vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno

Sotva třicetiletá, tehdy ještě slečna přišla s tím, že má velké potíže navázat kontakt s muži. Trpí takovými zábranami, že už předem je vlastně o nezdaru rozhodnuto. Jakmile ji nějaký muž osloví, odstaví ji to, zůstane úplně znehybněná, neschopná reagovat. Snaha muže o kontakt s ní narazí na tvrdou zeď, kterou kolem sebe Lenka vytvořila jako ochranné pole, skrz které nic a nikdo nepronikne. V poslední době se jí začaly objevovat vhledy do života a má podezření, že ji jako malou holčičku možná zneužíval vlastní otec. Usoudila, že věc je pro ni už nesnesitelná, a krom toho intuitivně cítila, že může nějak souviset s její matkou. Už tento její úvod dával tušit, že nás nečeká žádná snadná procházka. Spíš klesání do hlubokých, temných vod.

Nit příběhu se začne odvíjet v obchodě, kde Lenka prodává a kam opakovaně přichází nakupovat jistý muž. Deset minut, po které trvá obvyklý kontakt, než ho obslouží, je pro ni nekonečných.

„Raději se mu nedívám do očí. Vím, co asi bude chtít, cítím v tom skrytý úmysl,“ uvádí. Cestou do skladu pro zboží jí muž dokonce položil ruku na rameno. „V ten moment zase vypínám, nic takového nechci. Cítím se ohrožená.“

Reakcí na ta slova je svírání v dolní části břicha.

„Vezmu zboží, naložím do vozíku, zase mě chytá za rameno. To už ale děje jakoby mimo mě, někomu jinému, jako bych to nebyla já.“

Stav ohrožení u ní vyvolá vytěsnění se, změněný stav vědomí.

„Jdeme k pokladně. Pán platí, děkuje, já mu poděkuju za čokoládu, ale nedívám se na něj, nemůžu. Nechce se mu odejít, pořád znovu děkuje a rozpačitě přešlapuje. V situaci, kdy mě osloví muž, vypínám, nastoupí moje druhé já, naučené, co všechno musí vydržet,“ zformulovala Lenka takřka učebnicovou větu.

Hledáme jinou, podobnou zátěžovou situaci. Líčí mi, jak asi před rokem se na ni snažil sahat 70letý stařec. „Sahal mi na ruce, snažil se i na jiná místa na těle, vůbec mu nevadilo, že kolem jsou lidi, fuj, úchyl jeden, cítím ještě teď odpor a hnus!“ Reagovala útěkem.

V této souvislosti si najednou vybaví otce, a jak se záhy ukáže, blíží se nebezpečné vody.

„Mám strach, že umřu. Mám sevřený krk, vypínám, nechci žít, je mi všechno jedno.“ Chytá se rukou za krk, já se jí ptám, proč a ona odvětí: „Cítím mírnou úlevu, že jsem to vyslovila.“ Hned však pokračuje bezmála výkřikem: „Nesmím!“ „Co nesmíš?“ „Projevit se! Projevit svoje pocity. Chci pryč, chci být jinde, chci do své temnoty, chci to už konečně všechno říct, dostat ze sebe …“

Tak se do toho pusť právě teď, vybízím ji. Co cítíš a vnímáš? „Že mám právo bojovat a říct to se mi nelíbí! Projevit se, nemám si to nechat líbit! Mám studeno na hrudi, jakoby průvan“…přikládá si ruce na hruď.  Téměř zoufalstvím se jí vydere z hrdla:„Jak si dovoluje mi říct, abych byla zticha?!“

Na kraťoučkou chvíli nastane dramatická pauza. „Já sama sobě bráním se projevit! Nechávám si to líbit…“ zazní do éteru. Ze zabarvení jejího hlasu mi naskočí husí kůže.

Nevyrušuji, nevstupuji. Nechávám Lence čas potřebný k otevření její třinácté komnaty, zamčené na bytelný zámek. Pociťuje znovu mírnou úlevu na hrudi, když opakuje větu: „Jak si dovoluje mi říct buď zticha?“ Kdo ti to říká? „Slyším hlas mámy. Teď tma ustupuje, objevuje se světlo, jsem ve sluneční zahradě. Vidím mámu, ale mám nějaké pochybnosti.“  „O čem pochybnosti?“ „O sobě. Že nejsem dost dobrá, že nejsem hodna lásky, že nesmím vidět, že to hezké by se mohlo týkat i mne, že si nezasluhuju nic dobrého, nic dobrého že mě nemůže potkat.“

Odpověď těla na vyřčená slova se nyní hlásí už konkrétním zaměřením na bolest na vaječnících a celou spodní část břicha.

Zkoumáme další Lenčin vhled. „Je mi asi čtrnáct let, slyším otce říkat, že pojedeme autem. On řídí, my s bratrem sedíme vzadu. Po chodníku jde dívka v minisukni, s velkým výstřihem. Táta mluví na malého bratra stylem –  ta má dudy, co, když budeš mít nějakou holkou, stříkej to do kopřiv… Slyším v jeho hlase opovržení, mám pocit hnusu, jsem zmatená. V té době jsou už naši rozvedení.“ „Jak v té chvíli pociťuješ svého otce?“ „Vadí mi, jak o té dívce mluví, jak se hnusně vyjadřuje, ale zároveň tu dívku i jakoby obdivuje…co kdyby takhle obdivoval i mě?

Je stejná doba, jsem ve sprše. Táta vejde do koupelny, odrhne závěs, říká mi, jsi nemožně tlustá. Zraňuje mě to, schovávám se za závěs, mám pocit, že jsem škaredá, neatraktivní. Máma mi od malička říká, že jsem tlustá. Hnusná a blbá. A že ze mne nic nebude. Leda uklízečka, a že mě nikdo nebude chtít.“

V dalších sestupech míříme do Lenčina vnitřního pekla.

„Sedím na zemi opřená o gauč, čtu knížku, jsem do ní úplně ponořená. Chodím do čtvrté třídy základní školy. Jsem ve svém světě, je mi dobře, nevnímám nic kolem sebe. Máma jde okolo a začne mi nadávat, že jsem blbá, tlustá a k ničemu. Nechápu, proč na mě útočí, když nic nedělám, ani si jí nevšímám.

Ležím v postýlce, je mi hezky, hraju si, najednou slyším řev, hluk, vidím jakoby kmitat ruce, lítat…pak tma, černo, nic. Chlad, mrtvo. Je to stav, kdy necítím nic. Jakoby nejsem…tady… je to můj bod mrazu.“

Jaké je to místo? ptám se. „Něco velmi známého.“ Pokračujeme, Lence se vybavují další pocity a vhledy. „Vidím míhání rukou, řev…bože můj, někdo znásilňuje dítě! Strašné, příšerné…“ Lenka se chvěje po celém těle. Po chvíli odmlky zazní z jejích úst hrozivá otázka:  „Jsem to já, to dítě?!“

Cítí strašlivou hrůzu. Celá spodní část břicha jí urputně svíravě bolí. Lenka se kroutí, chvěje se po celém těle. Vnímá napětí a paniku.

Vezmu ji za ruku, aby cítila alespoň trošku lidské sounáležitosti v té děsuplné chvíli.

„Nejsou mi víc než čtyři roky, máma mě bije, má hrozný atak zuřivosti. Je u nás návštěva. Máma ukazuje návštěvě nějaké prášky, co dává bratrovi, já jsem je prý spolykala. Jedeme do nemocnice, pumpují mi žaludek, mámě nadávají, co se mnou dělala, že jsem samá modřina a rána.“

Lenka se třese, ale je ohromně statečná, jak čelí síle svých vnitřních energií hrůzy a bolesti. Povzbuzuji ji, aby pokračovala. Jde po trnité stezce, každé došlápnutí bolí. „Srdce miluje rodiče, ale rozum to nebere. Nerozumím jejich motivaci, co to se mnou dělají, proč to dělají?!“ Ptám se obligátní otázkou na pocity. „Něco se spravuje, něco jako by se uzavíral vřed, je tam ale nějaké podmiňování.“ „Jaké podmiňování?“

Naváže jen zdánlivě nesouvisejícím vhledem.

„Měla jsem fenku německého ovčáka, byla to moje spřízněná duše. Vychovala mě, chránila mě, byl to jediný spřízněný tvor. Oni mi ji vzali. Zbylo po ní ve mně prázdno a bolest.“

Slzy zkrápějí její tvář, Bože, jak rozumím jejímu bolu. Stává se, že se člověk setká při práci s tématem, které sám prožil. Jak zareaguje, odvisí od jeho připravenosti a způsobilosti, které při řešení s klientem má osvědčit.

Kdysi, už je to dávno, se i mně stala podobná příšerná věc, byla jsem jen o něco starší než Lenka. Moje matka zákeřně za mými zády nechala popravit mou psí kamarádku Aidu, protože na náš vztah žárlila, neunášela, že s ní utíkám z domova a jak jsem později i ověřila, měla dojem, že mám psa raději než ji. Ne domnělou, ale skutečnou příčinu mých útěků z domova ji nikdy nenapadlo zjišťovat. Odvedla Aidu na veterinární středisko a nechala jí dát smrtící injekci. O důvodu jejího zmizení mi lhala. I já jsem měla v srdci hlubokou ránu ze ztráty milovaného tvora, a to jsem ještě tenkrát, ve svých šestnácti letech, neměla ani zdání o skutečných okolnostech Aidina zmizení. A teď, kdybych neměla tohle osobní trauma tak zvaně regresně odbourané, docela jistě bych se při terapii s Lenkou zhroutila a spolu s ní uvízla v jejím dramatu. Nebyla bych jí vůbec nic platná. Myslím, že tenkrát jsem plně docenila dril našeho učitele Andreje Dragomerického, který nás při výcviku neustále nabádal, abychom nepodceňovali žádnou událost v našich životech a ihned si ji sami nebo mezi sebou vyřešili – auditovali. Také jsme to pod jeho dohledem pilně cvičili.

Lenka pokračuje ve vhledu o zmizení své fenky německého ovčáka.

„Přijímala mě bez podmínek, měla pro mě teplo lásky, ochranu,“ pokračuje Lenka. „S jejím odchodem jsem ztratila radost ze života. Přestěhovali jsme se do města, musela pryč,“ popisuje. Proč musela pryč? „Protože hlídala, štěkala, sousedi si prý stěžovali…“ O sekundu dál přichází na to, že: „Ne, to nebyl ten důvod. Máma měla už nového partnera, který psy nesnášel. Tak moji fenku kvůli němu i kvůli sobě odklidila.“

Posílám ji k situaci, kterou pociťuje jako nejvíce zátěžovou ve vazbě na rodiče. Jaká to byla?

„ Že mně máma nemá ráda, a nikdy neměla. Pro ni nebudu nikdy dobrá.“

Další vhled záhy více ozřejmí a prohloubí obsah. „Je mi 20 let, chodím na brigádu. Uklízím na stavbě. Je tam mladý šéf, namyšlený, ale i dost hloupý. Nadává mi, ponižuje mě. Chci odejít, jsem tam nešťastná. Svěřím se matce, ona přikazuje, ať si seberu věci a vypadnu z domu. Nebudeš tady žít, když nebudeš pracovat, říká mi. Jdeme právě přes lávku, pod námi je vlakové nádraží. Máma mi říká, že už mě nechce vidět, já na to, tak já skočím z mostu, když mě nechceš, a ona na to tak skoč! Jsem jí úplně jedno, jsem jí ukradená.“

Vypovězení této epizody jí znovu vyvolá tlak u srdce. Notnou chvíli vzlyká.

Když se pláč utiší, vyzvu ji, aby navázala na poslední slova, ta o matce, jak je jí ukradená. Přichází další hrůzný vhled, tušený od začátku celého příběhu.

„Jsou mi čtyři roky. Klečím na zemi, mám svěšenou hlavu, pláču. Ona je u mě, taky klečí, drží mě za rameno, snaží se mě chlácholit slovy to je dobrý, je to v pořádku, ale musíš být zticha! Nesmíš to nikomu říct. Přišla na to, a ne poprvé. Věděla, co se mi děje, a neudělala nic, aby tomu zabránila.“ „Na co konkrétně přišla?“ Ačkoliv se odpověď nabízí, musím se zeptat, aby tu věc pojmenovala. „Táta mi ubližoval. Opakovaně mě znásilňoval.“

Lenčin stav si znovu vyžádá delší chvíli na oddech. „Ale i ona je nešťastná, cítím to z ní. Nic nikomu neříkej, a kdyby něco bylo, uteč se schovat nahoru k sousedce, opakuje mi matka. Tolik to bolí! Jsem už napůl zase pryč, ve své temnotě, máma se mnou třese, abych se probrala. Já nechci!“ „Proč nechceš?“ „Než si připustit, co mi táta dělá, to raději umřu.“

Přistihuji se, jak v tu chvíli myslím na ´nabitou pistoli´. Pro mě je násilí páchané na bezbranném dítěti nejtěžším zločinem a nejbídnějším projevem nízkosti. A to i přes to, že zároveň vnímám jejího otce jako těžce poznamenaného člověka, cítím i strach její matky, že by mohla přijít o partnera, kdyby dítě prolomilo mlčení. To říká rozumová analýza. Srdce však mluví jinou řečí. Pokaždé, když s někým narazím na téma ubližovaných a zneužívaných dětí, stává se ze mě okamžitě advokát všech malých a bezbranných a snažím se udělat cokoliv v jejich prospěch. Ještě o tom bude později řeč.

„Sápe se na mě. Já to nechci! Chci, aby mě nechal být! Chci radši umřít, než tohle zase zažít…utíkám k sobě, do svého světa, vypínám, on si mě ale nachází, vnímám smrad z cigaret, alkohol…nemám sílu se bránit, jsem tak malinká, a hned mám vztek na sebe, že si to nechám líbit, že se nebráním… ale jo, bráním se, řvu, kopu, mlátím rukama, koušu ho do ruky, volám mámu na pomoc, ale ona nejde! Je vedle v pokoji zamčená s tou návštěvou. Chci jít za ní, ale nemůžu otevřít dveře. On taky bouchá na dveře, pak se najednou otevřou, běžím k mamce, chci se schovat do její náruče, dostávám facku, padám na zem, on mlátí i máminu kamarádku, která se snaží zakročit. Ztrácím vědomí, dívám se na sebe z výšky, nejsem ve svém těle. Přijela policie, přibíhá vyděšená sousedka…

Museli jsme se odstěhovat. Když jsem bývalou naši sousedku po letech potkala, ptala jsem se jí, co se tenkrát stalo. Řekla mi, zeptej se rodičů. Tehdy jsem sama sebe ztratila. Dodnes jsem raději sama. Hodně se trápím a mužským se vyhýbám.“

Sestupujeme k Lenčinu početí. „Jsem u nich. Nedělají mě z lásky, on je opilý, chodí i do nevěstince za ´děvkami´. Cítím mámu, jakoby si říkala, přetrpím to, vydržím to. I ona je mimo sebe, slyším nadávání, ponižování.“

Sestoupíme ještě o něco níže, do doby před Lenčiným početím.

„Nechci sem jít, ale musím. Není nikdo jiný, kdo by k těmhle lidem šel. Jsme domluveni s bratrem, že půjdeme společně. Já abych mu byla nápomocná. Ty prášky jsem spolykala místo něj, aby on nemusel. Vím, že to zvládnu, snesu, vydržím, ale ona nechce.“ „Kdo a co nechce?“ „Moje duše. Nechce trpět, chce se projevit, radovat, dávat lásku, zpívat, milovat, vyjadřovat se, mluvit k lidem, mám ráda lidi…“

Následující další hodinu jsme pracovaly na tom, aby Lenka mohla odejít bez tohoto vpravdě šíleného břemene. Na konci terapie jsme se obejmuly. Připadala mi jako poraněné ptáče vypadlé z hnízda. Bylo to spontánní, přirozené a očistné finále jejího příběhu, plného bolesti, neuvěřitelné surovosti a necitelnosti.

Po několika týdnech otevřu e-mailovou schránku a nacházím dopis do Lenky. Mimo jiné píše:

„Po návštěvě u vás se mi totálně přetočil život. Zbavila jsem se té děsné noční můry. Nyní se tomu už směji, ale bylo to psychicky náročné období. Skončila jsem v zaměstnání, kde mě to stejně nebavilo. Nějakou chvíli jsem byla v evidenci na úřadu práce, nyní docházím do nového zaměstnání, kam nastupuji za měsíc. Vyšlo mi také refinancování úvěru, ale byl to boj o to, jestli byt prodat, a jít do pronájmu. Kdybych učinila tuto variantu, a do pronájmu šla, přetrhala bych kontakty se svou matkou. Neviděla jsem v této variantě světlý bod z dlouhodobého hlediska. Asi by se vyřešila situace, matka by mohla klidně spát, protože by mi neručila chalupou. Ale jinak jsem nějakou dobu viděla jen černo.
Nakonec je vše refinancované, s matkou se chystáme k rozhovoru, protože jsou některé věci, které mezi námi visí a které jsme si každá vyložila po svém. Čeká mě naučit se žít svůj život jinak.
Řekla bych, že jsem se vydala na správnou cestu, vyčistit to mezi mnou a matkou a jít do svého života bez trpkosti a výčitek. Měla jsem pochybnosti, zda je to vše správné, ale už to tak vidím. Je to moje cesta.
Velmi děkuji. Vím, že mám v sobě strach z mužů, ze vztahu a sexu, snad i to již brzy odezní. Jak říkáte vy, chce to čas na zhojení. Ty rány jsou moc hluboké.“

Ano, některé rány se hojí dlouho, a i když se jednou zacelí, zůstane po nich beztak nevypratelná skvrna.

Lenka vycítila, že s jejím problémem, týkajícím se mužů, souvisí její matka. A mířila dobře. Matka, která ji nejspíš ani nechtěla počít, nechránila ji a neochránila (nechránila a neochránila ani sama před krutým násilím, ponižováním a nechtěným těhotenstvím), naopak ji odvrhovala a zavrhovala (právě tak si nejspíš i sama připadala), a vlastně vydala svoji dceru napospas krutosti otce alkoholika a zvrhlíka. Stejně jako se mu vydala napospas sama. Proč se tak chovala, proč tohle dovolila, je už věc jiná. Jiný příběh.

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno

Následující příběh nabízí pohled do zákulisí života jedné lékařky a je typickým příkladem z mnoha jemu podobných; jak daleko necháváme věci zajít, jak si necháme ubližovat a jak vlastně sami sobě okopáváme kotníky, když nemáme zdravé sebevědomí, když se neumíme zastat sami sebe a svých zájmů.

S klientkou jsme hledaly všechny její neblahé pocity nejistoty a méněcennosti, dokud jsme je nedovedly napovrch pod světlo poznání. Blokovala si jimi cestu k podstatnému zdroji svých životních možností. Velmi tím trpěl její profesní život, kariérní postup, partnerství, vztah s dcerami a vlastně celé její okolí. Byla velmi nešťastná, zraněná, přecitlivělá, ustrašená a plná obav z toho, že neví, jak se dostat z bludného kruhu. Tím bludným kruhem byly stále se opakující podobné situace: nedostává za svou práci (snažení) adekvátní odměnu, jiní ji přeskakují v kariérním postupu, neumí si o své říct, ačkoliv je pracovitá, pilná, a o svých osobních i odborných kvalitách přesvědčená.

Do autentického děje vstupujeme situací, jež se odehrává v době, kdy se Veronika na požádání známých zapojí do rekonstrukce starého mlýna. Záměr je takový, že její podíl bude šít dobové kostýmy v souvislosti s budoucí programovou náplní mlýna. Šití je ostatně její koníček, takže s úkolem s radostí souhlasí. Do doby, než bude mlýn připraven na zamýšlený provoz, bude Veronika dělat dle potřeby i jiné práce. Sama od sebe o odměně za svoji práci nemluvila, bylo jí však řečeno, že bude placena až podle druhu a rozsahu prací. Jejímu manželovi bylo řečeno, že dostane tolik, o kolik si řekne. Bylo tedy zcela jasné, že nejde o neplacenou brigádu. Veronika se spolehla na dané slovo.
Potíže v jeho dodržení se začaly rýsovat nejprve výmluvami, že manželovi zaplatit nemohou, protože není z čeho. Veronika správně vytušila, že se s tím sveze i ona. Přesto se stále mluvilo o dalších a dalších nutných pracích, kdo a co musí udělat, nikoliv však o tom, co za to.

„Mám sevřené srdce,“ zase jsem naletěla. Dokonce jsem na stavbu vozila jídlo, za svoje peníze koupené, svým autem. Jsem podrážděná a zlá i na manžela. Ptá se mně, jestli nemám pocit, že nás dotyčná zneužívá. To mně rozhodí ještě víc, protože přesně ten pocit mám,“ vybavuje si živě Veronika.
Meritum věci dokresluje jednou drobnější související událostí.

„Chci nakrmit ryby, krájím starý chleba na kostičky. Přijde dcera dotyčné, sahá po nakrájeném chlebu, a že prý si jej vezme a půjde ryby nakrmit sama. Zase mi chce někdo vzít výsledek mojí práce,“ komentuje lítostivě. Situaci nakonec vyřeší tak, že rozdělí nakrájený chleba na dvě části. Záhy se o sobě dozví, že je lakotná, když nechce dát všechno.
Mlýn se po dlouhé době konečně otevírá pro veřejnost. Veronika napjatě čeká, že konečně dostane za svojí mnohaměsíční práci odměnu. Věnovala jí hodně času a energie, pracovala i o víkendech. Avšak dotyčná s Veronikou neztratí ani slovo. Hovoří jenom s jejím manželem a Veronika se obává, že se ho snaží podfouknout. Je jí smutno na duši, trápí ji, že nejspíš zase naletěla. „Nespím, nejím, je mi špatně, že jsem se nechala napálit. Připadám si zneužitá.“
Doma manželé rozebírají fakt, že ani pán nakonec nedostal za práci adekvátní a slibovanou odměnu, jen jakési všimné.
Projdeme celou situaci znovu. Veronika nachází jeden ze svých aha momentů, kdy uvidí, jak veškerým svým přístupem  a jednáním umožňuje ostatním, aby ji zraňovali. Vidí, že jí k tomu, aby si uměla říci o své, chybí pohotovost a odvaha.

Hodně o její odvaze vypovídá fakt, že ji přirovnává k rozrazilu. Modře kvetoucí, krásné, ale drobné bylince, kterou člověk snadno přehlédne a sešlápne. Veronika má zjevné potíže s vlastní hodnotou, sebedůvěrou, láskou k sobě a velkou sebelítostí.
Jiná situace nás zavede do nedělního odpoledne u její dcery.

„Jdeme po ulici s dcerou a vnučkou. Probírám moje potíže s manželem a dcera mi důrazně vpálí do očí, že už ji unavuje pořád tyhle moje řeči poslouchat a že to se mnou nechce už řešit.“

Veronika má známý pocit knedlíku v krku, svírání a tlak na hrudi a dojem, že je zase někomu na obtíž. „Brečím a omlouvám se dceři, že ji tím obtěžuju, říkám, že raději pojedu domů, abych nenarušovala její rodinu. Dcera mě uklidňuje, že to tak není, ale že neví, jak už mi má pomoct.“
Veroniky dcera je unavená z věčného matčina vykládání, co všechno mají mezi sebou s manželem na neshody. Zatěžuje ji to, protože je to stále dokolečka a ona neví, jak by mohla matce prospět. A tak se také opakuje: ´Říkala jsem ti už několikrát, že se necháváš od něj psychicky vydírat. ´
Veronice přijde líto, že dceru obtěžuje, a že se sama z toho nepoučí. Vidí se jako malý přehlédnutelný človíček (rozrazil). Bolí ji u srdce. ´Knedlík v krku´souvisí s pátou čakrou a ukazuje na potíže v komunikaci, na nevyslovené věci.
Vracíme se znovu do situace. Veronika na rozdíl od předchozího vstupu hned zaznamená, že dcera je nervózní hned zpočátku. Cítí změnu velmi zřetelně, nicméně namlouvá si, že to není kvůli ní, ale dost možná z jiného důvodu. Ukáže se, že dcera už předem tuší, o čem matka povede řeči a je z toho předem celá nesvá. Veronice vadí, jakým způsobem s ní dcera mluví, vytvoří si domněnku, že ji dcera od sebe slovy odstrkuje. Vzbudí to v ní pocit, že zase něco pokazila. Dcera jí dost příkře říká, že si pořád jen stěžuje, že už tři čtvrtě roku poslouchá od matky stejné řeči a ona se svojí nespokojenosti beztak nic nedělá.

„Kolikrát ještě potřebuješ slyšet, že se k sobě nehodíte?!“ je už dcera docela rozzlobená.
„Je na mně hodně tvrdá a mě mrzí, že jsem tím vyvolala mezi námi nesoulad, že jsem já byla jeho příčinou. Hned se jí začnu omlouvat, že jsem jí zkazila den a že odpoledne odjedu, abych neobtěžovala. Nikam nejezdi, mám tě ráda, říká dcera. Zůstávám až do pondělí.  Že jsem neodjela, svědčí o mojí slabosti. Zase jsem se nechala uchlácholit slovíčky. Já vlastně tu situaci řešit nechci,“ připouští si Veronika.
A jde ještě hlouběji, když si přizná, že dcera za ni nemůže řešit její potíže a že jí nemůže ani pomoci. Její pomoc mámě v dané chvíli spočívá v tom, že jí otevřeně říká svůj názor na věc. O něco později si Veronika nalije čistého vína, když řekne: „Přiznávám si, že nechci být sama, a proto nechci nic dělat se svým partnerstvím, které je narušené a ani jednomu z nás nevyhovuje. Bojím se, že když se rozvedu, zůstanu sama. Unikám od problému, vyháním se sama, ačkoliv od dcery odjet nechci. Nemám odvahu, rozhodnost, vytrvalost. Nejsem důsledná.“
Pokračujeme starší událostí, která otevře hlubší vhled. Veronika je v Košicích u babičky /své tchýně/. Má před sebou atestaci a stáž v nemocnici.

„Babička mi slíbila, že se o moji mladší dcerku postará, abych mohla chodit do nemocnice. Manžel je se starší dcerou doma. Držím roční dcerku na ruce. Babička vchází do kuchyně a ostře po mne střelí, že dcerku hlídat nebude, že má svoje vnoučata…? Že si ji nechá jen dva měsíce, a ať si to zařídím jinak. Jak jinak? ptám se jí. Máš taky svoje rodiče, říká babička.
Srdce mi buší až v krku, chce se mi brečet, ale nechci před ní. Je rázná, tvrdá. Mám pocit, že překážím, že i malá dcerka, její vnučka, je na obtíž. Jak to myslí, že má svoje vnoučata? Copak moje děti nejsou i její vnoučata? Nemůžu dýchat…je mi zle.
Ona je královna, dělá si, co chce, může všechno. Úsečně nám udílí pokyny, my ostatní ji musíme poslouchat, a když neposlechneme, dostane hysterický záchvat. Znovu mi opakuje, že čtyři děti mít na starosti nechce. Nějak si to mám zařídit. Tisknu dcerku k sobě, mám pocit, že z ní čerpám lásku, že ona je mojí oporou. Babičce oponuji, že moji rodiče žijí 600 kilometrů daleko, dokonce uvažuji, že skončím stáž, ale hned si to rozmluvím, nemůžu to udělat. Nemám komu dítě svěřit, cítím se zmatená a podvedená.“

Veronika volá rodičům o pomoc. Její maminka ji ubezpečuje, že jí pomohou a najímá cizí paní na péči o dítě. Protože Veronika jiné řešení nevidí, přistupuje na matčin návrh. Odváží dcerku k mamince. Vidí ji až po několika měsících. „Dcerka mě nepoznává. Drží se babičky, ke mně nechce. Dodnes má lepší vztah s babičkou než se mnou. Celý život mi vyčítala, že jsem její lásku prodala za kariéru. “
Stejnou situaci u tchýně vnímá při dalším opakovaném průchodu situací už odlišně.
„Držím dcerku v náručí, mám už předem silný pocit, že mi ji někdo chce vzít. Na nějaké úrovni vím, že ji budu muset dát od sebe. Obě pláčeme, teď to vidím, obě víme, že naše odloučení bude nadlouho. Třicet roků! Na tak dlouhou dobu jsem svou dceru ztratila. Uvědomuji si propojenost s dcerou, to od ní jsem zachytila signál, že se rozdělíme. Vidím také dominantní ženské chování tchyně, její hysterie, kterými nás vydírala. Vnímám ze strany babičky, že motivace jejího chování je strach, proto na nás útočí. Ona zase vítězí, hlavně nade mnou. To na mně míří její útoky. “
Jsme ve Veroničině pracovně. Vchází její nadřízená.
„V ruce má nějaké papíry. Mrskne jimi přede mně na stůl se slovy, že to mám předělat. Odchází jako královna. Sbírám odvahu a jdu za ní. Proč a co mám předělat, ptám se jí. Je to zle urobené, říká mi. Jenže já vím, že není. Má nade mnou moc, vidím ji nad sebou jako obrovskou postavu, já jsem dole pod ní. Jdu to tedy přepsat. Když mám hotovo, dávám jí to, ona zase nachází chybu, a že prý podpis musí být vpravo a ne vlevo. Já na to, proč mi to neřekla rovnou? Prostě to předělej a nediskutuj, přikazuje. Úplně rezignuji. Skláním hlavu, jdu do své pracovny, brečím, nechápu, proč to dělá jenom mně. Další verzi dokumentu jí raději dávám do pošty. Už nemám odvahu se s ní znovu střetnout.
Uvědomuji si, že mě šikanovala a že takových událostí je v mém životě celá řada. A že jsem si je vždycky nechala líbit. Já jsem dovolila, aby se mnou takhle jednala.“
Vracíme se ke stěžejním chvílím situace. „Podruhé přepisuju, co mi šéfová hodila na stůl. Poblíž má pracoviště můj muž. Vidí na mně, že se něco děje, říkám mu, co se stalo a taky, že v očích mé nadřízené je vždycky a všechno ode mne špatně. Vidím odlišnosti, uvědomuji si, že ona se po mě vozila asi proto, že cítila, že jsem lepší, možná si mnou připadala ohrožená, nebo se cítila důležitá a potřebovala si něco dokazovat. Výstup mezi námi nebyl jenom o mně, bylo to i o ní. To já jsem si to brala moc osobně.“
Cesta paměti nás nasměruje znovu na Slovensko. Veronika je ve zdejší nemocnici primářkou oddělení.
„Najednou se z postranních řečí dozvídám, že už jí nejsem, že mě za mými zády sesadili, protože jistá kolegyně doktorka nemá práci. Potřebovali ji zaměstnat. Založila jsem tohle oddělení, vedu ho dobře, tím jsem si jistá, a najednou přichází někdo, kdo to tam začne předělávat a ničit mou práci. Někdo mi bere moji práci! Mám totální šok! Srdce mi bije na poplach, mám pocit, že se zase zmenšuji a zmenšuji do sebe, místo toho, abych začala řvát jako lev a zvětšovat se, tak jen tiše něco pípám… Přichází ona doktorka, podává mi studenou ruku a říká; odteď tady šéfuji já.
Celé oddělení jsem budovala,  a teď mi rovnou pod nosem zase někdo krade výsledky mojí práce. Asi mi pořád úplně nedochází, co se stalo. Kolegyně H mě pořád sekýruje. Stále je něco špatně, křičí na mě, že laborantka něco neudělala, jak měla, zase nade mnou jakoby roste a roste…“
Po chvíli nastalého ticha, kdy na její tváři vidím odehrávající se změnu, Veronika pokračuje a rozechvělým hlasem popisuje svůj vnitřní vhled.
„Vidím všechny ty, kteří mě v životě sekýrovali, bránili mi, házeli klacky pod nohy jakoby na nějaké galerii. Smějí se. Smějí se mně, říkají, že takové nic nám tady nebude nic říkat. Vidím je teď jako loutky, mají masky na obličejích. Najednou do toho přilétá holubička, druhá, další a objevuje se duha. Jsme tam pořád všichni, oni se stále smějí, ale nějak jinak, než na začátku. Hrajeme si s těmi holubičkami, kolem nás je duha. Oni jsou tím sami překvapeni.“

„Čím jsou překvapeni?“

„Tou změnou.“

„Jakou změnou?“

„Mojí změnou“.

„Co se děje dál?

„Slyším, jak někdo volá: Jééé, co to tady je? Oni to neví, ale já to vím! Je to láska a odpuštění.“

Veronice se po tváři koulejí slzy jako hrachy. „Odpouštím jim. Oni odpouštějí mně. Je to nádherný, neskutečně blažený pocit.“
Následuje dojetí a uvolňující pláč.

Veroničino uvědomění došlo k poznání, že když dovolí, aby ji ovládl strach, začne se zmenšovat, jakoby se schovávala a chce být úplně nenápadná. „Vytvářím si ve své mysli sama něco, co vlastně vůbec neexistuje“, dodává objevně.

Později po této události, kdy byla sesazena z postu primářky, ji práci nabídne člověk, jehož si Veronika nesmírně váží. Veronika, jak je v zajetí svého naučeného chování, začne na vyřčenou nabídku hned oponovat slovy: „Nemohu přijmout to místo. Jakoby mi něco říkalo, že si to nezasloužím.“  Dotyčný opáčí: „Vím, co dělám!“ Veronika se však obává reakce ostatních spolupracovníků, co tomu řeknou (posuzování okolí je důležitější, než důvěra ve vlastní kvality). On však trvá na svém: „Ať si říkají, co chtějí. Vy jste pro tu práci nejvhodnější a já vám věřím.“
Práci přijala a osvědčila se. „Šla jsem pracovat na vysoký post a všichni ti posměváčci a nepřející zůstali dole na svých postech, “ dodá s určitou dávkou zadostiučinění.

Za několik let jsme se s Veronikou potkaly na ulici. Viděla jsem ji přicházet a byla jsem na vážkách, jestli je to ona, nebo není? Byla to ona, a byla k nepoznání – v tom nejlepším slova smyslu. Moc jí to slušelo a celkově vyzařovala úplně jinou energii než před časem. Prohodily jsme pár slov. Dozvěděla jsem se, že Veronika udělala ve svém životě hodně změn. V první řadě vyřešila rozvodem svoje neuspokojivé manželství. S mladší dcerou si vyjasnily, co mezi nimi po léta viselo, a sbližují se. Mají co dohánět. A nejčerstvější informace z nedávné doby, kdy jsme spolu telefonovaly, byla, že už je sice v důchodu, nicméně před ním učila několik roků na zdravotní fakultě jedné vysoké školy. Našel se i nový partner. Je spokojená a šťastná.

Jak snadno, a bohužel i často, odevzdáváme moc nad svým životem do rukou jiných lidí a sami zůstáváme bez moci (bezmocní). Veroničin příběh nám dává nahlédnout na to, že pravé sebepoznání bývá náročná a bolavá práce. Bolest je ale zázračný počátek uzdravení duše a vykoupení. V Tibetu říkají, že bolest je jako smeták. Vymete i těžkou karmu. Kdosi tento proces nazval výstižně porodními bolestmi. Souhlasím s tímto přirovnáním. Pokaždé,  když se nám podaří zbavit se nějakého svého omezení, prožíváme znovuzrození do jiné kvality osobnosti a do vyšší úrovně vědomí, blíže své opravdovosti, blíže ke své pravé podstatě. Veronika hned v úvodu sama řekla, že odvahu postrádá, avšak už tím, že opakovaně čelila svým stínům, osvědčila, že tomu nebylo tak docela. Jen si své odvahy nebyla plně vědoma, nebyla ve své vnitřní síle a moci.

Další dvě příhody jsou s dovolením moje vlastní, dělí je od sebe řada dlouhých let.

vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizováno

Iva už jako malé dítě trpěla ekzémem, nepříjemnou svědivou vyrážkou vysetou ponejvíce v podpaží a pod kolínky. Do věku deseti let byla těžkým alergikem. Potom se kožní potíže jakoby zázrakem vytratily, aby naplno udeřily kolem jejího dvacátého roku.

Na první pohled vypadal její život docela obyčejně jako tucty jiných. Žila si celkem spokojeně, až na tu obtěžující vyrážku na kůži, která se čas od času v masivním měřítku vyrojila. Bylo zřejmé, že cosi zvnitřku se snaží prorazit ven na povrch, a úporným svěděním na sebe důrazně upozornit. Nějaký dosud neobjevený, nerozpoznaný problém se snaží prorazit skrz vymezení a ohraničení těla kůží.  Je to nejspíš něco dráždivého, něco, co svědí uvnitř. Svědění je průvodní jev k tomu, aby se Iva na důvod zaměřila. Chce to tak říkajíc pryč a mastičky a bylinné čajíčky to nespraví, ty jsou jenom doprovodnou léčbou. Vyrážka – jak výstižné slovo! je zacílená na něco schovaného, co chce vyrazit. Ivě se dosud nedařilo odhalit, o co jde, i když se hodně snažila.

Na rozdíl od většiny mých klientů měla Iva celkem spokojené dětství, žádná do očí bijící újma, žádné útoky na ni se jí neděly. Co však velmi intenzivně vnímala, byl nedostatek volnosti. Její maminka, učitelka, se o ni přehnaně strachovala, potřebovala mít nad dcerou stálý dohled a neustále ji kontrolovala. Přílišná starostlivost a omezování dítěte je protipólem k těm rodičům, kteří se o své děti nezajímají a plní vůči nim pouze hmotnou péči.

„Ve srovnání s mými vrstevníky jsem skoro nic nesměla. V duchu jsem se ptala, proč oni všechno mohou a já ne, proč může kamarádka přijít domů až v osm, zatímco já musela být doma už v šest. Táta se k tomu stavěl neutrálně, přecházel to. On je v jádru citlivá bytost, ale nedává to najevo, všechno ukrývá v sobě. Jinak naši jsou boží, nevím, kde by mohl být problém,“ otevírá Iva své téma.

Citlivá kůže ukazuje na citlivého až přecitlivělého člověka. Na co, nebo na koho může mít Iva přecitlivělé reakce? První věcí, kterou zkoumáme, je fakt, že Ivy porod byl prý velmi komplikovaný. Nic moc o tom neví, jen to, co jí řekla babička. S maminkou se o tom nikdy nebavily. Iva se narodila malinkatá, s nízkou porodní váhou dvě kila třicet. Bylo dost dobře možné, že o ni měla maminka strach – přežije dítě, nepřežije? Iva však říká, že její mamka má tendence věci spíš přecházet než o nich otevřeně mluvit a že mezi dcerou a matkou nikdy nefungovala otevřená komunikace o intimních věcech.

Posílám Ivu do situace z nedávné doby, kdy se ekzém výrazně přihlásil a obtěžoval. Ocitáme se v samém epicentru prázdninového zážitku na táboře s dětmi.

„Je středa v noci, budí mě strašné svědění, je vlhko, několik dní prší. Budím se, protože se škrábu, sedím na posteli, mažu se, brečím, mám krizi, protože nevím, co s tím. Namažu se, beru si pár kapek tišící tinktury. Běžně mi stačí dvě, tři kapky, dám si ale čtyři a prosím, ať rychle zaberou. Upadám do hlubokého spánku. Budím se až po snídani. Slyším cinkání nádobí, a proběhne mi hlavou, že jsem zaspala.“

Ve druhém sledu se Ivy pozornost soustředí na doprovodné pocity, tak důvěrně známé. Beznaděj a strach. A nově, pocit viny, že tak dlouho spala, výčitky, že nepomohla ostatním s přípravou snídaně. „Přesto, že jsem zaspala, je zvláštní, že jsem si chvilku pohověla v posteli.  Byla to vzácná chvilka a bylo mi tak dobře, že jsem nemohla odolat.“

Ačkoliv se to zprvu vůbec netvářilo, vysvítá, že chvilek, kdy je Ivě dobře, je jako šafránu. To je pro nás velice důležitý ukazatel, který nás posléze dovede k podstatným zjištěním.

Scházíme v čase k okamžiku, kdy Iva dostala nabídku jet na tábor s dětmi.

Práci v kuchyni ji nabídla kamarádka, protože jim na poslední chvíli vypadla kuchařka. Nápad se Ivě ihned zamlouval, bez váhání je přijala. Měla radost, že bude v přírodě a s dětmi, měla jenom samé libé pocity. Děti vidí jako zajímavé bytosti a čisté duše. Ráda pobývá v jejich přítomnosti, blažilo ji vědomí, že je bude moci sytit. I když si s nimi nemůže hrát, jak by ráda, protože na to nemá při službě v kuchyni čas.

Při té vzpomínce prožívané právě teď jí ukápne slzička. Je tam mimo zmíněnou radost něco dalšího? Ano, Iva lituje, že si s dětmi nemůže hrát, protože si jako malá hraní s ostatními dětmi neužila.

V další pasáži vyznává, že se těší na volnost, že si užije les, hvězdné nebe a bude venku z města. Miluje volnost, žádné omezení, proto k tomu vyhledává příležitosti. Miluje stav, kdy nemá kolem sebe žádné zdi ani jiné zábrany.

„To si pak můžu cestovat jen tak v myšlenkách až na konec vesmíru, kdy jsem jakoby spojena se vším, s nebem, se zemí, se stromy…kdy se cítím jako součást všeho. Zavřená doma či jinde tohle nesvedu. “

Naproti tomu ji vadí hodně jiných věcí, například, že se při vaření vytvářejí odpadky, které se nevracejí do přírody, nerecyklují se, jen se zahrabou někde na skládce, že lidé mrhají potravinami a nechovají se ohleduplně k Matce Zemi.

Jistě, může být, Iva je silně vnímavá a citlivá vůči přírodě. Mým uším v jejích slovech ale něco drhne. Proč jí asi tyto věcí tak tíží? Co je za nimi ve skutečnosti schované?

„Mám strach se projevit,“ přitaká a rozpláče se.

„Máte strach se projevit taková, jaká jste? Jak smýšlíte a cítíte?“

„Ano. Bojím se toho.“

„Proč?“

Chvilku hledá, než najde odpověď. „Že pak budu zlobivá holčička.“

„Co nastane, když budete zlobivá holčička?“

„Mamka bude křičet, když nebudu hodná a poslušná. Nemám ráda, když někdo křičí. Když se na mě bude mamka zlobit, bude křičet. Nechci, aby křičela.“

Promítne se jí minulost do současnosti.

„Mám velmi obdobný pocit, jaký jsem mívala v dětství. Že mamka bude uspokojená, jen když budu hodná. Je to stejné i dnes, a přiznávám si, že jsem to neviděla, ale je to tak. Když budu autentická, neuspokojím druhé, a proto raději nejsem, protože upřednostňuju uspokojení druhých lidí.“

„Jinak řečeno, dáváte přednost tomu, aby se ostatní lidé cítili dobře, zatímco vy sama sebe popřete a cítíte se špatně?“

„Ano, je to tak.  A nevěřím si.“

Něco se jí vzpříčilo v krku, Iva se odmlčí. Protože je notnou chvíli stále zticha a vidím na ní, jak tápe, dodám; něco vám brání se vyjádřit, nemůže to říct, nebo nechcete. Je to váš knedlík v krku, vy jste si ho uvařila. Uplyne dalších několik minut. Potřebuje pomoc, a tak se znovu vkládám do procesu.

„Ivo, řekla jste, že než aby na vás mamka křičela, raději jste se podvolila její vůli. Byla jste tou hodnou holčičkou, jakou maminka chtěla mít. Nebyla jste sama sebou, protože jste se bála maminčina nesouhlasu či nepřijetí. Od malička se toto ve vás hromadilo a tlačilo. Vaše duše pláče. Duše sem přišla svobodná, nechce žít v tom uměle nastaveném, naučeném ohraničení.“

„Ale přesto je duše vděčná,“ reaguje Iva.

„Komu a za co vděčná?“

„Rodičům, že tu může být…já si myslím, že duše si vybírá své rodiče, ví, komu se narodí, možná to mám rozdělné, že to nedokážu propojovat…“

„Co s čím nedokážete propojit?“

„Duševní a fyzickou stránku bytí, nevím, jak to jinak říct. Na jednu stranu jdu sama proti sobě, tím pádem bych nemusela cítit vděk, ale přesto jsem jim vděčná, protože o mne pečovali…nějak se v tom ztrácím.“

Rozumím, co chce říct. Rodiče se starali, avšak její duše prahla po něčem docela jiném. Slovně navádím Ivu k odpovědi na předchozí otázku. Je pro ni mnohem cennější, když si ji objeví sama, než abych to udělala za ni.

Jakmile se jí to zdaří, vzápětí se k tomu ozve: „Já se nemám moc ráda a moc se sobě nelíbím,“ pronese tak věcně, bez jakéhokoliv citového zabarvení, až mě to udiví. Spíš bych čekala další dojetí, lítost, slzy, ale ne. Když jí v tom smyslu položím otázku, odpoví: „Je to konstatování. Vnímám to jako fakt o sobě, že to tak prostě je.“

„Proč se nemáte ráda? Co vám na sobě vadí?“

„Já vlastně nevím, jestli mi to pořád ještě vadí, ale nikdy jsem nebyla moc hezká. Poprvé mi to dal najevo kdysi dávno můj přítel.“

„Co vám dal najevo?“

„Že bych mohla zhubnout, abych se mu více líbila.“

„Byl k hubnutí důvod?“

„Nebyl. Nebyla jsem tlustá.“

„On to tak viděl, možná chtěl vidět. To neznamená, že to byl objektivní fakt.“

„Asi máte pravdu. Já jsem mu to tehdy uvěřila. “

Ivo, vy se na sebe nedíváte do zrcadla?

„Ne, moc často to nedělám.“

„Řekl vám někdy někdo, že jste nádherná bytost?“

„Současný přítel. Já se tomu vždycky zasměju, a stejně mu nevěřím!“

Sotva to dořekne, hned se rozeštká.

„Odmítáte uvěřit slovům svého přítele, že vás vnímá jako krásnou ženu?“

„Vlastně ani nevím. Nějak jsem se v tom zauzlila, už před delší dobou. Protože…napadá mě, jsem teď najednou ve škole, na základce…někde v osmičce, devítce…“

„Pojďme tedy do školy. Co se tam děje?“

„Nechodím namalovaná. Moje vrstevnice vypadají mnohem ženštěji než já.“

„Ženštěji?“

„Patlají na sebe vrstvy makeupu, zakrývají svoji pravou tvář. Pro mě je rozhodně pohodlnější se nemalovat…“

„Vy to říkáte s takovým zvláštním podbarvením v hlase, jakoby tam byl podtext, cosi skrývaného. Co to je?“

„Nechodila jsem namalovaná, že by to bylo pohodlnější. Nedělala jsem to, protože jsem neměla mamce co brát, abych se mohla malovat. Mamka se taky nemalovala. Zato moje vrstevnice si od matek půjčovaly tajně rtěnky, stíny, řasenky, pudry. Jednou jsem se přece jenom zkusila doma namalovat, něco málo jsem u mámy vyštrachala. Jenže se mi nelíbilo, jak vypadám, tak jsem to umyla. Připadalo mi to jako tvář na tváři. Jako faleš.“

V principu má Iva jistě pravdu. Malovat si tvář na obličej patří mezi nevědomé výrazy dělat se lepším, přetvařovat se (přetvářet tvář).

Znovu se Ivy ptám, proč se na sebe nerada dívá do zrcadla? Čeho se bojí, že v něm uvidí? Proč nesnese pohled sama na sebe?

„Možná se bojím, že uvidím nějaké zlo, špatnosti, to nechci vidět.“

„Proč byste měla vidět špatnosti nebo zlo? Jaké špatnosti, jaké zlo?“

„Jsou tam nějací bubáci, ale jací? Moje špatné vlastnosti…teď se najednou do zrcadla koukám…“

“…dívejte se dál. Zatím si odskočím na toaletu,“ říkám Ivě. Mezi dveřmi mě zastihne její komentář: „Vy už to tady se mnou nemůžete vydržet, viďte?“

Za malou chvilku se vracím a ptám se jí, jak ji vůbec napadla taková podivná otázka, že bych s ní nemohla vydržet? Co ji asociovalo?

„Já se sebou nemůžu někdy vydržet. Jak se teď dívám do zrcadla, zlobím se na sebe, protože mívám pocit, že se mnou není k vydržení. Asi jako není k vydržení s tím mým ekzémem? Přijde mi, že jsem v tom zrcadle zahlédla svoji sobeckost, nerozdělila jsem s mým Martinem o něco dobrého, všechno jsem snědla a nic mu nenechala. Otevřel se mi pohled na to, jak jsem se jako jedináček nemusela nikdy s nikým o nic dělit. Je to špatné?“

„Proč hned špatné? Proč byste si jednou nemohla dopřát něco jenom pro sebe? Myslet víc na sebe?“

„Mívám pocit, že jsem sobecká.“

„K čemu se vztahuje?“

“K mému dětství.“

Dobrá, nahlédněme tedy do Ivina dětství.

„Jsem malá holka. Chodím do školky. Děti mi říkají, že jsem rozmazlený jedináček. Jedna starší holka z vyššího oddělní mi zavazuje tkaničky u bot, protože my malí to ještě neumíme. Říká, že jsem rozmazlený, usoplený jedináček.“

„Jak pocit při tom máte? Jak si připadáte?“

„Jako kdybych vycítila, že říkat si o pomoc je špatně, že se musím naučit sama, že neumět je špatné.“

„Proč?“

„Abych nebyla závislá na ostatních a nemusela říkat o pomoc.“

„Co když ji budete potřebovat, jako čas od času každý z nás? Neřeknete si o ni?

„Možná to není špatné, jednou se to naučit musím.“

Iva mě upozorní na píchání a zesílený tlak v břiše. Takže něco se tlačí ven. Iva je vůbec celá natlakovaná věcmi, které chtějí ven (protože už je nepotřebuje, zato je potřebuje propustit, a dosud o tom neví).

„Co potřebujte dostat ven, aby se tlak v břiše uvolnil?“

„První co mě teď napadlo: nechci být vůbec na nikom závislá, a zrovna když mám vyrážku, když mě trápí, tak jsem závislá, protože potřebuju pomoc od přítele, aby mě třeba odvezl do nemocnice, a já nejsem zvyklá si říkat o pomoc.“

„Stop! Slyšíte se, co říkáte? Odkryl se jeden z důvodů, proč tu vyrážku máte. Zkuste jej najít.“

„Mám se něco naučit a pochopit?“

„ Ano. Co je to?“

„Naučit se říct o pomoc a vůbec si nepřipouštět, že to někoho zatěžuje, že já jsem tím někomu na obtíž a on se mnou nemůže vydržet, protože ho obtěžuju, třeba Martina. Já vím, že on to udělá rád! Vůbec to neznamená, že by mi pomoc neposkytl, že bych byla přítěží a zatěžovala ho tím.“

Není nad to, když si člověk sám odhalí své skryté manipulátory.

Jdeme k rekapitulaci a k afirmacím ušitým jí na tělo a na danou situaci. Iva potřebuje přijmout, co dosud neviděla, totiž to, že když potřebuje pomoc někdo jiný, všeho nechá, ihned běží, je vstřícná, zatímco…“ když já potřebuji pomoc, tak o ni nežádám, neumím to.“

Okamžitě po volání o pomoc rozprostírá Iva svá ochranná andělská křídla i za tu cenu, že že její vlastní andělská křídla splihnou.

Přijde úleva, ale Iva hlásí, že v jejím břiše se zase cosi ozývá. Copak to asi bude tentokrát?

„Zase mi vzpomínka skočila do dětství. Hodně ráda jsem kreslila. Nesu tátovi ukázat obrázek, táta zvedne oči a řekne jo, dobrý. A já jako vždycky udělám hm, pokrčím rameny a jdu kreslit něco jiného, co by se mu mohlo líbit víc. Čekám od něho něco víc. Pochvalu. Jenže on ji nikdy neřekne. Nezlívám mu to. Táta neumí říct víc, než je to dobrý. Jenom mě to mrzí.“

Malá Iva jde kreslit nový obrázek pro tatínka, aby vyslovil konečně tu kýženou pochvalu! A tak pořád dokola.

Poté se rozpovídá o tom, že jí připadá, jakoby se doma všichni pohybovali v nějakém zacykleném, začarovaném kruhu. Táta je mnohem kontaktnější, než máma. Táta má rád, když se mu Iva probírá ve vlasech. Nedokončí větu, začne plakat.  K pláci ji přivede uvědomění si, jak moc by si přála, aby ji po vlasech hladila maminka. Jenomže to neudělá, protože v její rodině se to taky nedělá

„To ten začarovaný kruh,“ naváže Iva, „uvědomuji si, že bych si to přála od mámy drobné pozornosti, dotyky, ale ona mi to nedá, a táta by mi dal rád, jenomže tomu zase nedovolím já.“

Iva popisuje, jaký v sobě cítí přetlak (!) a jak jí je to všechno líto. Hlavně táty, který nedostává pozornosti od maminky, ani od dcery. Ivu rmoutí myšlenka, že i otec strádá touto nedostatečností, dotykovým projevem náklonnosti svých nejbližších.

Všichni tři trpí a strádají tím, že si nedovedou dát najevo, jak se mají rádi. A co kdyby to byla Iva, která by své rodiče naučila projevům lásky a citů? Třeba je to vůči rodině její úkol? Je taková představa pro ni přijatelná?

„Myslíte, že bych měla začít u sebe, sobě projevovat více pozornosti, a tu pak předávat dál?“

„Ano, to přesně mám na mysli. Mohla by to být velice prospěšná věc pro celou vaši rodinu.“

„Jim i sobě pomůžu, “ vydechne Iva a zeptá se: „Je to vůbec možné?“ Dopřávám jí chvíli, aby si vychutnala radost i údiv nad tím, že nejde o nic nemožného.

„Představte si, že můžete rodičům ukázat, jak chutná objetí a políbení. Tím vyvedete rodinu ze zacyklení, o němž jste se zmínila. Někdo to tabu už porušit musí! Nezní to báječně?“

„Představte si, co se nedávno stalo,“ čile zareaguje Iva s viditelným a slyšitelným ulehčením. Jsem zvědavá, co ji tak nadchlo.

„Měly jsme s mamkou rozhovor. Pověděla jsem jí o tom, jak moc mi chyběly její dotyky, a mamka se mnou pak dlouho nemluvila…“

„Urazila se?“

„Ano, byla uražená. Později mi řekla, že to neumí takhle dělat, a plakala. A že si určitě o ní myslím, že mě nemá ráda. Řekla jsem jí, že vím, že mě má ruda, ale není nutné, aby mi kupovala věci, jako spíš aby mě raději obejmula, že by to pro mne bylo mnohem víc. Stejně jí trvalo asi tři týdny, než na mě začala mluvit.“

„Zlobíte se na ni?“

„Vůbec ne! Já mamku objímám, i když s trochou nejistoty, jak to přijme. I tátu. Myslím, že se ten začarovaný kruh už tím nějak začal lámat, i když na to jdu ještě vystrašená, co oni na to, a oni ten můj strach určitě cítí, ale i tak se pokouším…pořád je v tom nějaká moje opatrnost, abych někomu neublížila.“

„Nemůžete přece ublížit láskou! Kde se ve vás bere ta opatrnost? Co vás ve skutečnosti svědí?

„Když přijde nervozita, když potlačuji něco v sobě.“

„Vždyť právě o tom celou dobu mluvíme. Takže co vás znervózní?“

„Když si pomyslím, že moje reakce někomu ublíží. Je to taková míchanice lásko strach? Je to asi od mamky převzaté, láska a strach v jednom balení. Přesně to vidím, jak mi mamka říkávala, co to máš na sobě? Jak to zase vypadáš? Co tomu řeknou ostatní? Tohle nemůžeš a tamto nemůžeš, a pořád měla nějaké výhrady ke mně. Ještě jak byla učitelka, si na tom vnějším obrazu hodně zakládala, aby jí nepomluvili…A takhle si to táhnu a nevím, kde to mám přesmyknout. Sama o sobě si myslím, že jsem bytost otevřená komukoliv a čemukoliv…“

Musím Ivu upozornit na závažnou okolnost. Nemůže být otevřená čemukoliv a komukoliv. Zřejmě to ale opravdu dělá. Potom do ní může vstoupit jakákoliv cizí, i nežádoucí energie. Je to, jako kdyby měla stále dveře dokořán pro každého. Tady to musíme spravit, jinak by to dál zůstávalo pro ni ohrožující. Dál by ´ochotně´ přijímala od druhých jejich energetické naladění, často až odpad.

Úplně jinak zní formulace, jsem otevřená, vnímavá a snažím se brát věci, takové jaké jsou, přijímám věci takové, jaké jsou… a přijímám sebe bezvýhradně takovou, jaká jsem. Jenže to bezvýhradně se přijímat nejde Ivě z pusy. Omezení se zrodilo z častých výhrad její maminky, Iva má naučené, nacvičené, že jsou k ní výhrady, tak jak by se mohla přijímat bezvýhradně jaká je? Není to její pohled na sebe, ale matčin pohled na ni. Ivy momentální učení spočívá v tom mít se víc ráda. A sem patří vnímat svoje potřeby.

„Já už se to učím skrze ten ekzém. Naučil mě spoustu věcí,“ zajásá najednou Iva a po tváři se jí rozlije libý výraz.

„Jaké věci?“

„Naučil mě začít hledat jiné cesty, jiné hodnoty, a zase to spojím s mamkou, jak už jsem říkala, že pro mě neměly smysl materiální dárky, ale objetí, že materiální svět není tak důležitý, jak mu společnost přikládá, že člověku stačí mít víc rád, víc milovat a pak nepotřebuje ty hmotné věci, ne v míře, na jaké lpíme. Víte, mnohokrát se mi stalo, a teď mi napadá jedna konkrétní situace za všechny.

Je srpen, třetí víkend, jsme na hudební akci. Všichni se známe a přijeli i ti, co byli ve Francii a v Maroku. Ráno vstávám a slyším hudbu, začnu tančit. Vyjde ven Veronika a diví se.  Že prý nechápe, jak to dělám, že jsem pořád tak skvěle naladěná a nabitá. To mám z vás, říkám jí. Jdu vařit kávu, běhám a ptám se, kdo si dá kafíčko? Krásně nám to jako skupině ladí dohromady, a to mě blaží! Pak jdeme vařit a já zase zjišťuju, že jsem se dokázala najíst z toho, že se najedli ostatní a byli uspokojení. A tuhle se mi stalo vícekrát. Třeba na tom dětském táboře. Že mě mnohem více nasytí štěstí a spokojenost ostatních. A že sama vůbec nemám hlad, zatímco jsem rozdala jídlo jiným. Je to moc hezké. Lidé to začínají zase umět, sdílet všechno dohromady.

Víte, co jsem dneska ráno po dlouhé době řekla, když jsem se dívala na tu vyrážku? Říkám si, ty jsi tak statečná! Sama sobě jsem to řekla. Až mě to udivilo, že jsem něco takového vyslovila.“

Blížíme se rozuzlení. Vybízím Ivu, aby znovu šla zpátky do onoho rána, kdy ji budí urputné svědění. Vracíme se k výchozímu bodu velikým obloukem, kdy během té cesty se odkryla spousta dosud neviděných brzd a pout.

„Probouzím se v zapařeném spacáku, jak je vlhko. Intenzivně se škrábu a moc mě to bolí. Sedím na posteli, cítím vlhko, mažu se, koukám na lahvičku s přípravkem, hladím si ruce a říkám si, to vydržíš! Před tím jsem nevnímala, že si hladím ruce. Byla jsem s celým ranním trápením rychle hotová. Už v tom nebyly emoce.“

Navazujeme na to, co dalšího ji ekzém naučil.

„Pohladit se. Nikdy jsem to nedělala, až v poslední době. Většinou jsem se jenom škrábala, teď si bolavá místa hladím.“ Když to zrekapitulujeme, uvidíme, že vyrážka Ivu hlavně naučila obracet pozornost k sobě, odhlédnout od ostatních, protože nejen ti ostatní, ale především ona je důležitá. Ekzém ji na to razantně upozornil. Mohli bychom říci, že ji dovedl k tomu, aby dala od ostatních ruce pryč jako od priority svého pohledu. Poznat, že její potřeby nejsou podřazené potřebám druhých.

V tomto duchu se Ivy ještě ptám, abych si byla jistá, že se do vědomí dostalo opravdu všechno potlačené, stlačené uvnitř, jestli je to všechno? Zda neukrývá něco dalšího, co jí svědí, kouše, škrábe? A jestli ve výčtu věcí, které jí naučila její vyrážka, něco nechybí?

„Úctu mě naučila. K okolnímu světu, nejen k lidskému, úctu k životu jako takovému. Když jsem brala kortikoidy, a nedělaly mi dobře, stejně se mi vyrážka pořád vracela, začala jsem se ptát, jestli není jiná cesta. Vyrážka mě naučila jinému přístupu, například k léčivým bylinkám. Jsou tady, aby nám pomohly, nemáme po nich šlapat, máme si jich vážit, trhat jenom tolik, kolik potřebujeme, respektovat je a najednou se rozjel respekt ke všem bytostem, které jsou stejně hodnotné. Stejně významné, ať člověk, zvíře nebo stromy.

Moc ráda si hraju. Třeba s pohledem na strom, jak se rozvětvuje od velkých do malých a ještě menších větviček, až k těm, které skoro nejsou vidět a vzniká mi něco jako fraktál. Totéž jsem se snažila udělat se sebou, a zjistila jsem, že se dokážu s tím vším propojit. Takhle to dokáží všechny bytosti ve vesmíru. To je přece nádherné!

Děkuji svojí vyrážce, za všechno, co mě naučila. Mám ji ráda za to, co mě naučila, k čemu mě dovedla. Už jsem jí děkovala několikrát, ale klidně to udělám znovu. Jsem spokojená. Už vím, že odmítat cokoliv, co pochází ze mě, je odmítat část sebe.“

Odmlčí se, ale ve tváři jí čtu, že ještě něco dalšího se jí takzvaně honí hlavou. Záhy se to dozvím.

„Musím vám říct něco strašlivě moc důležitého, co jsem nikdy nikomu neřekla. V době, kdy jsem byla hubeňoučká, nejedla jsem, bojovala jsem s jídlem. Bylo mi asi šestnáct let, když mi přítel řekl, že bych měla zhubnout. To zanechalo ve mně velké bubáky. On byl moje první láska, a já jsem přestala jíst. Občas jsem se najedla, a pak měla výčitky a ono se to pomalu začalo sunout do bulimie, přestěhovalo se to i do jiných věcí v mém životě. Děkuju moc, že jsem to poprvé v životě mohla říct. Moc jsem se styděla, přijde mi to hnusné…ty výčitky, že jsem potom zvracela, takovéto plýtvání. Hrozně moc se stydíte to někomu říct, protože je to potupné. A věděla jsem, že se to spustilo kvůli informaci, že přítel řekl, že bych měla zhubnout, ačkoliv jsem nebyla vůbec tlustá, naopak.“

„Co na tom bylo potupného“?

„Potupné je zvracení a to, že jsem uvěřila cizímu názoru a přijala jej za svůj. Potupné je vzít si za své cizí hodnotící kritérium o sobě.“

V té chvíli se obnažilo, proč tak ochotně přijímá cizí energie, nebo přijímala.

„Vzala jsem tu negaci za svou. Byla to děsně nebezpečná chvíle, jako když do vás proniká nějaký nebezpečný parazit.“

Lépe to snad ani vystihnout nemohla.

„Jestli jsem mu nestačila taková, jaká jsem byla, nebyl pro mě a já nebyla pro něj. Je mi líp! Je mi fajn! Tohle jsem moc ráda rozlouskla. Přijde mi zajímavé, jak všechno souvisí se vším, a jak si člověk sám do sebe nedohlédne, aby tam našel, co ho tíží.“

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno 3. 2. 2020

Největší ranou pro rodiče je dívat se dítěti do hrobu. Paní Andrea si v době, kdy jsme se poznaly, právě takovou zkušenost odžívala. Pomoc pro ni se mnou vyjednal její tehdejší partner z čirého strachu o ni. Také ji za mnou musel doprovodit. Paní Andrea byla ve stavu, který se těžko slovy popisuje. Nejpřiléhavější by snad mohl být výraz, že se ocitla na dně propasti.

Není vyhnutí, musíme se vrátit ke dni, kdy se dozvěděla o dceřině úmrtí. To se odehrálo před teprve před čtyřmi měsíci. Andrea ceká v nemocničním pokoji, až bude moci zavolat, jak dopadla operace její dcery. Je unavená, celou noc nespala a přeje si jediné, aby mohla být se svojí dcerou a držet ji za ruku. Nic strašlivého nepředpokládá.

Když se dovolá na oddělení, doktorka jí sdělí, že sice operace nádorů v břiše její dcery byla úspěšná, nicméně se dozví hrůznou diagnózu, že dcera zemřela po operaci. Hodinu se jí snažili oživovat, žel, bez úspěchu. Bylo jí čerstvě teprve šestnáct let.

Andrea nevěří tomu, co právě vyslechla. Spouští se obranné mechanismy, její smysly odmítají přijmout obsah zprávy. Jenomže z  telefonu dále zaznívá, že se má přijít s dcerou rozloučit. V panickém poplachu paní Andrea vyběhne ven před nemocnici, musí si zapálit cigaretu, poté běží na jednotku intenzivní péče. „Andrejka je celá přikrytá prostěradlem, sestra mě upozorňuje, že nevypadá dobře, že má posmrtné skvrny všude po těle. Odkrývám ji, lehám si k ní a dvě hodiny se s ní loučím.“

V příběhu, který slyším, vidím rozdílnost od jiných, kdy maminky či otcové neměli šanci se s mrtvým dítětem rozloučit. Rozloučení je nesmírně významné. Když není, je to pro pozůstalé rodiče ještě horší úděl. Možná že nejen pro ně, možná i pro duši odcházejícího člověka. Andrea na to konto rozechvěle poznamená: „Jsem nesmírně vděčná, že jsem to mohla udělat. Je to moje jediná útěšná jiskřička v tom žalu. Vím, že šla do světla, jenomže já jsem sobec, nedovedu si představit život bez ní.“

Pláče. Má právo být nešťastná a zoufalá, je namístě držet tryznu a dovolit si jakýkoliv projev smutku nad odchodem své milované dcery.

Andrea mladší byla vymodleným dítětem. Přišla na svět až po osmi letech manželství. V těhotenství otec dítěte matku opustil.  „Zůstaly jsme samy, sama jsem ji vychovala. Vůbec to ale nebyly dobré časy. Dala jsem se na alkohol, byla jsem workoholička, vyčítám si teď úplně všechno.“

Je jí mizerně, a je to na ní hodně patrné. „Byla jsem pořád v práci, dítě jsem nechávala hlídat, kde jsem mohla, babičky nefungovaly, sjednávala jsem si péči o dítě se studentkami, musela jsem platit nájem, uživit nás, měla jsem dvě i tři práce, bylo to strašně vysilující. Začala jsem pít. Musela jsem nás uživit, abychom přežily. Vlastně ne, nešlo jenom o uživení a placení nájmu, chtěla jsem, abychom se měly dobře. Byla to moje naléhavá potřeba. Jenomže dcera byla víc s cizími lidmi než s mámou.“

Přijmout takovýto fakt je velice těžké a bolestné. S ještě čerstvou a otevřenou ranou v srdci za pronásledování výčitek svědomí téměř nemožné. Avšak taková byla situace, a protože už ji nelze změnit, zbývá jediné, přijmout ji. Nebo se o to aspoň pokusit. Andrea odmítá. „Ono by to šlo, kdybych nebyla tak falešně hrdá a nemyslela si, že to zvládnu sama. Nechtěla jsem být nikde nikomu za nic vděčná. Chtěla jsem všechno dělat sama, byla jsem tak naučená. Neuměla jsem si říct o pomoc. Přítel by mi nejspíš pomohl, kdybych mu řekla, ale neudělala jsem to. Mohlo být všechno jinak, mohla jsem situaci řešit jinak, kdybych si uměla říct o pomoc a přijmout ji.“

Trápilo a hryzalo ji svědomí, které zalévala alkoholem, přestože, jak sama říká, dobře věděla, že jde špatným směrem. “ Byla to hrozná chyba,“ připouští.“ Pociťuje obrovskou tíhu a lítost. „V duchu jsem se si to bála přiznat, dneska už vím, že jsem tehdy neviděla jiné východisko, jak situaci řešit. Spadla jsem do závislosti na alkoholu, neustále jsem pracovala, nezvládala jsem to ani doma ani v práci, doma jsem se dvě hodiny prospala, abych mohla trošku fungovat a být s dcerou aspoň chvíli, a tak se to točilo pořád stejně dokola a vlastně se situace jen zhoršovala.“

Paní Andrea tedy sem tam chvíli fungovala, dbala třeba na to, aby bylo doma uklizeno. Čas na dceru se ještě o to více umenšil. Mateřský kontakt s dítětem, pohlazení, popovídání, zájem se ztrácel někde za nedosažitelným obzorem. „Nevím, jak dlouho to takhle trvalo, ale určitě dlouho.  Čas se mi smrskával na práci a pití a následné stavy částečného vystřízlivění.“

Andrea z vlastního rozhodnutí nastoupila léčení, jenomže po návratu se sklínky s alkoholem chytila znovu.

Ptám se, jak to má s pitím dnes? „Po smrti Andrejky tohle už nikdy praktikovat nebudu.“ Chtěla tím něco významného naznačit, žádám ji, aby to rozvedla, přiblížila. „Chci říct, že jsem s malými časovými přestávkami pila pořád, pořád jsem se k alkoholu vracela, vždycky se vyskytla příležitost nebo podnět, abych se napila, nechala jsem se k tomu svádět. Pila jsem do poslední chvíle. Smrt mojí dcery je můj trest za to všechno.“

Je zapotřebí nahlédnout tak zvaně do kuchyně, do rodinného zázemí, protože z valné většiny případů se právě v něm odehrávají ta největší lidská dramata a právě v něm jsou zároveň skryté jejich příčiny.

Andrea mladší vůbec tátu nepoznala, matka si to ani nepřála, protože otec své dítě nepřijal, což dal důrazně najevo tím, že matku v těhotenství opustil. Našel si jinou rodinu. Andrea mladší věděla, že ji otec jako svoje dítě odmítl. To je další velice zatěžující fakt pro dítě. Nepřijetí dítěte je pro rodinný kruh a dítě samotné až děsivě destruující faktor.

„Když Andrea zemřela, spojila jsem se s ní přes médium a mluvila s ní, a mezi prvními jejími větami bylo, že odpouští tátovi. Vzkazovala, jakou chce na pohřbu písničku. A mně vzkázala, abych nebyla nešťastná. Vlastně mi přišla říct, že nějaká jiná forma života po smrti existuje a že je jí už dobře, že ji nic netrápí, a abych se na ni nezlobila, že mě tady nechala, že by to stejně dopadlo špatně a že nám oběma zkrátila trápení. Jenže já jsem nechtěla, aby něco ukracovala, potřebovala jsem si to vyžrat až do dna,“ obnažuje se paní Andrea.

Našlapujeme po špičkách dál tragickým příběhem a zkoumáme, jak se dcera projevovala, než se ocitla v nemocnici? Paní Andrea říká, že poslední dva měsíce před smrtí byla pořád hodně bledá, že chodila jako tělo bez duše. Hodně moc spala, třeba až do odpoledne, byla pořád unavená, nic se jí nechtělo dělat. „Ptala jsem se jí, jestli ji něco netrápí, nebo není, nikdy nic neřekla. Až jsem se na ni zlobila, že je líná. Bylo mi to ale divné, tak jsme šly na krev. Zjistili, že má málo železa, že je chudokrevná. Já jsem to tak měla kdysi taky, když jsem byla ještě vegetariánka, tak jsem řekla, neboj, to spravíme. Odšťavňovala jsem jí zeleninu a ovoce, krmila jí masem, kromě toho dostávala železo v pilulkách, snažila jsem se to vylepšit, jenomže pak jsme šly kontrolně podruhé na krev… Andrea nechtěla, děsně se bála jehel a doktorů vůbec, no a tam doktorka řekla, že se krevní obraz nelepší, že vůbec není dobrý, že dcera asi někde krvácí dovnitř. Odvezla jsem jí do nemocnice. Hned ráno mi odtud volali, že mám okamžitě přijet, že má Andrea v břiše nějaké útvary, které tam nepatří a musí ji převézt do motolské nemocnice v Praze. V Motole potvrdili, že má v břiše tři útvary, ale říkali, že ji pomůžou, dodnes slyším ta slova: to dáme, bude to dobré. Byla jsem smířená s tím, že se z toho dostane. Andrejka o tom musela vědět mnohem dřív, než já a byla s tím trápením sama. Mám strašlivé výčitky, že jsem to nepoznala dřív, že jsem ji na krevní rozbor nevzala dřív, mohla jsem jí zachránit.“

Paní Andrea své tvrzení jakoby podtrhuje naléhavostí a vehementností v hlase, což mě přivede k otázce, jak si může být jistá? „Mohla jsem tomu předejít. Andrea často krvácela, pořád si kupovala tampony. Když jsem se jí ptala, jestli nemá menstruaci nějak moc často, odsekla, že nemá. Zatajovala mi to.“

„Myslíte, že to dělala proto, aby vás ušetřila?“

„Ne, ona se hodně bála doktorů, proto nechtěla ani na tu krev. Měla jsem být důslednější, měla jsem být lepší matka. Všechno jsem měla udělat jinak, takhle to nemělo dopadnout.“

Ptám se jí, jestli ví, co bylo přímou příčinou úmrtí její dcery? „Řekli mi, že jak jí ty nádory utlačovaly funkce všech důležitých tělesných orgánů, tak se v třísle utrhla krevní sraženina, ta se dostala do plic a nastala embolie. Ta byla důsledkem.“

Následně vedeme několik minut náš psychoanalytický rozhovor ve spirituálním pohledu, například mě zajímá, jak paní Andrea vnímala posmrtný kontakt se svoji dcerou. „Myslíte, že se třeba její duše rozhodla z těla odejít? Že to byla její volba? Jak to vnímáte? „Sama se rozhodla ukončit život a pustit tělo. To mi dala jasně najevo v tom vzkazu a i můj pocit z toho byl velmi intenzivní. Už tady nechtěla být, už se nechtěla trápit, nechtěla trápit hlavně mně…“

„Je tento váš vjem pro vás do nějaké míry aspoň trošku ulehčující, osvobozující?“ „Nijak mi to neulevuje, protože jsem jí nedala dost najevo, že bych při ní stála. Byly bychom na to dvě a zvládly to.“

Paní Andrea si má za zlé, že mohla věci zvrátit k lepšímu, kdyby si své dcery více všímala, kdyby ji víc vnímala. Netrávila s ní dost času, k tomu si našla nového partnera, s tím předchozím její dcera neustále bojovala, neměla ho ráda, oba bojovali o přízeň a pozornost Andrey. „Jejich nesmiřitelný posto a boj mě hodně unavoval a vyčerpával. Chtěla jsem po něm, aby odešel, chtěla jsem s ní být raději sama.“

Posléze přišel do Andreina života jiný muž. Mladší Andreu si získal tím, že s ní jednal na rovinu jako s dospělou, sobě rovnou. „Mohli jsme mít všichni konečně rodinu, měli jsme se přestěhovat k němu do domku, kde měla Andrea kolem sebe zvířata, která milovala, měli jsme plány, jak si zařídíme život. Tohle všechno se mělo uskutečnit právě v těch dnech před tím, než zemřela.“

Paní Andrea obnažuje svoji duši do ještě větší hloubky, když se rozhodne říct, že: „Cítila jsem, že někdo z nás zemře, ale nevěděla jsem, že to bude právě Andrea. Vykládám karty, k tomu mám živé sny, viděla jsem, že padl strom, tušila jsem, že se něco stane, ale myslela jsem, že jde o mého otce. Místo toho, abych si všímala dcery, jsem vodila po nemocnicích a vyšetřeních tátu, pomáhala mu, zatímco pomoc potřebovala Andrejka.“

Vyčítá si svoji pomoc zaměřenou nesprávným směrem. Odmlčí se a tiše pláče.  Pociťuje zimniční chvění. „Nevěděla jsem, že je nemocná, byla jsem zaměřená na tátu. Myslela jsem si, že jde o nějaký holčičí neduh, který se spraví…“

Rána po dítěti se nikdy zcela nezhojí, i když se s ní člověk časem nějakým způsobem vyrovná. Nemůže být nic horšího v životě lidském, než když matka přežije své dítě. Mnozí se ptají, proč? Proč mě se to stalo? Možnou berličkou, jak to ustát a nepřijít o rozum, může být, že s takovým plánem přišla duše na svět do těla a ten plán měl nějaký vyšší duchovní smysl. Smrt musí mít přece nějaký smysl, stejně jako život, stejně jako všechno kolem nás, ve vesmíru…  Ne, nic nechci zlehčovat, jen hledám oporu pro tak šíleně vypjatou situaci pro to, aby měl člověk sílu dostat se z propasti, do které byl vržen.

Vraťme se zpět od úvah k našemu příběhu. Když zaměříme pozornost ke shrnutí takzvaného Andreina provinění, zazní z jejích ústa tato slova: „Vždycky jsem byla špatná máma!“ Zareaguji, a ptám se, proč užila slovo vždycky, které dosud nezaznělo.

„Protože jsem si vždycky našla řadu výmluv, proč si s ní právě teď nehrát, proč se jí nemůžu věnovat, proč nedělat to nebo ono. Že jsem byla unavená je sice pravda, ale hlavně to byly moje výmluvy.

„Ano, byla jsem permanentně unavená až vyčerpaná tak, že mi bylo zatěžko zvednout ruku nebo nohu. K tomu jsem byla nemocná. Měla jsem, a mám stále, syndrom chronické únavy, panickou psychózu, syndrom sociální fobie, deprese. Často jsem ani vyjít ven nemohla. Docházela jsem do nemocnice, vlastně docházím pořád, doteď se ambulantně léčím.“

Ze shrnutí vypluje celkem očekávaný závěr. Uznává, že si situaci přivodila sama svým stylem života. “Pracovala jsem třeba půl roku v kuse bez minuty volna, pořád jsem byla ve stresu. Dělala jsem všechno pro to, abych si život zničila, sama sobě jsem podřezávala větev. Abych něco někomu dokázala.“

„Komu a co jste chtěla dokazovat?“

„Tátovi!“

„Proč jemu?“

„Protože jsem s ním vyrůstala sama a on ze mě vychovával chlapečka.“

„Kde byla vaše matka?“

„Odešla s mojí sestrou. Bylo mi pět let. Táta taky jenom dřel, pracoval, na mně neměl čas, pak si našel přítelkyni, alkoholičku. S tou jsem vyrůstala.“

Máme před sebou zkopírovaný vzorec života determinovaného rodinnou a generační disharmonií. Neboli přenos starých rodinných břemen z generace na generaci. Třebaže Andrea nechtěla pracovat jako otec v pohostinství, chtěla být kadeřnicí, a jak říká, mohla jsem tím všechno ve svém životě změnit, nestačilo to, i když nechala dceru studovat, co ona sama chtěla a nenutila ji dělat něco jiného. Nechtěla, aby její dcera dopadla stejně jako matka. Jenže nezdravá generační linie se projevila sice rafinovanějším způsobem, nicméně stejně patologickým.

Dozvídám se, že už jako malá, teprve jedenáctiletá, pracovala s otcem v pohostinství.  Otec ji odmalička nutil pracovat na hospodě. To je pozadí, z kterého Andrea vzešla. To nám nabízí odpovědi na několik věcí. Žádám Andreu, aby je zkusila vyhledat sama.

„Posadila jsem si peníze (výdělek) nad všechno ostatní, jako můj táta. Žila jsem jako on. Hlavně vydělat a ukázat, že nejsem žádná obyčejná baba, jak říkával. Táta tvrdil, že se musí pořád makat, nehekat, nemarodit, i když má člověk horečku“. Neboli se obětovat pro peníze, podotknu. „On to tak měl a naučila jsem se to i já. Nakonec, co jsem nechtěla, se beztak stalo, jeho model jsem přejala i já jako životní styl.“ Později se dopracovala k poznání, že jde o veskrze špatný a ničivý styl, že jej chtěla změnit, ale už neměla sílu ani energii. Podíváme se znovu na funkci matky a péči o dítě v propojení s touto rodinnou situací a zázemím. Jako malá byla vhozena do situace, kdy se musela přizpůsobit, nebylo vyhnutí, a jako nechtěný dar si toto kompletně přenesla do svého života. „K tomu jsem se nikdy neměla ráda,“ dodá Andrea.

Od koho a jak by se to mohla naučit, když s ní odmala zacházeli jako s levnou pracovní silou, jako s koněm, který musí dřít od souvrati k souvrati, bez špetky ohledů a úcty k sobě. Patří sem i to, že neuměla odmítat, říkat ne. Což má zase trošku jinou konotaci v tom, že byla tlustá a ošklivá. Bylo to tak, nebo to slyšela o sobě jako hodnocení a přijala jako fakt? Ne, připouští, bylo to tak.

Ptám se jí na matku, co odešla se sestrou, scházela jí? „Moc. Stýskalo se mi po ní. Chodila jsem k nim jednou za čtrnáct dní. Máma měla další tři děti, syny, které vyvdala.“ „Jak to bylo, nařídil rozdělení sourozenců soud, nebo se vaši rodiči takto dohodli?“ „Máma nechtěla ani jednu z nás, rozhodl to soud. Matka ještě žije, já jsem ji už dávno odpustila.“ „Nahrazoval vám někdo matku, nějaká jiná žena? “ „Ne, nahrazovala jsem to jídlem, cpala jsem se k prasknutí. (Doslova zajídala těžkou nepohodu života. Její matka ji zase zapíjela.) „Byla jsem dvakrát na ozdravném režimu hubnutí, protože jsem byla fakt hrozně tlustá. Andrejka byla později taky.“

V tu chvíli, kdy zaznějí její poslední věty, mám velice silný intuitivní pocit a musím to říci nahlas. Její dcera Andrea svou smrtí, svým odchodem, zlomila jakousi rodinnou pečeť, kdy svým činem (nemocí) zamezila dalšímu šíření devastujícího vzorce chování svých předků. Přinesla oběť nejvyšší, aby na to posvítila, aby bylo tu rodinnou destrukci vidět!

Čekám, co na to poví Andrea, dává mi za pravdu a dodává, že táta se i doteď dře jako mezek. „Neustále se vymlouvá na to, že to dělá pro nás, což jsem já dělala taky, jenomže teď, kdy Andrejka zemřela, já vypnu, protože už nebude pro koho to dělat (!). Tím se to všechno rozláme na kousíčky, ten systém falešných výmluv a bezohledného vydělávání peněz a klanění se jim jako nejvyšší prioritě,“ říká.

Shodujeme se na tom, že duše její dcery udělala službu rodině, aby jakýmsi imaginárním symbolickým mečem přeťala pouto se starým jednáním členů rodiny, jež přinášelo fatální výsledky. „Věděla, že vy to pochopíte, že vy jejímu poselství porozumíte, taky se tak stalo.“

Vlastně už nehrozí, že by se dál kopírovaly tyto šílené záznamy.

Dcera ukázala, kam až může takovéto nevědomé počínání zajít, k jakým koncům. Přes médium matce vzkázala, že si nepřeje, aby se trápila. Určitě by tedy nechtěla, aby Andrea teď všechno ve svém životě zahodila, aby na svůj vlastní život rezignovala. Dceřino poselství nezahrnovalo, že by měla matka vzdát život, když nyní nemá takzvaně důvod a motivaci, protože dcera už tu není. Jinak by to celé nedávalo smysl a onen vyšší duchovní přesah.

Andrea by se měla učit být k sobě milosrdnější, projevovat si větší úctu a dovolit si držet tryznu za sebe i za dcerku, protože nyní pohřbívá zároveň i tyhle staré ničivé projevy k sobě.

„Soudím, že smrtí vaší dcerky se tohle všechno přetransformuje ve vyšší kvalitu, jestli mi rozumíte?“

„Dneska ráno, než jsem za vámi přišla, jsem měla pocit, jakoby mě osvobodila a úplně jsem se zděsila vlastních pocitů. Ježišmarjá, co to je, ptala jsem se?“

„Vidíte. Vaše dcera vás osvobodila od šíleného údělu a jeho konců, svým životem vykoupila váš. Dá se usoudit, že už jako malé dítě vnímala, v čem jste lítala; práce únava, práce únava, výčitky svědomí, muselo to v ní zanechat otisk a položilo základ k rozhodnutí, že to takhle mámu nenechá dál dělat. Podobně náročného údělu se ujímají, nebo přijímají takový úděl vyzrále, vědomé bytosti – duše. Říkáte, že nevíte, čeho se chytit, jak naložíte se svým dalším bytím? Nechte to zatím být, je příliš brzo, nechte čas pracovat pro sebe a netlačte se do nějakého unáhleného rozhodování. Držte tryznu, až odejde, může přijít něco dalšího, hodnotnějšího než bylo to dosavadní. Plyňte s proudem, nic neznásilňujte,“ doporučila jsem to nejlepší, co jsem věděla.

Naťukly jsme ještě téma odpouštění sama sobě. Andrea tak daleko zatím nedohlédne, neví, jestli to kdy vůbec dokáže. Protože zatím si prožívá své osobní peklo výčitek, s nimiž vstává a s nimiž uléhá. Říká: „Pochopila jsem, co je peklo. Jsou to pocity a myšlenky a emoce, v kterých se zmítám.“

Jinými slovy, peklem jsou naše rozhodnutí a jejich následky, naše myšlenky, obavy, strachy. V případě paní Andreji do jejího pekla spadá sebeobviňování a výčitky, že kdyby bývala něco udělala jinak, nemuselo se stát, co se stalo.

Mezi důvody jejích sebeobviňování patří ten nejtěžší kalibr, a tím je, že: „Celá výchova Andrejky, protože jsem jí vtiskla do života program destrukce, který jsem se i já naučila doma, všechno se stalo kvůli mně, i když jsem o tom neměla ani zdání.“

Postavila jsem se do role jejího mírného obhájce: „Dělala jste věci a jednala tak, na co jste v daném období úrovní svého vědomí stačila. Neměla jste v ruce jiné nástroje než ty naučené. I na to smrt dcery poukázala, jakoby říkala: ´Mami, dělej to jinak, tohle je cesta do pekla. ´

„Byla jsem totálně slepá, nevědomá, neuvědomovala jsem si, jaké následky přinese tohle chování, protože jsem si ho přezvala od svých rodičů a prarodičů. I to byli dříči, praděda se upil k smrti…“

Celá rodina byla tímto modelem postižená. Andrejka mu udělala konec, smyla to a vykoupila svým životem. Už se nikdo nebude ničit sebeobětováním, workoholismus, bezohledností k sobě, jídlem, alkoholem, drogami.

Je citelně vnímatelné obloukové přemostění mezi tím, jak Andrea vychovávala svoji dceru a tím, co nacítila, až ji to vyděsilo, v nemocničním pokoji, když se s dcerou loučila. Klíčovým k tomu je slovo osvobození. Dozajista se i duše její dcera osvobodila od dlouhých let útrap, kdy matka unavená, opilá, neměla na dcerku čas a jenom dřela, aby vydělala. Podobný citový úhor musí nutně přinést své trpké ovoce. Malou Andreu to určitě trápilo, jako se podobnými přístupy rodičů trápí stále početná řada jiných dětí.

Snažím se Andreu přimět k přehodnocení jejího chování, k jinému pohledu na sebe a k myšlence, aby na sebe přestala pohlížet oním opět destruktivním způsobem totální viny a kritickým pohledem nemožné matky, která selhala. Znovu opakuji, tehdy nemohla jinak, protože neuměla jinak. Není tedy prozíravé lít sama sobě do pusy jed s tím, že si zaslouží ten největší trest. Trestem je to její peklo, které v pochybnostech prožívá, ale zároveň je v něm očista na úrovni spasení. Má na vybranou, buď bude dál sebe přibíjet na kříž, nebo z něj sleze ve jménu života!

Když tuhle možnost rozhodnutí a přitakání životu spolu probereme, dozná se paní Andrea, že první dva dny po dceřině smrti se chtěla zabít. Ono médium, její známá, ji držela při tom, že Andrea by si to nepřála, že pak by její poselství bylo zbytečné a její oběť by se míjela účinkem.

A proč na sebe nakonec ruku nevztáhla? „Protože jsem věřící.“ „V co věříte?“ „Nemusím chodit do kostela, abych věřila v něco vyššího, můžu mít svého boha v srdci.“

Dceřina smrt byla dobrovolnou obětí a dobrovolná oběť dynamizuje každou změnu, každý přerod, chcete-li transformaci. Ta má –  na rozdíl od změny –  trvalý charakter. Na tomhle bych, být vámi, postavila svoji další životní strategii, doporučím paní Andree.

Končíme sezení s tím, že sama sobě slíbí, že se na sebe přestane pohlížet s tak děsivou kritičností, protože i ta je destrukcí proti sobě, a ta by ji taky mohla dohnat. Živit v sobě vinu znamená vytvářet umělou myšlenkovou formu, která je nebezpečná, protože má tendence se projevit ve hmotě a konat dle myšlenkového zadání – samozřejmě proti tomu, kdo ji stvořil. Neboť je zákonitostí, že kde je vina, musí následovat i trest. Bylo by to nebezpečné počínání.

Dospěly jsme k tomu, že se paní Andrea cítila uklidněná, pociťovala mír v duši a bezmyšlenkový stav v hlavě. „Je to pro mne vítaný stav, poslední měsíce toho vyhroceného a vypjatého období jsem neměla chviličku klidu. Stíhaly mě děsné myšlenky, vždyť jste viděla, jaké. Nemohla jsem spát, jíst, nemohla jsem prakticky nic dělat. Byla jsem otupělá, vyčerpaná a nechtělo se mi tady být.“

vloženo: 26. 01. 2020

 

Aktualizovaná veze

Jak už víte, s Toníkem se známe dlouho. Prodebatovali jsme u kávy ledajaké náměty o životě, prošli několika terapiemi a měli tu báječnou možnost odpomoci Toníkovi od jeho některých trápení,omezení a porozumět jejich odkazu pro současnost. Žádný jev není náhodný, všechno podléhá kosmickému řádu, v němž má všechno svoji příčinu a následek. Z paměti mi vyplouvá vzpomínka, jak mě jednou vezl vypůjčenou dodávkou k sobě do dílny. Bylo to krátce po té terapii ´na rodiče´, byl rozjařený, veselý, několikrát děkoval za pomoc. Až jsem mu musela dát stopku a říct, jedno poděkování stačilo a že by měl děkovat hlavně sobě, protože to nehodil za hlavu, ale přímo vyndal z hlavy.

Náš vztah dostal díky těmto sestupům do minulosti ještě hlubší punc přátelství. Ono to ani jinak fungovat nemůže. Jestliže vás někdo nechá opakovaně nahlédnout do takových hlubin své duše, kam se sám nikdy neodvážil podívat, už nikdy nemůžete zůstat vůči sobě cizími lidmi. Zejména, když jste se spolu už kdysi dávno potkali, v jednom ze svých minulých vtělení. Vlastně by se dalo říci, že jsme pradávní známí. Zatím se Toníkovými existencemi jako společný jmenovatel prolínají témata jako cesty za splněním zadaného (ných) úkolu, pověření či rozkaz k nim, v nichž silnou roli hraje čest, dané sliby a přísahy a poškození jeho samého ze splnění takových závazků.

Chci vám nyní nabídnout další pokračování příběhů rytíře. I tento díl je neobyčejný, překvapivý, a jak se dalo u Toníka tušit předem, i vzrušující tak, že člověk maně místy lapá po dechu.

Nejprve však malá vsuvka, která je pro příběh nutná a předznamenává počátek.

Vikingové (vikingr – muži fjordů, přídavné jméno vikinský spíše než vikingský) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do jižní a západní Evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu šlo o severní větev Germánů. Zdroj: Wikipedie.

Jako bodající sršňové se rozlétli po celé zemi, řádili jako zuřiví vlci, drancující, trhající a zabíjející nejenom ovce a voly, ale i kněží a jáhny a taktéž sbory mnichů a jeptišek…

Šimon z Durhamu, citace z knížky Ohněm a mečem, která líčí vikinské výpravy, nájezdy a ukrutnosti a zvěrstva středověkého válečnictví.

A nyní se už ponořme do děje.

Toník rád chodí oblečený do černého, v ničem jiném si ho nevybavuji. Svěřil se mi, že má rád II. světovou válku jako dějinnou událost. Vyhledává filmy z té doby, usíná s nimi. Často se mu i zdají sny takové povahy, jako by s tímto historickým obdobím měl cosi společného. Onehdy mu kamarád doporučil film Má čest je má loajalita, což je snímek natočený podle skutečné události a podle Toníka naprosto špičkový film. „Úplně mě dostal, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jde o příběh člověka, který prošel válečným peklem, kde se na obou stranách nesmyslně zabíjelo,“ říkal s nadšením.

Za mnou přišel tentokrát s tím, že má čím dál intenzivnější pocit, že má asi cosi společného s II. světovou válkou. Jenže…ta ho nikdy nezajímala z pohledu vítězů nad německým fašizmem, nýbrž z té druhé strany…

A jakoby k tomu, aby mě znovu oslovil, dostal pokyn. To když se mu před nedávnem zdál krásný sen, nikoliv v souvislosti s válkou. V něm přišel domů a kouká, z koberce rostou trsy zelené trávy. Týden na to, to byl však v bdělém stavu, umýval nádobí, odkládal je na odkapávač a jak jí pořád nějaká semínka a sem tam nějaké někde uvízne, tak ze žlábku, kudy voda z odkapávače odtéká, vyrážely z těch roztroušených semínek zelené výhonky. Přišlo mu to pozoruhodné a celý rozrušený mi vypravoval, jak měl při tom husí kůži po celém těle. Uvědomil si, že zelená je barva naděje a symbolizuje příchod něčeho nového. Měl intenzivní pocit, že mu do života přichází nějaká změna. Nahlédl do snáře, kde se píše, že když jde to rostoucí zeleň, značí to štěstí, trs čehosi zeleného prý znamená touhu po něčem nedosažitelném.  Jak následně uvidíme, nebyl pohled do snáře ta docela od věci.

V momentě, kdy jsem přitemňovala osvětlení v místnosti, aby ho při terapii nerušilo ostré denní světlo, pronesla jsem nahlas, že jsem možná „udělala“ až moc velkou tmu. Toník opáčil, že mu to nevadí, že má tmu rád. Ke shora řečeným indiciím bezděčně přibyla další a mě se zmocnilo už známé rozechvění, jež mi signalizovalo, že jeho výrok o tmě sehraje nějakou roli. Věděla jsem, že to s ním zase bude ´nářez´.

Na první otázku, co ho na válce přitahuje či snad až fascinuje, odvětil bez zaváhání, že dobrodružství, svoboda, volnost. Protože mi to přišlo přinejmenším jako protimluv, požádala jsem ho, aby mi vyložil, jak to přesně míní. Objasnil mi svůj náhled tak, že když člověk prožívá dobrodružství, svobodu a volnost, není s ničím spjatý a může se stále posouvat. Mínil tím posun dopředu, k něčemu lepšímu. Namítla jsem, že ve válce se přece vždycky stojí na jedné ze dvou stran, a jestli tím tedy chce říci, že člověk nemá na starosti nic jiného, než plnit rozkazy. „Ano. Má se někam posunout a docílit vítězství.“ „To by ovšem znamenalo stát na vítězné straně,“ podotkla jsem. „Tak. Člověk asi jinak neuvažuje, než že stojí na vítězné straně,“ přisvědčil.

Chtěla jsem, aby mi přiblížil svoje pocity a vjemy, které má, když se dívá na válečné filmy, co se v něm odehrává. Odvětil, že má sakra silný pocit, že je vojákem. Viděl sám sebe v uniformě a zároveň cítil, byl si jist, že má (opět) zadaný nějaký úkol, jakési pověření.

Ta uniforma byla černá (!) a on cítil hrdost, že ji nosí a taky k tomu, že může (zase) válčit. Na další otázku, jestli se slovo válečník týká nějakého jiného dějinného mezníku nebo doby ve smyslu on a válka odpověděl, že ano a že se k tomuto tématu váže celý jeho život. Nejen ten současný, ale všechny, co byly kdy před tím a před tím…“Pořád jsem to já, pokaždé někde jinde. Jsem si tím až jistý, protože je to vždycky intenzivní prožitek. Něco, co znám.“

Dobře, takže válečník. Vyzvala jsem ho, aby se zcela ponořil do vědomí válečníka. Šlo mu raz dva. „Něčemu sloužím. Nemusím na nic jiného myslet než na to, abych plnil rozkazy. Je v tom určitá svoboda, k ničemu mě to nezavazuje…“ na chviličku zaváhal a až po chvilce připojil: „Vlastně zavazuje.“ Na pochopitelnou otázku, k čemu že ho to zavazuje, odpověděl: „Ke cti.“ Osvětlil, že jde o jeho osobní čest, protože bojuje za vyšší cíl. Tím vyšším cílem mínil lepší společnost. Dále jsme ještě podrobněji zkoumali jeho pocity z černé uniformy, a zda se jedná o uniformu německou. Ano, přesně o tu šlo. Nahlas vyslovené to v něm ovšem vyvolávalo smíšené pocity, cítil se celý nesvůj, ošíval se, nebylo mu příjemně. Jakoby černé uniformě na jedné straně přitakával, na druhé ji odmítal. Připomenulo mi to jeho někdejší slova o tom, jak se nemůže rozhodnout, jak žít, jak uchopit svůj život – na jedné straně by chtěl vzrušení a dobrodružství, na druhé straně pro to nic nedělal.

Z jeho smíšených pocitů vyplynulo, že je vyvolává jakési zatím blíže neurčené scházení z cesty – ve smyslu množného čísla; my scházíme s cesty. „Jde o změnu filozofie. Nevím, jak to říct, ale ta cesta, po které jdeme, se vzdaluje od skutečného, původního záměru. Není mi v tom dobře. Je v tom cosi zlověstného.“

Jeho zlověstný vjem vyvěral ze změny zadání záměru od původního k jinému.  K jakému? K takovému, kdy by musel jít proti proudu, kdyby to chtěl změnit, což mu ovšem nedovoluje slib válečníka.

Slovo válečník se ukázalo být klíčové v plném svém významu; stalo se klíčem, jímž se odemkly jiné dveře. Jakoby cvakla dveřní západka, v okamžiku Toník opustil kulisy druhé světové války a ocitl se v raném středověku, v době Vikingů, v době časově mnohem vzdálenější, než byl první náš sestup do minulosti, do hradního sklepení, kde by kdysi týrán.

Předehra začala.

Ve výchozí historické kulise se Toník viděl skládat slib jakémusi blíže nepojmenovanému severskému bohovi. Zeptala jsem se, kým tam je. Odpověď mě ani moc nepřekvapila. „Přece vojákem, válečníkem,“ pronesl s naprostou samozřejmostí.

Je vojákem, patrně vikinským válečníkem, složil slib věrnosti. Jeho tělo odpovídalo pocity. „Hřeje mě to. Je mi dobře. Na někoho čekám. Někdo si má pro mě přijít. Bylo mi to tak určeno, někdo určil, někdo tak rozhodl.“

Jak hned vzápětí vyšlo najevo, byl to postoj rodiny, co ´rozhodlo´, že byl jako malý chlapec dán na výchovu do komunity, která z něj měla udělat bojovníka a válečníka.

V onom rozpoložení, kdy byl vytržen z bezpečného kruhu rodiny a dán na výchovu k jiným lidem, aby z něho udělali raně středověkého vojáka, zasáhl ho ostrý trn odloučenosti. Dalšími vjemy byly strach, únava, ale i narůstající síla, hrdost a oddanost. Tahle různorodá směsice se v něm opět prala.

Nejsilnější byl strach. „Nebyla to moje volba. Nechtěl jsem jít pryč. Musel jsem odejít od rodiny, jsem teď zase sám, mezi samými cizími lidmi. Bojím se toho prostředí. Nevím, co se mnou bude. Nevím, proč mě sem strčili? Nikdo mi nic neřekl.“

Posunuli jsme se k síle a jejímu vztahu. To už nebyl dítětem, ale dospívajícím mužem.

„Síla jednoznačně míří ke mně, ke mně se vztahuje. K nějakému mému zocelení se.“ Jeho vnitřní obrazy ukázaly výcvik, boj, zápasy, tvrdou, nesmlouvavou drezúru. Žádné ohledy, spíš surovost. Toníkovi se to zamlouvalo, dokonce hodně.  Stesk po rodině, matce a otci, eventuálně sourozencích, pociťoval už velmi slabě.

„Nemám už rodinu. Mou rodinou začíná být komunita, v které jsem. Sourozence také žádné nemám. Jsem na sebe pyšný. Cítím hrdost.“ Blíže a konkrétněji se cítil hrdý na to, jak se zoceluje, jak se ve výcviku zdokonaluje. “ Baví mě to. Mám cíl.“ Ten spatřoval v možnosti dostat se nahoru. Být nejlepším mezi všemi válečníky. Hrdost cítil v příslušnosti ke komunitě.

Ukázalo se, že i ona síla souvisí s narůstajícím pocitem hrdosti. „Jak roste moje vnější i vnitřní síla, zvyšuje se i moje hrdost. A taky odvaha,“ připojil věcně.

Jako společného jmenovatele máme tedy bojovníka – válečníka, sílu, hrdost, odvahu, fyzickou i psychickou sílu. Nezbytně zapátráme dál do minulosti, jestli se k těmto pojmům váže nějaký starší počátek. Nic se neobjevuje. Můžeme tedy považovat tento jeho život mezi Vikingy jako výchozí a patrně nejpodstatnější pro téma, které máme před sebou k řešení.

Situace je pro Toníka příznivá, je úplně spokojený se svým životem, se svojí existencí. Líbí se mu být odvážným, hrdým, silným válečníkem, pracovat na sobě, stále se zdokonalovat ve válečnickém ´umění´ a být nejlepším mezi všemi. Je cílevědomý, chce vyniknout.

Vybízím ho, aby uchopil tento svůj balíček vlastností a dovedností a našel další mezník svého života, který následuje bezprostředně po tomto a navazuje na něj.

A zase se jako lusknutím prstu znovu přenášíme do období druhé světové války. Náhle mám silné intuitivní vnuknutí se ho zeptat, co se mu vybaví jako první, když řeknu slovo smrt?

„Uvolnění.  Jenom blažené pocity.“

„Vciť se do blaženého pocitu uvolnění a hledej informaci o tom, co se s tebou ve válce, nebo po ní stalo?“

„Vypařil jsem se.“

„Vypařil? Jak tomu mám rozumět?“

„Zmizel jsem. Prostě jsem přestal existovat.“

„Dožil ses konce války?“

„Nevím, nic nevidím, kromě uvolnění a radosti nic jiného nevnímám.“

Vracím ho ke křižovatce, kde nastal onen zmíněný obrat na cestě, změna v záměru. Zdá se to být hodně důležité.

„Není to naše rozhodnutí.  Je to rozkaz.  Celá naše skupina jde jinou cestou,“ líčí Toník. Včetně něho jsou ve skupině samí vybraní muži se speciálním výcvikem. Něco jako speciální komando. Posílají je jinam, než měli původně jít, zadali jim úkol?

„Jo, ale přísahali jsme, musíme teď poslouchat.“

„Kam jdete?“

„Do pekla.“

„Co tím chceš říct?“

„Budeme dělat hrozné věci.“

„Posílají vás někam, kde máte dělat hrozné věci?“

„Ano.“

„Jakou to u tebe vyvolává odezvu?“

„Odpor, silný odpor. Nemůžu to přijmout.“

„Víš, co po vás chtějí?“

„Ano.“

„Co to je?“

„Nechovat se jako vojáci.“

„Nýbrž jako co?“

„Banditi, lupiči, vrazi a násilníci.“

Změna cesty, její zadání, vede tedy jednoznačně k horšímu, jak vyplývá z řečeného. Původně byli ve skupině nejlepší z nejlepších, nejodolnější válečníci se zvláštním pověřením.

„Teď máme být ti nejhorší a páchat zvěrstva. Jsme ti nejhorší,“ dokresluje Toník. „Je nám přikázáno, abychom se chovali jako nejhorší z nejhorších. Máme zabíjet lidi. Vraždit na příkaz.“

„Jsi s tím rozkazem v rozporu?“

„Jsem. Voják nemá zabíjet civilisty. Ale jsem voják, nemůžu neposlechnout.“

„Něco s tím udělat musíš, je to nevyhnutelné. Pro jaký postoj se rozhoduješ?“

„Jsem voják, musím poslouchat rozkazy,“ opakuje.

„Ačkoliv víš, že se z tebe stane vrah a násilník, jdeš přes sebe? Jdeš přes svoje svědomí, přes svoji hrdost?“

„Ano. Čest je víc než svědomí.“

„Co je na tom čestného, zabíjet civilisty?“

„Váže mě přísaha.“

Přísahy jsou pro něho hodně limitující, jak už jsme viděli. Posunujeme se dál. Znovu opakuji otázku, co se děje poté, kdy splní rozkaz?

„Nic. Už neexistuju. Nejsem. Má duše umřela. Umřela protože… se ze mne stala zrůda.“

„Tím, že jsi vražděním zabil svojí duši, se z tebe stala zrůda?“

„Ano.“  Má čest neporušit danou přísahu zabila mou duši.“

Je mu těžko, pod žebry na levé straně hrudi pociťuje velkou tíhu. Souvisí tato tíha se ´ztracenou´ duší? ptám se, aby bylo jasné, že právě tak je to myšleno. Toník prudce přitaká. „Ano. Byli jsme zrazeni, byl jsem zrazen.“

„Kým jsi byl zrazen?“

„Těmi, kdo vydali takový rozkaz. Napřed jsme byli nejlepší vojáci, elitní, a potom nás poslali dělat jatka na civilních obyvatelích. Zradili nás, podvedli.“

Posílám ho znovu k momentu, kdy si uvědomuje, že svou duši ztratil. Ptám se po pocitech.

„Jsem úplně prázdný.“

„Jako že vůbec nic nevnímáš, necítíš?“

„Nic, jsem jen schránka, obálka, stroj. Kus masa.“

„Je to o tom, že jako schránka, obal, stroj, můžeš snáze (bez svědomí) vykonávat takový rozkaz?“

„Ano, to je.“

„A plníš jej?“

„Ano.“

„Co je dál?“

„Nic. Prázdno, tma (!)“

„Smrt jako vykoupení?“

„Tak to cítím a vnímám.“

„Co se děje poté, když dokončíte rozkaz?“

„Měli jsme to místo úplně vyčistit. Všechno, co tam žilo, zabít. Každého.“

Posunujeme se dál za událost. Toník cítí totální otupělost, prázdnotu a opakuje, že je mu všechno jedno. Zbyla z něho jenom schránka, duše v něm umřela.

Ať ten rozkaz vyřkl kdokoliv, ve jménu vojenské cti Toník rozkaz vyplnil a v důsledku toho jeho lidská podstata zmizela.

Vyšla na světlo velmi podstatná, ne-li úplně rozhodující věc, a to…doplň sám, vyzvala jsem ho. „Že skládat přísahy je proti mně.“ „Ano, a tím dělat co?“ „Co chce někdo jiný. Co je proti mému svědomí.“

Jinými slovy, co chce cizí vůle a co z toho pro něho vzejde, když vyhoví, když uposlechne. Důsledek takového počínání dokázal vyhodnotit sám.

„Nikomu neskládat přísahy. Pokaždé se mi to vymstilo.“

„Když se necháváš ovládat cizí vůlí, jaké to pro tebe je?“

„Zničující. Likviduje to mojí duši, moje lidství.“

Ačkoliv toužil stanout mezi těmi nejlepšími, vyniknout, a kráčet k nějakému cíli, v každém ze svých životů, do nichž jsme spolu nahlédli, na to doplatil. Otázka se nabízela.

„Co zbylo z cíle kráčet pořád výš, posunovat se, jak říkáš?“

„Bolest v srdci.“

„Bolest v srdci…Teď nebo nikdy, už ji nemůžeš přehlížet. Nech ji přijít k sobě, až na dřeň. Nemůže ti ublížit víc, než sis ublížil sám. Dovol si cítit bolest svého srdce. Pro svoji úlevu a očistu dovol si ten proces prožít, a třeba se i vztekej, křič, plakej, cokoliv. Pláč uvolňuje sevření,“ mluvím k němu lehce naléhavě s pocitem i záměrem, že mluvím k jeho duši, o níž on tvrdí, že kdysi zemřela.

„Pálí to, ozve se. Je na něm vidět, že je v úzkých, že prožívá bolest, ale i pochyby a obavy z její možné intenzity. Znovu ho mám k tomu, aby zůstal v pálivé bolesti srdce, dokud se neukáže, co to je! Mlčí několik dlouhých vteřin. Vkládám se do toho. „Bolest srdce je tvoje, nech ji bez obav přijít, ať se s ní konečně seznámíš. Je to tvoje bolest, tvoje pálení i trápení, jen ty se od ní můžeš osvobodit. Ptej se sám sebe, proč tě pálí na srdci?

„Pořádně mě to pálí.“ „Intenzivněji?“ „Ano“.  „Děje se to z nějakého důvodu. Ten hledáme.“ „Nemůžu se k tomu dostat, je to jako kdybych neměl spojení se svým srdcem, kontakt s ním.“

„Rozumím, jenomže dokud tam bude ta zátěž, nebude možné navázat kontakt se srdcem.  Co spaluje tvé srdce? Má to dozajista spojitost s kvalitou tvého života. Například potřebuješ něco spálit ze své minulosti? Nebo se jedná o nějakou niternou, nenaplněnou potřebu? Zcela určitě je to srdeční záležitost.“

„Necítím se už zase svobodný. Jsem zase svázaný se systémem, i když s jiným, v jehož jménu jsem kdysi bral životy druhým lidem, protože to tak po mně systém chtěl.“

V podstatě má pravdu a rozumím mu. V danou chvíli neřešíme systémové ovládání lidí, to bychom vykolejili od podstaty a dostali se někam jinam. Předmětem našeho zkoumání není žití v současném systému a řešení následků. Hledáme, a zajímá nás osobní rovina, a to ta, proč má Toník v srdci pálivou bolest (třebaže v jistém smyslu se systémem souvisí, neboť systémy plodí zrůdné rozkazy a jejich plnění je důsledkem zrůdnosti systému). Jak už jsem řekla, týká-li se to srdce, týká se to samotné podstaty života, protože bolest či pálení srdce souvisí s láskou. A je to něco palčivého, a my potřebujeme vědět, co to konkrétně je! Může to být něco neprojeveného. Nahlas říkám, třeba podléháš pořád nějakému falešnému rozkazu, i kdyby vycházel z tebe samého? Napadá mě řada dalších věcí, samozřejmě včetně té, která už byla několikrát vyslovena. Jedna z nich to může být, mohou být dvě i tři, ale jedna, jen jedna je ta nejpalčivější.“

„Rodina,“ procedí mrazivě skrze zuby.

„Rozveď to a přibliž.“

„Neodpouštění rodině.“

„Rodina je pomnožný výraz. Komu z rodiny jsi co neodpustil?

„Rodičům.“

„Co tak strašného, co jsi ještě nikdy nevyslovil, ti provedli? Vybal to už konečně naplno!“

„Je v tom nějaké tajemství.“

„Spočívající v čem?“

„V minulosti naší rodiny.“

„Co konkrétního máš na mysli?“

„Absolutní nedostatek komunikace mezi námi, který ústil jen ke kolizím.“

Nedostatečná komunikace v rodině dříve či později vede do kolizí, ale tohle je tak trochu mimo ´ náš sledovaný kurz´. Nedostatek komunikace sám o sobě není příčinou. Příčina leží jinde. Intuitivně tuším, spíš jsem si zcela jistá, co za tím doopravdy vězí. Ještě chvíli čekám, až vstřebá, co jsem právě řekla, a když mlčí, zeptám se přímo na to, co se nabízí.

„Mají tvoji současní rodiče cosi společného s nějakým tvým minulým životem, kdy někdo něco přikazoval, rozkazoval, rozhodoval, a ty jsi plnil cizí vůli? Možná ono tajemství…“  Nedopovím větu, když se ozve: „No jo no,“ povzdechl si, „jenže pořád jsou to moji rodiče.“

„Ano, a dál?“

„Jsou to pořád přeci rodiče…nemůžu…“ zajíkl se a nedopověděl. Dopověděla jsem jeho načatou větu. „Nemůžeš něco říct, musíš je ctít za každou cenu, viď. Tvoje úcta a tvá loajalita a čest ti brání něco o nich vyslovit …“ nadhodila jsem. „Dali mi život…“ polkl a odmlčel se a zazdálo se, že nebude schopen pokračovat.  Pak však vyřkl: „Ale taky mě dali od sebe pryč.“

„Co tím říkáš, Toníku? Že jsou to ti samí rodiče, co tě dali kdysi vojákům na vychování, na výcvik?“

„Ano, cítím to na srdci a pálí to.“ Protože se mu na tváři odzrcadlí výraz zmučenosti, ptám se ho, co mu přinesla právě tahle vteřina?

„Pálí a bolí to, nesnesitelně.“

Takže ano, je to ono. Tihle dva lidé, dnes i tenkrát jeho rodiče, ho dali na vychování do komunity, kde z něho udělali vojáka, válečníka, bojovníka, a on jim to nemůžeš odpustit. Víme z historie, že to bývalo zvyklostí odvádět malé chlapce od rodičů na výchovu a pak je vést do válek. Co bývalo! Dodnes tomu tak je a pro příklady zneužití dětí pro válečné choutky bychom nemuseli jít zase tak daleko.

„Proč své rodiče z toho tak moc viníš? Kdyby byli neposlechli, kdo ví, coby se jim stalo? Třeba by je za neuposlechnutí i zabili. Ty si přesto myslíš, že tě neměli vydat, viď že?“

„Měli mě chránit, zastat se mně. Neměli dopustit nechat mě od nich odvést.“

V krátké rekapitulaci pojmenován situaci, co se stalo; že pálení a bolest v jeho srdci má co dělat s jeho rodiči, hlavně s jejich postojem k němu.

„Tvé vyjádření – nechali mě jim napospas, neochránili mě –  směřuje k tomu, že následně došlo až k tupému plnění zrůdných rozkazů?  Že to nasměrovalo tvůj tehdejší život a šlo to s tebou napříč těmi následujícími? Ptám se, abychom v tom měli zcela jasno.“ Toník přisvědčuje pokýváním hlavy. Všimnu si, že mu zpoza zavřených očí stékají slzy.

Ptám se dál. Je nutné tít do živého. Neobejdeme se bez toho, ať to bolí sebevíc.

„Pořád si myslíš, že je namístě zaujímat vůči rodičům tak nekompromisní postoj? Nemohu si pomoci, mám z tebe i z toho, co říkáš, pocit, že ty svými rodiči vlastně pohrdáš a zazlíváš jim, že neprojevili dost statečnosti a odhodlanosti bránit svého syna?“ V odpověď zazní důrazné ano.

„Co by se muselo stát, abys vůči nim tento svůj vyhraněně nesmiřitelný postoj změnil?“

„Nemám ponětí.“

„Myslíš, že bys toho byl schopen? Jedno odpuštění už si jim přece dal, vzpomínáš si?

„Jo, ale tohle asi nedám.“

„Proč ne? Ty to nechceš, viď. Pletu se, nebo ne?“

„Nedokážu to.“

„Pálí tě tvoje srdce, ne jejich. Tebe to zatěžuje, tebe to ničí, tobě to brání, aby do něj mohlo vstoupit něco kvalitnější, než je dopal na rodiče. Tak proč to potřebuješ pořád nosit a živit v sobě? K čemu ti to je? Řeknu ti, co je důvodem tvého postoje, důvodem je, že tě tvůj postoj k rodičům nějak něčím uspokojuje. Možná cítíš zadostiučinění, že se k nim takto stavíš. Je to forma tvé odplaty? Teď fakt dochází na dřeň toho problému, nalij si čistého vína a odpověz si na tyhle otázky.“

Po chvilce se ozve mrazivé: „Nenávist.“

„Ty je za to nenávidíš?“

„Já nenávidím sám sebe, protože mě stvořili.“

„Nerozumím. Vždyť je to protimluv. Jak můžeš nenávidět sám sebe, když ses na svém stvoření nepodílel? Snad oni se podíleli, oni stvořili tvé tělo, a tím umožnili tvé duši se znovu vtělit. Co se na to podívat z tohoto pohledu?“

„Jenže…no právě…jenže má duše je pořád stejně prázdná.“

„Mám tomu rozumět tak, že nenávist pramení z tvého přesvědčení, že tvoji rodiče tím, že ti dali život, umožnili znovu s tou vší hrůzou žít? Že na tom mají tento podíl?“

„Ne, já to mám spojené s tím pradávna, kdy mě nechali ukrást.“

„No ano, vždyť právě o tom mluvíme. Ty je máš spojené se zradou, když tě nechali odvést, nemůžeš to překousnout, viníš je, že tě zradili!“

„Jo.“

„A odpustit jim nechceš, nechceš se o to pokusit?“

„Ne.“

„Chceš tedy dál žít s nenávistí vůči rodičům ve svém srdci?“

„Už s tím žiju spoustu let.“

„Nevyhýbej se odpovědi. Proč to chceš takto mít, vždyť sám vidíš, že to pracuje proti tobě? Nebo máš za to, že je jejich čin neodpustitelný? Zášť vůči nim by tě také mohla jednou strávit. Nechceš raději hledat nový postoj, nový život pro sebe? Nebo to snad nějakým způsobem lichotí nějaké tvé vlastnosti, utvrzuješ se, že máš nad nimi navrch, a že jsou něco méně než ty? Ve mně to tento vjem vyvolává. Jestli to máš takhle, tak je to zrůdné a scestné stejně jako ty zrůdné rozkazy.“

„Máš pravdu v tom, že jimi opovrhuju.“

„Za co? Za zradu, že tě vydali, neochránili?“

„Ano a za to, že mě znovu zplodili.“

Musela jsem si zhluboka odfrknout.

„Uvědomuješ si, že tohle je tvoje osobní peklo, v kterém žiješ a do kterého ses sám uvrhl?

„Uvědomuju. Už jsem říkal, že jsem vlezl do pekla.“

„Víš, že sám sebe můžeš z toho pekla vysvobodit?“

„Nevím jak.“

„Třeba právě teď máš možnost z něj vylézt. Odpuštěním sám sobě. Odpustit, že se nemáš se rád, nenávidíš se za to, cos kdysi provedl a že tě do toho rodiče namočili tím, že ti umožnili se narodit. Je to tak?“

„Ano.“

„Taky ale dobře víš, že na vyšší úrovni bytí se duše může rozhodnout pro nové vtělení a přijmout právě takový život, jaký nyní žije. Kdybychom to vzali z pohledu tvých splněných rozkazů kdysi za války, mohl ses v důsledku toho narodit do mnohem svízelnějších podmínek. Třeba jako zmrzačený, postižený člověk. Ale nestalo se tak.“

„Udělej teď rekapitulaci a nešetři se při ní. S každým slovem vylézáš z osobního pekla. Neboj se toho. Nevyhýbej se ani příkrým slovům, která ti polezou do pusy. Teď jsou na místě.“

„Jsem zrůda.“ Zaznělo to, jako když někdo palicí praští do gongu a od toho zvuku vám zalehnou uši a vy neslyšíte, co se řeklo.

„Jakže? Zrůda?

„Jo, to jsem.“

„Máš na mysli svůj současný život, nebo se tvoje hodnocení o sobě vztahuje k tvému angažmá za druhé světové války?“

„Jo, k mojí účasti v ní, k člověku, který plnil zrůdné rozkazy a pak si připadal jako zrůda.“

„A vlečeš tu zátěž proto, že jsi se ještě neosvobodil, nesundal z toho kříže, na němž nějakou svou součástí visíš.“

„Jsem slabý, neodkážu se vzdát starých pravidel a spousty dalších věcí,“ zamračil se.

„Jako například poslouchat cizí rozkazy a cizí vůli, na kterou si pokaždé doplatil? Přinesl sis to do současné existence, a aby toho nebylo málo, tak ke všemu vláčíš živenou nenávist k vlastním rodičům, kteří tě kdysi pradávno v tvých očích zradili (ano, dítě to tak vidí, nemůže jinak). Strčili tě někam na výchovu.  A znovu způsobili, že ses narodil,“ shrnuji znovu.

„Jaký je opravdový, pravý důvod toho, že tak lpíš na této pozici?“

„Strach.“

„Máš strach. Z čeho?

„Z prázdnoty.“

„Z prázdnoty? Jako že se znovu dostaví tobě už známá prázdnota?

„Jo, přesně tak.“

„K čemu se přesně vztahuje? K prázdnotě tvého dětství, k prázdnotě po rozchodu s partnerkou, k obavám z prázdnoty stáří, k prázdnotě související se stavem po vykonání rozkazu?“

„Nejvíc k tomu poslednímu, cos řekla.“

„Co by nyní, tady a teď, muselo nastat, aby se opakovalo něco, co je pradávnou minulostí? Stejná situace hromadného vraždění na rozkaz? Nemůže se zopakovat, co se jednou odehrálo. Ne v té míře, ne v té kvalitě a intenzitě. Nemůže se opakovat naplno to, co se dávno uzavřelo. To, co cítíš, je energetický otisk v tvé duši, který s sebou neseš, povědomí o tom. Znovu se ptám, a ty to víš (!), proč v sobě potřebuješ nosit tuto, říkejme ´kvalitu´, když evidentně znehodnocuje tvůj život, když si ho tím sám znehodnocuješ? Řekl jsi, že máš strach z prázdnoty. Co potřebuješ k tomu, abys tenhle svůj strach změnil ve svoji sílu a vystoupil ze svého osobního pekla? Potřebuješ se nadechnout a podívat tomu stínu (strachu) přímo do očí! Potřebuješ přijmout, že změna postoje k tomu je nevyhnutelná nutnost. Ostatně sama se ti ohlásila. Chce se to po tobě!“

„Potřebuju vzor.“

„Jaký vzor?“

„Vzor, jak to udělat. Jak se k tomu jinak postavit.“

„Zase nějakého velitele, který ti ukáže, jak to udělat?“

„Ano, to je ono. Teď jsi na to kápla.“

„Potřebuješ chlapskou autoritu, kterou jsi v tomto životě neměl?“

„Ano.“

„Je tvojí potřebou, dosud nevyslovenou, chlapská autorita, konkrétně otcovská autorita? „Ano.“

„Měl jsi tuhle konkrétní potřebu po celý tvůj současný život?

„Ano.“

„A narodil ses do rodiny, kde není, a ty to tátovi zazlíváš?“

„Ano.“

„Jak se při tom cítíš?“

„Provinile i naštvaně!“

Konečně to leze ven. Říkám mu, teď chvilku jenom poslouchej, povím ti krátký pravdivý příběh. Podruhé –  v případě mužů, kteří nepoznali otcovskou autoritu  – sahám po vlčí smečce jako názornému příkladu. Ve vlčí smečce jednou zákonitě musí dojít ke střetu vůdčího vlka s mladým vlkem, který aspiruje na jeho postavení. Je to přírodní zákonitost. O nástupnictví se musí střetnout a poměřit síly a zdatnost starší a mladá energie. Ty dvě se musí nutně utkat, a přitom zůstat zachovány tak, aby zůstala zachováno i uznání a úcta k protivníkovi. Řečeno po našem.

„Teď si tento příměr přenes na svoji rodinu, a řekni, co z něho se mezi vámi nestalo?“

„Nebyla tam ta výzva, ten střet. Já už rodiče ovládám de facto od svých patnácti let.“

„Aha, ty je ovládáš, bez té výzvy jsi převzal vůdčí úlohu, aniž bys s tátou poměřil síly?“

„Přesně tak. Záleží na tom, co chci já. Co chci já, to se děje, nebo neděje.“

„Takže ty velíš, ty rozhoduješ a tví rodiče jsou vůči tobě submisivní. Ty jsi velící důstojník, ano?“

„V mé přítomnosti to takto funguje.“

„Vyhovuje ti to?“

„Ne.“

„Tobě se nezamlouvá velet?“

„Ne, není to přirozené.“

„Proč děláš něco, co ti nevyhovuje?“

„Protože bychom se jinak nikam nedostali. Kdybych nerozhodl, nebude nic.“

„Už jednou jsme na tohle téma narazili, že tví rodiče jsou pohodlní, dokonce jsi tehdy řekl líní. Je tak?“

„Ano.“

„A to nikam se nedostaneme je co, co si mám představit? Ty se chceš někam s nimi dostat?“

„Ne, tam už je to jenom o zajišťování základních věcí pro život!“

„Oni nejsou schopni si je zajistit?“

„Ne, tak bych to neřekl, oni se nedokážou vůbec nikdy k ničemu rozhodnout, tak jsem to musel udělat a dělám za ně já.“

„Proč jsi s tím v rozporu?“

„Protože od nich ke mně žádná autorita nikdy nesměřovala.“

„Na kterou ty jsi byl zvyklý od svých velitelů. Můžu ti teď prozradit jedno tajemství? Tvoji rodiče se bojí vůči tobě o čemkoliv rozhodovat. Věděl bys proč?“

„Nevím, nic mě nenapadá.“

„Oni si nesou s sebou vinu, bázeň, provinění, že kdysi něco rozhodli za tebe a o tobě, nebo nezabránili rozhodnutí někoho jiného, neochránili tě. Takže, v tomto životě ti raději přenechali velení. Za zcela jiných okolností by rodiče patnáctiletému puberťákovi nedovolili, aby jim pískal a rozhodoval za ně. Oni v sobě popřeli rodičovskou autoritu, kterou by na tebe mohli právem vyvíjet. Neudělali to, proto nenastala ani ona výzva k souboji v poměřování mezi mladým a starým vlkem. Jinak řečeno, aby si na jejím základě syn otce mohl dál vážit a aby otec uznal synovu dospělost a způsobilost. Tví rodiče udělali radikální ústup vůči tobě. Nechali ti velení, samozřejmě na nevědomé úrovni.  Z duchovního hlediska příčin a následků je v tom jisté poučení: raději se popřeli, než aby zase něco pokazili vůči tobě a provinili se na tobě, raději ti nechali veškeré rozhodování. I za sebe samé. Otázka zní, kdo z vás je na tom hůř? Čí zátěž je těžší, jejich, nebo tvoje?“

„To je zásadně jiný pohled na věc. Toho bych se nedobral. Napadá mě slovo respekt, aby si zachovali vzájemný respekt. To u nás nebylo, a není.“

Situace a rozložení sil v jeho rodině se z jednoho dávného extrému překlenula v současném soužití do opačného extrému. Jeho rodiče mu tím nezájmem, liknavostí, neschopností rozhodovat a uplatňovat rodičovskou autoritu jakoby říkali: dělej si, co chceš, jsme ti dlužni svobodu rozhodování. Kdysi jsme o tobě rozhodli špatně. Pro tento život volíme ústup, abychom neopakovali stejné pochybení.

Toníka tyto myšlenky přiměly k nedočkavé odpovědi: „Dává to smysl o mojí výchově, spíš (ne)výchově. Často jsem jim měl za zlé, že mě nechávali růst jako dříví v lese. Nezajímali se o mne. Tak mi to připadalo.“

Promítla jsem si, co jsme kdy spolu už řešili v jeho životě a že toto všechno nyní dokresluje rámec a zapadá do něj jako díly skládačky. Rekapitulace se tak jeví následovně. Jeho rodiče totálně vyklidili pole. Avšak tato pozice je pro ně snesitelnější, než aby se dopustili stejné chyby. Když to vezmeme z tohoto úhlu pohledu, není důvod k žádné nenávisti. Oni de facto v tomto životě platí ze svoje někdejší pochybení – a kdo ví, jestli nebylo pod nátlakem – tím, že nyní žádné rodičovské postavení nemají. Kdysi je měli, a neuplatnili, ne správně, tudíž jim toto pověření bylo jaksi pro tento život ´odejmuto´.  Jakoby ve smyslu nyní jste rodiče bez oprávnění vykonávat rodičovskou autoritu. Syn bude vládnout vám. Vy jemu budete nyní vydáni napospas. Abyste zakusili, jaké to je a nalezli v tom poučení.

Všechny účty se dříve či později musejí vyrovnat. Jazýčky vah se musejí dostat z vychýlené pozice do rovnováhy. Extrémy slouží k tomu, abychom hledali vyvážený střed, území někde mezi oběma krajnostmi. A o tom celý tento příběh byl. O vyrovnání.

„Je to o velkém nedorozumění, řekl bych,“ podotkl k tomu Toník.

„Spíš bych řekla, že o nepochopení souvislostí, z nichž se zrodilo nedorozumění – ona kritická mez (ne)komunikace mezi vámi. To, co jsme tady odkryli, má jedinečnou výhodu v tom, že se vyjevily informace, aby právě mohlo nastat pochopení, abys porozuměl chování svých rodičů a došel k tomu, že nenávidět a pohrdat je scestné a člověka to ničí.“

„Vyčerpává mě to. Bere to radost ze života. Pořád jsem toho měl plnou hlavu.“

„Vidíš. Plnou hlavu, a nejen tu. Plné srdce ohně a pálení. Bránil jsi sám sobě v tom, přijmout do svého srdce něco mnohem kvalitnějšího, než je tichá nenávist a pohrdání. Proto se tato tvoje věc tak palčivě přihlásila, byl to palčivý problém. A co je palčivé, je stravující jako oheň.“

Zbývalo vyřešit, co s jedovatým odpadem udělat, co by on s ním rád udělal, aby se mu odlehčilo a mohl se osvobodit. Dohodli jsme si postup a ihned jej realizovali. Ve stejném okamžiku, kdy Toník pronášel slova uzdravení svého postoje k rodičům, začal z vedlejší místnosti vesele pokřikovat papoušek. Toník to komentoval slovy: „Pouštím to do vesmíru. On mi pomáhá, hraje se mnou!“

Napětí z tváře zmizelo. Něco se v ní očividně zrcadlilo. Řekni, co cítíš a jak vnímáš srdce a jestli něco svým rodičům stále zazlíváš, nebo je to definitivně pryč, vyzvala jsem ho.

„Cítím veliké uvolnění, fakt obrovské. Horká kudla ze srdce jde pryč.“ Tak vida, dokonce to byla horká kudla. „Myslím, že jsem si tu převahu nad rodiči dostatečně vybral, od svých patnácti let doteď a že už jí nebude zapotřebí.“

Toník nyní může opustit pozice velitele rodiny, jeho rodiče by mohli opustit pozici podřízených. Přesto cítím, že už asi jinou pozici nezaujmou, což mi sám ihned potvrdil. „To neudělají ani náhodou, protože jsou pohodlní.“ No ano, jsou, protože už si na pohodlnost zvykli.  Je totiž snazší poslouchat (!), než prosazovat svůj názor a autoritu. Takže v další informační linii rodiče svému synovi sdělují, že je mnohem snazší, a tady to navazuje přímo na jeho vlastní příběh, poslouchat, než velet. Zpráva k němu nesená jeho rodiči zrcadlí, jak to dopadá, když člověk slepě podléhá rozkazům, když odevzdá svoji moc nad životem do rukou někomu jinému. Vždyť ani jemu samému se nezamlouvalo jim velet, čehož následkem bylo pohrdání jimi!

„Nesnáším, když mi někdo chce velet a říkat, co bych měl udělat, jak bych to měl udělat,“ opáčil na to. „Bodejť bys snášel, když tě velení druhých pokaždé vehnalo na pokraj života. Nejlépe bude, když…“ „Budu sám sobě velitelem,“ předešel mě.

„Přesně tak. Jen ty nejlépe víš, co a jak potřebuješ.

„Takhle ´vyflusaný´ už jsem dlouho nebyl. To sis se mnou dala, viď. Dneska asi hodně prospím.“

Tentokrát jsme si spolu kafíčko nevychutnali. Byl unavený a jel rovnou domů ležet, jak řekl.

O čtrnáct dní později se setkáváme u jiné příležitosti. Přirozeně mě zajímá, jak se cítí a co se eventuálně pohnulo, jeho slovníkem řečeno, co se posunulo dopředu.

„Po dlouhé době jsem usínal s úlevou. Tři dny jsem spal, jako když mě do vody hodí. Žádné pálení na srdci, žádné zlé myšlenky vůči rodičům, žádná nenávist. Dívám se na ně zase nějak jinak.“ A po chvilce ještě dodal: „Necítím vůči nim pohrdání. Ani nevíš, jaké je to osvobození.“

Velmi dobře to vím, Toníku, říkám jenom v duchu.

Dá se s jistotou odhadnout, že na dodatečnou výzvu k poměření sil mezi otcem a synem nejspíš už nedojde. Správný čas, kdy se tak má stát, aby takový smysluplný akt splnil účel, minul a už nevrátí. Podstata všeho nepříjemného zkoumání a objevování je přínosná hlavně pro Toníka a jeho život. O to šlo, o ten se jednalo. A je- li to dobré pro něj, je to zároveň dobré pro jeho rodiče. Jeden člověk může rozvolnit uzly na rodinné karmě.

Inšana