vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 29. 1. 2019

Když jsem poznala Lukáše, pracoval jako fyzioterapeut v jednom zdravotnickém zařízení. Během praxe přišel na to, že zablokovaná místa na tělech jeho klientů se nejen stále opakují, ale že mají nejspíš jinou příčinu, příčinu, která vychází z jejich psychiky, z jejich životních postojů. Že je to všechno nějak propojené. Uvědomil si, že totéž se týká i jeho samotného a začal se o tento jev manifestace psychiky na těle hlouběji zajímat. Ověřil si, že někteří lidé, s nimiž pracuje, jsou energetičtí upíři a musel si i vůči nim vybudovat ochranný štít. Ještě netušil, jak opancéřovaný je sám vůči sobě.

Přišel za mnou s tímto svým poznáním, čímž mi připomenul mně samotnou kdysi před lety, kdy jsem došla praxí ke stejnému závěru; lidé mají bloky (bolavá místa) na zádech, protože jsou zablokovaní (mají bolest) uvnitř. Taky mi Lukáš svěřil, že má mírnou sociální fobii, která se u něho projevuje ne při práci s lidmi individuálně, zato když přijde do početnější společnosti, kterou navíc nezná, ztrácí půdu pod nohama. Rozešli se s partnerkou a jeho to i po třech letech stále souží. Od té doby není sto navázat kontakt s jinou ženou.

„Nechci jen stát a koukat, jak mi život utíká skrze prsty,“ řekl a vyjádřil mnohem víc. Například to, že věří v osudovost, jistou danost a načasování událostí, zkrátka v synchronizované děje. A že věří také ve svobodnou vůli člověka věci měnit a že ze situací, jimiž jsme vystaveni, se učíme číst mezi řádky užitečné informace.

Potud mi mluvil z duše. Potěšilo mě, že slyším takovou řeč od muže. To nebývá časté.

Z jakého konce máme začít rozmotávat tohle jeho upředené klubíčko „z hadích“ nití? Co by chtěl vyřešit nejdříve, co potom? Z jakých situací se citlivý a intuitivní zrozenec ve znamení Raka takzvaně nevidí?

„Když přijde výzva, abych promluvil před lidmi, je zle. Mám potíže říct tři věty. Cítím rozechvění, napětí, v hlavě se mi zatmí. Mamka říkala, že jsem do pěti let vůbec nemluvil. Nejsem schopen lidem nic říkat, nemohu se s nimi volně a přirozeně bavit. Pokaždé se mi zaškrtí v krku, ztrácím myšlenky, příšerně znejistím. Tak raději neříkám nic,“ popisuje Lukáš svoje pocity. Patří k nim i obavy, že ho budou lidi posuzovat, že se znemožní. S každou podobnou situací v životě ožije tento ničivý, determinující a patrně hodně starý záznam a vyplaví i příslušné pocity a emoce.

Takže máme malého Lukáše nemluvu. V pěti letech přece děti už normálně s okolím komunikují. Když to Lukáš nedělal, nejspíš měl k mlčenlivosti hodně pádný důvod. Ptám se ho, jestli se dozvěděl víc, jestli někdo zkoumal příčinu.  Lukáš zavrtí hlavou: „Ne. Jenom mě mamka vodila k logopedovi. Měl jsem i špatnou výslovnost.“

Noříme se postupně do situací v jeho životě, abychom se dostali věci na kloub. Začíná sestup pamětí. Je to spíš prodírání se hložím a trním, protože Lukášovo vnitřní obranné nastavení je pevné jako hradba. Vyžádá si to jakési ´ vyhladovění hradního pána´, aby povolil. Ještě jsme pořádně ani nezačali a Lukáš už pociťuje sevření v břiše na třetí čakře, přirovnává vjem k zaťaté pěsti. Také v krku je zádrhel. „Nemůžu polknout, jak mám sucho v ústech. Myšlení mi blokuje pomyšlení na to, co po mě asi budete žádat.“

Lukášův vnitřní tyran si právě vyhrnul rukávy.

První, co se Lukášovi ihned vyjeví, je zážitek ze školy.  Je učitelkou vyvolán, aby zazpíval, což neochotně udělá. Záhy sklidí za svůj pěvecký ´výkon´  tvrdou kritiku učitelky a následný výsměch dětí. Ejhle, už je to tady zase! Kolikrát jsem tento příběh s pouze detailními odlišnosti už slyšela? Copak tohle nikdy neskočí?!

Nicméně, máme stopu. Setkání se s posměchem, s trapností, s osobní nepohodou a vůbec jen se špatnými pocity.

Jdeme o krůček dál. Stejná učitelka, která mu řekla, že nemožně zpívá, mu při hodinách češtiny taky pěkně ´zatápěla´. Nechala ho přednášet básničku. Za špatný přednes ho zesměšňovala tím, že si z něho dělala legraci. Děti se k ní samozřejmě připojily a smály se mu taky. Dále mu vyčetla, že špatně formuluje slova. Když něco řekl špatně, chytala ho za slovo, což byl další důvod k tomu, aby se mu posmívala a nechala ho vysmívat dětmi ve třídě.

Ptám se Lukáše na pocity, které doprovázely stav v situaci, když ho učitelka tímto způsobem takzvaně vymáchala na básničce?

„Cítím se hrozně ponížený a zostuzený.“

„Čí je to ostuda?“

„Moje.“

„Vážně vaše?“

„Myslel jsem si to.“

„Už si to nemyslíte?“

Nastane napjaté ticho. Ptám se jinak. „Co myslíte, že vás do té nepohody uvrhlo?“ Stále je ticho. „Jste si jist, že to byla vaše ostuda? Vaše selhání?“ Lukáš sebou škubne a otáže se nahlas jakoby sám sebe nevěřícně, že by to mohlo být jinak? „Selhání učitelky?“ Tentokrát mlčím já a čekám na odpověď bez otazníku na konci, až mu prozření pronikne k vědomí. „Tohle by si pedagog ale neměl dovolit,“ usoudí Lukáš. „Co z toho vyplývá?“ „Že to nebyla moje ostuda, byla to ostuda učitelky.“

Když touto konkrétní situací znovu několikrát projdeme, vyjde z ní nakonec zcela nový pohled. „No tak se mi děti smály. Nebyl jsem jediný, smály se i jiným dětem. Je to zvláštní.“ „Co je zvláštní?“ „Že to teď vidím jinak.“

Pátráme po další situaci, kdy byl postaven do konfrontace se svou plachostí, nejistotou, bázní se projevit. Už je zase vykolejený, celý nesvůj a přesvědčený, že říct pár slov před jinými lidmi nevede. Ocitáme se na nedávném semináři.

„Každý má o sobě něco krátce říci. Už vím, jak to chodí, vím, co chci říct. Potím se tím víc, čím víc se na mne blíží řada. Když se tak stane, řeknu sotva jednu větu, všichni na mně zírají a čekají, co ze mě ještě vypadne. Nejsem schopen pokračovat.“

Popisuje, že pocit studu a obav, že se zesměšní, před ním narůstá jako hora, jejíhož vrcholu nedohlédne. A navíc, což je nové zjištění, že se vlastně ani vyjadřovat nechce. Zatím z nejasného důvodu se v tu chvíli postaví na ještě tužší odpor a odmítá odpovědět na další otázky. Je celý stažený, schoulený do sebe. Má viditelné záškuby po celém těle, rychle mrká víčky a jediné, co z něho ´vypáčím´ je, že se cítí mizerně. Zaregistruji nápadnou proměnu v zabarvení jeho hlasu, zatnuté zuby, sevřené rty, pusa zamčená na zámek…

Opakovaně ho navádím na téma. Zpotí se, orosí se mu čelo, ale po chvilce přece jen promluví. „Když na mně přijde řada, nepoznávám ani svůj hlas, jakoby mluvil někdo jiný. I když mám připravené, co řeknu, vypravím ze sebe jenom to nejnutnější. Pak přijde blok a nejsem schopen pokračovat. Nejradši bych tam nebyl.“

Oči mu pod víčky lítají sem tam. Chci na něm, aby mluvil nahlas o tom, co já vidím navenek a co on prožívá uvnitř. Je to pro něho nesmírně důležité. Je to cesta k vysvobození, podotýkám.

„Cítím se ve velké nepohodě, “opakuje. Ano, to je očividné. Proč se ovšem cítí v tak mocné nepohodě?

„Protože se po mně chcete něco, o čem nerad mluvím.“

Jsem si jista, že za jeho limitem je ještě něco jiného. Vybídnu ho, ať zopakuje vyřčenou větu. Lukáš to udělá a připojí, že mu přijde hloupé o tom vůbec mluvit! Proč hloupé?

„Protože jsem nikdy o tom s nikým nemluvil.“ Na jeho protože následuje další proč. „Protože se stydím, stydím se i teď tady před vámi.“ „Z jakého důvodu? Čeho se bojíte?“ Nedám mu pokoj. Nemohu. Lukáš se obává toho, že si svojí odpovědí něco připomene, něco, co mu nebude vonět. Jenže přesně o to při terapii jde.

„No,“ spustí váhavě, „člověk by se měl chovat jako suverén. To já nejsem. Neměl bych proto mluvit o svých slabých stránkách. Mám kamaráda, který má stejný problém, jenže on se o tom nebojí mluvit, zatímco já mu o tom, že mám stejný problém, neřeknu nic.“

Podotknu, že jeho kamarád je na tom mnohem líp, než on. Kamarádovi se uleví, když se vypovídá, kdežto Lukášovi se zase jenom přitíží.

Sledujeme Lukáše v předškolním věku. „Špatně jsem mluvil, rozuměla mi jenom máma. Pokaždé se mi někdo smál, nebo to mamka řekla za mě.“

Pětiletý Lukáš sice mluví, ale kromě matky mu skoro nikdo nerozumí. Toto zásadní poznání musí opět zaznít z jeho úst nahlas, až se dostaneme k přijetí skutečnosti dávno minulé. Jako k faktu o něm, který zůstane ´deaktivovanou´minulostí.

Posouváme se ještě níže, před pátý rok jeho věku. Hledáme chvíle, v nichž se cítí nepohodlně, nechce mluvit, nechce vůbec komunikovat se světem. Nabádám Lukáše, aby si dovolil luxus slabosti a dovolil svým pocitům, aby ho vedly. Sloveso dovolit si je pro něho důležité. Zmiňuje se o tlaku na hrudi, jako by měl něco na srdci.

Nechávám mu chvilku, než se ptám. „Co to je, Lukáši? Co vás tíží na srdci a potřebujte se toho zbavit tím, že to vyřknete nahlas?“ Začne mu být zima, zmocňuje se ho třas. Takže míříme do černého. Ruku má přiloženou na srdeční straně. Říkám mu, sestup do svého srdce, do centra lásky, do místa, kde máš ruku. Podívej se tam, rozhlédni se. Záměrně mu nyní tykám, protože si daná chvíle vyžaduje upustit od další zábrany, kterou je vykání.

Nejprve vnímá jenom tmu. Ptám se, co tam chybí, když je jenom tma? „Světlo, radost,“ zazní tichá odpověď. Posouvám diktafon blíž k němu, protože mluví velmi tiše a nezřetelně, šumluje slova, že jim nerozumím. Na čele se mu perlí krůpěje potu, je znát, jakou námahu vynakládá, aby buď našel odpověď, anebo se urputně odpovědi brání. Opakuji stále dokola podobné otázky tak dlouho, až se mlčení zase prolomí. „Něco se mění. Vidím za tím vším nějaké světlejší paprsky.“ „Zeptej se svého srdce, co potřebuje, aby místo tmy bylo světlo a radost? Buď ve svém srdci a prociť si jeho potřeby.“ Lukáš mlčí a rudne ve tváři. Vše nasvědčuje tomu, že se blížíme k nějakému ohnisku a že to bude ještě námaha se k němu dobrat. Ptám se tedy oklikou, co mu v životě chybí? „Láska,“ procedí zase tak na půl úst. Trvám na tom, aby odpověď formuloval znovu nahlas celou větou – chybí mi v životě láska, chybí mi radost. Láska je světlo srdce a duše. Nahlas, nahlas, nahlas a nestyď se! Je to bezpečné!

Téměř přestal dýchat. Bojí se. Sáhnu po krátkém dechovém cvičení, aby mohl situaci rozdýchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Konečně byl s to vyslovit nahlas, co mu v životě schází a jak ho nenaplněná potřeba svírá. Na to řekne věty, v které jsem už málem přestala doufat, že uslyším. „Konečně jsem to řekl. Mám pocit, že se jedné polovině srdce ulevilo, že se to v ní prozářilo. Na druhé polovině to tak není.“ „Co v ní chybí?“ „Nevím.“ „Víš. Nechceš si přiznat svoji potřebu. Jsi přece ten drsňák a suverén, tak co by ses tady svěřoval, viď. Proč by sis měl připustit, že máš přirozené lidské potřeby?“ Jdu do něho už trošku drsněji, protože ´mírný přídup´na něj zabírá. Už už se nadechuji, že budu muset ještě více přitvrdit ve slovech, abych ho vyburcovala, když v tom se ozve: „Stýská se mi po něžnosti,“ vydechne téměř lítostivě. Napjaté svaly v obličeji ochably. Ptám se, kdy naposled cítil ve svém životě něžnost?  Bylo to před dvěma měsíci, když byl se svojí partnerkou.

Vstupujeme naživo v tady a teď do situace. Lukáš zase nechce spolupracovat. Ne se mnou, to jenom navenek tak vypadá. Nechce spolupracovat sám se sebou, se svým srdcem a svým moudrým já. Když se konečně rozhoupe říct, že prožíval nedávno něhu, záhy objeví, že se to jako něha jenom tvářilo.

„Nebyla to něha, nebyla pravá.“ Musím si vyžádat upřesnění. Čím přesněji to nepravost něhy pojmenuje, tím větší terapeutický účinek to bude mít. Zdá se, že moje slova k němu dolehla. „Nebylo to od…necítil jsem duševní něhu, byla to jen něha tělesná.““Co jsi chtěl naznačit tím, že to nebylo od…čeho? Dopověz to.“ „Nebylo to od srdce, bylo to jenom hrané navenek.“ Nejraději bych mu právě teď zatleskala, kdyby se to hodilo, protože takové vnitřní uvědomění si vlastní iluze je cennější nad zlato. Nechala jsem Lukáše jeho objev znovu a znovu přeříkat nahlas, až dospěl k procítění a zvědomění toho, že přestat se balamutit je úlevné! (Objevit svůj stín je úlevné!)

Od této události se přesuneme v čase o něco níže k jiné Lukášově partnerce. Víme, co máme hledat. Souznění, psychickou něhu, tu pravou, od srdce.

Jen tam nakročíme tím, že Lukáš řekne, je to asi tři roky, jsme spolu s Ivou…nedokončí větu a opět stávkuje. To už mi ale opravdu pomalu dochází trpělivost, protože vidím to, co nevidí on; jak jde sám proti všem a hlavně proti sobě. Sám sobě je škůdcem a pořád nevíme, kde je tomu počátek, kde se to zrodilo. Jestli to takto půjde dál, od jednoho bojkotu k druhému, strávíme na tom celý den. V té souvislosti se mi vybaví situace z výcviku s učitelem Andrejem Dragomerickým, která se této hodně podobala. Andrej dělal ukázkový audit pro nás posluchače kurzu, abychom viděli a slyšeli na vlastní oči, jak to vypadá. S ´klidem Angličana´ trval na svém, protože dotyčný se také zasekl, a když se už zdálo, že je tak nepoddajný a že prostě dál nepokročí (tenkrát jsme si mnozí mysleli, že svého klienta Andrej zbytečně trápí), přesto se proces nakonec prolomil a pokračoval.

Protože už jsem seznala, co na Lukáše platí, trošku důrazněji jsem se do něho opřela. „Lukáši, je načase přestat s touhle ničivou taktikou! Copak necítíš, že ti ubližuje? Kam jsi s ní dospěl? K čemu ji pořád potřebuješ? Proč se jí nechceš vzdát? Dovol si o těchto věcech mluvit, nezakazuj si mluvit o svých přirozených potřebách a citech! Proto si snad přišel!“

A pak se to stane, a jsem to já, kdo se zaraduje. „Je mi příjemné a milé na Ivu vzpomínat.“ Fajn. „Vzpomínat? Co se stalo s vaším vztahem?“ „Rozešli jsme se.“ A důvod?“ „Náš vztah skončil, protože partnerka nechtěla mít děti, neshodli jsme se v názoru na rodinu. Neviděl jsem ve vztahu společnou budoucnost. Ona ji nechtěla řešit, nechtěla o ní vůbec mluvit.“ Záhy poté mě nesmírně udiví, když Lukáš pronese: „Nechtěla mluvit o svých problémech…byla zavřená sama do sebe. Nekomunikovala se mnou.“

To je tedy povedené. Do hry nám vstoupila okolnost, že se v páru sešli dva lidé, kteří si byli, co se týče otevřenosti a komunikace, podobní jako vejce vejci. Byl to Lukáš, kterému vadila partnerčina uzavřenost, protože zrcadlila tu jeho.

Je zapotřebí zajít ještě více do hloubky, a k podrobnostem, protože i zdánlivé malichernosti mohou vést k nepěkným následkům. Vyjde najevo, že Lukášova partnerka měla v době jejich známosti nějaké rodinné trable a odmítala se s ním o své starosti podělit, takzvaně si vylít srdce. „Vydržela také měsíc se mnou vůbec nekomunikovat. Téma děti a rodina, náš společný život, jsme obcházeli. Dělal jsem si úsudek z útržků slov, z její nálady, ale bylo jasné, že je proti.  Jednou mi dokonce řekla, že ji lékař nabádal, buď mějte děti hned, nebo je nebude mít vůbec. Víc mi nevysvětlila.“ „Co si při tom cítil?“ „Mrzelo mě, že byla šance a pokud ji promarníme, je to konec mezi námi.“

„Co ti tato konkrétní okolnost přinesla? Jaký pro tebe měla význam?“ „Pracuju ve zdravotnictví, věděl jsem, že doktor má pravdu. Přijal jsem ji jako fakt.“ Neodpovídáš na otázku, jaký pro tebe měla význam?“ „Spadl mi kámen ze srdce. V tu chvíli pro mě bylo úlevou, že s touhle ženou děti mít nebudu. A ve chvíli, kdy jsem se odvážil říct (!), že bychom se měli rozejít, a poté se i tak stalo, jsem cítil nakonec sladkou úlevu…cítil jsem, že spolu nemáme být.“

Lukáš se tedy osmělil ukončit vztah, který z pohledu jeho toužení po rodině a dětech nebyl perspektivní, protože jeho přáním je mít rodinu, stálou partnerku a děti, rodinný krb, zázemí, kam se bude rád vracet. Proto jsem mu položila otázku: „Řekni mi, co teď, ve světle těchto pojmenovaných potřeb a tužeb, hledáš?“ „Partnerku, která bude mít stejné potřeby.“

Konečně jasně formulovaná odpověď. Kontrolně se ptám, jak se cítí, a dozvím se, že cítí tlak na hrudní kosti a v oblasti levého třísla. Třísla jsou slabiny, pomyslím si, a chci na Lukášovi, aby těm svým dal příhodné názvy. „Nesmělost, uzavřenost, citlivost, spíš přecitlivělost. Některé věci se mně snadno dotknou.“ Mám tichou radost, že se tak ´ rozpovídal´a doufám, že budeme už v nastoleném trendu pokračovat. Že se Lukáš snad konečně otevírá. Ptám se ho, na co je přecitlivělý?

„Když mi někdo radí, co mám dělat.“

„Kdo konkrétně?“

„Rodiče, kamarádi. Od rodičů mi to vadí víc, je to tak celý život, pořád mi říkají, co bych měl dělat a jak bych to měl dělat. Pořád mě někam postrkují, kam já nechci.“

„Dal, nebo nedal jsi jim někdy jasně najevo, že se ti to nelíbí, a proč?“

„Ne.“

„ O to více ses uzavíral do sebe?“

„Možná jo.“

„Vzpomeň si, jestli vůbec kdy v životě jsi měl s rodiči, už jako dospělý muž, názorovou výměnu, kdy ses ohradil vůči nim a zastával jsi svá stanoviska?“

„Ale jo, říkal jsem mamce, že mi pořád jen radí…“

Mám téměř jistotu, že se Lukáš zase snaží mlžit, kalit vodu.

„Jak jsi jí to řekl? Uveď aspoň jeden příklad za všechny. A nekličkuj, sám sobě beztak neutečeš.“

„Řekl jsem jí, ať mi pořád neradí, jenže…“

„Jenže co, Lukáši? Jsi samé ale a jenže, sotva něco konstatuješ, vzápětí to rozporuješ.“

„Vím o tom, že takhle mluvím,“ reaguje. „Jenže ve finále měla mamka vždycky pravdu. Mám vůči tomu blok, bojuju s tím, bráním se těm jejím radám, jenže pak musím uznat, že to mělo být, jak říkala ona. Mám k tomu averzi.“

„K čemu konkrétně? “

„K tomu, že když mi mamka něco radila, ukázalo se, že měla pravdu.“

„Držme se tedy slova averze. Co za ní je?“

„To, že bych si své věci chtěl dělat po svém…ale pak se ukáže, má pravdu máma. To mě z principu štve a tozčiluje.“

Lukáše rozčiluje, že jeho máma má nakonec vždycky pravdu. S tím bojuje, a neví, že nemůže vyhrát, protože nebojuje s maminkou a jejími radami, bojuje sám v sobě a se sebou. Vzdoruje jako malé dítě. Dospělý Lukáš reaguje na matčiny rady a názory stále jako dítě. Ptám se ho, jestli mu matka zasahuje nebo nezasahuje i do soukromých věcí? „Šťourá mi do něj pořád. Podvědomě jí zazlívám, že se podílela na mém rozchodu s předešlou partnerkou, protože chtěla, abychom se vzali. Mám pocit, že máma zavinila, že jsme se nakonec rozešli, protože na mojí partnerku naléhala a do svatby jí tlačila. Jenže ona to tak necítila. Máma to zhatila,“ domnívá se Lukáš. Právě že se jenom domnívá. Mohl zakročit, chovat se dospěle, ale neudělal to. Nechal matku jednat za sebe.

Maminky chování vůči němu vychází, a je to zřejmé, z jejího přesvědčení, že je nutné se k němu chovat stále jako k děcku. Pořád vnímá Lukáše jako malého kluka, který vyžadoval speciální přístup a abnormální péči. Maminka je zacyklená v tom, že tento stav trvá, tudíž Lukáš stále potřebuje její dohled, rady a náhled do soukromí. A postrkování k nějakému rozhodnutí, které by nejspíš bylo primárně jejím vítaným rozhodnutím. Prostě mu řídí život. Dokud se Lukáš bude chovat jako dítě, a ne jako dospělý muž, bude s ním maminka i nadále tak zacházet. Jak se říká, nechceš-li, aby s tebou jednali jako s dítětem, nechovej se tak.

Všímám si, že se Lukáš zatím ani slůvkem nezmínil o otci a vzbuzuje to ve mně dojem, že není pro něho tak důležitý, jako matka. Lukáš přitaká, že maminka má v rodině hlavní slovo. Oba rodiče jsou dominantní, neustále se dohadují a hádají. Zřejmě soupeří mezi sebou o prvenství, říkám si v duchu.

Vracíme se k Lukášově slabině. Kouše se do spodního rtu. Ptám se ho, proč si skousává ret, načež mi udiveně odpoví, že si nevzpomíná, že by to kdy dělal. Zřejmě si ovšem ´vzpomíná´jeho levá slabina, protože se ozve dost naléhavě. Když vidím urputný výraz v jeho tváři, je mi jasné, že opět bojuje. Opakuju mu, že bojuje sám proti sobě, sám sobě mydlí schody. A ptám se, proč potřebuje být uzavřený a schovaný, když u druhých lidí v tom vidí například překážku ve vztahu? Proč mu to u druhých vadí, zatímco sám u sebe to toleruje a co více, přímo pěstuje?

Zatváří se zaskočeně. Cekám chvíli, pak další a ještě další. Napadne mě, že mi jako ženě možná nechce dovolit, abych se k němu přiblížila a pomohla mu. Možná je tak poznamenán rozhodováním za sebe svou matkou, že tohle by mohl být důvod. Nu, vybral si mě sám. Měl by si i sám objevit důvod, proč se potřebuje schovávat, protože hra na schovávanou je jen důsledek něčeho. V duchu mě napadají různé odpovědi. Proč to tak lidé dělávají? Protože být autentickými, opravdovými a otevřenými, a tím zranitelnými, nepovažují za bezpečné. Uzavírají se z obavy před opětovnými zraněními. Vlezou do své ulity, v níž se cítí být v bezpečí, byť se v ní cítili sebehůř. Je to komfortní zóna, kterou dobře znají. Zatímco opustit ji znamená jít do neznáma, a kdo ví, co tam čeká. Nebo něco nechtějí vidět, tak zalézají jako krtci. Který z těchto důvodů se vztahuje k Lukášovi?

Protože stále ještě mlčí, rozhodnu se pro ´ruskou ruletu´. Horší už to být nemůže. „Poslechni, Lukáši, já tady nejsem za tvojí maminku. Já mám vůči tobě jiné postavení, tys přišel za mnou, ne já za tebou, takže mě teď vyslechni. Pokud se více neotevřeš a budeš bojkotovat sám sebe, nebudu ti umět pomoci. Uvědom si, že žádná žena, perspektivní pro vztah s tebou, nepřistoupí na to, aby se k tobě dobývala ´sbíječkou´ jako já. Ty se nepřijímáš ve své vlastní přirozenosti, působíš tak, jako bys sám sebe a priori odmítal, bojkotoval svoji existenci.“ Vtom se mě zmocní pocit téměř jistoty, že vím, k čemu se tohle martýrium vztahuje a z úst mi vyletí otázka (zároveň naskočí husí kůže jako pralinky): „Máš nějakou povědomost o okolnostech svého narození?

„Byl jsem přidušený. A porod byl taky hrozný,“ odpoví překvapivě rychle a nevzrušeně. Uf, takže odtud bude asi vítr foukat, proletí mi hlavou, než Lukáš dodá: „Byl jsem kvůli tomu na terapii, kde jsem si to už prožil, ale nijak mi to nepomohlo,“ konstatuje.

Pomohlo, nepomohlo, nedá se svítit, jak říkávala moje babička, když bylo něco nevyhnutelného. Musíme porod projít znovu. Byl zdlouhavý, pro rodičku i dítě velmi náročný a samozřejmě zatěžující. Miminku se už nedostával kyslík, nemohlo dýchat. Lukáš popisuje svoje úzkostné stavy, i úzkost svojí maminky. Přišla do porodnice bez kontrakcí. Neví se, proč to maminka udělala. Jisté je to, že porodníci vyvolali porod uměle.

„Dusím se, zadržuji dech, mám málo kyslíku. Cítím šílené napětí a mám strach. Přicházím do nebezpečného světa,“ pokračuje Lukáš. Upomíná se na pocity a zážitky z matčina lůna. „Nemůžu se projevit, nemám na nic vliv, nejraději bych křičel, ať mě nechají na pokoji! Chci zůstat v bezpečí u matky. Jenže oni mě násilně vypuzují, ještě se nechci narodit..! neurčil jsem si sám, kdy se narodím! To oni rozhodli a zaútočili na mě…venku jsou nebezpečné síly… je tam násilí a zvůle… chci zůstat, zůstat, ale nemůžu, vyhání mě…schovávám se před nimi, aby na mě nemohly….“ „Kdo aby na tebe nemohl?“ „Ty nebezpečné síly. Nechci ven, neukážu se, aby mě nemohly ohrožovat…“

Čekala jsem slzy a vzlyky, nic z toho ze sebe Lukáš nevydal. O chvíli později se nám ještě podařilo najít nečekané a překvapivé, když Lukáš začal popisovat, jak prožívá trauma narození i za maminku, jak se o ni bojí a klade si za vinu, že kvůli němu podstoupila takové trápení!

Považte, tak takový byl scénář k filmu o zrození jednoho malého chlapce. Na prahu příchodu do fyzického světa ho poznamenala do hlubokého nitra jeho osobnosti tato neblahá zkušenost, tento doslova mezní zážitek mezi životem a smrtí. Když byl starší, pověděli mu dospělí, že normálně a přirozeně by se byl narodil o den později. Co se však nedozvěděl, co vedlo jeho maminku jít předčasně do porodnice? Po porodu ho viděla až za spoustu hodin a navíc se k ní prý personál choval dost hrubě a necitelně. Maminka prý o těchto okolnostech odmítala cokoliv bližšího říci.

Musíme si teď poradit s Lukášovou vinou za něco, co nebylo jeho, ale co vztáhl k sobě, a zařadit to na časové ose do minulosti, aby to v ní už jednou pro vždy taky zůstalo. Jinými slovy, aby přestaly ty oživovací a do současnosti se promítající hrůzné zážitky včetně následků. Aby velký Lukáš přijal, že to, co platilo tenkrát, od teď neplatí. Je dobré tyto  dětské obranné a sebezáchovné mechanismy poslat po vodě, protože v dospělosti nadělaly víc škody než užitku. Je třeba přijmout, že už může být tím, kým je, že je bezpečné žít v tady a teď, kde se může vyjadřovat, jak chce a kde si nemusí nechat kohokoliv mluvit do svého života a rozhodovat o něm. Už tam venku nejsou nebezpečné síly, na které nemá vliv.

Nakonec bych přirovnala cestu s Lukášem k jízdě vlakem, který se vleče rychlostí zpomaleného filmu a u každého patníku zastaví. I přesto ke svému cíli nakonec dorazí. Tak to někdy chodí, každý jde rychlostí, jakou potřebuje. Někdo kráčí rychle nebo dokonce pádí, další se posouvá po drobných krůčkách. Dolovat z niterného podloží lidí vzpomínky, které jsou jinak hluboce zasuté v podvědomí, je žádoucí, nicméně někdy opravdu náročné. Zbývalo ověřit, jestli někde v nějaké vrstvě nezůstal nějaký odpor. Žádný jsme nenašli.

Co mně ovšem doslova fascinovalo, a o to se musím podělit, byl pohled na Lukášovu tvář, když jsme sezení ukončili. Je možné, aby mu během terapie o tolik vyrostly vousy? Přišel hladce oholený, teď má na bradě viditelné snad dvoudenní strniště. Přišlo mi vysvětlení; teprve teď vyrostl nebo spíše dorostl do chlapa. Nedalo mi to, donesla jsem mu zrcátko, aby se sám podíval a řekl, jestli to tak je, nebo mě šálí zrak. Přejel si rukou bradu a povídá: „Než jsem k vám šel, oholil jsem se, neodvážil bych se přijít neoholený.“

Takže je to tak, vousy mu povyrostly nebývalou rychlostí oproti té, kterou jsme se probíjeli od jednoho zastavení ´na mezi´ ke druhému. Ještě jsem se Lukáše zeptala, dělám to pokaždé u každého, jak se cítí. Nejde ani tak o to, abych to věděla já, třebaže je to potřebná informace. Má svoji váhu, když si lidé uvědomují změnu svého stavu, která se projevuje nejrůznějšími individuálními způsoby. Lukáš tu svoji vyjádřil skoro pohádkovým slovníkem a mně to přišlo hodně příznačné: „Jakoby na mě praskla nějaká obruč.  Lépe se mi dýchá, roztáhl se mi hrudník. Dneska jsem objevil příčinu svých slabin. Měl jsem hodně zmuchlanou duši.“

To tedy ano. Už byl na odchodu, stál ve dveřích, když dodal: „Vím, že si nemusím už hrát na něco, co nejsem.“ „A to je co?“ otázala jsem se. “Na chudinku.“

vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze z 4. 10. 2015

S Editou jsme se nad jejími trápeními sešly opakovaně. Při jedné z jejích návštěv jsem v souvislosti s předchozími sáhla po metodě automatického psaní scénářových slov, tedy těch, která slýchala doma nejčastěji. Předčítám jí text z knížky, kterou jsem k tomu účelu vybrala. Edita zapisuje, jaká slova ji v reakci spontánně napadají. Zakrátko seznam vyhlíží takto; bolest, ostuda, výsměch, hněv, kamení, vztek, euforie, samota, složitost, černá ovce. Jdeme po jednotlivých slovech jako po schodech, od jednoho k druhému, třetímu, a zaznívají otázky. Otázky způsobují klíčení vědomí. Směřují k odhalení toho, co se za něčím skrývá, co je za tím. Otázky jsou klíče, jimiž se otevírají zamčené dveře.

Sledujeme Editiny pocity, svítíme na ´potvory´ve stínu, které si uvnitř nevědomě hýčká, anebo je tuší, ale sama se jich obává dotknout. Podobně jako u mnoha dalších, i Editu její vnitřní draci vyzývaly a vyzývají ke změně pohledu, myšlení, uvažování. Jde to dobře, protože Edita není zaslepená.

Narodila se jako druhé dítě do rodiny, kde už byl starší chlapec, matkou zbožňovaný a neskrývaně protěžovaný. Narození děvčete nebylo vítané. Slýchávala přirovnání, že její příchod na svět bylo jako bomba hozená do rodiny. Mohli bychom říci, že na poklidnou hladinku rodinného rybníčku dosedlo ´ošklivé káčátko´. Svým odlišným založením dělalo vlny, které čeřily vodu a dělaly rámus. Edita slýchávala na svou adresu pejorativní výrazy takového kalibru, že je zde nemohu opakovat, a z těch mírnějších, co napsat mohu, to byla (opět častá) hodnocení  – za nic nestojíš, nic neumíš, jsi blbá, tupá. Bolest Editiny duše se stupňovala úměrně tomu, jak se stupňovaly a opakovaly slovní útoky na ni. Nechápala, nerozuměla.

„Mám obavy, že moje myšlenky jsou taky špatné “, říká. Na otázku, proč jsou špatné, odpovídá: „Jsou špatné proto, že pramení ode mne. Protože pocházejí ode mě, budou zavrženy. Pozor na to, co řeknu, abych nenarazila. Narazila jsem snad tisíckrát. Myslím si, že jsem byla psychicky týrané dítě.“
Ze stejných důvodů jako je ošklivé káčátko pro svoji odlišnost vyštípané z rybníka, je dívka vyhoštěna z kruhu rodiny. Agresivnější matkou a tiše přihlížejícím a nic nekonajícím otcem. Editin starší bratr časem přebírá – kopíruje úroveň matčina vztahu k dceři, své sestře, což za čas přeroste v pohrdání k ní, k jejímu ignorování i stejnému postoji k ní, včetně volby výrazových prostředků. Ať Edita řekne, co řekne, nebo cokoliv udělá, je to špatně, protože to neodpovídá plošnému názoru rodiny.  A nadto je blbá, protože je…zkrátka jiná.

Předpoklad, že dítě je, nebo bude jednou určitým typem člověka, jednajícím určitým způsobem, chovající se určitým, předpokládaným způsobem, že bude mít stejné hodnoty, které vyznává rodina, nevychází. Dítě není identické s hodnotami rodiny. Rodiče třeba toužili mít andělské dítě, po hodném chlapečkovi i hodnou holčičku (!), to znamená naprosto přizpůsobivou, poslušnou. A ono se tak nestalo! Proto ono přirovnání k bombě v rybníce!
Edita si tudíž na základě zkušeností vytvořila závěr, že cokoliv od ní pochází, bylo nebo je špatné a nepřijatelné, stejně jako ona sama. Připomeňme si, že za psychické týrání dítěte lze považovat cokoliv, co dítě ponižuje v jeho lidské důstojnosti, co je uráží, podrývá jeho hodnotu, a čím je mu dáváno na vědomí, že je jiné, než si rodiče představovali. Dítě si to vyloží tak, že je nehodné jejich pozornosti a lásky. Dítě se snaží vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí se zavděčit, aby bylo přijato. Aby si takzvanou lásku zasloužilo.
Edita si své potíže z dob dětství a dospívání nese až k dnešku, do věku zralé ženy. V pubertě, v citlivém období života, se ze ´začarovaného´ kruhu snažila utéct, dokonce, jak přiznala, několikrát uvažovala, že si vezme život.

I tuhle větu jsem už tolikrát slyšela! Větu, která jasně říká, jak se uvnitř člověk cítí zbytečný a marný, nemilovaný, nepřijatý. „Jenomže když už jsem se matce dokázala postavit, nastalo peklo. Třeba když jsem se zeptala, proč mě tedy přivedli na svět, když jsem pro ně tak strašně nesnesitelná?“
Logická otázka. Proč rodiče zplodí dítě a pak ho nepřijmou a nemilují? Nebo proč se je snaží, po hříchu často za každou cenu, předělat k obrazu svému? Ostříhat mu větve, udělat z něho bonsaj, ochočit si je, namísto toho, aby je nechali volně růst a vzkvétat ke své i jeho radosti?
Téma ostuda přineslo doplňující informaci o tom, že Edita celé roky byla přesvědčená o tom, že dělá rodičům jenom ostudu, protože není taková, jaká by měla být. Záhy sama upřesnila: „Jakou mě chtěli mít.“ Téma výsměch nás dovedlo k ponižování. „Máma mě shazovala, dokonce i před lidmi. To jí dělalo obzvlášť dobře. V tom se vyžívala.“
Matka, která své dítě haní před ostatními lidmi, shazuje především sama sebe. Svůj vlastní výtvor popírá a označuje za špatný a k ničemu. Aniž to ví, popírá samý princip tvořivosti v sobě: že přivedla na svět originální bytost! Takto sama frustrovaná a krajně nespokojená se sebou, potažmo často i se svým životem, vybíjí svoji nelásku k sobě na dítěti. Trestá dítě, ale ostří toho trestu míří do ní samotné. Ve spodním proudu této energie je ovšem ukrytý také trest určený partnerovi, s nímž si tímto poťouchlým způsobem vyřizuje účty. Snad za to, že přispěl k narození dcery, která už neměla být, kterou nikdo nečekal (nechtěl)? Obviňuje ho z toho? Ona u tvoření snad nebyla? Nebo svým partnerem pohrdá?

Destruktivní dopad má takové chování především na formování osobnosti a kvalitu života dítěte. Abychom mohli sledovat hlavní proud příběhu, ponechme nyní stranou příčiny, proč se Editina matka takto od narození staví ke své dceři a proč se jí otec, jehož Edita miluje, nikdy nezastal. O to víc Editu trápí, že nemá u něho zastání, i když dobře ví, že i táta se trápí tím, jak se jeho manželka k dceři staví. Nechce si to ani s jednou z žen rozházet, tak raději mlčí. Je to začarovaný kruh, který napovídá, že nemocní jsou všichni, celý rodinný systém.

Pro nás je důležité vidět, že Edita tohle všechno – jako scénářové slovo kamení – nosila v sobě celý život. Odpustit své matce? „Ne, to nedokážu, ne teď. Neumím odpustit ani sobě.“

„Ty si máš co odpouštět?“

„Mám.“

„Co to je?“

„Kritiku lidí. Dělá mi dobře někoho kritizovat a soudit.“

„Proč?“

„Protože někdo jiný se cítí taky blbě, jako jsem se cítila celé dětství a mládí.“

Je to zřejmé, viďte. Vidíme tu nákazu, jak se přenesla z matky na dceru. Naštěstí si je toho Edita vědoma a snaží se toho vyvarovat. Doznává, že někdy si nemůže pomoc, jak je to nutkavé. Má nahraný takový program v hlavě –  kritizovat a posuzovat, ne-li až soudit, je normální. Je to jako infekce. Když je člověk infikován, znamená to, že neustále bojuje. Stejně jako bojují s nákazou organismu bílé krvinky. Jde o to prohlédnout tento bojový manévr a vymanit se z něj. Nepokračovat v boji, který nemá vítěze. Nemá-li druhá strana protivníka, který by s ní dál poměřoval síly, kdo z koho, mění se její boj v jednostranné plivání proti větru. Protože hrozí, že se plivání bude vracet do vlastní tváře, dál ve svém zvráceném zájmu vyhledává a zosnuje záminky, aby boj pokračoval. Z  boje totiž čerpá pro sebe energii, z boje musí odejít jako přemožitel, jako (pochybný) vítěz!

Editina matka dál častuje dceru svými jedovatými řečmi přesto to, že je dcera vdaná a žije úplně jinde. Má spokojené manželství. Pro matku je tedy Edita aspoň nemožná oblečená, vypadá jako drbanka, chová se jako buranka…nikdy nebude se svou dcerou spokojená, protože je nespokojená sama se sebou.

„Můj manžel mě učí, abych nešla hlavou proti zdi, abych hledala jiné, lepší možnosti,“ oceňuje Edita přístup svého partnera. A po chvíli dodá: „Máma ho nemá ráda proto, že on má rád mě.“
Trefně vyjádřeno. Editina matka nemá ráda sebe, těžko tedy může mít ráda někoho dalšího, a proto nejspíš nemůže přijmout, že ´někdo´ má Editu rád. Snad má ráda nekritickou láskou jen svého zbožňovaného prvorozeného, jen on dělá všechno dobře, jen on je hoden.
Hněv a vztek? Ano, Edita se vzteká na matku, hněvá se na sourozence, ale nikdy tyto pohnutky neprojevila. Dusila je v sobě, skrývala agresi –  nezvládnutou vnitřní sílu. Ta se doslova pěchovala jako tlak v Papinově hrnci  –  do hlavy. A tam, nemaje, kudy uniknout, plodila nesnesitelné bolesti hlavy.
S otevřenými lidmi jako je Edita jde práce od ruky. Když se člověk nevzpírá a nebrání se podívat se na svoji situaci bez příkras růžových brýlí, má vůli osvobodit se ze zajetí nesmyslných konceptů a také nepravd o sobě, nedovolí, aby jeho vnitřní kontrolor a diktátor určoval ´stav utkání´, je na dobré cestě opustit svoji zónu pohodlí.

Editina černá ovce na papíře v seznamu scenářových slov byla shodná s ošklivým káčátkem. Edita jím nikdy nebyla. To její rodiče, hlavně matka, ji takovou chtěla vidět. Edita byla labutí, proto nemůže mezi kachnami žít. Hledá své bílé labutí hejno, svou rodinu duchovně spřízněných duší. V pokrevní rodině ji však nenachází.

vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze z 21. 8. 2017

Ztráta milovaného člověka je bezesporu těžkou životní zkušeností. Přijde- li však náhle a nenabídne možnost rozloučení se s milovaným, bývá to často zkušenost nepřijatelná, s níž se dotyční neumějí smířit, natož pak vyrovnat. Cítí se ztrátou zaskočeni, ošizeni, zkráceni, nezřídka i zrazeni…Velikou lásku provází i veliký smutek. Rozloučením se ovšem nemám na mysli, formální smuteční obřad. Sama jsem prošla situacemi, které mě dovedly k poznání, jak moc je důležité promluvit se zesnulým v tichém, vnitřní dialogu, v intimním vlastním obřadu rozloučení o samotě.

Vnučka se mnou domlouvá návštěvu svojí jedenaosmdesátileté babičky. Rodina už si skoro zoufá, protože babička dva roky po odchodu manžela stále pláče a dokonce jí začaly soužit bolesti zad. Vnučka, coby mluvčí rodiny, mě seznamuje se závěrem rodiny; bolesti nějak souvisí s babiččiným trápením. Vyšetření nepřineslo žádnou uspokojivou odpověď, z jakého důvodu by babičku měla bolet záda.

Ve smluvený den a hodinu očekávám vetchou stařenku, přece jenom 81 let je už požehnaný věk. Velmi se mýlím. V doprovodu své dcery přichází elegantní, decentně oblečená, udržovaná, čilá a moc pěkná paní. I v tomto jejím věku je stále patrné, že kdysi byla nádhernou rozvitou růží.

Její manžel zemřel před už dvěma roky. Žili spokojené manželství celých šedesát let. „Neměla bych na co naříkat, opravdu ne, přesto mám v sobě velký smutek.“ Sáhne do kabelky pro kapesník. „Ne, nebráním se tomu, vím, že pláč léčí, chodím na hrob a celou dobu tam propláču. Trošku se mi uleví, jenže to zase přijde zpátky. Smutek se vrátí a já si nemůžu pomoci,“ svěřuje se.

Možná, napadne mi, přišla jeho smrt moc narychlo a než slzy ten zármutek očistí, bude to déle trvat. Zvláště, když, jak říká, se oba tak velmi milovali. Ptám se jí na to a ona přitaká.  Jak se to sběhlo? „Byl pořád čiperný, pak se mu najednou udělalo zle. Přijela sanitka, já jsem se s ním loučila s tím, že se vrátí. V nemocnici zjistili, že se mu vyboulila aorta. Ještě jsem za ním druhý den šla do nemocnice a on potom nad ránem zemřel. Už se mi nevrátil,“ štká paní do kapesníku.

Paní Hana je hluboce rozjitřená. Abych vyplnila čas, než se trošku zklidní, zavedu řeč o způsobu smrti. Někdo by chtěl odejít, a nemůže, trpí dlouho a s ním jeho okolí a další odejde rychle a bez trápení. Říká se, že i způsob smrti je za odměnu. Paní hana opáčí, že takhle podobně uvažuje. „Studovala jsem ezoterické nauky, čtu si knížky, věřím v převtělování, v nesmrtelnou duši. A přesto mě jeho odchod stále bolí.“

Jak se dozvěděla tu zprávu? „Když jsem odcházela z nemocnice, řekli mi, abych si ráno zavolala. To jsem udělala a lékař mi sdělil, že manžel zemřel ve spánku.“ Na moji otázku po pocitech hlesne: „Cítila jsem nesmírnou bolest.“

Vnitřním zrakem sledujeme celou situaci krok po kroku. Vybavuje si, co říká manželovi, když sedí u jeho lůžka. Je situací zasažená, přesto mu šeptá: „Operaci bys nevydržel, je lepší, že je to takhle,“ a dodává, že si uvědomuje, že rychlý odchod byl pro něho veliké milosrdenství. Bolest má usídlenou na prsou a je hodně intenzívní. „Jakoby mě zaléhávala,“ popisuje.

Dva roky, den po dni, si nosí bolest s sebou. Je načase jí odevzdat. Je zbytečná, svoji úlohu už splnila, i když podvědomě se jí držíme jako neviditelného pouta se zesnulým. Paní Hana si ji také z nějakého důvodu ´chová´ při sobě. Je otázkou, proč. Přece si vždycky o sobě myslela, že bude silnější, a ne, že bude takto trpět!?

Jsme zpátky v okamžiku, kdy přijíždí záchranka. „Chtějí ho prohlédnout, ale nemohou změřit tlak, jako by žádný neměl. Říkají, že ho musejí odvézt. Manžel mě začne objímat, křižovat se, nikdy jsem nic podobného u něho neviděla. Z jeho gest jsem vyvodila, že je to jeho rozloučení. On věděl, že se nevrátí. Zato já jsem nevěděla, co si mám počít, jak reagovat. Slyším, jak se ho lékař ptá, jestli ho František slyší. Nepřišla žádná odpověď. No a pak mi řekli, zavolejte si ráno. Ráno už nebyl.“

Návrat k traumatizující události paní Haně doslova sebere dech. Podobně jako mnozí jiní lidé při terapii chrlí ze sebe slova na jeden nádech. Vracím ji do normálního rytmu dýchání, čímž ovládne hrozivý přetlak, který v sobě má.

Plísní se za to, že měla nějak odpovědět na manželova gesta. Vyčítá si, že kdyby to nějak udělala, odešel by snadněji. „Jak já ti mám, Františku, pomoc? Já nevím, co s tím,“ vzlyká. Snažím se nasměrovat ji k jinému úhlu pohledu na věc. „Nic jste nezkazila. V dané chvíli jste udělala to, co jste mohla a uměla. Lépe to prostě nešlo. Nevsouvejte si pochybení.“ Odvětí mi na to: „Možná sama sobě tímhle bráním, aby bolest mohla odejít.“

Je to docela dobře možné. Uvidíme.

Zaléčíme danou domněnku o její vině léčivou afirmací na přijetí daného stavu, který už nelze změnit.  Můžeme se však pokusit změnit její náhled, přinášející úlevu. Paní Hana je opravdu dost zběhlá ve věcech provázejících psychický stav a jeho projektování navenek. Souhlasně pronese: „Vidím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem udělat mohla. Chtěla jsem, aby odešel v klidu.“

A to se také patrně stalo; její manžel se dlouho netrápil. Zato se trápí paní Hana, je pořád psychicky otřesená, ztrácí životní energii. Společně se pokusíme přijít na to, v čem to vězí. Svěří mi, že si o tom, co prožila, s nikým dosud nemluvila. Nahlas vyslovená věta jí sevře hrudník, sotva zase popadá dech. Úzkost jí svírá plíce a srdce.

Musíme se znovu vrátit k bolestivému místu. Něco stále zůstává nevyslovené, zamlžené.

„Druhý den, co ho odvezli, za ním jdu do nemocnice. Je připojený na hadičkách, a ´přikurtovaný´ k lůžku. Hladím ho. On mě prosí, abych mu trošičku uvolnila ruce, nebyl rád omezovaný. Františku, říkám mu, já tomu nerozumím, nevím, jestli to můžu udělat, on mě prosí, ať jdu za sestrou, aby mu ty úvazy povolila. Jenomže sestra mi říká, že František je nedisciplinovaný pacient a že mají obavy, aby si ty hadičky nezačal vytrhávat.  Prosila jsem ji, aby mu je malinko povolila, aby věděl, že jsem se za něho opravdu přimluvila. Vyhověla mi. Pak už nic jiného nechtěl. Rozloučila jsem se s ním, že přijdu zítra. No a ráno zemřel…“

V ten moment přestala paní Hana zase úplně dýchat a bylo evidentní, že právě tohle byl pro ni nejtěžší okamžik. Kontrolně se jí přesto ptám. „Ano, protože jsem si myslela, že když ho odvážela sanitka, že je naděje. V té nemocnici jsem už žádnou naději neviděla.“

Oživením si zátěžové situace se také probudila emoce k ní vázaná a nyní se paní Haně dere z hrudi bouřlivě ven.

Opakujeme znovu celý okamžik, při němž si vzpomene na další detaily. To je dobře. Čím více detailů, tím lépe. Každý kamínek je třeba omýt. „Ještě si vzpomínám, jak mi řekl, že chce domů. Na to já mu říkám, nemůžu si tě v tomhle stavu vzít domů, lékaři to nedovolí. Cítím, že jsou to jeho poslední chvíle. Uvědomuji si, že smrt přichází, že mu nemůžu pomoci. Nemohu s tím vůbec nic dělat.“

Zůstáváme v okamžiku procítění blížící se smrti. Paní Hana vnímá, že ´žádné pokračování života´ nebude, že manžela ztrácí, ale podvědomě se brání a odmítá to. Musíme však dát věcem patřičný výraz a význam. Lidé se obávají nazývat věci pravými jmény, děsí je to.  Jenomže jedině tak se s těmito skutečnosti dá pracovat, a dokonce je i přijmout. Proto s ní dělám afirmaci na přijetí smrti jejího milovaného manžela. Je třeba poklonit se majestátu Smrti a poděkovat za to, že její muž byl ušetřen dlouhých útrap.

„Manžel odešel, zemřel v klidu a míru…byl to dar od Boha, Bůh ho měl rád,“ pronese tiše. Pomyslím na to, že bereme úkorně fakt, že smrt nám vzala milovanou bytost. Bereme si to osobně, jakoby to bylo namířené proti nám. Potom je pro nás velice těžké tento postoj změnit a nechat odejít, co odejít mělo. V tom smyslu se zmíním nahlas. „To, že za manžela stále truchlíte, není pro vás dobré. Nakonec byste z toho přílišného smutku sama onemocněla. Bolesti zad, které se vzaly jakoby odnikud, jsou výrazem nahromaděné, neuvolněné energie.“ A zeptám se jí, jestli chce svůj smutek doopravdy odložit a už s ním dál nežít. Být zkrušena dlouhodobým smutkem opravdu znamená nežít. Paní Hana je odhodlaná a připravená toto podstoupit.

Čeká nás nejdůležitější, nejpodstatnější část terapie: rozloučení se. Události se sběhly příliš rychle a překotně, nebyly vyřčeny věty, které měly zaznít, nebyl na ně čas, ba nenastal ani vhodný okamžik pro osobní, niterné rozloučení se s milovanou duší. Nyní má paní Hana možnost udělat si obřad podle svého pro úlevu své duši

„Měli jsme krásný život, krásné manželství. Vychovali jsme dobře naši dceru, měla jsem se s tebou dobře, a to tvoje Hanuško, jak jsi mi říkal, mi chybí. Já vím, že jsi mi dopřával, co jsem si já přála. Ráda jsem vracela k tobě domů, k naší dceři, vzájemně jsme se jeden od druhého něco učili. Nikdy jsi mi nic nevytýkal, nevyčítal. Já ti za to báječné partnerství a manželství moc děkuji. Tak moc jsem tě milovala, a ty mě, že ten můj smutek je asi stejný velký jako naše vzájemná láska…“ zadrhne se.

Je to pro ni velice citlivé, drásavé. Chápu ji.

Musí se ale vyprázdnit všechno, říci všechno, čeho je plné srdce a co nebylo vysloveno, dokud dotyčný žil.

Když se vysmrká a utře si oči, paní Hana pokračuje. „Františku, já věřím, že ses správě rozhodl, jestli zůstaneš tam někde nahoře, anebo se převtělíš a narodíš znovu…Já vím, že nechceš, abych plakala, nikdy jsem neplakala, neměla jsem důvod, teď je to poprvé v životě.  Který jiný chlap by takhle svedl život?! Věřím tomu, že se znovu setkáme, možná v jiné rodinné konstelaci, věřím, že láska je trvalé pouto, které nás zase spojí.“

Potom nastane chvíle ticha, do něhož paní Hana pronese: „Cítím, jakoby mi říkal; pro mě je důležité, že jsem odešel milovaný a milující, za všechno ti děkuju a už neplač, nevidím to rád…“

Je to magické. Cítím přímo posvátnost chvíle.

Kontroluji její stav po této notné dávce vnitřní očisty. Nějaký skrytý stín smutku ještě zůstal. Něco ještě nebylo odhaleno, vyřčeno, vyneseno na světlo.

Je nutné se vrátit. Copak asi zapomněla svému Františkovi říci? „Že ho moc miluju. Vždycky jsem ho moc milovala. Proto tak smutním. A moje slova, která říkám, mi zatím moc nepomáhají.“

Napadne mi položit otázku: „Na co myslíte, když stojíte u jeho hrobu? „Františku, děkuju pánu Bohu, že nám dopřál šedesát roků krásného manželství, ale je to málo…“

Že by litovala, napadne mi. Čeho? Možná počítala s delším časem soužití…Zeptám se jí na to.

„Nemám čeho litovat, rozuměli jsme si po všech stránkách. Cítím, že mu potřebuji adresovat další věty, jako život s tebou byl tak nádherný, byl to zázrak! Naše dcera mi až po tvé smrti řekla, jak na nás viděla, že spokojeně žijeme, jak láskyplně jsme ji vychovali…“ přemůže ji to a odmlčí se.

„Byla jste požehnanou ženou,“ beru si na chvilku slovo. „Myslím, že málokterá by mohla něco podobného o svém manželství pronést.“ Napadne mi, že je nutné tu velikou a hlubokou lásku promítnout tady a teď, ne na ni vzpomínat jako na minulost. Vyzvu paní Hanu, aby svými slovy vyjádřila přijetí celého toho požehnaného vztahu. „Žili jsme šedesát roků v krásném manželství, z dcery nám vyrostla krásná bytost, svým životem jsme jí dávali příklad. Teprve teď se od ní dozvídám, jak moc tátu milovala.“

„Vidíte, máte za co děkovat,“ reaguji na její slova. „Pojďme to obrátit v radost z toho, že vám byla dopřána taková hojnost a požehnání, a vy dva jste ji pěkně zúročili.“

Překvapí mě nenadálým úkrokem zpátky. „Když já si nemůžu pomoc. Vím, že on by to nechtěl, a přesto jsem smutná.“

Z nějakého dosud neobnaženého důvodu chce ona sama být smutná. A odpověď zná taky jen ona sama. Položím jí v tom smyslu otázku. „Že se ho nemůžu dotknout, že tu se mnou fyzicky není…“ vyjevuje co cítí v hloubi svého nitra.

Paní Hana je zajatcem své lítosti, lituje sama sebe. Potřebuje se osvobodit. Děláme konstelaci na odevzdání a zároveň přijetí, protože paní Hana potřebuje proces fyzicky demonstrovat a prožít.

V posledním dějství tohoto příběhu obracíme ´celé to její smutnění´ do kvalitativně odlišné roviny – do radosti ze žití.  Za zaznamenání stojí ještě tyto její výroky: „Měla jsem v manželovi oporu, jakou by každá žena měla ve svém muži mít, a každé bych to přála. Říkával mi, jak moc si mě váží za to, co jsem dokázala a já mu říkala podobné věci. Ctili jsme se. Víte, seznámili jsme se, to vám bylo velice zvláštní. Můj manžel byl učitel na střední škole a hrával ochotnické divadlo. Kromě toho byl krásný chlap. Jednou přijeli hrát k nám, dávali Radúze a Mahulenu a my jsme se při tom do sebe zamilovali. Herci neměli kde hlavu složit, místní lidé byli vybídnuti, aby si je ´rozebrali´ k sobě domů, na jednu noc. No a on šel k nám…“

vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze z 13. 2. 2012

Irena byla v době terapie už zralou ženou. Celý život pracovala obětavě jako zdravotní sestra v nemocnici. Sloužila druhým, pomáhala, mnohokrát na úkor svého soukromí a svého zdraví. Stát ji za celoživotní službu ´odměnil ´ důchodem v takové výši, že je to spíš almužna, výsměch, drzý škleb pohrdání člověkem a jeho celoživotní prací pro druhé.

Irena ovšem nesložila ruce do klína. Vypracovala se na vlastní náklady v jiném oboru, zajímavém a přitažlivém. Byla v něm opravdu dobrá, bavilo ji to a byl to vítaný přivýdělek k mizernému důchodu.

Vzpomínám si na začátek, kdy jsme se mezi sebou volně bavily o tom, jestli by o tom svém koníčku nechtěla něco povědět malé skupině lidí. Irenina reakce byla okamžitá a tvrdě odmítavá: „Už při tom pomyšlení se mi svírá krk!“ „Co ti brání?“ „Mám nějaký blok.“ „Co tě blokuje?“ „Nevím.“

V terapii na svoje nevím našla první odpověď ve vzpomínce na hudební výchovu v základní škole. „Učitelka mě vyvolala a řekla, abych zazpívala písničku. Zpíváš falešně, nedá se to poslouchat. Před celou třídou mě shodila. Vadilo mi, jak se mi děti smály.“

Ptám se Ireny, jestli odmítá mluvit k lidem ze strachu, že by se jí (opět) vysmívali?„Mám strach, že bych byla směšná. Nevypravila bych ze sebe ani slovo.“

Její nejintenzivněji pociťovaná emoce byl strach. Cítila jej naprosto všude po celém těle, pod jeho intenzitou se její tělo napínalo jako tětiva luku. Za strachem šel v patách pocit opuštění, samoty a prázdnoty. Jako projev navenek se přidružil tlak na prsou a sevření ve všech myslitelných částech těla. Nejsilněji vnímala, jak moc se obává toho, že je nepotřebná, že o ni nikdo nestojí, že je úplně sama. Tlak z hrudi se při těch slovech přemístil do břicha.

Chvíli tento ´poplach´přetrvával, pak se pojednou Irena ocitla v ohromné kouli, velkém, přitom ale ohraničeném prostoru. Byla v něm malinkatá, ztracená. Řekla, že toho se vždycky bála a bojí; omezení své osobnosti v prostoru, v němž sebe pociťuje jako malý černý kamínek. Právě tak si často v životě připadala. Ještě horší situace, kterou si dovede představit, by pro ni byla, kdyby byla ještě méně potřebná, než si přijde teď. Něco ve smyslu, ani pes by po mně neštěkl.

Její nutkavost být pořád někomu potřebná je až hraniční, ale s ohledem na její celoživotní službu ve zdravotnictví pochopitelná. V hlase se zřetelně odráží vzdor a vztek. Pročpak se asi vzteká a vzdoruje? Na bližší otázky k tomu Irena odpovídá, že ji nejvíc vzteká, když musí pořád pomáhat ostatním, a neví, proč to dělá. „Chci, aby někdo taky pomáhal mně!“ zaznělo zvýšeným tónem jako výkřik do tmy.

Záhy se ovšem ukáže, že si o pomoc nedovede říct, že se raději kousne do jazyka, než aby prosbu o pomoc vypustila z úst. Její vhledy nás provedou chvílemi jejího života, které měly zásadní význam na formování jejích určitých postojů a reakcí.

Když byla malá holčička, měla od matky nařízeno, že musí vodit mladší sestru do mateřské školy. Tady se objevuje (zatím) první vadí mi, pořád jen něco musím.

„Musím být zodpovědná, musím se postarat, musím udělat, pořád dělám něco za někoho!“ adresuje do prostoru své zoufalé výkřiky, po nichž nastane ticho, a já čekám, jaké bude pokračování. „Je to pro mě zvláštní stav. Pociťuju úlevu, zklidnění v břiše. Přestalo se mi to tam vařit. “ „Co je dál, co vidíš?“ „Posílám sestru, aby šla do školky sama. Může to zvládnout, nepotřebujeme mně jako dohled.“

„Kde si nechala svoji zodpovědnost?“ „Zodpovědnost! Nechci to slovo ani slyšet! Popadá z něj na mne zase hrozivý vztek!“ „Na koho se vztekáš?“ „Na sebe, že se neumím ohradit a říct ne! Nesnáším slovo musíš! Je to strašné!“ „Co je strašné?“ „Tohle přeci nejsem já! Mám vztek a zároveň cítím lítost“. Pláče a kope nohama. „Musím pomáhat druhým, ale já jsem tady na všechno sama. To já potřebuji pomoc!“

„Co vidíš dál?“ „Máma na mne přenesla zodpovědnost za sestru, za sebe…chtěla jsem volnost a chtěla jsem říct, co chci a po čem toužím…“ zajíkne se a nedopoví větu. Vizualizuje si ještě horší možnost, která by mohla nastat; že bude bez peněz, má jenom mámu, nemohla by jí pomáhat, ale ona chce pomáhat, musí pomáhat!  „Proč musíš? Proč na tom tak trváš?“„Aby mě měli rádi.“ Kdo aby tě měl rád? „Moje děti!“

Tak takhle se to má!

Reakce těla se bouřlivě projeví svíráním pěstí a ještě razantnějším kopáním nohama. Přidá se hučení v hlavě, tlak v uších.

„Vnímám obě svoje děti, jakoby mě stlačovaly dolů. Nechci jim říct…“ prodleva…“Co jim nechceš říct?“ „Už nemám sílu vám pomáhat, už nemám z čeho. Ony to nevidí, a ještě na sebe žárlí, a přitom pro ně dělám všechno, co můžu a umím.“ „Ztratila si s nimi o tom někdy slovo?“ „Mluvila jsem o tom s dcerou.“ „Co ti řekla?“ „Odbyla mě slovy, ať jdu k doktorovi, když se cítím špatně. Zase mi děsně hučí v uších, tlak v hlavě narůstá.“

Přirovnává tlak v uších k přetlakovaným ventilům. Ukazuje nad hlavu. „Tady cítím nepříjemnou bolest, tlačí to, vnímám jenom hlavu, tělo vůbec necítím.“ Po chvíli pokračuje. „Mohly by být rády, že mají babičku, kterou jsem já neměla…jsem jen náhražka?“ „Náhražka?  Jak to myslíš?“ „Neměla jsem ani jednu babičku, nebyl nikdo, kdo by mi pomohl sem tam pohlídat děti. Ano, snažím se dětem tohle nahradit, aby nemusely prožívat to, co já.“

Postupujeme dalšími vrstvami.

„Jsem najednou malé dítě, a slyším mámu, jak mi říká, musíš! Musíš! Je to trest?“ zeptá se, udivena vlastní otázkou.

„Jaký a čí trest? Za co?“ „Můj trest za to, že jsem zase neudělala něco tak, jak mělo být, ještě hůř, neudělala jsem to dost dobře!“ „Co znamená to?“ „Všechno! Máma mi nikdy neřekla, ty to zvládneš, já ti věřím, ale ty to musíš zvládnout! Když nepůjdeš na vysokou, nic z tebe nebude, budeš leda tak popelářkou, pořád mi tohle opakovala.“

V dalším úseku se Ireně vybavuje, jak doma pletly dečky na výdělek, jak už mnohdy ani nerozeznala rub od líce. Tak moc byla unavená. K tomu měla na starosti pravidelné úklidy domácnosti.

„Od matky jsem jen slyšela, jsi blbá, jsi blbá! Chtěla jsem mámě dokázat, že jsem dokonalá! Čím víc jsem se snažila, tím hůř jsem věci dělala, všechno jsem dělala pod tlakem slova musíš. Potřebovala jsem ale také povzbudit. Celý život si to v sobě nesu.“ „Co konkrétně?“ „Že nejsem dokonalá.“

Pociťuje stále tlak v uších. „Co tě tlačí v uších?“ „Vzdor.“ „Vůči čemu, nebo komu?“ „Vůči matce. Schválně, natruc jsem jí dělala věci, aby se taky musela vztekat a zlobit, jako já.“

V rámci zvolené terapeutické metody Cesta vědomí promlouvá Irena v pozdější fázi terapie přímo ke své matce. “Chtěla jsem na vysokou školu, chtěla jsem na medicínu, ale ty jsi mi to pořád tak nutila a tloukla do hlavy, že musím, až jsem ze vzdoru a na vztek tobě přihlášku nepodala. Já vím, měla jsi hrozný život, ale mohla sis za to sama.“

Odmlčí se a na její tváři se zrcadlí jakýsi děj.„Teď vidím tu neskutečnou souvislost“, promluví poté. „Děti mi nemohou pomoci, protože…já jsem nechala matku samotnou, měla jsem už svoji rodinu, ale měla jsem vnímat, co ji tíží…“

Usedavě a na dlouho se rozeštká. „Měla jsem se jí zeptat, co ji trápí,“ naváže po chvíli. „Měla jsem jí nabídnout pomoc! Já teď nemůžu vyžadovat pomoc od dětí, když jsem to neudělala sama vůči své matce!“

Přichází vlna bolesti a pocitů viny. Irenino zoufalství jako by bylo bezedné.

„Nechala dlouhý dopis na rozloučenou, ani jsem ho nepřečetla. Táta jí opustil, potom ji přestěhovali do jiného bytu, neměla peníze, neměla z čeho žít a nakonec si pustila plyn. Já jsem bydlela už jinde, sestra taky… Teď vím, jaké to je žít sama, téměř bez peněz, bez pomoci dětí…ten dopis na rozloučenou se ztratil, nikdy jsem ho nečetla celý, protože jsem neměla sílu ho přečíst. Odložila jsem ho a on se pak už nikdy nenašel.“ „Proč jsi ho nepřečetla?“ „Protože přes slzy a bolest jsem se nemohla přenést. Měl několik stránek. Celý život mě to mrzí.“

Ptám se Ireny, jestli maminka nějak reaguje na její slova.

„Ne. Sedí, nic neříká. Je zaražená.“ Přepadá ji další záchvat pláče…“ Vidím sebe jako malou holku. Přibíhám k matce a v duchu se ptám, proč nepřišla někdy ona za mnou?  Moc jsi mi scházela, mami, mohla jsi žít aspoň pro vnoučata…“ zavalí Irenu další příval citu. „Mami, prosím tě, odpusť mi, odpusť mi, celou dobu mě to trápí, prosím tě odpusť, odpusť.“

Je hodně zjitřená, a tak pokračujeme zase až po chvíli.

Další pohled namíříme k reakci jejího průvodce a rádce. „Maminka to ze sebe musela dostat aspoň na papír tím dopisem. Ber to tak, že nic se neděje náhodou – náhodou se samozřejmě ani ten dopis neztratil“.

„Maminka se nyní obrací ke mně, mluví na mně. Říká, že mě osvobozuje, že mi nemá nic za zlé, ani to, že jsem dopis nepřečetla. A abychom se na ni nezlobili.“

Následně se Ireně vyjeví vnitřní obraz. „Klečím u mámy, mám hlavu na jejím klíně. Je to podivná pozice. Jsem malé dítě, ona mně drží a ochraňuje. Je to pro mne neznámý pocit. Cítím veliké uvolnění,“ vydechne zhluboka. „Jak jsou na tom tvoje uši?“ „Jakoby z nich malými dírkami utíkal tlak ven. Trošku to ještě bolí, ale je to docela příjemné svědění. Maminka to jinak dělat neuměla. Chtěla nám dávat stejně, měla nás ráda, ale nezvládla život, neměla peníze, celý život moc tvrdě pracovala. Táta sedí od nás stranou. Měla jsem ho raději než mámu, a on měl raději sestru, byla mu i podobná. Vždycky nás chránil, když nás máma mlátila. Oba rodiče jen dřeli. Máma byla rozhodná a rázná, táta ji poslouchal na slovo, jako my děti, ale doma s ničím nepomáhal. Pojednou mám hlavu těžkou jako břímě,“ zaznamená Irena změnu. Ptám se, proč jí ztěžklá hlava?

Vynoří se další rovina příběhu.„Matka všechno přenášela na mě! Nastrkovala mě za sebe!“ „Co na tebe přenášela, k čemu tě za sebe nastrkovala?“  Irena se zasekne, zdráhá se pokračovat a je patrné, že je jí zatěžko promluvit nejspíš proto, že natrefila ve svých vzpomínkách na něco nepěkného.

„Chodila jsem si půjčovat od sousedů stovku. Máma mě posílala. Ona sama nešla nikdy, vždycky nastrčila mně. Prosila jsem o půjčku pro celou rodinu. Nevím, kdo pak tu stovku vracel, já jsem to nebyla. Sousedé se mne ptali, proč si nepřijde maminka? Nevěděla jsem, co na to říct. Moc jsem se styděla. Ty věčné půjčky z nedostatku jsem musela snášet, ale vůbec se mi to nelíbilo. Cítila jsem bolest a ponížení.

Strach prosit o půjčku mám i teď, pořád, celý život, jsem tím poznamenaná. To radši umřu někde na ulici jako bezdomovec, než abych si řekla o půjčku. Nechci, aby děti věděly, jak na tom jsem, ale taky nechci, aby mě našly na ulici.“

„I kdyby se to stalo, co horšího by mohlo nastat?“ „Nelitovaly by mě, vynadaly by mi a nadávaly by mi, že jsem jim to měla říct. Jenomže já jim nedokážu popravdě nikdy nic říct, zatímco ony mi vpálí do tváře cokoliv. Ale umřít by mě na ulici nenechaly, to určitě ne.“ Zase se rozhostí chvilička napjatého ticha, než Irena odhalí: „Přeci nebudu padat až na dno, aby mě vlastní děti začaly vnímat!“ „Co tím chceš říct?“ „Že se o sebe umím postarat sama, že nesmím dovolit, aby se tohle stalo.“

A i kdyby přece, co pak?  „Nic, umřela bych, odložila tělo…“

Irena vchází do zdroje, promýváme jednotlivé vrstvy, v nichž se vyjevila emoční zátěž.

Po náročných několika hodinách práce hodnou chvíli mlčíme v tichém souznění a u vědomí dopadu toho, co se nám ukázalo jako pod drobnohledem. Myslím, že je vhodné na tomto místě znovu připomenout, že prostředí má na naše naprogramování větší vliv, než si uvědomujeme nebo než jsme ochotni si vůbec připustit.

Posléze, když odezněl doprovodný vliv energií, Irena zavrtěla nevěřícně hlavou a prohlásila: „Nemám slov, jimiž bych popsala ten nepopsatelný stav úlevy, který cítím.“

U slov bych se také ještě chvíli ráda zdržela a uvedla několik myšlenek. Chci je zamířit k těm, kteří vychovávají či jinak ovlivňují a formují děti. Uvědomte si, prosím, jak mocná jsou slova! Cokoliv vyřkneme, ocitá se ve hře. Slova mají obrovskou moc, dosah a dopad. Scénářová slova a věty o tom, jak jsou děti blbé, tupé, neschopné, jak z nich nic nebude, že jsou k ničemu a podobně devastující soudy a hodnocení dopadají na adresáty jako zraňující střely. Jak praví jedna lidová moudrost, slovo je jako vystřelený šíp. Ani párem koní je nevtáhneš zpátky. Jestliže tedy své děti opravdu nesobecky a nepodmíněně milujete, važte dobře, co vypouštíte z úst. V opačném případě za vás jedná váš autopilotní program nastavený v hlavě. Váš mozek je v případě bezmyšlenkovitě pronášených slov režisérem tohoto vašeho programu a vy jste jenom herci, kteří papouškují nahrávku. Nejste pány svého myšlení. Nejste svými vlastními pány, opanuje vás nevhodný program. Nic na tom nezmění fakt, že máte třeba před i za jménem tituly, pokud vy sami nezačnete měnit sebe, nezmění se vůbec nic! Ubližovat někomu slovy je stejné jako jakékoliv jiné ubližování. Pokud jste učiteli, měli byste znát tento citát od Karla Jaromíra Erbena: ´Mocné slovo ohni káže, horu svrhne, draka sváže!´ Teď jen chovat se podle toho.

Ano, ano, vím, že se opakuji. Netajím ani teď, že jsem podobným přístupem rozhořčena. Bohužel, Irenin příběh nebyl a není osamocený, žel Bohu, není výjimkou, a to je na celé věci nejvíce zarmucující! Proto se k tomu vracím a proto bych ráda pohnula vaše srdce k tomu, abyste neostouzeli děti v soukromí ani na veřejném místě, například ve škole. Zkuste si představit, jak by bylo vám, kdyby někdo snižoval vaši lidskou důstojnost a hodnotu tím, že by se vám vysmíval třeba jen za momentálně nepodařený výkon v práci a dovolil všem ostatním spolupracovníkům totéž? Nebo by se vám vysmíval, když vám něco nejde a říkal vám, že jste k ničemu? Nikdo neposbíral všechny talenty světa, nikdo nemá univerzální nadání pro všechno! Každý máme někde v něčem slabinu. Jaký je tedy skutečný důvod povyšování se nad děti? Je to jen a jen osobní i profesní selhání a projev vlastní nedostatečnosti. To, že jsme na rozdíl od dětí dospělí, nám nedává žádnou pravomoc se k nim chovat jako k nesvéprávným bytostem, které je beztrestné snižovat a urážet.

Převádění vlastní zodpovědnosti na dětská bedra dětem nepřísluší a nemohou ji unést! Je to jen pohodlnost a sobeckost dospělých. Vyhrožování a vynucování si autority pouze příkazy, plodí ve valné většině případů vzdor, ne ochotu vyhovět. Jestliže kdokoliv podmiňuje svůj vztah k dětem tím, že je bere na vědomí jen tehdy, až vůči němu něco splní nějaký požadavek, například až vynese smetí, až pověsí prádlo, až uděláš, co já chci, teprve pak se budeme bavit, teprve pak tě budeme mít rádi, nemůže být řeč o lásce. Je to vynucování si a podmiňování, že dítě bude milováno nebo aspoň respektováno jen tehdy, když vyhoví požadavkům. Proto si dovoluji opakovat, nehřešte slovem, slova jsou energie vyslaná do prostoru, jsou zhmotněnou myšlenkou. Proto mohou být slova nesmírně léčivá, ale zrovna tak ničivá, zraňující a destruktivní.

 

 

 

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze ze 7. 9. 2017

S Erikem, mužem v nejlepším středním věku, plného síly, pěkného postavení v práci, jsme řešili jeho partnerství. Mezi ním a manželkou to skřípalo, občas vyšlehl plamen sváru. Manželka měla v páru dominantní postavení a Erik byl přesvědčený, že kdyby on nebyl ústupnější povahy, často by se s manželkou vážně posekali. Protože cílem jeho návštěvy bylo odhodlání přestat se podřizovat, najít sám sebe, najít svoji mužskou sílu (nezaměňovat za mužnou), vybírám ty pasáže, které se týkají tématu, proč je tak ochotný podléhat přáním, rozmarům a vůbec vůli své ženy. Směr pátrání nám ulehčilo jeho vlastní přesvědčení, že v podstatě jenom kopíruje její myšlenky a touhy. Manželku vidí jako kopií svojí matky až tak moc, že ho to děsí.

Už odpověď na otázku, jak se v dětství cítí, byla rozstřelová. „Jako poslušný pejsek, který dostal od páníčka pochvalu a je celý nadšený.“

Na Erikově tváři se však žádné nadšení neodráží. „Co je s vámi? Něco s pochvalou není v pořádku?“ „Slyším výčitky.“ „Kdo vám co vyčítá?“ „Máma mi vyčítá, že ze mě nic nebude.“

Vyjevuje se, že jde přímo o uzlový bod a bolavý moment. Erik se cítí slovy své matky ponižovaný. Dostaví se první emoce, již se Erik, jako většina jiných lidí, snaží zadusit. Musím mu proto říci, aby se nesnažil umlčet a zahnat to, co z jeho nitra přichází, protože je to pro nás velmi důležité vodítko.

„Buďte ve svém žalu, dovolte si to. Plakat není žádné slabošství, ani pro chlapa ne. Dovolte si teď být tím klukem, kterého máma peskuje slovy, že z něho nikdy nic nebude.“

Rozumějte, taková slova a věty zdrcujícího hodnocení jsou zničující negativní afirmace. Jejich opakování způsobí, že osoba, vůči níž jsou opakovaně pronášena, je přijme jako pravdu o sobě. Což má bez výjimky katastrofální dopady.

Můžeme pokračovat, až když Erik touhle trestnou uličkou projde. „Máma mi vyčítá, že ji moje studia na vysoké škole stojí moc peněz. Že do mě vráží peníze, které vyhazuje oknem, že je mohla dát na něco jiného…“

Pro vzlyky nemůže dál mluvit. Jen přidušeně špitne: „Strašně mě bolí její slova. Zmůžu se jenom na pláč.“ „Co byste jí nejraději řekl?“ „Mami, proč mi to říkáš? Ty jsi chtěla, abych šel na vysokou školu, a teď mi to vyčítáš!“ Proč jí to Erik neřekne do očí? Ze strachu.

Jeho matka mu vysokou školu dokonce sama vybrala, jeho vlastní volbu nerespektovala. Tlačila Erika do něčeho, co nechtěl. Jeho manželka si v současné době počíná velmi podobně. Manévruje ho do rozluky manželství, a přitom ji doopravdy nechce, protože jí vyhovuje situace, jaká je. Je pro ni pohodlnější a výhodnější. Uviděli jsme zrcadlení modelu, který Erik žil a jenž si z domova přinesl do partnerství. Podívali jsme se na společného jmenovatele. „Provázejí mě výčitky a manipulace ze strany žen!“ „A váš postoj k nim?“ „Nechal jsem si to všechno líbit.“

Jeho slova způsobí zmírnění napětí v žaludku. Má ucpaný nos a brní ho ruce.

Vybízím ho, aby z doby soužití s matkou vybral situaci, která ho úplně nejvíc zdrtila, která ho obzvlášť srazila na kolena. Nachází ji pohotově.  Matka mu zabránila, aby se zastal táty.

„Je mi asi 16 let. Přijdu domů, koukám, otec má rozbitou pusu, vyražený zub. Je celý od krve. Byl u nás na návštěvě můj kmotr. Máma mi říká, že tátu zbil a vyrazil mu pěstí zub. Že prý byl namol opilý, přitom se ale opil u nás. Prý strčil do táty, ten se po něm ohnal a kmotr mu rozbil pusu a vyrazil zub. Táta málem brečí. Otočím se, že půjdu ihned za kmotrem a rozbiju mu hubu sám, nebude mi přeci mlátit tátu! Máma mě rezolutně zastavuje a vystrašeným i příkazovým tónem mi brání odejít. Stojí ve dveřích jako závora. Nemám sílu, spíš vůli jí odstrčit. Pojednou pocítím strach. Na jedné straně chci stát při tátovi, jít vrátit agresorovi, co mu patří. Je to člověk, který se nerozpakoval kopat i do své manželky. Na druhé straně se obávám matky.“

Jsme v situaci, kdy matka brání dospívajícímu synovi vyjít ze dveří a vrátit útočníkovi ránu za tátu. Co se ještě vyjevuje? „Podléhám matce. Jsem na ni strašně moc naštvaný, vím, že bych dokázal vrátit kmotrovi ránu za tátu. Jsem naštvaný na sebe, že jsem ustoupil, abych jí nedělal scény, jak říkala, hlavně mi nedělej scény!“

Erik se tedy táty nezastal, podlehl matčinu rozhodnutí. Model naučeného chování s ním jde dodnes a provází ho bázeň zachovat se z principu jako chlap. Projevit chlapskou vůli a umět si stát si za svým, a třeba si i trochu dupnout, když je to namístě.

Záhy zjistíme, že si to vyčítá jako svoje selhání. „Mám si to za zlé. Dodneška mě mrzí, že jsem se nechal zlomit a nešel dát kmotrovi po hubě. Nedokázal jsem se táty zastat. Kdo jiný by měl, když ne syn? Jsem vinen tím, že jsem ho nechal v tak ponižujícím postavení.“

Erik si nalévá čistého vína a pohár hořkosti smývá slzami. Napadne mě, že ženy by se neměly plést do věcí mužů a zasahovat tam, kde ženská energie působí kontraproduktivně. V duchu si připomenu slova jednoho kamaráda, s nímž jsme nedávno vedli řeč na téma, proč asi je hodně žen ve věku kolem třiceti let samotných, a zrovna tak je ve stejné věkové skupině dost nezadaných mužů. „Vy ženské nevíte, co chcete,“ řekl tehdy. „Chcete mít vedle sebe chlapa, aby byl silný, neohrožený, aby byl oporou a zastáním. A když se jako chlap chová, tak si stěžujete, že není dost jemný, něžný, vnímavý, soucitný a bůh ví, jaký ještě. Co tedy po nás chcete? Chlapa, nebo zženštilého chudáka, kterého budete ovládat?  A když ho budete ovládat, nebudete si ho vážit. Kde se chlapi mají brát, když kluky nevychovávají chlapi? Vychovávají je převážně ženské,“ rozhorlil se.

A druhá vzpomínka je z léta. Na břehu řeky stál muž, ve vodě plaval jeho asi desetiletý synek. Otec mu nedovolil plavat ke břehu, jak syn chtěl. Naopak, z břehu na syna houkal, aby nebyl slaboch a plaval dál proti proudu řeky. Kluk protestoval, posléze i prosil, aby ho táta už nechal být. Chvíli jsem přihlížela. Pán se po mně otočil a povídá: „Trochu tady kluka drezíruju.“ Zaznělo mi to jako jeho potřeba podat vysvětlení, abych si třeba nemyslela, že syna týrá. Opáčila jsem proto, že se mnou se táta taky nemazlil, pěkně mě ve vodě potrápil, ale naučil mě překonat strach z hloubky (z neznámého) a plavat i na hluboké vodě. Pán na to odvětil: “Kluk by nejraději byl jenom v bazénu, kde stačí. Když má plavat v otevřené vodě, je podělanej. Máma na něj jen samý ňuňuťuťu, a výsledkem je, že z kluka by byla bačkora.“

Pán měl jasno.

My se ovšem znovu obraťme k našemu otevřenému příběhu.

Erik potřebuje slyšet, že chlap v něm je jenom dočasně uspán výchovou dominantní ženské energie. Je třeba ho z toho umělého spánku vzbudit. S tímto vyhodnocením se mu výrazně odleví, pokračujeme tedy očistou dávných emocí a přijetí nového paradigmatu. Když se věci pojmenují pravými jmény, přináší to úlevu a osvobození. Erikovi v tom pomáhá široká slovní zásoba a hbité vyjadřovací schopnosti.

„Nechal jsem se matkou manipulovat, nenechala mě udělat, co jsem chtěl, a donutila mě udělat, co jsem nechtěl, místo toho, abych si to prosadil a uhájil.“ Následuje moje otázka, již dříve položená, proč to neudělal? Nabádám ho, aby s odpovědí nespěchal, dopřál si čas a posbíral ji z hloubky své duše.

„Neměl jsem sílu to udělat. Můj táta to neuměl…on neměl…“ „Neměl co?“ „Neměl vzor! On ani já jsme neměli příklad, jak být chlapem. Můj děda, jeho otec, byl vlastně taky takovým ochočeným pejskem. Nebyl vzor otce pro syna, nebylo co předat.“

Erik se trefil do černého. Mezi jeho vzlyky zaznívají útržky slov …jsem se trápil…za sebe i za tátu…

Co vyneslo na povrch tuhle emoční eskalaci? „Bezmoc, že nemůžu nic dělat. Vidím tátu, jak naštvaně a zároveň odevzdaně sedí, jak se i on podvolil mámě. Vnitřně se užíral a chřadl. Jako já. Jenže já tak skončit nechci!“

Odehrávají se citelné fyzické odezvy na úrovni těla. Erika tlačí cosi do pat a do lýtek. Popisuje to jako křeč, jež postupuje nahoru do stehen.

„Co to je, pojmenujte to.“

„Cítím se nemožně bezmocně a hrozně mi to vadí!“ “ „Prociťte si, jak chutná vlastní bezmoc,“ říkám mu. Křeče se stupňují. „Co potřebujete udělat,“ ptám se, když vidím reakce jeho nohou a rukou. „Uvolnit tu křeč. Jsem od ní celý ztuhlý, nemohu se pohnout.“

Až takhle dovede člověka paralyzovat stav bezmoci. Ztuhnutí jako důsledek ´zatuhlého´ chlapa v něm samém. Nechám ho znovu celý děj zopakovat, aby si na něj pořádně sáhnul, aby ho poznal do hloubky. To není škodolibost, to je nutný proces, aby to, co ho poškozuje, mohlo být na vědomé úrovni zjeveno a mohlo to odejít. V opačném případě by zůstal, tak jako dosud, neschopný čehokoliv, co by se dalo nazvat chováním chlapa. Zůstal by mu i mučivý strach, že při další příležitosti zase ´zaleze´ a podvolí se agresivnější energii.

Něco se s ním děje. Vidím mu to na tváři, tvář je jako otevřená kniha. „Uvolnil jsem se. Přijímám, že strach a bezmoc mě úplně paralyzují a že je to stav, s kterým nechci žít.“ Znovu promluví tělo, přicházejí další křeče a tlak do nohou. Takže se znovu a znovu noříme do této části, která reakci vyvolává.  Není zbytí. Chvíli to ještě potrvá, ale musí to prostě ven. Žádná rezidua nejsou žádoucí.

Zrekapitulujme si zjištěné. V momentě, kdy Erik narazí na svoji Achillovu patu, že se nedovede chovat jako chlap, a raději se podřídí vůli žen, se dostává celý do paralyzující křeče, zasahující nejintenzivněji nohy. Jakoby zchromlé nohy symbolizují neschopnost se pohnout z místa, udělat krok dopředu. Jen on sám může být sobě největší oporou a silou. Anebo zkázou. Ostatně jako každý. Říkám mu, že je třeba se přestat litovat, dát do procesu určitou míru zdravé naštvanosti. Dožrat se na sebe. Někdy je nezbytné se namíchnout, aby se člověk rozhoupal. Může to být odrazový můstek ke změně.

Pokročili jsme z bezmoci ke slabosti. „Stydím se za ni,“ přiznává si Erik. „Přitom v práci se umím chovat jako chlap.“ „Opravdu?“ reaguji otázkou. „Ano! Tam si žádnou slabost nemůžu dovolit.“ „V práci vám šéfuje také žena?“ „Ne, aspoň zatím ne.“ „V tom to možná bude,“ opáčím. „V práci se nemusíte potýkat s dominantním ženským elementem.“ „Ještě že tak,“ odfrkne si Erik.

Napětí mizí, křeče ustupují, brní ho jenom lehce nohy. Uvolněná, nepotřebná energie odchází.

Vyhlásím krátkou přestávku. Erik bystře vstane a pronese: „ Nikdy bych neřekl, že umím takhle brečet a to, co jste tady ze mě dostala, jsem dosud nikomu neřekl.“

Abychom se po přestávce dostali do odpovídající hladiny energie, krátce shrnuji, do jaké dračí studny jsme zatím nahlédli. Uviděli jsme schéma, které na Erika působilo v dětství a v dospívání. Navíc se stalo to, a to je další kapitola k vyřešení, že malý kluk zůstal někde v dětském věku zaseknutý, zaklíněný v situaci pro něj paralizující. Člověk pak není úplný, a proto nemá šanci se v dospělosti postavit zvůli a manipulaci. Stále, byť je dospělý, jedná z pozice bázně dítěte.

Pro nás z toho vyplývá, že je zapotřebí se porozhlédnout po malém Erikovi, po jeho mladším já a pokusit se ho integrovat s dospělým Erikem. K tomu nám poslouží zážitek z dětství, kdy mu jako malému bylo hodně ouvej. Hledáme mladšího Erika, který je strachy zalezlý. Z hloubi paměti k nám vystoupí situace, kdy je Erikovi asi osm let.

„Máma křičí na sestru, nadává jí kvůli šatům, jak si mohla koupit něco tak nemožného. Shazuje ji hroznými slovy. Vidím zmučenou tvář sestry, nechápající, proč jí máma nadává. Cítím nespravedlnost, jak může být máma takhle krutá? Nechápu její chování. Pláču, je mi sestry líto, je tak bezmocná…Táta ani nehlesne, vůbec sestru nebrání.“

Malý Erik sedí na zemi jako hromádka neštěstí a ustrašeně přihlíží. Matku vidí nad sebou, bojí se jí, bojí se ale i o sestru. Ne, matka sestru nebije. Jen zuří, nadává, křičí, vyčítá.

Obeznámím Erika se zadáním úkolu a nechám ho, aby si jej pojal po svém, jak cítí a jak mu srdce velí. Cesta k jeho vnitřnímu dítěti je dojemná a ani teď se neobejde bez přicházejících emočních vznětů, spoutaných do této chvíle tímto zátěžovým momentem.  Erik muž nachází Erika chlapce schovaného a vyděšeného v kuchyni, odkud pozoruje rozlícenou matku, jak tepe sestru za šaty. Snad všechny slzy, co kdy jako malé dítě, dospívající a dospělý Erik nevyplakal, se nyní řinou ven jako příval monzunového deště.

Přes bolest, kterou musel tento muž projít, je to velmi očišťující proces. Staří Mayové říkali, že všechny pocity jsou místa, kudy vede cesta k Bohu.

Téměř na den po měsíci si Erik vyžádal další schůzku. Do telefonu naznačil, že se po první terapii udály u něho významné změny a cítí potřebu se vrátit, něco si ještě osvětlit a konzultovat.

Posadil se a začal hovor docela zvláštním sdělením.

„Když jsem se od vás vrátil domů, manželka mi řekla, že prý si vyložila karty a andělé ji nabádali, abych k vám nechodil. Opáčil jsem na to, naopak, to bylo nejlepší, co jsem mohl udělat, a nebyl jsem tam naposled. Z jejího prohlášení čišela manipulace. Měl jsem pocit, že právě tohoto mého kroku se obávala.

Druhý den jsem cítil výrazné uvolnění. Připadal jsem si jako v jiném světě, vážně, nemohl jsem uvěřit, že mi může být tak lehko. Myslím, že jsem v sobě zabil závislost na manželce,“ vyřkne odvážná slova.

“Čím to, že jste si tak jistý,“ zajímám se. „Protože nemám absolutně strach z toho, co přijde. Vidím, že ve skutečnosti manželka neumí a nechce stav našeho soužití řešit. Teď na mně vidí změnu a neumí reagovat. Kradmo si mě prohlíží, když si myslí, že se nedívám. Přestal jsem se jí přizpůsobovat. Najednou to nemám zapotřebí. Řeknu jí ne, když něco nechci dělat, ale v klidu, bez vzteku, bez naschválů. Nechci se k ní chovat tak, jako se ona staví ke mně. Stavím se k ní mírumilovně, nic jí nevyčítám.“

Erik je nyní spokojený, ve srovnání s tím, jak mu bylo předtím, a cení si hlavně toho, že se své manželce dokáže postavit s rozvahou a bez emocí. „Dal jsem jí konečně jasně najevo, že už nebudu tuhle pokryteckou hru mezi námi hrát. Myslela si, že narazí na moji obvyklou ustrašenost a když se tak nestalo, byla celá nesvá. Necítím napětí, nebolí mě žaludek. Po terapii jsem objevil, že manželce už nemohu věřit a podivuji se, jak jsem dříve mohl.

Opravdu jsem byl na ní úplně závislý, na tom, jak se ona zachová, co řekne, co vymyslí, jakou bude mít náladu. Už to tak není. Přestala mě přitahovat jako žena, to je další velký rozdíl oproti minulosti. A hlavně, mně už to nevadí. Odstřihnul jsem se od té svojí až otrocké závislosti. Je pro mě důležité vědět, že jsem více pánem situace, než jsem kdy byl. Teď se mi tak otevírají oči! Vidím věci, které jsem před tím vidět asi nechtěl,“ chrlí ze sebe Erik.

Jak tak naslouchám a vidím jeho elán, uvolněnost a radost, v myšlenkách se vrátím ke slovu stín a dodala bych už k řečenému, že stín je všechno to, co není vyjádřeno, tedy ani vyřčeno, stín obsahuje obrovský potenciál a také důležité nástroje k osobní transformaci. Poznání stínu nám umožňuje poznat, že naše iluze, názory, hodnocení i omezení jsou věci stojící mezi námi a světlem, které je v nás.

S Erikem jsme neztratili kontakt, občas si napíšeme. Proto vím, že ze společného bytu odešel, našel si domek se zahradou, vyřídil si úvěr na jeho pořízení. Vyklidil nepořádek, vybudoval pokoj pro své dvě děti, které k němu každý druhý týden jezdí a jsou tam spokojené. Žádost o rozvod je napsaná a podepsaná.