vloženo: 31. 01. 2016

Následující vyprávění nebudu tentokrát psát v obvyklé stylizované epické rovině. Přidržím se e-mailové korespondence, která je dost hutná a obsažná. Je z ní zřejmé, o co šlo a jak se tato věc mezi mými klienty a mnou odvíjela.
„Obracím se na vás s prosbou o pomoc. Již několik let řešíme s partnerem neustálé finanční potíže. On sám má tyto problémy již asi 7. rokem, spolu jsme 4 roky. Jeden problém stíhá druhý včetně nezákonné exekuce. Když se nám podaří někde získat nějaké peníze, hned je zase musíme zaplatit jinde a ještě více, než jsme vydělali. Snažili jsme se to řešit s různými lidmi, kteří slibovali pomoc, ale nakonec to vždy skončilo tím, že z nás akorát vytáhli další peníze a výsledek žádný.
Partner je již bez energie, nemůže najít dobrou práci, i když před těmi cca 7 lety byl velmi úspěšný podnikatel. Má plno bezvadných nápadů, ale už se bojí je realizovat, aby nenarazil.
Já trpím celý život méněcenností, nízkým sebevědomím a neustále se něčeho bojím. Mívám špatné nálady. Nikdy jsem se neztotožnila se svým křestním jménem Jaromíra, které mám po otci. Cítím, že tohle jméno ke mně nepasuje, je mi cizí.
Nedávno jsme četli článek, že změna jména pomocí numerologie dokáže vyloženě zázraky, tak o tom vážně uvažujeme pro všechny 3 členy naší rodiny. A proto vám píši. Chtěla jsem vás poprosit o radu, zda byste nám neřekla, jestli naše jména mohou způsobovat tyto problémy, nebo zda může být problém jinde. Nejsme manželé, každý máme jiné příjmení, dcera po svém otci.“
Tolik na úvod slova pisatelky, k nimž připojila jména a příjmení členů svojí rodiny.
Odpověděla jsem, že se určitě podívám, avšak že podle povahy a rozsahu potíží, které pisatelka uvedla, to jenom jménem a příjmením nejspíš nebude. Změna jména dokáže hodně zlepšit, to ano, ale chtěla jsem je raději hned z počátku vyvarovat omylu, že zázraky se nedějí ani na poli numerologie. Někdy změna jména ke změně kvality života nestačí. Je k tomu zapotřebí taky změna přístupu v daných otázkách.
„U vás, jak se zdá, změna v přístupu k penězům. Kromě toho jde také o data narození. Mohla by v nich být skrytá karmická zátěž, někdy procházející celým rodem po několik generací. Z vašich slov vyvozuji, že se pohybujete v zacykleném problému „já a peníze – my a peníze“. Jde o to, jak máte energii peněz nastavenou, jak to bylo s přístupem k penězům ve vašich rodinách, u rodičů, někde vám unikají peníze, někde je černá díra, do které mizí. Je to opravdu velmi široký problém a mnoho otázek bez odpovědi, které na dálku nevyřešíme,“ napsala jsem jim s tím, aby nepodléhali iluzi, že změna jména je samospasitelná. To rozhodně není. V situaci, v jaké se nacházíte, nemůžete potřebovat žádné další iluze a klamy. A taky vám nechci něco slibovat, co pak nedopadne podle vašich očekávání.“
Nabídla jsem jim toto řešení: „Podle mého názoru bude nutné udělat mnohem více práce, než jenom změnit jména. Udělám rozbor vašich jmen a uvidím, co je ve hře. Udělám to pro vás jako bezplatnou první pomoc ZDAR MA, protože si dovedu představit, v čem žijete a jak vám je. Sama jsem kdysi podobným úsekem života prošla, a proto vám můžu říct, že se u vás věci dějí – mimo jiné – dle modelu: Strachy-prachy. Vím, jak na to, mohla bych vám s tím pomoci, ale vyžadovalo by to vaše plné nasazení. Na dalších krocích bychom se museli domluvit, a to už by zdarma nebylo.“
Požádala jsem, aby mi napsali svá data narození a pustila jsem se do rozboru. Mezitím pisatelka poslala další informace. Nechtěla mě prý zahlcovat hned v první zprávě. Uvedla, že je přítel docela úspěšně podnikal. Před cca 7 lety neměla zrovna jeho matka práci, tak ji vzal do k sobě do své firmy.
„Matka si tam začala hrát na ředitelku, a tím vznikaly v pracovním kolektivu značné problémy, které se vyhrocovaly až do momentu, kdy jí můj přítel řekl, že už u něj pracovat nebude. Ta celou záležitost neunesla a začala být na něho hodně zlá. Firma se v důsledku rozeštvaných vztahů pomalu potápěla. Když můj partner přečetl váš dopis, pasáž o penězích a vztahu k nim, analyzoval zpětně svůj život. Přišel na to, že veškeré problémy začaly v období, kdy matku propustil z firmy. Ještě před rokem, když matka přišla na návštěvu, přítel nemohl v její přítomnosti ani vstát z postele. Jelikož má celkem silnou intuici, domnívá se, že došlo k něčemu, jako je: Když já nebudu mít peníze, tak ty taky ne. Myslíme si, že takto vyřknutá slova v té silné zlobě mohla zablokovat přísun peněz. Jsme přesvědčeni o našich společných schopnostech a věříme, že dřív nebo později najdeme někoho, kdo nám bude schopen pomoct, anebo se natolik posílíme, že tento problém vyřešíme sami. Součástí našeho plánu je i ta změna jména. Domníváme se, že i tento dílčí krok by nás mohl zase o trošku dál posunout.“
Pane jo, pomyslela jsem si po přečtení jejích řádek se zvláštním zřetelem na pasáž o možné kletbě propuštěné matky. Mám s těmito věcmi už jisté zkušenosti a rozhodně jsem to nemohla brát na lehkou váhu. Uřknutí, vyřknutí kletby, byť možná i nevědomé, má moc nadělat pěknou paseku. A když píšu paseku, myslím to doslova. Po třech hodinách, podle času na odeslaném e-mailu, přidala pisatelka další střípky do rodinné mozaiky, a to už bylo jako slunce na nebi naprosto jasné, že tohle nepůjde řešit pouhou změnou jmen.
„Ještě jsem zapomněla zmínit, že tento týden nám dva nezávislí lidé řekli, že přítelova mamka je čarodějnice. Možná to teď dává větší smysl. Jeho matka je narozena…“
Následovalo datum. Svojí povahou vzbudilo moji zvědavost, a tak jsem odložila, co jsem měla rozepsáno a hned je „hodila na papír“. To, co z rozboru vzešlo, mi způsobilo bušení srdce. Paní matka měla jasně daná čísla zneužité moci jak ve jménu, tak v příjmení. V momentě jsem psala zpátky a mejlík odklikla. Hned na to, v podstatě ze vteřiny na vteřinu, přišlo další sdělení. Spojení mezi námi letělo jako auto po dálnici.
„ A ještě další věc. Můj otec je narozen také …jen o rok dříve. A jsou s ním stejné potíže, jako s partnerovou mamkou. Moje mamka se ho celý život bojí, nemá již svůj vlastní názor na nic. Má psychické problémy – dlouhé roky se léčí na nervy, bere plno prášků. Má sestra začala taky asi před 2 lety – chtěla si vzít život, tak jako mamka několikrát. Moje mamka je andílek, moc hodný člověk, ale totálně poznamená životem s mým tátou. Bojím se, abych nedopadla stejně.“
To, co psala, indikovalo karmickou zátěž, jak jsem tušila zpočátku. Není až tak těžké to odhalit po letech praxe s čísly a terapiemi. Napsala jsem jim, že toto dalece přesahuje rámec řešení numerologií a otázala jsem se, jestli jsou z Českých Budějovic nebo blízkého okolí. Pokud ano, že si je dovoluji pozvat k sobě na návštěvu, při níž bychom to mohli všichni společně pořádně probrat. „Je toho dost, co vám chci říci, co mi vyšlo a je třeba jednat co nejdříve. Vaše jmenné obrazce mám pro vás připravené a chci, abyste to viděli, a hlavně pochopili, o co tady jde!
Změna jmen vás všech tří bude naprosto zásadní krok, pokud se chcete pohnout z místa. To jste tedy nacítili správně. Proto bych byla ráda, abyste to viděli na vlastní oči. Psaní je zdlouhavé. Návštěvou bychom věc urychlili a zjednodušili.
Pokud jde o matku vašeho partnera, to je kapitola sama pro sebe. Má takové schopnosti, že kdyby je vědomě používala, bude dělat černou magii. Kdysi, někdy v předchozí inkarnaci, se jí zřejmě zabývala. Tyto vibrace si přenesla, jsou v ní pořád. Má pocit, že je něco víc než ostatní. Je zvyklá rozhodovat, diktovat a považuje za samozřejmé, že se ostatní musí podvolit její vůli. Ona si to snad ani neuvědomuje, ne v plné míře. Měli bychom se domluvit, že pokud byste tu „kletbu“ na peníze chtěli zrušit, potřebovala bych váš souhlas, abych mohla do procesu vstoupit a udělat magický obřad pro její zmírnění až zrušení.
Váš otec je sebestředný tyran, patriarchální mačo, který žije v přesvědčení, že je pánem zeměkoule. Maminka od něj měla dávno odejít. Doplácí svým zdravím na to, že to neudělala. V podstatě totéž se týká vaší sestry. Lidé jako váš otec netuší, jak zlou si tvoří karmu do dalšího života a že za všechno jednou tvrdě zaplatí. Mezi tím ovšem dokáží otrávit život lidem kolem sebe, pokud se jim nepostaví účinná obrana, pokud si to dotyční nechají líbit. Bylo by fajn, kdybyste přišli. Rozmyslete se. Pokud z ČB či okolí nejste, pak zůstane jen u té změny jmen, jak jste chtěli vědět a kterou vřele doporučuji. Napíšu vám, proč. Potom by ovšem musel následovat krok č. 2 – výběr jmen nových. Jinak aspoň s radostí můžu říct, že vy tři jste taková andělská rodinka, zejména vaše dcerka. Andělé na sebe berou mnohdy těžké břímě. To ale neznamená, že musíte trpět. Nechci vás samozřejmě k ničemu nutit, je to na vašem rozhodnutí. Zařídím se podle vás.“
„Moc děkuji za vaši zprávu. Vše, co jste napsala, si plně uvědomujeme. Každý den, hlavně partner, bojuje, a stojí ho to strašně moc sil, kterých ubývá. Nejsme z ČB, ale určitě za vámi přijedeme co nejdřív. Oba dva cítíme, že už musíme udělat razantní kroky ke změně. Je to vyčerpávající se neustále zvedat a začínat znovu. V úterý si můžu vzít dovolenou a přijeli bychom, pokud se vám to bude samozřejmě hodit. Už se chceme zase radovat ze života, takže čím dříve, tím lépe.“
V úterý se mi to nehodilo, domluvili jsme jiný den návštěvy. Když se ptali, kde mě najdou, popisovala jsem jim cestu s tím, že záleží na tom, z jakého směru přijedou. Odepsali, že mají navigaci, takže to nebude potíž, a že jedou z Prachovských skal.
Z takové dálky! Shodou okolností jsem tam krátce před tím byla a vím, jaká je to autem štreka. A s malým, necelé dva roky starým dítětem…
Když dorazili a usadili se, musela jsem ukojit svoji zvědavost a zeptat se jich, co rozhodlo, že se za mnou vydali na cestu dlouhou přes dvě stě kilometrů? Napříč republikou? Jenom co je musel stát benzín, a při té jejich napjaté finanční situaci to musel být opravdu závažný motiv.
„Protože jste byla první mezi těmi všemi, které jsme už navštívili, kdo vystihl naši situaci takovou, jaká je. Nabídla jste pomoc a dokonce jste byla ochotna podat nám záchranný kruh zdarma. Byli jsme u lidí, kteří si za hodinu řekli i 1200 euro a my platili za nic. Od toho okamžiku jsme měli jasno.“
Začali jsme penězi, jejich únikem. Jeden model černé díry jsme měli hned po ruce. Vydávali nemalé peníze za neadekvátní služby. Vyhodili peníze komínem. Jako kdyby pro ně nic neznamenaly. V tomto duchu jsem s nimi pracovala, přešla na jejich jména a výsledky rozboru, vzala v potaz i zdravotní stránku, zkrátka krok za krokem celou podstatu téhle patálie. Z oblasti ryze numerologické, kterou to začalo, se děj přehoupl do roviny terapeutické a obě se propojily.
Partner Jaromíry (dnes už Jaime) Oliver (nové jméno) měl v oblasti sleziny velmi zeslabenou energii, a v ní napojenou svoji matku, zadrápnutou drápkem. Slezina je v oblasti působení třetí čakry, která spravuje rozvoj vlastní osobnosti a sebeúcty ve vztahu k okolnímu světu a jejímž správním okrskem je nalezení vlastní síly pro změny v osobním životě, získání důvěry v sebe sama bez závislosti na ocenění okolí. Oliverova matka si syna postavila do uprázdněného místa po svém manželovi a zacházela s ním…“Přesně jako zacházela s tátou. Diktát, nařizování, co musí a nesmí, co může a hlavně nemůže…“ vyjádřil se Oliver. Jenomže lidé si k nám dovolí jenom to, co jim dovolíme my a Oliver dovolil, připustil, aby s ním matka takto orala! Vlastně na něm parazituje, bere si jeho energii, a jak záhy vyšlo najevo, pokaždé, když už se cítila vybitá, přišla za nimi a vyvolala spor. Obrazně řečeno, přišla, roznítila emoce, strčila své prsty do zásuvky (Oliverova slezina) a jako mobil se zase dobila. Oliver naopak vybitý jako mobil nebyl s to čelit jejímu chování a nezmohl se ani na nějakou smysluplnou akci. Doslova se nemohl postavit na vlastní nohy, jak v e-mailech popisovala jeho partnerka.
Jak šla o této ženě řeč, a vyhnout jsme se tomu nemohli, v jednu chvíli studeně zavanulo kolem mých nohou a zcela citelně jsem vnímala energii, která nepatřila nikomu z přítomných, cizí energii, její energii. Oni necítili nic. Ovíjela se mi kolem nohou jako neviditelný, nicméně chladný proud vzduchu. Zkoušela to na mně, protože já jsem v tu chvíli byla ten silný, kdo by ji mohl ohrozit a zastavit už tím, že ji demaskoval. Chtěla se vměšovat, chtěla zabránit čemukoliv, co by ji ohrozilo a vzalo zdroj energie. Ona je opravdu mocná, ať už to dělá vědomě, nebo ne. Potom jenom mocnější protihráč ji nejen může unést, ale dokonce musí také odclonit a odkázat do patřičných mezí. Situace si z mojí strany vyžádala opatření a zásah, abychom mohli pracovat dál.
Takže se ukázalo, kde je čertovo kopýtko, kde jsou doslova jejich osobní slabiny, kde by měli Oliver i Jaime zabrat. Jsou v tomhle docela nováčci, teprve se pod tlakem okolností rozhlížejí a hledají. Ne zdaleka všechno jde na vrub Oliverově matce. On se jí obává a nevěří si, nevěří své vnitřní síle. Tím spíš ona uplatňuje tu svoji. Paradoxně proto, aby ho k řešení donutila. Čím víc do něj jde, tím víc ho zahání do kouta. Až nebude kam ustoupit a nezbyde než vyrazit do ofenzívy.
Strávili jsme společně šest hodin! Šest hodin usilovné, produktivní práce s návodem, jak dál pracovat na vlastním rozvoji, se svým vnitřním potenciálem a s energií peněz. Holčička jako andílek byla hodňoučká, šla nám na ruku, i spát se jí přestalo chtít, když jí maminka řekla: „Prosím tě, nech nás ještě chvíli pracovat, potřebujeme to. Vyspinkáš se v autě.“ Dítě to naprosto samozřejmě bez jakýchkoliv potíží přijalo. Nezaznělo žádné nezlob, nebo dostaneš, neotravuj, anebo výhružky typu, když nebudeš hodná, tak…
Odjížděli a slíbili jsme si, že zůstaneme v kontaktu.
Po jejich odjezdu
„V pořádku jsme dorazili domů. Oliverovi je nějak zvláštně, na zvracení, ještě ho trochu píchalo v tom boku, který jste léčila, jinak se cítí dobře. (Pocit na zvracení = něčeho nestráveného se potřebuje zbavit.) Chtěli jsme vám moc poděkovat za vaši pomoc, vaše přijetí, no prostě za všechno. Jsme moc rádi, že jsme vás poznali. Ještě jsem vám chtěla napsat, jak jsem vám říkala o tom, že někdy hned poté, co usnu, tak se dusím, tak se to tak vystupňovalo, že se to děje třeba 8x za noc a je to dost vyčerpávající. (Dusí se, nemůže dýchat = dusná atmosféra, nedýchatelno). Myslíte, že je to spojené s tím, co děláme? Že se zlo brání? Zkusím si dát šalvějovou koupel, nebo vykouřit byt šalvějí a uvidím, co se stane.“
Odpověděla jsem jim, že z pátka na sobotu, poté, kdy odjeli, jsem se k ránu, kdy už člověk nespí tvrdě, procitla ze snu, či snad z vize. Byla jsem v nějakém přístavu, stála jsem na nábřeží a dívala se na lodě v zátoce. Jedna z nich okamžitě upoutala můj pohled: jmenovala se totiž Jaime.
„V tu chvíli jsem věděla, že tohle jméno k vám opravdu patří, že Oliverova intuice nelhala, když jména navrhoval. Pokud jde o obřad, k němuž jste mi dali svolení, byl mi dovolen přístup do vaší věci se angažovat (práce s energiemi živlů v mém šamanském kruhu). Po skončení jsem pocítila zřetelnou úlevu na srdci. Teď to nechte plynout. Olivere, měl byste ve vlastním zájmu a v zájmu rodiny opravdu matce vymezit její hranice. Hlídejte si to na osobní úrovni a nepřipusťte, aby se vměšovala, kam nemá. Vaše choulostivé místo by se mělo hojit, přesto buďte bdělý. Kdo je bdělý a připravený, nebývá zaskočený. Záruku na 100%, že se o to už vůbec nikdy nepokusí, dát nemohu a věřím, že to ani neočekáváte. Je to její podstata a bude se snažit kopat čertovým kopýtkem. Otázka je, co jí už nebude tolerováno. Já mohu jen ručit za to, že jsem to ošetřila a udělala pro to všechno a těmi nástroji, které mi byly poskytnuty a povoleny použít ve jménu dobra pro všechny zúčastněné a v souladu s vyšším záměrem. Kdybych to neměla udělat, nepustilo by mě to ani přes práh.“
Dobrý večer, paní Ivo,
potom, co jsme byli u vás, se Oliverovi začala vracet síla (jak fyzická, tak vnitřní). Za což jsme vám nesmírně vděční. Oliver se s matkou od návštěvy u vás ještě neviděl a snaží se nabrat ztracenou sílu a sebevědomí. Minulý týden byl na pohovoru v jedné agentuře a už nepůsobil na okolí negativně (probírali jsme jeho strach, jímž vysílal do prostoru negaci, a ta se mu zákonitě také vracela- pozn. autorky)) a ta firma by ho moc ráda zaměstnala. Jenže my máme vlastní plány, které jsou mnohem zajímavější. Ráda bych se s vámi podělila o jednu věc, která se nám přihodila a budu moc ráda, když mi napíšete nějaký svůj komentář.
Včera měl Oliver sen, jak řídí auto a v tom snu mu na klín vlezla jeho matka, odtrhla mu ruce od volantu a sama chytila ten volant a ujala se řízení. Krátce na to se Oliver probudil úplně zpocený. Vnímali jsme to jako její možný útok, a proto jsme se společně chytli u stolu za ruce a spálili texty, kde bylo napsáno, co nechceme a co si nepřejeme. Dnes odpoledne Oliverovi zase ztěžkly nohy, tak jsme rituál znovu opakovali a po chvilce se mu ulevilo a nohy byly zase bez zátěže. Jsme si vědomi, že budeme muset na sobě ještě hodně pracovat a jsme šťastní, že vás máme a že v případě nouze se můžeme na vás zase obrátit.
Protože tyhle věci jsou pro nás nové a tak trošku se vyrovnáváme i s faktem, že takto prostě fungují, uvažovali jsme i o nějakém amuletu, který by nás také ochraňoval. Je fakt, že ten útok přišel v momentě, kdy se Oliver uvolnil a cítil se velice dobře. Proto bychom rádi u sebe měli nějaký ten amulet, abychom nemuseli být stále ve střehu. Na internetu je amuletů opravdu hodně, tak jsme se jen chtěli poradit, zda existuje něco, co chrání přímo před tím, co potřebujeme my.
Zdravíme, paní Ivo,
dnes jsme oba začali den pozitivně naladění. Oliver vyrazil s posledními 200 kačkami s dcerkou na oběd a tam ho číšník obral o poslední stokorunu, která mu zbyla. Oliver pak klesl úplně na dno, já jsem taky odpoledne nějak klesla na duchu. Myslíte si, že je to normální? Že se všechny zlé síly spojily na poslední akci? Nebo že jsme se mýlili v naší domněnce o tom, že to celé bylo způsobené Oliverovou matkou? Snad je to opravdu poslední záchvěv před tím, než se nám zase začne dařit. Snažíme se dát všechny síly dohromady a zůstat pozitivní, ale poslední dobou je to opravdu těžké. Máte asi pravdu. Musíme změnit přístup k penězům. Já se poslední 2 roky, co máme ty neustále problémy, začala o peníze dost bát. Že jich nemáme dost, že nám nestačí na pokrytí všech výdajů a tak dále. Je těžké se zase naučit je brát jinak. Že peníze jsou. Hlavně, když veškeré výdaje v rodině mám na starosti já, je těžké ignorovat to, když vidím, že je něco splatné a my na to nemáme. Nevím, kde začít, ale budu to muset nějak začít řešit, abych nebrzdila přísun dalších peněz.“
„Jaime, píšete, že Olivera prostě okradl. Já bych to nazvala přesněji: sprostě ho okradl. Je na místě si položit otázky: Kdo všechno vás kdy okradl, a o co? Co jste si nechali ukrást, vzít? Třeba svůj vlastní názor, postoj? Tedy svobodu projevit se? Někde něčím to muselo začít a vy jste v tomto vzorci zacyklení a jedete v něm dál. Ve zdánlivých maličkostech může být tenhle zajetý manuál ukrytý. Nebyla projevena penězům úcta, která jim patří, a to tím, že ač byly vydělány poctivě, nebyla jim dána dostatečná ochrana, někdo nepoctivý si je tak snadno vzal. Důvěřivost, naivita? Tady hledejte, tudy pátrejte. Možná ne dost houževnatě stojíte za svými penězi, nedáte jim tu vážnost, kterou potřebují, tak ony vyfičí komínem. Není jim s vámi dobře, necítí se s vámi v bezpečí! Peníze jdou tam, kde se jim daří, kde se cítí dobře jako vítaní pomocníci, kterými ve skutečnosti jsou. Ne za všechno může Oliverova matka. Vy máte zodpovědnost za svoje peníze.
Udělejte hloubkovou sondu do vztahu k penězům. Nic si nenalhávejte. To je to nejdůležitější a nejvěrohodnější, buďte k sobě poctiví. Příklad: Jaký mám pocit, když mi peníze řeknou: Já u tebe nechci být, protože si mě nevážíš! Jak vám při tom bude? Špatně? V tu chvíli jste už na stopě. Peníze milují kontakt, pohýčkejte si je v ruce, neodkládejte je hned, nezasouvejte někam do ústraní a už vůbec ne na nějaké nedostupné, nedůstojné místo. Znám případ, kdy paní ukládala peníze do krabice od bot v předsíni mezi jakési haraburdí, a to v upřímné víře, že tam by zloději nehledali a že jsou tudíž peníze v bezpečí! Opak byl pravdou. Celá rodina po mnoho let opakovaně doplácela stále na něčí zásadní chyby a jen vyplácela, doplácela. Peníze doslova prchaly z domu. Pakliže Olivera ožebračil hostinský o poslední peníze, co mu to má říct? Že si nechá všechno líbit? Že se neumí ozvat, bojí se ozvat, bojí se zastat se svých peněz? Bál se kdy zastat se sám sebe, třeba ohradit se vůči matce? Napsali jste si, co nechcete a pak to spálili. Dobře. Zkuste si napsat pozitivní dopis: co si přejte, co chcete, jak to bude, udělat si vizi své budoucnosti. Někam na oči si to pověste a barevně zvýrazněte.
Sen, jenž popisujete, je výborně čitelný. Oliverova matka cítí, že by mohl syn přebírat otěže svého života (Konečně je rozhodnutý řídit si svůj život! A bez ní!). Proto ona takto vyvádí. Nechce se vzdát své moci ovládat životy druhých lidí. Tak byla zvyklá, tak jí to dlouho procházelo.
Je to silný, houževnatý protivník. Staňte se takovými i vy. Trénujte odvahu, smělost, co nejvíc svoji ochranu jak psychickou, tak mentální, pracujte se svým čakerným systémem, aby vaše bioenergetické pole bylo silné a ona do něj nemohla. Zamítněte jí přístup do vašeho vnitřního pokoje. Jasně se vůči ní vymezte. Modlitbou požádejte o pomoc jak svého anděla strážného, tak jejího. Proč jejího, se ptáte? Aby jí pomohl se s tím vyrovnat. Ona to bere jako ztrátu, kterou nemůže unést, protože má pocit, že potřebuje mít moc, aby mohla žít. Je to její iluze. Neuvědomuje si, že skutečnou moc může mít jen sama nad sebou, ne nad druhými lidmi.
Poproste, aby jí poslali lásku a hojivé, harmonické vibrace. Zkuste i vy myslet na ni jako na bytost, která touží po lásce, a protože ji nemá, a při svém chování ani mít nemůže, vyvádí jako smyslů zbavená. Vím, je to těžké, chce to už pokročilejší vnitřní práci, ale nemůžete nic zkazit. Pokud na někoho myslíte i přes to všechno, co vyvádí, s láskou, můžete sobě i jemu významně prospět. Nicméně tím neříkám, že máte ustupovat, TO V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ. Držte svoji lajnu a nenechte se zviklat.“
Vyměnili jsme si za ty měsíce ještě hodně dopisů. Ty od nich začaly být trošku monotónní, stále stejná písnička. Nebyl znát výrazný pokrok ve věci. Především jsem nikde nezachytila odezvu na to, že se by se chopili zodpovědnosti za svůj život a jeho kvalitu, a začali už konečně pořádně makat. Oliver odcestoval mimo domov vydělat ´nějaké peníze´, a Jaime zůstala doma na všechno sama. Snažila se dosáhnout u banky přefinancování úvěru, aby se jim trošku ulevilo, jenomže banka se stavěla na zadní. Tak se to táhlo delší dobu. Co Oliver vydělal, šlo okamžitě na splátky úvěru a jiné platby. Ergo kladívko, situace zůstavala patová. Existenční stíny začaly nahlodávat partnerský vztah. Začali se dohadovat, kdo za co může (!) Oliver se oháněl tím, že víc už dělat nemůže a že Jaime je negativní, stále si jen stěžuje, zbytečně situaci ještě dramatizuje, Jaime se cítila podvedená, zaskočená. Oliverova matka k nim přestala docházet, pokud nebyl její syn doma. Refinancování se nedařilo, Anežce zjistili tupozrakost a dostala brýle, Oliver už zase začal být unavený a bolely ho opět nohy jako dříve.
Posílala jsem jim inspirativní materiály, s nimiž mohli pracovat, aby se pohnuli z místa. Rady, odkazy na užitečné knížky, své vlastní doporučení, bych je nasměrovala, když už jsou tak z ruky.
Jaime průběžně psala, co se u nich děje, například:
„Stále mi to přijde, že i když nemáme teď společně vůbec špatné příjmy, že nám stejně nic z vydělaných peněz nezbude. Že vždy přijdou nějaké nečekané výdaje (auto, barák…) které nám peníze, co by nám mohly zbýt, všechny vezmou. Jsme z toho samozřejmě oba nešťastní. Oliver tvrdě pracuje, aby něco vydělal, a stejně nic nezbude. Je jedno, kolik ten měsíc vyděláme, vše vždy zmizí.“
„Než jsem ho poznala, neměla jsem žádné problémy s penězi…uvažuju, jestli spolu vůbec máme být…“
„Čtyři měsíce jsme se nebavili s Oliverovou mámou, která se jednoho dne naštvala, že je tady dusná atmosféra a odjela. Pak ještě jednou přijela, když jsem byla v práci s tím, že si chce promluvit se synem a Oliver jí řekl, že jedině až tam budu já a nato se sebrala a odjela a 4 měsíce se tu neukázala. Ani vnučka jí za to nestála, aby sem přijela. Pak to před týdnem zkazili mí rodiče, kteří ji sem přivezli na Anežky vystoupení, aniž by se nás zeptali. Takže máma si už asi zase myslí, že je vše v pohodě. Na leden máme od banky příslib, že vše dokončíme, tak jen doufám, že nám to máma zase nezkazí. Oliver je na ní teď už tvrdší, ale máma ví, že si s ní chceme promluvit, když tu budu já a tomu se ona vyhýbá. Takže jsme naštvaní, že to ti mí rodiče takhle pokazili. Ona by sem totiž jinak musela přijet sama a to by dostala od Olivera pěknou čočku, takhle když ji přivezli rodiče, tak jí taky vynadal, ale málo…“
Ještě nějaký čas jsem vydržela poctivě odpovídat a snažila se jim být průvodcem v tom přeplněném labyrintu jejich potíží. Už to nedělám, nemá to smysl, leda ten s házením hrachu na zeď. Zhodnotila jsem svoje úsilí a snahu jako marnost. Stálo mě můj čas, energii a vlastní invenci, a nevedlo to k posunu. Musí si na to přijít sami, nikdo jiný s tím nemůže pohnout. Do té doby to bude jejich nekonečný příběh a já na bráchu, brácha na mě.

vloženo: 20. 01. 2016

V následujícím příběhu hraje hlavní roli nastávající maminka, její sklon k plačtivosti v těhotenství, a to v souvislosti s její matkou.
Silvu stav rozčiluje. Nerozumí tomu, proč má v přítomnosti matky pokaždé pláč na krajíčku a nepříjemné pocity.
Právě se nachází na návštěvě u svojí matky. Bydlí kousek od sebe.
„Máma si mi stěžuje, že můj manžel jí neplatí nájemné. On to dělal, jak bylo dohodnuté, jenže pak přišel o práci a opravdu se na to vybodnul. Prý se k nám stejně chystala, aby s ním promluvila. Dva dny na to mi matka volá a říká, že si přijde jako žebrák, a že peníze, které jí dluží, nepřivezl. Já na to, že nic takového nebylo přesně na datum domluveno. Volá mu, že se s ním chce sejít. Jdeme k ní společně. Libor se jí omlouvá a říká: všechno vám doplatím, potřebuju trošku času. Jsem bez práce. Za dalších pár dnů mu máma znovu volá a dá mu ´pěkný kopr´, že jí pořád peníze nepředal. Nabírám do pláče. Cestou z města se u ní zastavujeme.
Máma na něj štěká, její reakce mi přijde neúměrná situaci. Mně se podlamují kolena. V noci nemohu spát, brečím. Cítím se bezmocná tím konfliktem, který matka tak vyhrotila. Cítím, jak to přepískla, přesto, že jsem ji prosila, aby to brala s klidem, že o své peníze nepřijde, že jí je nikdo nechce upřít. Neumím se jí bránit. Je ironická, kousavá, sarkastická, jízlivá, hází to na mě, nebo si to já přetahuju na sebe. Říká mi takové věci, jako: ´Já vím, že to s ním musíš vydržet, když už sis ho vzala.´ Jako kdybych byla nějaká chudinka.“
Silva situaci zhodnotí jako nesmyslné vyhrocení energie a připouští, že ji matka připravuje o energii.
Vstupujeme znovu do události.
„Jsem u mámy. Říká mi, že se chce u nás zastavit ohledně neplacení nájemného. Prý nemám Liborovi předem nic říkat. Je rozhořčená, že nejsme nikdy doma, když přijde. Já na to, že jsme přece nebyli domluvení na dni ani času. Navrhnu jí, ať zavolá Liborovi a domluví se s ním hned. Volá mu, pak mi říká, že Libor k ní o víkendu zajede. Jedeme za ní spolu. Mám smíšené pocity, nicméně věřím, že to urovnáme: vždyť my ji přece ty peníze nechceme upřít!“
Co jsou smíšené pocity? Popiš je.
„Jakoby někde úplně vzadu byla ve mně malá dušička. Hned po příchodu se do manžela tvrdě naveze. Není to ani tak o slovech, jako v jejím tónu, je v něm vysoké napětí. Znám ten zvuk velmi dobře. Myslím si, že málokdo ho nezachytí, je to velice nepříjemná vibrace. Přijde mi ne právě férové, že když nemá muž práci, aby po něm chtěla celou částku doplatit najednou. Prosím jí, aby mu dala odklad. Ona že ne, že chce mít pořádek. V pondělí se nic neděje, v úterý mu volá, a je hodně nepříjemná. Manžel jí odpoví, že peníze ji vezeme hned dneska, i kdy se je měl půjčit. Čeká na nás venku na chodníku. Mám z ní strach, cítím divné napětí…bolí mě žaludek.
Nejprve z auta nevystoupím. Baví se oni dva spolu. Slyším, jak na něj zase štěká, sice nerozumím co, ale ta její dikce, ten tón! Už to nemůžu vydržet. Otevírám dveře auta a chci se s tím břichem neohrabaně vysoukat ven. Ona že prý mě se to netýká, ať zůstanu, kde jsem. Já na to, to tedy týká, protože je to můj muž. Snaží se dostat manžela dál ode mě, ale jdu za nimi. Začíná se mi dělat blbě, tečou mi slzy. Jedeme domů. Libor říká, že už za ní nepůjde, protože ho štve, jak se chová.
Za další asi dva nato jdu k ní. Pes mi běží naproti, máma je na zahradě. Zdravím ji a ona na mě divně kouká, tak nějak zvláštně, jako na zjevení. Co tady děláš, ptá se, jako bych spadla s nebe. Jako bych jí překvapila u něčeho strašného? Jdeme dovnitř. Snažím se jí vysvětlit, že jsme jí nechtěli poškodit, ale jako vždycky, když se jí snažím objasnit svůj postoj, začne s těmi svými jedovatými ironiemi.
Pokaždé mě chodí vítat k brance. Teď to bylo jinak. Pes ke mně letěl, ale neštěkal. Musela tudíž vědět, že jde někdo z rodiny, koho zná. Přijde mi, jako byla na té zahradě schovaná. Chová se neobvykle.
Starší událost nás zavede do Silviiných studentských let.
„Jsem na střední škole. Máma touží po fritovacím hrnci. Táta jí ho k narozením kupuje, a jak se v tom nevyznal, koupil moc veliký. Máma ofrňuje nos, že prý takový nechtěla, a zase vede své ironické řeči a já mám pocit, že jsou mířeny i ke mně?! Jojo, jsou. Pořád je s něčím nespokojená. Jdu si po svých, táta taky.“
Z rekapitulace vyjde Silvy závěr: Máma vede zbytečně kousavé řeči, které nás zraňují. Asi má pocit, že se spřáhnu vždycky proti ní, že nestojím výhradně na její straně, i když se jedná jen o pouhou hmotnou věc.
V další události Silva prochází obdobím svého života, v němž se vůbec necítila pohodlně.
„Libor měl tehdy prazvláštní režim. Každý čtvrtek mizel, prostě nebyl, vypařil se. Moc špatně jsem to nesla. On sám byl v té době hodně rozervaný, řešil si rozvod, a tyhle věci kolem. To už jsme bydleli spolu. Máma do něj pořád šila, ona ho prostě od samého začátku nemohla vystát. Já měla na starost celý dům, všechno okolo něj, nebylo toho málo. Nikdy mě nepodpořila.“
Navazuje jinou příhodou, kde se vyjeví skrytější podhoubí rodinných vztahů.
„Je podzim, asi před deseti lety. Mám o 12 let staršího bratra, je rozvedený, žije sám. Jdu večer navštívit mamku, sedíme v kuchyni, povídáme si. Říká, že Pavel si udělal nějakou výhodnou dohodu s elektrárnou na levnější energii, a že to bude mít báječný. Reaguju na to tím, že se s ním domluvím, že bych do toho šla taky, když v tom on přichází, přitom k mámě zase tak často nechodí. Udivuje mě to. Žádám ho, aby pověděl, co a jak, a on se úplně zarazil, ztuhnul, a řekl: Já ti tak budu něco radit! To si taky musíš vzít montérky a začít na baráku něco dělat!
Odcházím. Nemůžu tam s nimi být! Přijdu před náš dům, všimnu si, že je třeba vyvézt popelnice. To je pro ženu docela složitý a těžký manévr. V tom vidím, jak přicházejí bratr s mámou k nám. Ještě mi proletí hlavou, to je fajn, aspoň mi Pavel pomůže s tou popelnicí. Ale něco se děje. Něco visí ve vzduchu.“
Co pociťuješ?
„Poplach, strach. Pavel říká dost autoritativně: Je nejvyšší čas, abychom si všichni promluvili. Já na to, nevím, o čem chceš mluvit. Máma mi začne vyčítat, že mi všechno spadlo do klína, že Pavel musel dřít…že jemu do klína nic nespadlo…a zase ten její kousavý tón. Pláču, moc mě mrzí, že na mně tak vystartovali. Přišli jako nějaká trestná výprava, a to jsme spolu chvíli před tím byli. Proč mi to neřekli hned? Pavel se takhle začal ke mně chovat až po tátově smrti. Dokud žil, nic si nedovolil.“
Z rekapitulace vyplyne závěr: „Máma mi řekla, že Pavel je chudák, a že je to nespravedlivé ve smyslu, že já chudák nejsem. Podporuje ho, hodně mu straní a pořád se ho zastává! Jejich příchod byla demonstrace moci. Oni na mne žárlí!“
Zhruba rok poté se podobná událost v principu opakuje.

„Zničehonic zase za mnou přicházejí domů, jsem z toho překvapená, užaslá, a zase mám…
strach.“
Proč?
„Protože od nich očekávám něco nepříjemného. Vlastně si teď uvědomuji, že nikdy nepřišli s něčím příjemným. Nabízím něco k pití, jídlo, sedíme, a mluvíme.“

Zeptala ses jich, proč tak nečekaně přišli?
„Ne, to mně tedy nenapadlo. Je to přece rodina. Najednou se Pavel zvedne, projde celý dům, pak se obrátí ke mně a říká: Proč nejsou nalakovaná futra? Proč není tohle a tamto udělaný? Zase ty výtky adresuje mně! A dochází mi, že pokaždé si vybrali čas, kdy můj manžel nebyl doma!
Jsem zaskočená, neumím nereagovat. Potom mluví máma, cítím napětí v jejím hlase, v podstatě mi říká, že já se jen vezu na vlně, a že si jen užívám, a on, Pavel, je chudinka, který musí jen dřít.
Teď vidím tátu, a vím, že to, co dělal, bylo pro mne a rodinu, a určitě si nepřál, abych byla nešťastná. Chtěl, abych si majetek užívala, zatímco oni mi to dávají sežrat. Mají mi za zlé, že se nemusím dřít.
Ani nevím, jak Pavel odešel. Máma dál vede svou o nespravedlnosti, že táta ´dával kopr´ jen bratrovi, a mně ne. Snaží se člověka vtáhnout do svého klubu nešťastných. Mám pocit, že ti dva mají z něčeho strach, a že když se nás bude bát víc, bude to tak pro ně dobře. Ano, je to tak, to oni se bojí…“
Čeho nebo koho se bojí a proč?
„Mně, mně se bojí. Závidí mi, nejen ten dům, ale hlavně to, že si já si nedělám z ničeho takovou hlavu. Neberu věci tak dramaticky vážně jako oni, nehrotím je. Bráchu navíc štve, že mě táta upřednostňoval, a to je oba podebíralo. Bráchy jsem se od malička bála. Dokud žil táta, nic si ke mně nedovolil. Ale někde to má v sobě pořád, a já taky. Bojím se ho.“
Jdi k situaci, kdy se bratra bojíš.
„S mojí sestřenicí jsme se ho bály pokaždé, hlavně mu cokoliv říct. Neměly jsme k němu důvěru. Byl napříč všemi ženami v pokolení rodiny pořád hýčkaný, obdivovaný, protěžovaný, držely na něj všechny, a pořád nás dva srovnávaly.“
To ale není důvod, proč se ho bát. Tak proč?
„Nevím, je to iracionální. Cítím z něj něco, před čím bych se měla mít na pozoru.“
Pověz mi něco k tomu srovnávání. Jak to třeba vypadalo?
„Vždycky kladly důraz na věty, jak se Pavel strašně moc šikovný, pořád to zdůrazňovaly, jakoby říkaly, podívej se na sebe, ty nejsi tak šikovná. Táta byl hodně přísný, ke každému. I k sobě. Měl své názory promyšlené, uměl všechno, na co sáhnul, byl technicky nadaný a zručný. Ke mně měl přístup trošku změkčený, ale přesto byl pro mě autoritou. Rozdíl byl v tom, že já jsem mohla sem tam takzvaně „mlít pantem“ a dělat obličeje. Mámu i Pavla jsem často slyšela říkat, že tohle by jim dvěma u táty neprošlo. Jenomže oni to nikdy ani nezkusili!“
O kousek dál říká: „Vlastně mě vychovávala babička. Vždycky v neděli večer jsem musela k ní a naši si mě v pátek vyzvedli.“
Jaký byl pro tebe nejhorší zážitek z této doby?
„Pokaždé, když mě rodiče předávali a odcházeli, jsem bulela, měla jsem strach, že je ztratím.“
Přece víš, že zase přijdou!
„To ano, ale já chci být s nimi!“
Kde je bratr?
„S nimi doma!“
Jak reagují rodiče, když tě vidí plakat?
„Mizí tím rychleji. Většinou zachraňuje situaci děda. Něco mi vypravuje, třeba jak žijí zvířata, jak rostou kytky. Nebo spolu něco děláme. To je moc prima.“
Jak dlouho jsi žila u prarodičů?
„Od svých dvou do šesti let. Než jsem šla do školy.“
Otevřela jsi s rodiči někdy tohle téma jako dospělá?
„Nepřímo. Nějak to čas od času vyplynulo. Nechtěli o tom mluvit, to bylo jisté.“
Jdeme do jejího věku batolete. Jak ti tam je? Jak se tam máš?
„Nijak zvlášť dobře. Jsem nějaká nejistá, cítím jakoby nějaký neklid, tlak. Není to ale můj neklid.“ A čí tedy je? „Nevím.“
Jdeme k početí.
„Jeden z nich to nechce.“ Kdo? „Máma. Nechce, abych se narodila.“ Jak to vnímáš? „Já se na svět těším, chce se mi sem. Cítím jasně, že mě odmítá máma. Cítím její nespokojenost, rozpor mezi vlastní cestou a sobectvím.“ Jak to myslíš? „Chce, abych se chovala podle toho, jak si představuje ona. Aby se jí to vykompenzovalo.“ Co vykompenzovalo? „Že se narodím přesto, že ona si to nepřeje. Zato bych já měla být taková, jakou by mně ona chtěla mít.“ A otec? Jak k tomu přistupuje? „Přeje si mě, chce mne.“
Jdeme k porodu.
„Cítím vlastní rezignaci.“ Na co rezignuješ? „Jsem vším tím napětím a tlakem unavená. Chce se mi říct, už mě nechte být. Neklid, dlouhodobé přetahování o mně, rozbouřené vody, únava.“ Proč jsi užila slovo přetahování? „Protože to bylo neklidné období, stoupání, klesání, nahoru, dolů, jeden chtěl, druhý nechtěl. Chci na ně křiknout, dejte mi už všichni pokoj! Ale oni mě neslyší.“ Těšíš se, až odtamtud vyjdeš? „Nejsem si úplně jistá, jestli chci ven. Cítím velké nic, neutrální, černý prostor, nekonečný…asi bych v něm chtěla zůstat. Proč? „Je tady klid a bezpečí…“

Získaly jsme širší náhled na to, odkud se bere celoživotní matčin postoj k dceři a z čeho patrně pramení matčin rozdílný postoj k sourozencům. Co bylo v danou chvíli pro Silvu moc důležité, bylo poznání, že v době jejího vlastního těhotenství vnímala tu malou (svoji) dušičku tam někde vzadu, jak se krčí úzkostí v koutku. Vnímala úzkost svého prenatálního života, protože dítě s matkou prožívá a vnímá všechno. Byla pro svou matku nechtěné dítě, zatímco otec se na ni těšil, patrně si prosadil svou díky své autoritě a přání mít dceru. Přenesená energie z matky na dítě v ní samé potom v těhotenství restimulovala pocity zažité před narozením a vyvolávala vlny plačtivých záchvějů.