Aktualizováno 3. 2. 2020

Největší ranou pro rodiče je dívat se dítěti do hrobu. Paní Andrea si v době, kdy jsme se poznaly, právě takovou zkušenost odžívala. Pomoc pro ni se mnou vyjednal její tehdejší partner z čirého strachu o ni. Také ji za mnou musel doprovodit. Paní Andrea byla ve stavu, který se těžko slovy popisuje. Nejpřiléhavější by snad mohl být výraz, že se ocitla na dně propasti.

Není vyhnutí, musíme se vrátit ke dni, kdy se dozvěděla o dceřině úmrtí. To se odehrálo před teprve před čtyřmi měsíci. Andrea ceká v nemocničním pokoji, až bude moci zavolat, jak dopadla operace její dcery. Je unavená, celou noc nespala a přeje si jediné, aby mohla být se svojí dcerou a držet ji za ruku. Nic strašlivého nepředpokládá.

Když se dovolá na oddělení, doktorka jí sdělí, že sice operace nádorů v břiše její dcery byla úspěšná, nicméně se dozví hrůznou diagnózu, že dcera zemřela po operaci. Hodinu se jí snažili oživovat, žel, bez úspěchu. Bylo jí čerstvě teprve šestnáct let.

Andrea nevěří tomu, co právě vyslechla. Spouští se obranné mechanismy, její smysly odmítají přijmout obsah zprávy. Jenomže z  telefonu dále zaznívá, že se má přijít s dcerou rozloučit. V panickém poplachu paní Andrea vyběhne ven před nemocnici, musí si zapálit cigaretu, poté běží na jednotku intenzivní péče. „Andrejka je celá přikrytá prostěradlem, sestra mě upozorňuje, že nevypadá dobře, že má posmrtné skvrny všude po těle. Odkrývám ji, lehám si k ní a dvě hodiny se s ní loučím.“

V příběhu, který slyším, vidím rozdílnost od jiných, kdy maminky či otcové neměli šanci se s mrtvým dítětem rozloučit. Rozloučení je nesmírně významné. Když není, je to pro pozůstalé rodiče ještě horší úděl. Možná že nejen pro ně, možná i pro duši odcházejícího člověka. Andrea na to konto rozechvěle poznamená: „Jsem nesmírně vděčná, že jsem to mohla udělat. Je to moje jediná útěšná jiskřička v tom žalu. Vím, že šla do světla, jenomže já jsem sobec, nedovedu si představit život bez ní.“

Pláče. Má právo být nešťastná a zoufalá, je namístě držet tryznu a dovolit si jakýkoliv projev smutku nad odchodem své milované dcery.

Andrea mladší byla vymodleným dítětem. Přišla na svět až po osmi letech manželství. V těhotenství otec dítěte matku opustil.  „Zůstaly jsme samy, sama jsem ji vychovala. Vůbec to ale nebyly dobré časy. Dala jsem se na alkohol, byla jsem workoholička, vyčítám si teď úplně všechno.“

Je jí mizerně, a je to na ní hodně patrné. „Byla jsem pořád v práci, dítě jsem nechávala hlídat, kde jsem mohla, babičky nefungovaly, sjednávala jsem si péči o dítě se studentkami, musela jsem platit nájem, uživit nás, měla jsem dvě i tři práce, bylo to strašně vysilující. Začala jsem pít. Musela jsem nás uživit, abychom přežily. Vlastně ne, nešlo jenom o uživení a placení nájmu, chtěla jsem, abychom se měly dobře. Byla to moje naléhavá potřeba. Jenomže dcera byla víc s cizími lidmi než s mámou.“

Přijmout takovýto fakt je velice těžké a bolestné. S ještě čerstvou a otevřenou ranou v srdci za pronásledování výčitek svědomí téměř nemožné. Avšak taková byla situace, a protože už ji nelze změnit, zbývá jediné, přijmout ji. Nebo se o to aspoň pokusit. Andrea odmítá. „Ono by to šlo, kdybych nebyla tak falešně hrdá a nemyslela si, že to zvládnu sama. Nechtěla jsem být nikde nikomu za nic vděčná. Chtěla jsem všechno dělat sama, byla jsem tak naučená. Neuměla jsem si říct o pomoc. Přítel by mi nejspíš pomohl, kdybych mu řekla, ale neudělala jsem to. Mohlo být všechno jinak, mohla jsem situaci řešit jinak, kdybych si uměla říct o pomoc a přijmout ji.“

Trápilo a hryzalo ji svědomí, které zalévala alkoholem, přestože, jak sama říká, dobře věděla, že jde špatným směrem. “ Byla to hrozná chyba,“ připouští.“ Pociťuje obrovskou tíhu a lítost. „V duchu jsem se si to bála přiznat, dneska už vím, že jsem tehdy neviděla jiné východisko, jak situaci řešit. Spadla jsem do závislosti na alkoholu, neustále jsem pracovala, nezvládala jsem to ani doma ani v práci, doma jsem se dvě hodiny prospala, abych mohla trošku fungovat a být s dcerou aspoň chvíli, a tak se to točilo pořád stejně dokola a vlastně se situace jen zhoršovala.“

Paní Andrea tedy sem tam chvíli fungovala, dbala třeba na to, aby bylo doma uklizeno. Čas na dceru se ještě o to více umenšil. Mateřský kontakt s dítětem, pohlazení, popovídání, zájem se ztrácel někde za nedosažitelným obzorem. „Nevím, jak dlouho to takhle trvalo, ale určitě dlouho.  Čas se mi smrskával na práci a pití a následné stavy částečného vystřízlivění.“

Andrea z vlastního rozhodnutí nastoupila léčení, jenomže po návratu se sklínky s alkoholem chytila znovu.

Ptám se, jak to má s pitím dnes? „Po smrti Andrejky tohle už nikdy praktikovat nebudu.“ Chtěla tím něco významného naznačit, žádám ji, aby to rozvedla, přiblížila. „Chci říct, že jsem s malými časovými přestávkami pila pořád, pořád jsem se k alkoholu vracela, vždycky se vyskytla příležitost nebo podnět, abych se napila, nechala jsem se k tomu svádět. Pila jsem do poslední chvíle. Smrt mojí dcery je můj trest za to všechno.“

Je zapotřebí nahlédnout tak zvaně do kuchyně, do rodinného zázemí, protože z valné většiny případů se právě v něm odehrávají ta největší lidská dramata a právě v něm jsou zároveň skryté jejich příčiny.

Andrea mladší vůbec tátu nepoznala, matka si to ani nepřála, protože otec své dítě nepřijal, což dal důrazně najevo tím, že matku v těhotenství opustil. Našel si jinou rodinu. Andrea mladší věděla, že ji otec jako svoje dítě odmítl. To je další velice zatěžující fakt pro dítě. Nepřijetí dítěte je pro rodinný kruh a dítě samotné až děsivě destruující faktor.

„Když Andrea zemřela, spojila jsem se s ní přes médium a mluvila s ní, a mezi prvními jejími větami bylo, že odpouští tátovi. Vzkazovala, jakou chce na pohřbu písničku. A mně vzkázala, abych nebyla nešťastná. Vlastně mi přišla říct, že nějaká jiná forma života po smrti existuje a že je jí už dobře, že ji nic netrápí, a abych se na ni nezlobila, že mě tady nechala, že by to stejně dopadlo špatně a že nám oběma zkrátila trápení. Jenže já jsem nechtěla, aby něco ukracovala, potřebovala jsem si to vyžrat až do dna,“ obnažuje se paní Andrea.

Našlapujeme po špičkách dál tragickým příběhem a zkoumáme, jak se dcera projevovala, než se ocitla v nemocnici? Paní Andrea říká, že poslední dva měsíce před smrtí byla pořád hodně bledá, že chodila jako tělo bez duše. Hodně moc spala, třeba až do odpoledne, byla pořád unavená, nic se jí nechtělo dělat. „Ptala jsem se jí, jestli ji něco netrápí, nebo není, nikdy nic neřekla. Až jsem se na ni zlobila, že je líná. Bylo mi to ale divné, tak jsme šly na krev. Zjistili, že má málo železa, že je chudokrevná. Já jsem to tak měla kdysi taky, když jsem byla ještě vegetariánka, tak jsem řekla, neboj, to spravíme. Odšťavňovala jsem jí zeleninu a ovoce, krmila jí masem, kromě toho dostávala železo v pilulkách, snažila jsem se to vylepšit, jenomže pak jsme šly kontrolně podruhé na krev… Andrea nechtěla, děsně se bála jehel a doktorů vůbec, no a tam doktorka řekla, že se krevní obraz nelepší, že vůbec není dobrý, že dcera asi někde krvácí dovnitř. Odvezla jsem jí do nemocnice. Hned ráno mi odtud volali, že mám okamžitě přijet, že má Andrea v břiše nějaké útvary, které tam nepatří a musí ji převézt do motolské nemocnice v Praze. V Motole potvrdili, že má v břiše tři útvary, ale říkali, že ji pomůžou, dodnes slyším ta slova: to dáme, bude to dobré. Byla jsem smířená s tím, že se z toho dostane. Andrejka o tom musela vědět mnohem dřív, než já a byla s tím trápením sama. Mám strašlivé výčitky, že jsem to nepoznala dřív, že jsem ji na krevní rozbor nevzala dřív, mohla jsem jí zachránit.“

Paní Andrea své tvrzení jakoby podtrhuje naléhavostí a vehementností v hlase, což mě přivede k otázce, jak si může být jistá? „Mohla jsem tomu předejít. Andrea často krvácela, pořád si kupovala tampony. Když jsem se jí ptala, jestli nemá menstruaci nějak moc často, odsekla, že nemá. Zatajovala mi to.“

„Myslíte, že to dělala proto, aby vás ušetřila?“

„Ne, ona se hodně bála doktorů, proto nechtěla ani na tu krev. Měla jsem být důslednější, měla jsem být lepší matka. Všechno jsem měla udělat jinak, takhle to nemělo dopadnout.“

Ptám se jí, jestli ví, co bylo přímou příčinou úmrtí její dcery? „Řekli mi, že jak jí ty nádory utlačovaly funkce všech důležitých tělesných orgánů, tak se v třísle utrhla krevní sraženina, ta se dostala do plic a nastala embolie. Ta byla důsledkem.“

Následně vedeme několik minut náš psychoanalytický rozhovor ve spirituálním pohledu, například mě zajímá, jak paní Andrea vnímala posmrtný kontakt se svoji dcerou. „Myslíte, že se třeba její duše rozhodla z těla odejít? Že to byla její volba? Jak to vnímáte? „Sama se rozhodla ukončit život a pustit tělo. To mi dala jasně najevo v tom vzkazu a i můj pocit z toho byl velmi intenzivní. Už tady nechtěla být, už se nechtěla trápit, nechtěla trápit hlavně mně…“

„Je tento váš vjem pro vás do nějaké míry aspoň trošku ulehčující, osvobozující?“ „Nijak mi to neulevuje, protože jsem jí nedala dost najevo, že bych při ní stála. Byly bychom na to dvě a zvládly to.“

Paní Andrea si má za zlé, že mohla věci zvrátit k lepšímu, kdyby si své dcery více všímala, kdyby ji víc vnímala. Netrávila s ní dost času, k tomu si našla nového partnera, s tím předchozím její dcera neustále bojovala, neměla ho ráda, oba bojovali o přízeň a pozornost Andrey. „Jejich nesmiřitelný posto a boj mě hodně unavoval a vyčerpával. Chtěla jsem po něm, aby odešel, chtěla jsem s ní být raději sama.“

Posléze přišel do Andreina života jiný muž. Mladší Andreu si získal tím, že s ní jednal na rovinu jako s dospělou, sobě rovnou. „Mohli jsme mít všichni konečně rodinu, měli jsme se přestěhovat k němu do domku, kde měla Andrea kolem sebe zvířata, která milovala, měli jsme plány, jak si zařídíme život. Tohle všechno se mělo uskutečnit právě v těch dnech před tím, než zemřela.“

Paní Andrea obnažuje svoji duši do ještě větší hloubky, když se rozhodne říct, že: „Cítila jsem, že někdo z nás zemře, ale nevěděla jsem, že to bude právě Andrea. Vykládám karty, k tomu mám živé sny, viděla jsem, že padl strom, tušila jsem, že se něco stane, ale myslela jsem, že jde o mého otce. Místo toho, abych si všímala dcery, jsem vodila po nemocnicích a vyšetřeních tátu, pomáhala mu, zatímco pomoc potřebovala Andrejka.“

Vyčítá si svoji pomoc zaměřenou nesprávným směrem. Odmlčí se a tiše pláče.  Pociťuje zimniční chvění. „Nevěděla jsem, že je nemocná, byla jsem zaměřená na tátu. Myslela jsem si, že jde o nějaký holčičí neduh, který se spraví…“

Rána po dítěti se nikdy zcela nezhojí, i když se s ní člověk časem nějakým způsobem vyrovná. Nemůže být nic horšího v životě lidském, než když matka přežije své dítě. Mnozí se ptají, proč? Proč mě se to stalo? Možnou berličkou, jak to ustát a nepřijít o rozum, může být, že s takovým plánem přišla duše na svět do těla a ten plán měl nějaký vyšší duchovní smysl. Smrt musí mít přece nějaký smysl, stejně jako život, stejně jako všechno kolem nás, ve vesmíru…  Ne, nic nechci zlehčovat, jen hledám oporu pro tak šíleně vypjatou situaci pro to, aby měl člověk sílu dostat se z propasti, do které byl vržen.

Vraťme se zpět od úvah k našemu příběhu. Když zaměříme pozornost ke shrnutí takzvaného Andreina provinění, zazní z jejích ústa tato slova: „Vždycky jsem byla špatná máma!“ Zareaguji, a ptám se, proč užila slovo vždycky, které dosud nezaznělo.

„Protože jsem si vždycky našla řadu výmluv, proč si s ní právě teď nehrát, proč se jí nemůžu věnovat, proč nedělat to nebo ono. Že jsem byla unavená je sice pravda, ale hlavně to byly moje výmluvy.

„Ano, byla jsem permanentně unavená až vyčerpaná tak, že mi bylo zatěžko zvednout ruku nebo nohu. K tomu jsem byla nemocná. Měla jsem, a mám stále, syndrom chronické únavy, panickou psychózu, syndrom sociální fobie, deprese. Často jsem ani vyjít ven nemohla. Docházela jsem do nemocnice, vlastně docházím pořád, doteď se ambulantně léčím.“

Ze shrnutí vypluje celkem očekávaný závěr. Uznává, že si situaci přivodila sama svým stylem života. “Pracovala jsem třeba půl roku v kuse bez minuty volna, pořád jsem byla ve stresu. Dělala jsem všechno pro to, abych si život zničila, sama sobě jsem podřezávala větev. Abych něco někomu dokázala.“

„Komu a co jste chtěla dokazovat?“

„Tátovi!“

„Proč jemu?“

„Protože jsem s ním vyrůstala sama a on ze mě vychovával chlapečka.“

„Kde byla vaše matka?“

„Odešla s mojí sestrou. Bylo mi pět let. Táta taky jenom dřel, pracoval, na mně neměl čas, pak si našel přítelkyni, alkoholičku. S tou jsem vyrůstala.“

Máme před sebou zkopírovaný vzorec života determinovaného rodinnou a generační disharmonií. Neboli přenos starých rodinných břemen z generace na generaci. Třebaže Andrea nechtěla pracovat jako otec v pohostinství, chtěla být kadeřnicí, a jak říká, mohla jsem tím všechno ve svém životě změnit, nestačilo to, i když nechala dceru studovat, co ona sama chtěla a nenutila ji dělat něco jiného. Nechtěla, aby její dcera dopadla stejně jako matka. Jenže nezdravá generační linie se projevila sice rafinovanějším způsobem, nicméně stejně patologickým.

Dozvídám se, že už jako malá, teprve jedenáctiletá, pracovala s otcem v pohostinství.  Otec ji odmalička nutil pracovat na hospodě. To je pozadí, z kterého Andrea vzešla. To nám nabízí odpovědi na několik věcí. Žádám Andreu, aby je zkusila vyhledat sama.

„Posadila jsem si peníze (výdělek) nad všechno ostatní, jako můj táta. Žila jsem jako on. Hlavně vydělat a ukázat, že nejsem žádná obyčejná baba, jak říkával. Táta tvrdil, že se musí pořád makat, nehekat, nemarodit, i když má člověk horečku“. Neboli se obětovat pro peníze, podotknu. „On to tak měl a naučila jsem se to i já. Nakonec, co jsem nechtěla, se beztak stalo, jeho model jsem přejala i já jako životní styl.“ Později se dopracovala k poznání, že jde o veskrze špatný a ničivý styl, že jej chtěla změnit, ale už neměla sílu ani energii. Podíváme se znovu na funkci matky a péči o dítě v propojení s touto rodinnou situací a zázemím. Jako malá byla vhozena do situace, kdy se musela přizpůsobit, nebylo vyhnutí, a jako nechtěný dar si toto kompletně přenesla do svého života. „K tomu jsem se nikdy neměla ráda,“ dodá Andrea.

Od koho a jak by se to mohla naučit, když s ní odmala zacházeli jako s levnou pracovní silou, jako s koněm, který musí dřít od souvrati k souvrati, bez špetky ohledů a úcty k sobě. Patří sem i to, že neuměla odmítat, říkat ne. Což má zase trošku jinou konotaci v tom, že byla tlustá a ošklivá. Bylo to tak, nebo to slyšela o sobě jako hodnocení a přijala jako fakt? Ne, připouští, bylo to tak.

Ptám se jí na matku, co odešla se sestrou, scházela jí? „Moc. Stýskalo se mi po ní. Chodila jsem k nim jednou za čtrnáct dní. Máma měla další tři děti, syny, které vyvdala.“ „Jak to bylo, nařídil rozdělení sourozenců soud, nebo se vaši rodiči takto dohodli?“ „Máma nechtěla ani jednu z nás, rozhodl to soud. Matka ještě žije, já jsem ji už dávno odpustila.“ „Nahrazoval vám někdo matku, nějaká jiná žena? “ „Ne, nahrazovala jsem to jídlem, cpala jsem se k prasknutí. (Doslova zajídala těžkou nepohodu života. Její matka ji zase zapíjela.) „Byla jsem dvakrát na ozdravném režimu hubnutí, protože jsem byla fakt hrozně tlustá. Andrejka byla později taky.“

V tu chvíli, kdy zaznějí její poslední věty, mám velice silný intuitivní pocit a musím to říci nahlas. Její dcera Andrea svou smrtí, svým odchodem, zlomila jakousi rodinnou pečeť, kdy svým činem (nemocí) zamezila dalšímu šíření devastujícího vzorce chování svých předků. Přinesla oběť nejvyšší, aby na to posvítila, aby bylo tu rodinnou destrukci vidět!

Čekám, co na to poví Andrea, dává mi za pravdu a dodává, že táta se i doteď dře jako mezek. „Neustále se vymlouvá na to, že to dělá pro nás, což jsem já dělala taky, jenomže teď, kdy Andrejka zemřela, já vypnu, protože už nebude pro koho to dělat (!). Tím se to všechno rozláme na kousíčky, ten systém falešných výmluv a bezohledného vydělávání peněz a klanění se jim jako nejvyšší prioritě,“ říká.

Shodujeme se na tom, že duše její dcery udělala službu rodině, aby jakýmsi imaginárním symbolickým mečem přeťala pouto se starým jednáním členů rodiny, jež přinášelo fatální výsledky. „Věděla, že vy to pochopíte, že vy jejímu poselství porozumíte, taky se tak stalo.“

Vlastně už nehrozí, že by se dál kopírovaly tyto šílené záznamy.

Dcera ukázala, kam až může takovéto nevědomé počínání zajít, k jakým koncům. Přes médium matce vzkázala, že si nepřeje, aby se trápila. Určitě by tedy nechtěla, aby Andrea teď všechno ve svém životě zahodila, aby na svůj vlastní život rezignovala. Dceřino poselství nezahrnovalo, že by měla matka vzdát život, když nyní nemá takzvaně důvod a motivaci, protože dcera už tu není. Jinak by to celé nedávalo smysl a onen vyšší duchovní přesah.

Andrea by se měla učit být k sobě milosrdnější, projevovat si větší úctu a dovolit si držet tryznu za sebe i za dcerku, protože nyní pohřbívá zároveň i tyhle staré ničivé projevy k sobě.

„Soudím, že smrtí vaší dcerky se tohle všechno přetransformuje ve vyšší kvalitu, jestli mi rozumíte?“

„Dneska ráno, než jsem za vámi přišla, jsem měla pocit, jakoby mě osvobodila a úplně jsem se zděsila vlastních pocitů. Ježišmarjá, co to je, ptala jsem se?“

„Vidíte. Vaše dcera vás osvobodila od šíleného údělu a jeho konců, svým životem vykoupila váš. Dá se usoudit, že už jako malé dítě vnímala, v čem jste lítala; práce únava, práce únava, výčitky svědomí, muselo to v ní zanechat otisk a položilo základ k rozhodnutí, že to takhle mámu nenechá dál dělat. Podobně náročného údělu se ujímají, nebo přijímají takový úděl vyzrále, vědomé bytosti – duše. Říkáte, že nevíte, čeho se chytit, jak naložíte se svým dalším bytím? Nechte to zatím být, je příliš brzo, nechte čas pracovat pro sebe a netlačte se do nějakého unáhleného rozhodování. Držte tryznu, až odejde, může přijít něco dalšího, hodnotnějšího než bylo to dosavadní. Plyňte s proudem, nic neznásilňujte,“ doporučila jsem to nejlepší, co jsem věděla.

Naťukly jsme ještě téma odpouštění sama sobě. Andrea tak daleko zatím nedohlédne, neví, jestli to kdy vůbec dokáže. Protože zatím si prožívá své osobní peklo výčitek, s nimiž vstává a s nimiž uléhá. Říká: „Pochopila jsem, co je peklo. Jsou to pocity a myšlenky a emoce, v kterých se zmítám.“

Jinými slovy, peklem jsou naše rozhodnutí a jejich následky, naše myšlenky, obavy, strachy. V případě paní Andreji do jejího pekla spadá sebeobviňování a výčitky, že kdyby bývala něco udělala jinak, nemuselo se stát, co se stalo.

Mezi důvody jejích sebeobviňování patří ten nejtěžší kalibr, a tím je, že: „Celá výchova Andrejky, protože jsem jí vtiskla do života program destrukce, který jsem se i já naučila doma, všechno se stalo kvůli mně, i když jsem o tom neměla ani zdání.“

Postavila jsem se do role jejího mírného obhájce: „Dělala jste věci a jednala tak, na co jste v daném období úrovní svého vědomí stačila. Neměla jste v ruce jiné nástroje než ty naučené. I na to smrt dcery poukázala, jakoby říkala: ´Mami, dělej to jinak, tohle je cesta do pekla. ´

„Byla jsem totálně slepá, nevědomá, neuvědomovala jsem si, jaké následky přinese tohle chování, protože jsem si ho přezvala od svých rodičů a prarodičů. I to byli dříči, praděda se upil k smrti…“

Celá rodina byla tímto modelem postižená. Andrejka mu udělala konec, smyla to a vykoupila svým životem. Už se nikdo nebude ničit sebeobětováním, workoholismus, bezohledností k sobě, jídlem, alkoholem, drogami.

Je citelně vnímatelné obloukové přemostění mezi tím, jak Andrea vychovávala svoji dceru a tím, co nacítila, až ji to vyděsilo, v nemocničním pokoji, když se s dcerou loučila. Klíčovým k tomu je slovo osvobození. Dozajista se i duše její dcera osvobodila od dlouhých let útrap, kdy matka unavená, opilá, neměla na dcerku čas a jenom dřela, aby vydělala. Podobný citový úhor musí nutně přinést své trpké ovoce. Malou Andreu to určitě trápilo, jako se podobnými přístupy rodičů trápí stále početná řada jiných dětí.

Snažím se Andreu přimět k přehodnocení jejího chování, k jinému pohledu na sebe a k myšlence, aby na sebe přestala pohlížet oním opět destruktivním způsobem totální viny a kritickým pohledem nemožné matky, která selhala. Znovu opakuji, tehdy nemohla jinak, protože neuměla jinak. Není tedy prozíravé lít sama sobě do pusy jed s tím, že si zaslouží ten největší trest. Trestem je to její peklo, které v pochybnostech prožívá, ale zároveň je v něm očista na úrovni spasení. Má na vybranou, buď bude dál sebe přibíjet na kříž, nebo z něj sleze ve jménu života!

Když tuhle možnost rozhodnutí a přitakání životu spolu probereme, dozná se paní Andrea, že první dva dny po dceřině smrti se chtěla zabít. Ono médium, její známá, ji držela při tom, že Andrea by si to nepřála, že pak by její poselství bylo zbytečné a její oběť by se míjela účinkem.

A proč na sebe nakonec ruku nevztáhla? „Protože jsem věřící.“ „V co věříte?“ „Nemusím chodit do kostela, abych věřila v něco vyššího, můžu mít svého boha v srdci.“

Dceřina smrt byla dobrovolnou obětí a dobrovolná oběť dynamizuje každou změnu, každý přerod, chcete-li transformaci. Ta má –  na rozdíl od změny –  trvalý charakter. Na tomhle bych, být vámi, postavila svoji další životní strategii, doporučím paní Andree.

Končíme sezení s tím, že sama sobě slíbí, že se na sebe přestane pohlížet s tak děsivou kritičností, protože i ta je destrukcí proti sobě, a ta by ji taky mohla dohnat. Živit v sobě vinu znamená vytvářet umělou myšlenkovou formu, která je nebezpečná, protože má tendence se projevit ve hmotě a konat dle myšlenkového zadání – samozřejmě proti tomu, kdo ji stvořil. Neboť je zákonitostí, že kde je vina, musí následovat i trest. Bylo by to nebezpečné počínání.

Dospěly jsme k tomu, že se paní Andrea cítila uklidněná, pociťovala mír v duši a bezmyšlenkový stav v hlavě. „Je to pro mne vítaný stav, poslední měsíce toho vyhroceného a vypjatého období jsem neměla chviličku klidu. Stíhaly mě děsné myšlenky, vždyť jste viděla, jaké. Nemohla jsem spát, jíst, nemohla jsem prakticky nic dělat. Byla jsem otupělá, vyčerpaná a nechtělo se mi tady být.“

 

Aktualizovaná veze

Jak už víte, s Toníkem se známe dlouho. Prodebatovali jsme u kávy ledajaké náměty o životě, prošli několika terapiemi a měli tu báječnou možnost odpomoci Toníkovi od jeho některých trápení,omezení a porozumět jejich odkazu pro současnost. Žádný jev není náhodný, všechno podléhá kosmickému řádu, v němž má všechno svoji příčinu a následek. Z paměti mi vyplouvá vzpomínka, jak mě jednou vezl vypůjčenou dodávkou k sobě do dílny. Bylo to krátce po té terapii ´na rodiče´, byl rozjařený, veselý, několikrát děkoval za pomoc. Až jsem mu musela dát stopku a říct, jedno poděkování stačilo a že by měl děkovat hlavně sobě, protože to nehodil za hlavu, ale přímo vyndal z hlavy.

Náš vztah dostal díky těmto sestupům do minulosti ještě hlubší punc přátelství. Ono to ani jinak fungovat nemůže. Jestliže vás někdo nechá opakovaně nahlédnout do takových hlubin své duše, kam se sám nikdy neodvážil podívat, už nikdy nemůžete zůstat vůči sobě cizími lidmi. Zejména, když jste se spolu už kdysi dávno potkali, v jednom ze svých minulých vtělení. Vlastně by se dalo říci, že jsme pradávní známí. Zatím se Toníkovými existencemi jako společný jmenovatel prolínají témata jako cesty za splněním zadaného (ných) úkolu, pověření či rozkaz k nim, v nichž silnou roli hraje čest, dané sliby a přísahy a poškození jeho samého ze splnění takových závazků.

Chci vám nyní nabídnout další pokračování příběhů rytíře. I tento díl je neobyčejný, překvapivý, a jak se dalo u Toníka tušit předem, i vzrušující tak, že člověk maně místy lapá po dechu.

Nejprve však malá vsuvka, která je pro příběh nutná a předznamenává počátek.

Vikingové (vikingr – muži fjordů, přídavné jméno vikinský spíše než vikingský) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do jižní a západní Evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu šlo o severní větev Germánů. Zdroj: Wikipedie.

Jako bodající sršňové se rozlétli po celé zemi, řádili jako zuřiví vlci, drancující, trhající a zabíjející nejenom ovce a voly, ale i kněží a jáhny a taktéž sbory mnichů a jeptišek…

Šimon z Durhamu, citace z knížky Ohněm a mečem, která líčí vikinské výpravy, nájezdy a ukrutnosti a zvěrstva středověkého válečnictví.

A nyní se už ponořme do děje.

Toník rád chodí oblečený do černého, v ničem jiném si ho nevybavuji. Svěřil se mi, že má rád II. světovou válku jako dějinnou událost. Vyhledává filmy z té doby, usíná s nimi. Často se mu i zdají sny takové povahy, jako by s tímto historickým obdobím měl cosi společného. Onehdy mu kamarád doporučil film Má čest je má loajalita, což je snímek natočený podle skutečné události a podle Toníka naprosto špičkový film. „Úplně mě dostal, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jde o příběh člověka, který prošel válečným peklem, kde se na obou stranách nesmyslně zabíjelo,“ říkal s nadšením.

Za mnou přišel tentokrát s tím, že má čím dál intenzivnější pocit, že má asi cosi společného s II. světovou válkou. Jenže…ta ho nikdy nezajímala z pohledu vítězů nad německým fašizmem, nýbrž z té druhé strany…

A jakoby k tomu, aby mě znovu oslovil, dostal pokyn. To když se mu před nedávnem zdál krásný sen, nikoliv v souvislosti s válkou. V něm přišel domů a kouká, z koberce rostou trsy zelené trávy. Týden na to, to byl však v bdělém stavu, umýval nádobí, odkládal je na odkapávač a jak jí pořád nějaká semínka a sem tam nějaké někde uvízne, tak ze žlábku, kudy voda z odkapávače odtéká, vyrážely z těch roztroušených semínek zelené výhonky. Přišlo mu to pozoruhodné a celý rozrušený mi vypravoval, jak měl při tom husí kůži po celém těle. Uvědomil si, že zelená je barva naděje a symbolizuje příchod něčeho nového. Měl intenzivní pocit, že mu do života přichází nějaká změna. Nahlédl do snáře, kde se píše, že když jde to rostoucí zeleň, značí to štěstí, trs čehosi zeleného prý znamená touhu po něčem nedosažitelném.  Jak následně uvidíme, nebyl pohled do snáře ta docela od věci.

V momentě, kdy jsem přitemňovala osvětlení v místnosti, aby ho při terapii nerušilo ostré denní světlo, pronesla jsem nahlas, že jsem možná „udělala“ až moc velkou tmu. Toník opáčil, že mu to nevadí, že má tmu rád. Ke shora řečeným indiciím bezděčně přibyla další a mě se zmocnilo už známé rozechvění, jež mi signalizovalo, že jeho výrok o tmě sehraje nějakou roli. Věděla jsem, že to s ním zase bude ´nářez´.

Na první otázku, co ho na válce přitahuje či snad až fascinuje, odvětil bez zaváhání, že dobrodružství, svoboda, volnost. Protože mi to přišlo přinejmenším jako protimluv, požádala jsem ho, aby mi vyložil, jak to přesně míní. Objasnil mi svůj náhled tak, že když člověk prožívá dobrodružství, svobodu a volnost, není s ničím spjatý a může se stále posouvat. Mínil tím posun dopředu, k něčemu lepšímu. Namítla jsem, že ve válce se přece vždycky stojí na jedné ze dvou stran, a jestli tím tedy chce říci, že člověk nemá na starosti nic jiného, než plnit rozkazy. „Ano. Má se někam posunout a docílit vítězství.“ „To by ovšem znamenalo stát na vítězné straně,“ podotkla jsem. „Tak. Člověk asi jinak neuvažuje, než že stojí na vítězné straně,“ přisvědčil.

Chtěla jsem, aby mi přiblížil svoje pocity a vjemy, které má, když se dívá na válečné filmy, co se v něm odehrává. Odvětil, že má sakra silný pocit, že je vojákem. Viděl sám sebe v uniformě a zároveň cítil, byl si jist, že má (opět) zadaný nějaký úkol, jakési pověření.

Ta uniforma byla černá (!) a on cítil hrdost, že ji nosí a taky k tomu, že může (zase) válčit. Na další otázku, jestli se slovo válečník týká nějakého jiného dějinného mezníku nebo doby ve smyslu on a válka odpověděl, že ano a že se k tomuto tématu váže celý jeho život. Nejen ten současný, ale všechny, co byly kdy před tím a před tím…“Pořád jsem to já, pokaždé někde jinde. Jsem si tím až jistý, protože je to vždycky intenzivní prožitek. Něco, co znám.“

Dobře, takže válečník. Vyzvala jsem ho, aby se zcela ponořil do vědomí válečníka. Šlo mu raz dva. „Něčemu sloužím. Nemusím na nic jiného myslet než na to, abych plnil rozkazy. Je v tom určitá svoboda, k ničemu mě to nezavazuje…“ na chviličku zaváhal a až po chvilce připojil: „Vlastně zavazuje.“ Na pochopitelnou otázku, k čemu že ho to zavazuje, odpověděl: „Ke cti.“ Osvětlil, že jde o jeho osobní čest, protože bojuje za vyšší cíl. Tím vyšším cílem mínil lepší společnost. Dále jsme ještě podrobněji zkoumali jeho pocity z černé uniformy, a zda se jedná o uniformu německou. Ano, přesně o tu šlo. Nahlas vyslovené to v něm ovšem vyvolávalo smíšené pocity, cítil se celý nesvůj, ošíval se, nebylo mu příjemně. Jakoby černé uniformě na jedné straně přitakával, na druhé ji odmítal. Připomenulo mi to jeho někdejší slova o tom, jak se nemůže rozhodnout, jak žít, jak uchopit svůj život – na jedné straně by chtěl vzrušení a dobrodružství, na druhé straně pro to nic nedělal.

Z jeho smíšených pocitů vyplynulo, že je vyvolává jakési zatím blíže neurčené scházení z cesty – ve smyslu množného čísla; my scházíme s cesty. „Jde o změnu filozofie. Nevím, jak to říct, ale ta cesta, po které jdeme, se vzdaluje od skutečného, původního záměru. Není mi v tom dobře. Je v tom cosi zlověstného.“

Jeho zlověstný vjem vyvěral ze změny zadání záměru od původního k jinému.  K jakému? K takovému, kdy by musel jít proti proudu, kdyby to chtěl změnit, což mu ovšem nedovoluje slib válečníka.

Slovo válečník se ukázalo být klíčové v plném svém významu; stalo se klíčem, jímž se odemkly jiné dveře. Jakoby cvakla dveřní západka, v okamžiku Toník opustil kulisy druhé světové války a ocitl se v raném středověku, v době Vikingů, v době časově mnohem vzdálenější, než byl první náš sestup do minulosti, do hradního sklepení, kde by kdysi týrán.

Předehra začala.

Ve výchozí historické kulise se Toník viděl skládat slib jakémusi blíže nepojmenovanému severskému bohovi. Zeptala jsem se, kým tam je. Odpověď mě ani moc nepřekvapila. „Přece vojákem, válečníkem,“ pronesl s naprostou samozřejmostí.

Je vojákem, patrně vikinským válečníkem, složil slib věrnosti. Jeho tělo odpovídalo pocity. „Hřeje mě to. Je mi dobře. Na někoho čekám. Někdo si má pro mě přijít. Bylo mi to tak určeno, někdo určil, někdo tak rozhodl.“

Jak hned vzápětí vyšlo najevo, byl to postoj rodiny, co ´rozhodlo´, že byl jako malý chlapec dán na výchovu do komunity, která z něj měla udělat bojovníka a válečníka.

V onom rozpoložení, kdy byl vytržen z bezpečného kruhu rodiny a dán na výchovu k jiným lidem, aby z něho udělali raně středověkého vojáka, zasáhl ho ostrý trn odloučenosti. Dalšími vjemy byly strach, únava, ale i narůstající síla, hrdost a oddanost. Tahle různorodá směsice se v něm opět prala.

Nejsilnější byl strach. „Nebyla to moje volba. Nechtěl jsem jít pryč. Musel jsem odejít od rodiny, jsem teď zase sám, mezi samými cizími lidmi. Bojím se toho prostředí. Nevím, co se mnou bude. Nevím, proč mě sem strčili? Nikdo mi nic neřekl.“

Posunuli jsme se k síle a jejímu vztahu. To už nebyl dítětem, ale dospívajícím mužem.

„Síla jednoznačně míří ke mně, ke mně se vztahuje. K nějakému mému zocelení se.“ Jeho vnitřní obrazy ukázaly výcvik, boj, zápasy, tvrdou, nesmlouvavou drezúru. Žádné ohledy, spíš surovost. Toníkovi se to zamlouvalo, dokonce hodně.  Stesk po rodině, matce a otci, eventuálně sourozencích, pociťoval už velmi slabě.

„Nemám už rodinu. Mou rodinou začíná být komunita, v které jsem. Sourozence také žádné nemám. Jsem na sebe pyšný. Cítím hrdost.“ Blíže a konkrétněji se cítil hrdý na to, jak se zoceluje, jak se ve výcviku zdokonaluje. “ Baví mě to. Mám cíl.“ Ten spatřoval v možnosti dostat se nahoru. Být nejlepším mezi všemi válečníky. Hrdost cítil v příslušnosti ke komunitě.

Ukázalo se, že i ona síla souvisí s narůstajícím pocitem hrdosti. „Jak roste moje vnější i vnitřní síla, zvyšuje se i moje hrdost. A taky odvaha,“ připojil věcně.

Jako společného jmenovatele máme tedy bojovníka – válečníka, sílu, hrdost, odvahu, fyzickou i psychickou sílu. Nezbytně zapátráme dál do minulosti, jestli se k těmto pojmům váže nějaký starší počátek. Nic se neobjevuje. Můžeme tedy považovat tento jeho život mezi Vikingy jako výchozí a patrně nejpodstatnější pro téma, které máme před sebou k řešení.

Situace je pro Toníka příznivá, je úplně spokojený se svým životem, se svojí existencí. Líbí se mu být odvážným, hrdým, silným válečníkem, pracovat na sobě, stále se zdokonalovat ve válečnickém ´umění´ a být nejlepším mezi všemi. Je cílevědomý, chce vyniknout.

Vybízím ho, aby uchopil tento svůj balíček vlastností a dovedností a našel další mezník svého života, který následuje bezprostředně po tomto a navazuje na něj.

A zase se jako lusknutím prstu znovu přenášíme do období druhé světové války. Náhle mám silné intuitivní vnuknutí se ho zeptat, co se mu vybaví jako první, když řeknu slovo smrt?

„Uvolnění.  Jenom blažené pocity.“

„Vciť se do blaženého pocitu uvolnění a hledej informaci o tom, co se s tebou ve válce, nebo po ní stalo?“

„Vypařil jsem se.“

„Vypařil? Jak tomu mám rozumět?“

„Zmizel jsem. Prostě jsem přestal existovat.“

„Dožil ses konce války?“

„Nevím, nic nevidím, kromě uvolnění a radosti nic jiného nevnímám.“

Vracím ho ke křižovatce, kde nastal onen zmíněný obrat na cestě, změna v záměru. Zdá se to být hodně důležité.

„Není to naše rozhodnutí.  Je to rozkaz.  Celá naše skupina jde jinou cestou,“ líčí Toník. Včetně něho jsou ve skupině samí vybraní muži se speciálním výcvikem. Něco jako speciální komando. Posílají je jinam, než měli původně jít, zadali jim úkol?

„Jo, ale přísahali jsme, musíme teď poslouchat.“

„Kam jdete?“

„Do pekla.“

„Co tím chceš říct?“

„Budeme dělat hrozné věci.“

„Posílají vás někam, kde máte dělat hrozné věci?“

„Ano.“

„Jakou to u tebe vyvolává odezvu?“

„Odpor, silný odpor. Nemůžu to přijmout.“

„Víš, co po vás chtějí?“

„Ano.“

„Co to je?“

„Nechovat se jako vojáci.“

„Nýbrž jako co?“

„Banditi, lupiči, vrazi a násilníci.“

Změna cesty, její zadání, vede tedy jednoznačně k horšímu, jak vyplývá z řečeného. Původně byli ve skupině nejlepší z nejlepších, nejodolnější válečníci se zvláštním pověřením.

„Teď máme být ti nejhorší a páchat zvěrstva. Jsme ti nejhorší,“ dokresluje Toník. „Je nám přikázáno, abychom se chovali jako nejhorší z nejhorších. Máme zabíjet lidi. Vraždit na příkaz.“

„Jsi s tím rozkazem v rozporu?“

„Jsem. Voják nemá zabíjet civilisty. Ale jsem voják, nemůžu neposlechnout.“

„Něco s tím udělat musíš, je to nevyhnutelné. Pro jaký postoj se rozhoduješ?“

„Jsem voják, musím poslouchat rozkazy,“ opakuje.

„Ačkoliv víš, že se z tebe stane vrah a násilník, jdeš přes sebe? Jdeš přes svoje svědomí, přes svoji hrdost?“

„Ano. Čest je víc než svědomí.“

„Co je na tom čestného, zabíjet civilisty?“

„Váže mě přísaha.“

Přísahy jsou pro něho hodně limitující, jak už jsme viděli. Posunujeme se dál. Znovu opakuji otázku, co se děje poté, kdy splní rozkaz?

„Nic. Už neexistuju. Nejsem. Má duše umřela. Umřela protože… se ze mne stala zrůda.“

„Tím, že jsi vražděním zabil svojí duši, se z tebe stala zrůda?“

„Ano.“  Má čest neporušit danou přísahu zabila mou duši.“

Je mu těžko, pod žebry na levé straně hrudi pociťuje velkou tíhu. Souvisí tato tíha se ´ztracenou´ duší? ptám se, aby bylo jasné, že právě tak je to myšleno. Toník prudce přitaká. „Ano. Byli jsme zrazeni, byl jsem zrazen.“

„Kým jsi byl zrazen?“

„Těmi, kdo vydali takový rozkaz. Napřed jsme byli nejlepší vojáci, elitní, a potom nás poslali dělat jatka na civilních obyvatelích. Zradili nás, podvedli.“

Posílám ho znovu k momentu, kdy si uvědomuje, že svou duši ztratil. Ptám se po pocitech.

„Jsem úplně prázdný.“

„Jako že vůbec nic nevnímáš, necítíš?“

„Nic, jsem jen schránka, obálka, stroj. Kus masa.“

„Je to o tom, že jako schránka, obal, stroj, můžeš snáze (bez svědomí) vykonávat takový rozkaz?“

„Ano, to je.“

„A plníš jej?“

„Ano.“

„Co je dál?“

„Nic. Prázdno, tma (!)“

„Smrt jako vykoupení?“

„Tak to cítím a vnímám.“

„Co se děje poté, když dokončíte rozkaz?“

„Měli jsme to místo úplně vyčistit. Všechno, co tam žilo, zabít. Každého.“

Posunujeme se dál za událost. Toník cítí totální otupělost, prázdnotu a opakuje, že je mu všechno jedno. Zbyla z něho jenom schránka, duše v něm umřela.

Ať ten rozkaz vyřkl kdokoliv, ve jménu vojenské cti Toník rozkaz vyplnil a v důsledku toho jeho lidská podstata zmizela.

Vyšla na světlo velmi podstatná, ne-li úplně rozhodující věc, a to…doplň sám, vyzvala jsem ho. „Že skládat přísahy je proti mně.“ „Ano, a tím dělat co?“ „Co chce někdo jiný. Co je proti mému svědomí.“

Jinými slovy, co chce cizí vůle a co z toho pro něho vzejde, když vyhoví, když uposlechne. Důsledek takového počínání dokázal vyhodnotit sám.

„Nikomu neskládat přísahy. Pokaždé se mi to vymstilo.“

„Když se necháváš ovládat cizí vůlí, jaké to pro tebe je?“

„Zničující. Likviduje to mojí duši, moje lidství.“

Ačkoliv toužil stanout mezi těmi nejlepšími, vyniknout, a kráčet k nějakému cíli, v každém ze svých životů, do nichž jsme spolu nahlédli, na to doplatil. Otázka se nabízela.

„Co zbylo z cíle kráčet pořád výš, posunovat se, jak říkáš?“

„Bolest v srdci.“

„Bolest v srdci…Teď nebo nikdy, už ji nemůžeš přehlížet. Nech ji přijít k sobě, až na dřeň. Nemůže ti ublížit víc, než sis ublížil sám. Dovol si cítit bolest svého srdce. Pro svoji úlevu a očistu dovol si ten proces prožít, a třeba se i vztekej, křič, plakej, cokoliv. Pláč uvolňuje sevření,“ mluvím k němu lehce naléhavě s pocitem i záměrem, že mluvím k jeho duši, o níž on tvrdí, že kdysi zemřela.

„Pálí to, ozve se. Je na něm vidět, že je v úzkých, že prožívá bolest, ale i pochyby a obavy z její možné intenzity. Znovu ho mám k tomu, aby zůstal v pálivé bolesti srdce, dokud se neukáže, co to je! Mlčí několik dlouhých vteřin. Vkládám se do toho. „Bolest srdce je tvoje, nech ji bez obav přijít, ať se s ní konečně seznámíš. Je to tvoje bolest, tvoje pálení i trápení, jen ty se od ní můžeš osvobodit. Ptej se sám sebe, proč tě pálí na srdci?

„Pořádně mě to pálí.“ „Intenzivněji?“ „Ano“.  „Děje se to z nějakého důvodu. Ten hledáme.“ „Nemůžu se k tomu dostat, je to jako kdybych neměl spojení se svým srdcem, kontakt s ním.“

„Rozumím, jenomže dokud tam bude ta zátěž, nebude možné navázat kontakt se srdcem.  Co spaluje tvé srdce? Má to dozajista spojitost s kvalitou tvého života. Například potřebuješ něco spálit ze své minulosti? Nebo se jedná o nějakou niternou, nenaplněnou potřebu? Zcela určitě je to srdeční záležitost.“

„Necítím se už zase svobodný. Jsem zase svázaný se systémem, i když s jiným, v jehož jménu jsem kdysi bral životy druhým lidem, protože to tak po mně systém chtěl.“

V podstatě má pravdu a rozumím mu. V danou chvíli neřešíme systémové ovládání lidí, to bychom vykolejili od podstaty a dostali se někam jinam. Předmětem našeho zkoumání není žití v současném systému a řešení následků. Hledáme, a zajímá nás osobní rovina, a to ta, proč má Toník v srdci pálivou bolest (třebaže v jistém smyslu se systémem souvisí, neboť systémy plodí zrůdné rozkazy a jejich plnění je důsledkem zrůdnosti systému). Jak už jsem řekla, týká-li se to srdce, týká se to samotné podstaty života, protože bolest či pálení srdce souvisí s láskou. A je to něco palčivého, a my potřebujeme vědět, co to konkrétně je! Může to být něco neprojeveného. Nahlas říkám, třeba podléháš pořád nějakému falešnému rozkazu, i kdyby vycházel z tebe samého? Napadá mě řada dalších věcí, samozřejmě včetně té, která už byla několikrát vyslovena. Jedna z nich to může být, mohou být dvě i tři, ale jedna, jen jedna je ta nejpalčivější.“

„Rodina,“ procedí mrazivě skrze zuby.

„Rozveď to a přibliž.“

„Neodpouštění rodině.“

„Rodina je pomnožný výraz. Komu z rodiny jsi co neodpustil?

„Rodičům.“

„Co tak strašného, co jsi ještě nikdy nevyslovil, ti provedli? Vybal to už konečně naplno!“

„Je v tom nějaké tajemství.“

„Spočívající v čem?“

„V minulosti naší rodiny.“

„Co konkrétního máš na mysli?“

„Absolutní nedostatek komunikace mezi námi, který ústil jen ke kolizím.“

Nedostatečná komunikace v rodině dříve či později vede do kolizí, ale tohle je tak trochu mimo ´ náš sledovaný kurz´. Nedostatek komunikace sám o sobě není příčinou. Příčina leží jinde. Intuitivně tuším, spíš jsem si zcela jistá, co za tím doopravdy vězí. Ještě chvíli čekám, až vstřebá, co jsem právě řekla, a když mlčí, zeptám se přímo na to, co se nabízí.

„Mají tvoji současní rodiče cosi společného s nějakým tvým minulým životem, kdy někdo něco přikazoval, rozkazoval, rozhodoval, a ty jsi plnil cizí vůli? Možná ono tajemství…“  Nedopovím větu, když se ozve: „No jo no,“ povzdechl si, „jenže pořád jsou to moji rodiče.“

„Ano, a dál?“

„Jsou to pořád přeci rodiče…nemůžu…“ zajíkl se a nedopověděl. Dopověděla jsem jeho načatou větu. „Nemůžeš něco říct, musíš je ctít za každou cenu, viď. Tvoje úcta a tvá loajalita a čest ti brání něco o nich vyslovit …“ nadhodila jsem. „Dali mi život…“ polkl a odmlčel se a zazdálo se, že nebude schopen pokračovat.  Pak však vyřkl: „Ale taky mě dali od sebe pryč.“

„Co tím říkáš, Toníku? Že jsou to ti samí rodiče, co tě dali kdysi vojákům na vychování, na výcvik?“

„Ano, cítím to na srdci a pálí to.“ Protože se mu na tváři odzrcadlí výraz zmučenosti, ptám se ho, co mu přinesla právě tahle vteřina?

„Pálí a bolí to, nesnesitelně.“

Takže ano, je to ono. Tihle dva lidé, dnes i tenkrát jeho rodiče, ho dali na vychování do komunity, kde z něho udělali vojáka, válečníka, bojovníka, a on jim to nemůžeš odpustit. Víme z historie, že to bývalo zvyklostí odvádět malé chlapce od rodičů na výchovu a pak je vést do válek. Co bývalo! Dodnes tomu tak je a pro příklady zneužití dětí pro válečné choutky bychom nemuseli jít zase tak daleko.

„Proč své rodiče z toho tak moc viníš? Kdyby byli neposlechli, kdo ví, coby se jim stalo? Třeba by je za neuposlechnutí i zabili. Ty si přesto myslíš, že tě neměli vydat, viď že?“

„Měli mě chránit, zastat se mně. Neměli dopustit nechat mě od nich odvést.“

V krátké rekapitulaci pojmenován situaci, co se stalo; že pálení a bolest v jeho srdci má co dělat s jeho rodiči, hlavně s jejich postojem k němu.

„Tvé vyjádření – nechali mě jim napospas, neochránili mě –  směřuje k tomu, že následně došlo až k tupému plnění zrůdných rozkazů?  Že to nasměrovalo tvůj tehdejší život a šlo to s tebou napříč těmi následujícími? Ptám se, abychom v tom měli zcela jasno.“ Toník přisvědčuje pokýváním hlavy. Všimnu si, že mu zpoza zavřených očí stékají slzy.

Ptám se dál. Je nutné tít do živého. Neobejdeme se bez toho, ať to bolí sebevíc.

„Pořád si myslíš, že je namístě zaujímat vůči rodičům tak nekompromisní postoj? Nemohu si pomoci, mám z tebe i z toho, co říkáš, pocit, že ty svými rodiči vlastně pohrdáš a zazlíváš jim, že neprojevili dost statečnosti a odhodlanosti bránit svého syna?“ V odpověď zazní důrazné ano.

„Co by se muselo stát, abys vůči nim tento svůj vyhraněně nesmiřitelný postoj změnil?“

„Nemám ponětí.“

„Myslíš, že bys toho byl schopen? Jedno odpuštění už si jim přece dal, vzpomínáš si?

„Jo, ale tohle asi nedám.“

„Proč ne? Ty to nechceš, viď. Pletu se, nebo ne?“

„Nedokážu to.“

„Pálí tě tvoje srdce, ne jejich. Tebe to zatěžuje, tebe to ničí, tobě to brání, aby do něj mohlo vstoupit něco kvalitnější, než je dopal na rodiče. Tak proč to potřebuješ pořád nosit a živit v sobě? K čemu ti to je? Řeknu ti, co je důvodem tvého postoje, důvodem je, že tě tvůj postoj k rodičům nějak něčím uspokojuje. Možná cítíš zadostiučinění, že se k nim takto stavíš. Je to forma tvé odplaty? Teď fakt dochází na dřeň toho problému, nalij si čistého vína a odpověz si na tyhle otázky.“

Po chvilce se ozve mrazivé: „Nenávist.“

„Ty je za to nenávidíš?“

„Já nenávidím sám sebe, protože mě stvořili.“

„Nerozumím. Vždyť je to protimluv. Jak můžeš nenávidět sám sebe, když ses na svém stvoření nepodílel? Snad oni se podíleli, oni stvořili tvé tělo, a tím umožnili tvé duši se znovu vtělit. Co se na to podívat z tohoto pohledu?“

„Jenže…no právě…jenže má duše je pořád stejně prázdná.“

„Mám tomu rozumět tak, že nenávist pramení z tvého přesvědčení, že tvoji rodiče tím, že ti dali život, umožnili znovu s tou vší hrůzou žít? Že na tom mají tento podíl?“

„Ne, já to mám spojené s tím pradávna, kdy mě nechali ukrást.“

„No ano, vždyť právě o tom mluvíme. Ty je máš spojené se zradou, když tě nechali odvést, nemůžeš to překousnout, viníš je, že tě zradili!“

„Jo.“

„A odpustit jim nechceš, nechceš se o to pokusit?“

„Ne.“

„Chceš tedy dál žít s nenávistí vůči rodičům ve svém srdci?“

„Už s tím žiju spoustu let.“

„Nevyhýbej se odpovědi. Proč to chceš takto mít, vždyť sám vidíš, že to pracuje proti tobě? Nebo máš za to, že je jejich čin neodpustitelný? Zášť vůči nim by tě také mohla jednou strávit. Nechceš raději hledat nový postoj, nový život pro sebe? Nebo to snad nějakým způsobem lichotí nějaké tvé vlastnosti, utvrzuješ se, že máš nad nimi navrch, a že jsou něco méně než ty? Ve mně to tento vjem vyvolává. Jestli to máš takhle, tak je to zrůdné a scestné stejně jako ty zrůdné rozkazy.“

„Máš pravdu v tom, že jimi opovrhuju.“

„Za co? Za zradu, že tě vydali, neochránili?“

„Ano a za to, že mě znovu zplodili.“

Musela jsem si zhluboka odfrknout.

„Uvědomuješ si, že tohle je tvoje osobní peklo, v kterém žiješ a do kterého ses sám uvrhl?

„Uvědomuju. Už jsem říkal, že jsem vlezl do pekla.“

„Víš, že sám sebe můžeš z toho pekla vysvobodit?“

„Nevím jak.“

„Třeba právě teď máš možnost z něj vylézt. Odpuštěním sám sobě. Odpustit, že se nemáš se rád, nenávidíš se za to, cos kdysi provedl a že tě do toho rodiče namočili tím, že ti umožnili se narodit. Je to tak?“

„Ano.“

„Taky ale dobře víš, že na vyšší úrovni bytí se duše může rozhodnout pro nové vtělení a přijmout právě takový život, jaký nyní žije. Kdybychom to vzali z pohledu tvých splněných rozkazů kdysi za války, mohl ses v důsledku toho narodit do mnohem svízelnějších podmínek. Třeba jako zmrzačený, postižený člověk. Ale nestalo se tak.“

„Udělej teď rekapitulaci a nešetři se při ní. S každým slovem vylézáš z osobního pekla. Neboj se toho. Nevyhýbej se ani příkrým slovům, která ti polezou do pusy. Teď jsou na místě.“

„Jsem zrůda.“ Zaznělo to, jako když někdo palicí praští do gongu a od toho zvuku vám zalehnou uši a vy neslyšíte, co se řeklo.

„Jakže? Zrůda?

„Jo, to jsem.“

„Máš na mysli svůj současný život, nebo se tvoje hodnocení o sobě vztahuje k tvému angažmá za druhé světové války?“

„Jo, k mojí účasti v ní, k člověku, který plnil zrůdné rozkazy a pak si připadal jako zrůda.“

„A vlečeš tu zátěž proto, že jsi se ještě neosvobodil, nesundal z toho kříže, na němž nějakou svou součástí visíš.“

„Jsem slabý, neodkážu se vzdát starých pravidel a spousty dalších věcí,“ zamračil se.

„Jako například poslouchat cizí rozkazy a cizí vůli, na kterou si pokaždé doplatil? Přinesl sis to do současné existence, a aby toho nebylo málo, tak ke všemu vláčíš živenou nenávist k vlastním rodičům, kteří tě kdysi pradávno v tvých očích zradili (ano, dítě to tak vidí, nemůže jinak). Strčili tě někam na výchovu.  A znovu způsobili, že ses narodil,“ shrnuji znovu.

„Jaký je opravdový, pravý důvod toho, že tak lpíš na této pozici?“

„Strach.“

„Máš strach. Z čeho?

„Z prázdnoty.“

„Z prázdnoty? Jako že se znovu dostaví tobě už známá prázdnota?

„Jo, přesně tak.“

„K čemu se přesně vztahuje? K prázdnotě tvého dětství, k prázdnotě po rozchodu s partnerkou, k obavám z prázdnoty stáří, k prázdnotě související se stavem po vykonání rozkazu?“

„Nejvíc k tomu poslednímu, cos řekla.“

„Co by nyní, tady a teď, muselo nastat, aby se opakovalo něco, co je pradávnou minulostí? Stejná situace hromadného vraždění na rozkaz? Nemůže se zopakovat, co se jednou odehrálo. Ne v té míře, ne v té kvalitě a intenzitě. Nemůže se opakovat naplno to, co se dávno uzavřelo. To, co cítíš, je energetický otisk v tvé duši, který s sebou neseš, povědomí o tom. Znovu se ptám, a ty to víš (!), proč v sobě potřebuješ nosit tuto, říkejme ´kvalitu´, když evidentně znehodnocuje tvůj život, když si ho tím sám znehodnocuješ? Řekl jsi, že máš strach z prázdnoty. Co potřebuješ k tomu, abys tenhle svůj strach změnil ve svoji sílu a vystoupil ze svého osobního pekla? Potřebuješ se nadechnout a podívat tomu stínu (strachu) přímo do očí! Potřebuješ přijmout, že změna postoje k tomu je nevyhnutelná nutnost. Ostatně sama se ti ohlásila. Chce se to po tobě!“

„Potřebuju vzor.“

„Jaký vzor?“

„Vzor, jak to udělat. Jak se k tomu jinak postavit.“

„Zase nějakého velitele, který ti ukáže, jak to udělat?“

„Ano, to je ono. Teď jsi na to kápla.“

„Potřebuješ chlapskou autoritu, kterou jsi v tomto životě neměl?“

„Ano.“

„Je tvojí potřebou, dosud nevyslovenou, chlapská autorita, konkrétně otcovská autorita? „Ano.“

„Měl jsi tuhle konkrétní potřebu po celý tvůj současný život?

„Ano.“

„A narodil ses do rodiny, kde není, a ty to tátovi zazlíváš?“

„Ano.“

„Jak se při tom cítíš?“

„Provinile i naštvaně!“

Konečně to leze ven. Říkám mu, teď chvilku jenom poslouchej, povím ti krátký pravdivý příběh. Podruhé –  v případě mužů, kteří nepoznali otcovskou autoritu  – sahám po vlčí smečce jako názornému příkladu. Ve vlčí smečce jednou zákonitě musí dojít ke střetu vůdčího vlka s mladým vlkem, který aspiruje na jeho postavení. Je to přírodní zákonitost. O nástupnictví se musí střetnout a poměřit síly a zdatnost starší a mladá energie. Ty dvě se musí nutně utkat, a přitom zůstat zachovány tak, aby zůstala zachováno i uznání a úcta k protivníkovi. Řečeno po našem.

„Teď si tento příměr přenes na svoji rodinu, a řekni, co z něho se mezi vámi nestalo?“

„Nebyla tam ta výzva, ten střet. Já už rodiče ovládám de facto od svých patnácti let.“

„Aha, ty je ovládáš, bez té výzvy jsi převzal vůdčí úlohu, aniž bys s tátou poměřil síly?“

„Přesně tak. Záleží na tom, co chci já. Co chci já, to se děje, nebo neděje.“

„Takže ty velíš, ty rozhoduješ a tví rodiče jsou vůči tobě submisivní. Ty jsi velící důstojník, ano?“

„V mé přítomnosti to takto funguje.“

„Vyhovuje ti to?“

„Ne.“

„Tobě se nezamlouvá velet?“

„Ne, není to přirozené.“

„Proč děláš něco, co ti nevyhovuje?“

„Protože bychom se jinak nikam nedostali. Kdybych nerozhodl, nebude nic.“

„Už jednou jsme na tohle téma narazili, že tví rodiče jsou pohodlní, dokonce jsi tehdy řekl líní. Je tak?“

„Ano.“

„A to nikam se nedostaneme je co, co si mám představit? Ty se chceš někam s nimi dostat?“

„Ne, tam už je to jenom o zajišťování základních věcí pro život!“

„Oni nejsou schopni si je zajistit?“

„Ne, tak bych to neřekl, oni se nedokážou vůbec nikdy k ničemu rozhodnout, tak jsem to musel udělat a dělám za ně já.“

„Proč jsi s tím v rozporu?“

„Protože od nich ke mně žádná autorita nikdy nesměřovala.“

„Na kterou ty jsi byl zvyklý od svých velitelů. Můžu ti teď prozradit jedno tajemství? Tvoji rodiče se bojí vůči tobě o čemkoliv rozhodovat. Věděl bys proč?“

„Nevím, nic mě nenapadá.“

„Oni si nesou s sebou vinu, bázeň, provinění, že kdysi něco rozhodli za tebe a o tobě, nebo nezabránili rozhodnutí někoho jiného, neochránili tě. Takže, v tomto životě ti raději přenechali velení. Za zcela jiných okolností by rodiče patnáctiletému puberťákovi nedovolili, aby jim pískal a rozhodoval za ně. Oni v sobě popřeli rodičovskou autoritu, kterou by na tebe mohli právem vyvíjet. Neudělali to, proto nenastala ani ona výzva k souboji v poměřování mezi mladým a starým vlkem. Jinak řečeno, aby si na jejím základě syn otce mohl dál vážit a aby otec uznal synovu dospělost a způsobilost. Tví rodiče udělali radikální ústup vůči tobě. Nechali ti velení, samozřejmě na nevědomé úrovni.  Z duchovního hlediska příčin a následků je v tom jisté poučení: raději se popřeli, než aby zase něco pokazili vůči tobě a provinili se na tobě, raději ti nechali veškeré rozhodování. I za sebe samé. Otázka zní, kdo z vás je na tom hůř? Čí zátěž je těžší, jejich, nebo tvoje?“

„To je zásadně jiný pohled na věc. Toho bych se nedobral. Napadá mě slovo respekt, aby si zachovali vzájemný respekt. To u nás nebylo, a není.“

Situace a rozložení sil v jeho rodině se z jednoho dávného extrému překlenula v současném soužití do opačného extrému. Jeho rodiče mu tím nezájmem, liknavostí, neschopností rozhodovat a uplatňovat rodičovskou autoritu jakoby říkali: dělej si, co chceš, jsme ti dlužni svobodu rozhodování. Kdysi jsme o tobě rozhodli špatně. Pro tento život volíme ústup, abychom neopakovali stejné pochybení.

Toníka tyto myšlenky přiměly k nedočkavé odpovědi: „Dává to smysl o mojí výchově, spíš (ne)výchově. Často jsem jim měl za zlé, že mě nechávali růst jako dříví v lese. Nezajímali se o mne. Tak mi to připadalo.“

Promítla jsem si, co jsme kdy spolu už řešili v jeho životě a že toto všechno nyní dokresluje rámec a zapadá do něj jako díly skládačky. Rekapitulace se tak jeví následovně. Jeho rodiče totálně vyklidili pole. Avšak tato pozice je pro ně snesitelnější, než aby se dopustili stejné chyby. Když to vezmeme z tohoto úhlu pohledu, není důvod k žádné nenávisti. Oni de facto v tomto životě platí ze svoje někdejší pochybení – a kdo ví, jestli nebylo pod nátlakem – tím, že nyní žádné rodičovské postavení nemají. Kdysi je měli, a neuplatnili, ne správně, tudíž jim toto pověření bylo jaksi pro tento život ´odejmuto´.  Jakoby ve smyslu nyní jste rodiče bez oprávnění vykonávat rodičovskou autoritu. Syn bude vládnout vám. Vy jemu budete nyní vydáni napospas. Abyste zakusili, jaké to je a nalezli v tom poučení.

Všechny účty se dříve či později musejí vyrovnat. Jazýčky vah se musejí dostat z vychýlené pozice do rovnováhy. Extrémy slouží k tomu, abychom hledali vyvážený střed, území někde mezi oběma krajnostmi. A o tom celý tento příběh byl. O vyrovnání.

„Je to o velkém nedorozumění, řekl bych,“ podotkl k tomu Toník.

„Spíš bych řekla, že o nepochopení souvislostí, z nichž se zrodilo nedorozumění – ona kritická mez (ne)komunikace mezi vámi. To, co jsme tady odkryli, má jedinečnou výhodu v tom, že se vyjevily informace, aby právě mohlo nastat pochopení, abys porozuměl chování svých rodičů a došel k tomu, že nenávidět a pohrdat je scestné a člověka to ničí.“

„Vyčerpává mě to. Bere to radost ze života. Pořád jsem toho měl plnou hlavu.“

„Vidíš. Plnou hlavu, a nejen tu. Plné srdce ohně a pálení. Bránil jsi sám sobě v tom, přijmout do svého srdce něco mnohem kvalitnějšího, než je tichá nenávist a pohrdání. Proto se tato tvoje věc tak palčivě přihlásila, byl to palčivý problém. A co je palčivé, je stravující jako oheň.“

Zbývalo vyřešit, co s jedovatým odpadem udělat, co by on s ním rád udělal, aby se mu odlehčilo a mohl se osvobodit. Dohodli jsme si postup a ihned jej realizovali. Ve stejném okamžiku, kdy Toník pronášel slova uzdravení svého postoje k rodičům, začal z vedlejší místnosti vesele pokřikovat papoušek. Toník to komentoval slovy: „Pouštím to do vesmíru. On mi pomáhá, hraje se mnou!“

Napětí z tváře zmizelo. Něco se v ní očividně zrcadlilo. Řekni, co cítíš a jak vnímáš srdce a jestli něco svým rodičům stále zazlíváš, nebo je to definitivně pryč, vyzvala jsem ho.

„Cítím veliké uvolnění, fakt obrovské. Horká kudla ze srdce jde pryč.“ Tak vida, dokonce to byla horká kudla. „Myslím, že jsem si tu převahu nad rodiči dostatečně vybral, od svých patnácti let doteď a že už jí nebude zapotřebí.“

Toník nyní může opustit pozice velitele rodiny, jeho rodiče by mohli opustit pozici podřízených. Přesto cítím, že už asi jinou pozici nezaujmou, což mi sám ihned potvrdil. „To neudělají ani náhodou, protože jsou pohodlní.“ No ano, jsou, protože už si na pohodlnost zvykli.  Je totiž snazší poslouchat (!), než prosazovat svůj názor a autoritu. Takže v další informační linii rodiče svému synovi sdělují, že je mnohem snazší, a tady to navazuje přímo na jeho vlastní příběh, poslouchat, než velet. Zpráva k němu nesená jeho rodiči zrcadlí, jak to dopadá, když člověk slepě podléhá rozkazům, když odevzdá svoji moc nad životem do rukou někomu jinému. Vždyť ani jemu samému se nezamlouvalo jim velet, čehož následkem bylo pohrdání jimi!

„Nesnáším, když mi někdo chce velet a říkat, co bych měl udělat, jak bych to měl udělat,“ opáčil na to. „Bodejť bys snášel, když tě velení druhých pokaždé vehnalo na pokraj života. Nejlépe bude, když…“ „Budu sám sobě velitelem,“ předešel mě.

„Přesně tak. Jen ty nejlépe víš, co a jak potřebuješ.

„Takhle ´vyflusaný´ už jsem dlouho nebyl. To sis se mnou dala, viď. Dneska asi hodně prospím.“

Tentokrát jsme si spolu kafíčko nevychutnali. Byl unavený a jel rovnou domů ležet, jak řekl.

O čtrnáct dní později se setkáváme u jiné příležitosti. Přirozeně mě zajímá, jak se cítí a co se eventuálně pohnulo, jeho slovníkem řečeno, co se posunulo dopředu.

„Po dlouhé době jsem usínal s úlevou. Tři dny jsem spal, jako když mě do vody hodí. Žádné pálení na srdci, žádné zlé myšlenky vůči rodičům, žádná nenávist. Dívám se na ně zase nějak jinak.“ A po chvilce ještě dodal: „Necítím vůči nim pohrdání. Ani nevíš, jaké je to osvobození.“

Velmi dobře to vím, Toníku, říkám jenom v duchu.

Dá se s jistotou odhadnout, že na dodatečnou výzvu k poměření sil mezi otcem a synem nejspíš už nedojde. Správný čas, kdy se tak má stát, aby takový smysluplný akt splnil účel, minul a už nevrátí. Podstata všeho nepříjemného zkoumání a objevování je přínosná hlavně pro Toníka a jeho život. O to šlo, o ten se jednalo. A je- li to dobré pro něj, je to zároveň dobré pro jeho rodiče. Jeden člověk může rozvolnit uzly na rodinné karmě.

Inšana

 

Aktualizovaná verze

Pořídila jsem přepis zvukové nahrávky z naší druhé terapie téměř ihned poté. Zavelela k tomu moje niterná potřeba, jakési puzení mít jistotu, vědět určitě, že se nemýlím. Protože to, co mi pocitově říkala moje duše už kdysi a vnitřní vize to podtrhovaly ještě víc, se nyní dralo vehementně na světlo a chtělo to už konečně být rozšifrováno a pojmenováno. Zjevně ´můj rytíř´stále neví, kde a kdo je ona žena, již kdysi hledal a která mu pomohla ke svobodě. Jenomže, co se svobodu, když marně pátráte a hledáte toho, na kom vám záleží a vůči němuž se cítíte být zavázáni? A když ho nenajdete, a nemůžete svůj závazek splnit, svoboda vám nechutná?

Od náznaků vyřčených kdykoliv mezi námi dvěma na toto téma a od očividných indicií jsem přistoupila k odhalení identity té osoby a přikročila k tomu, aby za tímto dobrodružným a vpravdě neuvěřitelným příběhem byla konečně napsána tečka. Protože Toník to neviděl, já ano. Šlo mi o to, aby se přestal pachtit po tomto světě stálým hledáním někoho, kdo je tady a stojí mu poblíž a vůči němuž si kdysi dávno dal závazek, přes který teď nemůže přejít. Je čas přestat marnit čas zbytečným hledáním a trápením se, skončit závod s časem (nemám na nic čas, ještě jsem nenašel, co hledám, a čas tak letí!). Aby se uvolnily tentokrát jiné okovy, než ty železné na rukou a nohou, okovy vyřčeného slibu a závazku. Aby se z cesty jeho života odvalil kámen, doslova bludný balvan, o nějž stále zakopával.

Ještě musím vysvětlit, proč jsem užila spojení ´můj rytíř´. Je to prosté, Toník se ke mně vždycky rytířsky choval. Od jiného muže jsem za celý svůj život takový přístup nepoznala. A to jsem věkem k němu mohla být jeho máma. Vím ale také, že rytířské chování mu bylo vlastní.

Nejprve jsem ho o výsledku svého vyhodnocení chtěla spravit osobně, až si pojedu vyzvednout své auto. Nezdařilo se však sejít se v čase, Toník někde poletoval a klíče od auta mi nechal u svojí tety. Kdo ví, kdy se zase potkáme. Cítila jsem, že s tím nemohu otálet, a znovu, že nastal správný čas. Sedla jsem a napsala mu rozklad situace, naznačila styčné body, které mě k právě takovému závěru dovedly, a navrhla řešení.

Bylo zapotřebí eliminovat působení jeho zaklínadla, zrušit tu neblahou přísahu, jíž zavázal a svázal svůj tehdejší život, i ten současný. Když přísahu nezrušíme, tahle zavazující okolnost, energie vyslaná do prostoru a překlenující se přes věky, potrvá dál, a taky ho dál nepustí.

Musela jsem mu říci, že se objevilo něco dalšího a nového, co je nutné chápat v nových souvislostech. Jak vyplývá ze všeho, co předcházelo, jsem tou jeho tehdejší pečovatelkou já. Tehdy znal jenom moje ruce, které o něho pečovaly, v současném životě si ke mně chodil na masáže = chodil na ošetření svého těla! Nehledala jsem já jeho. Našel on mě, i když mu o mně řekla jeho teta. Důležitým ukazatelem jsou ruce té ženy, jejichž doteky si pamatoval, jeho duše si pamatovala ony vjemy. Sám několikrát řekl, že mám zázračné ruce.

V terapii uvedl, že se cítí být té ženě zavázán a že je nešťastný proto, že ji nemůžeš najít, aby jí poděkoval a dokonce, že celá jeho tehdejší mise mu přinesla poznání, jímž bylo nejdůležitější setkání s onou ženou.

A citace z poslední naší terapie, kdy na otázku, jestli se snažíš ji dohledat i teď odpověděl, že ho zamrazilo…je taky dost výmluvná indicie. Potkali jsme se, byť na krátko, v tehdejším vtělení, a bylo dáno, že se potkáme i v současném proto, abychom tento příběh dokončili! Osvobodili ho od závazku, protože už ho není potřeba!

Primárně hledal jistou ženu, až teprve pak sám sebe a smysl života. Z toho vyplývá, že jsou to spojené nádoby. Smyslem jeho hledání bylo a) najít sebe, tedy své vnitřní dítě jako nedílnou součást své osobnosti, přesto dočasně energeticky oddělenou, b) najít dotyčnou ženu.

„Už mi dávno nejsi ničím zavázán, nic mi nedlužíš! Staráš se o moje auto tak, jak by se jiný nestaral, potažmo se tím staráš i o mně. A nejen to. Víme své, že ano, kolikrát si za své drobnější úkony na autě ode mne nechtěl doslova nic, což mě jednoznačně dovedlo k závěru, že jsou to nevědomé splátky tvého vděku. Pokud tomu tak opravdu je, už jsi dávno svůj dluh vyrovnal!

Že jsme spřízněné duše, oba už nějaký čas víme. Vůči tobě jsem stále ve své roli, tedy tou, která pomohla tehdy a může pomoci i teď. Moje dnešní pomoc spočívá v tom, abych příběh ozřejmila a promluvila o něm, což právě dělám, a otevřela cestu k tvému volnějšímu a spokojenějšímu životu, jaký hledáš! Potřebuješ slyšet ode mě z očí do očí, že mi nejsi nic dlužen! Můžeš přestat hledat osvoboditelku a zachránkyni. Poděkování si stokrát vyslovil svým přístupem ke mně. Jsi volný a můžeš jít dál bez tohoto závazku, který už ztratil smysl. Tu sílu, s níž se překlenul přes celé věky, potřebuješ uvolnit a propustit,“ psala jsem mu.  

„Až se tímhle mým psaním prokoušeš a budeš se cítit na to, abychom tečku za příběhem napsali, dej mi vědět. Nebude to nic dlouhého. Bude mě těšit a dělat mi radost, že to mohu pro tebe udělat. Je to moje zadání vůči tobě v tomhle životě. Záleží mi na tom, jako mi záleží na tobě. Ve smyslu toho, že tě mám ráda jako člověka, jako spřízněnou duši, a že si tě vážím.“

Odeslala jsem text a čekala na reakci. Uplynul skoro týden, než přišla.

„Ahoj, tak jsem si to přečetl, asi čtyřikrát a dávám ti zapravdu. Jdu do toho.“

Udělali jsme rituál při bílé svíčce včetně očištění místnosti i nás samých vonnými bylinami (pojala jsem to jako práci v šamanském kruhu), rozložila kameny a elementy. Řekla jsem, co bylo zapotřebí říct.

Měla jsem během rituálu jasnou vizi, že tak, jako tenkrát jsem přispěla k jeho osvobození tím, že mu nakonec sundali ty těžké okovy a řetězy a nechali ho odejít, tak i dnes tak činím, pomáhám sejmout okovy slibu, do nějž byl sevřený jeho život. Stala jsem se znovu nástrojem navrácení volnosti tím, že jsem té záhadné tajence přišla na kloub. Toník měl vizi, jak vidí onu ženu se vzdalovat a mizet ve světle.

Dokončili jsme kdysi započatý příběh. Byla to posvátná, požehnaná chvíle a právem jsme z ní byli oba trošku mimo sebe a hodně rozechvělí, protože šla z i do hloubky našich duší.

Poté jsem nám šla připravit kávu. Než se na ni uvařila voda, Toník mi vyprávěl o tom, jak se mu po předchozí terapii změnil pohled na rodiče, jak se mezi nimi otevřely jakési neviditelné dveře, a ve vztazích je pojednou nějak lehčeji a lépe. „Jsme k sobě vstřícnější, hlavně já k nim, a taky jsem hodně přestal řešit čas. Všechno je jiné, mnohem lepší. Jsem moc rád, že to tak je.“

Také jsem mu nalila čistého vína.

„Až dneska, po tom všem, co jsme spolu kdysi a dnes prožili, ti můžu otevřít své nitro a říct ti, co jsem k tobě pocítila už tenkrát po naší první terapii, a s čím jsem si nevěděla rady. Pokaždé, když jsi přišel na masáž, jsem měla neodolatelnou touhu tě pohladit, dát ti pusu, vyjádřit něžnost, jakou jsem k tobě cítila. Jenomže jsem to samozřejmě neudělala. Neuměla jsem to vysvětlit sama sobě, natož tobě, vyplašila bych tě a ještě by ses mohl domýšlet, kdo ví, co tím nesleduju. Tak to bylo.“

Co ještě říci? Jsem zvědavá, s jakou se vrátí ze své cesty na motorce (!) do Rumunska, konkrétně do Transylvánie. Čeká ho další dobrodružná cesta!

Vrátil se z ní celý a nepotlučený. Dnes oba víme, že tenkrát, před těmi lety, neměla být odhalena identita té ženy, protože na to nebyl připraven ani jeden z nás, nedokázali bychom se s tím vyrovnat. Teprve po čase, ano, chtělo to čas, abychom to oba vstřebali. Mezitím pomalu, v náznacích jsme objevovali skrytý smysl toho všeho dění mezi námi. Naše dřívější ´známost´ se objasňovala takovým tempem, abychom ji mohli jednou, až v té pro nás nejpříhodnější chvíli, přijmout bez rozpaků, domněnek či jakýchkoliv dalších nepatřičných pocitů.

Inšana

Aktualizovaná verze

Čas běžel dál a my jsme se s Toníkem potkávali dál při masážích, které si nyní dopřával už jenom pro relaxaci a k úlevě unavených zad a rukou od práce. Pořídil si terénní motorku a stačil si na ní několikrát už pořádně natlouct, naposledy rameno a loket. Dalo by se říci, že padal z koně, jehož příliš nekrotil. Neskrýval, že jezdí dost hazardně, že to má rád. Jinak to ani neuměl. Potřeboval k životu vzrušení z nebezpečí.

Jednou v zimě stojím u něho v garáži a čekám, až bude hotov s prací. Stará se mi dál o moje auto, většinou před technickou prohlídkou, anebo když se na něm zčistajasna vyskytne nějaký neduh. Povídá mi o tom pádu, a jak ho bolí pořád rameno.

„Proč nepřijdeš na baňky? Spravily by to,“ opáčím na to. „Úraz je už několik týdnů starý, to chtělo udělat hned,“ říkám, „a měl bys po pokoj.“

„Domluvíme si termín, ještě než odejdeš. Jinak se nedonutím, znáš mě, pořád nemám na nic čas,“ říká a už zase sune hlavu pod kapotu auta.

Rozhlížím se po jeho dílně. Pohledem přistanu na zablácené motorce, nad níž visí motorkářský oblek s ochrannými vycpávkami na ramenou, loktech a kolenou. Zachvěji se, protože vidím novodobé brnění. Místo koně a jeho čtyř nohou motorka o dvou kolech, zato s několika koňmi uvnitř ´po kapotou´. Chvíli nechávám na sebe vnitřní vjem působit. Ano, jsem si jím jista.

„Vidím, že tady máš brnění,“ prohodím nahlas. „Cože?“ Toník zdvihne hlavu a ohlédne se směrem, kam se dívám. „Jo, tohle! No jo, viď, to mě doteď nenapadlo.“ „Jenom jsi vyměnil koně za motorku a brnění za tenhle obleček,“ říkám. Zasmějeme se tomu nápadnému zrcadlení dávného příběhu.

Párkrát opravdu přišel na baňkování, rameno jsem mu dala do pořádku. Potom nastala v našem kontaktu docela dlouhá pauza. Až se nachýlil čas připravit auto na další technickou prohlídku. „Přijeď s tím, domů tě odvezu. Stejně pojedu do města,“ navrhl řešení. Když jsem za ním časně ráno autobusem dorazila, měl zrovna chvíli času, byl prostor pro siestu. Toník uvařil kávu a v krásném slunečním ránu jsme si povídali. Vytasil se s otázkou, jestli bych s ním udělala terapii na jeho miniaturní nezhoubný nádor v hlavě. Jestli by to šlo.

„Co by ne,“ já na to, „akorát jsem ještě s nikým nádor v hlavě neřešila. Dej mi trošku času. Potřebuji si k tomu vyhledat informace, abych do toho nešla jako slepec do džungle.“  Vyzpovídala jsem ho, kdy mu nádor našli, jak byl veliký a jak velký je teď. „Je o hodně menší,“ nezaváhal s odpovědí. „Trošku jsem na něm mentálně zapracoval.“ „Trošku? Hodně, když se za sedm let zmenšil z osmi milimetrů na dva milimetry,“ komentovala jsem jeho úspěšnou snahu. „Fajn. Tak až budu mít přípravu hotovou, zavolám a domluvíme se na schůzce.“

Musím předznamenat, že když se Toník dozvěděl, že v hlavě má nějaký útvar, vybavil si, že v první chvíli mu toto zjištění přineslo úlevu. Úlevu ve smyslu, že se konečně dozvěděl, co mu je a na čem je. Nádor mu napověděl, k čemu se váží příznaky, které na sobě pozoroval, a nyní tedy ví, s čím má co do činění a s čím se má srovnat. S čím má takzvaně zabojovat. Tohle slůvko se v Toníkově mluvě vyskytovalo docela často. Následovala klasická léčba. Toníkův postoj tkvěl v tom, že se snažil se – podle vlastních slov – ze sebe fakt o nádoru vytěsňovat a uvolňovat se psychicky. Pozastavila jsem se nad tou formulací, nebyla jsem si jistá, jestli jsem správně porozuměla. Poznamenala jsem, že mi slova vytěsňovat a uvolňovat k sobě moc nezapadají, aby mi tedy svůj výrok více přiblížil.

„Myslím to tak, že jsem změnil myšlení. Dřív jsem byl hodně negativní a tohle mi otevřelo oči v přístupu k sobě a k životu jako takovému.  Došlo mi, že bych mohl žít jinak. Byl to mezník v mém životě. Částečně jsem začal jinak myslet i se jinak chovat. Došlo mi, že ten útvar v mé hlavě mi má cosi říct. Nesrovnal jsem s ním do dneška. Jsem člověk zvyklý dotahovat věci do konce. Nějak extrémně mě sice nestresoval, ale dokud úplně nezmizí, vyrovnaný s ním nebudu.“

Toník sice podnikl nějaké kroky a změny v kvalitě svého života, jenomže se s ním pořád spokojený není, ani v jedné z jeho oblastí. Třeba v osobním životě pociťoval prázdno, cosi mu v něm scházelo. „Nemám cíl. Myslím si, že se celý život pořád hledám, motám se v kruzích a nijak daleko jsem se neposunul.“

Rozpovídal se o tom, že celý dosavadní život hledá sám sebe, stejně tak i smysl svého života, že se sice o obojí pokouší, ale moc mu to nejde. Položila jsem mu otázku, jestli je ještě něco jiného, co hledá, co mu schází. „Věřím v to, že člověk má v životě něco vykonat. Co to ale je, jsem zatím u sebe nenašel.“ Rozvedl myšlenku, že smysl svého života určitě nespatřuje v opravování automobilů a že je to pro něho jen prostředek obživy.

V podobném duchu psychosomatického rozhovoru se naše povídání ubíralo dál. Chtěl by se úplně osamostatnit, postavit na vlastní nohy, což do dneška nedokázal, a jak přiznal, z pohodlnosti a vůbec, je si vědom toho, že pohodlnost ho limituje. A že vlastně žije nudný život, jemuž schází vzrušení a pohyb, po němž touží. „Jenomže nejsem ochoten pro to něco udělat. Moje uvězněná duše po dobrodružství prahne, ale já jsem lenoch. Je tu další věc. Možná bych u té své práce zůstal, ale chtěl bych vlastní dílnu, abych nebyl v závěsu, nikoho neomezoval, ani sám sebe. A ještě jedna věc, měl bych se naučit říkat si za svoji službu o adekvátní ohodnocení.“

Přikývl na otázku, jestli se podhodnocuje. „Ano. Cena neodpovídá kvalitě mé služby.“

„Co ti brání v tom říct si za svou práci adekvátní odměnu?“

„Myslím si, že moje povaha hodně orientovaná na pomoc lidem. Beru víc ohledy na druhé, než na sebe.“

„Máš nerovnováhu mezi dáváním a braním.“

„Já se pokouším, nějaký čas u toho vydržím, ale vracím se zase zpátky. To je jedno z těch mých motání se v kruhu. Nějaká odvážná část ve mně na chvíli zvítězí, pak se to zase vrátí ke starému modelu. Myslím si, že jedna z mých životních zkoušek je naučit si vážit sám sebe, své práce.“

„Proč se neumíš osamostatnit? Jenom z pohodlnosti?“

„Já to svaluju i na svou nemoc. Že to jako nemůžu dělat, protože mě ta nemoc omezuje. Brání mi v tom rozjezdu.“

„Dobře víš, že tohle jsou argumenty rozumu, který najde sto důvodů, proč to udělat nemůžeš. Jenže takovýto zakonzervovaný stav může trvat ještě mnoho let. Nebojíš se vlastně toho, že kdyby sis pořídil vlastní dílnu a firmu, a byl pak zcela nezávislý na druhých lidech, že se neuživíš?“

„Tyhle obavy mám určitě. Taky se obávám, že by se na mě nahrnula práce tak, že ji nezvládnu. Přitom bez ní nemůžu být, ale zároveň mi děsně vadí, že mám málo volného času pro sebe. A takhle se v tom plácám. Vždycky jsem se vrátil na začátek, vždycky jsem z něčeho vyběhl, a zase se vrátil zpátky.“

„Ano, rozumím, je to tvoje bezpečná komfortní zóna. Je něco, po čem toužíš, a čemu se bojíš otevřít?“

„Na jedné straně miluju samotu a na druhou se jí bojím. To je můj další bludný kruh. Když jsem sám, je to chvíli dobré, pak třeba sám nejsem, a zase mi samota chybí. Nějaká zlatá střední cesta, jak pořád kolem sebe slyším, je pro mě asi nuda. Já potřebuju vzrušení. Vím, že mě tohle lavírování od jednoho k druhému ničí.“

„Ty jsi ale činitel, který může stav změnit.“

„To já vím, o to víc skličující je, že nedokážu myslet jinak, mám takhle nastavený mozek. Snažil jsem se přeprogramovat, ale nedaří se mi to tak, jak bych chtěl.“

„Chtělo by to věnovat si více času a zaměřit se na to. Jakých myšlenek, postojů nebo přesvědčení se nechceš vzdát? Je něco, čemu se vyloženě vyhýbáš, něco, vůči čemu se striktně výrazně vymezuješ?“

„Falši se vymezuju. Tu nesnáším.“

„Myslela jsem to tak, jestli se ty příliš nevymezuješ vůči jiným lidem.“

„To bych neřekl. Mám lidi rád a nepovažuji sám sebe za něco výjimečného.“

„Co ti tedy sedí v hlavě jako ´nádor´, je to snad něco, nad čím vyloženě máváš rukou?“

„Možná rodina.“

„Kdo konkrétně?“

„Rodiče. Tam to dost přehlížím, přecházím. Mám se vztahem k nim problém.“

„Problém vzniká, když člověk něco chce vyřešit a nechce se mu do toho. Jak tomu tedy mám rozumět?“

„Nejspíš nechci, a přitom i chci.“

„Zeptám se jinak; co bys na vztahu k rodičům rád změnil?“

„Chtěl bych být milejším synem.“

„Milejším? Jak milejším?“

„Byl bych jim více nápomocen, jenže nejsem.“

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Z mého přístupu k nim. Když něco potřebují, tak nemám čas, a oni to pak zařizují jinde a u jiných lidí.“

„A tebe to pak mrzí.“

„Na jednu stranu mrzí, na druhou mi to vyhovuje, protože ten čas opravdu nemám.“

„Pořád opakuješ, že nemáš čas. Jenomže čas si můžeš udělat, když budeš chtít.“

„Jsem pan minutka, jsem extrémně závislý na čase. Čas je pro mě zákon. Ale připouštím, že je to jen moje výmluva, alibismus, za který se schovávám.“

„V tom, co jsi teď řekl, cítím, že nechceš rodičům vyjít vstříc. Něco jim zazlíváš?“

„Jo, to jsi řekla přesně. Je to tak.“

„A co to tedy je?“

„Už jenom ta jejich ´klasická´ nečinnost celý život.“

„Jak to mám chápat?“

„Že nebyli aktivní, jenom seděli pořád doma. Já jsem to nesnášel. Nikdy nic nepodnikali. Později, když jsem byl větší, naučil jsem se utíkat pryč. Byli pro mě peciválové, celý život prohnili. Já jsem živý člověk, oni pro mě byli mrtví. Nevážím si jejich života.“

„Proč tě jejich život, jaký vedli, tak moc dráždí?“

„Protože mě silně ovlivnil.“

„Jak a v čem?“

„V mém myšlení, v životě.“

„Co zkusit přijmout, že jsou takoví, jací jsou, a nechat to plavat? Rodiče nezměníš. Ale přístup k nim můžeš změnit.“

„Snažím se o to, dost neúspěšně.“

„Vrací se to stále vždy s větší naléhavostí, a pak tě to rozrušuje?“

„Hm. Je to možná moje msta.“

„Msta? Jako že je svým přehlížením za něco trestáš? Řekni mi konkrétně, jak tě jejich sezení za pecí postihlo.“

„Pořád seděli doma. Tím pádem já jsem nemohl nic dělat, všechno mě zakazovali, nenechali mě taky nic dělat. Dusili mě. Proto jsem utíkal.“

„Jaký máš teď pocit?“

„Škrabe mě v krku.“

„V krku drhne něco, co nechce jít ven, nebo cos nikdy nevyřkl, ale možná bys měl. Vyber si možnost, která se tě týká.“

„Obě.“

„Dobře. Tak si to pojďme zopakovat. Dusivé prostředí nečinnosti a co ti vadí na tvých rodičích, pokus se to zformulovat.“

„Vadí mi na mých rodičích, že byli celý život peciválové, neměli o nic zájem. Nikam mě nevedli, nechali mě růst jako dříví v lese. Žádná motivace od nich, žádné povzbuzení, zájem, co bych chtěl dělat. Pak jsem jako starší už dělal, co jsem chtěl, ale aby mě někam navedli, nasměrovali, to ne. Neměli jsme ani žádné společné zážitky z nějaké činnosti, třeba z cest. Asi jsem jim byl ukradený.“

Malé dítě z takového přístupu může vyvodit závěr, že rodiči o ně nemají zájem. A dál, nemají mě rádi a k tomu se hned pojí, nestojím jim za pozornost, nestojím jim za to.

„Napadá mě, že tahle okolnost může souviset s tvýma nohama, které jsme už jednou řešili z jiného důvodu. Jako malé dítě tě bolely nohy. My už dnes víme, proč, ale byl by tam ještě jeden možný důvod, a to ten, že jsi chtěl někam běžet, hýbat se, upozornit na sebe a připomenout rodičům, že tady jsi. A v okamžiku, kdy jsi měl jít spát do postýlky, která je ohraničením prostoru (klecí- vězením), nohy začaly bolet. Vidím jako možnou i tuhle souvislost. A že jsi už tenkrát pláčem z bolesti nohou takto protestoval proto tomu ustrnutí, které popisuješ.“

„Říkáš to, co už dlouho cítím stejně.“

„Byl to výraz i tvého dětského protestu; chci běhat, hýbat se, nechci být pořád sám, nechci ležet. Vzpomínám si na ten tvůj pláč, když jsi měl jít spát.“

„Ano, vracím jim to. Teď já nejsem ten akceschopný a ochotný pro ně něco udělat, protože oni mě nechali celé dětství a mládí hnít. Možná proto jsem schopný se pro ostatní rozdat, jen ne pro ně.“

„Co cítíš?“ (Ptám se, protože na jeho tváři vidím pohnutí.).

„Smutek.“

„Z čeho jsi smutný?“

„Je mi to všechno líto, chce se mi brečet.“

„Breč, pusť to.“

Po chvíli se ptám: „Je ti lépe?“

„Cítím úlevu.“

„Co lítost?“

„Žádná není.“

„Prohlédli jsme tvou hru s rodiči; oplácíš jim svým nezájmem jejich nezájem, když jsi byl malý chlapec. Je to tak?“

„Je.“

„Kdyby tu teď seděli, co bys jim na tohle téma řekl?“

„Nechtěl bych nic říkat a nechtěl bych, aby to slyšeli.“

„Dovedeš si přestavit, že ty sám bys jim někdy zítra, za týden, za měsíc otevřeně řekl, čím ses tak trápil?“

„Ne, to se mi zdá vůči nim hodně kruté.“

„Proč kruté?“

„No, je to přece jen můj postoj. To neznamená, že to tak cítili i oni. Oni dělali maximum, čeho byli schopni.“

„Tak vidíš, sám říkáš, dělali maximum, já dodávám, jinak to neuměli. Co jim tedy chceš zazlívat? Byl bys schopen jim odpustit, hned, tady a teď? Nebo se o to aspoň pokusit? Nemusí se to napoprvé povést, ale i pokus je cenný.“

„Zkusím to. Odpouštím svým rodičů, že se mi dostatečně nevěnovali, odpouštím svým rodičům, že mě nikam nevedli. Odpouštím svým rodičům. Tečka. Odpouštím svým rodičům všechno.“ Několikrát to zopakuje.

„Jak se teď cítíš?“

„Všude po těle je mi teplo.“

„Od otázky, nad čím máváš rukou, jsme se dostali k tématu ty a rodiče. Chci teď od tebe slyšet, co všechno ve svých očích děláš proti sobě?“

„Potlačuju svoje touhy.“

„Množné číslo. Takže je jich víc. Co dál?“

„Nevážím si svého života. Nevážím si de facto sám sebe. Podceňuju se, příliš se kontroluju. To je asi všechno.“

„První byly potlačené touhy. Které to jsou?“

„Nežiji svůj život tak, jak já chci, nemám své vlastní bydlení (bydlí stále u rodičů) nemám svůj volný čas…a zase se vracím na začátek toho všeho.“

„Za tvými slovy cítím, jako by ses vyhýbal slovu partnerství, že kolem toho chodíš jako pes kolem horké kaše. Neumím si představit, že by do tvých skrytých tužeb nepatřila láska a stálá partnerka.“

„Já se vztahu se ženami bojím.“

„Proč?“

„Že mě zase bude dusit.“

„Proč zase?“

„Pár vztahů jsem prožil, berou mi moji svobodu. Dělají si na ni nárok. Jsem člověk, který se zaměří na jednu věc a ničemu jinému se nevěnuje, dá se to vydržet jenom chvíli. Skončí to rozchodem a mě to zase na dlouhou dobu srazí na kolena.“

„Co ti evokuje slovo zase?“

„Rodinu.“

„Mně se to jeví tak, že jsi celé ty roky doma zakusil a znal dusivou atmosféru, tehdy pro tebe taková byla, tak jsi to vnímal. A přenášíš si ji do svého soukromí, možného soužití s ženou. Jako by ti foukal protivítr; na jedné straně partnerství, na druhé straně svoboda. Je tam strach, budu – li s někým, bude to zase dusivé? Nebo i to, že budeš dělit sám o sebe?“

„Ano, ve vztahu jsem se dříve či později začal dusit právě proto, že jsem postrádal svobodu. Nevadí mi se o sebe dělit. Ale jenom na krátkou dobu, protože já se dělím moc, vlastně úplně. To je možná taky chyba.“

(Je možné, že jde o zkopírovaný program z dětství podle rodinného modelu, který měl tak dlouho na očích; že když jsou dva lidé spolu, je to dusivé, nesvobodné a nesnesitelné.)

„Máš obavy z dlouhodobějšího závazku?“

„Ano, to je pro mě naprosto nepředstavitelné.“

„Dokázal bys přijmout, že součástí tvé životní cesty by mohlo nebýt ve stálém trvalém partnerství? Jít sám, jen s občasnými partnerkami?“

„S tím se pokouším vyrovnat. Na jedné straně nejsem ochoten vzdát se své svobody, na druhé straně se bojím stáří, že budu sám. Že nemám čas sám na sebe, partnerka by mi ubrala zase kus času.“

„Proč máš tak vysoké požadavky na čas pro sebe? Na mě to dělá dojem, že nemáš času nazbyt, a proto ho chceš mít sám pro sebe co nejvíc a stejně si ho nakonec nedáš, protože pořád pracuješ.“

„Máš asi pravdu, ale nevím, netuším.“

„Loudí se mi tam věta: ´Máš málo času, ne ve smyslu, že bys měl fyzicky odejít z tohoto světa, ale ve smyslu, že bys měl něco stihnout, jako bys byl dlužník. Můžeš utíkat před něčím, na nevědomé úrovni…nebo před někým…“

„Jediné, co mě napadá, utíkám sám před sebou a sám sobě nejvíc dlužím.“

„V tom s tebou souhlasím, víš ale, že člověk před sebou beztak nikam neuteče. Ve mně tvoje slova vyvolávají dojem, jako kdyby tě nějaký pronásledovatel hnal do takové úprkové pozice – rychle  – honem – všechno, nebo nic. Mám teď intenzivní pocit, objevil se mi znovu vnitřní obraz z předešlé terapie, jak jsi hledal určitou osobu. Snažíš se dohledat ji i teď?

„Teď mě zamrazilo…“

„Proč zamrazilo, kde zamrazilo?“

„Nevím, ale cítím mrazení po celém těle.“

Snažím se ho opatrně navést. „Člověk, když něco nebo někoho nenajde, zůstává trvale nespokojený, a i když na to nemyslí, podvědomě to hledá pořád.“

„To je to, co říkám, hledám smysl života.“

„Smysl života je život sám.“

„To sice jo, ale žít ho naplno nějak neumím a nemám ten čas.“

„Na co, Toníku? Z tvých všech odpovědí vyplývá, že nemáš čas – kromě práce –  vůbec na nic a na nikoho jiného. Tak jak to je? Vtírá se mi tam tvá touha po dobrodružství, potřeba cestovat, kdy jedině na těch cestách bys teprve mohl najít, co hledáš a protože se ´neutrhneš´z dílny, nenajdeš to. Byla by možnost na půl roku zapíchnout práci a vypadnout?“

„Není to reálné, nemám potřebné prostředky. To je asi moje největší brzda. Potřebuju být zaopatřený, zabezpečený a teprve potom bych mohl být svobodný a nezávislý. Zároveň se potřebuju někam vracet. Chybí mi poznávání, cesty.“

„Nemůže to být i tak, že bys rád dohnal ty roky ´profláknuté´ v dětství a mládí? Třeba proto z toho máš vítr, že čas nemilosrdně pádí a ty ho přesto paradoxně na nic neuděláš. “

„Chtěl bych žít dobrodružnější, dynamičtější život.“

„Máš pocit, že žiješ usedle?“

„Nejsem spokojený, na druhou stranu se chci někam vracet. Chci mít svůj hrad.“

Teď zamrazilo zase mě. Tělem mi proběhlo silné zachvění.

„Slyšíš, co jsi právě řekl? Chci mít svůj hrad. Chci mít svůj hrad. Nech tu větu v sobě rezonovat. A hledej situace, podmínky, okolnosti, kdy jsi toužil mít svůj hrad.“

„Vrací se pokaždé, když chci být sám, anebo když chci být s někým. Vždycky mi to znovu a znovu naběhne.“

„To, po čem toužíš, je mít svůj domov. Potřebuješ mít svůj domov?“

„Ano, tak to je. Je to hodně silné.“

„Pojďme tedy znovu zpátky v čase. Zkusíme se dostat do té doby, kdy jsi byl rytířem, plnil jsi určitou misi. To se ti nějakým způsobem povedlo. Ocitl ses však v situaci, kdy tě mučili, poškozovali ti tělo, v souvislosti s tím jsi pak na přímluvu oné dosud neidentifikované osoby dostal svobodu, byla ti uvolněna pouta. Mohl ses vrátit, ale kam? Vracel ses na něčí hrad, ne do svého hradu. Přezkoumej…“

„Jsem tam. Už tam jsem hledal smysl svého života.“

Najednou se vylouplo z temnoty cenné vodítko, přímo si řeklo o slovo.

„Kde se nám Toník zatoulal, kde se ztratil? Někde je ztracený, zatoulaný malý chlapeček.“

„Teď se mi udělalo těžko. Chce mi zase brečet.“

„Jsi malý chlapec, připadáš si všemi opuštěný, ztracený, zapomenutý. Jedinou tvojí obranou i protestem je pláč. Okolí nereaguje, nerozumí. Jsi v tom sám. Kde máš teď nejsilnější vjem?“

„Na prsou. Těžko na hrudi. Nemohu pořádně dýchat.“

„Kolik je ti let?“

„Maximálně dva roky.“

„Malý Toník (vnitřní dítě) zůstal v té dávné zasíťované postýlce. Mezitím jsi dorostl v muže, ale tvoje malé dítě není s tebou. Hledáš sám sebe, chodíš v kruhu, to je to malé děťátko, které je tam doteď samo…v té ohraničené postýlce jako v kleci (vězení)…čeká, až ho najdeš, až si pro ně přijdeš. Stojíš ve dveřích pokoje jako velký Toník. Jdi k té postýlce, k malému Toníkovi, a řekni mu, co je potřeba, hlavně že už nemusí být sám, nemusí už čekat a odveď ho odtamtud pryč. Udělej to tak, aby ti malý Toník uvěřil, přitiskni ho, a řekni, co cítíš, co potřebuješ od srdce říct.“

„Už tu nezůstaneš sám.“ (Hlas se mu chvěje pohnutím.)

„Řekni mu, jak ho máš rád a že je tvou součástí.“

„Mám tě rád, jsi můj!“ (Tiskne polštář na hruď a vzlyká).

„Cokoliv cítíš, prožij srdcem, dovol si to.“

„ Už není třeba nic říkat.“

„Dobře. Tak se objímejte a buďte spolu, patříte k sobě. Drž si ho na prsou, podívej se na prázdnou postýlku a odveď ho pryč. Odveď ho tam, kde vám bude dobře, na bezpečné místo.“

Uplyne několik vteřin. „Co cítíš?“

„Velikou úlevu.“

„Kde konkrétně?“

„Na prsou, vlastně všude.“

„Je tam pocit radosti?“

„Jo. Moc dlouhou dobu jsme se neviděli.“

„Malý Toník je v tobě, je tvou součástí, teď budeš moci být úplným dospělým mužem, máš pro sebe čas, užívej si všech pocitů, které patří k tomu, že malý Toník byl konečně vysvobozen ze svého zajetí v dětské postýlce a že jste konečně splynuli v jednu jedinou kompletní bytost.“

„Cítím zklidnění mysli, a velikou úlevu,“ vydechne zhluboka Toník.

Vnitřní vize integrace svého mladšího já, malého děcka ´zapomenutého, nepovšimnutého v postýlce´ přinesla osvobozující pocit celistvosti. Vybavila jsem si obraz, jak jsem kdysi já v podobné vizi spatřila sebe jako třináctiletou dívku s puntíkovanou stuhou ve vlasech, jak rozpačitě postává a rozhlíží se, jakoby nevěděla, kam jít. Když jsem se pro ni v tom vhledu vydala, vyšla mi v ústrety. Objaly jsme se a já jsem v tom nesmírně silném prožitku pocítila radost až k slzám. Moje mladší já zůstalo ´ viset´v čase, v kritické situaci, kdy jsem náhle přišla o tátu.

Po nějakém čase se od Toníka dozvím, že po kontrolním vyšetření se nádůrek v jeho hlavě sice stále vyskytuje, avšak smrskl na téměř ´neviditelnou´ velikost.  Toník si našel své vlastní bydlení, od rodičů se odstěhoval a zdálo se, že tímto krokem je zase o něco blíže své spokojenosti. Někdy jsme spolu chvilku povyprávěli, věděla jsem, že má hodně kamarádů a s nimi vyráží na cesty za dobrodružstvím. Ze všech těch jeho putování mi utkvělo hlavně Norsko, severská země, kde mu hodně líbilo. Poslal mi i několik fotografií.

Původně vloženo 20. 6. 2016.

Tímto článkem bych ráda navázala na články staršího data, v nich byla řeč o potížích, jež se vyskytují u dětí, a jejich nejčastější příčiny. Tak trošku, jak už jste asi poznali, se tady stavím do role advokátky či obhájkyně dětí. Má to svoje důvody, přičemž ten hlavní tkví v tom, že děti samy si pomoci nesvedou. Jsou až příliš často doslova vydané na pospas projevům neznalosti, necitlivosti a projekcím zoufalosti dospělých. Doufám tedy, že při čtení článků si někteří dospělí uvědomí věci s tématem souvisejícími a třeba si sami v sobě cosi přehodnotí.

Při své práci terapeutky slýchávám od lidí tak otřesné vzpomínky a popisy jejich dětství, že nad nimi někdy až rozum stojí a srdce usedá. A také proto, že s pár dětmi jsem pracovala a viděla, co na nich dospělí„svedou“ napáchat za škody, včetně mých vlastních vnoučat. To mám pak přímo z první ruky.

Rodiče něco podobného neradi přiznávají, avšak nelze popřít či zamést pod koberec, že problémy dětí jsou častou známkou toho, že v rodině není něco v pořádku a dítě „jenom“ reaguje. Problémy dětí bývají vyvolány například tím, že rodiče či jeden z nich, nebývají (nebývá) často doma. Dítě tím strádá, nevytváří si větší citový vztah k „věčně“ nepřítomnému rodiči. Anebo se stává, že dítě svým nevhodným chováním (reakcí na okolnost) vyvádí věci, jimiž se vlastně podvědomě rodičům (rodiči) mstí, aby na sebe upozornilo dle „pravidla“ cokoliv je lepší, než nic. Už jsme si v předešlých pojednáních řekli, že impulsem ke změně chování dítěte může vést trvalé psychické přetěžování, neúměrné nároky na dítě, jimiž si rodiče „vybíjejí“ svoji přílišnou ctižádost, již staví na první místo. Děti bývají pak trestány bez snahy jim porozumět, pochopit jednoduchou rovnici, totiž tu, že každá akce vzbuzuje reakci. Tvrdými tresty, například zákazy či dokonce bitím však dosáhnou dospělí pravého opaku toho, co zamýšleli. Dítě se zatvrdí, uzavře, všechny neprojevené emoce drží v sobě, anebo dělá ještě větší lotroviny rodičům na just. Je to dětský trest rodičům za to, jak se k nim chovají.

Nikdo z nás nemůže být bezchybným vychovatelem, ani my jsme nebyli vychováváni bezchybně, viďte. Jenomže zásadní přešlapy ve výchově a zanedbávání nebo podceňování dětských potíží mohou natolik poškodit psychiku dítěte, že náprava je později velmi těžká a zdlouhavá. Rány a bolesti zasazené rodiči se nezhojí vůbec snadno a velice často se obnažují v dospělosti, kdy se potom řeší například formou abreaktivní psychoterapie (regrese).

Velmi podstatné je uvědomit si, že ubližované malé dítě sice dospěje fyzicky, jenže (!) malé ublížené dítě v něm žije dál a člověk, byť dospělý“ se potom v některých situacích stále chová, a hlavně reaguje, jako malé dítě.

Když to potom takový dospělý člověk při terapii takzvaně rozbalí naplno, bývá velmi zřetelné, že ´nemocný´ byl (je) celý rodinný systém, celá rodina. Léčebný program by následně měli podstoupit všichni členové rodiny (otec, matka, případně i sourozenci), často i prarodiče…Už dlouho mám z práce odpozorované, že ti, kteří se vydají cestou očišťování se a osobního rozvoje, mají v rodině těžké, nezáviděníhodné postavení na straně jedné, na té druhé, a to ten lepší příklad, svým přístupem ukazují jako světlonoši jinou cestu, prošlapávají novou cestičku těm za sebou. A pionýři to nikdy neměli snadné.

Ale to jsem trošku odbočila. Samozřejmě, jsou situace, kdy musí při výchově následovat trest, aby dítě vědělo, že chybovalo, ale aby dostalo šanci se ze své chyby poučit. O takových situacích však mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že dítě například plive kolem sebe, kope do sourozenců, kouše je, vzteká se vleže nebo dupe a ječí, prostě projevuje podobnými způsoby agresi. Agresi, která má svého spouštěče. A kde jinde, než v rodinném prostředí. Jestliže rodiče dítěti nabančí, přilijí jenom oleje do ohně. Je nutné přijít na důvod podobných projevů chování dítěte. Čím dříve, tím lépe pro všechny zúčastněné, hlavně pro dítě samo. Setkala jsem se s případem malého chlapce, u něhož jsem dopátrala, že se takto projevuje proto, že byl v rodinné hierarchii odsunutý na poslední místo, mezi jím a jeho starší sestrou byl značný věkový rozdíl a na něj zkrátka rodiče nějak pozapomínali. On se s takovým postavením v rodině nechtěl smířit, tak na sebe upozorňoval. Svými záchvaty vzteku a zuřivosti chtěl prosadit také svoji vůli. Dítě zvolí jakýkoliv prostředek, aby si ho dospělí ráčili všimnout a museli se jím zabývat.

Dále tu máme třeba krádeže a lhaní. U rodičů vzbuzují tyto prohřešky hrůzu, vztek i zklamání v jednom. Z obav se ptají, proč zrovna jejich dítě něco takového provádí a bojí se, že z něho vyroste kriminálník. Přesto však i za lhaním a krádežemi stojí většinou touha po získání rodičovské pozornosti. Odborníci v takových případech říkají, že tady je třeba dát velký pozor na trestání. Protože i potrestání je svým způsobem druh zájmu, může však tím za určitých podmínek vzniknout začarovaný kruh: lhaní, trest, krádež, trest a tak dokola. Lhaní a krádeže však mohou dítěti sloužit ke změření hranic dospělých: kam až dítě může zajít, kam ho dospělí nechají zajít. Potom bychom mohli mluvit o určitém experimentu – skoro každé dítě zkouší, kam až může zajít. Jako třeba u vlčích mláďat pak musí být rodiči jasné a zřetelné vyjeveno, kde ty hranice jsou.

Znám jednu dnes už dospělou ženu, která byla jako dívenka neúměrně trestána za každou malichernost, za každou blbost: rozlité mléko, například a jiné naprosto nepodstatné dětské nešikovnosti. Vypěstovali v ní pocit viny, že ať se stalo, co se stalo, mohla za to ona. Například se zaběhl mladší sourozenec, jehož měla takzvaně hlídat, a neuhlídala. Dostala nářez prostě za všechno. Celé dětství a velkou část dospělosti v sobě nosila tuhle sklíčenost apriorního viníka a její sebevědomí kulhalo na obě nohy.

Pro dnešek končím, příště si povíme o dalším rejstříku dětských problémů (s dospělými), jakými jsou například útěky z domova, potíže s jídlem (!) a jiných strázních.

Ivana I. Píhová