávám, proč tady jsem, připadám si úplně zbytečná.“

„ Zbytečná?“

„Ano, mám pocit, že jsem malá holka, která pro nikoho nic neznamená. Jenže nejsem. Jsem velká holka, ta musí být přece silná.“

„Co znamená, musí být silná?

„Přece abych to vydržela.“

„Co vydržela?“

„Všechno tady.“

„Co tím míníte?“

„Život tady na Zemi, v těch podmínkách.“

„Myslíte si, že máte těžký život?“ Namísto odpovědi se Andrea rozeštká a není sto vyslovit jediné slůvko.

Sestupujeme do jejího dětství.

„Připadám si sama a opuštěná, nikdo mě nemá rád. Pořád mi něco zakazují. Nesmím nikam s nikým jít. Holky chodí, já nesmím jít ani ven, nesmím si ani domů pozvat kamarádku…dívám se z okna, jak odcházejí beze mne…Jednou, to už jsem to nemohla vydržet…všechny ty zákazy, co všechno nesmím. Odjela jsem k dědovi. Bylo mi šest let.

Když jsem se vrátila, máma o mně přerazila vařečku. Na nic se mě nezeptala, nic nechtěla slyšet. Nikdy jsem jí to neodpustila. Zmlátila mě úplně bezdůvodně.“

„Myslíte, že neměla důvod?“

„Asi jo, nevěděla, kde jsem. I kdybych jí ho řekla, stejně by mně nepustila. Tak jsem raději utekla.“

“ Máte sourozence?“

„Ano, o třináct let mladší sestru.“

“Sestra také nikam nesměla chodit?“

„Sestra? Myslím, že k ní byla máma mnohem hodnější a shovívavější, i tolerantnější. Nebo byla sestra hodnější, než já?“

„Někdo vám říkal, že nejste hodná?“

„Pořád jsem to slyšela.“

„Od koho?“

„Od mámy.“

„Jak se teď cítíte?“

„Jakoby ze mě něco těžkého spadlo.“

„Odkud spadlo?“

„Z celého těla. Chci brečet.“

Jdeme k další situaci k pláči.

„Je mi pět let a naši mě nechali u babičky. Stýská se mi po mámě…“ Přijde emoční bouře, Andrea už zase nemůže dýchat.

„Co se děje?“

„Mám panický strach, že mě opustí.“

„Kdo?“

„Máma. A že tady budu sama, už nebudu vůbec nikoho mít.“

„Co je jádrem vašich pocitů?“

„Lítost, smutek.“

„K čemu se vztahují?“

„K obavě, že tady jednou budu sama. Až nebude máma.“

„Máte přítele, přítelkyni, kamarády?“

„Nemám.“

„Opravdu nikoho? Jak to?“

„Nevím, jak to říct.“

„Nevíte, nebo nechcete říct?“  Nastane dlouhá odmlka. Jak to tedy je, Andreo? Odpovíte mi?

„Vy to ani netušíte…“

„Netuším. Co bych měla tušit?“

„Mně se nelíbí muži. Nic mi neříkají. Mám raději ženy. Mám kamarádku, jenomže k ní cítím mnohem víc, než jenom kamarádství, bojím se jí to dát najevo, bojím se jí to říct, abych ji neztratila, abych zase nebyla sama.“

„Ví o tom někdo jiný?“

„Pro Boha, ne! Nikdo se to nikdy nesmí dozvědět!“

„Mám tomu rozumět tak, že jste rozhodnutá žít celý život v přetvářce?“

„Zatím určitě.“

„Proč zatím?“

„Nejsem dost silná, abych přiznání unesla.“

„Před chvíli jste řekla, že jste velká holka a velká holka musí být silná.“

„No ano, silná, abych s tím dokázala sama žít.“

„Nenapadlo vás, že když se ke své orientaci nepřihlásíte, když se neprojevíte, že zůstanete doopravdy sama? Že to může být vaše největší slabina? Jaký život chcete žít?“

„Jenomže takhle nemám co ztratit.“

„Ano, to jistě. Ale také nemůžete nic získat.“

„Mám strach, že to lidé nepřijmou, že mně nepřijmou, že se mi budou smát, ukazovat si na mne, že mě vyhodí z práce, že budu úplně mimo…“

„A takhle nejste mimo? Vždyť vy doopravdy nežijete, vy jen přežíváte.“ Podívala se na mě zmučeným pohledem.

„ Jak se cítíte?“

„Jako svlečená donaha. Nikdy jsem s nikým takhle otevřeně nemluvila.“

„A je to špatně, nebo dobře, když mluvíte teď?“

„Neuměla jsem si představit, že bych o tom jen cekla. Dokonce mě trápilo, jestli třeba nemluvím ze spaní, aby mě náhodou doma neslyšeli. Nebo abych se jinak neprozradila.“

„Vidíte. A s tímhle chcete žít. Schovaná, utajená, potlačovaná můžete ztratit sama sebe. Není divu, že se vám každou chvíli dělá špatně.“

Když vidím, jak se Andrea jakoby cvrkává do sebe a zase sotva dýchá, musím se zeptat, co s ní je?

„Nemůžu dýchat, brní mě ruce, točí se mi hlava, je mi nanic…“

„Prociťte si, jak je vám mizerně, aspoň teď si to dovolte. Je to vaše, patří to k vám.“

Když stav odezní, děláme spolu dechové cvičení.

„Jak se teď cítíte?“

„Točím se v nějakém víru, všechno se točí…“

„To má tentokrát prozaický důvod. Pořádně jste se párkrát nadýchla, jak to má být. Nenadálý přísun kyslíku vyvolává to točení. Vy jen lapáte po dechu, Andreo.  Nemůžete dýchat, plíce se vám svírají úzkostí, protože je svírá vaše tajemství, s kterým, jak vidíte, nejde žít. Neschopnost dýchat je neochota, neschopnost přijmout život, jaký je. Celé tělo vám to říká! Máte děsy, že nad sebou ztratíte kontrolu, a provalí se to.“

Po dalším nutném krátkém dechovém cvičení se vracíme k tématu.

„Myslíte, že ani vaše matka netušila, že je něco s vámi jinak?

„Cože?“

„Ptám se vás, jestli to nemohla vaše matka tušit.

„Nikdy mě nenapadlo, že by mohla. I když…“

„Copak?“

„Teď jsem si vybavila, bylo mi čtrnáct nebo patnáct let, jak na mě jednou křičela; dokud budu živa, nikam nepůjdeš! Opovaž se zase utéct! To tě raději zmlátím do bezvědomí!“

Pojďme tou situací projít.

V ní Andrea nejprve nechápe, proč ji matka takto brutálně vyhrožuje, když nic nevyvedla a neměla podle ní k takové reakci důvod. Beztak stále sedí doma jako puťka. Co by mělo být zlého na tom, že by si s kamarádkami jednou jedinkrát vyšla někam ven? Záhy objeví, že žádala matku, aby ji pustila ven, na to matka reagovala mimo běžnou normu. Andrea vidí i to, že s ní nikdo nikdy doopravdy nekamarádil, ani ve škole spolužáci, protože k navázání kamarádství nenastaly nikdy podmínky.

„Cítila jsem se vždycky tak hrozně moc sama, tak moc jsem chtěla být s dětmi…“ a zase a znovu a opět přidušené vzlyky, jak se mocí mermo snaží ovládnout své emoce, mít nad nimi moc, když už jinou nemá.

Blíže si jasně vybaví další obrazy. Jak odmítala nosit sukně, halenky, šaty, jak se stále chtěla oblékat jako kluk do kalhot a nosit tenisky, jak se máma kvůli tomu zlobívala, a jak se cítila špatně, když ji donutila si přece jenom obléknout sukni. „Připadala jsem si uboze, nesvá, jako paňáca, jako loutka, něco na mě navlíkli a mně to vůbec nesedlo…“

Dodnes chodí Andrea oblečená jako muž. I vlasy si nechá stříhat na pánskou fazónu. Nenosí kabelku, ale batůžek, nenosí náušnice, prostě nic, co dělá navenek ženu ženou.

Přikročíme k transformační fázi terapie na podkladě odkrytých emočních vrstev.

Andrea má za sebou v tuto chvíli první krok ze své vnitřní temnoty, omytý svými slzami, jak ze sebe vydala přísně střežené tajemství. Dobře ví, že nemá vyhráno, je to teprve začátek. Ví i to, že je na jejím rozhodnutí, jestli půjde dál, anebo zůstane stát ve svém prozatímním postoji.

 


vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 3. 9. 2013

Od malička o ní vím, o své ochranné slupce, kterou v sobě cítím a pěstuju si jí. Snad abych byla v bezpečí. Nejsem otevřená ani vůči manželovi, nejdu až k němu ze strachu, že přijdu o nějakou část sama sebe. I lidé okolo mě to cítí. Často slýchám větu: Tebe musí člověk dobře poznat, aby si tě zamiloval. Chci být opravdová, chci přijít na to, proč mám v sobě tuhle ochrannou bariéru.

S tímto jasným záměrem přišla na terapii šestatřicelitelá Simona, čerstvě vdaná. Našly jsme výchozí situaci a přenesly jsme se o šest let zpátky, do jejího zaměstnání ve velkém městě, kam se nedávno vydala za lepším životem. Tak si to aspoň vysnila.

Jsme u ní na pracovišti.

„Bojím se ukázat, že něco umím. Všichni jsou tady takoví draví. Vidím, že to nebude jednoduché, že s nimi budu muset hrát hru, abych mezi nimi obstála. Mám z nich pocit, jakoby říkali: Tak se ukaž! Tady žádný kamaráčoft nečekej. Ke všemu mám ještě stůl zády do místnosti, všichni musejí projít za mnou. Vadí mi to, jsem z toho celá nesvá. Je tady taky jeden muž, který je pro mě symbolem něčeho, čemu nerozumím a čemu se musím bránit. Odpuzuje mě. Je to sice kolega, ale cítím, že by se mnou zatočil, kdyby chtěl. Cítím z něj převahu. Vizuálně je pro mě úplně hrozivý.“

„Bojíš se ho?“

„Bojím!“

„Proč?“

„Je podobný mámně otci, dědovo…je jako náš dědek!“

„Dědek? Tak říkáš dědovi?“

„Jo, protože je to děsný dědek.“

„Máš z něho strach?“

„Mám, (začne vzlykat), je s ním něco spojeného…“

„Co to je?“

„Ty šeredné oči, má je takové i ten můj kolega.“

Jdeme k zážitku s ´dědkem´, k jeho šeredným očím.

„Jsem na prázdninách u babi a u něj, dědka. Je mi šest nebo sedm let. Cítím teď tlak na žaludku, strach, napětí, úzkost (začne se svíjet).

„Jsem v bytě, hraju si, jsem sama, on tam není, hledám ho na dvorku, teď je tam sousedka…mluví spolu.“

„Proč ho hledáš?“

„Abych měla přehled, kde je.“

„Proč oněm potřebuješ mít přehled?“

„Aby mě nemohl překvapit, zaútočit? Říká mi ošklivé věci.“

„Jaké věci?“

„Že až budu velká, pochopím, jak hrozné mám rodiče. Že jsou blbí, že on má pravdu a že musím poslouchat, že babi si mě kupuje, ale ráda mě nemá, že naši jsou k ničemu, máma že je zlá, že nemám pořádnou mámu a že se na mě jednou stejně vykašle.“

„Jak na jeho slova reaguješ?“

„Bráním se.“

„Jak?“

„Říkám mu, proč mi říkáš takové věci, neříkej mi je! Taťka se na mně určitě nevykašle. Jenže cítím, jak slabá obrana to proti němu je. (Začne zase vzlykat, drží se za žaludek.)

„Nemůžeš něco strávit?“

„To, jak na mě pořád útočí, co mi říká.“

„Posuň se dál. Kde je děda?“

„Byl někde ve sklepě. Teď mě vede do bytu. Mám z něj příšerný strach.“

„Proč má sedmiletá holčička strach z dědy?“

„Je zlý, bije babičku, vyhrožuje, jak nás všechny zbije na kopici, vyhrožuje, že mi ostříhá vlasy.“

„Co je dál?“

„Jdeme do auta, já nechci, nechci, chci za babičkou.“

„Kam jedete?“

„K němu do práce. Nechci s ním vůbec být.“

„Pokračuj.“

„Už jsme se vrátili domů. Jsem s ním sama. Zase ho hledám, vím, že je v tom sklepě, bojím se tam jít. Ale jdu tam. Vidím ho, je divně oblečený, má něco na hlavě a vydává nějaké zvuky, jakoby mě straší? (Celá sebou šije, škube, je vidět, jak je jí nepříjemně).

Utíkám od něj pryč (láme se jí hlas, vzlyká), on křičí za mnou, ať se vrátím! Pak mě chytne a drží, fuj, svírá mě, bručí něco pořád…já, já, vím, co chce!

„Co chce?“

„Abych se ho bála! Teď tě sežeru, vrčí mi do ucha. Chci, aby mě pustil, ale on mě hodně silně svírá, drží, mačká…volám sousedku, ale ona nejde (ošívá se, škrábe, třese se, tělo vypovídá o velmi nepříjemném prožitku). Teď mě pouští, utíkám po schodech, jenomže je zamčeno! Znovu volám na paní sousedku, aby mi přišla na pomoc, jenže ona nejde! Sedím na schodech, pláču, a už jde dědek, už na sobě nemá tu věc. Teď jsem doma, ležím v posteli přikrytá po bradu. Chci zavolat babi, ale bojím se vylézt, telefon je v předsíni, a on by mě viděl. Usínám.“

Shrnujeme, o čem mluvila. „Dědek mě straší, abych se ho bála a aby měl nade mnou převahu.“

„Co právě teď cítíš?“

„Nemůžu mu vůbec věřit, a babi to nemůžu říct.“

„Proč?“

„Bojím se, že by mi nevěřila. Akorát by se pohádali a on by ji pak zbil jako pokaždé. Ona s ním chce být zadobře.“

Popojdeme dál.

„Jsem už školačka, mám prázdniny. Jsme s dědou sami doma, zase z něj mám ten děsný pocit, bojím se ho. Vidím dveře do sklepa, mám z nich hrůzu.“

„Co je za těmi dveřmi?“

„Má tam nějakou skrýš, nebo co, má tam i ty hrozné věci schované.“

„Jdi k tomu sklepu.“

„Jdu ke dveřím, soukám se zády po zdi, jdu dolů po schodech…ne, ne, utíkám pryč…jsem sama doma a říkám si, kde je, je nějak dlouho pryč…tak jdu zase ke sklepu, nalepená na zeď.

„Proč ho jdeš zase hledat, když se ho tolik bojíš?“

„Něco mě tam přitahuje. Dveře jsou pootevřené, jdu dolů za ním, má na sobě ten příšerný kabát… já vím, co bude dělat…(opět se rozvzlyká), křičím ne, ne, ne, on na mě volá, pojď sem, já se ptám, proč to děláš? Protože ty mě budeš poslouchat! Jenže já ho nechci poslouchat, je hrozný, pořád křičí. I já křičím, biješ babičku, řveš na nás všechny, na mne, že jsem parchant, jsi zlej, jsi zlej člověk! Je zlý, protože chce, abychom ho všichni poslouchali, abych ho já poslouchala, ale já nechci, postavím se mu!“ Zatíná pěsti, celá se chvěje a napíná. Žaludek má úplně scvrklý do kuličky.

„Utíkám ze sklepa nahoru, on za mnou volá, ať se vrátím…jéjéjé, já mám v ruce klíče! Odmykám si a zamykám za sebou (!) ložnici, jsem pod peřinou, už ho slyším, jak jde. Hledá mě, ptá se, kde jsem. Už bere za kliku. Srdce mi buší až v krku. Co tam děláš? ptá se mě. Jsem tady a počkám na babi, odpovídám mu. Jsi hajzl, říká mi. Nééé že to bábě řekneš, jestli cekneš, zmlátím vás na jednu hromadu. Lomcuje vztekle klikou. Jsem schovaná (!) pod peřinou, říkám si, už abys tady byla, babi. Slyším kroky, jde pryč. Usínám.“

Znovu shrnuje děj a porovnává odlišnosti.

„Bála jsem se stejně intenzivně, ale utekla jsem, nedržel mě, nenechala jsem si to líbit a bránila se. Chtěl si mě ochočit, aby nade mnou měl moc, ale schovala jsem se do bezpečí.“

Vcházíme do děje znovu od chvíle, kdy se vydává do sklepa.

„Vím, že tam je. Jdu za ním.“

„Proč tam pořád chodíš, co tě tam tak táhne?“

„Něco abych věděla?“

„Co to je?“

„Zatím nevím, vím ale, že to najdu, když slezu až dolů. Zase slyším ty bručivé zvuky…Proč to děláš? ptám se ho. Pocem, pocem, volá na mě. Má zase na sobě ten podivnej kabát (už není hrozivý, jen podivný). To je taková hra, říká.  Já si s ním hrát nechci! Nechci! Nebudu si s tebou hrát, říkám mu, cítím vzdor, sundej si ten divnej kabát. On nechce, pořád vydává ty divné zvuky, na hlavě má nějakou věc, co to je? Nějaká beranice? Nevím. Ale vypadá strašlivě, a pořád bručí.“

Simona se odmlčí a poté téměř vykřikne: „Už vím, co dělá! Onanuje! Ježíšimarijá, to je hrozný, teď jsem to pochopila…a ty zvuky k tomu…obracím se a utíkám nahoru, pryč odsud, od něj, ty zvuky jakoby šly za mnou…zamykám se v pokoji a volám, babi, babi, pojď už domů! Jsem zamčená! Sem za mnou dědek nemůže! Je ticho. Bouchly dveře, slyším kroky, bere za kliku. Kde jsi? Tady. Vylez ven! Nevylezu! Počkám tady na babičku. Odchází, je ticho. Usínám.“

Rekapitulujeme tuhle verzi a porovnáváme s předešlou.

„Něco jsem šla hledat do sklepa. Něco objevit a poznala jsem, že se tam dědek chodí ukájet a já jsem mu k tomu měla dělat křoví. Jak jsem tak malá mohla vědět, o co jde? Ne, nevěděla, jenom jsem tušila, že ve sklepě se odehrává nějaké tajemství. Proč jsem to potřebovala vědět?“

„Vrať se ke chvíli, kdy si uvědomuješ, že máš v ruce klíče.“

„Mám klíče v ruce…(na chvíli zase zmlkne), ano, vím, co mám dělat, jak na to. Když mám klíč, dovedu si poradit, v nebezpečí se vždycky stačím zamknout a schovat se, aby mi někdo neublížil. Vlastně mi nic jiného nezbylo, ale zvládla jsem to! Ochránila jsem se. Klíče jsou pro mě důležité.“

Při čtvrtém průchodu ji posílám znovu do chvíle, kdy se vydává se ke sklepu.

Dveře jsou pootevřené, vím, že tam je.  Dívám se dolů, bojím se sice, ale je to teď jakoby…jiné, jinak…Uvědomuji si jasně, jak myslím na to, že když se budu moc bát, můžu přece utéct! Dívám se na něj, má kalhoty dole, na sobě kabát, schovává se pod ním, koukám na něj, je fakt hnusnej, fuj, otáčím se, jdu rychle pryč, už neutíkám, zamykám se v ložnici u babičky. Jsem v posteli a mám u sebe klíče. Je ticho. Zvládla jsem to, je to dobrý. Je to zvrhlík, nejde mi to z hlavy. Už ho nenechám na sebe sáhnout, ani za ruku se vzít, nikdy už na mě nebude sahat!“

Vyhodnocuje si i tuto verzi.

Uvědomila jsem si, že mě dědek nemůže ohrozit, že je v mojí moci utéct, stejně mě moc nevnímal, jakoby tím, co dělal, byl pohlcený. Něco jsem si tam dole uvědomila.

„A copak to je?“

„Že než mít takového chlapa, to raději žádného. Jenže…“

„Jenže co?“

„To je přece hrozné.“

„A co je hrozné?“

„Že jsou všichni chlapi takoví? Nee, nejsou! Chci někoho lepšího. A když ho nenajdu, budu raději sama. Nejsem jako babi, abych ho měla jen pro to jedno…a aby byl takový ohavný jako dědek…“

Prověřujeme pocity, vjemy. Úleva, žaludek nesvírá, nebolí, tělo nesvědí.

„Kde máš tu svoji skrýš?“

„V zamčeném pokoji, tam je bezpečí. Když budu mít klíče, můžu ovládat situaci. Můžu i důvěřovat, ale ne se předem zamykat, až v nebezpečí se zamknout. Takovýhle chlapy já k sobě nepustím. Teď mi to celé dává odpověď i a na to, jak mi jeden čas pořád všichni okolo předhazovali, že jsem divná, když nikoho nemám.“

„Ale ty už nejsi sama, máš manžela.“

„Když jsem byla už velká, ptala jsem se babi, proč s ním zůstává, s dědou. Řekla mi na to, protože je to můj muž, kam bych šla, sama, nemám kam jít. Už jako malá jsem vnímala, že nebudu s někým, s kým být nechci. On třeba babičku zbil a pak šli do postele a já slyšela všechno, co tam dělali.“

„V čem vidíš souvislost s manželem?“

„Když zuří, taky řve, jako dědek. Já ho prosím, ať nekřičí, protože křik mě do dneška děsí. Dědek, když babi mlátil, pokaždé řval jako zvíře. Teď vidím ty podobné věci. Manžel mě tuhle popadl za ramena, křičel mi do obličeje, a pak z něj vypadlo: Ty mně musíš poslouchat!“

„Jak jsi reagovala?“

„Uvědomila jsem si, že nejsem ničí žena, ničí vlastnictví a nejsem poddaná, abych poslouchala. Jsem partnerka a ne žena, která bude jenom poslušná, jak by mě chtěli mít. Celý život mě všichni, až na taťku, chtěli zlomit, abych byla poslušná holčička, máma taky, a manžel si to taky vynucuje. Když jsem nebyla poslušná (hodná) holčička, máma na mě taky mnohokrát vztáhla ruku, vyhazovala mě z domu. Uvědomila jsem si, že manžel má s dědkem i s mámou něco společného. Se mnou se o něco přetahuje, jakmile s ním nechci hrát jeho hru, hru na poslušnou holčičku, začne si vynucovat moji poslušnost křikem a vynucovat si řvaním pozornost. Manžel už pochopil, že se mnou to takhle nefunguje, a může se třeba vzteknout. Odmítám hádky, nesnáším je. A řvaní mám za celé roky dost.“

Po terapii ještě nějakou dobu trávíme spolu, aby se zklidnila, měla za sebou náročný výkon. Říká, že se dědovi nakonec stejně podařilo jí vlasy ostříhat nůžkami tak, že…“vypadala jsem jako dítě, které mělo vši. Když mě babi uviděla, zbledla zděšením a ptala se dědka, proč mi to udělal. Odpověděl, protože se mi chtělo. Babi už ani nemukla a nikdo z rodiny neřekl ani slovo. Všichni se ho báli. Napadlo mě, že to udělal ze stejných důvodů, z jakého se stříhali branci, když šli na vojnu, nebo lidé do koncentračních táborů. Aby je zbavili jejich síly a ponížili je.“

To ji napadlo správně. Přesně proto to dělali. Vlasy jsou symbolem svobody a volnosti.


vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze ze 1. 2. 2016

Roman patřil k těm tvárným, poddajným dětem, které se naprosto poddaly prostředí. Jako ta poddajná a přizpůsobivá voda, v níž se ve znamení Ryb narodil. Mnohokrát, už jako dospělý muž, absolvoval ve svém životě srážku s tímhle svým nastaveným omezením. Až z toho byl tak špatný, že měl pocit, že už tu tíhu v sobě dál neunese, že nevydrží sám se sebou. Taky chtěl pochopit, proč se mu dějí podobné věci opakovaně, ´jenom´v jiných kulisách a s jinými protagonisty.

Minula mu čtyřicítka, je podruhé ženatý a nyní stojí před tvrdou realitou dalšího rozvodu. Po pouhém ani ne roce společného života se mu rozpadá pod rukama vztah, na který vsadil jako na jasného favorita; podruhé, a také naposled, do konce života, byl přesvědčený.

Stále ještě oficiálně partneři mají před rozvodem, ale bydlí odděleně každý z nich sám. Manželka Romanovi moc chybí. Má ji pořád rád a nedokáže na ni přestat myslet. Sice sám sebe přesvědčuje, že ona si jeho lásku už nezaslouží, jenomže tenhle sebeklam má pramalou účinnost na jeho vnitřní cítění.

Ve spoustě jiných věcí mu zase naopak neschází vůbec. „Jako hospodyňka byla doma prakticky nepoužitelná,“ vypravuje. „Vařit neuměla, byla neuvěřitelně nepořádná. Jsem rád, když doma nezakopávám o prádlo a jiné věci, mám uklizeno. Vlastně z tohoto pohledu všechno hraje proto, abych řekl, děkuji, že jsme od sebe. Jenže pořád je tam vazba na její duši…srdcem jsem stále s ní. “

Přestat mít někoho rád, v tom si člověk neporučí. To není jako říct, druhou kávu už si nedám. Roman říká, že si nepřeje svou manželku nemilovat, ale že mu holt asi nezbude nic jiného, než se tomu naučit.

„Z mého pohledu se zachovala jako malé dítě, které moc chtělo psa. Ten ho za měsíc omrzel, tak ho odložilo a dělá, že neexistuje. Totéž je s naším manželstvím. Proboha, vždyť jsme spolu nebyli ani rok,“ posteskne si rozechvěle.

Necelý rok je velice krátká doba na to, aby se lidé poznali a sžili se. Romanovi připadá, že rozvod přišel jako blesk z čistého nebe a rád by pochopil, proč spolu vůbec byli, jaký to všechno mělo smysl a proč končí rozvodem.

Říká, že se snažil s manželkou o těchto věcech mluvit, ptal se, proč se chce rozvádět, ona mu odpověděla, že to by snad měl vědět sám a jestli se pamatuje, co vyváděl?

„Kdybys mě měl rád, tak bys to nedělal, choval by ses jinak,“ bylo její odpovědí. Ale jak jinak? Tak mi to řekni, chtěl jsem vědět. To musíš přece vědět sám. Odmítala mi cokoliv konkrétního říct, jen opakovala, že se tím chce vyhnout vzájemným výčitkám. Já jí nic nevyčítám, já to chci pochopit. Od ní slyším jen, nech mě být, dej mi pokoj, chci mít klid.“

Roman se cítí bezbranný, chtěl by za vztah ještě bojovat, manželka mu to podle jeho slov neumožňuje. V jeho očích by však měl vztah ještě dostat šanci.

„Vždyť vztah dvou lidí není věc, kterou jde jednoduše zmačkat a hodit do koše. Je to hlubší duchovní záležitost, měli bychom mít za něj zodpovědnost. Když jsem byl na výsluní, všude jsem ji bral s sebou, vyhřívala se vedle mě. A pak, když přišly horší chvíle, když jsem potřeboval, aby stála při mně, tak mě úplně odstřihla. Jak jsem záviděl lidem, kteří probírali své vztahy, jak se dohadovali, prostě to nějak řešili, kdežto moje žena mě ani nevyslechla. Nepřijela za mnou ani jednou do léčebny na návštěvu, jenom mi psala SMS,“ míří Roman do období, kdy byl na tříměsíční odvykací kúře kvůli požívání alkoholu.

Přes momentální pocit bezbrannosti se přesto cítí být spíš bojovníkem. Na dokreslení toho, jak to míní, vypravuje, že když studoval vysokou školu, nevzdával to, ani když byli v ročníku chytřejší lidi a on byl trojkař. Uměl se takzvaně ´zabejčit´. „Když jsem nevěděl, chodil jsem na doučování, nebo jsem se učil s kamarády. Školu jsem dostudoval bez ztráty kytičky,“ říká s jakýmsi nádechem vnitřního uspokojení.

Ve vztahu těchto dvou lidí byly i jiné věci zásadně jinak. Romanova partnerka vyžadovala hodně fyzického kontaktu. Zatímco on tak vysokou a intenzivní potřebu neměl. Jak vidno, nešly tyto dva přístupy k sobě.

„Stále se chtěla dotýkat, objímat, já jsem to takhle nastavené neměl. Mně stačí vedle milovaného člověka být, sdílet s ním společný prostor, být v jeho blízkosti. Nemám takové vysoké nároky na důvěrnosti. Jednu chvíli jsem se už i bál s ní jet výtahem, pořád se po mně ´plazila´. Bylo to na mne příliš.“

Roman nebyl sto oplácet své manželce stejnou mincí, nedával jí to, co ona vyžadovala a potřebovala, nebyla to jeho potřeba, nebyla to jeho přirozenost! Manželé se v tomto ohledu prostě nepotkali. Romanovi byla tato disproporce nepříjemná, jenomže nakonec podlehl, jak tvrdí, a udělal, co se po něm žádalo a co on sám nechtěl. Aby byl doma klid.

„Řekl jsem si, když to tak musí být, tak já tě tedy objemu. A tak to bylo i se sexem. Podléhal jsem jí.“

Obelhával se bláhovou iluzí, že se to časem zmírní a změní, že to přejde. Jenže samo od sebe nikdy nic nepřejde.

„Opakovaně jsem se oháněl tím, že nemám tak vehementní potřebu se stále miliskovat. Ona to dělala i v přítomnosti druhých lidí, vůbec se na okolí neohlížela. Pokaždé to bylo pro všechny trapné, jenom pro ni ne. A pokaždé mi odsekla, že až to přestane dělat, bude mezi námi konec. To se taky stalo.“

Co tím asi mladí paní demonstrovala? Roman je přesvědčený, že šlo hlavně o vlastnictví, že ho jeho paní chtěla vlastnit, chtěla mít jeho veškerý čas a pozornost pro sebe.

„Když se objevila doma dřív než já, hned mi volala, kde jsem, kdy přijdu, nedokázala dělat vůbec nic sama, pořád mě potřebovala mít u sebe.“

„Jeví se to tak, že tvoje manželka byla na tobě hodně závislá. Každá závislost je vlastně patologická.“

„Možná to tak bylo. Kolikrát jsem jí říkal, ať mě nechá nadechnout, že potřebuji víc životního prostoru.“

„Co ona na to?“

„Že si mě tedy nebude všímat vůbec. Přišlo mi to neřešitelné. Chovala se jako trucovité dítě, které když nedostane, co chce, tak se nafoukne a urazí. Co vlastně chceš, se mě ptala? Abys mi nechala životní prostor. Nedokázala reagovat uměřeně, přehnala to do extrému. Že buď bude po jejím, nebo nebude nic.“

„Co to v tobě navozuje tento její výrok?“

„Cítím se hodně špatně! Protože jsem jí do nekonečna ustupoval, abych nejitřil její city. Byla pro mě vždycky nejdůležitější ze všech lidí. Postavil jsem jí nad svoje děti, rodiče, hájil jsem ji proti všem, až do krve. Dal bych za ni život.“

„Nepřipadá ti, že jste byli, každý jinak, oba závisí jeden na druhém? I když každý jinak?“

„Poměrně často se nám stávalo, že jeden na něco pomyslel, a totéž vyřkl druhý, anebo na něco pomyslel, a druhý to šel udělat, aniž jsme si řekli slovo. Ano, byli jsme hodně propojeni. Ona proklamovala jedno tělo, jedna duše. Nějaký čas to takhle fungovalo. Možná to závislost byla.“

„Romane, když ti kdokoliv řekne, buď uděláš, co chci já, anebo s tebou nebudu vůbec mluvit, případně ti odepře cokoliv jiného, to je manipulace s cílem dosáhnout nakonec svého. Tys to neviděl, nevnímal?“

„Asi ne, jak už jsem říkal, nechtěl jsem se dotýkat jejich citů.“

„Teď se zase balamutíš. To sis jenom chtěl myslet, abys měl ospravedlnitelný a snesitelný důvod nakonec vyhovět. To byla tvoje obranná strategie, jak na manipulaci odpovědět a jak se s ní naučit žít. Jenom sis to nechtěl připustit.“

Nastalo ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout.

„Jdeš do mne tvrdě,“ pronesl Roman po chvíli.

„Jestli chceš pochopit a porozumět, je to zapotřebí. Drhneme schody, a to bolí.

Dobrá, pojďme si to zrekapitulovat. Rýsuje se nám, že jisté varovné signály, které rozvodu předcházely, tady byly, ale byly přehlíženy. Jak to bylo s tou tvojí léčbou? Nastoupil jsi jí dobrovolně, nebo ne? Nedala ti manželka nějakou podmínku? Tuhle otázku navozuje zmínka o tom, že ti vytýkala tvé chování, i když neurčitými slovy; měl by sis uvědomit sám, jak ses choval. Nebyla tam třeba od tvé manželky stanovená nějaká podmínka?“

„Tak to opravdu bylo. Řekla mi, že jestli se nepůjdu léčit, sbalí kufry a odchází. Já jsem léčbu absolvoval, po třech měsících mě pustili. Splnil jsem její podmínku, a ona stejně odešla, aniž by mi o svém úmyslu dopředu cokoliv řekla.“

„Přestože jsi podstoupil léčbu, jak ona chtěla, vyřešila si to po svém. Co myslíš, že se stalo?“

„Udělala to za mými zády, měla to promyšlené dopředu, byla rozhodnutá dávno před tím vším, třebaže říkala něco jiného. Z její strany to byl taktický tah, jak se vymanit ze vztahu. Podmínkou léčení to jenom kamuflovala.“

„Co rozhodlo o tom, že sis ji namluvil?“

„Nikdy jsem nebyl extra odvážný. Když jsem ji uviděl, oslovil jsem ji úplně spontánně. Ale nelíbila se mi, nebyla můj typ. Přišlo to jako uragán, potkali jsme se a už jsme se neodloučili.“

„A skutečná motivace?“

„Asi podprahová. Hned jsme si porozuměli, měli jsme společné intelektuální zájmy, jezdila se mnou na přednášky do Prahy, všechno ji zajímalo. Jeden druhému jsme fandili a měli radost z úspěchů. Něco podobného jsem ještě s nikým nezažil. Chybí mi společně sdílení, nadšení, je mi smutno, cítím beznaděj, že tohle už asi v životě nepotkám… neměl jsem něco takového ani doma.“

„K tomu se ještě určitě dostaneme. Řekni, když se ptáš po smyslu toho všeho, proč se tak krátce a divoce váš vztah vytvořil a zanikl, k čemu tvoje paní směřovala? Zkus to pojmenovat.“

„Nejspíš si potřebovala vytvořit prostor, aby se ode mě mohla odpoutat, o to jí šlo. Měla takovou tendenci už dřív. Já jsem to tehdy neviděl. Uvědomuju si to teď zpětně, když si vzpomenu, že také chtěla odejít na ubytovnu…Mě tenkrát vyhodili poprvé od zkoušky, a ona říkala, že za to může, že bez ní by mi bylo líp.“

Než to celé dořekl, zlomil se mu hlas.

„Co cítíš, Romane? Mluv o tom.“

„ Je mi líto, že se s ní nemůžu podělit o své pokroky, úspěchy…i ona je měla, a já ji neustále sleduji z povzdáli. Jenže si s ní nemůžu o tom povídat. Je mi smutno. Chce se mi brečet, je to taková beznaděj…“

„Jak jsi reagoval na její zmínku, že odejde bydlet na ubytovnu?“

„Že se tedy na čas rozloučíme, a pak že se uvidí.“

„Jinými slovy, přistoupil jsi na její podmínku. Když to tak chtěla, ať to tak má. Dosáhla svého, a ty jsi jí to po celý ten čas umožňoval.“

„Nejspíš jsem asi hrál podle jejích not. Byl jsem příliš ústupný. Možná čekala, že budu vzdorovat?“

„Ptáš se sám sebe, nebo mně?“

„Tebe, jestli můžu.“

„Mohu ti k tomu říct jen svůj pohled na věc. Ona snad očekávala, že tě tím vyprovokuje a ty že zaujmeš jiný postoj. Třeba že budeš víc zdravě agresivní, že zabojuješ. Chtěla vidět toho chlapa, že ti stojí za to. Teď bys bojovat chtěl, jdeš se ´prát k soudu´, jak si sám řekl, i když bys nemusel, jenže to už zase neumožňuje tvoje žena, protože s tebou nechce ztratit ani slovo. Co bys řekl takovému pohledu na věc?“

„Nejspíš je to tak. Vycházel jsem jí vstříc úplně ve všem. Vlastně jsem neměl skoro na nic svůj názor. Tím jsem to možná celé podělal.“

„Když chtěla tvoje žena odejít na ubytovnu, už padlo slovo rozvod?“

„Tehdy ne, ne nahlas. Počkala, až budu pryč, mimo hru.“

„Proč by to takto komplikovaně nastrojila?“

„Jsem si docela jistý tím, že se obávala, že její rozhodnutí tak pevné. Že když svolí ke schůzce a pustí mě ke slovu, že podlehne a změní názor. Nebyla si jista sama sebou, proto ta hra za zády.“

„Situace je dnes už nezvratná, ona rozvodu dosáhne. Do jaké míry je pro tebe při nebo nepřijatelná?“

„Absolutně nepřijatelná. Proto jsem nepřistoupil na bezproblémový rozvod, kdy o něm rozhodne samosoudce. Vnitřně doufám, že ona o tom bude aspoň přemýšlet. Doufám, že u soudu bude snad prostor, abych možná dosáhl času pro přehodnocení, že bude soud odročen. Chci využít soudu jako prostředku, že by se situace mohla obrátit. Z mého podhledu ona sama sebe přesvědčuje, že to tak chce. A taky hodně dá na soud okolí. Domnívám se, že není tak docela z její hlavy. Já ji znám tak, že nebyla sama schopná si vyzvednout ani občanku. Někdo ji utvrzoval o tom, že vztah stojí za houby a aby ho ukončila.“

„Je tak ovladatelná?“

„Určitě. Znám ji.“

„Když je tak ovladatelná, jak si myslíš, proč ses ty nechal jí tak ovládat?“

„Nejspíš pro mne bylo snazší se podvolit. Jako doma.“

„Usuzuješ tedy, že se ti žena vyhýbá, protože si je vědoma tvé vemlouvavosti, která by ji mohla v jejím rozhodnutí zviklat?

„Ano. Jedna z mála věcí, které mi řekla, byla; chvála bohu jsem se dostala do stavu, že nic necítím. Já cítím na jedné straně bezbrannost, na druhé straně chci hodit ručník do ringu, vzepnout se. Najednou je z ní cynik, z toho přecitlivělého tvorečka, který mi x krát za den volal, a ptal se, není ti něco? Její péče o mně byla až úplně nesnesitelná, obtěžující. A teď jakoby z ní mluvil jiný člověk.“

„Vrať se v čase do doby, kdy jsi kluk. Rozhlédni se po situaci, v níž se cítíš bezbranný. Nemáš páky na to, jak něco ovlivnit.“

„Táta byl na mne velmi přísný, měl jsem přísnou výchovu. I když jsem jedináček, naši mě brali dost zkrátka, jak se říká, u huby.“

„V čem?“

„Ve všem. Oba rodiče jsou policisté. Vychovávala mě babička. Když jsem byl s našima, musel jsem být hodný, poslušný chlapeček. Byl jsem utlačované dítě, máma mě hned srážela, jakmile jsem se chtěl trošku projevit. No no, jen si o osobě moc nemysli. Sedávej v koutě, když budeš hodný, najdou tě. Asi v tom smyslu. Drželi mě prostě tak, že jsem si netroufal nic, vůbec nic, třeba ani rozbít okno. Kdyby na mě byla stížnost ve škole, byl bych předem vyklepaný jako ratlík. Já jsem se vlastně rodičů bál.“

„Když tě mamka zahnala do kouta, co jsi cítil?“

„Nic, bral jsem to jako normální. Tenkrát. Dneska vím, že jsem mohl být větší rafan, kdybych si víc věřil. Neuměl jsem si nic prosadit, ani dneska to příliš neumím. Mohl jsem se prosadit a být někde jinde. Rodiče mi umožnili vzdělávat se, ale už jsem se nenaučil, jak to umět prodat.“

„Vidíš v tom dneska pro sebe něco dobrého?“

„Že ze mne nevyrostl gauner. Mám nějaké právní vědomí díky škole, kterou jsem dálkově vystudoval, mám osvojená morální a mravní měřítka. Nikdy jsem se nezúčastnil žádné klukoviny, ani mě nenapadla. Takový vítr jsem měl z rodičů.“

„Co se dělo, když tě rodiče takzvaně zaháněli do kouta? K čemu to vedlo?“

„Vytvořil jsem si svůj vnitřní svět. Ano, žil jsem ve svém vnitřním světě, mluvil jsem sám se sebou. Tam jsem byl spokojený.“

„Tam jsi zalézal se schovat?“

„Ano, a dělám to dodnes.“

„Před čím se schováváš?“

„Před vším, co mě ohrožuje, co je mi nepříjemné, nepohodlné.“

„Pití alkoholu je také druh útěku, to jistě víš. Co tě k tomu vedlo?“

„Asi jako spousta jiných lidí jsem poznal, že když se napiju, je pak život snesitelnější. V době, kdy jsem si nejdřív tu a tam dal nějakou skleničku, jsem měl velmi náročné zaměstnání. Moře práce a zodpovědnosti, a pořád mi nakládali víc a víc. Já blbec, nechal jsem si to líbit. Dneska tu chybu vidím, ale tenkrát jsem měl pocit, že jsem důležitý, že požívám důvěry. Byl to hrozný klam. Práce mě vyčerpávala, příliš jsem si bral problémy ostatních lidí za svoje …a po čase mi začaly maniodepresivní stavy. Práce se mi začala rozpadat pod rukama…“

„Jak s tím souvisí rozvod?“

„Zase se mi rozpadá něco, o čem jsem nepochyboval jako o hodnotě. Byl jsem přesvědčený o partnerství jako o trvalé životní hodnotě. Měli jsme svatbu v kostele. To je pro mě zvlášť vážný závazek.“

„Dávali ti nějakým způsobem rodiče najevo, že tě mají rádi?“

„Jak to myslíš?“

„Tak, normálně, že tě vřele obejmuli, dali pusu, pochválili, pohladili.“

„Ne. Měl jsem veškerou péči, ale tohle v ní nebylo.“

„Scházelo ti to?“

„Nemůžu říct, nepoznal jsem to. U nás doma se žádné city nikdy neprojevovaly. Byli jsme emočně vyprahlá nebo úplně otupělá rodina. Myslíš, že proto mi ani nechyběl fyzický kontakt s manželkou?“

„Nabízí se to jako vysvětlení. Co nás nenaučí doma, co doma nevidíme, to neděláme. Rodiče ti neukázali, že taková možnost citového výrazu existuje. Když nemáme z čeho brát, nemáme co dávat. Jsou to spojené nádoby.“

„Hm. Něco podobného mě už taky napadlo, ale nebyl jsem si tím jistý.“

„Kdybys měl vyjmenovat největší rozpory a konflikty svého současného života, jaké by to byly?“

„Nedokážu se sklonit za cenu toho, abych se udržel v nějaké pozici. Nedokážu se podřídit autoritám. To je můj velký problém. Když jsem se vymanil z vlivu rodičů doma, kde jsem byl absolutně poslušný vůči autoritě, a začal studovat vysokou školu, poznal jsem jiné lidi, jinak vychované. Probudil se ve mně odbojář a pak jsem už nedržel hubu a krok. Kdybych to uměl, měl bych do teď teplé místečko. A relativní klid.“

„Myslíš si tedy, že tvoje rozpory pramení od tvého vnímání autorit?“

„Já se skloním před tím, kdo umí víc než já. Ale ne proto, že má moc z titulu svého postavení.“

„Co to vypovídá o tobě samém?“

„Že jsem odsouzen k doživotnímu neklidu…“

„Když si to takto postavíš, pak se z toho stane pravda. Pozor na slova. Tvoje hbitost a pohotovost vytváří nechtěně nové myšlenkové a výrazové formy. Jednou by se mohla taková nechtěně vyřčená mantra obrátit proti tobě. Zkus to vyjádřit jinak.“

„Dobře, tak tedy neustanu v tom, co jsem započal, to je bojovat za ty, kteří to potřebují, a vynaložím na to všechny síly, protože takových potřebných lidí je spousta, a mě práce pro ně naplňuje. A rozpor a můj neklid je v tom, že někde uvnitř cítím, že mám na víc.“ (Roman pracoval v poradně sociálně-právních služeb).

„Ty sám jsi potřebný.“

„Snažím se tomu učit, hlavně se naučit říkat ne. Učím se vyjadřovat, že mám také nějaké potřeby…“

„To se před tím nikdy nedělo, viď?“

„Ne.“

„A jak ti to jde?“

„Mizerně.“

„Zauvažuj nad tímhle. Co když jeden ze smyslů tvého manželství byl právě tohle se naučit? Naučit si sám sebe vážit, uvědomovat si svou hodnotu, projevovat své potřeby, neustupovat od nich?“

„Už jsem nad tím v tomhle smyslu také uvažoval. Jako jestli mě to nemělo někam posunout, když to bylo tak krátké a tak intenzivní.“

„Oba vás to mělo posunout za hranici dosavadní povědomosti o sobě.“

„Proč říkáš, že se musíš naučit říkat ne?“

„Protože jsem chtěl všem pomáhat, chtěl jsem spasit svět. A vedlo to k tomu, že jsem se ocitl doslova na dně.“

„Jestli tě to jen trošku uklidní, povím ti, že člověk musí napřed spasit sám sebe. Tvoje sluneční znamení, v kterém jsi narozený, v sobě tento spasitelský a trpitelský komplex má. Ryby jsou nastavené pro službu lidem, jde to z jejich instinktivní podstaty a motivace. Často dokážou ve své službě popřít úplně samy sebe a být loajální i k těm nejhorším tyranům. Jenomže obecně vzato, jsme tady jako lidé v první řadě každý sám za sebe a proto, abychom každý spasili sám sebe.Teprve potom by mohl být spasen celý svět. Teď bych ráda tvoji pozornost zaměřila k faktu, že něco změnit nejde, například rozhodnutí tvé ženy se rozvést. Jde však změnit přístup k té věci, aby tě tolik nebolela a nezraňovala.“

„Ale jak to udělat, aby mě to nezasahovalo, nezraňovalo? Já se dokážu nebetyčně rozohnit, když narazím na nějakou do nebe volající nespravedlnost, nepravost vůči někomu, až se přistihnu, že skoro řvu jako lev…“

„Zatímco když jde o tebe, tak se schováš do svého vnitřního úkrytu. Nicméně to svědčí o tom, že lev v tobě dřímá a probouzí se jen, když jde o někoho jiného. Nebylo by načase si ho trochu vycvičit a ochočit i pro sebe, pro své zájmy?“

„Tobě se to mluví, ty jsi už někde jinde a víš, jak na to, rozumíš tomu.“

„Romane, taky jsem prošla v životě mnohým úskalím, kdy jsem si často odřela svoje ploutve do krve a cedila pot a slzy. Litování se není namístě, k ničemu nevede. Chce to práci, práci a zase práci. Do klína ti nic samo nespadne.

Dobrá, pojďme dál. Jsi tady přece kvůli sobě. Ukázali jsme si, jaké poučení – lekce pro tebe – mohly být v tvém manželství, co bylo smyslem vztahu. Dokázal bys zrekapitulovat, co jsme vylovili z vody a pojmenovali? Co z toho je pro tebe podstatné?“

„Pro mě hlavně to, že Jana byla první člověk, který mi ukázal, i když přehnaně, co je objímat se, hladit, dotýkat se. I s jejími rodiči jsem se objímal. Když viděla mě a moje rodiče, tak říkávala, vy se divně loučíte. Co je to s vámi? Musíte se loučit, jako kdybyste se viděli naposled.“

V té chvíli zasáhla Roman tak silná a prudká emoce, až ho zaskočila. Pocítil tlak z břicha nahoru ke hrudi, do očí se mu vedraly slzy. Už se chtěl začít za ně omlouvat.

Zastavila jsem ho. „Ne, ne, je si to konečně prociť, hýčkej si ji, je to tvoje emoce. Hlavně ji nezaplašuj jako něco jako nějakého vetřelce. Co je to za pocit?“

„Směsice stesku a radosti, rád bych to udělal.“

„Co udělal?“

„Skočil jí na krk. Je mi líto, že ona mi už tu šanci nedá.“

Zakryl si oběma dlaněmi obličej a plakal se jako dítě.

„Romane, je třeba přiznat si a přijmout stesk po manželce a svoji lítost. Nic jiného s tím dělat nejde. Ty se tomu pořád bráníš. Věř mi, tudy cesta k úlevě nevede.“

Uděláme afirmační cvičení na přijetí.

„Takový vodopád slz jsem ještě u sebe nezažil…“ pronese poté zjihle.

„Jak ti je, jak se cítíš?“

„Je to lepší, ulevilo se mi.“

„Dovedeš si představit, že vás rozvedou? Uměl bys to přijmout?“

„Snažím se o to, zároveň s tím si říkám, že i lidi po rozvodu se k sobě zase vrátili…“

„Upínáš se k naději, že by se to mohlo stát i vám?“

„Jo, upínám, doufám v to. Jsem beznadějný případ, viď.“

„K první části tvé věty ti řeknu, že je to iluze a milosrdný klam, jak se přes fakt rozvodu manželství přenést. Upínáš se k něčemu, co nenastane. K té druhé zmínce jen řeknu; nehodnoť, kdo je, nebo není beznadějný.“

„Když uvažuji racionálně, tak bych měl být rád.“

„Rád proč, za co?“

„Že odešla, protože mě to soužití v mnoha směrech a ohledech drásalo. Byl jsem vychovaný a vycvičený na všechny domácí práce, uklízel jsem, dělal jsem doma všechno. Máma nikoho jiného neměla, tak drezírovala mě.“

„Proč o tom mluvíš? Má to nějakou souvislost s tvým manželstvím?“

„Těžce jsem nesl, když byl doma binec. Chodil jsem a uklízel po manželce. Prádlo, šaty, všude se pořád něco válelo. Nesnesl jsem, aby se vedle postele povaloval talíř se zbytky jídla. Byl jsem vycepovaný k absolutnímu pořádku z domova. Kolikrát jsem jí říkal, aby to po sobě uklidila! Ona že prý to odnese potom. Povídal jsem, ne potom, hned. A protože nešla, uklidil jsem to sám.“

„Představ si, že tvá žena přišla z prostředí, kde nebyly podstatné uklizené talíře nebo hrníčky či prádlo. Ona třeba neviděla smysl života v neustálém smýčení a úklidu.“

„To jsem to po ní ani nechtěl“.

„Teď jsi to právě řekl. Dělal jsi to za ni a demonstroval tím, co by měla dělat ona. Kromě toho jsi ji v té nepořádnosti podporoval.  Proč by uklízela, když ty jsi to stejně udělal za ni?“

„No jo, ale to byly extrémní situace.“

„Byly extrémní situace? Mluvíš o tom tak, že to byl běžný stav. Podívej, ona se možná cítila tak, že ji poučuješ. Ty jsi jí vlastně chtěl vychovávat k pořádku, k jakému jsi byl veden sám. Výchova partnera do partnerství nepatří. Mohla to být další třecí plocha mezi vámi.“

„Musím ti nejspíš dát za pravdu. Teď si vzpomínám, možná proto mi řekla, že se konečně nemusí před nikým hrbit. Já jsem nechápal, co tím myslí.“

„Zopakuj, prosím, znovu větu, kterou ti tvá žena řekla o tom hrbení se.“

„Aha,“ ozve se pochvíli, „proto mě říkala, že je neschopná, že jsem si měl vzít někoho schopnějšího. A její maminka ji v tom ujišťovala. Říkala jí, neměla ses vdávat, když nic neumíš. Ale přitom ji sama nic nenaučila. Když měla moje mamka výhrady k tomu, že moje žena nic neumí, říkal jsem jí, čemu se divíš, vždyť jí doma nic nenaučili. Tak jí pomoz a ukaž jí to, radila mi máma.“

Připusťme, že Romanova žena se mohla doma cítit jako neustále peskované dítě. Ani ne tak slovy, jako Romanovým počínáním, jímž poukazoval na její nepořádnost a zcela nevědomě ji sám sebe dával za příklad. Jistě, nemyslel to zle, dělal jenom to, čemu byl naučený a uvyklý z domova. A že to byla obsese na úklid, je hodně pravděpodobné.  Romanova manželka by si nejspíš právě o tohle nabila ústa i s jiným partnerem. Třeba by jí tolik jako Roman neustupoval. Někteří muži nejdou pro rázné slovo nebo i facku daleko. S Romanem to měla ještě jako poměrně mírovou misi.

Postavení vychovávané ´dcery či dítka´, které nechtěla Romanova žena snášet mohlo být další motivací narůstajícího konfliktu. V nich obou se spojily dva naprosté protiklady, pořádkumilovný muž až moc, žena nepořádnice na druhou. Roman měl poznat a zakusit, že na precizním pořádku nestojí štěstí vztahu, ona měla poznat, že její nepořádnost může být obtěžující a narušující prvek soužití. Z obou těchto pólů se mohl zrodit kompromis. Nestalo se tak.

Nadhodím to Romanovi jako možný pohled na věc.

„Možná. Možná mohly být role obrácené, možná jsem se snažil ne právě dost takticky jí učit, jak se starat o domácnost, jak mi to radila máma. Asi to do vztahu fakt nepatří. Jako muž jsem to ani dělat neměl. Možná manželka odžívá partnerský vztah se svým tátou.“

„Proč myslíš?“

„Protože jejich vazba je šílená, pro mě šílená. Chová se k němu jako holčička, ona se s ním dokonce líbá, ale jak líbá! To není pusa tátovi od dcery. Skočí mu kolem krku, vypadá to, že je jeho milenka. To přece v tomhle věku není normální. Není to přirozené. Táta je pro ni bůh. Měla nás oba ráda oba vedle sebe, každého z jedné strany…“

„Vidíš. S tím by se dalo pracovat. Ale to už je námět na jinou terapii.“

„Upadl jsem do stavu uvolnění,“ prohlásí zčistajasna úplně od věci Roman.

„Ano? Co tak najednou? A proč výraz upadl?“

„Protože se dostavil právě teď, najednou. Hodně jsem toho propustil, cítím se v tom rozpoložení odpoutaný, jakoby lehký. Je mi dobře. A cítím se docela nabitý, jako bych získal energii. Když jsem přišel, byl jsem hodně ´zdrblej´.“

„Tady vidíš, co energie člověka stojí, když chodí s takovým břemenem. Pro dnešek to tedy uzavřeme.“


vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze z 2. 9. 2013

Oslovil mě zralý muž po padesátce a uvedl, že potřebuje pochopit a dořešit vztah s bývalou partnerkou, s níž má dnes již dospělou dceru. Komunikace mezi nimi ohledně dcery je pro něho od chvíle, kdy se cesty jejích rodičů rozdělil, hodně zátěžová stejně jako skutečnost, že ovlivnila nepříznivě kontakt s dcerou. Michal to těžce nese, dokonce se tento mnohaletý nesvár promítl na jeho zdraví. Povrchně dýchá, nemůže pořádně prodýchnout do plic a kvůli rakovině podstoupil operaci prostaty.

Jeho příběh mimo jiné ilustruje, jaké to je, vláčit s sebou životem dlouhou dobu svá zranění, než uzraje čas k jejich léčení. Když chceme opravdu dát do pořádku svůj život, není jiná cesta, než začít u sebe, byť bychom viděli příčiny (domnělé) všude jinde – tam venku, u druhých lidí. Nedokončené události, nevyřčená slova, nedůstojné, bolavé rozchody bez tečky jsou omezeními, která působí jako kyselina. Pomalu ale jistě nás rozleptávají zevnitř. Dokud nedospějeme k jednomu z nejdůležitějších kroků a řekneme: a dost!

Pojďme a nahlédněme s Michalem za oponu, kam i on zaměřil svůj pohled, aby uviděl to, co za ní bylo skryté a aby stávající obraz nabyl ostřejší kontury.

V podniku, kde byl Michal zaměstnaný, se dost drasticky snižovaly platy.

„Dělal jsem v podstatě zadarmo a tato situace se ještě více zamotala mojí operací a následným dlouhodobým léčením, kdy jsem byl jenom na nemocenské. Napsal jsem tedy matce dcery, že kvůli tomuto omezení nebudu moci dostát závazku a že bych se chtěl dohodnout na řešení. Její odezva mě šokovala. Vyhrožovala mi, že z titulu své funkce mi zkomplikuje život soudy a exekucemi. Arogance jejího přístupu mě zarážela. Já přeci nechci dceru o nic ošidit.  Ostatně platil jsem výživné mnohem vyšší, než určil soud, sama si částku navrhla a já jsem vyhověl. Tím jsem mimochodem nabyl pocitu, že si kupuji své vlastní dítě. Myslel jsem si, že když budu řádně platit, tak nemůže bránit kontaktu s dcerou. Napsal jsem, že výhružky tohoto typu situaci nezmění k lepšímu, spíš ji ještě zhorší,“ líčí Michal a zaznamenává, že ho brní nohy a cuká mu v nich.

Pocit, že si kupoval své vlastní dítě, v něm stále přetrvává.

„Dcera přestala studovat vysokou školu, ale nikdo mi o tom neřekl. Dál jsem posílal výživné, i v době své nemoci, čímž jsem se dostal finančně úplně na kolena. Když jsem se to konečně dozvěděl, byla dcera už osm měsíců zaměstnaná a vydělávala si. Takže jsem celou tu dobu dělal blbce a ještě si tu roli zaplatil. Šel jsem se poradit s právničkou. Mohl jsem částku vymáhat zpátky, protože byla neoprávněně zaplacená. Pak jsem si ale řekl, pořád je to moje dcera, přece se nebudu soudit. Nechal jsem to být.“

Procházíme dobou, kdy partneři ukončují vztah. Jejich dceři je šest let.

„Navrhl jsem to sám, už to nebylo k tomu. Chtěl jsem se rozejít i za cenu, že dceru nejspíš ztratím,“ říká a dodává, že k tomuto závěru ho vedla skutečnost, kterou viděl kolem sebe. „Vycházel jsem z poznání, že soudy svěřovaly děti většinou matkám. Přesto jsem si požádal o svěření dítěte do své péče. Výsledkem byla tři soudní jednání, a dceru mi stejně nedali. Chodila do základní školy. Měl jsem s paní ředitelkou dohodu, že mohu za dcerkou jezdit. Moje bývalá manželka měla už nového partnera. Paradoxně s ním byla lepší domluva než s ní. On mě podporoval v úsilí se stýkat s dcerou víc, než její máma.“

V této části příběhu zazní opět z jeho úst slovo křivda. Považuje za křivdu rozhodnutí soudu, cítí se ukřivděn ve svých otcovských právech, cítí dokonce zradu, protože…ale nechme ho dál vyprávět.

„Když dcera ještě nebyla ani na cestě, věděl jsem, že přijde, že se chystá narodit. Intuitivně jsem věděl i to, jak se bude jmenovat. Bylo to moje vymodlené dítě, akorát jsem se nesrovnal s tím, že se narodilo skrze právě tuhle mámu. Cítím se tím hodně ukřivděný.“

Na moji poznámku, že na zplození dítěte musejí být dva a že tedy má podíl i on na své ´křivdě´, odpověděl: „Nebyl jsem vnitřně přesvědčen o tom, že tato paní je správná partnerka, s kterou bych chtěl mít dítě. Přistoupil jsem na tohle partnerství, i když jsem od začátku viděl, že je konfliktní. Když přišla s tím, že je těhotná, nebyl jsem nadšený, ale upřednostnil jsem dítě a popřel všechno, co jsem intuitivně cítil. Tohle jsou výsledky mého špatného rozhodnutí. Křivdu a zradu jsem si vyrobil sám na sobě. Zradil jsem sám sebe, své přesvědčení, že partnerství nebude dobré, a udělal jsem pravý opak. Nedůsledností, naivní vidinou, že to budu nějak zvládat, že se přes to přenesu, jsem si pěkně zavařil. A ještě jednoho velkého pochybení jsem se dopustil, že dcera nenosí moje příjmení. Jmenuje se po matce, a to je příjemní po jejím bývalém manželovi. Tehdy jsem nevěděl, jak hodně záleží na jméně a příjmení.

Zuby nehty jsem se bránil sňatku s matkou své dcery. A to jsem ke všemu ještě věděl, že to zkoušela na některé moje kolegy, kteří mi říkali, bacha na ni. Byl jsem v té době mladý, hmotně zajištěný, pro ni takzvaně dobrá partie. Měla z prvního manželství synka. Říkal jsem si, kluk potřebuje tátu… Vnitřní hlas mě upozorňoval, varoval, nedělej to! Přesto jsem ani neusiloval o to, aby dcera nosila moje příjmení. Dneska se na to dívám úplně jinak. Jméno není jenom formalita na papíře. Dcera měla vědět, čí je dítě.“

Přesto, že soud otci dítě do péče nesvěřil a kontakt s dcerou mu stanovil, přesto, že matka dítěte stále zkoušela vztah otce s dcerou narušovat, uvádí, že do asi třinácti let věku dcery ´to nějak šlo.´

„Nebylo to zdaleka ideální, ale vídali jsme se. Potom mi její matka napsala, že dcera je ve věku, kdy potřebuje mít více volnosti a že by ode mě bylo dobré, abych kontakty s ní omezil. To už jsem věděl, která bije. Bylo jasné, že ji chce z mého života vymanévrovat. Po určité době se projevilo, že dcera je velmi ovlivněna matkou, začala se chovat stejně jako ona. Čím méně jsme se vídali, tím méně jsme si rozuměli. Až mi jednou její matka oznámila, že mně dcera nechce už vidět a nebudeme se stýkat. Hodně mě to bolelo, ale mnohem víc to, že mi dcera o tom neřekla sama. Nedala mi možnost se k tomu vyjádřit.“

Vracíme se s Michalem k zátěžovým momentům a procházíme je znovu. Výsledkem je, že Michal se utvrdí ve svém záměru. Chce se konečně dozvědět pravdu o tom, co, jak a proč se s dcerou na celé roky odmlčeli. Jediná možnost, jak se dozvědět pravdu, je oslovit dceru, vyzvat ji, aby se sešli a aby mu do očí objasnila, co se stalo. „Přeji si, aby svým souhlasem ke schůzce dala šanci nám oběma. Rád bych jí otevřel své srdce, možná jsem to neuměl v míře, jakou potřebovala.“

Probíráme možnosti, jak to nejlépe udělat, jaká volit slova, aby z nich bylo jasné, že se mu stýská a že ji má pořád rád. Je to dojemný okamžik, tečou slzičky.

Ptám se, jak se on sám změnil v důsledku prožitých událostí? „Naučil jsem se nemávat nad věcmi rukou. Naučil jsem se vážit si fungujícího partnerství a dobrých vztahů. V souvislosti s onemocněním a místem, které bylo zasaženo, jsem si uvědomil, že od samého začátku jsem šel proti sobě nejen jako člověk, ale i jako muž.“

A ještě jedna otázka zazněla. Co jste se o sobě dozvěděl z této zkušenosti?

„Nebyl jsem dost vděčný a pokorný. Obelhával jsem sám sebe, ale přivedlo mě to na cestu, kde vděčnost a pokora jsou nezbytné. Učím se vnímat více své potřeby, i potřeby ostatních, učím se hledat příčiny střetů a řešit je hned a nenechávat je zasmrádnout. Učím se mít rád sám sebe a odpouštět si, což je někdy to nejtěžší. Učím se vážit si sám sebe a nekrčit se v koutě, a čekat, že mě tam někdo půjde hledat. Nejspíš se to tak mělo stát. Měl jsem si tím projít, abych poznal, že důsledek má vždycky svoji příčinu,“ uzavírá Michal rekapitulací svůj příběh.

Intuice je náš nejlepší rádce a nejspolehlivější spojenec. Můžeme se na ni spolehnout, protože vyvěrá z moudré podstaty naší osobnosti. To, co Michal vypravoval o tom, jak se neposlechl a dělal všechno proti sobě, potvrzuje, že někde hluboko uvnitř sebe všechno víme. Cítíme, co je pro nás dobré, a co není. Pokud neposlechneme ten tichý intuitivní hlásek a necháme se překřičet rozumem, přivádíme si do života bolest svými špatnými, pochybnými rozhodnutími, jejichž následky pak musíme také přijmout a nést.