Můj blog - Vaše příběhy


vloženo: 17. 06. 2019

Tímto článkem bych ráda navázala na články staršího data, v nich byla řeč o potížích, jež se vyskytují u dětí, a jejich nejčastější příčiny. Tak trošku, jak už jste asi poznali, se tady stavím do role advokátky či obhájkyně dětí. Má to svoje důvody, přičemž ten hlavní tkví v tom, že děti samy si pomoci nesvedou. Jsou až příliš často doslova vydané na pospas projevům neznalosti, necitlivosti a projekcím zoufalosti dospělých. Doufám tedy, že při čtení článků si někteří dospělí uvědomí věci s tématem souvisejícími a třeba si sami v sobě cosi přehodnotí.

Při své práci terapeutky slýchávám od lidí tak otřesné vzpomínky a popisy jejich dětství, že nad nimi někdy až rozum stojí a srdce usedá. A také proto, že s pár dětmi jsem pracovala a viděla, co na nich dospělí„svedou“ napáchat za škody, včetně mých vlastních vnoučat. To mám pak přímo z první ruky.

Rodiče něco podobného neradi přiznávají, avšak nelze popřít či zamést pod koberec, že problémy dětí jsou častou známkou toho, že v rodině není něco v pořádku a dítě „jenom“ reaguje. Problémy dětí bývají vyvolány například tím, že rodiče či jeden z nich, nebývají (nebývá) často doma. Dítě tím strádá, nevytváří si větší citový vztah k „věčně“ nepřítomnému rodiči. Anebo se stává, že dítě svým nevhodným chováním (reakcí na okolnost) vyvádí věci, jimiž se vlastně podvědomě rodičům (rodiči) mstí, aby na sebe upozornilo dle „pravidla“ cokoliv je lepší, než nic. Už jsme si v předešlých pojednáních řekli, že impulsem ke změně chování dítěte může vést trvalé psychické přetěžování, neúměrné nároky na dítě, jimiž si rodiče „vybíjejí“ svoji přílišnou ctižádost, již staví na první místo. Děti bývají pak trestány bez snahy jim porozumět, pochopit jednoduchou rovnici, totiž tu, že každá akce vzbuzuje reakci. Tvrdými tresty, například zákazy či dokonce bitím však dosáhnou dospělí pravého opaku toho, co zamýšleli. Dítě se zatvrdí, uzavře, všechny neprojevené emoce drží v sobě, anebo dělá ještě větší lotroviny rodičům na just. Je to dětský trest rodičům za to, jak se k nim chovají.

Nikdo z nás nemůže být bezchybným vychovatelem, ani my jsme nebyli vychováváni bezchybně, viďte. Jenomže zásadní přešlapy ve výchově a zanedbávání nebo podceňování dětských potíží mohou natolik poškodit psychiku dítěte, že náprava je později velmi těžká a zdlouhavá. Rány a bolesti zasazené rodiči se nezhojí vůbec snadno a velice často se obnažují v dospělosti, kdy se potom řeší například formou abreaktivní psychoterapie (regrese).

Velmi podstatné je uvědomit si, že ubližované malé dítě sice dospěje fyzicky, jenže (!) malé ublížené dítě v něm žije dál a člověk, byť dospělý“ se potom v některých situacích stále chová, a hlavně reaguje, jako malé dítě.

Když to potom takový dospělý člověk při terapii takzvaně rozbalí naplno, bývá velmi zřetelné, že ´nemocný´ byl (je) celý rodinný systém, celá rodina. Léčebný program by následně měli podstoupit všichni členové rodiny (otec, matka, případně i sourozenci), často i prarodiče…Už dlouho mám z práce odpozorované, že ti, kteří se vydají cestou očišťování se a osobního rozvoje, mají v rodině těžké, nezáviděníhodné postavení na straně jedné, na té druhé, a to ten lepší příklad, svým přístupem ukazují jako světlonoši jinou cestu, prošlapávají novou cestičku těm za sebou. A pionýři to nikdy neměli snadné.

Ale to jsem trošku odbočila. Samozřejmě, jsou situace, kdy musí při výchově následovat trest, aby dítě vědělo, že chybovalo, ale aby dostalo šanci se ze své chyby poučit. O takových situacích však mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že dítě například plive kolem sebe, kope do sourozenců, kouše je, vzteká se vleže nebo dupe a ječí, prostě projevuje podobnými způsoby agresi. Agresi, která má svého spouštěče. A kde jinde, než v rodinném prostředí. Jestliže rodiče dítěti nabančí, přilijí jenom oleje do ohně. Je nutné přijít na důvod podobných projevů chování dítěte. Čím dříve, tím lépe pro všechny zúčastněné, hlavně pro dítě samo. Setkala jsem se s případem malého chlapce, u něhož jsem dopátrala, že se takto projevuje proto, že byl v rodinné hierarchii odsunutý na poslední místo, mezi jím a jeho starší sestrou byl značný věkový rozdíl a na něj zkrátka rodiče nějak pozapomínali. On se s takovým postavením v rodině nechtěl smířit, tak na sebe upozorňoval. Svými záchvaty vzteku a zuřivosti chtěl prosadit také svoji vůli. Dítě zvolí jakýkoliv prostředek, aby si ho dospělí ráčili všimnout a museli se jím zabývat.

Dále tu máme třeba krádeže a lhaní. U rodičů vzbuzují tyto prohřešky hrůzu, vztek i zklamání v jednom. Z obav se ptají, proč zrovna jejich dítě něco takového provádí a bojí se, že z něho vyroste kriminálník. Přesto však i za lhaním a krádežemi stojí většinou touha po získání rodičovské pozornosti. Odborníci v takových případech říkají, že tady je třeba dát velký pozor na trestání. Protože i potrestání je svým způsobem druh zájmu, může však tím za určitých podmínek vzniknout začarovaný kruh: lhaní, trest, krádež, trest a tak dokola. Lhaní a krádeže však mohou dítěti sloužit ke změření hranic dospělých: kam až dítě může zajít, kam ho dospělí nechají zajít. Potom bychom mohli mluvit o určitém experimentu – skoro každé dítě zkouší, kam až může zajít. Jako třeba u vlčích mláďat pak musí být rodiči jasné a zřetelné vyjeveno, kde ty hranice jsou.

Znám jednu dnes už dospělou ženu, která byla jako dívenka neúměrně trestána za každou malichernost, za každou blbost: rozlité mléko, například a jiné naprosto nepodstatné dětské nešikovnosti. Vypěstovali v ní pocit viny, že ať se stalo, co se stalo, mohla za to ona. Například se zaběhl mladší sourozenec, jehož měla takzvaně hlídat, a neuhlídala. Dostala nářez prostě za všechno. Celé dětství a velkou část dospělosti v sobě nosila tuhle sklíčenost apriorního viníka a její sebevědomí kulhalo na obě nohy.

Pro dnešek končím, příště si povíme o dalším rejstříku dětských problémů (s dospělými), jakými jsou například útěky z domova, potíže s jídlem (!) a jiných strázních.

Ivana I. Píhová


vloženo: 11. 02. 2019

Osmadvacetiletá Alena si v životě prošla těžkým obdobím s následnými šrámy na duši. S nahromaděnými bolestmi už odmítala dál žít a věděla, že pomoc nepřijde sama od sebe. Hledala tedy způsoby, jak na to. A tak se naše cesty protnuly na právě tak dlouhý čas, jaký byl zapotřebí, aby se Alena vymanila ze svých stínů a aby se její duše ozdravila.

Když byly Aleně dva roky, její maminka jezdila za prací do zahraničí a malou Alenku dostala do péče babička. Babička byla sice hodná, jenže co naplat, mámu nemůže nikdo nahradit.

„Měla jsem tam postýlku se stahovací síťkou. Často jsem se u babičky budívala a do tmy volala po mámě. Místo ní přišla babička a řekla, maminka tady není, musíš zůstat u mne. Často jsem plakala a nechtěla vůbec chodit spát,“ vybavuje si Alena své rané dětství. Její starší sestra zůstávala doma s otcem, k babičce nemusela a malé Aleně nikdo nevysvětlil, proč to takto je. Chtěla být taky doma s tátou a sestrou. Cítila se osaměle a opuštěně.

O něco později se situace změnila a rodina byla zase pohromadě. Alena si však pocit opuštěnosti, odstrčenosti a osamělosti přenesla s sebou. Tento vnitřní stav duše se pak promítal do všech oblastí jejího života: do kamarádství, do vztahu se sestrou, do partnerství.

Ze středí fotografické školy Alena odešla na vysokou školu do Ostravy, ale obor, který začala studovat, neměl s fotografováním nic společného. Cítila, že to není ono, že jí to neuspokojuje.  „V té době se mi začaly dít hrozné věci. Připadala jsem i škaredá, cítila jsem úplně ztracená, nic jsem nezvládala, ani studium, ani život. Pomýšlela jsem na to, že se nebudu dál trápit, že prostě nebudu,“ popisuje otevřeně myšlenky na dobrovolný odchod ze života. Tenkrát nevěděla, co tento krajní stav způsobilo, přičítala to odchodu z fotografické školy. Jak se později ukázalo, nebyla tak daleka od pravdy. „Měla jsem tam přátele, kteří byli mojí rodinou. V Ostravě nikdo takový nebyl.“ K tomu ji za čas začalo soužit, že ostatní dívky mají kluka, ona nemá, a pak, když nějací sem tam přišli, ji trápilo, že s žádným nevydrží. Přidaly se další pochybnosti o ní samotné. „Říkala jsem si, jestli jsem vůbec normální. Do toho ještě začal zasahovat alkohol, abych se uvolnila, a taky jsem kouřila trávu. Naivně jsem si myslela, že si tím dodám sebevědomí.  Což nenastalo, bylo mi potom ještě hůře, propadala jsem se do stavů marnosti.“

V této chvíli vyprávění se začaly bouřit její potlačené emoce a objevily se první slzy. „Ne až na vysoké, už na střední škole jsme dělali mejdany, pařívali až do rána,“ říká. Když se jí zeptám, co konkrétně vyvolalo její pohnutí, řekne: „Naprostá bezradnost. Utíkala jsem k alkoholu, ke kouření trávy, ale i do náručí kluků jako k ochraně. Na chvíli jsem se cítila v bezpečí, abych po procitnutí spadla v té beznaději a bezradnosti ještě hlouběji.“

Zeptala jsem se jí, před čím konkrétně potřebovala ochránit. „Před světem. Vůbec jsem jej nechápala, ničemu nerozuměla, včetně sebe. Svět mi připadal jako nepřátelské území, neměla jsem mámu …“ vzlykne. To se přihlásila ta část dětství, kdy malá Alenka žila opuštěná od rodičů u babičky, nechápající, proč je odloučená od rodiny bez mateřského obejmutí a tátovy podpory.

Tady v tom momentě, kdy velká a nebojácná Alena se vlastními slovy dotkla svého zarmouceného vnitřního dítěte, bylo zapotřebí udělat první hojivý zásah. Potom jsme pokračovaly dál dětstvím. Vzpomínka na dobu, kdy jí bylo pět let, taky nebyla nijak utěšeným obrazem rodinného zázemí, v němž by dítě nestrádalo. Ne fyzicky nebo materiálně, to bylo v pořádku, strádalo duševně, psychicky. „Pořád se cítím trošku odstrčená, jiná, jako bych sem nepatřila.“ Pátráme po dalších příčinách tohoto její pocitu, který se jí drží zuby nehty. Objevuje se konkrétní vzpomínka v jasném obrazu: „Táta přichází domů, nese nové hodiny. Když je pověsí, vyzve nás holky, abychom mu daly pusu. Jsem už ospalá, nechce se mi k němu jít, nedám mu pusu. Táta se asi urazil, nebo co, cítím z něj, že je nějaký naštvaný. Když mě dali spát, ani za mnou nikdo z rodičů nepřišel, jako jindy.  Asi mě chtějí potrestat. Nechápu to, nerozumím tomu, proč je táta uražený. Co jsem udělala hrozného?“

Alena se opět cítí sama, třebaže obklopena lidmi. Opakuje se podobná situace, jakou už zažila. Když se ptám po dalších takových, Alena si vybaví vztah se sestrou. „My dvě jsme každá tak jiná…já jsem byla vždycky taková hodná až blbá, všechno jsem jen odkývala, podřídila se. Sestra si ze mě udělala otloukánka, mlátila mě, nadávala mi. Tohle trvalo asi tak do mých dvanácti let,“ přibližuje Alena. V tu chvíli se opět ozvou potlačené emoce, restimulované vzpomínkou na konkrétní událost. V břiše jí bije jako na poplach a na moji výzvu, aby to blíže popsala, připodobní to k bubnu, do něhož někdo silně mlátí. Zeptám se jí, co se tam konkrétně plaší, a ona na to, že potřebuje něco vykřičet, něco ´vybubnovat´. Co to je? „Potřebuju vyřvat na ségru, že je hnusná, když mi ubližuje, že zlá, sobecká, že manipuluje celou rodinu, dělá jen zle…“ Po chvíli, kdy vysloví nahlas, co chtělo být ´vytroubeno´ ven, se jí uleví a dodává: „Já vím, že je uvnitř taky nešťastná, že netrápí jenom druhé, ale i sama sebe, ale v jádru je hodná, vím to…“ O další kousek dál potřebuje říct: „Mám ji ráda i přes to, že nesouhlasím s tím, jak se projevuje. Chápu, že to jinak neumí. Byla bych ráda, kdyby se ke svému synovi chovala jako ke svému dítěti, vychovává ho babička a dědou, pro ni je jako cizí člověk…“ a v tom si uvědomí, jak se model v rodině opakuje. „Je to stejné, jako když mně vychovávala babička.“

Procházíme dál jejím dětstvím, obdobím, které nás všechny bez výjimky formuje a ovlivňuje a z něhož si odnášíme nechtěné otisky vzorů chování dospělých. Hledáme další věci, kterým malá Alena nerozumí. Například: „Nechápu, proč je táta pořád naštvaný, zakaboněný. S mámou se nebaví, dokonce cítím, jak ji odmítá (!), není mezi nimi láska. Jsme se sestrou zase u té babičky, teď obě, rodiče vídáme málo… O kousek dál: „Přichází máma a říká, tak holky můžete jít ven, ale nesmí to vědět táta…Proč by to nesměl vědět? ptám se mámy. Protože by nám to zakázal. Máma nám něco dovolí, on to zakáže, a naopak. Oni se mezi sebou nedomluví, neshodnou se, nehledají kompromis.“

Po té se Alena cítí mizerně. Vadí jí, že musí tátovi lhát, vadí jí, že ji k tomu máma nutí, přitom by mu nejraději řekla, jak to je. „Nejvíc mi vadí ta hrozná přetvářka a lhaní.“ Dostaví se silná emoční odezva, vystupující na povrch z břicha. Nyní má konečně volný průchod k projevení se. Když odezní, děláme rekapitulaci. „Připadá mi, že mi právě ty přetvářky a lhaní mi ničily život, že mě to poskvrnilo. Nic nešlo říct na rovinu, všechno tajně a postranně, aby druhý z rodičů nevěděl…máma nás hlavně nutila lhát, asi se táty bála, bála se přímého střetu s ním. Naši spolu tiše válčili a používali k tomu nás děti,“ odhaluje. Pojednou vidí ´úděl dětí´ v takové rodině, kde jsou jen šachovými figurkami v rozehrané rodičovské při i to, jak taková pokrytecká hra poznamenává každého ze sourozenců jinak. „Zatímco já jsem to nosila v sobě a skrývala to, moje sestra to svým chováním dávala hodně hlasitě najevo, i když hrozným způsobem. Byla to ona, kdo jim jasně ukazoval odraz jejich jednání.“

Tato pojmenovaná hra rodičů ji do hloubky zasáhla. Když se přes toto další „zaminované“ území přetvářek přeneseme – naštěstí jen s výbuchem emočním – dostáváme se k Aleninu partnerství. Společný jmenovatel –  přetvářka, neupřímnost, obavy se projevit, vyjevit svůj postoj, svůj názor. „Je tady tolik společných bodů.  Hlavně v začátku našeho vztahu vidím vzorec táta – máma. Opravdu jsem se podle toho, co bylo doma, chovala ke svému partnerovi. Místo upřímnosti jsem uhýbala, místo toho, abych hlavně k sobě byla upřímná a řekla, jsem unavená, nikam nepůjdu, tohle dělat nebudu, tak jsem mu vyhověla, i jako chlapovi v jeho potřebách. Popírala jsem se, jen aby on byl spokojený, zatímco já jsem se cítila bídně a pod obraz. Tak to měli naši mezi sebou. Dodnes mají, ještě o mnohem víc to poslední roky mezi nimi graduje. Hlavně u mamky je ta snaha posloužit, aby byl klid, hodně patrná. Partnerství v tom žádné není. A táta jí naproti nejde, asi neví, jak.“

Alena shledává, že její maminka dělala doma spíš služku, než cokoliv jiného. Nechtěla otce asi dráždit, takže vlastně neprosazovala žádné svoje potřeby, zapírala i ty dětské, táta se na ni nejspíš kvůli tomu zlobil, jenže si to nedokázali říct, protože nikdo nechtěl promluvit první, pokud si vůbec uvědomovali, co se mezi nimi skrytě na energetické úrovni děje. Takže Alena měla doma na očích vzorec ženy a muže, jak nemá vypadat.

Reaguje opět bříško, odtud stoupá energie do hrudníku a vyloupne se další vzpomínka. „V páté třídě jsem dostala první menstruaci. Byla jsem hodně vyspělá na svůj věk. Nevěděla jsem, o co jde, tajila jsem to možná několik let, neřekla nikomu, ani mámě ne.“ Pro slzy nemůže ani mluvit, a tak pokračujeme až za notnou chvíli otázkou, co dalšího v ní vyvolává fakt, že nikomu ani nemukla o tom, co se s ní ´děje´. „Zůstala jsem sama se svým tajemstvím. Myslela jsem si, že jsem nemocná a neměla jsem se komu svěřit. Ani babičce. Bála jsem se.“

Když přikročíme k rekapitulaci, řekne, že je to další moment, kdy jí chyběla máma, kdy se cítila jakoby vyloučená, sama, protože …´s holkama ve třídě se o těchto ženských věcech nemluvilo´ a v místě, kde žili, se kamarádila víc s klukama. „Byla jsem spíš kluk v sukních. Tím spíš jsem to v sobě dusila.“

Řetěz příčin a následků pokračuje. Tato vzpomínka je tak tíživá, že ji musíme věnovat dost času, abychom ji vyčistily a zanechaly v dětství, kam časově spadá. Následně na to se proces posune do oblasti spodní části břicha a setkáváme se s Aleniným potlačeným ženstvím, s popřenou vnitřní ženou. Stalo se to v čase, kdy začala být (trošku předčasně) ženou v jedenácti letech. Projev svého ženství popřela a dlouho nechtěla přijmout, protože nechápala a po ruce nebyl nikdo, kdo by vyjukané dívence věc vyložil. Nyní, kdy se souvislosti jasně vyjevily a poskytly odpověď (mimo jiné) na otázku, co dělá ve vztazích s muži špatně, neboť primárně to dělá špatně k sobě – sama sobě podrážela (nevědomě) nohy.

Z břicha se vzedmutá vlna potlačení rychle přetransformovala, odešla a jak s ní odcházely ty staré, zažité a neperspektivní strategie, udělalo se místo pro velikou úlevu. Vyžehlily jsme společně další tíživé období malé Aleny.

Na další cestě nás ještě zastavilo citlivé téma osamělosti, nyní už ale v jiném světle. „Měla jsem kamarádky, ale mnohem víc kamarádů. Jenže věci mě trápily a nedokázala jsem o nich mluvit, protože jsem si myslela, že by mě lidi kolem nepochopili, nebo by se mi vysmáli.“ Z čeho to odvodila, proč si to myslela? „Protože ani doma se otevřeně a přímo nikdy nemluvilo, vlastně se mně nikdo na nic neptal, nezajímal se…to mlčení mám naučené. Ušla jsem dlouhou cestu přes ty výmoly, kdy mi říkali, že jsem tlustá, škaredá, byla jsem i ve škole otloukánek, na kterého si každý dovolil. Ale našla jsem v tom po čase svoji sílu (!) a za to jsem vděčná.“

A úplně nakonec se natěsno dotkneme znovu tématu žena. Žena jako bytost, která má ze své podstaty ženství dáno tvořit. Souvislost s kreativitou a Aleninou vleklou nespokojeností z toho, kdy opustila fotografickou školu a od té doby netvořila vůbec nic. Souvislost, která pojí dvě události jejího života, totiž malé opuštěné dítě v postýlce se síťkou a její sexuální chování 18 – 20 lety včetně kouření marihuany a pití alkoholu, vidí hned.

Jak o tom mluvíme, tady (ukazuje na podbřišek) ji to citelně zasahuje. „Cítím, jak moc jsem potřebovala náruč, cítím potřebu obejmout a jde to přes ženskost, kdy jak malá, tak velká Alena potřebuje pochovat. Kouřila jsem marijánku, pila alkohol, abych ztratila zábrany. Byla jsem nadšená fotografka, opustila jsem něco, co jsem milovala. Ale příčinu nevím.“

Pojďme tomu dát přiléhavé názvy. Čím vším si ubližovala? Alkoholem, trávou, dokud byla na fotografické škole, byla ještě potřeba tvořit jakž tak naplněna. Když tohle hodila za hlavu, všechno dobré od slovesa tvořit se z jejího života vytratilo.

Vyzvu ji, aby zkusila najít všechny motivace, které ji vedly ke zběhnutí od fotografování. „Zodpovědnost,“ vyhrkne.  Jakou to má souvislost? Nerozumím. „Nedokázala jsem dodat fotky včas, nebyla jsem zodpovědná. Nechtěla jsem tak zvaně vyrábět další lidi, kteří by na mě tlačili, abych dodala práci. Měla jsem ji moc ráda, jenomže jsem nedokázala říct, ani sobě to přiznat, že prostě práci nemám hotovou. Neuměla jsem říct, že to dělám pro radost, že mě to baví, že z toho mám krásný pocit a obrázek, ale netlačte na mě, nechtějte po mně termíny. Tím, že jsem jim to nevysvětlila, tak oni si vtvořili domněnku, že jsem nezodpovědná. To byl hlavní důvod, proč jsem to opustila. Pak jsem se ani nechtěla vracet do té vsi, protože mě měli lidi spojenou s tím focením, a všichni by se mě na to ptali, všichni by ode mě něco očekávali. To mi bylo nepříjemné. Potíž byla v tom, že jsem z toho pak byla celá divoká, že nedokážu vyjádřit, co v sobě mám, co cítím…“

Utekla od toho, co ji těšilo. Utekla před pohledy lidí a jejich očekáváním, protože neuměla říct, jak to má vůči fotografii nastavené. Tím svému okolí bezděčně poskytla záminku, aby si na ni vytvořilo názor nezodpovědného člověka a následně před tímto jejich pohledem nakonec vycouvala od fotografování. S vaničkou vylila i dítě, tak se tomu říká.

Vyšla z toho poznáním, že: „Vím, že jsem svoji dušičku oloupila. Udělala jsem obrovskou chybu, sama sebe i svoji duši vyvedla z rovnováhy a z té krásy, která mě těšila. Ranila jsem sama sebe, svou duši. Ale něco vám musím říct. Poslední dobou hodně myslím na to, že se k focení vrátím. Mám takové vnitřní nutkání, jakoby mě k tomu cosi přitahovalo. Chci fotit krajinu, zvířata, portréty. Už ne svatby na zakázku. Chci fotit pro svoji radost a pro tu krásu, kterou vidím kolem sebe. Pak se uvidí.“

Každé proč má své protože, a tak se musím poptat, kde že se vzala její averze k zodpovědnosti. Jestli na ni někdo někdy vyvíjel nějaký nátlak. Může to mít spojení s požadavky na ni kladenými, které nemohla splnit. Znovu nahlédneme do období, kdy jako dítě pobývala u babičky. „Babička mi často opakovala, musíš být zodpovědná! Já ti věřím, že budeš! Jak to vidím dneska, nejspíš mi to opakovala proto, že moje matka v jejích očích zodpovědná nebyla, když mně strčila k ní. Tomu slovu jsem nerozuměla a neměla jsem je ráda. Bylo pro mě bubákem. Jakmile je babička řekla, začala jsem se bát čehosi neznámého a protože jsem nerozuměla, stavěla jsem se proti tomu na zadní.“

Na časové přímce se celý projekt Aleniných motivací obnažuje. Zahází ještě dál a hlouběji, když Alena najde další souvislosti. Třeba tu se studiem, kdy těsně před poslední zkouškou studium opustila.

„Chtěla jsem odejít ze školy už v prváku, i ve druháku, který jsem opakovala, protože jsem se neučila. Obor mě nebavil, věděla jsem, že se mu nebudu věnovat. Jenže ostatní do mě hučeli jako do dubu, abych ze školy neodcházela. A já jsem ustupovala. Zase jsem se rozhodovala pod nátlakem a podle mínění druhých. Vůbec mi to tehdy nedocházelo. Když jsem se konečně rozhodla, že studium ukončím, nesmírně mi odlehlo. Cítila jsem tak svobodná. Vidím to teď tak, že tehdy konečně vygradovala moje vnitřní síla a vůle si dupnout a prosadit si svou. Rodiče moje rozhodnutí kupodivu perfektně přijali, já sama jsem nikdy nelitovala. Nepotřebuju mít vysokou školu, abych byla spokojená.“

Tak to byly ponory do hlubin Aleniny duše. Nakonec vyjádřila údiv nad tím, jak rychle se věci obnažily a vyčistily.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


vloženo: 29. 01. 2019

Lukáš pracuje jako fyzioterapeut v jednom zdravotnickém zařízení. Během praxe přišel na to, že zablokovaná místa na tělech jeho klientů se nejen stále opakují, ale že mají nejspíš jinou příčinu, příčinu, která vychází z jejich psychiky, z jejich životních postojů a reakcí na ně. Že mezi jedním a druhým je spojitost. Uvědomil si, že totéž se týká i jeho samotného a začal se o tento jev stavu psychiky a jeho manifestace na těle hlouběji zajímat.

Přišel za mnou s tímto svým poznáním, čímž mi připomenul mně samotnou kdysi před lety, kdy jsem došla praxí ke stejnému závěru: lidé mají bloky (bolavá místa) na zádech, protože jsou zablokovaní uvnitř. Dále mi Lukáš svěřil, že má mírnou sociální fobii, která se u něho projevuje ne při práci s lidmi individuálně, ale rozjede se, když se ocitne v početnější společnosti, kterou navíc nezná. „Nechci jen stát a koukat, jak mi život utíká skrze prsty,“ řekl tento mladý muž. Z jakého konce máme začít rozmotávat tohle jeho upředené klubíčko „z hadích“ nití? Co by chtěl vyřešit nejdříve, co potom? Co ho víc trápí, rozchod s ženou, nebo jeho sociální fobie? Z jakých situací se citlivý a intuitivní zrozenec ve znamení Raka takzvaně nevidí?

„Když přijde výzva, abych promluvil před lidmi. Ve chvíli mám potíže říct tři věty. Cítím rozechvění, napětí, v hlavě se mi zatmí. Mamka říkala, že jsem do pěti let vůbec nemluvil.“

Takže máme malého Lukáše nemluvu. Nechtěl, nebo se bál mluvit? Co mu bránilo se vyjadřovat? V pěti letech přece děti už normálně se okolím komunikují. Když to Lukáš nedělal, nejspíš měl k mlčenlivosti hodně pádný důvod. Ten budeme hledat.

Začínáme pátrat po situacích v jeho životě, v nichž bychom mohli objevit byť třeba zatím jen sekundární důvod jeho mlčenlivosti, nejistoty a plachosti.

„Nemohu lidem nic říkat, nemohu se s nimi volně a přirozeně bavit. Pokaždé se mi zaškrtí v krku, ztrácím myšlenky, příšerně znejistím. Tak raději neříkám nic,“ popisuje Lukáš svoje niterné pocity. Patří k nim i obavy, že ho budou lidi posuzovat a kritizovat.

Mapujeme situace. Ocitáme se na setkání s jeho přáteli, zhruba před týdnem.

Pociťuje sevření v břiše, na třetí čakře cítí jakoby zaťatou pěst. Také v krku má „typický“ knedlík. „Nemůžu ani polknout, jak mám sucho v ústech. Úplně mi to blokuje myšlení,“ říká.

Jdeme k dalšímu prožitku se společným jmenovatelem: mám něco říci před lidmi a jsem úplně vykolejený, nejspíš to nesvedu.

„Jsem na semináři. Každý má o sobě něco krátce říci. Už vím, jak to chodí, nevím, co budu říkat, potím se tím víc, čím víc se na mně blíží řada. Když se tak stane, řeknu sotva jednu větu, všichni na mně zírají a čekají, co ze mě ještě vypadne. Nejsem schopen pokračovat.“

Brání mu pocit studu a obav, že se zesměšní. A navíc, což je nové zjištění, že se vlastně ani vyjadřovat nechce. Zatím z ne příliš jasného důvodu se v tu chvíli postaví na tuhý odpor a odmítá odpovědi na moje další otázky. Je stažený, škube mu v celém těle, rychle mrká víčky a jediné, co z něho „vydoluju“ je, že se cítí mizerně. Registruji nápadnou proměnu v zabarvení hlasu…

Něco mu děsně urputně brání, abychom mohli pokračovat. Zatnuté zuby, sevřené rty, pusa zamčená na zámek…

Zkouším ho opakovaně navést. Vzdoruje, je to silnější než on. Je jisté, že čím víc míříme do hlubin jeho osobnosti, tím víc narážíme na tužší odpor. Zkušenosti říkají, že je to neklamná známka toho, že máme zacíleno správným směrem. Jenže pokud nepovolí, nikam se nepohneme. Je z něho cítit i vidět přímo obrovské napětí. Zabere až na otázku, proč se cítí v takové nepohodě? „Protože po mně chcete něco, o čem nerad mluvím.“ Následuje další proč…o tom nerad mluví? Že prý mu to přijde hloupé. Je to zřetelný manévr se vyhnout přímé odpovědi, podvědomá snaha odvést pozornost na falešnou stopu. Opakuji otázku s důrazem na to, že když bude dál zaujímat sveřepý postoj, nemůže očekávat ozdravění a svým způsobem vysvobození.

Lukáš reaguje tím, že se za to stydí, že se stydí i tady přede mnou o svém trápení mluvit. Proč se stydíte? Vybalte to konečně, kvůli tomu jste přece přišel, sám jste to říkal. Ještě notnou chvíli do něho musím „rýpat“. Vím, že cosi ukrývá, jakési tajemství a nechce se k němu za živého boha dostat. Obává se, čeho vlastně? Ptám se ho na to. Co se stane? Klekne si nebe na zem, zřítí se zeměkoule z oběžné dráhy, nebo co?

„Myslím, že by se měl člověk chovat jako suverén, což já nejsem, a ne mluvit o svých slabých stránkách. Mám kamaráda, který má stejnou potíž jako já, akorát o ní vykládá. Zato já mu o té svojí neřekl nic.“ Jeho kamarád je na to ovšem mnohem lépe, než on. Ten se k tomu zná. Kdežto Lukáš to v sobě dál zazdívá, čímž si nesmírně celou věc ztěžuje. Ztěžuje si život. Říkám mu to, a přidávám: Nedivte se, že po rozchodu s vaší partnerkou nemůžete k sobě najít ženu. Nedokážu si představit takovou, kterou by bavilo s vámi mlčet nebo z vás každé vyjádření dolovat jako uhlí.“ Vím, je to tvrdé, ale s ním to jinak prostě nepůjde. Znovu opakuje, že se bojí trapnosti a zesměšnění.

Dobře, takže pojďme k situaci, kdy jste zesměšněn a ztrapněn a ocitáte se v tvrdé nepohodě. Živě si připomene zážitek ze základní školy. Je mu osm nebo devět let. Učitelka jej vyzve, aby zpíval, což tedy neochotně udělá, aby v mžiku za svůj pěvecký „výkon“ sklidil její tvrdý odsudek a následný výsměch dětí. (Už je to tady zase. Kolikrát jsem tento příběh jen s drobnými odlišnosti už slyšela!) Nezůstalo jen u toho. Tatáž učitelka jej nechala při hodině českého jazyka recitovat básničku. Vytkla mu špatný přednes i formulování slov. „Chytala mě za slova a dělala si ze mne legraci. Děti se mi vysmívaly.“

A tak s každou podobnou situací v životě se mu restimuluje (oživuje) tento starý školní záznam včetně pocitů a emocí.

Nechám ho opakovat, co právě vyslovil a popsat, jak se při tom cítil ponížený, zostuzený. „Byla to hrozná ostuda,“ říká. Jeho reakcí na vyřčená slova je úporné svírání na 3. čakře. Čí ostuda? Vaše? „Ano, moje.“ Vážně to takto vidíte? Ticho. Kdo nebo co vás do té nepohody uvrhlo? Byl jste to vy sám? „Ne. Byla to učitelka.“ Jistě. Vy sám jste si ostudu nezpůsobil. Bylo to její selhání, její ostuda. Opakuje to několikrát (což má svůj hluboký smysl). Poté pronese: „Ona to takto dělala i jiným dětem a vždycky se všechny smály.“ Tak vidíte, nebylo to namířené jen proti vám. Byla to její opakovaná chyba, její ostuda, kterou vy jste si přisvojil za vlastní. (Takovým tzv. pedagogům bych nejraději omlátila učebnici o hlavu a nenechala je dál tzv. učit a ničit děti!)

Když vzápětí řekl, že se mu ulevilo, protože to konečně ze sebe vysoukal, věděla jsem, že trošku roztál, neboť pocítil úlevu (částečně se prolomila hradba obrany).

Pokračujeme zadáním: kdy jindy se cítíte ztrémovaný, nesvůj, znevýhodněný, rozpačitý?

Ocitáme se v Lukášově předškolním věku. „Je mi pět let. Špatně mluvím, nikdo kromě mamky mi nerozumí. Pokaždé, když něco řeknu, okolí se mi směje. Mamka to raději říká rovnou za mě. Mám vadu řeči, chodím na logopedii.“

Doma ho za vadu nebili, ani jinak netrestali. Je zapotřebí, aby tyto odhalené skutečnosti přijal jako fakt o sobě, který je ovšem už minulostí, kam taky patří. V tady a teď nemá co pohledávat, je načase jej propustit.

Posouváme se ještě níže, hledáme stále společného jmenovatele. Kde to všechno začalo, kde se nachází pravá příčina?

Přes různé eskapády se dobíráme faktu, že stále „bojuje“ se svou maminkou, přesněji s jejími radami, které mu uděluje i v jeho dospělosti. Má k nim averzi, třebaže většinou musí následně uznat, že má maminka pravdu. Maminka je zacyklená vůči němu z dob jeho potíží v dětství, kdy si vyžadoval její enormní péči a starostlivost. Pro maminku je Lukáš stále malý chlapeček, který se bez jejích rad a postrkování neobejde. Lukáš na to neumí jinak reagovat, než že vnitřně vzdoruje, aby následně „poníženě“ uznal, že měla pravdu. Bojuje tak marný boj s ní i sám se sebou. Nikdy nenašel kuráž se vzepřít a říci, že si chce věci dělat po svém. Následně se obviňoval ze slabošství, o to víc se uzavíral a téměř nekomunikoval.

Uvědomuje si sílící tlak na hrudi kolem srdce a ozvalo se také levé tříslo (slabina). Je na něm znovu vidět velké vnitřní napětí a zápolení. Ačkoliv má něco na srdci, nechce si dovolit ten „luxus“ to cosi vyjádřit, vyndat to na světlo. Opět staneme před nějakou jeho osobní hradbou. Vzdoruje i mým otázkám, musím na něho zase „zatlačit“, aby ta jeho obrana povolila. Začne mu být zima (dobré znamení). Posílám ho, aby se ve svém srdci pokusil najít, co je tíží. Vidí jen tmu. Na otázku, co chybí, aby tma nebyla, naštěstí celkem bez zaváhání odpoví, že světlo a radost. Přehoupne se to do konkrétní potřeby lásky. Chybí mu láska. Právě toho se obával, obával si přiznat, že má tuhle lidskou potřebu a styděl se za ni! Ovšem musím říci, že jsem za něj všechny odpovědi na základě jeho nemnoha slov musela sestavovat do vět a souvislostí, poté je nechat ho opakovat, mimo jiné i proto, aby to mělo terapeutický účinek. Tak moc byl ztrémovaný. Čím víc jsme mířili k podstatě, tím hůře artikuloval a mluvil tak potichu, že mu nebylo téměř rozumět. Bylo třeba ho nasměrovat na to, že mu nic nehrozí, když bude mluvit nahlas, že se může beztrestně „dopustit“ hlasitého a jasného projevu!

Prodíráme se (doslova) k jeho dalším stinným místům. Jedním z těch zásadních je jeho poslední vztah se ženou, kterou měl rád a chtěl s ní založit rodinu. Ona však děti nechtěla, nenašli v tom názorovou shodu. Lukáš uvedl, že měla jeho partnerka nějaké problémy, o nichž s ním odmítala mluvit, až nakonec přestala komunikovat úplně. Věděl, že pro něho je tím pádem vztah bez perspektivy. Mrzelo ho to, avšak ve chvíli, kdy si uvědomil, že s touhle ženou rodinu nezaloží, spadl mu kámen (!) ze srdce. Odvážil se totiž navrhnout, že by bylo lépe se rozejít, což se poté také stalo a Lukáš pocítil velikou úlevu.

Procítil si ji zároveň ve chvilce, kdy o všech těchto okolnost jedné etapy svého života promluvil nahlas. Doplnil ji o své přání mít ženu, děti, zázemí a rodinný krb, kam by se mohl vracet. Dodal k tomu ještě, že maminka se tehdy vehementně snažila zorganizovat těm dvěma svatbu, čímž asi, jak se Lukáš domníval, partnerku odradila. „Dneska ale vím, že to tak mělo být. Neměli jsme být spolu, nedělalo by to dobrotu.“

Zaregistroval reakci ve slabině. Když jsem se otázala, co tím jeho slabina chce tak zvaně říci, uvedl: „Jsem nesmělý, příliš uzavřený a přecitlivělý, některé věci se mě snadno dotknou.“

Které to jsou, co se vás tak dotýkají? Nechala jsem ho je vyjmenovat. Kdy jsem viděla, jak se kouše do rtu a svírá pusu, dodala jsem: Nalijte si čistého vína, nesnažte se sám balamutit! Vidíte přece, že tahle „taktika“ se obrací celý život proti vám!

Následně se řeč stočila k tomu, jak by byl rád rozhodný, jenže stále podléhá názorům druhých a jejich radám, které přímo nesnáší. Maminka i otec, o němž mimochodem neztratil ani slovo, jsou prý oba dominantní a pořád se dohadují. On se mezi ně nevnáší, zaleze si do své ulity a má vystaráno. Ne, nebydlí už s nimi, ale i tak to jejich dohadování o návštěvách nesnáší.

Vyjde najevo, že mezi jeho základní instinkty patří být uzavřený a schovaný, neukazovat svoje nitro! Že se to nedělá, projevovat se! Proč? Protože je to nebezpečné. Ohrožující. Že bude opět zraněný a zneužitý, protože… proč? Protože zvenčí ho něco ohrožuje!

A pak to přišlo a bouchlo to jako saze v komíně, když jsem začala intenzivně vnímat, kam to všechno míří. Zeptala jsem se, zda jsou mu známa nějaká fakta o jeho narození, porodu?

„Byl jsem přidušený a porod měla mamka hrozný. Nebyl plynulý, trval dlouho, už jsem neměl kyslík a dusil jsem se.“

Mamka přišla do porodnice, ale kontrakce neměla. Porodníkům se nechtělo čekat, byl víkend, takže jí porod vyvolali injekcemi. Byl by se narodil o den později. „Dusím se a zadržuji dech. Cítím obrovské napětí. Chtějí mě vypudit násilím, ještě se nechci narodit. Chci zůstat tady, schovaný (!) v bezpečí, tady je mi dobře. Nechci do toho nebezpečného světa…nemůžu projevit svou vůli ještě zůstat, kde jsem…“

Nemohu projevit svoji vůli, vypuzují mě násilím z bezpečného místa, je nebezpečné se projevit. Příchod na svět malého Lukáše byl poznamenán touto neblahou, traumatizující událostí. Jakoby to nestačilo, maminka svoje miminko spatřila až desítky hodin po porodu a personál se k ní nechoval právě vybraně, mírně řečeno. Lukáš si přidušení přinesl s sebou, stejně tak pocit ohrožení zvenčí (jsou tam nebezpečné síly), přeneseně společnost cizích lidí mě ohrožuje, raději se neprojevím. Vada řeči, nesmělost, přecitlivělost, nedůvěra, bezpečí je jenom uvnitř (kdysi v těle matky), následně celé roky v jeho nitru. Vytvořil si tak nevědomě svůj vlastní obranný a ochranný mechanismus (bezpečný prostor) k přežití. Do tohoto scénáře k filmu jeho života patřilo i zadání: Neukážu se jim, všechno si nechám pro sebe, a nebudu se projevovat, nebudu ani mluvit.

Všechny další události v jeho životě, které byť jen minimálně souzněly s touto ranou zkušeností a s energiemi, jež se k ní pojily, v něm pochopitelně vyvolávaly stejné pocity a postoje.

Co ovšem platilo tenkrát a co mu pomohlo přežít, neplatí dnes. Je zapotřebí starou nahrávku přepsat. Je potřeba projít transformačním procesem až do konce.

Výstup z něj je příznivý, více, než jsem během procesu snad i já sama očekávala vzhledem k Lukášově tvrdošíjnému nastavení. Nacházel se v dobrém rozpoložení, hovořil velice úlevně, když popisoval, jak se mu roztáhl hrudník, jak se mu konečně dobře dýchá. „Jakoby na mě praskla nějaká obruč, co mě svírala,“ řekl, a dodal: „Takhle dobře jsem se v životě nikdy necítil.“

Přesto, že jsem na něho po celou dobu terapie zblízka viděla, pohled na jeho tvář mě najednou fascinoval. Je možné, aby během těch tří hodin mu o tolik vyrostly vousy, aby byly tak patrné, když před tím vůbec nebyly vidět? V odpověď mi přišlo vysvětlení, jako by teprve během terapie dorostl – dospěl v muže, když si prošel všemi těmi svízelnými a bolavými okamžiky svého narození, a oprostil se od nich.

Když jsem se o jeho vousech zmínila nahlas, okomentoval to slovy: „Dneska jsem objevil příčinu svých slabin a ta nejhlavnější byla v těžkém přicházení na svět. Je to ta největší změna, vlastně jsem ani nedoufal, že s tím pohnu, protože už kdysi jsem jednou těžký porod procházel při jiné terapii a nepřineslo mi to žádnou změnu.“

Pak se šel do koupelny podívat do zrcadla a uznal, že má minimálně dvoudenní strniště.

 


vloženo: 7. 05. 2018

Jako řada jiných mužů, řešil Jan vztah s manželkou, o dvanáct let mladší. Po pěti letech soužití se vztah ocitl v krizi, na křižovatce, a vtírala se otázka, jak dál a jestli vůbec ještě společně? Obecně se má za to, že první krize v manželství nastává právě po oněch pěti letech. Rozdíl ve věku partnerů se však nezdál být hlavním důvodem, alespoň ne na první pohled.

Janovi bylo tehdy 45 let, byl tedy mužem v nejlepším věku a vidina rozpadu vztahu mu tak trochu naháněla husí kůži. Byl schopen vidět závažné rozkoly mezi sebou a partnerkou. Sám pocházel z neúplné rodiny. Rodiče se rozvedli, matka od rodiny odešla s jiným mužem, oba bratři zůstali s otcem jako ti „naši filmoví“ tři chlapi v chalupě. Byl tu tak příklad, který Jan rozhodně nehodlal následovat a hledal možnosti, jak vztah zachovat.

Situace mezi manželi si vynutila vážný rozhovor mezi nimi, který se nesl asi v tomto duchu. Manželka Janovi řekla, že tak, jak dosud žili, už žít nechce, že si sice rozumějí a podporují se, jenže ze vztahu se vytratila vášeň, vznět a touha. Hodnotila jej spíše jako přátelský, než milenecký a vyjádřila názor, že on se na ni nedívá jako milenku. Ani Jan na svoji ženu takto nepohlížel. Potvrdil, že se opravdu milování ze vztahu téměř vytratilo. Mluvil o tom, že se opravdu nedokáže uvolnit a žena říká, že jí to ubližuje a trápí. Doslova uvedla, že by přece měli bez zábran na sebe ´vlítnout, ´ zatímco kolem sebe jen opatrně krouží. Dále uvedla, že by si Jan zasloužil žít s někým jiným, než je ona, s někým, kdo ho nebude zlobit. „Ano, ona má opravdu pocit, že mě zlobí a musím přiznat, že to tak vidím i já. Vyčetla mi, že stojím pořád na značce, že neví, jak se má ke mně dostat přes moje emoční bloky a třeba mě i svést, protože jsem pořád jako zaťatý,“ popsal situaci charismatický architekt.

Svatbu měli v kostele, k čemuž Jan podotkl: „Nejspíš mi nedošlo, že jsem dal slib –  odevzdávám se ti. Ale naplnit tato slova se mi bohužel ne pokaždé dařilo. Spíš jsem měl a mám pocit, že svou ženu vychovávám, poučuji ji jako zlobivé dítě.“  Jak dál popisoval, vskutku to spíš nasvědčovalo soužití dcery s otcem.

Jan dával v podstatě náhledu své ženy na sebe a na příčiny rozkolu za pravdu a byl rozhodnutý s neuspokojivým vztahem něco dělat, bez ohledu na následky. Líbil se mi jeho rovný přístup podívat se pravdě do tváře, ať bude jakákoliv. Ve chvíli, kdy se k tak radikálnímu kroku rozhodl, už pocítil uvolnění. Spatřoval v tom náznak východiska a jistý malý posun. „Manželce jsem řekl, že jí miluju, že mi na ní velmi záleží, že jsme spolu už hodně přečkali a stojíme si na pevných základech. Řekl jsem jí i to, že dokážu pochopit, co jí trápí. Vyšel jsem tomu vstříc a myslím si, že jsem se před ní vysvlékl až do naha, protože si jí velmi vážím.“

Jeho paní následně vyjádřila názor, že přestala věřit, že by to mohlo mezi nimi fungovat, a navrhla dočasné odloučené bydlení. Pak se ukáže, jestli to bude ozdravující krok. Jan její návrh přijal.

Zeptala jsem se ho, jestli jej přijal opravdu bezvýhradně. „Nechci jí tlačit, když je rozhodnutá, třeba by to byla cesta. Chci tomu nechat volný průběh. Ale zároveň si to nepřeji. Hlava mi říká něco jiného, srdce taky něco jiného. Srdce si přeje, aby zůstala, rozum říká, nech ji jít, uvidí se.“

Hlas se mu mírně zachvíval, když dodal, že i jeho paní má v hlavně patrný zmatek. „Chce bydlet odděleně, být sama, a přitom mně rozmazluje samými dobrotami a nejrůznějšími pozornostmi. Nerozumím tomu. Jako by se každý z nás obával udělat první krok.“

K intimním chvílím s manželkou následně Jan uvádí:  „Chci to rozbalit, ale nejde to. Něco mě brzdí.“ Ptám se ho, kdo má ruku na brzdě?  „Já sám. Bojím se, že zase nebudu přijatý…tak jako když jsem byl dítě…“

Jan se vydal pro radu za svým otcem a okamžik rozhodnutí popsal následovně. „Manželka odjela do Prahy. Jsem doma sám, čtu si na internetu stránky o psychologii, nacházím i vaše webovky, dělám si výpisky. Najednou se rozhoduji. Sedám na skútr a jedu za tátou. Řežeme spolu dřevo, pak mu říkám, co se děje mezi mnou a ženou. Táta mi otevřeně říká, že moje žena je příliš extravagantní (módní výtvarnice), že on by s ní žít nemohl. Říká, že už si na ni zvykl, má ji rád, vidí i její hodnoty, ale že dává za pravdu jí, i když by jako otec měl stát za mnou. Za pravdu v tom, že rozkol mezi námi se mu jeví už hluboký a že by bylo asi lepší pro nás oba toho nechat. A konečně, že by si rád poslechl i druhou stranu. Rozhovor ho podnítil k tomu, aby konečně promluvil o tom, jak nevyrovnaný vztah měli s matkou.“

Jan si dobře vybavuje jejich hádky.

„Je mi čtrnáct, jsem doma, rodiče se zase hádají, každý bydlí v jiném pokoji, nejsou spolu. Je mi z toho nanic, padají mezi nimi silná slova, nechci to, nelíbí se mi to. Krátce na to od nás máma odchází a už se nevrátí. Já s otcem zůstáváme v prázdném bytě sami.“

Situaci tehdy v jinošském věku vnímal jako podraz od matky, nicméně věřil, že to s tátou zvládnou, že táta je přísný, ale spravedlivý. „Pociťuju zradu z celé matčiny strany, od jejích rodičů, že jí v tom pomáhali. Při vystěhování věcí z bytu, všechno si odvezla, nic nám tam nenechala, babi a děda jednou prostě vletěli do bytu a všechno odvezli, ještě mě osočili, že mámu biju! Odstěhovala se do Prahy, táta krátce na to vypátral její adresu a jel si tam pro bratra, jehož si odvezla a přivezl ho zpátky.“

Malý Jeník se od malička odlišoval. Měl nápadně zrzavé až červené vlasy, pihy, děti se mu smály a pošklebovaly, učitelé ho neměli rádi. Podle nich byl nezvladatelný, neposlouchal, projevoval se příliš temperamentně. „ Ochočovali mě, ochočovali, až jsem se zaseknul, popřel sám sebe, svou přirozenost.“ Jeho vjemy z té doby jsou hodně silné a emočně podbarvené. Po chvilce přichází takzvaný aha moment, když dodává: „ Aha, tak odtud pramení to moje-  chci to rozbalit, ale nejde to, a nevím proč. Teď už tomu rozumím. Zabalil jsem to, abych měl klid od okolí, a to mi zůstalo dodnes.“ Jistě, mínil ono sevření (zabalil jsem to – zabalil jsem sebe), kvůli němuž se neuměl ani v těch nejintimnějších chvilkách projevit spontánně.

Další věcí, na kterou jsme zaměřili pozornost, byla vtištěná projekce a nechtěně převzatý vzor, který viděl doma. Ukázalo se, že to, jak matka odešla od rodiny, si malý Jeník přebral jako že je normální, když žena odchází od muže. Najednou uviděl, že prožívá nyní se svojí ženou něco velmi obdobného. „Je to ona, kdo navrhuje, abychom se přinejmenším rozdělili. Prý že jen na čas, ale já cítím, že to nebude jenom na čas, že je za tím skryté definitivní řešení, a tím je náš rozchod.“ Jan už jednu podobnou zkušenost prožil. Jeho předchozí partnerka od něho také odešla. Prý nemohla unést jeho energii, byla pro ni přímo dusivá.

Jan tuto okolnost zhodnotil sám: „Jak jsem to měl naprogramované v hlavě, tak se i dělo.“

Objevujeme a pitváme další okolnosti jejich soužití. Jan přiznává, že má potřebu ponechat si do jisté míry kontrolu a vyhovuje mu, že by manželka byla ně něm finančně závislá. Nepřeje si ani společný účet, manželce se to nelíbí, ale on ví, co dělá, protože žena dovede utratit vysoké částky například za pár luxusních bot, které pak stejně nenosí. Ne že by jí nechtěl dopřát. Považuje to však za nezodpovědné. V zásadě je hospodárný a peníze vydává rozvážně. Nachází svoji určitou nepružnost a usedlost. Usedlost ve srovnání se svou temperamentní a flexibilní manželkou, trošku i lehkovážnou. „Já se neumím tak odvázat jako ona, všechno beru moc vážně, asi ji nejspíš fakt brzdím. Mám tendence ji přimět, aby se chovala více zodpovědně, a ona mi říká, že se jí snažím přistřihnout křídla v jejím rozletu.“

Ještě jsme se zastavili u jeho operovaných kolenou. Kolena jsou symbolem pokory, neodpuštění a viny, a také nepružnosti – nepružnosti kroku. Neschopnosti vyjít a udělat kroky k něčemu jinému, jiným směrem.

Když odcházel, pravil, že to pro něho byly velmi náročné dvě hodiny a odjíždí na svém skútru relaxovat.

Za čas po něm se na terapii přihlásila jeho žena. Atraktivně a nápadně oblečená i učesaná, s výraznou barvou na vlasech a nevídaným, až extravagantním účesem, prostě nepřehlédnutelná. Na první pohled Janův naprostý protiklad. Rozdíl v jejich temperamentu bil do očí. Zatímco on budil dojem usedlejšího, rozvážného a opatrného muže, ona působila až divoce, nespoutaně, a nutno říci, z jejího zevnějšku vyzařovala snaha na sebe upozornit. Něco ve smyslu: Hej, vidíte mě? Tady jsem!

Hned v prvních větách zaznělo, proč přišla. „Nechci za sebou jednoduše prásknout dveřmi, jako to udělala kdysi Janova matka. Jana si příliš vážím, než abych od něho takto zdrhla. Nebylo by to vůči němu férové. Moc mi pomohl, vlastně mě postavil na nohy, když jsem začínala v oboru a neměla jsem žádné peníze, abych si zřídila vlastní výtvarné studio k práci, neměla jsem kontakty.  Jenže teď mám neodbytný pocit, že se náš vztah vyčerpal, vyhořel, došel na konec svých dnů.“

Pustily jsme se do práce, začaly jsme, jak jinak, v dětství.  Právě do období našeho dětství spadá většina ublížení, která si neseme s sebou do dospělého věku. V dětství se učíme hlavně příkladem, který máme denně na očích. Vštěpuje se nám to do paměti i do emoční části mozku jako nahrávka. Posléze podle tohoto nahraného záznamu jedeme na tak zvaného autopilota.

Tamara od malička slýchala na sebe převážně jen samou kritiku. Neumíš se bavit s lidmi, měla by ses změnit, podívej se na sebe, jak vypadáš, jak se chováš. Nezapadala do davu, tak na ni dav útočil. I vlastní rodina se k ní chovala podle hlavního nepsaného zákona stáda, totiž že odlišnosti se musí odvrhnout a zavrhnout. Potrestat za troufalost se lišit.

„To se odráželo i v mých vztazích. Pokaždé byly o tom, co partnerovi na mě vadí. Mně na tobě vadí, že se …vadí mi, že tohle a tamto…a to se pořád opakovalo. Ani jeden mě nepřijal takovou, jaká jsem. A pokaždé jsem nakonec volila ústup.  Říkala jsem si, třeba mají pravdu, že kdybych se uměla přizpůsobit, změnit se, že bych pak pro ně byla přijatelnější. Jenže jsem si ničím nebyla jistá, nejméně sama sebou. Trpěla jsem pochybnostmi. Bolestně jsem se prokousávala ve svých vztazích metodou pokus omyl, pokus omyl. Uvědomuji si, že jsem výrazná a koketní, to je asi vražedná kombinace. Až teprve Honza dovedl vidět i to, co je na mě a ve mně dobrého a dal mi pocítit, že si mě jako člověka i váží.“

Idylka po svatbě minula a časem se začaly rojit různé neduhy. Například ten, že Tamara naprosto nesnášela, když se jí Jan pokoušel umravňovat, jak by se měla chovat, když ji napomínal, vychovával a poučoval. To naprosto nesnášela.

A právě v době, kdy jejich partnerská krize vrcholila, potkala Tamara vysokého, hnědookého muže, na pohled jasně originálního. Okamžitě ho měla plnou hlavu. Nazvala ho Velkým impulzem zvenčí. „Když jsme se potkali, proběhla mezi námi zvláštní komunikace beze slov. Stáli jsme a civěli na sebe jako uhranutí. Jakoby zahřmělo z čistého nebe. Pěkně to se mnou zacloumalo. Nic podobného jsem totiž ještě nezažila. Tamara dál líčila tento velmi zvláštní kontakt a připustila, že je z onoho muže ´tak vyklepaná´, jak nebyla ni před maturitou. „Třesu se, když máme před schůzku. Zase mě napadají pochybnosti, že se mu nebude na mě něco líbit. Že bude něco proti mně mít, že mě nepřijme. Že se to všechno bude zase opakovat.“

I ona má hluboko v sobě vepsanou svoji osobní specifickou reakci na okolní hodnocení a souzení.

Vracíme se k setkání s ´impulsem´ zvenčí, jak nazývá onoho muže, protože si jeho náhlou přítomnost ve svém životě vyložila opravdu tak, že je to pro ni impulsem, aby konala, aby se rozhoupala. Tamara nyní vidí víc, než před chvílí. Rozvzpomíná se na detaily, vidí, jak byl oblečený a také vidí tohle: „Vůbec nic mě na něm nezaujalo, jen jsem na něho zírala a nemohla přestat. Byl jako zjevení. Najednou tam stál. Nechtěla jsem od něho ani doprovodit, vždycky jsem se cítila mnohem více ohrožená, když mě někdo chtěl doprovázet. To se pokaždé ve mně rozsvítil varovný majáček.  Mne nikdo doprovázet nebude! Já to prostě nedovolím!“

Není se pak co divit, že narážela na svou myslí vybudované mantinely a hranice. Něco jako zákaz vjezdu do jednosměrné ulice.

Přitom si Tamara na druhé straně představuje, jak by tento nový vztah měl vypadat, pokud by nastal. Má jasno. „Chtěla bych, abychom spolu chodili, randili, randění jsem si neužila. Vlastně jsem jen pořád utíkala z domova, jak se dalo. Protože jsem byla vždycky výrazná až výstřední, například nosím tuhle barvu na vlasech, vždycky se na mě někdo chytil. Každý ten začatý vztah byl mým pokusem utéci od předchozího. Jak už jsem řekla, metoda pokus omyl, pokus omyl. Vidím i tu hru o neverbální komunikaci. Mně to baví, a nemusí to nutně pokaždé skočit v posteli, z mého pohledu ne, z pohledu těch partnerů však ano. Oni vidí ten vnějšek, nevidí mě.“

Tamara si nachází, čemu už beztak byla na stopě. Ano, snaží se na sebe upozornit, chce poutat pozornost, kterou jí doma ani jinde nedávali. Ne tak, jak chtěla a jak by potřebovala. Každý jenom viděl její odlišnost, považoval ji za provokaci. Ona to však i provokace byla. Tamara nevědomě dráždila své okolí, které povětšinou reagovalo až hystericky. Nemohlo vystát její postoj, kterým jasně vysílala informaci, že ona má na to, takto se odvážně oblékat, právě takhle a ne jinak si barvit a stříhat vlasy.

Pokročily jsme ke vztahu s manželem. Samozřejmě jsem se jí zeptala, proč si svého manžela vzala? Co ji na něm zaujalo, co jí imponovalo?

„Přišel ve chvíli, kdy mi bylo hodně zle, přišel mi na pomoc. Bavil se se mnou jako s kámošem, žádné svádění, žádné koketování. V té době jsem málo vydělávala. Když to viděl, hodně moc mi chtěl ukázat jinou cestu. Byl přítel, kamarád, a já jsem si začala uvědomovat, že kromě toho je to taky muž! Když přišel s návrhem, abychom začali žít spolu, neviděla jsem v té chvíli důvod ho odmítnout. Řekla jsem si, proč ne? Přesto si musím přiznat, že pochybnosti byly, například proto, že je o hodně starší než já. Nikdy jsem neměla staršího partnera. Přišlo mi zvláštní, že někdo takový jako on si mě všiml, chtěl se se mnou bavit a dokonce se mnou bydlet, tedy žít. Jan byl pro mě sázkou na jistotu po všech těch rozchodech, co mám za sebou, zvlášť po tom posledním před ním, dramatickém, kdy došlo i na fyzické napadání. Janovu nabídku jsem rozumem přijala. Je to starší, rozumný muž, říkala jsem si. To bude dobré. “

Zazní nezbytná otázka, zda se chce s manželem rozvést? Tamara upřímně vyznává, že si tím právě není jistá, ale určitě se od něho chce dočasně odloučit. Potřebuje být sama. Má pocit, že ji vlastně vychovává, až ji to chvílemi děsně štve. „Nechápu ho, jakoby šlo o nějaký boj mezi námi o uznání, o místo na slunci. Pochopila jsem však jednu věc, po jeho boku to byla nějaká cesta za poznáním, uvědomila jsem víc sama sebe, že je to také o pokoře, o víře, o odpoutávání se od modelu, který mi nevyhovuje. Nesžila jsem se tím, že jsem vdaná žena, ani s příjmením manžela, proto jsem si po svatbě nechala i své dívčí příjmení.

Když byl manžel v Indii, stýskalo se mi po něm. Bulela jsem nad jeho pohlednicí, posílali jsme si mejlíky. Po návratu mě požádal o ruku. Nekřičel a nekřičí na mě, neubližuje mi, zajistí mě. Tři týdny poté, kdy mě požádal o ruku, mě vyhodil z bytu a se slovy, že mám jít na převýchovu k mamince. Šla jsem. On si tam pro mě přišel, omluvil se a já se vrátila. Podobná situace se opakovala ještě jednou – vyhazov, návrat. Ne, nic mu nezazlívám, odpovídá na moji otázku. „Jen mu opakuji, že přece nemůžeme dýchat jedněmi plícemi, ať mě nechá trochu žít!

První rok po svatbě jsem si psala takový deník, nebo kalendář, kdy a jak dlouho jsem s kým kde byla, abych mu dokázala, že netrávím s jinými lidmi zbytečně víc času, jak mi říkal. Pořád mě kontroloval, pořád chtěl víc mého času pro sebe, a já jsem měla pocit, že mu ho dávám dost, ale on ten pocit neměl. Nedokázali jsme se v tom shodnout. Neměli jsme stejný pohled na věc. Já potřebuju družnost, kamarády, občas si vyjít, bavit se, chtěla jsem mu ukázat, že jde žít i jinak, spontánně a s větší lehkostí.“

Podstata tohoto příběhu, kdy Tamara se staví na zadní, když jí její manžel vychovává, dělá si nároky na bezmála její všechen čas, kontroluje ji, chce po ní, aby se takzvaně chovala slušně, přeloženo víc zodpovědně, a Jan k ní má postoj jako otec, který nechce mít marnotratnou dceru, nás zavedla k biologickému otci Tamary, protože se tato vazba přímo logicky nabízela.

Prošly jsme regresně tuhle část jejího života a ukázalo se, že otce vlastně nepoznala. Od jejích devíti let se doma nevyskytoval, nebyl, a jak bez příkras uvedla, někde chlastal. Matka byla na dvě děti sama, prala se se životem a s nedostatkem hmotného zajištění pro ně jak jen uměla. Tamary představa o otci byla, že je to pán, který ji má rád, je na ni hodný a pyšný a podporuje ji. Tak by to mělo ve skutečnosti i být.

„Záviděla jsem kamarádkám, že mají tátu, i když o něm mluvily hanlivě, byl to někdo, kdo se stará. Chtěla jsem mít šťastnou mámu, jenže ta byla jen usoužená a uplakaná. Neměli jsme skoro žádné peníze, všude jen samé dluhy, nebylo o koho se opřít. Hodně jsme oba zlobili, já zejména, byla jsem hyperaktivní dítě. Máma nás občas seřezala vařečkou. Říkala, teď dělám tátu, pak se rozplakala a řekla, teď jsem máma a jdu vás ukonejšit…Nenáviděla jsem svého biologického zploditele za to, co způsobil.

Když mě otec jako dospělou před třeni lety kontaktoval, byla z něj troska. Volal mi, byl namol opilý, to jsem úplně nesnášela. Nebylo mu skoro rozumět, co říká. Pochopila jsem, že je bez peněz a chce pomoc. Řekla jsem mu, že si to musí vyřešit sám a aby mi už nevolal. Od té chvíle jsem ho přestala řešit a spadl mi balvan ze srdce. Chvíli mi trvalo, než jsem se na něj přestala zlobit. Jsem ráda, že jsem ho k sobě nepustila, nechtěla jsem tím dál trpět. Ubližovalo by mi to. Protože když jsem byla holka, moc jsem s ním chtěla být, brácha taky, říkali mu, jaký je chudáček, když nemá tatínka. Otec za námi mohl kdykoliv přijít, moc jsme si to oba přáli. Nikdy to neudělal. Několikrát se léčil ze závislosti, ale nikdy nevydržel. Už jsem si to s ním vyřešila, odpustila mu. Prostě to lépe neuměl.“

Tamara vidí ještě dál. Svému biologickému otci by nakonec i poděkovala. Za co? Za to, že si na všechno musela přijít sama, že kvůli tomu, jak bídně rodina žila, se jí otevřely oči a nabídl se jiný způsob vnímání. Dále také jiný náhled na příbuzné. Proč na ně? Protože část rodiny z otcovy strany úplně vypustila. „Tehdy nás nechali v kaši. Máma neměla ani na chleba a je to vůbec nezajímalo. Jsem ráda, že jsem je vypustila. Oni žijí v jiném světě než já.“

Bouře ve vztahu mezi Janem a Tamarou vyplavila staré bolesti. Ukázala na jejich počátek, příčinu a potom život sám, ten velký scenárista, poslal Tereze do života muže, jakého v právě daném čase potřebovala a který měl zacelit prázdno po biologickém otci. Muže, který se staral, zabezpečil ji, podpořil v její práci, a tak trochu taky vychovával, když to její biologický otec nedělal. Předal jí hodnoty, jaké má předávat otec své dceři. V rámci zákona o rovnováze jeho úloha v jejím životě skončila tím, že jí pět let dělal tátu. Jan dostal od Tamary příklad, jak žít mnohem spontánněji, odvážněji, volněji a otevřeněji. Zdá se být jasné, že oba si dali, co si měli odevzdat a že dál pravděpodobně půjde každý z nich svou vlastní cestou. Každý z nich už totiž potřebuje mít vedle sebe někoho jiného.

S oběma protagonisty jsem se měla příležitost znovu setkávat. Jan si řekl ještě o druhou terapii, při níž jsme dolaďovali, co pociťoval jako nutné a potřebné. Při té příležitosti mi řekl, že zkusili bydlet každý sám. Jan Tamaře pomáhal s uhrazením nákladů na bydlení, ale stejně to nevedlo k opětovnému soužití. Během doby odloučení si oba uvědomili mnoho dalších věcí o sobě a svém vztahu. Rozvedli se bez hořkosti.

S Tamarou jsem se viděla několikrát. Pokaždé vypadala jinak, měla jinou image, takže jsem ji třeba ani hned nepoznala a přihlásila ona ke mně. Bylo na ní patrné, jakými fázemi svého osobního růstu a vývoje prochází. Už neměla divokou barvu na vlasech, měla jiný sestřih vlasů, docela jiné oblečení. I když, stejně odlišující se od všech ostatních. Originální, vlastnoručně zhotovené. Ona prostě nikdy nebude stádní, nikdy nezapadne do davu. Naštěstí pro ni. Svoji návrhářskou oděvní tvorbu rozvíjela docela úspěšně, ukazovala mi některé ze svých návrhů.

Minulý rok (2017) zjara mi zavolal Jan a oznámil mi, že se svoji novou partnerkou čekají dítě. Rád by, abych jim pomohla s výběrem jména pro děvčátko, tedy prověřila numerologicky jejich návrhy.

Sešli jsme se za tím účelem všichni tři, já, on a jeho partnerka. Když jsem ji spatřila, myslí mi v mžiku proběhlo, ano, tohle je žena pro něho. Tvořili nádhernou, vyváženou dvojici. Byla radost na ně pohledět. Paní už byla ve vysokém stupni těhotenství a Jan z ní nespouštěl oči. Moc se těšil na dítě a dával to spontánně najevo stejně jako hrdost ke své rodině.

Někdy ve druhé polovině dubna téhož roku mi Jan poslal zprávu, že Adélka je na světě a že obě jeho zlatíčka jsou v pořádku.

Těsně před Vánocemi jsme se s Janem potkali v obchodě. Nepoznala jsem ho, až když mě oslovil a uchopil za paži. Zírala jsem v údivu na muže, který byl sice tím samým mužem, kterého jsem znala, měl však mladistvější vzhled, jakoby omládl, prozářil se, zkrátka vypadal naprosto jinak a vyzařoval úplně jiné energie. Byl očividně šťastný. Zářil. Ten tam byl usedlý, vážný pán s ustaranou tváří. Slovo dalo slovo, dostala jsem pozvání k nim domů, prý pojď na návštěvu, holky budou mít radost. Tak prostě a vřele to znělo, nedalo se odmítnout.

Zdržela jsem se u nich sotva tři čtvrtě hodinky, ale to, čeho jsem se stala svědkem, bez rozpaků nazvu zázrakem. Táta si vzal malou dcerušku do náruče, rukou objímal ženu a obě střídavě pusinkoval a tiskl k sobě. Láska z něj vyzařovala takovou intenzitou, že mě napadlo jediné přirovnání (a můžete se smát, jak chcete): Měla jsem před sebou živý obraz svaté rodiny – Madonu s dítětem a jeho otcem. Obraz dokonalého lidského štěstí mě zasáhl do hloubi mojí duše, až mi slzičky vytryskly. Možná to bylo i tím, že bylo těsně před Vánocemi. Kdo ví. Byla to bezesporu požehnaná chvíle. Každopádně jsem si odraz štěstí této rodinky odnesla jako světelný paprsek ve svém srdci. Cítila jsem se posvátně. Tenhle prožitek patří k těm, které se nezapomínají. Stejně jako nezapomínám na všechny hlavní osoby tohoto příběhu.

Ivana Inšana  PÍHOVÁ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


vloženo: 30. 04. 2018

Se sedmnáctiletou studentkou gymnázia Janou jsem se poprvé setkala před třemi roky, kdy chodila ještě na základní školu. Tehdy mě její spolužačka a shodou okolností moje vnučka upozornila, že s Janou není něco v pořádku, že se trápí, stále je smutná a plačtivá. Ukazovalo to na okolnost, kdy její maminka po smrti Janina otce přestala s dcerou komunikovat. Uzavřela se před světem do sebe a do toho těsného prostoru nevpustila ani svoji jedinou dcerku. Jana nerozuměla, nechápala, co se děje, matka jí nic nevysvětlila. Jen ji prostě odstřihla. Jana to nemohla unést. Cítila se odstrčená, nepochopená, sama. Nebylo se co divit.

Prošla jsem s ní tehdy tou její truchlivou situací, nacházela pro ni odpovědi a vysvětlení, aby si nemyslela, že jí matka odvrhla, přestala mít ráda, aby její změnu chování viděla v jiném světle a přestala mít za to, že je matčin přístup namířený proti ní samé.

Zabralo to, Jana se zase mohla napřímit a trošku volněji se nadýchnout. I komunikace s maminkou doznala mírného zlepšení aspoň v tom smyslu, že se Jana přestala cítit doma jako páté kolo u vozu. Trošičku se v rámci možností svého věku přiblížila světu své matky, udělala k ní vstřícný krok na základně porozumění, co se s její matkou děje. Pro náctiletou školačku je to safra obtížný úkol.

Uběhly právě ty tři roky, děvčata studují ve druhém ročníku gymnázia. Byla to opět moje vnučka, kdo přišel s tím, že se Jana opět v něčem zase zmítá, že vede podivné řeči, které se vnučce pranic nelíbí, nebo že Jana nemluví vůbec, zkrátka že svoji nejlepší kamarádku zase nepoznává a má o ni obavy. Za školním psychologem Jana prý jít nechce. Jde o delikátní věc, a tak se obrací o pomoc na mě. „Jana je ochotna jít na terapii k tobě. Nikomu jinému nedůvěřuje,“ řekla vnučka s odkazem na to, že toto možnost mezi sebou děvčata probírala.

Když Jana dorazila, skočily jsme do vody rovnýma nohama. Popsala mi, co se s ní děje.  Třeba hraje na piano a najednou se hystericky rozpláče. Všechno pro ni v tu chvíli zčerná. Upadne do deprese. „Přijde mi, že žiju zbytečně, že život je zbytečný, já jsem zbytečná.“

Když mi své stavy líčí, chrlí je ze sebe téměř bez nadýchnutí, jako kdyby se všeho chtěla zbavit na jeden ráz. „Přes den to v sobě dusím, nejhorší jsou večery,“ pokračuje zajíkavě. „Jak o tom mluvím, chce se mi brečet, ale teď mě ten nejhorší tlak trošku přešel.“

Ne, jenom povolilo nesnesitelné napětí. Příčina je schovaná, říkám. „To si taky myslím, že někde ve mně je to pořád,“ odvětí. Pokračujeme. „ Nemohu dělat věci, které mě těší a baví, jako je hraní na piano a na housle.“

Potřebuje se hlavně uvolnit, nepospíchat, nechtít po sobě něco, co si momentálně nemůže dát. Potřebuje mluvit pomalu, mezitím taky pořádně dýchat, vyhovět si a nechat své pocity a emoce, aby mohly naplno přijít a vyjevit se. V opačném případě by sama sobě dělala špatnou službu. Úměrně s tím, jak by se dál potlačovala, o to s větší intenzitou se všechno skrývané nečekaně přihlásí znovu a znovu.

Cítí se utlačovaná okolnostmi od chvíle, kdy se rodinná situace tak zvrtla. I když s ní matka trošku mluví, aspoň o věcech organizačních, nemůže k ní přijít, schoulit se, postěžovat si, vypovídat, ulevit si, přijít k ní pro útěchu, pohlazení. Ani v širší rodině příbuzných nikdo takový není. Ani nejlepší kamarádka jí nemůže nahradit chybějící roli maminky. Člověka v depresi pronásledují právě takové otázky, jako Janu. Jsem marná, všechno je marné. Nevím, proč tu jsem. Dokáže přemýšlet jen nad tím, že je všechno špatným navrch. Nepoznané věci jsou bubáci a my se jich bojíme. „Přemýšlela jsem nad tím, že…že…jak …“ souká ze sebe a evidentně jí nejde z pusy, co se jí honí hlavou. Vložím se do toho: že to tady zabalíš, viď. Jen to řekni, nebudeš první, od koho to uslyším.

Přitaká. Jak jsi to chtěla provést? Nadechni se a opři se do toho. „Že bych se zamkla v pokoji a předávkovala se prášky, nebo si podřezala žíly. Jednou, když jsem se koupala, ponořila jsem se ve vaně celá pod vodu a uvažovala o tom, že bych z té vany už nevstala.“ Jakmile to vyslovila nahlas, zmocnila se jí panika, chtěla od toho rychle utéct. Ne Jani, nikam neprchej, prodýchej panický atak a zůstaň v tom okamžiku. Co dál ti táhne hlavou? „Že by to možná bylo lepší, kdybych se nikdy nevynořila a nemusel snášet bolest, kterou mám.“

Vyřkla klíčové slovo bolest. Odkývala, že bolest ji děsí. Vysvětlila jsem jí, že bolest je nástroj duše, kterým k nám vysílá zprávu, že je něco velmi v nepořádku. Díky Bohu za bolest. Kdybychom jí neměli, nepoznali bychom například, jak moc je naše duše trýzněná, potažmo naše niterné potřeby.

Procházíme znovu a znovu ty chvíle, kdy leží ve vaně a napadají jí myšlenky na odchod z tohoto světa. Popisuje svůj stav. Cítí bolest, prázdnotu, beznaděj, že to nebude lepší, trochu naděje, že až to skončí, nebude už bolest a bude to pro ni lepší.

Je to pokus o tvůj únik, viď?  „Ano. Chci pryč od toho všeho. Mít už klid a pokoj od trápení.“

Ležíš ve vaně, voda je příjemně teplá, nic se ti nemůže stát, tady a teď jsi v bezpečí. Můžeš v klidu povědět, co ti v tvém životě nevyhovuje? Co tě souží?

Určitě rodina, odpoví okamžitě bez rozmýšlení. „Matka se mi nevěnuje, nic o mně neví, ani jí to nezajímá, nikdy se mě nezeptá, a když sama o něčem zkusím začít, neposlouchá mě. Nedokážeme se o ničem bavit.  Je úplně jiná než já, nebo obráceně, jsem úplně jiná než ona, ale to bych snad ještě pochopila, jenže…“

Máš pocit, že o tebe nemá zájem? „Myslím si, že mě nějak má ráda, to jo. Hodně mě podporuje ve věcech, které dělám ráda, platí mi hru na piano a na housle, i doučování z matiky. Asi se snaží těmi penězi přebít nedostatek pozornosti a zájmu o mě. Asi myslí, že to tím spraví, když podpoří ty materiální věci. Jenže není schopná mě pochopit. Když něco začnu, tak mi řekne, že mě vůbec nechápe, že neví, co mi má na to říct.“

Zastavujeme se. Ptám se Jany, zdali ji někdy napadlo, že její maminka nemá v sobě tyhle kvality, nemá je s sebou, jak se tomu říká, takže není v jejích možnostech věci dělat jinak a projevovat jinak, než to dělá? Že po ní Jana chce něco, co nedostala od matky jako malé dítě, tudíž jako téměř dospělá to nemůže očekávat, už jí je matka prostě neposkytne.  Na lízátko a bonbony je pozdě. A že je opravdu asi nad její možnosti a schopnosti svou dceru pochopit?

Jana odpoví, že jí to doopravdy už napadlo. Fajn. Dodávám, že její maminka je z celé situace mezi nimi nejspíš sama nešťastná. Z toho, že ti nerozumí, že si nerozumíte. I když neřešíme přímo maminku, ale tvoje trápení, je nutné i tohle vidět. Tím, že pochopíš, se vyhneš sebeobviňování a obviňování toho druhého. Tvojí mamku to v klidu určitě nenechává. Jenže neví, že sama lepší stav taky nenastolí právě proto, že je s ním také sama a neví, jak z toho ven, jak to zlepšit. Proto dělá to, co dělá a jak to dělá. Zahrnuje tě vším, čím může. Jezdila pro tebe do tanečních, jak jsi říkala, abys neměla nepohodlí a starosti, jak se dostaneš pozdě v noci domů. To je výraz jejího zájmu o tebe. Ale byla by naivita čekat od ní něco víc. Ona to zkrátka jinak neumí vyjádřit. Je zbytečné se tím trápit. Napřed by se to musela sama naučit. Možná, kdo ví, třeba jí to jednou ukážeš.

„Už jsem s tím asi i smířená, ale je mi to líto,“ hlesne Jana.  Jistě, komu by nebylo líto, že holky žijí jen vedle sebe, ale ne spolu. Že je mezi nimi citové odcizení, propast nepochopení, kterou nemohou překlenout a nahradit hmotné výhody.

Jana vykresluje obrázek v širší rodině. Vychovávala ji a starala se o ni babička, matky maminka, protože máma a táta pořád pracovali a neměli na své jediné dítě čas. „Prakticky jsem měla jenom babičku. Mám jí ráda, ale moc se nevídáme. Už u ní taky nenacházím nějaké hlubší porozumění, je už starší. Nechápe mě, jako dřív a taky vím, že by hned letěla za mámou a všechno by jí vyzvonila. To nechci,“ popisuje Jana s tím, že to už vyzkoušela a se zlou se potázala. Matka to pak při nejbližší možnosti použila proti ní a ironicky si jí dobírala. Jana vlastně nemá, komu by jako do vrby našeptala své bolístky a svěřila svoje pocity. A kdyby mohla a bylo komu, co by to bylo?

Cítí se nenaplněná, prázdná, neví, co tady dělá, proč tady je, nemůže najít odpovědi. Uvědomuje si odlišnost od ostatních, v rodině je sama a nepochopená. „Jsem černá ovce rodiny,“ udělá závěr.

Moje milá, takové nálepkování může být až zničující. Proč černá ovce rodiny? Černou ovcí je někdo, kdo dělá rodině ostudu a hanbu, ale ty nic takového přece neděláš! Ty se „jenom“ odlišuješ od svého okolí tím, jak jsi nastavená, jaká je tvoje osobnost, tvoje kvality a způsob myšlení a vnímání.  V tom se od nich odlišuješ, vykládám jí. „Oni mě asi tak vnímají…“ Jana na to. „Může to tak být, a nemusí. Třeba je to jenom tvoje domněnka, že tě takhle vidí. Můžeš pro ně být záhada, to ano, ale bylo by dobré vzít v potaz, že vaše generace je vcelku jiná, tolik se odlišující od těch předešlých generací, že pro ně opravdu můžeš být nepochopitelná. Prvňák do páté třídy taky nepatří. A přesvědčení o tom, že jsi černá ovce rodiny, ti může hodně okopávat kotníky, pokud mu sama uvěříš.

Jdeme dál ve vykreslování Janina rodinného zázemí. Baví mě, když vidím, jak jedinci této nové generace, narozeni okolo roku 2000 a po něm, vidí do hrátek dospělých, do těch přetvářek, pokryteckých tenat, závisti plných klecí, lpění na majetku a vzájemné podrazy při jeho dělení, falešné vkrádání se do přízně za účelem získání osobního prospěchu a následného vbodnutí kudly do zad. Baví mě a naplňuje radostí, že tyhle děti na prahu dospělosti vidí s tak jasným uvědoměním do toho stále převládajícího středověkého schématu chování a myšlení. Takové lidi kolem sebe Jana mít nechce. Vůbec se jí nedivím.

Obraz rodiny není utěšený. Opravdu se v ní Jana vyjímá jako bílá vrána mezi černými. Tady nemá cenu se vůbec zdržovat. Tito lidé nestojí za ztrátu času a energie. K ničemu užitečnému by nám to neposloužilo. Cenné na tom je, co jsem uvedla v předchozích řádkách. Ono poznání, jsem jiná, mezi ně nepatřím.  A to zase souvisí s tím, že Jana hledá, kým uprostřed toho všeho je ona. A proč se narodila právě do takové rodiny. Kdo z nás si kdy nekladl, či neklade podobné otázky, viďte.

Ten, koho hledá, je ona sama, protože ona sama může být sobě rádcem i oporou. Hledat to venku je nesmysl. Je ještě moc mladá na to, aby to věděla, avšak výborné na tom je, že to cítí, tuší a hledá. Zaměřujeme se do jejího nitra. Její situace je nyní taková, že jakoby ztratila pevnou půdu pod nohama, kterou má poskytovat rodina, ale nedělá to. O to má Jana složitější a těžší pozici. Má pocit, že se jí bortí svět. Dostáváme se ke kamarádství. Kamarádi jsou v našich životech velmi důležití. Jsou to bytosti, které si volíme, vybíráme mezi všemi, a jsou těmi, kteří nás podporují, a my je. Jsou to spolupracující, nápomocné bytosti. Jejich role je nesmírně důležitá. Jak to má Jana? Má dvě velmi blízké kamarádky, tak blízké, jak jen je to možné. Potud je všechno v pořádku. Jenže, ouha, obě už mají kluky. A jak se záhy ukáže, dostáváme se na Janin tenký led.

A teď upřímně, není to jedna z věcí, která ti vadí? A neobelhávej se, nalij si čistého vína, vybízím ji.

„Nezávidím jim, že mají známost. Závidím jim, že jim někdo dává lásku,“ přiznává narovinu a záhy se jí zmocní lítost. Je moc těžké si něco takového přiznat, ale nutné, nemůžeme to obcházet. Je to klíčová věc. Pro člověka jejího věku velmi citlivá, jež ho může pěkně pocuchat. Zvlášť, když má v dodávce lásky tak velký schodek, jaký má Jana. Holky mají lásku, já ne, je někdo miluje, mně nikdo.

Právě teď potřebuje slyšet třeba tohle: Představ si, a teď ti to možná připadne nepochopitelné, co řeknu, že člověk, který ti může dát lásku, jsi opět ty sama. Člověk, který lásku může dát, je v tobě. Všechno, co chceme, můžeme dostat od sebe a ze sebe. Když to budeš hledat vně, bude to zapáchat a stejně se to brzy zkazí. Čím více lásky dáš sama sobě, tím lépe. Na tom není vůbec nic špatného. Naopak. Člověk, který se má rád, může lásku dávat. Obráceně to nefunguje. Dovol si přijmout, a od někoho výrazně staršího, jako jsem já, by to neměl být problém, že jsi krásná holka. Hezky vypadáš, jsi inteligentní, bystrá, máš velký potenciál. Pokud jde o kluky, všechno má svůj čas, a bez kluka nebudeš. Zatím pro tebe nepřišel ten správný čas. Nic ti neuteklo, nic nemáš zmeškáno.

Pro začátek je dobré najít láskyplný přístup k sobě. Když ty sama sobě projevíš lásku, budeš jí vyzařovat a následně v duchu zákona přitažlivosti přistoupí jednou ten, kdo bude na tvoje vibrace reagovat. Zatím je z tebe cítit pořádný zmatek.

Co myslíš, je dobré mít se ráda, nebo je to sobectví? „Myslím, že je to dobře,“ Jana na to. A máš se ráda? Pokrčí rameny a rozpláče se. Jeden z úkazů, že se má člověk rád, je ten, že si dovolí projevit se právě teď, v autentickém pocitu a potřebě plakat. S každou tvojí slzou odtéká z tebe to, co v sobě a s sebou nosíš. Pro teď například lítost.

Takže se nemáš ráda? Něco si vytýkáš, něco si zazlíváš? „Nepřipadá mi spravedlivé, (zadýchává se a lapá po dechu), že zraňuju lidi kolem sebe, protože jsem na ně protivná.“  Jak protivná, objasni mi to na nějakém příkladu.

„No třeba jsem se cítila hodně špatně, když jsem svojí nejbližší kamarádce musela říct, jak se cítím…“ zase nasadila vysoký rychlostní stupeň. Nepokračuj, zabrzdi, dýchej a počkej. „Když jsem jí musela říct, jak se cítím, co jsem chtěla udělat, třeba v té vaně. Už jsem nemohla jinak.“  Proč ti bylo nepříjemné o tom mluvit? „Protože vím, že jí to zaskočí, možná i vyděsí.“  Nechtěla jsi být svým trápením někomu přítěží, viď. O čem svědčí to, co jsi vyslovila?  Pramení to z toho, že ses nenaučila dělit se o svoje trápení a bolesti. Připadáš si nepatřičně, když se máš někomu svěřit. Myslíš si, že ho tím obtěžuješ. Jsi tak naučená z rodiny, v níž jsi viděla tento model chování, kdy nikoho nezajímá, čím se obírá ten druhý, co prožívá, nikoho nezajímají tvá trápení. Avšak přes tohle osobní peklo zábran ses dokázala přenést a svěřit se kamarádce. Tu to sice trošku vyděsilo, ale věděla si rady. Svěřila se mi, jaké má o tebe obavy. Jak jsem už uvedla, kamarádi jsou lidé k nezaplacení. Kdybys to neudělala, a byla s tím dál sama, kdo ví, kam by to vedlo.

V rytmické shodně s dechem opakuje mantru o přijetí toho, že se neumí dělit o bolest a trápení tak dlouho, dokut to opravdu nepřijme a nezazní to čistě bez zámlk a polykání slz. Přidáváme k tomu: škodím sama sobě. To se Janě vůbec nechce vyslovit, má knedlík v krku. Nemůže dýchat. Musím ji vyzvat, aby se posadila. Pokračujeme až pochvíli, kdy se jí dýchací cesty uvolní a je schopna mluvit. Vsedě jí to jde sice o chlup lépe, nicméně stejně jí slova v krku drhnout a škrábou, když má opakovat  – neumím se dělit o svá trápení a starosti a připadám si nepatřičně. Tak to prostě chodí. Porušit naučené tabu je vždycky hodně svízelné. Jenže jinak to nejde. Sama musí přijít na to, třeba právě při terapii, že svěřená bolest je poloviční bolest.

Když dokončíme proces přijímání (něčeho, o čem se obvykle bojíme pípnout nahlas), ptám se Jany: Zkus mi nyní říct, v čem spočívá to tvoje škůdcovství sama sobě, a jaký to má důsledek? Čím se to obrací proti tobě?

„Protože to v sobě nechávám a jen to potlačuju.“ Ano, a to je co? Pojmenuj to.   „Nevím, jak to mám nazvat.“ Popíráš něco, o čem nechceš vědět, že máš. Vzdáváš se tomu a zároveň s tím bojuješ. Tímto způsobem nemůžeš vyhrát. Takže co se stane, když to opakovaně popřeš? „Stlačí se to ve mně někam, ale stejně to někde je.“ Výborně. V které části těla to něco nejvíc vnímáš, kde to má největší intenzitu? „ Na srdci. Mám něco tíživého na srdci, nemůžu to unést.“  Znovu jí nechám tuhle větu opakovat kolem dokola, aby se její obsah zvědoměl, neboli pronikl k jejímu plnému vědomí. Sledujeme reakci na těle. Tíha na srdci trošku otupěla, nicméně je tam pořád. Přidávám k již citované mantře …a proto se o ni podělím. Je pro mě bezpečné se svěřit! Do vědomí musí proniknout i ono důležité sdělení, že je to bezpečné. Neboli když se svěřím, nejsem tím ohrožena. Musí být vyřčena a přijata návaznost. Výstupem je tady jasné sdělení: Je bezpečné a přirozené dělit se o tíhu na srdci.

Pokračujeme dále propíráním Janiných bolestí. Jenda z nejkřiklavějších je její pocit, že sem nepatří, do tohoto světa. Spustí se pláč a dusivé štkaní.  A mezi tím zazní: „A taky pořád nemůžu najít svou cestu. Něco, co by mě naplnilo a udělalo šťastnou. “ V sedmnácti či osmnácti letech jí nezná nikdo. Oni svou cestu neznají mnozí mnohem starší a životem zkušenější lidé, než je tato studentka. A mnohé z nich ani nenapadne se po ní ptát. Je vlastně úžasné, že ji hledá tahle holčina na prahu dospělosti!

Podívejme se. Takže mezi nejkřiklavějšími bolestmi není už ta láska, kterou nedostává, zato se nám okotilo téma cesty a osobního směřování po ní.

„Mám intenzivní pocit, že nepatřím mezi tyhle všechny lidi, protože nejsou schopní mi porozumět, jsou jiní než já, myslím, že necítí, co cítím já, prostě mi nevyhovují. Připadá mi, že se chovají všichni jako roboti. Když se chce někdo projevit, tak ho hned zadupou, je tak těžké v tomhle světě být…vyhrkne ze sebe celou plejádu slov zase na jedno nadýchnutí a dokončí ji slovy: „Je tak těžké být v tomhle světě sám sebou, hned ho chce společnost udusit… Ve škole, doma, všude na to narážím.“

A zraňuje tě to, viď? „Jo, je to děsný klopýtání.“

Proč jsi přišla na svět, Jano? Při své hloubavosti máš nějakou svoji odpověď. „Abych jim pomohla zase vidět? Ukázala cestu? Posvítila? ptá se nahlas sama sebe, čímž dává najevo, jak hluboce se těmito tématy zaobírá a taky zná, aspoň z části, odpovědi.

Řekla bys to tak, že tady máš nějaké poslání, určení? „Ano, asi ano. Jenže …nevím, jestli to vůbec dokážu.“

Protože to nejde tak rychle, jak bys chtěla? Protože stojíš na úplném začátku, protože takové plnění chce pořádný výcvik, který právě začínáš? A že ti to teď připadá jako neuskutečnitelné, je právě proto, že jsi tak mladá, příliš mladá, a už bys od sebe tolik chtěla. Nějaké plnění na plný úvazek!? Zase na sebe tlačíš. Nejprve se na to musíš připravit, abys to mohla vykonávat, ať bude tou cestou cokoliv. A vůbec, nejdříve ze všeho musíš napřed sama sobě rozumět, musíš se poznat i své stíny, to je podmínka, základ ke všemu konání.  Jinak bys neměla čím otevírat oči těm druhým. Teď ti to připadá beznadějné a zoufalé, ale věř mi, i tady platí, všechno má svůj čas. Jak mluvím, tečou jí slzy a bezděčně se tím čistí ta její zoufalství a beznaděj, její zmítání se v tom, v čem se nemůže při svém věku vyznat. A taky proto, že dosud neměla s kým o tom promluvit. Nebyl nikdo, komu se mohla naplno otevřít, kdo by nasvítil zatím tohle do tmy ponořené jeviště jejího života.

Jana je zatím ve stádiu metamorfózy, procesu pomalé, zato dokonalé proměny, kdy na počátku byla housenka, pak kukla a nakonec bude motýl, jenž se z tvrdé skořápky kukly musí svou vlastní silou těžce dostat, aby mohl ukázat světu svou krásu.

Všechny ty ústrky a poznané bolesti budou jednou jejím aktivem, aby mohla být lidem prospěšná, protože bude vědět, jak chutná život bez porozumění nejbližších, co stojí, když si musí vším tím protivenstvím projít a poprat se s tím, přijmout to (!) a zúročit jako někdo, kdo prošel těžkým výcvikem, aby mu bylo lehčeji na bojišti. Protože bude vědět, co je beznaděj, pocit zbytečnosti a odkud se to bere, z čeho to vzniká a na základně toho všechno postaví jednou svoji základnu. Je to hodně náročné mise, a stojí za ní odvážná a odhodlaná duše všechno toto podstoupit za cílem vyššího dobra pro sebe a následně pro lidi. Je ještě příliš brzy, zatím je nutné pracovat sama se sebou. Zatím se potácí ve svých vlastních porodních bolestech. Nabírá sílu, aby porodila samu sebe. Člověk, který nepoznal odvrácenou stranu života, a nevynaložil úsilí to změnit, nestojí za nic. Kladu jí na srdce: Ber to tedy jako cestu poznání a nabírání sil a osvojování si určitých dovednosti.

Na čele, v místě třetího oka, se jí objevila vráska. „Třeba na to nebudu úplně stačit.“  Máš o sobě pohyby?  „Hm. A mám i pochyby, že by ti druzí chtěli s tím něco dělat.“ Pochyby jsou přirozené, patří k tomu. Ale je zbytečné a hlavně předčasné se jimi zabývat, ba co víc, obtěžovat se jimi. Nejsou aktuální. Zabývej se nejprve a hlavně sama sebou. Tím, co ovlivnit můžeš už teď. Na základě čeho bys, prosím tě, chtěla a mohla mít v 17 letech nalajnovaný život?  Máš na sebe přemrštěné nároky a šviháš se zbytečně vlastním bičem.

„Odjakživa jsem všechno řešila sama, nikdo mi s ničím nepomáhal. Všechno jsem musela rozřešit, nebylo s kým se poradit, ani o výběru školy. Na druhé straně, od raných dětských let se dokážu motivovat k výkonu, ke ctižádosti…ale takhle jsem to neviděla.“

Jsou to tvé dary, tak je přijmi. Přijmi, že jsi rozhodná, samostatná, dílem i soběstačná a schopná života. Je důležité vidět svá pozitiva, ne se na sebe dívat a hodnotit se, že je všechno špatně, protože když to uvidíš jako špatné, špatné ti bude i odpovídat a ty by ses v tom pomýleném náhledu na sebe jenom utvrzovala. Máš nástroje, jak to udělat mnohem lépe. Postupně se s nimi učíš zacházet. Měj k sobě trošku úcty a lásky v tom, že zvolníš a budeš k sobě ohleduplnější. Řekni si nahlas, chci toho od sebe moc. Jsem na sebe moc přísná. Sama jsi řekla, že to tak je. Mně spíš zajímá, co je tím spodním proudem, co tě k tomu žene?

„Možná to, že když budu po sobě ještě víc dupat, budu mít víc štěstí.“ Jinak řečeno, že s větším výkonem přijde více lásky, že tím se staneš více lásky hodná? „Tak nějak, asi ano. Že když budu více usilovat…“ tak to přijde, viď, musí přijít. Takhle to asi myslíš. Jenže to se mýlíš. Láska nemá s výkonem co dělat. Naopak, čím víc budeš na sebe tlačit a prosazovat svoje chtění tím usilováním, tím méně průchozí to bude. Chce to povolit, pustit ty opratě, kterými ženeš koně do výkonu. Dovol si polevit, ne tak po sobě dupat, jak říkáš. „Ještě jinak bych to řekla. Třeba by se tím svět dřív uzdravil.“

Aha. Takže podle této tvojí teorie je to tak, že když se budeš sebemrskat ke stále většímu výkonu, svět se dříve uzdraví, zatímco ty padneš na ústa, takzvaně položíš svůj život na oltář, ano? Chápu, ve tvém věku nejeden z nás chtěl předělat svět. Omyl, takhle to nefunguje. Napřed musí člověk sám sebe „předělat“, máme-li zůstat u tohoto výrazu, teprve pak může skrze sebe působit („předělávat“) druhé.  Znáš to, jak jeden kamínek může strhnout celou lavinu? No tak vidíš, a přesně takhle je to s tím „předěláváním“ druhých. Tím, jak se odlišuješ od ostatních, čím se od nich lišíš, je vidět, že se už teď odlišuješ od davu, a s davem patrně kráčet nebudeš. Jsi originální, a jedinou proměnou  součástí  tebe samé je tvoje vlastní práce na sobě. Vědomá práce. Buď tím kamínkem, který jednou strhne lavinu. Znovu říkám, ostatní neřeš. Každý musí začít u sebe, pokud chce. Pokud ne, je to jeho volba a jeho zodpovědnost.

Říkáš, že bys ráda našla svoji budoucnost. Hledáš něco, co neznáš a poznat nemůžeš. Nikdo neznáme svoji budoucnost. Potřebuješ žít, víš, kde? „Ano, tady a teď. Když nebudu žít v přítomnosti, tak budu mít akorát strach z budoucnosti.“ Vidíš, jak to znáš. Jisté máme jenom to teď, přítomný okamžik, ten je třeba vychutnat. Trápit se v sedmnácti letech tím, co mi přinese budoucnost, je zbytečný balast, kterým si zanášíš hlavu.

Tvoje další otázka, nevím, co mám dělat, aby lidi nebyli těmi roboty, jimiž jsou, abys jim pomohla k prozření, na tu jsme už přece odpověděli. Každý z nás potřebuje projít školou života, než se dostane k tomu, co je mu určeno či souzeno, prostě k tomu svému úkolu. Nemůžeš přeskočit učednická a tovaryšská léta a rovnou se stát mistrem. Jsi ve fázi, kdy se učíš poznávat sama sebe, kdo jsi, jaká jsi, co prožíváš, jaké máš emoce a proč je máš. Učíš se na ně reagovat, to jsou základy. Tam je tvá základna, a opakuji, nehledej venku, všechno máš uvnitř sebe.

S tím přece úzce souvisí i další tvoje otázka, kdo jsi? Jsi především člověk, je to tak?  S Janou to mírně zavibruje, a tak se zeptám:  Máš potíž přijmout, že jsi především člověkem? Překvapivě rychle odvětí:  „Jsem bytost, která cítí.“ Co tedy cítíš? „Cítím, že jsem sem přišla, abych se ujala nějakého svého úkolu, ukazovat lidem cestu.“ Být příkladem a inspirací? Ano? Ano. Co bys chtěla víc? Jak víš, příklady táhnou, jsou tou nejúčinnější výukovou metodou. A přesně na tohle tě už život připravuje. K otázkám, kdo jsi, jaká jsi, jaký duch v tobě sídlí, patří poznat sebe sama, nejen v tom dobrém, ale i s těmi odvrácenými tvářemi svého Já, které má každý člověk v sobě. Takzvané stíny jsou jenom rub a líc jedné mince. Když je budeš popírat, například –  závidím holkám, že mají kluky, a já ne, pak je třeba přijmout i to, že jsi schopná závidět. Je to tvoje a popírat to by bylo hodně pošetilé. Jak se k tomu postavit už víš: přijmout to. Nebojovat. Lehnout si na hladinu a přestat kopat.