Když přišla Martina, bylo hned patrné, že vstoupila silná osobnost. Nakrátko ostřihaná, temperamentní projev a výřečnost, budila dojem, že pro ni není nic nemožné a že rozhodně není žádná „ufňukaná Uršula“.

Před necelými třemi roky se stala maminkou. Potupně začala shledávat, že není tak v úplně v pohodě a v souladu se svým mateřstvím. Začaly na ni dotírat myšlenky, že není ten mateřský typ, jaký jí její maminka předala svým předobrazem a že se s ním konfrontuje. Její maminka byla zcela závislá na svém manželovi, dětem a rodině se úplně obětovala. Martina má spíš tendence chovat se nezávisle jako její otec, do nedávné doby ještě před mateřstvím si „jela“ v mužské části své energie. Nyní oba tyto protipóly začaly na sebe narážet jako pevninské desky. Martinu to zpočátku mátlo a nevěděla, co s tím. Protože je však člověkem vědomým si určitých zákonitostí, například přenosů vzorců chování a své pocity přijímá jako zprávy, jimž se snaží porozumět, pochopila, že si potřebuje vyřešit sebe samu a bez výčitek přijmout, že není tentýž mateřský typ jako její matka. Aby toho nebylo málo, obávala se, aby nebyla jako její otec, který si svoji nezávislost bezohledně a sobecky prosadil vůči své rodině, dětem a manželce. Užíval si svůj život jakoby se ani neoženil a neměl děti. Dával sám sobě všechen čas a rodině až co zbylo. Tenhle obraz chování druhého rodiče Martinu zneklidňoval, protože jasně vnímala, že k němu částečně tíhne.

„Plácám se v tom,“ řekla, „myslela jsem si, že se to samo nějak zlomí, ale nestalo se. Samo od sebe se nestane nic,“ dodala vědoucně a pokračovala. „Nechci lítat od jednoho extrému do druhého, kdy bych nebrala ohledy na nikoho jiného, než jenom na sebe a zároveň vím, že mám dost citlivosti na to, abych to nedělala jako můj otec. Jeho modelem bylo podnikání, jeho koníčky a volný čas, rodina ho nezajímala a na druhé straně se nechci pasovat do role domácí paní, která je závislá, celé dny jen čeká, co její manžel, jako to dělala moje maminka. Potřebuju se přijmout taková, jaká jsem, bez výčitek a být ve své přirozené energii.“

Ano, to znamená oprostit se od obou vzorových tendencí pro ni nepřijatelných – být jako matka nebo otec. Najít vyváženost, střed. Podle jejího zhodnocení právě nyní k tomu nastal správný čas, cítí, že přišel zásadní zlom. Oním zlomem byl odchod maminky. Nezastírala, že sama sebe blokuje a ví o tom, stejně jako si vědoma toho, že z nějakého důvodu, který nezná, si sama nedovoluje pustit se z opratí. Od manžela by nejraději odešla, ale zároveň ji pronásledují výčitky svědomí to udělat. Chtěla by jít aspoň na půl úvazku do práce, jen nebýt doma a posluhovat a obětovat se jako její matka. „Od své sestry slyším, jak bych měla být hodná, pokorná, mírná a smířená se vším tak, jak to je. Ona je můj úplný opak, odjakživa to bylo tak, že kam jí ráno postavili, tam jí večer našli,“ líčí Martina. To není nic pro mě.“

Je jasné, že před námi stojí úkol najít jejího vnitřního sabotéra, najít onu zatím neznámou překážku. Otevíráme přístup k tomu nejprve situací, v níž je Martina přímo konfrontovaná se svými výčitkami, pochybami a pocitem bezradnosti.

Líčí situaci, kdy ráno vypravuje malou dcerku do školky. Oblékne ji, obuje a jde obléci sebe. Mezitím si dcera botičky vyzuje a svléká se. Martina ji znovu obléká a obouvá a vysvětluje jí, že už musí odjet do školky. Jenže ouha, dcera zopakuje celý proces zouvání a svlékání. Konfliktní situace je na světě.

„V tu chvíli cítím, jak bych od toho nejraději utekla, zavřela za sebou dveře a nechala ji tam, nebo si najala někoho, aby tohle oddřel za mne. Cítím se frustrovaná. Potřebuji, aby to, co dělám, mělo výsledek, jenž tohle žádný nenese. Zvyšuji na dceru hlas, pak už začnu křičet, a tím víc cítím, že tohle nedávám a chci utéct.“

Podstatou věci je, že někdo, v tomto případě její dcerka, bourá její snahu a představu o tom, jak by to mělo být. To za prvé. Za druhé, je jisté, že malé, nezáludné dítě si počíná zcela instinktivně tak, aby svoji matku na něco upozornilo. Její dcera jako dítě je ten někdo venku, kdo Martině boří snahu oblečenou a obutou dcerku dovézt do školky, ale uvnitř ní samé počínání dcerky na něco naráží, co se nechce nechat situací přeprat.

Martinu dosud nenapadlo položit si otázku, proč dítě bojkotuje její snahu? Nyní se jí tedy ptám já: Co tím asi tak dítě vyjadřuje? Martina je dotazem udivená a chvíli tápe. Ukazuju jí, jak dítě celým svým postupem mění situaci, nechce jít do školky a od matky, projevuje dětskou snahu zůstat doma. Je to tedy forma dětského neuvědomělého protestu. Máme tedy „dvě holky“, které jsou v situaci protestu jedna proti druhé; dítě bojkotuje matčinu snahu, matka se vzteká, a nejraději by dítě bojkotovala útěkem. O čem to vypovídá? Že dítě něco nechce a že podprahově stanovuje nějaký limit, je jasné. Otázkou je, na co doopravdy dítě tak zvaně útočí svoji svéhlavostí, ptám se Martiny. „Reaguje tím na moji snahu od ní utéct?“ reaguje rovněž otázkou Martina. Přihořívá, je blízko, ale ještě nehoří. Je třeba se pro odpověď ponořit ještě více do hloubky. Dítě doslova zrcadlí (odpovídá po svém) děj, který se v matce odehrává! Jakoby svým jednáním říká: vadí ti to, chceš utéct, já to vím! Ale budu tě zdržovat tak dlouho, až si uvědomíš, že utéct nemůžeš, že se k tomu musíš postavit jinak. Musím říci, že podle Martiných slov chodí její dcerka do školy ráda a dosud byly tyhle ranní výpravy bez potíží. Až nyní začala s touto pro matku nepochopitelnou strategií. Nechová se tak tedy proto, že by do školky nechtěla.

Martina popisuje svůj absolutně nejvíce vnímanou emoci ve chvíli, kdy dcerka podruhé sundá boty a začne se svlékat. Je to hlavně vztek a pocit frustrace z toho, že její snahu někdo nabourává, že jí leze do cesty jako překážka.

Někdo (něco) se jí postavilo do cesty. Jenomže tu překážku (obrazně řečeno) si do života přivodila sama. Kdyby nechtěla, dcerka by se nenarodila. Jejím příchodem na svět si do života přivedla človíčka, který je na matce zcela závislý, zatímco maminka je ve svém nastavení nezávislá tak, že tyhle dvě polohy o sebe musí nutně dřít. Martina potřebuje ze své nezávislosti ubrat a přijmout fakt, že dcerku si přivedla do života dobrovolně a nyní by se měla o svoji nezávislost se s dcerkou podělit!

Ukážeme si, že její dcerka mámu něco učí, Martina zatím ne úplně vidí, co konkrétně.

Je zajímavé sledovat, jak v Martině slova o dělení se o něco ze sebe v ní vzbuzují napětí a vzdor: prostě nechci dávat (aby mně neubylo)! Až ve chvíli, kdy si uvědomí zásadní rozdíl, že: „Mám dost nezávislosti i síly pro obě, můžu dávat ze sebe a nevadí mi to, protože chci dávat,“ se dostaví velmi příjemný pocit a ochota toto tvrzení přijmout bez námitek.

Procítit si rozdíl v přístupu k situaci je naprosto rozhodující. Jestliže nemohu změnit situaci, která mě vytáčí do vzteku a chuti utéct, musím změnit přístup k ní. To je část té lekce, kterou Martině její malá dcerka ukazuje. Pak může dojít k závěru, že se nepotřebuje vztekat, protože má velký rezervoár toho, co může ze sebe dávat, aniž by jí ubylo.

Martina dobře ví, že tohle je hra jejího ega, které si ji chce podržet celou, vlastnit ji celou, nechce se dělit. A ona by mu tuhle návnadu málem „zbaštila“ i s navijákem.

Ještě to ukotvujeme vědomím, že dítě je část své matky, což se nedá rozporovat, tak proč by nemohla dát dceři z toho, čeho má sama přemíru. Všechno tohle rozhodování je o vůli a svobodném rozhodnutí. Jak si to nastaví, takové to bude.

Tak, to bychom měli umytý první schod. Čeká nás očista dalších. Vstupujeme do chvíle, kdy Martina zjistí, že je těhotná. Zkoumáme, jak se cítila, co to s ní udělalo a jestli své těhotenství přijala, či nikoliv?

Martina otěhotněla umělým odpáděním (ze zdravotních důvodů partnera). Přála si to doopravdy, nebo to podstoupila více pro něho? V tu chvíli Martina požádá o šátek přes oči, aby nemusela bojovat se snahou je otevírat a tím situaci kontrolovat! Její ego se cítí opět ohrožené tím, že by se mělo něco odhalit, něco, co nechce dát a nad čím by jeho majitelka neměla kontrolu. „Vím, s kým chodím,“ komentuje to Martina. Ví, že v jádru se hodně podobná svému otci.

„Moment rozhodnutí byl spíš otázkou, jestli chci zůstat bez rodiny, nebo mít rodinu,“ navazuje na předchozí otázky. „Na energii rodiny jsem nebyla úplně napojená, můžu to říct naprosto upřímně, nedovedla jsem se ani napojit na myšlenku, že budu mít dítě. Možná i proto se v tom teď tak plácám, protože až teď zjišťuju, co znamení mít dítě a starat se o ně.“

Na počátku tedy rozhodně nebyla ženská touha po dítěti, nýbrž rozumová úvaha, že když chceme rodinu, znamená to přijít do jiného stavu, jinak to nepůjde. Tak se partneři dohodli, říká Martina.

Naštěstí ověřovací otázkou vyšlo najevo, že v sobě neměla v skrytu nevědoucí souhlas s tím, že když chce dítě partner, tak ona se holt (co se dá dělat) přizpůsobí. I takové případy se vyskytují a nesou později své natrpklé ovoce.

„Ne, byl v tom spíš strach z toho, že když nebudu mít rodinu, tak mi jednou zbude jen prázdnota. Pořád vidím soudržnost té rodinné jednotky, jak jsem to viděla doma, jak sedíme všichni u stolu jako smečka, že patříme k sobě (ať to bylo doma jakkoliv), že vyřešíme všechny problémy, že jsem prostě jako smečka silní. A já měla strach, že o tohle přijdu, když nevytvořím rodinu,“ líčí otevřeně Martina.

Postavila se tak do role, jaké? ptám se jí. „Až teď zjišťuju, pro co jsem se rozhodla. Pro roli převzít zodpovědnost za rodinu, i za cenu toho, že podstoupím umělé oplodnění a že se ocitnu v roli…“ vůdčí vlčice, doplním její větu. A je to tak. Martina souhlasí, vzápětí však sáhne opět do větší hloubky a pronese, že ji sice baví obraz soudržné rodiny sedící jako jeden muž kolem stolu, že smečka je silná a Martina jí „může šéfovat“, ovšem, a je tady háček. „Mně se soudržnost smečky líbila jenom tehdy, když jsem byla dítě, teď se mi to nelíbí. Nelíbí se mi, že nyní jsme já ta, která by měla být zodpovědná. Chci být v rodině, kde jsem mohla jenom přijímat a nic nemusela dávat!“ Pane jo, to jsou slova třeskutá jako led, jenže taková mají být, aby i výsledek byl pokud možno také jako led křišťálový.

Jdeme dál. Vynoří se vhled související s nedávno zemřelou maminkou. Je to příliš čerstvá událost a Martina s ní není vyrovnaná. Nebyla ani s modelem obětavé matky „až za hrob“. „Jenže maminka odešla a ta zeď se zhroutila a ty růžové brýle už nejsou růžové. „S jejím odchodem se mi zhroutila jistota, bezpečí, cítím se jakoby obnažená a do toho prázdna jsem si stoupla,“ říká.

Když se jí zeptám, co z maminčiny smrti se jí vůbec nejhůře snáší, pronese: „Že chci zůstat dítětem! Já i moje dcera jsme byly dvě děti mojí maminky, a mně se líbí, že jsem i přes své mateřství mohla být dál dítětem, přijímat, co maminka dávala, zatímco teď už jím nemohu být. Naopak, musím přijmout zodpovědnost.“ Jinými slovy řečeno, měla by dospět a starat se o dítě. Jak to má udělat, když vnitřně se cítí stále být dítětem?

Dobře, nechť je tedy v tuto chvíli nadále dítětem. Nahlížíme jejími dětskýma očima na rodinu, na rozložení sil „ve smečce“.

Martině se vnitřním zrakem promítne obraz, jak jsou obě sestry s maminkou, je s nimi ještě babička, tátova matka a jak jsou vlastně pořád samy. „Táta si cestuje s kamarády, hraje volejbal, je pryč, není s nimi. Maminka je s námi doslova zvřená doba. Neřídila ani auto, okruh její mobility a prostoru byl tak velký, co zvládla pěšky. Byla to vlastně malinká zahrádka, ohraničený prostor, kde se pohybovala. Měla potíže s dechem, to byla jedna z příčin jejího odchodu na věčnost,“ líčí Martina.

Jak vyplývá z řečeného, její maminka nemohla dost dobře dýchat v tom zúženém ohraničeném prostoru, měla kolem hrudníku jakoby krunýř, který ji svíral. Nebyla svobodná vůbec, zatímco jejím manžel byl svobodný naprosto. Rodiče žili své životy, které se vůbec a v ničem nepotkávaly.

Pokračujeme v nimravém pitvání oněch podmínek v jejím dětství. „My holky, já a ségra, jsme se taky obětovaly pro mamku. Byly jsme s ní a u ní každou chvilku, vnímaly jsme, že nás potřebuje.“ Proč jste to takto měly vůči ní nastavené? Proč jste ji nenechaly žít její vlastní život, ptám se.

„Protože ona vytvořila obraz, žiju jenom pro vás, pro svoje děti a my jsme to jako dospělé holky zopakovaly – nemůžeme ji přece nechat samotnou. Já jsem si byla vědoma toho, že to není vhodný přístup, ale beztak jsem s tím nedokázala něco udělat. Dokud maminka neodešla,“ zajíkl se jí hlas.

To je onen moment rozstřelu, který Martinu přiměl se tím vším zabývat. Ono se ani ne nadarmo říká, že přestaneme být dítětem, až když ztratíme matku. Něco na tom bude. Přispěchal můj vlastní pocit. Až když se dva roky po úmrtí mojí matky vdávala moje dcera, teprve tehdy jsem cítila, že jsem volná a dospělá, cítila jsem, jako by ze mě spadlo nějaké jho. Asi to zní dost hrozně, ale bylo to tak.

„Jsem taková jakoby ztracená, vlastně nevím, proč jsme si se sestrou myslely, že jsme povinny mamce vyplňovat její prázdnotu, její život. Snad jsme si myslely, že bude jinak nešťastná? Jenže ona byla i tak nešťastná, po celá svůj život.“

Tak vidíte. Jinak řečeno, její maminka si obě dcery připoutala k sobě, aby nebyla sama, a ony jí v tom ochotně z neznalosti věci podporovaly. Ač samy dospělé, dál hrály roli dětí, které se točí kolem máminy sukně. Veškerý smysl svého života dala jejich maminka do svých dcer, namísto toho, aby si svůj život zařídila samostatně a dcery propustila. Zřejmě to nebylo v jejích silách. Ještě uvidíme, jaký dopad mělo ono připoutání a nepropuštění dětí do dospělosti.

Pokud jde konkrétně o Martinu, ta si nalezla a pojmenovala, že mamince dávala svůj čas, svoji pozornost, svoji energii, sílu a ačkoliv si toho doteď nebyla vůbec vědoma, prohrávala tím i svoji nezávislost. Tím si vlastně nedovolila dospět a být sama sebou, zůstávala dítětem. V tom okamžiku Martina zakašle a ohlásí, že jí celou dobu, co o této oboustranné závislosti – dcer na matce a matky na dcerách – mluvíme, jí brní ruce! Dá se vcelku dobře určit, že brnění rukou souvisí se zablokovanou či potlačovanou energií, která nemže proudit ven, projevit se.

„Já jsem si vlastně nedovolila svoji sílu, nezávislost a moc (!) využít pro svůj život, ve svůj prospěch.“ Když zazní slovo veškerou svoji sílu, a já se zeptám, zda tomu tak doopravdy bylo (protože to tak obvykle není), vyjde najevo, že i přes protesty si Martina stále takzvaně trhala ze svých vkladů i pro sebe, ale jaksi tajně! „Konkrétně, když jsem si tajně udělala řidičák. Bylo to mířené proti tátovi a tajně proto, že nechtěl nikomu z nás dovolit, aby řídil auto!“

Nyní ovšem zazněla kardinální věc; řídit auto v symbolickém smyslu znamená řídit si svůj život. A co ty protesty, jaké protesty?  Martina rozpozná, že otec nechtěl připustit, aby někdo další v rodině řídil auto, protože by v tu chvíli nebyl na něm závislý a to by ho ohrožovalo. Chtěl zůstat tím svrchovaným egoistickým vládcem nad všemi.

Pokud by Martina nejednala tajně a šla rovnou s kůží na trh, co by se asi tak odehrávalo? „Dopadlo by to jako všechno ostatní, musela bych jít proti hádkám, vysvětlování, zdůvodňován a obhajování se, jako bych udělala něco špatného. Zákazy by se na mě už uplatnit nemohly, ve 22 letech mi ani nemohl vzít peníze, protože jsem si už vydělávala, ale musela bych absolvovat jako školáček řadu vysvětlování, konfrontací s jeho přesvědčením, námitkami a roztržek, které by nebraly konce. Chtěla jsem si řidičák udělat v klidu a hlavně chtěla jsem si tentokrát udělat, co chci já a nemuset se zpovídat z toho, proč to chci udělat,“ vykreslila zákulisí Martina. A dodala, že nechtěla ztrácet svou energii v konfrontacích a omezeních svých rodičů.

Takže taková skrytá forma tichého boje. Raději si to udělám tajně, abych nemusela prosazovat svou vůli proti odporu. To není dospělý přístup, to je přístup dítěte, které musí obejít rodiče, a protože to jinak nejde (s nimi), tak to udělá tajně za jejich zády. Znovu se ukazuje, že ze své dětské role Martina ještě nevyvázla. Není se zase až tak moc čemu divit, protože celé roky jí rodiče nedaly jinou možnost a jak známo, dítě si vytvoří vlastní strategii, je jedno, jakou, aby přežilo. Pitomé na tom je, že si tuhle polohu přeneseme do fyzické dospělosti, kdežto v té mentální zůstáváme na pozici dítěte.

Nahlíženo z toho úhlu pohledu, jak po sobě může Martina chtít přijmout svoje dítě a zodpovědnost za ně, když k němu sama přistupuje jako dítě? Co také jiného by se situací chtěla a mohla dělat jiného, než se také vztekat a utíkat od toho ve smyslu, když ty tak, tak já taky tak. V tomhle spočívá ono meritum věci.

Co tedy Martině brání skutečně dospět, nebo proč nechce dospět? Neví, jak to má udělat, jak se to dělá. Chce se jí plakat a taky se rozpláče, to pláče dítě v ní, které neví, kudy z toho cesta ven. Z nějakého důvodu je možná i ta varianta, že setrvávat v roli dítěte je pro ni možná stále výhodné, i když vnější okolnosti jasně promlouvají o opaku.

Musíme na to zaostřit pohled, abychom to rozlouskly.

Za maminčina života pro ni bylo velmi výhodné, že byla spolu se svou dcerkou v matčině péči. Mohla, jak říká, brát, brát, brát plnými hrstmi, materiální výhody, co sama neuměla, to za ní udělala maminka, i malou dcerku učila věci za ní samotnou, a tím ji zároveň umožňovala ponechat si značnou část své volnosti a svobody. Sama vidí, jak sobecký to byl postoj vůči matce, stejný jako u otce, jen v jiném gardu. Všechno si od mámy vzít, nepokoušet se ani ohradit vůči tomu či si prostě vzít rozhodování za sebe do svých rukou. A najednou, po maminčině odchodu, nemá malé dítě od koho brát, brát ze sebe se ještě nenaučilo, má vychovávat sama dítě a dávat ze sebe, což se jí nezamlouvá, a přitom se mučí obavami, aby nebyla takový sobec jako táta a za další, že sobě nedá nic.

Někde v tom svém dětství uvízla, zahnízděná v pohodlí a péči své matky, a nutno říci, tak trošku rozmazlená. Protože to bylo výhodné. Jenže nyní se po ní žádá, aby dospěla, což znamená, že musí svoji nedospělou Martinu najít a vyvést „na čerstvé povětří“, dovolit jí dospět! Opět hlásí, že brnění rukou zesílilo. Co vyjadřuje brnění rukou, už jsme řekli. Řeč těla je čitelná, energie nemůže ven z dlaní, ale ráda by se uvolnila! Co symbolizují dlaně? Tvořit, něco dělat. Hej, něco s tím už dělej! Je jisté, že ta zátka je utěsněná v nějakém konkrétním rozhodném období.

Martina cítí, že: „Bylo to v době, kdy jsem začala pociťovat svoji vůli a touhu být nezávislá, někde v období konec základní školy a začátku střední školy,“ uvědomuje si.

Jdeme tam. „Vstupuju do otevřené konfrontace vůči rodičům. Mamce vyčítám, že je na nás moc upnutá, že nás nenechá dýchat (!), že nemá žádné kamarádky, žádné koníčky. Mamka se staví do role oběti, brečí, kroutí se, je smutná, skleslá a reaguje tak, že ona je chudinka a my jí (já) nemáme rádi. Tátovi v této době písemně i slově vyčítám, že na nás nemá nikdy čas, nemá čas na maminku, nežijí spolu a nedávají nám prostor k samostatnosti. Taky že ji nikdy nevzal na dovolenou, tu si užíval vždycky sám, nebo na večeři, že nám nikdy nevytvoří prostor, abychom mohli dospět. Ano, moji rodiče k nám přistupovali tak, že si nás podmanili do závislosti na nich a nedovolili nám dospět,“ rozpláče se Martina tentokrát opravdu z hloubi duše. „Prosila jsem je, ať nás nechají žít. Ať si své životy řeší sami a nás nechají být, ať nás do toho netahají. Pro každého z nich jinak bylo výhodné takové chování vůči nám. Nemuseli se zaobírat vlastním vyprázdněným a nenaplněným vztahem, protože by museli vidět tu propast mezi sebou. Zatímco takhle jsme tu propast vyplňovaly my děti.“

Martina si od plic oddechne. „Vlastně když to tak vidím, tak já jsem celou tuhle dobu je prosila, aby svůj život zvládli sami, jenže oni ho nezvládli, nezvládli svoji lekci, aby šli k sobě a já abych si mohla vzít k sobě samu sebe. Bylo to rozjitřené období v té mojí pubertě, snažila jsem se udělat něco pro rodinu, pro ozdravění vztahů, nasazovala do toho svoji energii, a stavěla se do role dospělejší, než byli moji rodiče.“

Tady někde se v tom Martina ztratila, protože s rodiči nepohnula. Snažila se jim ukázat jiný model, avšak rodiče ji i její sestru drželi v šachu svým majetnickým přístupem, zakrývající jejich vlastní nedospělost. Martina zaplatila. Zaplatila tím, že se usnesla sama se sebou, že být dítětem je snazší, než být dospělá, a že než aby dělala stejné chyby, jako rodiče, zůstane raději dítětem. Nechci dospět, zní ono podvědomé zaklínací naprogramování.

Jak se v tom labyrintu má šestnáctiletá dívka zorientovat? Stojí mezi dvěma extrémy zcela rozpačitá; na jedné straně rodiče nechtějí slyšet, já jim oči neotevřu, protože nechtějí, na druhé straně účtu je přesvědčení, raději nedospěju a polibte mi všichni šos.

Brnění v jejích rukách začne výrazně polevovat v momentě, kdy vstoupíme do aktivního děje v tady a teď (jdi, a něco dělej!) a Martina starší, dospělá, se chystá vyrazit pro Martinu šestnáctiletou, aby jí doslova osvobodila, protože ta zapustila kořeny v minulosti a nechce se z ní pohnout.

„Ještě stojím a rozhlížím se, chci ještě chvílí stát a koukat a vstřebávat to, že už rodiče nebudu prosit, aby to pochopili. Nechci za sebou vléct jejich zodpovědnost, potřebuju se rozloučit (nejprve) s představou, že s nimi nic nesvedu a že to ani není můj úkol! Moment, aha, co s tím ale dál? Prosby, ne, tudy cesta nevede. Brnění rukou se dává na ústup. Opakuji, nechci s sebou dál vléct jejich zodpovědnost. Brnění rukou vymizí zcela.“ Co z rukou pustila, ptám se. Chvilku to trvá, než řekne: „Ty opratě, které jsem držela za ně. To mně vůbec nepříslušelo! A teď mi nabíhá to řízení auta, já moc ráda řídím auto. Pouštím opratě (řízení) směrem k nim. Pouštím nazpátek energii k rodičům Už jděte sami, já vás propouštím, jděte si svou cestou. Jo, je to tak, ale…“ odmlčí se. Co se děje, jaké ale? „Já to zároveň pustit tak docela nechci, vyhovuje mi někoho ovládat, protože nevím, když to pustím z rukou, co si se sebou počnu? Když jsem se zaobírala jejich vztahem, nezaobírala jsem se sama sebou. Teď budu muset?!“

Martina stojí na křižovatce, a dobře to ví. Zde se odehraje její osobní transformace, až když pohledem z druhé strany zjistí, co získá, když rodičovskou otázku nechá takzvaně už plavat. „Že mě nepotřebují. Já je taky už nepotřebuju. Možná, možná potřebuju já víc hrát tu roli než oni mně…co je to za roli?“

Otázkou na místě je, proč potřebuje vůbec hrát nějakou roli?

Najednou se Martina vnitřní vizí ocitne v dolíku, v jakési propasti (!) a cítí, že když se otočí od rodičů a propustí je, měla by vylézt nahoru na kopec a neví, jak ho vyleze. Stojí na nižší úrovni než rodiče, což je samo o sobě dost průkazné podřízené (dětské) postavení vůči nim. Vidí sebe ve věku zhruba těch šestnácti let.

Přicházíte nabídnout řešení, povzbudím ji. Nyní je v roli starší Martiny, svého dospělého já, a říká směrem k dolíku: „Proč stát dole, když můžeme stát na kopci a mít rozhled, svobodu a volnost?“  Tahle věta je odpovědí i spouštěčem emoce. Pláče. Poté podotkne, že moc ráda chodí do hor si připomínat, co vlastně ? „Miluju hory a chodím si do nich odžívat to, co jsem vnitřně nedokázala. Chodím si plnit duši.“  A je to venku. Musí se vyplakat z emoce, dokud neodejde.

Ještě to chvíli trvá, než najde Martina starší účinnou taktiku, jak dostat své mladší já z hloubky dolíku, jak ho pohnout k výstupu nahoru. „Je tam tak zabetonovaná, beru jí za ruku a ona je ráda, ale pořád se otáčí dozadu (do dětství), jakoby něco očekávala.“ Co by to mělo být? „Očekává, aby jí rodiče tu cestu požehnali, tím by ji propustili ze své rodičovského sevření a manipulativního chování. Očekává, že jí řeknou, co nikdy neřekli: už jdi sama!“

Martina potřebuje uplatnit svoje danosti. Svoji rozhodnost, sílu i moc a touhu po svobodě. Jinými slovy, uplatnit svou autoritu, aby přesvědčila své mladší já k akci. Ona je nyní pro ně autorita a má zavelet. Vždyť řekla, že se jí líbí velet. Teď je k tomu pravá chvíle a je to namístě. Její mladší se stále vzpouzí, fňuká v dolíku, manipuluje své starší Já výmluvami, že to nedá, že to nepůjde. Chce starší Martinu přeprat. Starší Martina říká, že ji tedy bude postrkovat za zadek nahoru. Já na to, že to bych rozhodně nedoporučila, protože když jí bude postrkovat, nikdy nedospěje. Je to jako maturita, nechte jí tu maturitu samostatně udělat, nechtějte ji udělat za ni, říkám a dodávám. Vy nemáte za ní odpracovat její úkol, měla byste být chytřejší a vyvinout takovou strategii, aby musela sama. Nepodlehněte její manipulaci, zkouší to na vás. Nedejte se.

Ještě chvíli se takto hraje pink ponk, než Martina starší vybere jednu z variant řešení. Ta je už na úrovni uvědomělého rozhodnutí; buď teď, nebo nikdy. Buď zavelíš, nebo ustoupíš. Prosadit vůli staršího (uč se tomu!) je jediným klíčem, jak si přiznat právo na projevení vlastní vůle!

Nakonec obě na tu horu vylezou, i když to trvá. Martina například dává svému mladšímu já limit: máš na to dvě minuty, pokud nevylezeš, odcházím. To zapůsobí a mladší Já se fofrem škrábe nahoru (i na horu). Stanou nahoře a po kochání se tím úchvatným pohledem shora a vychutnání si svobody, zbývá dokončit integrační proces – obě jsme strádaly jedna bez druhé, teď už půjdeme dál spolu a nic nás nerozdělí.

„Teď jsem teprve schopná jí říct, kukej, co tady nahoře všechno můžeš vidět! Z dolíku nebylo vidět nic, viď?“

Hluboké oddechnutí. „Mám pocit, jako bych právě teď na tu horu doopravdy vylezla. Brnění rukou je pryč, dokonce (sic) mám teplé ruce, před tím jsem je měla jako led (to mi neřekla, ale už na tom nesejde).“ Ještě pořád se však obě Já dívají do propasti pod sebou. Něco je třeba udělat, tohle není dobré postavení. Potřebují se otočit, jít od propasti pryč. Spolu, silnější, otužilejší a zralejší, vyrovnanější a úplnější. Bez potíží se tak záhy i stane.

Ukládáme do paměti změny, z nichž pro Martinu ty nejcennější jsou tyto: Moje dospělá část si dala právo prosadit svoji vůli, protože jsem měla pocit viny za to, že bych si ji měla nárokovat. Moje mladší Já vylezlo konečně nahoru, vyzrálo, převzalo zodpovědnost za sebe, přestalo čekat na něčí souhlas k akci a hlavně, ta svobodná vůle je tak silná! Nepotřebuji chodit oklikou, nepotřebuji se stydět a prosadit se a už vůbec ne ustupovat dcerce nebo se nechat rozčilovat. To mě hodně drželo v šachu.“

Poslední část, už mimo přímou terapii, je nechat věci do sebe zapadnout a usadit.

Než se pustím do vyprávění následujícího příběhu, chvilku vás zdržím u numerologie. Třebaže se jí zabývám už hodně dlouho, občas přicházejí chvíle, kdy sama stanu v opětném údivu nad dokonalou synchronicitou vesmíru. Úvodem tak můžete krátce nahlédnout  na to, jak funguje přitažlivost čísel.

Monika ke mně zavítala na terapii 8. 11. 2019. Toto konkrétní načasování vzbudilo moji pozornost vzhledem ke shodám s mými osobními čísly. Proto než jsem se pustila do vlastní terapeutické práce, udělala jsem s jejím souhlasem stručný numerologický náhled osobnosti. Monika se narodila v takový den a měsíc, které po vykrácení na jednoduchá čísla daly den a měsíc (také) mého narození. Obě data tím pádem pojí součet  čísel dne a měsíce, jehož hodnotu jsme opět měly společnou. A čísla dne a měsíce její návštěvy nám zcela zapadaly do této číselné konstelace. Magie čísel a metafyzické projevy vůbec si zase jednou zhuštěně „ zařádily“.

Potom jsme objevily, že nás mimo čísla navíc pojí jisté konkrétní místo, kde jsem já po mnoho let od dětství do dospělosti trávila hodně času a Monika o nějakou dobu později taktéž. Znaly jsme navíc i stejné lidi. Snadno jsme došly k tomu, že jsme se na onom místě míjely vlastně jen o chvíli. Musela jsem opět konstatovat, že život sám nám přináší ´úřední potvrzenky s kulatým razítkem´ o tom, že na světě je všechno jistým způsobem předurčeno, obecně i individuálně synchronizované a propojené. Nic není odděleno jedno od druhého, všechno se vším souvisí. I naše vztahy, ty současné i minulé, kdy koho potkáme, za jakých okolností se tak stane a jaké informace nám takové události přinášejí.

A nyní už k příběhu Moniky samotné.

Je adoptovaným dítětem, stejně jako její bratr. Byly jí čtyři roky, když se tak stalo. Adoptivní matka se více viděla v bratrovi a výrazně mu stranila.

Monika se v dětství necítila moc dobře. Ve škole ji děti i třídní učitelka šikanovaly pro její barvu pleti, pro její odlišnost. Učení Monice moc nešlo, hlavně matematika. Táhlo ji to k uměleckým disciplinám, ráda tančila, zpívala, chtěla hrát na housle. Okolí pro ni nemělo valné pochopení, spíš nevalné. Hlavně v rodině neměla podporu a důvěru, kterou dítě pro rozvoj svých talentů tolik potřebuje. „Oba rodiče mě shazovali i před lidmi, že jsem marná, že nic neumím a že ze mě nic nebude.“

Nevědomí by mělo být trestným činem, neboť způsobuje nejvíc utrpení, dodávám k Moničiným slovům. Následky bývají až příliš často na úrovni ponížení lidských hodnot a emočních zranění. Věřte mi, ještě hůře se to jeví zdola, z praxe, jak tyhle machiavelistické choutky praktikují i vlastní rodiče na vlastních dětech, a tím je ´pohřbívají zaživa, ´aniž to vůbec tuší.  Jsou prostě hloupí, nevědomí, slepí, nepoužívají vlastní myšlení, o srdci nemluvě. Jedou takzvaně na autopilota, naučené programy. Vidím osobní rozvoj, vývoj a posun k vyššímu vědomí u klientů, žel bohu ne už u jejich rodičů, kteří jsou mladší ročníky (mohli by vědět, kdyby chtěli) a přesto totálně nevědomí. Jednají podle nastavených automatismů, bez špetky použití vlastního rozumu a citu. Někdy mívám sžíravý pocit beznadějnosti. Vidím, jak onen vlak míří do stejných pekel mrzačení lidské psychiky.

Moničino zadání pro terapii znělo; ztroskotaly jí oba předešlé vztahy s partnery a ona se nyní obává, aby se tak nestalo i tentokrát. Její obavy jsou podložené zkušenostmi, mužům Monika nevěří, hledá odpověď na otázku, proč to tak je. Aby toho nebylo málo, obává se opakování svých vlastních minulých chyb, z nichž mnohých si je vědoma. Od mužů vnímá vůči sobě dusivou (ne)lásku. Muži ji chtějí ovládat, chtějí ji manipulovat, aby dosáhli svého, aby se musela podvolit jejich vůli.

Někde však tyto jasné opakující se tendence musely mít spouštěč. Který z mužů v jejím životě se k ní takto choval? Nejprve se vynoří druhý manžel. Monika říká, že se mu nebránila, nechala si všechno líbit, smířlivě jako nevyhnutelnost přijímala jeho despotické chování. „I jeho nevěry jsem tolerovala a přijímala“.

Tím mu umožňovala, že si s ní dělal, co chtěl, zatímco ona? „Nevážila jsem si sama sebe. Dovolila jsem mu, aby si dělal, co se mu zlíbilo, a ničila jsem se.“

Avšak bývalý Moničin manžel není oním ´prvním pachatelem´manipulativního chování k ní, které zašlo tak daleko, že: „Chtěla jsem se s ním rozvést, a on mi ze strachu, že ho opustím, udělal dítě, aby si mě pojistil, abych od něho nemohla odejít. Takhle to početí nemělo vypadat, bez mého vědomí, podvodnou cestou, říká.“

Jeho podloudný plán s dítětem mu stejně nevyšel. Monika se s ním rozvedla a zůstala už podruhé na výchovu dítěte i na život sama.

Nyní žije v partnerství, které má zatím ze všech dosavadních nejvyšší šanci obstát a vydržet, takže je pochopitelné, že Monice záleží na tom, aby se vyvarovala jak opakování svých předchozích omylů a pochybení.  Právě nyní aktivovaná a zesílená nedůvěra k mužům jakoby na Moniku ´křičí ze všech stran´a ukazuje, že nastala chvíle tuto zátěž dešifrovat, neboli zjistit, proč se to děje, a proč v takové intenzitě a s takovou naléhavostí? Kde je základ toho, že pokud jde o vztahy k mužům, blikají v Monice poplašná světýlka? „Jakoby mi říkaly stop! Nevěř, zase naletíš!“

První slovo, které ji připadne v odpověď na otázku, od koho z mužů ve svém životě pociťuje nejsilnější manipulaci, je slovo otec. Tušila jsem to, tušila to i Monika. Něco se v jejím dětství událo, co později ´udalo tón´ všem těmto jejím nemalým trampotám.

Sestupujeme do dětství.

Její adoptivní otec se k ní choval hezky do doby, než dosáhla školního věku. Začal jí mlátit, bil ji za známky ve škole, jak už zaznělo, učení jí moc nešlo. Dostavila se reakce těla, specifická bolest na vyřčená slova. Co chce bolest vyjádřit? „Už nejsi ta malá poslušná a hodná holčička (ale já chci, abys byla!)!“ zazní z jejích úst. Otec se na Monice dopouštěl hodně fyzického násilí, mlátil jí řemenem, vším možným, co mu přišlo do ruky. K tomu i máma jí třískala, ale táta se v těch exekucích vysloveně vyžíval. Bratr si vymýšlel, hodil své výmysly na Moniku, ta za něj schytala nářez, protože se věřilo víc bratrovi. „Není v tom ale jen to bití pro známky, cítím, že hlavně jim vadí, že nejsem poslušná. Ano, odmlouvala jsem, byla jsem svá, to oni nechtěli. Chtěli mít ze mě loutku. Taky se jim to částečně povedlo,“ líčí Monika. Čemu jim třískáním chtěli donutit? „Abych to přijala jako normu, abych přijala jejich svrchovanou vůli a tu svou úplně zavrhla,“ odtuší Monika. Hruď jí v ten moment zalehne balvan. Těžce nabírá dech. Také v minulosti měla potíže s dýcháním. Mívala také bolestivé křečovité stavy v zažívacím traktu, jak říká autenticky, něco se mi tam zakouslo. Hledáme, co to může konkrétně být. „Nedokážu přijmout stravu, kterou musím jíst, hlavně maso. Bijí mě, když nejím, co mám na talíři. Musím u jídla sedět tak dlouho, dokud je nesním. Pak jdu zvracet.“

Co všechno jako dítě musela polykat, kromě jídla? „Strašili mě, nutili násilím k něčemu, co jsem odmítala, manipulovali se mnou. Chtěla jsem lásku a zájem a měla jsem pocit, že si ji musím napřed zasloužit.“

Otřesné, nicméně bohužel časté. Třebaže takové děti se snaží ze všech svých sil rodičům zavděčit, nevychází to. I kdyby to byli andílci, rodiče spokojeni nebudou, protože jejich nespokojenost (s dítětem, dětmi) je jenom kouřová clona zastírající jejich vlastní nespokojenost se sebou samými. Už jsem to tady na mém webu psala několikrát; frustrovaní rodiče vychovávají frustrované děti.

„Nejvíc mi vadilo maso a největší potupa, to bylo fakt hrozné, že jsem musela jíst uzený kravský jazyk. Cítím se nesmírně ponížená…“ pokračuje Monika a vzlykne. Čím konkrétně se cítíš ponížená? „Že musím jíst ten hnus, jazyk zvířete. Cítím, jak se odpoutávám od těla.“

Duše nechce znovu zažívat hnusné pocity vyvolané donucovacími prostředky. Viděla jsem to v nejednom případě, zažila jsem to kdysi i u sebe.

Kam by nejraději odešla? „Pryč, kamkoliv, ale nemám kam, musím zůstat v těle. Často myslím na útěk, ale pokaždé dostanu strach to udělat. Drhne mi jazyk, jen to vyslovím.“

Je tady souvislost. Jaká? „Cítím ponížení, chci to odmítnout, ale nemůžu. Bojím se výprasku. Máma je zuřivá, křičí na mě, že to musím sníst. Nakonec to do sebe nasoukám.“

Monika pociťuje zvýšený tlak v nohou, rukou, prsou, celá je jakoby ´natlakovaná´ napětím.  „Chci…“ hlesne a odmlčí se. Co? „Umřít. Nechci být. Nechci s nimi být, s těmito lidmi, nemůžu s nimi vydržet žít tenhle život. Pořád mě nutí dělat něco, co nechci. Proč jsou takoví? Je to břemeno, mám pocit, že ho už neunesu.“ V mžiku se jí propojí pocity z dětství se současností. „Často myslívám na smrt i teď,“ přiznává.

Bezmoc, stav bez své vlastní moci, který pociťuje, se vztahuje k tomu, že se Monika necítí ve svém těle dobře. Bezmoc se vynoří  a zesílí vždy v přítomnosti mužů. „Dusí mě to.“

Vjemy a vize přicházejí rychle, jedna za druhou.

V jedné z nich se dostane se do svého někdejšího vtělení. Je ve Skotsku. Ocitne se u moře, je tam klid, liduprázdno, uleví se jí, cítí svobodu, štěstí. Má na sobě béžovou, volnou dlouhou halenu. Cítí slanou vodu moře, vítr ve vlasech. Procházíme touto její dávnou existencí. Vidí se a vnímá sebe jako vnitřně hodně silnou ženu, komunikující s přírodními živly. Někomu se to ale nezamlouvá, někdo nevidí rád její jinakost, její sílu. Ten někdo jakoby jí stál za zády a přál si, aby skočila z útesu, na němž sedí.

Ukáže se, že však nejde o fyzický skok do hlubiny, jako spíš o to, že by neměla stát tak vysoko ve smyslu své energické vibrace, výše svého vědění a vědomí. Jde o to svrhnout ji z tohoto postu-  trůnu  dolů, tím ji zbavit její síly a podmanit si ji. Je to kdosi v pozadí, za jejími zády.

Monika se obává otočit a pohlédnout na toho, kdo že to stojí za jejími zády, zároveň však pociťuje sílící vliv objímajícího světla, jakoby ji podporovalo a pomáhalo. Otočí se tedy a uvidí svou (adoptivní) matku.  O co jí jde? „Chce mi vyrazit moje zbraně z ruky, chce mě mít jinou, aha, (propojení současnosti) a bije mě, protože mě chce zbavit mojí síly, žárlí, protože ona tak silná není. Sice mě adoptovala, ale nikdy mě nepřijala. O chvíli později se vyjeví další obraz: „Vidím se na zemi, prosím o milost, plazím se před matkou po kolenou, ona si vzala moji sílu a já jsem malá, bezmocná, ona se pase mým ponížením…“

Jak se mohlo stát, že si Monika nechala vzít svoji sílu a tím i moc nad svým životem? Co udělala, nebo spíše naopak, co neudělala? A zase ten strach, strach, strach jako všudypřítomný činitel, limitující všechno. „Neuměla jsem použít účinně svoji sílu i moc, proto jsem o ní přišla. Matka je tady jenom symbol.

Vidím se znovu stát na té skále, rovně, hrdě, vzpřímeně, snad používám nějakou zakázanou moc, teď jsem se rozsypala úplně na prášek a padám z té skály dolů, ne ne,“ opraví se vzápětí, „to nejsem já, to je onen symbol matky, který se rozsypal, ona byla tím symbolem temnoty, cítím zase v sobě to světlo, díky jeho přítomnosti se její energie ztratila.“ Jak přečíst tuhle vizi? Co jí chce říct?„Že jsem nad ní zvítězila. I nad sebou, nad svým strachem se projevit. Mám pojednou křídla, vznáším se. Jsem světlo, to je moje podstata, temné síly nade mnou nemají žádnou převahu. Blaženost.“

Záhy ji proces zavede k jejímu vlastnímu zrození se. Není pochyb o tom, že její vědomí dobře ví, jakou cestou jít, kam ji vést, aby se věci vyjevily a objasnily. Stále musíme mít na zřeteli, a to platí obecně, že Vesmír se vyjadřuje v obrazech, symbolech a v pocitech. To všechno je jazyk univerzálního vědomí, Vesmíru, Boha, je to jazyk světla.

Takže, jsme v situaci, kdy Monika zrovna přišla na svět, bezmocně leží. „Vnímám děsnou temnotu kolem sebe, v celém prostoru, jsem jí obalená, je to děsivé, temné místo, kam jsem přišla. Je tam matka, ta, která mě porodila, ale jsem sama. Všechno mi připadá mrtvé a bezútěšné.“

Posouváme se dál. „Chci odlézt, snažím se vzdálit se od ní co nejdál, svazuje mě hrozná tíha, ale musím pryč! Cesta na tenhle svět byla hrozná, těžký porod…“ Po chvilce pokračuje. „Jsem batole, pořád je na mě nalepená ta temná hmota, těžká, ulpívá na mě, brání mi v rychlém pohybu odlézt pryč od toho všeho… Nějak to souvisí s tou jizvou, co mám na hýždi, o jejím původu nic nevím, nikdo mi nic nevysvětlil, jen to, že jsem měla otevřenou ránu…“ Naskočí jí husí kůže. Položí sama sobě otázku:  „Někdo mi ji způsobil? Jako že úmyslně, cítím za tím nekalý úmysl. Ano, úmyslně! Byl to porodník! Jsem z té tíhy vyřízená, nevím, jak s ní naložit. Jako bych nebyla ani odsud.“ Jak to, nebyla odsud? „Sama tomu moc nerozumím, jen mám intenzivní pocit, že sem nepatřím…Jo, aha, potřebovala jsem jít sem, a tuhle ženu jsem si vybrala, aby mě porodila, byla to nejrychlejší cesta, jak sem přijít.“  K čemu potřebuješ rychlost, proč na ní záleží? „Je to jinak, byla to ta nejsnadnější cesta, jak se sem dostat. Vnímám, jak právě k něčemu dochází, moje neznámá matka se s někým miluje a já vím, že budu na světě rychle, když si vlezu do těla.“ Po chvíli. „Vím, že mě něco těžkého čeká, cítím i fyzicky tíhu v břiše, bude to těžké tenhle život unést…vím, že to nakonec překonám, že to zvládnu, já jsem si to takto zvolila.“

Máš k tomu, co potřebuješ? Víš, co to je? „Moje síla, kterou jsem pozbyla, chci ji najít, najít zase cestu k sobě samé.“

Rozhostí se ticho.

Další její vize a dění se odehrávají opět v symbolech, kdy Monika svojí silou (symbolizovanou povahou č. 11 jako symbolu dvou mocných mečů, které má ve své číselné konstelaci,) roztíná své okovy (tlak v zápěstích pojmenovala jako okovy na rukách) , osvobozuje se svými danými nástroji (zbraněmi) a bere si svoji někdejší sílu zpátky. Temnota bledne a vytrácí se. Monika úlevně vydechuje.

Následující krok hned poté ji zavede k silnému stromu. Ví, že do něj má vejít. Vstupuje tedy a hle, stojí tady trůn jako symbol vládnutí a moci. Čeká na ni. Nad sebou cítí Monika jakousi vyšší vlídnou moc, vidí celou scénu v bílém, zářivém světle. „Vidím shůry světlo a vnímám více bytostí, jdou ke mně, celý výjev vidím v bílém světle. Usedám na trůn, meč pokládám vedle sebe, přijímám proud silné energie svými dlaněmi.“

Je to zřejmé. Má se stát královnou svého života.

Velice silný prožitek. Údiv, slzy, dojetí. Přijímej, že jsi opět vládkyní svého života a že je to už bezpečné, a užívej si to, vyzvu ji.

Mezitím zaznamenám, že si přiložila obě ruce na břicho. Bezděčná řeč duše skrze tělo napovídá, že v břiše se asi něco děje. Možná není ještě uklizeno, cosi tam asi tíží, co se dosud neprojevilo, co se skrývá, možná nějaký myšlenkový nevyjevený útvar, může to být cokoliv. Proto se jí na to zeptám.

Monika uvidí trojúhelník, na jednom jeho vrcholu vidí sebe se současným partnerem, na druhém vrcholu jeho děti z předchozího manželství a jeho bývalou ženu, a na třetím svého bývalého manžela. Celý ten trojúhelník se točí dokola jako káča, která se nechce zastavit, jakoby nebylo cesty ven.

Poté, co si pojmenuje charakterové obsazení na jednotlivých špicích trojúhelníku a co symbolizují, začne tušit, co by měla udělat. Trošku jí naznačím, aby se její tušení zkonkretizovalo. Přijde na to, že jedině ona může s nevyrovnanými a protichůdnými silami v trojúhelníku něco udělat a že k tomu musí použit… Co?  Sílu a moc svého imaginárního meče, svoji znovunabytou sílu a moc nad svým životem. Je třeba přerušit spojení s těmi, s nimiž už spojená není a nemá být (!), co je minulostí a co se nemá co vkrádat potměšile do současnosti.

Monika se chopí svého meče (rozuměj obrazně), pozvedne jej, máchne, tne, odděluje části, které nemají v jejím životě co pohledávat. „Jsou to nepřejícní škůdci, intrikují, pomlouvají, stahují mne, nás oba, do temnoty…“ vykresluje. Břicho se uvolňuje, přichází ztišení, klid, mír. Byl to mocný okamžik energetického vyřazení toho, co už nehodlá tolerovat, žít a trpět.

Z tohoto místa ještě prozkoumáváme jiné možné skryté bažiny, je nutné mít jistotu, že byly opravdu všechny „vysušeny“. Přes její pochybnosti, že není dobrá matka, rozkrýváme vztah jejích dětí k ní, co se v něm po prožitých vizích zrcadlí. Objevujeme spojitost mezi tím, jak její biologická matka rodila jedno dítě za druhým jako kočka koťata, na rozdíl od kočky se o ně nestarala a odkládala je k adopci…a tím, jak ani početí dětí Moniky nebyla plánovaná, jak by to mělo být, třebaže děti vždycky chtěla, s láskou je přijala a obě miluje. Vidí, jak se zcela spoléhala i v tomto intimním a citlivém aspektu jen na partnera místo na sebe. Vydávala se všanc a s nemístnou (!) důvěrou k počínání svých mužských protějšků (a početí)… a z toho se jako odnož zrodila její následná nedůvěra v sebe, že nezvládne být dobrou matkou. Ostatně ani biologická, ani náhradní matka jí nepředaly vzor, jak být dobrou matkou. Celé to bylo jako klubko jedovatých hadů.

Tento introspektivní náhled do podvědomí na nechtěně pěstované vlastní vnitřní sabotéry nás přivedl znovu k jejímu adoptivnímu otci. Dalo se odhadnout, že se k němu znovu vrátí. Nebylo to poprvé, co jsem uviděla, k čemu podobné mechanismy směřují. Tušení souvislostí bylo velice silné.

Její adoptivní otec se několikrát pokusil o její zneužití. Říkal jí bosorko (slovensky čarodějnice), osahával jí, několikrát ho odkopla nohama. „Zneužíval toho, že si se mnou jakoby hraje, laškuje, ale byla to jen zástěrka, aby si na mě mohl dovolovat. Mně se to nelíbilo, bránila jsem se, naštěstí se vždycky nějak záhadně objevila máma a překazila mu to. Jednou jsem jí v jeho nepřítomnosti řekla, co mi dělá. Nevěřila mi. Nebyl agresivní, šel na to chytře, přes tu jakoby hru. Nějakou dobu byl klid. Asi po půl roce to zkusil znovu, tentokrát to mámě už bylo divný, ale asi nevěděla, co s tím má dělat. Vím, že mu pak něco řekla, od té doby mi dal pokoj. Jenomže já jsem se s ním bála zůstat o samotě. Už jsem mu nemohla věřit! Zničil moji důvěru dítěte k otci, když mi tohle dělal. V přítomnosti matky se mnou vůbec nepromluvil. Máma byla generál v sukních, on se jí bál. Jenže mě zlomilo, že jsem neměla v nikom zastání. Bratr, když povyrostl, mi tahy sahal na prsa, jednou na mě vytáhl penis a chtěl, abych se ho dotýkala, to mi bylo asi dvanáct let. Nevěděla jsem, jak mám reagovat, jak se mám zachovat. Taky mě mlátil, kdy mohl a plival po mně.“

Kontrolujeme všechny části těla, které se v procesu projevily. Monika se cítí sice trochu ztuhle, ale jinak úlevně. „ Cítím, že to nejhorší v životě mám už za sebou.  Teď už to bude snesitelnější.“

Když se už žádné další vhledy nehlásí, je třeba si ve světle všeho, co bylo vyneseno na povrch a pojmenováno, posvítit na jinou okolnost. Monika by si se současným partnerem ráda pořídila dítě. Proti jejich záměru a chtění se však staví zásadní překážka. Monice se rozházel menstruační cyklus, je nevyzpytatelný, čímž oplodnění nemůže nastat.

Vysvětlení pro znesnadnění početí dalšího člověka ( a vtělení duše) se přímo nabízí. Není to v dané chvíli žádoucí (neznamená napořád). Rozházený cyklus mluví o rozházeném životě, neujasněných prioritách, a hlavně, směřuje jasně ke stěžejnímu tématu nedůvěry k mužům.

Jdeme na to. Monika se napřed domnívá, že se po ní chce, aby zůstala volná, nezatížená dalším mateřstvím. Může být. Důvod je však mnohem hlubší povahy. Nechávám ji hledat, aby si na něj přišla sama. „Už to mám! Nemůžu se už spoléhat na muže, nebudu na ně spoléhat! Mám se spoléhat sama na sebe, já mám určit, co bude a nebude, kdy to bude nebo nebude. Nemám to nechat na něm, ale řídit si to sama. Je to moje tělo! Nemám už dopustit, ani oni panovali nad mým životem, včetně dělání dětí!“ Muži ji vždycky vyšplouchli, udělali si své a podle svého, jako otec a druhý manžel…a jako… Naskočí jí další vize. Jako co, nebo kdo? Je otřesné, co zazní, ani se mi věřit nechce. Jedno z jejích někdejších těhotenství svévolně ukončil porodník, vlastně zavraždil živé dítě v ní! „Měla jsem tenkrát nějaké drobné potíže během jiného stavu. V nemocnici mě doktor prohlédl a řekl, že je všechno v pořádku, že se nic zlého neděje. Mám se více šetřit. S tím odešel. Pak přišel jiný doktor a se slovy, já sám se ještě na paní podívám, přišel ke mně. I když mu sestra přetlumočila slova jeho kolegy a řekla, paní je už po prohlídce a je v pořádku, může odejít domů, začal mě brutálně prohlížet zevnitř. V tu chvíli jsem ho vnímala jako kata, cítila jsem, že vědomě dělá něco zlého. Dopadlo to tak, že jsem záhy poté potratila. Měla jsem se hned sebrat a odejít, neměla jsem si druhou prohlídku nechat líbit,“ líčí Monika a popisuje, jak onen samozvaný potratář vypadal. Hrůzný obraz. Fakt děsivý, nemohu to po ní ani opakovat. Vyděsila bych vás. Temnota a zlo mají všude a na všech úrovních své ochotné služebníky schopné všeho. I tam, kde by je člověk nečekal.

Závěrem shrnujeme, k jakému poznání jsme došli a s jakými výstupy. „To nejvíc je nalezení cesty k sobě, uvědomuju si, že převzetí moci nad mým životem je pro mě zásadní. Nenechat se sebou orat.“

Je tomu tak, a tento závěr platí naprosto pro každého bez výjimky. Když už se Moničina duše ´rozhodla´ vtělit a čelit tady takovým těžkým výzvám, byly ji zároveň dány k dispozici nástroje (dary) k tomu, aby je a) objevila), b) uchopila, c) používala!

Pochopení souvislostí výrazně ulehčuje život a snižuje možnost opakování stejných přešlapů.

Aktualizovaná verze z 10. 2. 2016

Dvanáct let vedl mladý podnikatel Bořek, narozený ve znamení Lva, úspěšně svoji stavební firmu. V posledních pěti letech ho začalo sužovat astma. Nemohl dýchat, trpěl úzkostnými stavy, špatně a málo spal. I do postele si bral notebook a počítal, kolik firma vydělala, aby měl na mzdy pracovníků, kolik vydá na náklady, co padne na cestovné, jestli zbude něco pro něj, jak zajistí lidem další práci… Usínal nad ránem a vstával zbitý jako pole po kroupách. Objevily se závratě. Bořek potřeboval občas také vylézt na lešení, zvládl to jenom do čtvrtého patra, tam dostal závrať, lekl se a musel slézt dolů, kde zůstal paralyzovaný neschopen čehokoliv.

Jeho firma v první polovině daného roku prosperovala, poté se stav výrazně zhoršil a ke konci roku se ocitla v červených číslech. Bořek je workoholik, všechnu svoji energii a sílu vkládá do podnikání, nemá žádný čas na sebe. Nemá kdy se seznámit s nějakou ženou, lidem kolem sebe nedůvěřuje.

Byl dvakrát ženatý, dvakrát podvedený (jak to vidí), lidi si drží od těla. Tři roky je bez partnerky. Zkouší Seznamku, začne si s nějakou ženou psát, už to vypadá nadějně, obdrží příjemný vzkaz, odepisuje, chvíli si ještě píší…

Bořek nedotáhne komunikaci dokonce, protože ho práce pořád tahá za ruce a odvádí jeho pozornost. Místo toho znovu přepočítává, jestli někde ve výpočtech a kalkulacích neudělal chybu. To vše vleže v posteli.
„Říkám si, dneska půjdu brzy spát a pořádně se vyspím. Na prsou mám notebook, v nádechu pocítím zase chrčení, pískání. Jakmile odložím počítač, zmizí to,“ svěřuje se, jenomže ouha, nevidí souvislost, kterou právě vyslovil a má ji doslova na očích. Když ho nechám opakovat jeho vlastní věty, zpozorní.

Položím mu úplně triviální otázku: „K čemu slouží postel?“ „Ke spaní“, zazní. „A co v ní děláte vy?!“ „Pracuji.“

Rozebereme si situaci. Bořek místo toho, aby se vyspal, nebo byl v posteli se ženou, prohání počítač a počítá a počítá, co mu to vynese. Vytváří si nepřijatelné podmínky a konečně sezná, že jeho počínání ho samotného štve, což si do této chvíle tak docela jasně neuvědomil, protože to tak dělá dlouho a je tak zvyklý. Inu, zvyk je železná košile.

Zazní slovo odpor, a když zkoumáme blíž, k čemu se vztahuje, vyjde najevo, že Bořek naráží na svoje myšlenky o tom, jak by se nejraději nechal zaměstnat, na podnikání se vykašlal a měl pokoj. Také na lidi, které si najímá na jednotlivé stavební práce, má vztek a dokonce k nim cítí odpor.

Když se zeptám, proč, odpoví, že ho nerespektují a že si připadá jako páté kolo u vozu.“ Když se probudí, pomyslí nejdříve na …“To zase bude den… zase mi budou dělat naschvály,“ říká Bořek trpce a do práce odejde s myšlenkou, že se s nimi – svými najatými řemeslníky, vůbec nebude bavit.
Moc nechápu jeho přístup, vlastně vůbec mu nerozumím. Jak se může nebavit s lidmi, když dělají na stavbě pro jeho firmu? To taky jde? Bořek zareaguje slovy, že to už vyzkoušel, a práce se i tak udělala.
Vzápětí popře, co právě řekl a opraví se: „Vím, že mlčením se nic nevyřeší, naopak, bude mezi námi ještě hůř. Neumím si zjednat autoritu. Jsem mladší než oni, mám asi příliš kamarádské jednání…měl bych být přísnější, tvrdší, je to moje firma, která jim dává vydělat. Jedeme za prací třeba i sto kilometrů jedním autem, práci jsem sjednal já, doplácím ze svého na benzín. Oni slibují, že mi přispějí, ale nedají mi nic. Jsem pěkný trouba.“
Na každém pracovišti přeci musí být nějaká pravidla, podotknu.

„Nejsou žádná pravidla, žádná jsem neurčil. Zatroubím na ústup, namísto toho, abych se k tomu postavil rázně a důsledně, abych zabojoval.“

„Proč to neuděláte?“

„Mám obavy ze střetu, mám strach, nic jim nevytknu, když něco zvorají, přehlížím to, nic neřeknu a pořád všechno kontroluju. Dělají si ze mě srandu. Jsem jim pro smích.“
„A vy se jim divíte? Uvědomujete si nějakou svoji hodnotu?“

„Cože? Jak to myslíte?“

„Je něco, čeho si na sobě vážíte a ceníte?“ Ticho po pěšině. „Máte se rád?“ „Nééé!! Často myslím na to, jak dlouho tady budu ještě strašit? Mám jen práci, práci, práci, a nic ze života.“
„Nikdy vás nenapadlo, že jste to vy sám, kdo si nedovolí mít čas pro sebe a kdo si v práci nechá, lidově řečeno, dělat na hlavu? Čekáte, že vás někdo omilostní a řekne, Bořku, vypřáhni, dej si oddych, pořádně se vyspi, a chlapy v práci pěkně srovnej do latě?“
„Už jsem řekl, jsem trouba. Utíkám od všeho.“

„Neumíte zařvat? Vycenit zuby a ukázat lví drápy? Obhájit si svoje?“
„Ale jo, občas jsem to zkusil, ale asi ne dost. Nemělo to žádný účinek. Stejně jako s matkou a našimi dohady o mých přátelích, o práci, s kým bych se měl stýkat a jak bych měl žít.“

Aha, odtud asi vane vítr. Namíříme sem ostří pozornosti. „Jaká je vaše maminka? Jak se k vám staví?!“
„Maminka je příliš staromódní, odjakživa jsem s ní bojoval, bojuji pořád. Jdu raději na ryby, protože vím, že se tam nepohádám s lidmi a nebudu se muset obhajovat a nic vysvětlovat.“
„Maminka má o vašem životě svoji představu, jenže tohle je váš život, ne její. Proč neděláte, co chcete sám?“

„Co si pamatuji, jsem pod jejím tlakem. To mi zůstalo. I dneska pracuji pod tlakem, čím větší tlak, tím víc dřu.“
„A tím víc jste nespokojený a bolavý, nemůžete dýchat, trpíte závratěmi. Ale vyhnul jste se odpovědi. Matka může za to, že vy vedete nespokojený život?“

Otázka Bořka udiví. Nevidí, že může změnit to, co mu nevyhovuje. Je pohodlnější hodit zodpovědnost na matku (případně jiné lidi a zůstat ve své komfortní zóně).
Od výrazu, připadám si jako páté kolo u vozu se posuneme k jiné situaci, která v něm navozuje stejné pocity úplné zbytečnosti. 
„Když si prohlížím profily na Seznamce, vzpomenu si na blízkého člověka a jdu se podívat na její profil. Přemýšlím, co se mezi námi vlastně stalo a proč a jestli je šťastná.“

„Proč se takhle týráte?“

„Protože ji mám pořád v srdci. Občas mě osloví, napíše a ve mně se to zase nastartuje.“

„Co se nastartuje?“

„Že ji nemůžu vidět. Moc mi chybí…“ Bořek začne štkát steskem po své velké lásce. Uvědomuje si bolest kolem osrdí.

„Když to mezi námi skončila,natruc jsem se oženil s tím, že ji to bude bolet…Když jsem dostal svatební oznámení o jejím sňatku, sevřelo se mi na hrudi, srdce mi bušilo v krku, nejradši bych překazil její svatbu tím, že bych jí řekl, aby se nevdávala a zůstala se mnou…půl rok s ní bylo to nejlepší, co jsem kdy ze života měl. Ona se vdala, já si od té doby připadám jako to páté kolo u vozu.“

Z jeho odpovědí je cítit trucovitá, nešťastná dětská reakce. Dokud si Bořek nevyřeší vztah s matkou, nezačne se chovat dospěle, nepohne se dál ani ve vztazích s ženami, ani s jinými lidmi.

Hodně vypovídá fakt, že všechny jeho dosavadní přítelkyně mu nadělaly dluhy. Tedy, on si je nechal nadělat svým přístupem, on to dovolil. Ještě rok, říká a bude je mít z krku, ty dluhy. Bořek přiznává, že by svoji bývalou lásku bral i s jejími dětmi, jenomže by neměl kuráž ji oslovit.

“Bojíte se, co byste uslyšel?“

„Vůbec si nechci připustit, že by ona něco takového řekla…Je pro mě přijatelnější žít v nejistotě, než slyšet zamítavou odpověď.“

Aktualizovaná verze z 10. 2. 2016 

Andreu stresují docela běžné situace. Často víc, než je obyčejně běžné a někdy dokonce až tak moc, že se dostává do stavů takřka ohrožujících život. Do práce musí dorazit včas a ´čipnout si příchod´. Když vidí, že nestíhá autobus, hned má knedlík v kru a hrudník tak sevřený, že nemůže nabrat dech. Když se jí zeptám, co se stane, když přijde později, odpoví, že jednou k tomu beztak dojde a hned jak to vysloví, už sotva popadá dech.  Každý pozdější příchod se může obrátit proti ní. Nejprve napomenutí, poté písemná výtka a potřetí hrozí už vyhazov z práce. Ano, tak je to na mnohých pracovištích zavedeno. Jako pro otroky.

Jsou i jiné okolnosti, kdy se Andrea cítí tak mizerně, až má strach, že to už nezvládne a zemře. Třeba když má řídit auto, což je často, protože jezdí služebně. Ani když jede jako spolujezdec, nezvládá svůj stav. Dělá se jí špatně, má strach z kolapsu, že ztratí vládu nad sebou, případně nad autem.

Tělesně se to projevuje tak, že ji tlačí na pravém žebru, má studené ruce, špatně dýchá, třese se, je nápadně bledá. Někdy sotva jde. Nemůže ani jíst. Je slabá, malátná, unavená, úplně bez energie.

„Dobře. Jedete v autě, přijdou potíže. Popište mi, co se děje.“

„Zastavím. Sním bonbón. Potíže ustoupí, za chvíli se znovu vrátí, a tak pořád dokola. Jedu dál. Po pár kilometrech musím znovu zastavit. Sním bagetu, ale neudělá mi dobře. Zvedá mi žaludek, je mi na zvracení, nemůžu jí strávit.“

„Nemůžete něco strávit?“

„Jo, asi jo.“

„Co to je?“

„Nevím.“

„Co horšího by mohlo nastat, kdybyste zkolabovala za volantem?“

„Už se to stalo. Dvakrát jsem musela volat záchranku. Mám také nižší tlak.“

„Co se vám při kolapsu děje, co a kde pociťujete?

„Mravenčí mi ruce, špatně dýchám, mám pocit, že se mi nedostává kyslík, podlamují se mi nohy. Mám strach, že umřu.“

„Zůstaňte v situaci strachu o život. Co horšího by mohlo ještě přijít?

„Umřela bych. Konečně! Bylo by to vysvobození. Cítím klid a mír.“

„Přesto se bojíte, a voláte pomoc. Proč?“

„Protože jsem nesplnila, proč jsem tady…“ Hlas se jí láme, cítí škrcení v krku. „Jenže nevím, co, a chtěla bych vědět, co tady pohledávám, proč tady jsem, připadám si úplně zbytečná.“

„ Zbytečná?“

„Ano, mám pocit, že jsem malá holka, která pro nikoho nic neznamená. Jenže nejsem. Jsem velká holka, ta musí být přece silná.“

„Co znamená, musí být silná?

„Přece abych to vydržela.“

„Co vydržela?“

„Všechno tady.“

„Co tím míníte?“

„Život tady na Zemi, v těch podmínkách.“

„Myslíte si, že máte těžký život?“ Namísto odpovědi se Andrea rozeštká a není sto vyslovit jediné slůvko.

Sestupujeme do jejího dětství.

„Připadám si sama a opuštěná, nikdo mě nemá rád. Pořád mi něco zakazují. Nesmím nikam s nikým jít. Holky chodí, já nesmím jít ani ven, nesmím si ani domů pozvat kamarádku…dívám se z okna, jak odcházejí beze mne…Jednou, to už jsem to nemohla vydržet…všechny ty zákazy, co všechno nesmím. Odjela jsem k dědovi. Bylo mi šest let.

Když jsem se vrátila, máma o mně přerazila vařečku. Na nic se mě nezeptala, nic nechtěla slyšet. Nikdy jsem jí to neodpustila. Zmlátila mě úplně bezdůvodně.“

„Myslíte, že neměla důvod?“

„Asi jo, nevěděla, kde jsem. I kdybych jí ho řekla, stejně by mně nepustila. Tak jsem raději utekla.“

“ Máte sourozence?“

„Ano, o třináct let mladší sestru.“

“Sestra také nikam nesměla chodit?“

„Sestra? Myslím, že k ní byla máma mnohem hodnější a shovívavější, i tolerantnější. Nebo byla sestra hodnější, než já?“

„Někdo vám říkal, že nejste hodná?“

„Pořád jsem to slyšela.“

„Od koho?“

„Od mámy.“

„Jak se teď cítíte?“

„Jakoby ze mě něco těžkého spadlo.“

„Odkud spadlo?“

„Z celého těla. Chci brečet.“

Jdeme k další situaci k pláči.

„Je mi pět let a naši mě nechali u babičky. Stýská se mi po mámě…“ Přijde emoční bouře, Andrea už zase nemůže dýchat.

„Co se děje?“

„Mám panický strach, že mě opustí.“

„Kdo?“

„Máma. A že tady budu sama, už nebudu vůbec nikoho mít.“

„Co je jádrem vašich pocitů?“

„Lítost, smutek.“

„K čemu se vztahují?“

„K obavě, že tady jednou budu sama. Až nebude máma.“

„Máte přítele, přítelkyni, kamarády?“

„Nemám.“

„Opravdu nikoho? Jak to?“

„Nevím, jak to říct.“

„Nevíte, nebo nechcete říct?“  Nastane dlouhá odmlka. Jak to tedy je, Andreo? Odpovíte mi?

„Vy to ani netušíte…“

„Netuším. Co bych měla tušit?“

„Mně se nelíbí muži. Nic mi neříkají. Mám raději ženy. Mám kamarádku, jenomže k ní cítím mnohem víc, než jenom kamarádství, bojím se jí to dát najevo, bojím se jí to říct, abych ji neztratila, abych zase nebyla sama.“

„Ví o tom někdo jiný?“

„Pro Boha, ne! Nikdo se to nikdy nesmí dozvědět!“

„Mám tomu rozumět tak, že jste rozhodnutá žít celý život v přetvářce?“

„Zatím určitě.“

„Proč zatím?“

„Nejsem dost silná, abych přiznání unesla.“

„Před chvíli jste řekla, že jste velká holka a velká holka musí být silná.“

„No ano, silná, abych s tím dokázala sama žít.“

„Nenapadlo vás, že když se ke své orientaci nepřihlásíte, když se neprojevíte, že zůstanete doopravdy sama? Že to může být vaše největší slabina? Jaký život chcete žít?“

„Jenomže takhle nemám co ztratit.“

„Ano, to jistě. Ale také nemůžete nic získat.“

„Mám strach, že to lidé nepřijmou, že mně nepřijmou, že se mi budou smát, ukazovat si na mne, že mě vyhodí z práce, že budu úplně mimo…“

„A takhle nejste mimo? Vždyť vy doopravdy nežijete, vy jen přežíváte.“ Podívala se na mě zmučeným pohledem.

„ Jak se cítíte?“

„Jako svlečená donaha. Nikdy jsem s nikým takhle otevřeně nemluvila.“

„A je to špatně, nebo dobře, když mluvíte teď?“

„Neuměla jsem si představit, že bych o tom jen cekla. Dokonce mě trápilo, jestli třeba nemluvím ze spaní, aby mě náhodou doma neslyšeli. Nebo abych se jinak neprozradila.“

„Vidíte. A s tímhle chcete žít. Schovaná, utajená, potlačovaná můžete ztratit sama sebe. Není divu, že se vám každou chvíli dělá špatně.“

Když vidím, jak se Andrea jakoby cvrkává do sebe a zase sotva dýchá, musím se zeptat, co s ní je?

„Nemůžu dýchat, brní mě ruce, točí se mi hlava, je mi nanic…“

„Prociťte si, jak je vám mizerně, aspoň teď si to dovolte. Je to vaše, patří to k vám.“

Když stav odezní, děláme spolu dechové cvičení.

„Jak se teď cítíte?“

„Točím se v nějakém víru, všechno se točí…“

„To má tentokrát prozaický důvod. Pořádně jste se párkrát nadýchla, jak to má být. Nenadálý přísun kyslíku vyvolává to točení. Vy jen lapáte po dechu, Andreo.  Nemůžete dýchat, plíce se vám svírají úzkostí, protože je svírá vaše tajemství, s kterým, jak vidíte, nejde žít. Neschopnost dýchat je neochota, neschopnost přijmout život, jaký je. Celé tělo vám to říká! Máte děsy, že nad sebou ztratíte kontrolu, a provalí se to.“

Po dalším nutném krátkém dechovém cvičení se vracíme k tématu.

„Myslíte, že ani vaše matka netušila, že je něco s vámi jinak?

„Cože?“

„Ptám se vás, jestli to nemohla vaše matka tušit.

„Nikdy mě nenapadlo, že by mohla. I když…“

„Copak?“

„Teď jsem si vybavila, bylo mi čtrnáct nebo patnáct let, jak na mě jednou křičela; dokud budu živa, nikam nepůjdeš! Opovaž se zase utéct! To tě raději zmlátím do bezvědomí!“

Pojďme tou situací projít.

V ní Andrea nejprve nechápe, proč ji matka takto brutálně vyhrožuje, když nic nevyvedla a neměla podle ní k takové reakci důvod. Beztak stále sedí doma jako puťka. Co by mělo být zlého na tom, že by si s kamarádkami jednou jedinkrát vyšla někam ven? Záhy objeví, že žádala matku, aby ji pustila ven, na to matka reagovala mimo běžnou normu. Andrea vidí i to, že s ní nikdo nikdy doopravdy nekamarádil, ani ve škole spolužáci, protože k navázání kamarádství nenastaly nikdy podmínky.

„Cítila jsem se vždycky tak hrozně moc sama, tak moc jsem chtěla být s dětmi…“ a zase a znovu a opět přidušené vzlyky, jak se mocí mermo snaží ovládnout své emoce, mít nad nimi moc, když už jinou nemá.

Blíže si jasně vybaví další obrazy. Jak odmítala nosit sukně, halenky, šaty, jak se stále chtěla oblékat jako kluk do kalhot a nosit tenisky, jak se máma kvůli tomu zlobívala, a jak se cítila špatně, když ji donutila si přece jenom obléknout sukni. „Připadala jsem si uboze, nesvá, jako paňáca, jako loutka, něco na mě navlíkli a mně to vůbec nesedlo…“

Dodnes chodí Andrea oblečená jako muž. I vlasy si nechá stříhat na pánskou fazónu. Nenosí kabelku, ale batůžek, nenosí náušnice, prostě nic, co dělá navenek ženu ženou.

Přikročíme k transformační fázi terapie na podkladě odkrytých emočních vrstev.

Andrea má za sebou v tuto chvíli první krok ze své vnitřní temnoty, omytý svými slzami, jak ze sebe vydala přísně střežené tajemství. Dobře ví, že nemá vyhráno, je to teprve začátek. Ví i to, že je na jejím rozhodnutí, jestli půjde dál, anebo zůstane stát ve svém prozatímním postoji.

 

Aktualizovaná verze z 3. 9. 2013

Od malička o ní vím, o své ochranné slupce, kterou v sobě cítím a pěstuju si jí. Snad abych byla v bezpečí. Nejsem otevřená ani vůči manželovi, nejdu až k němu ze strachu, že přijdu o nějakou část sama sebe. I lidé okolo mě to cítí. Často slýchám větu: Tebe musí člověk dobře poznat, aby si tě zamiloval. Chci být opravdová, chci přijít na to, proč mám v sobě tuhle ochrannou bariéru.

S tímto jasným záměrem přišla na terapii šestatřicelitelá Simona, čerstvě vdaná. Našly jsme výchozí situaci a přenesly jsme se o šest let zpátky, do jejího zaměstnání ve velkém městě, kam se nedávno vydala za lepším životem. Tak si to aspoň vysnila.

Jsme u ní na pracovišti.

„Bojím se ukázat, že něco umím. Všichni jsou tady takoví draví. Vidím, že to nebude jednoduché, že s nimi budu muset hrát hru, abych mezi nimi obstála. Mám z nich pocit, jakoby říkali: Tak se ukaž! Tady žádný kamaráčoft nečekej. Ke všemu mám ještě stůl zády do místnosti, všichni musejí projít za mnou. Vadí mi to, jsem z toho celá nesvá. Je tady taky jeden muž, který je pro mě symbolem něčeho, čemu nerozumím a čemu se musím bránit. Odpuzuje mě. Je to sice kolega, ale cítím, že by se mnou zatočil, kdyby chtěl. Cítím z něj převahu. Vizuálně je pro mě úplně hrozivý.“

„Bojíš se ho?“

„Bojím!“

„Proč?“

„Je podobný mámně otci, dědovo…je jako náš dědek!“

„Dědek? Tak říkáš dědovi?“

„Jo, protože je to děsný dědek.“

„Máš z něho strach?“

„Mám, (začne vzlykat), je s ním něco spojeného…“

„Co to je?“

„Ty šeredné oči, má je takové i ten můj kolega.“

Jdeme k zážitku s ´dědkem´, k jeho šeredným očím.

„Jsem na prázdninách u babi a u něj, dědka. Je mi šest nebo sedm let. Cítím teď tlak na žaludku, strach, napětí, úzkost (začne se svíjet).

„Jsem v bytě, hraju si, jsem sama, on tam není, hledám ho na dvorku, teď je tam sousedka…mluví spolu.“

„Proč ho hledáš?“

„Abych měla přehled, kde je.“

„Proč oněm potřebuješ mít přehled?“

„Aby mě nemohl překvapit, zaútočit? Říká mi ošklivé věci.“

„Jaké věci?“

„Že až budu velká, pochopím, jak hrozné mám rodiče. Že jsou blbí, že on má pravdu a že musím poslouchat, že babi si mě kupuje, ale ráda mě nemá, že naši jsou k ničemu, máma že je zlá, že nemám pořádnou mámu a že se na mě jednou stejně vykašle.“

„Jak na jeho slova reaguješ?“

„Bráním se.“

„Jak?“

„Říkám mu, proč mi říkáš takové věci, neříkej mi je! Taťka se na mně určitě nevykašle. Jenže cítím, jak slabá obrana to proti němu je. (Začne zase vzlykat, drží se za žaludek.)

„Nemůžeš něco strávit?“

„To, jak na mě pořád útočí, co mi říká.“

„Posuň se dál. Kde je děda?“

„Byl někde ve sklepě. Teď mě vede do bytu. Mám z něj příšerný strach.“

„Proč má sedmiletá holčička strach z dědy?“

„Je zlý, bije babičku, vyhrožuje, jak nás všechny zbije na kopici, vyhrožuje, že mi ostříhá vlasy.“

„Co je dál?“

„Jdeme do auta, já nechci, nechci, chci za babičkou.“

„Kam jedete?“

„K němu do práce. Nechci s ním vůbec být.“

„Pokračuj.“

„Už jsme se vrátili domů. Jsem s ním sama. Zase ho hledám, vím, že je v tom sklepě, bojím se tam jít. Ale jdu tam. Vidím ho, je divně oblečený, má něco na hlavě a vydává nějaké zvuky, jakoby mě straší? (Celá sebou šije, škube, je vidět, jak je jí nepříjemně).

Utíkám od něj pryč (láme se jí hlas, vzlyká), on křičí za mnou, ať se vrátím! Pak mě chytne a drží, fuj, svírá mě, bručí něco pořád…já, já, vím, co chce!

„Co chce?“

„Abych se ho bála! Teď tě sežeru, vrčí mi do ucha. Chci, aby mě pustil, ale on mě hodně silně svírá, drží, mačká…volám sousedku, ale ona nejde (ošívá se, škrábe, třese se, tělo vypovídá o velmi nepříjemném prožitku). Teď mě pouští, utíkám po schodech, jenomže je zamčeno! Znovu volám na paní sousedku, aby mi přišla na pomoc, jenže ona nejde! Sedím na schodech, pláču, a už jde dědek, už na sobě nemá tu věc. Teď jsem doma, ležím v posteli přikrytá po bradu. Chci zavolat babi, ale bojím se vylézt, telefon je v předsíni, a on by mě viděl. Usínám.“

Shrnujeme, o čem mluvila. „Dědek mě straší, abych se ho bála a aby měl nade mnou převahu.“

„Co právě teď cítíš?“

„Nemůžu mu vůbec věřit, a babi to nemůžu říct.“

„Proč?“

„Bojím se, že by mi nevěřila. Akorát by se pohádali a on by ji pak zbil jako pokaždé. Ona s ním chce být zadobře.“

Popojdeme dál.

„Jsem už školačka, mám prázdniny. Jsme s dědou sami doma, zase z něj mám ten děsný pocit, bojím se ho. Vidím dveře do sklepa, mám z nich hrůzu.“

„Co je za těmi dveřmi?“

„Má tam nějakou skrýš, nebo co, má tam i ty hrozné věci schované.“

„Jdi k tomu sklepu.“

„Jdu ke dveřím, soukám se zády po zdi, jdu dolů po schodech…ne, ne, utíkám pryč…jsem sama doma a říkám si, kde je, je nějak dlouho pryč…tak jdu zase ke sklepu, nalepená na zeď.

„Proč ho jdeš zase hledat, když se ho tolik bojíš?“

„Něco mě tam přitahuje. Dveře jsou pootevřené, jdu dolů za ním, má na sobě ten příšerný kabát… já vím, co bude dělat…(opět se rozvzlyká), křičím ne, ne, ne, on na mě volá, pojď sem, já se ptám, proč to děláš? Protože ty mě budeš poslouchat! Jenže já ho nechci poslouchat, je hrozný, pořád křičí. I já křičím, biješ babičku, řveš na nás všechny, na mne, že jsem parchant, jsi zlej, jsi zlej člověk! Je zlý, protože chce, abychom ho všichni poslouchali, abych ho já poslouchala, ale já nechci, postavím se mu!“ Zatíná pěsti, celá se chvěje a napíná. Žaludek má úplně scvrklý do kuličky.

„Utíkám ze sklepa nahoru, on za mnou volá, ať se vrátím…jéjéjé, já mám v ruce klíče! Odmykám si a zamykám za sebou (!) ložnici, jsem pod peřinou, už ho slyším, jak jde. Hledá mě, ptá se, kde jsem. Už bere za kliku. Srdce mi buší až v krku. Co tam děláš? ptá se mě. Jsem tady a počkám na babi, odpovídám mu. Jsi hajzl, říká mi. Nééé že to bábě řekneš, jestli cekneš, zmlátím vás na jednu hromadu. Lomcuje vztekle klikou. Jsem schovaná (!) pod peřinou, říkám si, už abys tady byla, babi. Slyším kroky, jde pryč. Usínám.“

Znovu shrnuje děj a porovnává odlišnosti.

„Bála jsem se stejně intenzivně, ale utekla jsem, nedržel mě, nenechala jsem si to líbit a bránila se. Chtěl si mě ochočit, aby nade mnou měl moc, ale schovala jsem se do bezpečí.“

Vcházíme do děje znovu od chvíle, kdy se vydává do sklepa.

„Vím, že tam je. Jdu za ním.“

„Proč tam pořád chodíš, co tě tam tak táhne?“

„Něco abych věděla?“

„Co to je?“

„Zatím nevím, vím ale, že to najdu, když slezu až dolů. Zase slyším ty bručivé zvuky…Proč to děláš? ptám se ho. Pocem, pocem, volá na mě. Má zase na sobě ten podivnej kabát (už není hrozivý, jen podivný). To je taková hra, říká.  Já si s ním hrát nechci! Nechci! Nebudu si s tebou hrát, říkám mu, cítím vzdor, sundej si ten divnej kabát. On nechce, pořád vydává ty divné zvuky, na hlavě má nějakou věc, co to je? Nějaká beranice? Nevím. Ale vypadá strašlivě, a pořád bručí.“

Simona se odmlčí a poté téměř vykřikne: „Už vím, co dělá! Onanuje! Ježíšimarijá, to je hrozný, teď jsem to pochopila…a ty zvuky k tomu…obracím se a utíkám nahoru, pryč odsud, od něj, ty zvuky jakoby šly za mnou…zamykám se v pokoji a volám, babi, babi, pojď už domů! Jsem zamčená! Sem za mnou dědek nemůže! Je ticho. Bouchly dveře, slyším kroky, bere za kliku. Kde jsi? Tady. Vylez ven! Nevylezu! Počkám tady na babičku. Odchází, je ticho. Usínám.“

Rekapitulujeme tuhle verzi a porovnáváme s předešlou.

„Něco jsem šla hledat do sklepa. Něco objevit a poznala jsem, že se tam dědek chodí ukájet a já jsem mu k tomu měla dělat křoví. Jak jsem tak malá mohla vědět, o co jde? Ne, nevěděla, jenom jsem tušila, že ve sklepě se odehrává nějaké tajemství. Proč jsem to potřebovala vědět?“

„Vrať se ke chvíli, kdy si uvědomuješ, že máš v ruce klíče.“

„Mám klíče v ruce…(na chvíli zase zmlkne), ano, vím, co mám dělat, jak na to. Když mám klíč, dovedu si poradit, v nebezpečí se vždycky stačím zamknout a schovat se, aby mi někdo neublížil. Vlastně mi nic jiného nezbylo, ale zvládla jsem to! Ochránila jsem se. Klíče jsou pro mě důležité.“

Při čtvrtém průchodu ji posílám znovu do chvíle, kdy se vydává se ke sklepu.

Dveře jsou pootevřené, vím, že tam je.  Dívám se dolů, bojím se sice, ale je to teď jakoby…jiné, jinak…Uvědomuji si jasně, jak myslím na to, že když se budu moc bát, můžu přece utéct! Dívám se na něj, má kalhoty dole, na sobě kabát, schovává se pod ním, koukám na něj, je fakt hnusnej, fuj, otáčím se, jdu rychle pryč, už neutíkám, zamykám se v ložnici u babičky. Jsem v posteli a mám u sebe klíče. Je ticho. Zvládla jsem to, je to dobrý. Je to zvrhlík, nejde mi to z hlavy. Už ho nenechám na sebe sáhnout, ani za ruku se vzít, nikdy už na mě nebude sahat!“

Vyhodnocuje si i tuto verzi.

Uvědomila jsem si, že mě dědek nemůže ohrozit, že je v mojí moci utéct, stejně mě moc nevnímal, jakoby tím, co dělal, byl pohlcený. Něco jsem si tam dole uvědomila.

„A copak to je?“

„Že než mít takového chlapa, to raději žádného. Jenže…“

„Jenže co?“

„To je přece hrozné.“

„A co je hrozné?“

„Že jsou všichni chlapi takoví? Nee, nejsou! Chci někoho lepšího. A když ho nenajdu, budu raději sama. Nejsem jako babi, abych ho měla jen pro to jedno…a aby byl takový ohavný jako dědek…“

Prověřujeme pocity, vjemy. Úleva, žaludek nesvírá, nebolí, tělo nesvědí.

„Kde máš tu svoji skrýš?“

„V zamčeném pokoji, tam je bezpečí. Když budu mít klíče, můžu ovládat situaci. Můžu i důvěřovat, ale ne se předem zamykat, až v nebezpečí se zamknout. Takovýhle chlapy já k sobě nepustím. Teď mi to celé dává odpověď i a na to, jak mi jeden čas pořád všichni okolo předhazovali, že jsem divná, když nikoho nemám.“

„Ale ty už nejsi sama, máš manžela.“

„Když jsem byla už velká, ptala jsem se babi, proč s ním zůstává, s dědou. Řekla mi na to, protože je to můj muž, kam bych šla, sama, nemám kam jít. Už jako malá jsem vnímala, že nebudu s někým, s kým být nechci. On třeba babičku zbil a pak šli do postele a já slyšela všechno, co tam dělali.“

„V čem vidíš souvislost s manželem?“

„Když zuří, taky řve, jako dědek. Já ho prosím, ať nekřičí, protože křik mě do dneška děsí. Dědek, když babi mlátil, pokaždé řval jako zvíře. Teď vidím ty podobné věci. Manžel mě tuhle popadl za ramena, křičel mi do obličeje, a pak z něj vypadlo: Ty mně musíš poslouchat!“

„Jak jsi reagovala?“

„Uvědomila jsem si, že nejsem ničí žena, ničí vlastnictví a nejsem poddaná, abych poslouchala. Jsem partnerka a ne žena, která bude jenom poslušná, jak by mě chtěli mít. Celý život mě všichni, až na taťku, chtěli zlomit, abych byla poslušná holčička, máma taky, a manžel si to taky vynucuje. Když jsem nebyla poslušná (hodná) holčička, máma na mě taky mnohokrát vztáhla ruku, vyhazovala mě z domu. Uvědomila jsem si, že manžel má s dědkem i s mámou něco společného. Se mnou se o něco přetahuje, jakmile s ním nechci hrát jeho hru, hru na poslušnou holčičku, začne si vynucovat moji poslušnost křikem a vynucovat si řvaním pozornost. Manžel už pochopil, že se mnou to takhle nefunguje, a může se třeba vzteknout. Odmítám hádky, nesnáším je. A řvaní mám za celé roky dost.“

Po terapii ještě nějakou dobu trávíme spolu, aby se zklidnila, měla za sebou náročný výkon. Říká, že se dědovi nakonec stejně podařilo jí vlasy ostříhat nůžkami tak, že…“vypadala jsem jako dítě, které mělo vši. Když mě babi uviděla, zbledla zděšením a ptala se dědka, proč mi to udělal. Odpověděl, protože se mi chtělo. Babi už ani nemukla a nikdo z rodiny neřekl ani slovo. Všichni se ho báli. Napadlo mě, že to udělal ze stejných důvodů, z jakého se stříhali branci, když šli na vojnu, nebo lidé do koncentračních táborů. Aby je zbavili jejich síly a ponížili je.“

To ji napadlo správně. Přesně proto to dělali. Vlasy jsou symbolem svobody a volnosti.