Aktualizovaná verze ze 1. 2. 2016

Roman patřil k těm tvárným, poddajným dětem, které se naprosto poddaly prostředí. Jako ta poddajná a přizpůsobivá voda, v níž se ve znamení Ryb narodil. Mnohokrát, už jako dospělý muž, absolvoval ve svém životě srážku s tímhle svým nastaveným omezením. Až z toho byl tak špatný, že měl pocit, že už tu tíhu v sobě dál neunese, že nevydrží sám se sebou. Taky chtěl pochopit, proč se mu dějí podobné věci opakovaně, ´jenom´v jiných kulisách a s jinými protagonisty.

Minula mu čtyřicítka, je podruhé ženatý a nyní stojí před tvrdou realitou dalšího rozvodu. Po pouhém ani ne roce společného života se mu rozpadá pod rukama vztah, na který vsadil jako na jasného favorita; podruhé, a také naposled, do konce života, byl přesvědčený.

Stále ještě oficiálně partneři mají před rozvodem, ale bydlí odděleně každý z nich sám. Manželka Romanovi moc chybí. Má ji pořád rád a nedokáže na ni přestat myslet. Sice sám sebe přesvědčuje, že ona si jeho lásku už nezaslouží, jenomže tenhle sebeklam má pramalou účinnost na jeho vnitřní cítění.

Ve spoustě jiných věcí mu zase naopak neschází vůbec. „Jako hospodyňka byla doma prakticky nepoužitelná,“ vypravuje. „Vařit neuměla, byla neuvěřitelně nepořádná. Jsem rád, když doma nezakopávám o prádlo a jiné věci, mám uklizeno. Vlastně z tohoto pohledu všechno hraje proto, abych řekl, děkuji, že jsme od sebe. Jenže pořád je tam vazba na její duši…srdcem jsem stále s ní. “

Přestat mít někoho rád, v tom si člověk neporučí. To není jako říct, druhou kávu už si nedám. Roman říká, že si nepřeje svou manželku nemilovat, ale že mu holt asi nezbude nic jiného, než se tomu naučit.

„Z mého pohledu se zachovala jako malé dítě, které moc chtělo psa. Ten ho za měsíc omrzel, tak ho odložilo a dělá, že neexistuje. Totéž je s naším manželstvím. Proboha, vždyť jsme spolu nebyli ani rok,“ posteskne si rozechvěle.

Necelý rok je velice krátká doba na to, aby se lidé poznali a sžili se. Romanovi připadá, že rozvod přišel jako blesk z čistého nebe a rád by pochopil, proč spolu vůbec byli, jaký to všechno mělo smysl a proč končí rozvodem.

Říká, že se snažil s manželkou o těchto věcech mluvit, ptal se, proč se chce rozvádět, ona mu odpověděla, že to by snad měl vědět sám a jestli se pamatuje, co vyváděl?

„Kdybys mě měl rád, tak bys to nedělal, choval by ses jinak,“ bylo její odpovědí. Ale jak jinak? Tak mi to řekni, chtěl jsem vědět. To musíš přece vědět sám. Odmítala mi cokoliv konkrétního říct, jen opakovala, že se tím chce vyhnout vzájemným výčitkám. Já jí nic nevyčítám, já to chci pochopit. Od ní slyším jen, nech mě být, dej mi pokoj, chci mít klid.“

Roman se cítí bezbranný, chtěl by za vztah ještě bojovat, manželka mu to podle jeho slov neumožňuje. V jeho očích by však měl vztah ještě dostat šanci.

„Vždyť vztah dvou lidí není věc, kterou jde jednoduše zmačkat a hodit do koše. Je to hlubší duchovní záležitost, měli bychom mít za něj zodpovědnost. Když jsem byl na výsluní, všude jsem ji bral s sebou, vyhřívala se vedle mě. A pak, když přišly horší chvíle, když jsem potřeboval, aby stála při mně, tak mě úplně odstřihla. Jak jsem záviděl lidem, kteří probírali své vztahy, jak se dohadovali, prostě to nějak řešili, kdežto moje žena mě ani nevyslechla. Nepřijela za mnou ani jednou do léčebny na návštěvu, jenom mi psala SMS,“ míří Roman do období, kdy byl na tříměsíční odvykací kúře kvůli požívání alkoholu.

Přes momentální pocit bezbrannosti se přesto cítí být spíš bojovníkem. Na dokreslení toho, jak to míní, vypravuje, že když studoval vysokou školu, nevzdával to, ani když byli v ročníku chytřejší lidi a on byl trojkař. Uměl se takzvaně ´zabejčit´. „Když jsem nevěděl, chodil jsem na doučování, nebo jsem se učil s kamarády. Školu jsem dostudoval bez ztráty kytičky,“ říká s jakýmsi nádechem vnitřního uspokojení.

Ve vztahu těchto dvou lidí byly i jiné věci zásadně jinak. Romanova partnerka vyžadovala hodně fyzického kontaktu. Zatímco on tak vysokou a intenzivní potřebu neměl. Jak vidno, nešly tyto dva přístupy k sobě.

„Stále se chtěla dotýkat, objímat, já jsem to takhle nastavené neměl. Mně stačí vedle milovaného člověka být, sdílet s ním společný prostor, být v jeho blízkosti. Nemám takové vysoké nároky na důvěrnosti. Jednu chvíli jsem se už i bál s ní jet výtahem, pořád se po mně ´plazila´. Bylo to na mne příliš.“

Roman nebyl sto oplácet své manželce stejnou mincí, nedával jí to, co ona vyžadovala a potřebovala, nebyla to jeho potřeba, nebyla to jeho přirozenost! Manželé se v tomto ohledu prostě nepotkali. Romanovi byla tato disproporce nepříjemná, jenomže nakonec podlehl, jak tvrdí, a udělal, co se po něm žádalo a co on sám nechtěl. Aby byl doma klid.

„Řekl jsem si, když to tak musí být, tak já tě tedy objemu. A tak to bylo i se sexem. Podléhal jsem jí.“

Obelhával se bláhovou iluzí, že se to časem zmírní a změní, že to přejde. Jenže samo od sebe nikdy nic nepřejde.

„Opakovaně jsem se oháněl tím, že nemám tak vehementní potřebu se stále miliskovat. Ona to dělala i v přítomnosti druhých lidí, vůbec se na okolí neohlížela. Pokaždé to bylo pro všechny trapné, jenom pro ni ne. A pokaždé mi odsekla, že až to přestane dělat, bude mezi námi konec. To se taky stalo.“

Co tím asi mladí paní demonstrovala? Roman je přesvědčený, že šlo hlavně o vlastnictví, že ho jeho paní chtěla vlastnit, chtěla mít jeho veškerý čas a pozornost pro sebe.

„Když se objevila doma dřív než já, hned mi volala, kde jsem, kdy přijdu, nedokázala dělat vůbec nic sama, pořád mě potřebovala mít u sebe.“

„Jeví se to tak, že tvoje manželka byla na tobě hodně závislá. Každá závislost je vlastně patologická.“

„Možná to tak bylo. Kolikrát jsem jí říkal, ať mě nechá nadechnout, že potřebuji víc životního prostoru.“

„Co ona na to?“

„Že si mě tedy nebude všímat vůbec. Přišlo mi to neřešitelné. Chovala se jako trucovité dítě, které když nedostane, co chce, tak se nafoukne a urazí. Co vlastně chceš, se mě ptala? Abys mi nechala životní prostor. Nedokázala reagovat uměřeně, přehnala to do extrému. Že buď bude po jejím, nebo nebude nic.“

„Co to v tobě navozuje tento její výrok?“

„Cítím se hodně špatně! Protože jsem jí do nekonečna ustupoval, abych nejitřil její city. Byla pro mě vždycky nejdůležitější ze všech lidí. Postavil jsem jí nad svoje děti, rodiče, hájil jsem ji proti všem, až do krve. Dal bych za ni život.“

„Nepřipadá ti, že jste byli, každý jinak, oba závisí jeden na druhém? I když každý jinak?“

„Poměrně často se nám stávalo, že jeden na něco pomyslel, a totéž vyřkl druhý, anebo na něco pomyslel, a druhý to šel udělat, aniž jsme si řekli slovo. Ano, byli jsme hodně propojeni. Ona proklamovala jedno tělo, jedna duše. Nějaký čas to takhle fungovalo. Možná to závislost byla.“

„Romane, když ti kdokoliv řekne, buď uděláš, co chci já, anebo s tebou nebudu vůbec mluvit, případně ti odepře cokoliv jiného, to je manipulace s cílem dosáhnout nakonec svého. Tys to neviděl, nevnímal?“

„Asi ne, jak už jsem říkal, nechtěl jsem se dotýkat jejich citů.“

„Teď se zase balamutíš. To sis jenom chtěl myslet, abys měl ospravedlnitelný a snesitelný důvod nakonec vyhovět. To byla tvoje obranná strategie, jak na manipulaci odpovědět a jak se s ní naučit žít. Jenom sis to nechtěl připustit.“

Nastalo ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout.

„Jdeš do mne tvrdě,“ pronesl Roman po chvíli.

„Jestli chceš pochopit a porozumět, je to zapotřebí. Drhneme schody, a to bolí.

Dobrá, pojďme si to zrekapitulovat. Rýsuje se nám, že jisté varovné signály, které rozvodu předcházely, tady byly, ale byly přehlíženy. Jak to bylo s tou tvojí léčbou? Nastoupil jsi jí dobrovolně, nebo ne? Nedala ti manželka nějakou podmínku? Tuhle otázku navozuje zmínka o tom, že ti vytýkala tvé chování, i když neurčitými slovy; měl by sis uvědomit sám, jak ses choval. Nebyla tam třeba od tvé manželky stanovená nějaká podmínka?“

„Tak to opravdu bylo. Řekla mi, že jestli se nepůjdu léčit, sbalí kufry a odchází. Já jsem léčbu absolvoval, po třech měsících mě pustili. Splnil jsem její podmínku, a ona stejně odešla, aniž by mi o svém úmyslu dopředu cokoliv řekla.“

„Přestože jsi podstoupil léčbu, jak ona chtěla, vyřešila si to po svém. Co myslíš, že se stalo?“

„Udělala to za mými zády, měla to promyšlené dopředu, byla rozhodnutá dávno před tím vším, třebaže říkala něco jiného. Z její strany to byl taktický tah, jak se vymanit ze vztahu. Podmínkou léčení to jenom kamuflovala.“

„Co rozhodlo o tom, že sis ji namluvil?“

„Nikdy jsem nebyl extra odvážný. Když jsem ji uviděl, oslovil jsem ji úplně spontánně. Ale nelíbila se mi, nebyla můj typ. Přišlo to jako uragán, potkali jsme se a už jsme se neodloučili.“

„A skutečná motivace?“

„Asi podprahová. Hned jsme si porozuměli, měli jsme společné intelektuální zájmy, jezdila se mnou na přednášky do Prahy, všechno ji zajímalo. Jeden druhému jsme fandili a měli radost z úspěchů. Něco podobného jsem ještě s nikým nezažil. Chybí mi společně sdílení, nadšení, je mi smutno, cítím beznaděj, že tohle už asi v životě nepotkám… neměl jsem něco takového ani doma.“

„K tomu se ještě určitě dostaneme. Řekni, když se ptáš po smyslu toho všeho, proč se tak krátce a divoce váš vztah vytvořil a zanikl, k čemu tvoje paní směřovala? Zkus to pojmenovat.“

„Nejspíš si potřebovala vytvořit prostor, aby se ode mě mohla odpoutat, o to jí šlo. Měla takovou tendenci už dřív. Já jsem to tehdy neviděl. Uvědomuju si to teď zpětně, když si vzpomenu, že také chtěla odejít na ubytovnu…Mě tenkrát vyhodili poprvé od zkoušky, a ona říkala, že za to může, že bez ní by mi bylo líp.“

Než to celé dořekl, zlomil se mu hlas.

„Co cítíš, Romane? Mluv o tom.“

„ Je mi líto, že se s ní nemůžu podělit o své pokroky, úspěchy…i ona je měla, a já ji neustále sleduji z povzdáli. Jenže si s ní nemůžu o tom povídat. Je mi smutno. Chce se mi brečet, je to taková beznaděj…“

„Jak jsi reagoval na její zmínku, že odejde bydlet na ubytovnu?“

„Že se tedy na čas rozloučíme, a pak že se uvidí.“

„Jinými slovy, přistoupil jsi na její podmínku. Když to tak chtěla, ať to tak má. Dosáhla svého, a ty jsi jí to po celý ten čas umožňoval.“

„Nejspíš jsem asi hrál podle jejích not. Byl jsem příliš ústupný. Možná čekala, že budu vzdorovat?“

„Ptáš se sám sebe, nebo mně?“

„Tebe, jestli můžu.“

„Mohu ti k tomu říct jen svůj pohled na věc. Ona snad očekávala, že tě tím vyprovokuje a ty že zaujmeš jiný postoj. Třeba že budeš víc zdravě agresivní, že zabojuješ. Chtěla vidět toho chlapa, že ti stojí za to. Teď bys bojovat chtěl, jdeš se ´prát k soudu´, jak si sám řekl, i když bys nemusel, jenže to už zase neumožňuje tvoje žena, protože s tebou nechce ztratit ani slovo. Co bys řekl takovému pohledu na věc?“

„Nejspíš je to tak. Vycházel jsem jí vstříc úplně ve všem. Vlastně jsem neměl skoro na nic svůj názor. Tím jsem to možná celé podělal.“

„Když chtěla tvoje žena odejít na ubytovnu, už padlo slovo rozvod?“

„Tehdy ne, ne nahlas. Počkala, až budu pryč, mimo hru.“

„Proč by to takto komplikovaně nastrojila?“

„Jsem si docela jistý tím, že se obávala, že její rozhodnutí tak pevné. Že když svolí ke schůzce a pustí mě ke slovu, že podlehne a změní názor. Nebyla si jista sama sebou, proto ta hra za zády.“

„Situace je dnes už nezvratná, ona rozvodu dosáhne. Do jaké míry je pro tebe při nebo nepřijatelná?“

„Absolutně nepřijatelná. Proto jsem nepřistoupil na bezproblémový rozvod, kdy o něm rozhodne samosoudce. Vnitřně doufám, že ona o tom bude aspoň přemýšlet. Doufám, že u soudu bude snad prostor, abych možná dosáhl času pro přehodnocení, že bude soud odročen. Chci využít soudu jako prostředku, že by se situace mohla obrátit. Z mého podhledu ona sama sebe přesvědčuje, že to tak chce. A taky hodně dá na soud okolí. Domnívám se, že není tak docela z její hlavy. Já ji znám tak, že nebyla sama schopná si vyzvednout ani občanku. Někdo ji utvrzoval o tom, že vztah stojí za houby a aby ho ukončila.“

„Je tak ovladatelná?“

„Určitě. Znám ji.“

„Když je tak ovladatelná, jak si myslíš, proč ses ty nechal jí tak ovládat?“

„Nejspíš pro mne bylo snazší se podvolit. Jako doma.“

„Usuzuješ tedy, že se ti žena vyhýbá, protože si je vědoma tvé vemlouvavosti, která by ji mohla v jejím rozhodnutí zviklat?

„Ano. Jedna z mála věcí, které mi řekla, byla; chvála bohu jsem se dostala do stavu, že nic necítím. Já cítím na jedné straně bezbrannost, na druhé straně chci hodit ručník do ringu, vzepnout se. Najednou je z ní cynik, z toho přecitlivělého tvorečka, který mi x krát za den volal, a ptal se, není ti něco? Její péče o mně byla až úplně nesnesitelná, obtěžující. A teď jakoby z ní mluvil jiný člověk.“

„Vrať se v čase do doby, kdy jsi kluk. Rozhlédni se po situaci, v níž se cítíš bezbranný. Nemáš páky na to, jak něco ovlivnit.“

„Táta byl na mne velmi přísný, měl jsem přísnou výchovu. I když jsem jedináček, naši mě brali dost zkrátka, jak se říká, u huby.“

„V čem?“

„Ve všem. Oba rodiče jsou policisté. Vychovávala mě babička. Když jsem byl s našima, musel jsem být hodný, poslušný chlapeček. Byl jsem utlačované dítě, máma mě hned srážela, jakmile jsem se chtěl trošku projevit. No no, jen si o osobě moc nemysli. Sedávej v koutě, když budeš hodný, najdou tě. Asi v tom smyslu. Drželi mě prostě tak, že jsem si netroufal nic, vůbec nic, třeba ani rozbít okno. Kdyby na mě byla stížnost ve škole, byl bych předem vyklepaný jako ratlík. Já jsem se vlastně rodičů bál.“

„Když tě mamka zahnala do kouta, co jsi cítil?“

„Nic, bral jsem to jako normální. Tenkrát. Dneska vím, že jsem mohl být větší rafan, kdybych si víc věřil. Neuměl jsem si nic prosadit, ani dneska to příliš neumím. Mohl jsem se prosadit a být někde jinde. Rodiče mi umožnili vzdělávat se, ale už jsem se nenaučil, jak to umět prodat.“

„Vidíš v tom dneska pro sebe něco dobrého?“

„Že ze mne nevyrostl gauner. Mám nějaké právní vědomí díky škole, kterou jsem dálkově vystudoval, mám osvojená morální a mravní měřítka. Nikdy jsem se nezúčastnil žádné klukoviny, ani mě nenapadla. Takový vítr jsem měl z rodičů.“

„Co se dělo, když tě rodiče takzvaně zaháněli do kouta? K čemu to vedlo?“

„Vytvořil jsem si svůj vnitřní svět. Ano, žil jsem ve svém vnitřním světě, mluvil jsem sám se sebou. Tam jsem byl spokojený.“

„Tam jsi zalézal se schovat?“

„Ano, a dělám to dodnes.“

„Před čím se schováváš?“

„Před vším, co mě ohrožuje, co je mi nepříjemné, nepohodlné.“

„Pití alkoholu je také druh útěku, to jistě víš. Co tě k tomu vedlo?“

„Asi jako spousta jiných lidí jsem poznal, že když se napiju, je pak život snesitelnější. V době, kdy jsem si nejdřív tu a tam dal nějakou skleničku, jsem měl velmi náročné zaměstnání. Moře práce a zodpovědnosti, a pořád mi nakládali víc a víc. Já blbec, nechal jsem si to líbit. Dneska tu chybu vidím, ale tenkrát jsem měl pocit, že jsem důležitý, že požívám důvěry. Byl to hrozný klam. Práce mě vyčerpávala, příliš jsem si bral problémy ostatních lidí za svoje …a po čase mi začaly maniodepresivní stavy. Práce se mi začala rozpadat pod rukama…“

„Jak s tím souvisí rozvod?“

„Zase se mi rozpadá něco, o čem jsem nepochyboval jako o hodnotě. Byl jsem přesvědčený o partnerství jako o trvalé životní hodnotě. Měli jsme svatbu v kostele. To je pro mě zvlášť vážný závazek.“

„Dávali ti nějakým způsobem rodiče najevo, že tě mají rádi?“

„Jak to myslíš?“

„Tak, normálně, že tě vřele obejmuli, dali pusu, pochválili, pohladili.“

„Ne. Měl jsem veškerou péči, ale tohle v ní nebylo.“

„Scházelo ti to?“

„Nemůžu říct, nepoznal jsem to. U nás doma se žádné city nikdy neprojevovaly. Byli jsme emočně vyprahlá nebo úplně otupělá rodina. Myslíš, že proto mi ani nechyběl fyzický kontakt s manželkou?“

„Nabízí se to jako vysvětlení. Co nás nenaučí doma, co doma nevidíme, to neděláme. Rodiče ti neukázali, že taková možnost citového výrazu existuje. Když nemáme z čeho brát, nemáme co dávat. Jsou to spojené nádoby.“

„Hm. Něco podobného mě už taky napadlo, ale nebyl jsem si tím jistý.“

„Kdybys měl vyjmenovat největší rozpory a konflikty svého současného života, jaké by to byly?“

„Nedokážu se sklonit za cenu toho, abych se udržel v nějaké pozici. Nedokážu se podřídit autoritám. To je můj velký problém. Když jsem se vymanil z vlivu rodičů doma, kde jsem byl absolutně poslušný vůči autoritě, a začal studovat vysokou školu, poznal jsem jiné lidi, jinak vychované. Probudil se ve mně odbojář a pak jsem už nedržel hubu a krok. Kdybych to uměl, měl bych do teď teplé místečko. A relativní klid.“

„Myslíš si tedy, že tvoje rozpory pramení od tvého vnímání autorit?“

„Já se skloním před tím, kdo umí víc než já. Ale ne proto, že má moc z titulu svého postavení.“

„Co to vypovídá o tobě samém?“

„Že jsem odsouzen k doživotnímu neklidu…“

„Když si to takto postavíš, pak se z toho stane pravda. Pozor na slova. Tvoje hbitost a pohotovost vytváří nechtěně nové myšlenkové a výrazové formy. Jednou by se mohla taková nechtěně vyřčená mantra obrátit proti tobě. Zkus to vyjádřit jinak.“

„Dobře, tak tedy neustanu v tom, co jsem započal, to je bojovat za ty, kteří to potřebují, a vynaložím na to všechny síly, protože takových potřebných lidí je spousta, a mě práce pro ně naplňuje. A rozpor a můj neklid je v tom, že někde uvnitř cítím, že mám na víc.“ (Roman pracoval v poradně sociálně-právních služeb).

„Ty sám jsi potřebný.“

„Snažím se tomu učit, hlavně se naučit říkat ne. Učím se vyjadřovat, že mám také nějaké potřeby…“

„To se před tím nikdy nedělo, viď?“

„Ne.“

„A jak ti to jde?“

„Mizerně.“

„Zauvažuj nad tímhle. Co když jeden ze smyslů tvého manželství byl právě tohle se naučit? Naučit si sám sebe vážit, uvědomovat si svou hodnotu, projevovat své potřeby, neustupovat od nich?“

„Už jsem nad tím v tomhle smyslu také uvažoval. Jako jestli mě to nemělo někam posunout, když to bylo tak krátké a tak intenzivní.“

„Oba vás to mělo posunout za hranici dosavadní povědomosti o sobě.“

„Proč říkáš, že se musíš naučit říkat ne?“

„Protože jsem chtěl všem pomáhat, chtěl jsem spasit svět. A vedlo to k tomu, že jsem se ocitl doslova na dně.“

„Jestli tě to jen trošku uklidní, povím ti, že člověk musí napřed spasit sám sebe. Tvoje sluneční znamení, v kterém jsi narozený, v sobě tento spasitelský a trpitelský komplex má. Ryby jsou nastavené pro službu lidem, jde to z jejich instinktivní podstaty a motivace. Často dokážou ve své službě popřít úplně samy sebe a být loajální i k těm nejhorším tyranům. Jenomže obecně vzato, jsme tady jako lidé v první řadě každý sám za sebe a proto, abychom každý spasili sám sebe.Teprve potom by mohl být spasen celý svět. Teď bych ráda tvoji pozornost zaměřila k faktu, že něco změnit nejde, například rozhodnutí tvé ženy se rozvést. Jde však změnit přístup k té věci, aby tě tolik nebolela a nezraňovala.“

„Ale jak to udělat, aby mě to nezasahovalo, nezraňovalo? Já se dokážu nebetyčně rozohnit, když narazím na nějakou do nebe volající nespravedlnost, nepravost vůči někomu, až se přistihnu, že skoro řvu jako lev…“

„Zatímco když jde o tebe, tak se schováš do svého vnitřního úkrytu. Nicméně to svědčí o tom, že lev v tobě dřímá a probouzí se jen, když jde o někoho jiného. Nebylo by načase si ho trochu vycvičit a ochočit i pro sebe, pro své zájmy?“

„Tobě se to mluví, ty jsi už někde jinde a víš, jak na to, rozumíš tomu.“

„Romane, taky jsem prošla v životě mnohým úskalím, kdy jsem si často odřela svoje ploutve do krve a cedila pot a slzy. Litování se není namístě, k ničemu nevede. Chce to práci, práci a zase práci. Do klína ti nic samo nespadne.

Dobrá, pojďme dál. Jsi tady přece kvůli sobě. Ukázali jsme si, jaké poučení – lekce pro tebe – mohly být v tvém manželství, co bylo smyslem vztahu. Dokázal bys zrekapitulovat, co jsme vylovili z vody a pojmenovali? Co z toho je pro tebe podstatné?“

„Pro mě hlavně to, že Jana byla první člověk, který mi ukázal, i když přehnaně, co je objímat se, hladit, dotýkat se. I s jejími rodiči jsem se objímal. Když viděla mě a moje rodiče, tak říkávala, vy se divně loučíte. Co je to s vámi? Musíte se loučit, jako kdybyste se viděli naposled.“

V té chvíli zasáhla Roman tak silná a prudká emoce, až ho zaskočila. Pocítil tlak z břicha nahoru ke hrudi, do očí se mu vedraly slzy. Už se chtěl začít za ně omlouvat.

Zastavila jsem ho. „Ne, ne, je si to konečně prociť, hýčkej si ji, je to tvoje emoce. Hlavně ji nezaplašuj jako něco jako nějakého vetřelce. Co je to za pocit?“

„Směsice stesku a radosti, rád bych to udělal.“

„Co udělal?“

„Skočil jí na krk. Je mi líto, že ona mi už tu šanci nedá.“

Zakryl si oběma dlaněmi obličej a plakal se jako dítě.

„Romane, je třeba přiznat si a přijmout stesk po manželce a svoji lítost. Nic jiného s tím dělat nejde. Ty se tomu pořád bráníš. Věř mi, tudy cesta k úlevě nevede.“

Uděláme afirmační cvičení na přijetí.

„Takový vodopád slz jsem ještě u sebe nezažil…“ pronese poté zjihle.

„Jak ti je, jak se cítíš?“

„Je to lepší, ulevilo se mi.“

„Dovedeš si představit, že vás rozvedou? Uměl bys to přijmout?“

„Snažím se o to, zároveň s tím si říkám, že i lidi po rozvodu se k sobě zase vrátili…“

„Upínáš se k naději, že by se to mohlo stát i vám?“

„Jo, upínám, doufám v to. Jsem beznadějný případ, viď.“

„K první části tvé věty ti řeknu, že je to iluze a milosrdný klam, jak se přes fakt rozvodu manželství přenést. Upínáš se k něčemu, co nenastane. K té druhé zmínce jen řeknu; nehodnoť, kdo je, nebo není beznadějný.“

„Když uvažuji racionálně, tak bych měl být rád.“

„Rád proč, za co?“

„Že odešla, protože mě to soužití v mnoha směrech a ohledech drásalo. Byl jsem vychovaný a vycvičený na všechny domácí práce, uklízel jsem, dělal jsem doma všechno. Máma nikoho jiného neměla, tak drezírovala mě.“

„Proč o tom mluvíš? Má to nějakou souvislost s tvým manželstvím?“

„Těžce jsem nesl, když byl doma binec. Chodil jsem a uklízel po manželce. Prádlo, šaty, všude se pořád něco válelo. Nesnesl jsem, aby se vedle postele povaloval talíř se zbytky jídla. Byl jsem vycepovaný k absolutnímu pořádku z domova. Kolikrát jsem jí říkal, aby to po sobě uklidila! Ona že prý to odnese potom. Povídal jsem, ne potom, hned. A protože nešla, uklidil jsem to sám.“

„Představ si, že tvá žena přišla z prostředí, kde nebyly podstatné uklizené talíře nebo hrníčky či prádlo. Ona třeba neviděla smysl života v neustálém smýčení a úklidu.“

„To jsem to po ní ani nechtěl“.

„Teď jsi to právě řekl. Dělal jsi to za ni a demonstroval tím, co by měla dělat ona. Kromě toho jsi ji v té nepořádnosti podporoval.  Proč by uklízela, když ty jsi to stejně udělal za ni?“

„No jo, ale to byly extrémní situace.“

„Byly extrémní situace? Mluvíš o tom tak, že to byl běžný stav. Podívej, ona se možná cítila tak, že ji poučuješ. Ty jsi jí vlastně chtěl vychovávat k pořádku, k jakému jsi byl veden sám. Výchova partnera do partnerství nepatří. Mohla to být další třecí plocha mezi vámi.“

„Musím ti nejspíš dát za pravdu. Teď si vzpomínám, možná proto mi řekla, že se konečně nemusí před nikým hrbit. Já jsem nechápal, co tím myslí.“

„Zopakuj, prosím, znovu větu, kterou ti tvá žena řekla o tom hrbení se.“

„Aha,“ ozve se pochvíli, „proto mě říkala, že je neschopná, že jsem si měl vzít někoho schopnějšího. A její maminka ji v tom ujišťovala. Říkala jí, neměla ses vdávat, když nic neumíš. Ale přitom ji sama nic nenaučila. Když měla moje mamka výhrady k tomu, že moje žena nic neumí, říkal jsem jí, čemu se divíš, vždyť jí doma nic nenaučili. Tak jí pomoz a ukaž jí to, radila mi máma.“

Připusťme, že Romanova žena se mohla doma cítit jako neustále peskované dítě. Ani ne tak slovy, jako Romanovým počínáním, jímž poukazoval na její nepořádnost a zcela nevědomě ji sám sebe dával za příklad. Jistě, nemyslel to zle, dělal jenom to, čemu byl naučený a uvyklý z domova. A že to byla obsese na úklid, je hodně pravděpodobné.  Romanova manželka by si nejspíš právě o tohle nabila ústa i s jiným partnerem. Třeba by jí tolik jako Roman neustupoval. Někteří muži nejdou pro rázné slovo nebo i facku daleko. S Romanem to měla ještě jako poměrně mírovou misi.

Postavení vychovávané ´dcery či dítka´, které nechtěla Romanova žena snášet mohlo být další motivací narůstajícího konfliktu. V nich obou se spojily dva naprosté protiklady, pořádkumilovný muž až moc, žena nepořádnice na druhou. Roman měl poznat a zakusit, že na precizním pořádku nestojí štěstí vztahu, ona měla poznat, že její nepořádnost může být obtěžující a narušující prvek soužití. Z obou těchto pólů se mohl zrodit kompromis. Nestalo se tak.

Nadhodím to Romanovi jako možný pohled na věc.

„Možná. Možná mohly být role obrácené, možná jsem se snažil ne právě dost takticky jí učit, jak se starat o domácnost, jak mi to radila máma. Asi to do vztahu fakt nepatří. Jako muž jsem to ani dělat neměl. Možná manželka odžívá partnerský vztah se svým tátou.“

„Proč myslíš?“

„Protože jejich vazba je šílená, pro mě šílená. Chová se k němu jako holčička, ona se s ním dokonce líbá, ale jak líbá! To není pusa tátovi od dcery. Skočí mu kolem krku, vypadá to, že je jeho milenka. To přece v tomhle věku není normální. Není to přirozené. Táta je pro ni bůh. Měla nás oba ráda oba vedle sebe, každého z jedné strany…“

„Vidíš. S tím by se dalo pracovat. Ale to už je námět na jinou terapii.“

„Upadl jsem do stavu uvolnění,“ prohlásí zčistajasna úplně od věci Roman.

„Ano? Co tak najednou? A proč výraz upadl?“

„Protože se dostavil právě teď, najednou. Hodně jsem toho propustil, cítím se v tom rozpoložení odpoutaný, jakoby lehký. Je mi dobře. A cítím se docela nabitý, jako bych získal energii. Když jsem přišel, byl jsem hodně ´zdrblej´.“

„Tady vidíš, co energie člověka stojí, když chodí s takovým břemenem. Pro dnešek to tedy uzavřeme.“

 

Aktualizovaná verze z 2. 9. 2013

Oslovil mě zralý muž po padesátce a uvedl, že potřebuje pochopit a dořešit vztah s bývalou partnerkou, s níž má dnes již dospělou dceru. Komunikace mezi nimi ohledně dcery je pro něho od chvíle, kdy se cesty jejích rodičů rozdělil, hodně zátěžová stejně jako skutečnost, že ovlivnila nepříznivě kontakt s dcerou. Michal to těžce nese, dokonce se tento mnohaletý nesvár promítl na jeho zdraví. Povrchně dýchá, nemůže pořádně prodýchnout do plic a kvůli rakovině podstoupil operaci prostaty.

Jeho příběh mimo jiné ilustruje, jaké to je, vláčit s sebou životem dlouhou dobu svá zranění, než uzraje čas k jejich léčení. Když chceme opravdu dát do pořádku svůj život, není jiná cesta, než začít u sebe, byť bychom viděli příčiny (domnělé) všude jinde – tam venku, u druhých lidí. Nedokončené události, nevyřčená slova, nedůstojné, bolavé rozchody bez tečky jsou omezeními, která působí jako kyselina. Pomalu ale jistě nás rozleptávají zevnitř. Dokud nedospějeme k jednomu z nejdůležitějších kroků a řekneme: a dost!

Pojďme a nahlédněme s Michalem za oponu, kam i on zaměřil svůj pohled, aby uviděl to, co za ní bylo skryté a aby stávající obraz nabyl ostřejší kontury.

V podniku, kde byl Michal zaměstnaný, se dost drasticky snižovaly platy.

„Dělal jsem v podstatě zadarmo a tato situace se ještě více zamotala mojí operací a následným dlouhodobým léčením, kdy jsem byl jenom na nemocenské. Napsal jsem tedy matce dcery, že kvůli tomuto omezení nebudu moci dostát závazku a že bych se chtěl dohodnout na řešení. Její odezva mě šokovala. Vyhrožovala mi, že z titulu své funkce mi zkomplikuje život soudy a exekucemi. Arogance jejího přístupu mě zarážela. Já přeci nechci dceru o nic ošidit.  Ostatně platil jsem výživné mnohem vyšší, než určil soud, sama si částku navrhla a já jsem vyhověl. Tím jsem mimochodem nabyl pocitu, že si kupuji své vlastní dítě. Myslel jsem si, že když budu řádně platit, tak nemůže bránit kontaktu s dcerou. Napsal jsem, že výhružky tohoto typu situaci nezmění k lepšímu, spíš ji ještě zhorší,“ líčí Michal a zaznamenává, že ho brní nohy a cuká mu v nich.

Pocit, že si kupoval své vlastní dítě, v něm stále přetrvává.

„Dcera přestala studovat vysokou školu, ale nikdo mi o tom neřekl. Dál jsem posílal výživné, i v době své nemoci, čímž jsem se dostal finančně úplně na kolena. Když jsem se to konečně dozvěděl, byla dcera už osm měsíců zaměstnaná a vydělávala si. Takže jsem celou tu dobu dělal blbce a ještě si tu roli zaplatil. Šel jsem se poradit s právničkou. Mohl jsem částku vymáhat zpátky, protože byla neoprávněně zaplacená. Pak jsem si ale řekl, pořád je to moje dcera, přece se nebudu soudit. Nechal jsem to být.“

Procházíme dobou, kdy partneři ukončují vztah. Jejich dceři je šest let.

„Navrhl jsem to sám, už to nebylo k tomu. Chtěl jsem se rozejít i za cenu, že dceru nejspíš ztratím,“ říká a dodává, že k tomuto závěru ho vedla skutečnost, kterou viděl kolem sebe. „Vycházel jsem z poznání, že soudy svěřovaly děti většinou matkám. Přesto jsem si požádal o svěření dítěte do své péče. Výsledkem byla tři soudní jednání, a dceru mi stejně nedali. Chodila do základní školy. Měl jsem s paní ředitelkou dohodu, že mohu za dcerkou jezdit. Moje bývalá manželka měla už nového partnera. Paradoxně s ním byla lepší domluva než s ní. On mě podporoval v úsilí se stýkat s dcerou víc, než její máma.“

V této části příběhu zazní opět z jeho úst slovo křivda. Považuje za křivdu rozhodnutí soudu, cítí se ukřivděn ve svých otcovských právech, cítí dokonce zradu, protože…ale nechme ho dál vyprávět.

„Když dcera ještě nebyla ani na cestě, věděl jsem, že přijde, že se chystá narodit. Intuitivně jsem věděl i to, jak se bude jmenovat. Bylo to moje vymodlené dítě, akorát jsem se nesrovnal s tím, že se narodilo skrze právě tuhle mámu. Cítím se tím hodně ukřivděný.“

Na moji poznámku, že na zplození dítěte musejí být dva a že tedy má podíl i on na své ´křivdě´, odpověděl: „Nebyl jsem vnitřně přesvědčen o tom, že tato paní je správná partnerka, s kterou bych chtěl mít dítě. Přistoupil jsem na tohle partnerství, i když jsem od začátku viděl, že je konfliktní. Když přišla s tím, že je těhotná, nebyl jsem nadšený, ale upřednostnil jsem dítě a popřel všechno, co jsem intuitivně cítil. Tohle jsou výsledky mého špatného rozhodnutí. Křivdu a zradu jsem si vyrobil sám na sobě. Zradil jsem sám sebe, své přesvědčení, že partnerství nebude dobré, a udělal jsem pravý opak. Nedůsledností, naivní vidinou, že to budu nějak zvládat, že se přes to přenesu, jsem si pěkně zavařil. A ještě jednoho velkého pochybení jsem se dopustil, že dcera nenosí moje příjmení. Jmenuje se po matce, a to je příjemní po jejím bývalém manželovi. Tehdy jsem nevěděl, jak hodně záleží na jméně a příjmení.

Zuby nehty jsem se bránil sňatku s matkou své dcery. A to jsem ke všemu ještě věděl, že to zkoušela na některé moje kolegy, kteří mi říkali, bacha na ni. Byl jsem v té době mladý, hmotně zajištěný, pro ni takzvaně dobrá partie. Měla z prvního manželství synka. Říkal jsem si, kluk potřebuje tátu… Vnitřní hlas mě upozorňoval, varoval, nedělej to! Přesto jsem ani neusiloval o to, aby dcera nosila moje příjmení. Dneska se na to dívám úplně jinak. Jméno není jenom formalita na papíře. Dcera měla vědět, čí je dítě.“

Přesto, že soud otci dítě do péče nesvěřil a kontakt s dcerou mu stanovil, přesto, že matka dítěte stále zkoušela vztah otce s dcerou narušovat, uvádí, že do asi třinácti let věku dcery ´to nějak šlo.´

„Nebylo to zdaleka ideální, ale vídali jsme se. Potom mi její matka napsala, že dcera je ve věku, kdy potřebuje mít více volnosti a že by ode mě bylo dobré, abych kontakty s ní omezil. To už jsem věděl, která bije. Bylo jasné, že ji chce z mého života vymanévrovat. Po určité době se projevilo, že dcera je velmi ovlivněna matkou, začala se chovat stejně jako ona. Čím méně jsme se vídali, tím méně jsme si rozuměli. Až mi jednou její matka oznámila, že mně dcera nechce už vidět a nebudeme se stýkat. Hodně mě to bolelo, ale mnohem víc to, že mi dcera o tom neřekla sama. Nedala mi možnost se k tomu vyjádřit.“

Vracíme se s Michalem k zátěžovým momentům a procházíme je znovu. Výsledkem je, že Michal se utvrdí ve svém záměru. Chce se konečně dozvědět pravdu o tom, co, jak a proč se s dcerou na celé roky odmlčeli. Jediná možnost, jak se dozvědět pravdu, je oslovit dceru, vyzvat ji, aby se sešli a aby mu do očí objasnila, co se stalo. „Přeji si, aby svým souhlasem ke schůzce dala šanci nám oběma. Rád bych jí otevřel své srdce, možná jsem to neuměl v míře, jakou potřebovala.“

Probíráme možnosti, jak to nejlépe udělat, jaká volit slova, aby z nich bylo jasné, že se mu stýská a že ji má pořád rád. Je to dojemný okamžik, tečou slzičky.

Ptám se, jak se on sám změnil v důsledku prožitých událostí? „Naučil jsem se nemávat nad věcmi rukou. Naučil jsem se vážit si fungujícího partnerství a dobrých vztahů. V souvislosti s onemocněním a místem, které bylo zasaženo, jsem si uvědomil, že od samého začátku jsem šel proti sobě nejen jako člověk, ale i jako muž.“

A ještě jedna otázka zazněla. Co jste se o sobě dozvěděl z této zkušenosti?

„Nebyl jsem dost vděčný a pokorný. Obelhával jsem sám sebe, ale přivedlo mě to na cestu, kde vděčnost a pokora jsou nezbytné. Učím se vnímat více své potřeby, i potřeby ostatních, učím se hledat příčiny střetů a řešit je hned a nenechávat je zasmrádnout. Učím se mít rád sám sebe a odpouštět si, což je někdy to nejtěžší. Učím se vážit si sám sebe a nekrčit se v koutě, a čekat, že mě tam někdo půjde hledat. Nejspíš se to tak mělo stát. Měl jsem si tím projít, abych poznal, že důsledek má vždycky svoji příčinu,“ uzavírá Michal rekapitulací svůj příběh.

Intuice je náš nejlepší rádce a nejspolehlivější spojenec. Můžeme se na ni spolehnout, protože vyvěrá z moudré podstaty naší osobnosti. To, co Michal vypravoval o tom, jak se neposlechl a dělal všechno proti sobě, potvrzuje, že někde hluboko uvnitř sebe všechno víme. Cítíme, co je pro nás dobré, a co není. Pokud neposlechneme ten tichý intuitivní hlásek a necháme se překřičet rozumem, přivádíme si do života bolest svými špatnými, pochybnými rozhodnutími, jejichž následky pak musíme také přijmout a nést.

Aktualizovaná verze z 29. 1. 2019

Když jsem poznala Lukáše, pracoval jako fyzioterapeut v jednom zdravotnickém zařízení. Během praxe přišel na to, že zablokovaná místa na tělech jeho klientů se nejen stále opakují, ale že mají nejspíš jinou příčinu, příčinu, která vychází z jejich psychiky, z jejich životních postojů. Že je to všechno nějak propojené. Uvědomil si, že totéž se týká i jeho samotného a začal se o tento jev manifestace psychiky na těle hlouběji zajímat. Ověřil si, že někteří lidé, s nimiž pracuje, jsou energetičtí upíři a musel si i vůči nim vybudovat ochranný štít. Ještě netušil, jak opancéřovaný je sám vůči sobě.

Přišel za mnou s tímto svým poznáním, čímž mi připomenul mně samotnou kdysi před lety, kdy jsem došla praxí ke stejnému závěru; lidé mají bloky (bolavá místa) na zádech, protože jsou zablokovaní (mají bolest) uvnitř. Taky mi Lukáš svěřil, že má mírnou sociální fobii, která se u něho projevuje ne při práci s lidmi individuálně, zato když přijde do početnější společnosti, kterou navíc nezná, ztrácí půdu pod nohama. Rozešli se s partnerkou a jeho to i po třech letech stále souží. Od té doby není sto navázat kontakt s jinou ženou.

„Nechci jen stát a koukat, jak mi život utíká skrze prsty,“ řekl a vyjádřil mnohem víc. Například to, že věří v osudovost, jistou danost a načasování událostí, zkrátka v synchronizované děje. A že věří také ve svobodnou vůli člověka věci měnit a že ze situací, jimiž jsme vystaveni, se učíme číst mezi řádky užitečné informace.

Potud mi mluvil z duše. Potěšilo mě, že slyším takovou řeč od muže. To nebývá časté.

Z jakého konce máme začít rozmotávat tohle jeho upředené klubíčko „z hadích“ nití? Co by chtěl vyřešit nejdříve, co potom? Z jakých situací se citlivý a intuitivní zrozenec ve znamení Raka takzvaně nevidí?

„Když přijde výzva, abych promluvil před lidmi, je zle. Mám potíže říct tři věty. Cítím rozechvění, napětí, v hlavě se mi zatmí. Mamka říkala, že jsem do pěti let vůbec nemluvil. Nejsem schopen lidem nic říkat, nemohu se s nimi volně a přirozeně bavit. Pokaždé se mi zaškrtí v krku, ztrácím myšlenky, příšerně znejistím. Tak raději neříkám nic,“ popisuje Lukáš svoje pocity. Patří k nim i obavy, že ho budou lidi posuzovat, že se znemožní. S každou podobnou situací v životě ožije tento ničivý, determinující a patrně hodně starý záznam a vyplaví i příslušné pocity a emoce.

Takže máme malého Lukáše nemluvu. V pěti letech přece děti už normálně s okolím komunikují. Když to Lukáš nedělal, nejspíš měl k mlčenlivosti hodně pádný důvod. Ptám se ho, jestli se dozvěděl víc, jestli někdo zkoumal příčinu.  Lukáš zavrtí hlavou: „Ne. Jenom mě mamka vodila k logopedovi. Měl jsem i špatnou výslovnost.“

Noříme se postupně do situací v jeho životě, abychom se dostali věci na kloub. Začíná sestup pamětí. Je to spíš prodírání se hložím a trním, protože Lukášovo vnitřní obranné nastavení je pevné jako hradba. Vyžádá si to jakési ´ vyhladovění hradního pána´, aby povolil. Ještě jsme pořádně ani nezačali a Lukáš už pociťuje sevření v břiše na třetí čakře, přirovnává vjem k zaťaté pěsti. Také v krku je zádrhel. „Nemůžu polknout, jak mám sucho v ústech. Myšlení mi blokuje pomyšlení na to, co po mě asi budete žádat.“

Lukášův vnitřní tyran si právě vyhrnul rukávy.

První, co se Lukášovi ihned vyjeví, je zážitek ze školy.  Je učitelkou vyvolán, aby zazpíval, což neochotně udělá. Záhy sklidí za svůj pěvecký ´výkon´  tvrdou kritiku učitelky a následný výsměch dětí. Ejhle, už je to tady zase! Kolikrát jsem tento příběh s pouze detailními odlišnosti už slyšela? Copak tohle nikdy neskočí?!

Nicméně, máme stopu. Setkání se s posměchem, s trapností, s osobní nepohodou a vůbec jen se špatnými pocity.

Jdeme o krůček dál. Stejná učitelka, která mu řekla, že nemožně zpívá, mu při hodinách češtiny taky pěkně ´zatápěla´. Nechala ho přednášet básničku. Za špatný přednes ho zesměšňovala tím, že si z něho dělala legraci. Děti se k ní samozřejmě připojily a smály se mu taky. Dále mu vyčetla, že špatně formuluje slova. Když něco řekl špatně, chytala ho za slovo, což byl další důvod k tomu, aby se mu posmívala a nechala ho vysmívat dětmi ve třídě.

Ptám se Lukáše na pocity, které doprovázely stav v situaci, když ho učitelka tímto způsobem takzvaně vymáchala na básničce?

„Cítím se hrozně ponížený a zostuzený.“

„Čí je to ostuda?“

„Moje.“

„Vážně vaše?“

„Myslel jsem si to.“

„Už si to nemyslíte?“

Nastane napjaté ticho. Ptám se jinak. „Co myslíte, že vás do té nepohody uvrhlo?“ Stále je ticho. „Jste si jist, že to byla vaše ostuda? Vaše selhání?“ Lukáš sebou škubne a otáže se nahlas jakoby sám sebe nevěřícně, že by to mohlo být jinak? „Selhání učitelky?“ Tentokrát mlčím já a čekám na odpověď bez otazníku na konci, až mu prozření pronikne k vědomí. „Tohle by si pedagog ale neměl dovolit,“ usoudí Lukáš. „Co z toho vyplývá?“ „Že to nebyla moje ostuda, byla to ostuda učitelky.“

Když touto konkrétní situací znovu několikrát projdeme, vyjde z ní nakonec zcela nový pohled. „No tak se mi děti smály. Nebyl jsem jediný, smály se i jiným dětem. Je to zvláštní.“ „Co je zvláštní?“ „Že to teď vidím jinak.“

Pátráme po další situaci, kdy byl postaven do konfrontace se svou plachostí, nejistotou, bázní se projevit. Už je zase vykolejený, celý nesvůj a přesvědčený, že říct pár slov před jinými lidmi nevede. Ocitáme se na nedávném semináři.

„Každý má o sobě něco krátce říci. Už vím, jak to chodí, vím, co chci říct. Potím se tím víc, čím víc se na mne blíží řada. Když se tak stane, řeknu sotva jednu větu, všichni na mně zírají a čekají, co ze mě ještě vypadne. Nejsem schopen pokračovat.“

Popisuje, že pocit studu a obav, že se zesměšní, před ním narůstá jako hora, jejíhož vrcholu nedohlédne. A navíc, což je nové zjištění, že se vlastně ani vyjadřovat nechce. Zatím z nejasného důvodu se v tu chvíli postaví na ještě tužší odpor a odmítá odpovědět na další otázky. Je celý stažený, schoulený do sebe. Má viditelné záškuby po celém těle, rychle mrká víčky a jediné, co z něho ´vypáčím´ je, že se cítí mizerně. Zaregistruji nápadnou proměnu v zabarvení jeho hlasu, zatnuté zuby, sevřené rty, pusa zamčená na zámek…

Opakovaně ho navádím na téma. Zpotí se, orosí se mu čelo, ale po chvilce přece jen promluví. „Když na mně přijde řada, nepoznávám ani svůj hlas, jakoby mluvil někdo jiný. I když mám připravené, co řeknu, vypravím ze sebe jenom to nejnutnější. Pak přijde blok a nejsem schopen pokračovat. Nejradši bych tam nebyl.“

Oči mu pod víčky lítají sem tam. Chci na něm, aby mluvil nahlas o tom, co já vidím navenek a co on prožívá uvnitř. Je to pro něho nesmírně důležité. Je to cesta k vysvobození, podotýkám.

„Cítím se ve velké nepohodě, “opakuje. Ano, to je očividné. Proč se ovšem cítí v tak mocné nepohodě?

„Protože se po mně chcete něco, o čem nerad mluvím.“

Jsem si jista, že za jeho limitem je ještě něco jiného. Vybídnu ho, ať zopakuje vyřčenou větu. Lukáš to udělá a připojí, že mu přijde hloupé o tom vůbec mluvit! Proč hloupé?

„Protože jsem nikdy o tom s nikým nemluvil.“ Na jeho protože následuje další proč. „Protože se stydím, stydím se i teď tady před vámi.“ „Z jakého důvodu? Čeho se bojíte?“ Nedám mu pokoj. Nemohu. Lukáš se obává toho, že si svojí odpovědí něco připomene, něco, co mu nebude vonět. Jenže přesně o to při terapii jde.

„No,“ spustí váhavě, „člověk by se měl chovat jako suverén. To já nejsem. Neměl bych proto mluvit o svých slabých stránkách. Mám kamaráda, který má stejný problém, jenže on se o tom nebojí mluvit, zatímco já mu o tom, že mám stejný problém, neřeknu nic.“

Podotknu, že jeho kamarád je na tom mnohem líp, než on. Kamarádovi se uleví, když se vypovídá, kdežto Lukášovi se zase jenom přitíží.

Sledujeme Lukáše v předškolním věku. „Špatně jsem mluvil, rozuměla mi jenom máma. Pokaždé se mi někdo smál, nebo to mamka řekla za mě.“

Pětiletý Lukáš sice mluví, ale kromě matky mu skoro nikdo nerozumí. Toto zásadní poznání musí opět zaznít z jeho úst nahlas, až se dostaneme k přijetí skutečnosti dávno minulé. Jako k faktu o něm, který zůstane ´deaktivovanou´minulostí.

Posouváme se ještě níže, před pátý rok jeho věku. Hledáme chvíle, v nichž se cítí nepohodlně, nechce mluvit, nechce vůbec komunikovat se světem. Nabádám Lukáše, aby si dovolil luxus slabosti a dovolil svým pocitům, aby ho vedly. Sloveso dovolit si je pro něho důležité. Zmiňuje se o tlaku na hrudi, jako by měl něco na srdci.

Nechávám mu chvilku, než se ptám. „Co to je, Lukáši? Co vás tíží na srdci a potřebujte se toho zbavit tím, že to vyřknete nahlas?“ Začne mu být zima, zmocňuje se ho třas. Takže míříme do černého. Ruku má přiloženou na srdeční straně. Říkám mu, sestup do svého srdce, do centra lásky, do místa, kde máš ruku. Podívej se tam, rozhlédni se. Záměrně mu nyní tykám, protože si daná chvíle vyžaduje upustit od další zábrany, kterou je vykání.

Nejprve vnímá jenom tmu. Ptám se, co tam chybí, když je jenom tma? „Světlo, radost,“ zazní tichá odpověď. Posouvám diktafon blíž k němu, protože mluví velmi tiše a nezřetelně, šumluje slova, že jim nerozumím. Na čele se mu perlí krůpěje potu, je znát, jakou námahu vynakládá, aby buď našel odpověď, anebo se urputně odpovědi brání. Opakuji stále dokola podobné otázky tak dlouho, až se mlčení zase prolomí. „Něco se mění. Vidím za tím vším nějaké světlejší paprsky.“ „Zeptej se svého srdce, co potřebuje, aby místo tmy bylo světlo a radost? Buď ve svém srdci a prociť si jeho potřeby.“ Lukáš mlčí a rudne ve tváři. Vše nasvědčuje tomu, že se blížíme k nějakému ohnisku a že to bude ještě námaha se k němu dobrat. Ptám se tedy oklikou, co mu v životě chybí? „Láska,“ procedí zase tak na půl úst. Trvám na tom, aby odpověď formuloval znovu nahlas celou větou – chybí mi v životě láska, chybí mi radost. Láska je světlo srdce a duše. Nahlas, nahlas, nahlas a nestyď se! Je to bezpečné!

Téměř přestal dýchat. Bojí se. Sáhnu po krátkém dechovém cvičení, aby mohl situaci rozdýchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Konečně byl s to vyslovit nahlas, co mu v životě schází a jak ho nenaplněná potřeba svírá. Na to řekne věty, v které jsem už málem přestala doufat, že uslyším. „Konečně jsem to řekl. Mám pocit, že se jedné polovině srdce ulevilo, že se to v ní prozářilo. Na druhé polovině to tak není.“ „Co v ní chybí?“ „Nevím.“ „Víš. Nechceš si přiznat svoji potřebu. Jsi přece ten drsňák a suverén, tak co by ses tady svěřoval, viď. Proč by sis měl připustit, že máš přirozené lidské potřeby?“ Jdu do něho už trošku drsněji, protože ´mírný přídup´na něj zabírá. Už už se nadechuji, že budu muset ještě více přitvrdit ve slovech, abych ho vyburcovala, když v tom se ozve: „Stýská se mi po něžnosti,“ vydechne téměř lítostivě. Napjaté svaly v obličeji ochably. Ptám se, kdy naposled cítil ve svém životě něžnost?  Bylo to před dvěma měsíci, když byl se svojí partnerkou.

Vstupujeme naživo v tady a teď do situace. Lukáš zase nechce spolupracovat. Ne se mnou, to jenom navenek tak vypadá. Nechce spolupracovat sám se sebou, se svým srdcem a svým moudrým já. Když se konečně rozhoupe říct, že prožíval nedávno něhu, záhy objeví, že se to jako něha jenom tvářilo.

„Nebyla to něha, nebyla pravá.“ Musím si vyžádat upřesnění. Čím přesněji to nepravost něhy pojmenuje, tím větší terapeutický účinek to bude mít. Zdá se, že moje slova k němu dolehla. „Nebylo to od…necítil jsem duševní něhu, byla to jen něha tělesná.““Co jsi chtěl naznačit tím, že to nebylo od…čeho? Dopověz to.“ „Nebylo to od srdce, bylo to jenom hrané navenek.“ Nejraději bych mu právě teď zatleskala, kdyby se to hodilo, protože takové vnitřní uvědomění si vlastní iluze je cennější nad zlato. Nechala jsem Lukáše jeho objev znovu a znovu přeříkat nahlas, až dospěl k procítění a zvědomění toho, že přestat se balamutit je úlevné! (Objevit svůj stín je úlevné!)

Od této události se přesuneme v čase o něco níže k jiné Lukášově partnerce. Víme, co máme hledat. Souznění, psychickou něhu, tu pravou, od srdce.

Jen tam nakročíme tím, že Lukáš řekne, je to asi tři roky, jsme spolu s Ivou…nedokončí větu a opět stávkuje. To už mi ale opravdu pomalu dochází trpělivost, protože vidím to, co nevidí on; jak jde sám proti všem a hlavně proti sobě. Sám sobě je škůdcem a pořád nevíme, kde je tomu počátek, kde se to zrodilo. Jestli to takto půjde dál, od jednoho bojkotu k druhému, strávíme na tom celý den. V té souvislosti se mi vybaví situace z výcviku s učitelem Andrejem Dragomerickým, která se této hodně podobala. Andrej dělal ukázkový audit pro nás posluchače kurzu, abychom viděli a slyšeli na vlastní oči, jak to vypadá. S ´klidem Angličana´ trval na svém, protože dotyčný se také zasekl, a když se už zdálo, že je tak nepoddajný a že prostě dál nepokročí (tenkrát jsme si mnozí mysleli, že svého klienta Andrej zbytečně trápí), přesto se proces nakonec prolomil a pokračoval.

Protože už jsem seznala, co na Lukáše platí, trošku důrazněji jsem se do něho opřela. „Lukáši, je načase přestat s touhle ničivou taktikou! Copak necítíš, že ti ubližuje? Kam jsi s ní dospěl? K čemu ji pořád potřebuješ? Proč se jí nechceš vzdát? Dovol si o těchto věcech mluvit, nezakazuj si mluvit o svých přirozených potřebách a citech! Proto si snad přišel!“

A pak se to stane, a jsem to já, kdo se zaraduje. „Je mi příjemné a milé na Ivu vzpomínat.“ Fajn. „Vzpomínat? Co se stalo s vaším vztahem?“ „Rozešli jsme se.“ A důvod?“ „Náš vztah skončil, protože partnerka nechtěla mít děti, neshodli jsme se v názoru na rodinu. Neviděl jsem ve vztahu společnou budoucnost. Ona ji nechtěla řešit, nechtěla o ní vůbec mluvit.“ Záhy poté mě nesmírně udiví, když Lukáš pronese: „Nechtěla mluvit o svých problémech…byla zavřená sama do sebe. Nekomunikovala se mnou.“

To je tedy povedené. Do hry nám vstoupila okolnost, že se v páru sešli dva lidé, kteří si byli, co se týče otevřenosti a komunikace, podobní jako vejce vejci. Byl to Lukáš, kterému vadila partnerčina uzavřenost, protože zrcadlila tu jeho.

Je zapotřebí zajít ještě více do hloubky, a k podrobnostem, protože i zdánlivé malichernosti mohou vést k nepěkným následkům. Vyjde najevo, že Lukášova partnerka měla v době jejich známosti nějaké rodinné trable a odmítala se s ním o své starosti podělit, takzvaně si vylít srdce. „Vydržela také měsíc se mnou vůbec nekomunikovat. Téma děti a rodina, náš společný život, jsme obcházeli. Dělal jsem si úsudek z útržků slov, z její nálady, ale bylo jasné, že je proti.  Jednou mi dokonce řekla, že ji lékař nabádal, buď mějte děti hned, nebo je nebude mít vůbec. Víc mi nevysvětlila.“ „Co si při tom cítil?“ „Mrzelo mě, že byla šance a pokud ji promarníme, je to konec mezi námi.“

„Co ti tato konkrétní okolnost přinesla? Jaký pro tebe měla význam?“ „Pracuju ve zdravotnictví, věděl jsem, že doktor má pravdu. Přijal jsem ji jako fakt.“ Neodpovídáš na otázku, jaký pro tebe měla význam?“ „Spadl mi kámen ze srdce. V tu chvíli pro mě bylo úlevou, že s touhle ženou děti mít nebudu. A ve chvíli, kdy jsem se odvážil říct (!), že bychom se měli rozejít, a poté se i tak stalo, jsem cítil nakonec sladkou úlevu…cítil jsem, že spolu nemáme být.“

Lukáš se tedy osmělil ukončit vztah, který z pohledu jeho toužení po rodině a dětech nebyl perspektivní, protože jeho přáním je mít rodinu, stálou partnerku a děti, rodinný krb, zázemí, kam se bude rád vracet. Proto jsem mu položila otázku: „Řekni mi, co teď, ve světle těchto pojmenovaných potřeb a tužeb, hledáš?“ „Partnerku, která bude mít stejné potřeby.“

Konečně jasně formulovaná odpověď. Kontrolně se ptám, jak se cítí, a dozvím se, že cítí tlak na hrudní kosti a v oblasti levého třísla. Třísla jsou slabiny, pomyslím si, a chci na Lukášovi, aby těm svým dal příhodné názvy. „Nesmělost, uzavřenost, citlivost, spíš přecitlivělost. Některé věci se mně snadno dotknou.“ Mám tichou radost, že se tak ´ rozpovídal´a doufám, že budeme už v nastoleném trendu pokračovat. Že se Lukáš snad konečně otevírá. Ptám se ho, na co je přecitlivělý?

„Když mi někdo radí, co mám dělat.“

„Kdo konkrétně?“

„Rodiče, kamarádi. Od rodičů mi to vadí víc, je to tak celý život, pořád mi říkají, co bych měl dělat a jak bych to měl dělat. Pořád mě někam postrkují, kam já nechci.“

„Dal, nebo nedal jsi jim někdy jasně najevo, že se ti to nelíbí, a proč?“

„Ne.“

„ O to více ses uzavíral do sebe?“

„Možná jo.“

„Vzpomeň si, jestli vůbec kdy v životě jsi měl s rodiči, už jako dospělý muž, názorovou výměnu, kdy ses ohradil vůči nim a zastával jsi svá stanoviska?“

„Ale jo, říkal jsem mamce, že mi pořád jen radí…“

Mám téměř jistotu, že se Lukáš zase snaží mlžit, kalit vodu.

„Jak jsi jí to řekl? Uveď aspoň jeden příklad za všechny. A nekličkuj, sám sobě beztak neutečeš.“

„Řekl jsem jí, ať mi pořád neradí, jenže…“

„Jenže co, Lukáši? Jsi samé ale a jenže, sotva něco konstatuješ, vzápětí to rozporuješ.“

„Vím o tom, že takhle mluvím,“ reaguje. „Jenže ve finále měla mamka vždycky pravdu. Mám vůči tomu blok, bojuju s tím, bráním se těm jejím radám, jenže pak musím uznat, že to mělo být, jak říkala ona. Mám k tomu averzi.“

„K čemu konkrétně? “

„K tomu, že když mi mamka něco radila, ukázalo se, že měla pravdu.“

„Držme se tedy slova averze. Co za ní je?“

„To, že bych si své věci chtěl dělat po svém…ale pak se ukáže, má pravdu máma. To mě z principu štve a tozčiluje.“

Lukáše rozčiluje, že jeho máma má nakonec vždycky pravdu. S tím bojuje, a neví, že nemůže vyhrát, protože nebojuje s maminkou a jejími radami, bojuje sám v sobě a se sebou. Vzdoruje jako malé dítě. Dospělý Lukáš reaguje na matčiny rady a názory stále jako dítě. Ptám se ho, jestli mu matka zasahuje nebo nezasahuje i do soukromých věcí? „Šťourá mi do něj pořád. Podvědomě jí zazlívám, že se podílela na mém rozchodu s předešlou partnerkou, protože chtěla, abychom se vzali. Mám pocit, že máma zavinila, že jsme se nakonec rozešli, protože na mojí partnerku naléhala a do svatby jí tlačila. Jenže ona to tak necítila. Máma to zhatila,“ domnívá se Lukáš. Právě že se jenom domnívá. Mohl zakročit, chovat se dospěle, ale neudělal to. Nechal matku jednat za sebe.

Maminky chování vůči němu vychází, a je to zřejmé, z jejího přesvědčení, že je nutné se k němu chovat stále jako k děcku. Pořád vnímá Lukáše jako malého kluka, který vyžadoval speciální přístup a abnormální péči. Maminka je zacyklená v tom, že tento stav trvá, tudíž Lukáš stále potřebuje její dohled, rady a náhled do soukromí. A postrkování k nějakému rozhodnutí, které by nejspíš bylo primárně jejím vítaným rozhodnutím. Prostě mu řídí život. Dokud se Lukáš bude chovat jako dítě, a ne jako dospělý muž, bude s ním maminka i nadále tak zacházet. Jak se říká, nechceš-li, aby s tebou jednali jako s dítětem, nechovej se tak.

Všímám si, že se Lukáš zatím ani slůvkem nezmínil o otci a vzbuzuje to ve mně dojem, že není pro něho tak důležitý, jako matka. Lukáš přitaká, že maminka má v rodině hlavní slovo. Oba rodiče jsou dominantní, neustále se dohadují a hádají. Zřejmě soupeří mezi sebou o prvenství, říkám si v duchu.

Vracíme se k Lukášově slabině. Kouše se do spodního rtu. Ptám se ho, proč si skousává ret, načež mi udiveně odpoví, že si nevzpomíná, že by to kdy dělal. Zřejmě si ovšem ´vzpomíná´jeho levá slabina, protože se ozve dost naléhavě. Když vidím urputný výraz v jeho tváři, je mi jasné, že opět bojuje. Opakuju mu, že bojuje sám proti sobě, sám sobě mydlí schody. A ptám se, proč potřebuje být uzavřený a schovaný, když u druhých lidí v tom vidí například překážku ve vztahu? Proč mu to u druhých vadí, zatímco sám u sebe to toleruje a co více, přímo pěstuje?

Zatváří se zaskočeně. Cekám chvíli, pak další a ještě další. Napadne mě, že mi jako ženě možná nechce dovolit, abych se k němu přiblížila a pomohla mu. Možná je tak poznamenán rozhodováním za sebe svou matkou, že tohle by mohl být důvod. Nu, vybral si mě sám. Měl by si i sám objevit důvod, proč se potřebuje schovávat, protože hra na schovávanou je jen důsledek něčeho. V duchu mě napadají různé odpovědi. Proč to tak lidé dělávají? Protože být autentickými, opravdovými a otevřenými, a tím zranitelnými, nepovažují za bezpečné. Uzavírají se z obavy před opětovnými zraněními. Vlezou do své ulity, v níž se cítí být v bezpečí, byť se v ní cítili sebehůř. Je to komfortní zóna, kterou dobře znají. Zatímco opustit ji znamená jít do neznáma, a kdo ví, co tam čeká. Nebo něco nechtějí vidět, tak zalézají jako krtci. Který z těchto důvodů se vztahuje k Lukášovi?

Protože stále ještě mlčí, rozhodnu se pro ´ruskou ruletu´. Horší už to být nemůže. „Poslechni, Lukáši, já tady nejsem za tvojí maminku. Já mám vůči tobě jiné postavení, tys přišel za mnou, ne já za tebou, takže mě teď vyslechni. Pokud se více neotevřeš a budeš bojkotovat sám sebe, nebudu ti umět pomoci. Uvědom si, že žádná žena, perspektivní pro vztah s tebou, nepřistoupí na to, aby se k tobě dobývala ´sbíječkou´ jako já. Ty se nepřijímáš ve své vlastní přirozenosti, působíš tak, jako bys sám sebe a priori odmítal, bojkotoval svoji existenci.“ Vtom se mě zmocní pocit téměř jistoty, že vím, k čemu se tohle martýrium vztahuje a z úst mi vyletí otázka (zároveň naskočí husí kůže jako pralinky): „Máš nějakou povědomost o okolnostech svého narození?

„Byl jsem přidušený. A porod byl taky hrozný,“ odpoví překvapivě rychle a nevzrušeně. Uf, takže odtud bude asi vítr foukat, proletí mi hlavou, než Lukáš dodá: „Byl jsem kvůli tomu na terapii, kde jsem si to už prožil, ale nijak mi to nepomohlo,“ konstatuje.

Pomohlo, nepomohlo, nedá se svítit, jak říkávala moje babička, když bylo něco nevyhnutelného. Musíme porod projít znovu. Byl zdlouhavý, pro rodičku i dítě velmi náročný a samozřejmě zatěžující. Miminku se už nedostával kyslík, nemohlo dýchat. Lukáš popisuje svoje úzkostné stavy, i úzkost svojí maminky. Přišla do porodnice bez kontrakcí. Neví se, proč to maminka udělala. Jisté je to, že porodníci vyvolali porod uměle.

„Dusím se, zadržuji dech, mám málo kyslíku. Cítím šílené napětí a mám strach. Přicházím do nebezpečného světa,“ pokračuje Lukáš. Upomíná se na pocity a zážitky z matčina lůna. „Nemůžu se projevit, nemám na nic vliv, nejraději bych křičel, ať mě nechají na pokoji! Chci zůstat v bezpečí u matky. Jenže oni mě násilně vypuzují, ještě se nechci narodit..! neurčil jsem si sám, kdy se narodím! To oni rozhodli a zaútočili na mě…venku jsou nebezpečné síly… je tam násilí a zvůle… chci zůstat, zůstat, ale nemůžu, vyhání mě…schovávám se před nimi, aby na mě nemohly….“ „Kdo aby na tebe nemohl?“ „Ty nebezpečné síly. Nechci ven, neukážu se, aby mě nemohly ohrožovat…“

Čekala jsem slzy a vzlyky, nic z toho ze sebe Lukáš nevydal. O chvíli později se nám ještě podařilo najít nečekané a překvapivé, když Lukáš začal popisovat, jak prožívá trauma narození i za maminku, jak se o ni bojí a klade si za vinu, že kvůli němu podstoupila takové trápení!

Považte, tak takový byl scénář k filmu o zrození jednoho malého chlapce. Na prahu příchodu do fyzického světa ho poznamenala do hlubokého nitra jeho osobnosti tato neblahá zkušenost, tento doslova mezní zážitek mezi životem a smrtí. Když byl starší, pověděli mu dospělí, že normálně a přirozeně by se byl narodil o den později. Co se však nedozvěděl, co vedlo jeho maminku jít předčasně do porodnice? Po porodu ho viděla až za spoustu hodin a navíc se k ní prý personál choval dost hrubě a necitelně. Maminka prý o těchto okolnostech odmítala cokoliv bližšího říci.

Musíme si teď poradit s Lukášovou vinou za něco, co nebylo jeho, ale co vztáhl k sobě, a zařadit to na časové ose do minulosti, aby to v ní už jednou pro vždy taky zůstalo. Jinými slovy, aby přestaly ty oživovací a do současnosti se promítající hrůzné zážitky včetně následků. Aby velký Lukáš přijal, že to, co platilo tenkrát, od teď neplatí. Je dobré tyto  dětské obranné a sebezáchovné mechanismy poslat po vodě, protože v dospělosti nadělaly víc škody než užitku. Je třeba přijmout, že už může být tím, kým je, že je bezpečné žít v tady a teď, kde se může vyjadřovat, jak chce a kde si nemusí nechat kohokoliv mluvit do svého života a rozhodovat o něm. Už tam venku nejsou nebezpečné síly, na které nemá vliv.

Nakonec bych přirovnala cestu s Lukášem k jízdě vlakem, který se vleče rychlostí zpomaleného filmu a u každého patníku zastaví. I přesto ke svému cíli nakonec dorazí. Tak to někdy chodí, každý jde rychlostí, jakou potřebuje. Někdo kráčí rychle nebo dokonce pádí, další se posouvá po drobných krůčkách. Dolovat z niterného podloží lidí vzpomínky, které jsou jinak hluboce zasuté v podvědomí, je žádoucí, nicméně někdy opravdu náročné. Zbývalo ověřit, jestli někde v nějaké vrstvě nezůstal nějaký odpor. Žádný jsme nenašli.

Co mně ovšem doslova fascinovalo, a o to se musím podělit, byl pohled na Lukášovu tvář, když jsme sezení ukončili. Je možné, aby mu během terapie o tolik vyrostly vousy? Přišel hladce oholený, teď má na bradě viditelné snad dvoudenní strniště. Přišlo mi vysvětlení; teprve teď vyrostl nebo spíše dorostl do chlapa. Nedalo mi to, donesla jsem mu zrcátko, aby se sám podíval a řekl, jestli to tak je, nebo mě šálí zrak. Přejel si rukou bradu a povídá: „Než jsem k vám šel, oholil jsem se, neodvážil bych se přijít neoholený.“

Takže je to tak, vousy mu povyrostly nebývalou rychlostí oproti té, kterou jsme se probíjeli od jednoho zastavení ´na mezi´ ke druhému. Ještě jsem se Lukáše zeptala, dělám to pokaždé u každého, jak se cítí. Nejde ani tak o to, abych to věděla já, třebaže je to potřebná informace. Má svoji váhu, když si lidé uvědomují změnu svého stavu, která se projevuje nejrůznějšími individuálními způsoby. Lukáš tu svoji vyjádřil skoro pohádkovým slovníkem a mně to přišlo hodně příznačné: „Jakoby na mě praskla nějaká obruč.  Lépe se mi dýchá, roztáhl se mi hrudník. Dneska jsem objevil příčinu svých slabin. Měl jsem hodně zmuchlanou duši.“

To tedy ano. Už byl na odchodu, stál ve dveřích, když dodal: „Vím, že si nemusím už hrát na něco, co nejsem.“ „A to je co?“ otázala jsem se. “Na chudinku.“

 

Aktualizovaná verze z 4. 10. 2015

S Editou jsme se nad jejími trápeními sešly opakovaně. Při jedné z jejích návštěv jsem v souvislosti s předchozími sáhla po metodě automatického psaní scénářových slov, tedy těch, která slýchala doma nejčastěji. Předčítám jí text z knížky, kterou jsem k tomu účelu vybrala. Edita zapisuje, jaká slova ji v reakci spontánně napadají. Zakrátko seznam vyhlíží takto; bolest, ostuda, výsměch, hněv, kamení, vztek, euforie, samota, složitost, černá ovce. Jdeme po jednotlivých slovech jako po schodech, od jednoho k druhému, třetímu, a zaznívají otázky. Otázky způsobují klíčení vědomí. Směřují k odhalení toho, co se za něčím skrývá, co je za tím. Otázky jsou klíče, jimiž se otevírají zamčené dveře.

Sledujeme Editiny pocity, svítíme na ´potvory´ve stínu, které si uvnitř nevědomě hýčká, anebo je tuší, ale sama se jich obává dotknout. Podobně jako u mnoha dalších, i Editu její vnitřní draci vyzývaly a vyzývají ke změně pohledu, myšlení, uvažování. Jde to dobře, protože Edita není zaslepená.

Narodila se jako druhé dítě do rodiny, kde už byl starší chlapec, matkou zbožňovaný a neskrývaně protěžovaný. Narození děvčete nebylo vítané. Slýchávala přirovnání, že její příchod na svět bylo jako bomba hozená do rodiny. Mohli bychom říci, že na poklidnou hladinku rodinného rybníčku dosedlo ´ošklivé káčátko´. Svým odlišným založením dělalo vlny, které čeřily vodu a dělaly rámus. Edita slýchávala na svou adresu pejorativní výrazy takového kalibru, že je zde nemohu opakovat, a z těch mírnějších, co napsat mohu, to byla (opět častá) hodnocení  – za nic nestojíš, nic neumíš, jsi blbá, tupá. Bolest Editiny duše se stupňovala úměrně tomu, jak se stupňovaly a opakovaly slovní útoky na ni. Nechápala, nerozuměla.

„Mám obavy, že moje myšlenky jsou taky špatné “, říká. Na otázku, proč jsou špatné, odpovídá: „Jsou špatné proto, že pramení ode mne. Protože pocházejí ode mě, budou zavrženy. Pozor na to, co řeknu, abych nenarazila. Narazila jsem snad tisíckrát. Myslím si, že jsem byla psychicky týrané dítě.“
Ze stejných důvodů jako je ošklivé káčátko pro svoji odlišnost vyštípané z rybníka, je dívka vyhoštěna z kruhu rodiny. Agresivnější matkou a tiše přihlížejícím a nic nekonajícím otcem. Editin starší bratr časem přebírá – kopíruje úroveň matčina vztahu k dceři, své sestře, což za čas přeroste v pohrdání k ní, k jejímu ignorování i stejnému postoji k ní, včetně volby výrazových prostředků. Ať Edita řekne, co řekne, nebo cokoliv udělá, je to špatně, protože to neodpovídá plošnému názoru rodiny.  A nadto je blbá, protože je…zkrátka jiná.

Předpoklad, že dítě je, nebo bude jednou určitým typem člověka, jednajícím určitým způsobem, chovající se určitým, předpokládaným způsobem, že bude mít stejné hodnoty, které vyznává rodina, nevychází. Dítě není identické s hodnotami rodiny. Rodiče třeba toužili mít andělské dítě, po hodném chlapečkovi i hodnou holčičku (!), to znamená naprosto přizpůsobivou, poslušnou. A ono se tak nestalo! Proto ono přirovnání k bombě v rybníce!
Edita si tudíž na základě zkušeností vytvořila závěr, že cokoliv od ní pochází, bylo nebo je špatné a nepřijatelné, stejně jako ona sama. Připomeňme si, že za psychické týrání dítěte lze považovat cokoliv, co dítě ponižuje v jeho lidské důstojnosti, co je uráží, podrývá jeho hodnotu, a čím je mu dáváno na vědomí, že je jiné, než si rodiče představovali. Dítě si to vyloží tak, že je nehodné jejich pozornosti a lásky. Dítě se snaží vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí se zavděčit, aby bylo přijato. Aby si takzvanou lásku zasloužilo.
Edita si své potíže z dob dětství a dospívání nese až k dnešku, do věku zralé ženy. V pubertě, v citlivém období života, se ze ´začarovaného´ kruhu snažila utéct, dokonce, jak přiznala, několikrát uvažovala, že si vezme život.

I tuhle větu jsem už tolikrát slyšela! Větu, která jasně říká, jak se uvnitř člověk cítí zbytečný a marný, nemilovaný, nepřijatý. „Jenomže když už jsem se matce dokázala postavit, nastalo peklo. Třeba když jsem se zeptala, proč mě tedy přivedli na svět, když jsem pro ně tak strašně nesnesitelná?“
Logická otázka. Proč rodiče zplodí dítě a pak ho nepřijmou a nemilují? Nebo proč se je snaží, po hříchu často za každou cenu, předělat k obrazu svému? Ostříhat mu větve, udělat z něho bonsaj, ochočit si je, namísto toho, aby je nechali volně růst a vzkvétat ke své i jeho radosti?
Téma ostuda přineslo doplňující informaci o tom, že Edita celé roky byla přesvědčená o tom, že dělá rodičům jenom ostudu, protože není taková, jaká by měla být. Záhy sama upřesnila: „Jakou mě chtěli mít.“ Téma výsměch nás dovedlo k ponižování. „Máma mě shazovala, dokonce i před lidmi. To jí dělalo obzvlášť dobře. V tom se vyžívala.“
Matka, která své dítě haní před ostatními lidmi, shazuje především sama sebe. Svůj vlastní výtvor popírá a označuje za špatný a k ničemu. Aniž to ví, popírá samý princip tvořivosti v sobě: že přivedla na svět originální bytost! Takto sama frustrovaná a krajně nespokojená se sebou, potažmo často i se svým životem, vybíjí svoji nelásku k sobě na dítěti. Trestá dítě, ale ostří toho trestu míří do ní samotné. Ve spodním proudu této energie je ovšem ukrytý také trest určený partnerovi, s nímž si tímto poťouchlým způsobem vyřizuje účty. Snad za to, že přispěl k narození dcery, která už neměla být, kterou nikdo nečekal (nechtěl)? Obviňuje ho z toho? Ona u tvoření snad nebyla? Nebo svým partnerem pohrdá?

Destruktivní dopad má takové chování především na formování osobnosti a kvalitu života dítěte. Abychom mohli sledovat hlavní proud příběhu, ponechme nyní stranou příčiny, proč se Editina matka takto od narození staví ke své dceři a proč se jí otec, jehož Edita miluje, nikdy nezastal. O to víc Editu trápí, že nemá u něho zastání, i když dobře ví, že i táta se trápí tím, jak se jeho manželka k dceři staví. Nechce si to ani s jednou z žen rozházet, tak raději mlčí. Je to začarovaný kruh, který napovídá, že nemocní jsou všichni, celý rodinný systém.

Pro nás je důležité vidět, že Edita tohle všechno – jako scénářové slovo kamení – nosila v sobě celý život. Odpustit své matce? „Ne, to nedokážu, ne teď. Neumím odpustit ani sobě.“

„Ty si máš co odpouštět?“

„Mám.“

„Co to je?“

„Kritiku lidí. Dělá mi dobře někoho kritizovat a soudit.“

„Proč?“

„Protože někdo jiný se cítí taky blbě, jako jsem se cítila celé dětství a mládí.“

Je to zřejmé, viďte. Vidíme tu nákazu, jak se přenesla z matky na dceru. Naštěstí si je toho Edita vědoma a snaží se toho vyvarovat. Doznává, že někdy si nemůže pomoc, jak je to nutkavé. Má nahraný takový program v hlavě –  kritizovat a posuzovat, ne-li až soudit, je normální. Je to jako infekce. Když je člověk infikován, znamená to, že neustále bojuje. Stejně jako bojují s nákazou organismu bílé krvinky. Jde o to prohlédnout tento bojový manévr a vymanit se z něj. Nepokračovat v boji, který nemá vítěze. Nemá-li druhá strana protivníka, který by s ní dál poměřoval síly, kdo z koho, mění se její boj v jednostranné plivání proti větru. Protože hrozí, že se plivání bude vracet do vlastní tváře, dál ve svém zvráceném zájmu vyhledává a zosnuje záminky, aby boj pokračoval. Z  boje totiž čerpá pro sebe energii, z boje musí odejít jako přemožitel, jako (pochybný) vítěz!

Editina matka dál častuje dceru svými jedovatými řečmi přesto to, že je dcera vdaná a žije úplně jinde. Má spokojené manželství. Pro matku je tedy Edita aspoň nemožná oblečená, vypadá jako drbanka, chová se jako buranka…nikdy nebude se svou dcerou spokojená, protože je nespokojená sama se sebou.

„Můj manžel mě učí, abych nešla hlavou proti zdi, abych hledala jiné, lepší možnosti,“ oceňuje Edita přístup svého partnera. A po chvíli dodá: „Máma ho nemá ráda proto, že on má rád mě.“
Trefně vyjádřeno. Editina matka nemá ráda sebe, těžko tedy může mít ráda někoho dalšího, a proto nejspíš nemůže přijmout, že ´někdo´ má Editu rád. Snad má ráda nekritickou láskou jen svého zbožňovaného prvorozeného, jen on dělá všechno dobře, jen on je hoden.
Hněv a vztek? Ano, Edita se vzteká na matku, hněvá se na sourozence, ale nikdy tyto pohnutky neprojevila. Dusila je v sobě, skrývala agresi –  nezvládnutou vnitřní sílu. Ta se doslova pěchovala jako tlak v Papinově hrnci  –  do hlavy. A tam, nemaje, kudy uniknout, plodila nesnesitelné bolesti hlavy.
S otevřenými lidmi jako je Edita jde práce od ruky. Když se člověk nevzpírá a nebrání se podívat se na svoji situaci bez příkras růžových brýlí, má vůli osvobodit se ze zajetí nesmyslných konceptů a také nepravd o sobě, nedovolí, aby jeho vnitřní kontrolor a diktátor určoval ´stav utkání´, je na dobré cestě opustit svoji zónu pohodlí.

Editina černá ovce na papíře v seznamu scenářových slov byla shodná s ošklivým káčátkem. Edita jím nikdy nebyla. To její rodiče, hlavně matka, ji takovou chtěla vidět. Edita byla labutí, proto nemůže mezi kachnami žít. Hledá své bílé labutí hejno, svou rodinu duchovně spřízněných duší. V pokrevní rodině ji však nenachází.

 

Aktualizovaná verze z 21. 8. 2017

Ztráta milovaného člověka je bezesporu těžkou životní zkušeností. Přijde- li však náhle a nenabídne možnost rozloučení se s milovaným, bývá to často zkušenost nepřijatelná, s níž se dotyční neumějí smířit, natož pak vyrovnat. Cítí se ztrátou zaskočeni, ošizeni, zkráceni, nezřídka i zrazeni…Velikou lásku provází i veliký smutek. Rozloučením se ovšem nemám na mysli, formální smuteční obřad. Sama jsem prošla situacemi, které mě dovedly k poznání, jak moc je důležité promluvit se zesnulým v tichém, vnitřní dialogu, v intimním vlastním obřadu rozloučení o samotě.

Vnučka se mnou domlouvá návštěvu svojí jedenaosmdesátileté babičky. Rodina už si skoro zoufá, protože babička dva roky po odchodu manžela stále pláče a dokonce jí začaly soužit bolesti zad. Vnučka, coby mluvčí rodiny, mě seznamuje se závěrem rodiny; bolesti nějak souvisí s babiččiným trápením. Vyšetření nepřineslo žádnou uspokojivou odpověď, z jakého důvodu by babičku měla bolet záda.

Ve smluvený den a hodinu očekávám vetchou stařenku, přece jenom 81 let je už požehnaný věk. Velmi se mýlím. V doprovodu své dcery přichází elegantní, decentně oblečená, udržovaná, čilá a moc pěkná paní. I v tomto jejím věku je stále patrné, že kdysi byla nádhernou rozvitou růží.

Její manžel zemřel před už dvěma roky. Žili spokojené manželství celých šedesát let. „Neměla bych na co naříkat, opravdu ne, přesto mám v sobě velký smutek.“ Sáhne do kabelky pro kapesník. „Ne, nebráním se tomu, vím, že pláč léčí, chodím na hrob a celou dobu tam propláču. Trošku se mi uleví, jenže to zase přijde zpátky. Smutek se vrátí a já si nemůžu pomoci,“ svěřuje se.

Možná, napadne mi, přišla jeho smrt moc narychlo a než slzy ten zármutek očistí, bude to déle trvat. Zvláště, když, jak říká, se oba tak velmi milovali. Ptám se jí na to a ona přitaká.  Jak se to sběhlo? „Byl pořád čiperný, pak se mu najednou udělalo zle. Přijela sanitka, já jsem se s ním loučila s tím, že se vrátí. V nemocnici zjistili, že se mu vyboulila aorta. Ještě jsem za ním druhý den šla do nemocnice a on potom nad ránem zemřel. Už se mi nevrátil,“ štká paní do kapesníku.

Paní Hana je hluboce rozjitřená. Abych vyplnila čas, než se trošku zklidní, zavedu řeč o způsobu smrti. Někdo by chtěl odejít, a nemůže, trpí dlouho a s ním jeho okolí a další odejde rychle a bez trápení. Říká se, že i způsob smrti je za odměnu. Paní hana opáčí, že takhle podobně uvažuje. „Studovala jsem ezoterické nauky, čtu si knížky, věřím v převtělování, v nesmrtelnou duši. A přesto mě jeho odchod stále bolí.“

Jak se dozvěděla tu zprávu? „Když jsem odcházela z nemocnice, řekli mi, abych si ráno zavolala. To jsem udělala a lékař mi sdělil, že manžel zemřel ve spánku.“ Na moji otázku po pocitech hlesne: „Cítila jsem nesmírnou bolest.“

Vnitřním zrakem sledujeme celou situaci krok po kroku. Vybavuje si, co říká manželovi, když sedí u jeho lůžka. Je situací zasažená, přesto mu šeptá: „Operaci bys nevydržel, je lepší, že je to takhle,“ a dodává, že si uvědomuje, že rychlý odchod byl pro něho veliké milosrdenství. Bolest má usídlenou na prsou a je hodně intenzívní. „Jakoby mě zaléhávala,“ popisuje.

Dva roky, den po dni, si nosí bolest s sebou. Je načase jí odevzdat. Je zbytečná, svoji úlohu už splnila, i když podvědomě se jí držíme jako neviditelného pouta se zesnulým. Paní Hana si ji také z nějakého důvodu ´chová´ při sobě. Je otázkou, proč. Přece si vždycky o sobě myslela, že bude silnější, a ne, že bude takto trpět!?

Jsme zpátky v okamžiku, kdy přijíždí záchranka. „Chtějí ho prohlédnout, ale nemohou změřit tlak, jako by žádný neměl. Říkají, že ho musejí odvézt. Manžel mě začne objímat, křižovat se, nikdy jsem nic podobného u něho neviděla. Z jeho gest jsem vyvodila, že je to jeho rozloučení. On věděl, že se nevrátí. Zato já jsem nevěděla, co si mám počít, jak reagovat. Slyším, jak se ho lékař ptá, jestli ho František slyší. Nepřišla žádná odpověď. No a pak mi řekli, zavolejte si ráno. Ráno už nebyl.“

Návrat k traumatizující události paní Haně doslova sebere dech. Podobně jako mnozí jiní lidé při terapii chrlí ze sebe slova na jeden nádech. Vracím ji do normálního rytmu dýchání, čímž ovládne hrozivý přetlak, který v sobě má.

Plísní se za to, že měla nějak odpovědět na manželova gesta. Vyčítá si, že kdyby to nějak udělala, odešel by snadněji. „Jak já ti mám, Františku, pomoc? Já nevím, co s tím,“ vzlyká. Snažím se nasměrovat ji k jinému úhlu pohledu na věc. „Nic jste nezkazila. V dané chvíli jste udělala to, co jste mohla a uměla. Lépe to prostě nešlo. Nevsouvejte si pochybení.“ Odvětí mi na to: „Možná sama sobě tímhle bráním, aby bolest mohla odejít.“

Je to docela dobře možné. Uvidíme.

Zaléčíme danou domněnku o její vině léčivou afirmací na přijetí daného stavu, který už nelze změnit.  Můžeme se však pokusit změnit její náhled, přinášející úlevu. Paní Hana je opravdu dost zběhlá ve věcech provázejících psychický stav a jeho projektování navenek. Souhlasně pronese: „Vidím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem udělat mohla. Chtěla jsem, aby odešel v klidu.“

A to se také patrně stalo; její manžel se dlouho netrápil. Zato se trápí paní Hana, je pořád psychicky otřesená, ztrácí životní energii. Společně se pokusíme přijít na to, v čem to vězí. Svěří mi, že si o tom, co prožila, s nikým dosud nemluvila. Nahlas vyslovená věta jí sevře hrudník, sotva zase popadá dech. Úzkost jí svírá plíce a srdce.

Musíme se znovu vrátit k bolestivému místu. Něco stále zůstává nevyslovené, zamlžené.

„Druhý den, co ho odvezli, za ním jdu do nemocnice. Je připojený na hadičkách, a ´přikurtovaný´ k lůžku. Hladím ho. On mě prosí, abych mu trošičku uvolnila ruce, nebyl rád omezovaný. Františku, říkám mu, já tomu nerozumím, nevím, jestli to můžu udělat, on mě prosí, ať jdu za sestrou, aby mu ty úvazy povolila. Jenomže sestra mi říká, že František je nedisciplinovaný pacient a že mají obavy, aby si ty hadičky nezačal vytrhávat.  Prosila jsem ji, aby mu je malinko povolila, aby věděl, že jsem se za něho opravdu přimluvila. Vyhověla mi. Pak už nic jiného nechtěl. Rozloučila jsem se s ním, že přijdu zítra. No a ráno zemřel…“

V ten moment přestala paní Hana zase úplně dýchat a bylo evidentní, že právě tohle byl pro ni nejtěžší okamžik. Kontrolně se jí přesto ptám. „Ano, protože jsem si myslela, že když ho odvážela sanitka, že je naděje. V té nemocnici jsem už žádnou naději neviděla.“

Oživením si zátěžové situace se také probudila emoce k ní vázaná a nyní se paní Haně dere z hrudi bouřlivě ven.

Opakujeme znovu celý okamžik, při němž si vzpomene na další detaily. To je dobře. Čím více detailů, tím lépe. Každý kamínek je třeba omýt. „Ještě si vzpomínám, jak mi řekl, že chce domů. Na to já mu říkám, nemůžu si tě v tomhle stavu vzít domů, lékaři to nedovolí. Cítím, že jsou to jeho poslední chvíle. Uvědomuji si, že smrt přichází, že mu nemůžu pomoci. Nemohu s tím vůbec nic dělat.“

Zůstáváme v okamžiku procítění blížící se smrti. Paní Hana vnímá, že ´žádné pokračování života´ nebude, že manžela ztrácí, ale podvědomě se brání a odmítá to. Musíme však dát věcem patřičný výraz a význam. Lidé se obávají nazývat věci pravými jmény, děsí je to.  Jenomže jedině tak se s těmito skutečnosti dá pracovat, a dokonce je i přijmout. Proto s ní dělám afirmaci na přijetí smrti jejího milovaného manžela. Je třeba poklonit se majestátu Smrti a poděkovat za to, že její muž byl ušetřen dlouhých útrap.

„Manžel odešel, zemřel v klidu a míru…byl to dar od Boha, Bůh ho měl rád,“ pronese tiše. Pomyslím na to, že bereme úkorně fakt, že smrt nám vzala milovanou bytost. Bereme si to osobně, jakoby to bylo namířené proti nám. Potom je pro nás velice těžké tento postoj změnit a nechat odejít, co odejít mělo. V tom smyslu se zmíním nahlas. „To, že za manžela stále truchlíte, není pro vás dobré. Nakonec byste z toho přílišného smutku sama onemocněla. Bolesti zad, které se vzaly jakoby odnikud, jsou výrazem nahromaděné, neuvolněné energie.“ A zeptám se jí, jestli chce svůj smutek doopravdy odložit a už s ním dál nežít. Být zkrušena dlouhodobým smutkem opravdu znamená nežít. Paní Hana je odhodlaná a připravená toto podstoupit.

Čeká nás nejdůležitější, nejpodstatnější část terapie: rozloučení se. Události se sběhly příliš rychle a překotně, nebyly vyřčeny věty, které měly zaznít, nebyl na ně čas, ba nenastal ani vhodný okamžik pro osobní, niterné rozloučení se s milovanou duší. Nyní má paní Hana možnost udělat si obřad podle svého pro úlevu své duši

„Měli jsme krásný život, krásné manželství. Vychovali jsme dobře naši dceru, měla jsem se s tebou dobře, a to tvoje Hanuško, jak jsi mi říkal, mi chybí. Já vím, že jsi mi dopřával, co jsem si já přála. Ráda jsem vracela k tobě domů, k naší dceři, vzájemně jsme se jeden od druhého něco učili. Nikdy jsi mi nic nevytýkal, nevyčítal. Já ti za to báječné partnerství a manželství moc děkuji. Tak moc jsem tě milovala, a ty mě, že ten můj smutek je asi stejný velký jako naše vzájemná láska…“ zadrhne se.

Je to pro ni velice citlivé, drásavé. Chápu ji.

Musí se ale vyprázdnit všechno, říci všechno, čeho je plné srdce a co nebylo vysloveno, dokud dotyčný žil.

Když se vysmrká a utře si oči, paní Hana pokračuje. „Františku, já věřím, že ses správě rozhodl, jestli zůstaneš tam někde nahoře, anebo se převtělíš a narodíš znovu…Já vím, že nechceš, abych plakala, nikdy jsem neplakala, neměla jsem důvod, teď je to poprvé v životě.  Který jiný chlap by takhle svedl život?! Věřím tomu, že se znovu setkáme, možná v jiné rodinné konstelaci, věřím, že láska je trvalé pouto, které nás zase spojí.“

Potom nastane chvíle ticha, do něhož paní Hana pronese: „Cítím, jakoby mi říkal; pro mě je důležité, že jsem odešel milovaný a milující, za všechno ti děkuju a už neplač, nevidím to rád…“

Je to magické. Cítím přímo posvátnost chvíle.

Kontroluji její stav po této notné dávce vnitřní očisty. Nějaký skrytý stín smutku ještě zůstal. Něco ještě nebylo odhaleno, vyřčeno, vyneseno na světlo.

Je nutné se vrátit. Copak asi zapomněla svému Františkovi říci? „Že ho moc miluju. Vždycky jsem ho moc milovala. Proto tak smutním. A moje slova, která říkám, mi zatím moc nepomáhají.“

Napadne mi položit otázku: „Na co myslíte, když stojíte u jeho hrobu? „Františku, děkuju pánu Bohu, že nám dopřál šedesát roků krásného manželství, ale je to málo…“

Že by litovala, napadne mi. Čeho? Možná počítala s delším časem soužití…Zeptám se jí na to.

„Nemám čeho litovat, rozuměli jsme si po všech stránkách. Cítím, že mu potřebuji adresovat další věty, jako život s tebou byl tak nádherný, byl to zázrak! Naše dcera mi až po tvé smrti řekla, jak na nás viděla, že spokojeně žijeme, jak láskyplně jsme ji vychovali…“ přemůže ji to a odmlčí se.

„Byla jste požehnanou ženou,“ beru si na chvilku slovo. „Myslím, že málokterá by mohla něco podobného o svém manželství pronést.“ Napadne mi, že je nutné tu velikou a hlubokou lásku promítnout tady a teď, ne na ni vzpomínat jako na minulost. Vyzvu paní Hanu, aby svými slovy vyjádřila přijetí celého toho požehnaného vztahu. „Žili jsme šedesát roků v krásném manželství, z dcery nám vyrostla krásná bytost, svým životem jsme jí dávali příklad. Teprve teď se od ní dozvídám, jak moc tátu milovala.“

„Vidíte, máte za co děkovat,“ reaguji na její slova. „Pojďme to obrátit v radost z toho, že vám byla dopřána taková hojnost a požehnání, a vy dva jste ji pěkně zúročili.“

Překvapí mě nenadálým úkrokem zpátky. „Když já si nemůžu pomoc. Vím, že on by to nechtěl, a přesto jsem smutná.“

Z nějakého dosud neobnaženého důvodu chce ona sama být smutná. A odpověď zná taky jen ona sama. Položím jí v tom smyslu otázku. „Že se ho nemůžu dotknout, že tu se mnou fyzicky není…“ vyjevuje co cítí v hloubi svého nitra.

Paní Hana je zajatcem své lítosti, lituje sama sebe. Potřebuje se osvobodit. Děláme konstelaci na odevzdání a zároveň přijetí, protože paní Hana potřebuje proces fyzicky demonstrovat a prožít.

V posledním dějství tohoto příběhu obracíme ´celé to její smutnění´ do kvalitativně odlišné roviny – do radosti ze žití.  Za zaznamenání stojí ještě tyto její výroky: „Měla jsem v manželovi oporu, jakou by každá žena měla ve svém muži mít, a každé bych to přála. Říkával mi, jak moc si mě váží za to, co jsem dokázala a já mu říkala podobné věci. Ctili jsme se. Víte, seznámili jsme se, to vám bylo velice zvláštní. Můj manžel byl učitel na střední škole a hrával ochotnické divadlo. Kromě toho byl krásný chlap. Jednou přijeli hrát k nám, dávali Radúze a Mahulenu a my jsme se při tom do sebe zamilovali. Herci neměli kde hlavu složit, místní lidé byli vybídnuti, aby si je ´rozebrali´ k sobě domů, na jednu noc. No a on šel k nám…“