vloženo: 7. 10. 2015
Život někdy podivuhodně splétá cesty mezi lidmi. Denisa měla ke mně nakročeno asi tak rok před tím, než se skutečně objevila. Tehdy mi volala a byla velmi rozrušená. Objednala jsem ji termín, jenže ouha, nepřišla, ani se neomluvila. Poslala jsem ji zprávu s textem, který si nejspíš umíte představit: že základní slušností je omluvit se, když nemohu přijít na domluvenou schůzku. Omluvila se dodatečně a uvedla, že je ve stavu, kdy se na terapii necítí, že se rozvádí a prožívá velmi vypjaté období. Jistě, to se může přihodit.
Uběhl právě asi rok, když se znovu ozvala a bez obalu hned ´kápla božskou´, kdo je. Jestli prý se na ni už nezlobím a že tentokrát určitě přijde, protože chce něco se svým životem udělat. Přišla s kyticí narcisů: „To je malý dáreček za to, že jsem vás tehdy nechala čekat a neozvala se.“
Po tomto setkání odjela do Prahy studovat odborný seminář feng-šuej s tím, že tam chce bydlet a pracovat. Zůstávaly jsem v kontaktu, takže jsem věděla, že věci nejsou takové, jaké by je chtěla mít a jak si je představovala. „Musím se vrátit zpátky na Jih, jinak se dočista zblázním steskem,“ říkala. Vrátila se s diplomem ze semináře, a s pochopením, o čem je staré přísloví: Člověk míní, život mění.
Na její příchod jsem se připravila den předem. Využila jsem výhodu naší předchozí schůzky, při které jsme probraly její zdravotní anamnézu. Ta je s ohledem na její věk pouhých 42 let zarážející. Méně překvapivá je z pohledu jejích zvlášť dramatických, místy až krutých životních zkušeností, které přinesly své trpké ovoce.
Tato velice pohledná žena, zajímavá, krásně upravená a sladěná, snad až příliš vážná, se však cítí vyčerpaná a bez energie.
Sotva biologicky dozrála v ženu, mívala velmi bolestivou menstruaci, která jí až znemožňovala chodit do školy. K tomu se přidaly potíže s vaječníky. Levý má neprůchodný kvůli častým cystám a srůstům. Na střevech také srůsty, zatím zahojený vřed na dvanácterníku. Má za sebou 36 narkóz a další už není možná, protože by pro ni měla fatální následky.
Teď se podívejme, co z hlediska etikoterapie jednotlivé potíže naznačují. Vaječníky představují tvořivost, střeva zbavování se všeho starého a nepotřebného, vředy symbolizují strach a přesvědčení, že člověk za nic nestojí, menstruační potíže zase odmítání vlastního ženství a provinilost.
Procházíme nejprve numerologický rozbor jejího data narození a jména, který si přála udělat. Ukazuji jí vlivy energie čísel na její jméno a život a jak se projevují. Denisa chvílemi třeští oči údivem nad tím, co všechno je možné z čísel vyčíst. Tím se terapie rozjede na plné obrátky. Je to dobrý start a skluzavka k hlubší práci.
Ocitáme se, jako už tolikrát v mnoha podobných případech, v dětství a u rodičů. Jak to vypadalo doma, v rodině? Jaké tam panovaly vztahy?
Matka Denisy se opakovaně vdávala, rozváděla, vdávala. Denisa to má v životě úplně stejně. Je počtvrté rozvedená. Tady můžeme mluvit o přenosu modelu z matky na dceru, něco jako převzatý rodičovský model, chcete-li příklad. Ten je pro nás určující bez ohledu na skutečnost, zda s ním vnitřně souhlasíme, nebo nesouhlasíme. Pokud nesouhlasíme, bojujeme s ním. Tak, jako se syn učí od otce v důležitém období formování svého života vztahu k ženám, tak se i dcery učí od matek vztahu k mužům. Kromě toho nás rodiče formují vědomě svými názory, výchovou, svým přesvědčením a již zmíněným příkladem. Na náš „operační disk“ se nahrávají i podvědomé vjemy, které přijímáme, ale i takové, s nimiž jsme intuitivně v rozporu a na pozdější rozumové úrovni s nimi nesouhlasíme.
Děti vyrůstající v rodině, kde je model rodičů partnersky funkční, spolupracující, otevřený a hlavně postavený na lásce a vzájemné důvěře a respektu, mají tedy jaksi více štěstí a mnohem méně potíží a zátěží, s nimiž se později vyrovnávají. Vnitřně se s modelem doma mohly mnohem snáze ztotožnit a uznat ho.
Jenže bohužel, zdaleka ne ve všech rodinách to tako funguje.
Pojďme dál příběhem Denisy.
Když jí byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Denisu vychovával otčím, jeden z pozdějších matčiných partnerů. Byl to jediný člověk, který se k ní choval hezky a chová dodnes. Přeje jí a stojí při ní.
Z matčiných úst se na dceřinou adresu snášely, až na výjimky, samé kritiky. „Nic na mně nebylo mámě vhod. Peskovala mě, poučovala, kárala. Nebylo nic, co bych kdy udělala dobře, čím bych se zavděčila. Neměla mě nikdy ráda. Nikdy mi neřekla nic hezkého, neměla pro mě špetku porozumění. Nikdy mě neobjala,“ líčí.
Vztah matky s dcerou je dodnes napjatý a komplikovaný. „Myslím, že máma má zatvrzelé srdce. Se mnou pořád bojuje a já nerozumím proč.“
Když bylo Denise 33 let, její biologický otec jí sdělil úděsnou věc: že prý byla nechtěná a doznal ještě úděsnější fakt, že matku bil, aby potratila! Že prý ji za ženu nechtěl, ale nakonec ho uhnala. „Můj biologický otec se choval jako zvíře. Ba ne, zvíře se tak nechová. Měl spoustu ženských a nijak se s tím netajil. Mámu přivazoval k topení a musela se dívat, jak s nimi souloží. Dělalo mu dobře, jak trpěla. Nikdy nepřijal, že jsem se nakonec narodila a vozil se po mně, jak jen mohl.“
Ne, tohle není ze scénáře k nějakému šílenému hororu vyšinutého scénáristy. To je scénář ze života, důkaz toho, jak šílený si ho lidé mohou udělat.
Zabíháme s Denisou do konkrétních dějů. Je to bolestivé, citlivé, jenže nutné. Musíme se těm obludám podívat zpříma do očí, vlastně obludě jediné, a tou je jeden velký strach ze života, který ji provází jako věrný druh.
Matka nevědomě viní Denisu z toho, že právě ona je strůjcem jejího neštěstí a utrpení, že kvůli ní podstoupila oběť, a Denisa, namísto toho, aby jí za to byla vděčná a chovala se jako hodná a pokorná holčička, je svá, originální, výrazná a také svéhlavá. Matka jí nazývá výstřednicí. Ať si Denisa obleče cokoliv, matku to vytáčí a okamžitě jí to pohaní. Velmi podobně to viděli i Denisini manželé, s výjimkou posledního. Žárlili, vyčítali, hádali se i trestali. Podle jejich vidění se jen snažila na sebe strhnout pozornost a svádět muže.
Možná ano, možná ne. Uvidíme. Každý podle sebe soudí. Denisa se hezky a vkusně obléká, má nesporně vkus, cit pro barvy a tvary. Byla obdařena přirozeným talentem vytvářet harmonické prostředí. Viděla jsem její byt zařízený na principech starého čínského umění feng – šuej a užasla jsem. Denisa absolvovala onen příslušný seminář, trvající několik týdnů, aby se v tomto oboru pevně usadila. Možná si teď položíte stejnou otázku, jaká napadla i mně: Jak je tedy možné, že i přes svou inspiraci a znalosti vyplývající z tohoto jedinečného systému učení o harmonii a jeho uplatnění ve svém bytě a na svém zevnějšku se nemůže vymanit z nemoci, má finanční potíže, potíže s partnery a momentálně čelí velké životní krizi?
Odpovědět bych mohla tak, že ani sebelépe zařízený byt a sladěný zevnějšek nikoho nikdy neušetří nutnosti rozvíjet sebe sama. Pouhé vnější změny, třebaže jsou i ty důležité a podpůrné, nezmohou samy o sobě nic, pokud nenastanou změny vnitřní. Snaha pomoci sám sobě a vstoupit na cestu proměny je nevyhnutelně nutná.
Proto také Daniela přišla. Cítí ze všech stran tlak na to, že má svůj život uchopit jinak, než se jím nechat jen vláčet a lítat sem tam jako list spadlý ze stromu. Čím větší tlak, tím naléhavěji volá změna.
Pojďme dál.
Je celkem zjevné, z chování jejích rodičů, že si mezi sebou vyřizovali účty a válčili spolu. Nepřijali zodpovědnost za své životy, hlavně za svá rozhodnutí a nejjednodušší bylo to jako na hromosvod hodit na dceru. Tady je zapotřebí zase na chviličku zatavit vyprávění a říci, že každý z nás si do života přivede to, co potřebuje pro svůj vývoj. Volí si podmínky svého života, tedy i rodiče. A že život každého z nás je výsledkem jeho myšlenek, rozhodnutí a činů.
Denisa ve své nevědomé snaze od toho všeho dění doma chtěla utéct. V sedmnácti letech otěhotněla. Museli ji zplnoletit, aby se mohla vdát. Myslela si, že bude mít pokoj od komandování, sekýrování a hádek. Kvůli mateřství přerušila střední školu ve druhém ročníku. Už nikdy nedostudovala. Zdravotní potíže se na ni lepily a lepily…
Nikdy nedělala kvalifikovanou práci, která by ji aspoň trošičku těšil. Nikdy netvořila nic, co by ladilo s její duší, nikdy netvořila tak, aby nakrmila svou hladovou duši. Jako člověk bez vzdělání, jen se základní školou, o jinou práci nezavadila. Zůstaly jí jen nenaplněné sny.
„Kdysi jsem chtěla dělat sálovou sestru a hrát závodně tenis. Místo toho jsem otěhotněla a všechno zahodila. Jediné, co jsem kdy dobrého udělala je, že jsem porodila syna. “
Řešit něco útěkem je cesta z bláta do louže. Před sebou člověk nikam neuteče. Život sám, jako jedinečný učitel potvrzuje, že cokoliv jiného, než je vzájemná láska, úcta a respekt je k uzavření manželství zcestná, pomýlená motivace. Je to podobné jako stavět dům, a místo pořádně kvalitní malty na spojení základů použít jen písek s vodou. Samozřejmě, že zde sehrál svou úlohu také věk. V 17 letech není dívka zralá pro manželství.
S posledním mužem se Denisa rozvedla proto, že jim do svazku mluvilo hodně lidí a ona na jejich soud dala. Dnes vidí, jak bláhově si počínala, když dovolila, aby zase řídili její život jiní.
Tělo je dokonalý organismus, který umí mluvit mnohou řečí. A tak když jsme načaly soudek s tématem muži, rozbušilo se Denise srdce a začala se třást jako v zimnici. Jak už víme, má za sebou několik nezdařených manželství. Přála by si sebevědomého muže (!), který by ji imponoval. Ovšem když se setká s takovým, který vyzařuje tyto vibrace, znejistí, srdce spustí jakýsi alarm, řečeno jejími vlastními slovy je rozhozená, ztrácí pevnou půdu pod nohama. Pokud je navázán první kontakt, na další si už Denisa netroufne. Bojí se. Proč?
„Protože každý z mých chlapů na mě chorobně žárlil. Předhazovali mi, že se neumím chovat, že jsem výstřední. Stejně jako doma. Bojím se, že se to bude jen znovu opakovat.“
Tak to vidíte. Chce být milována zdravě sebevědomým mužem, ale sama má ve svém sebevědomí trhliny. To nemůže jít dohromady. Takže se zatím pokaždé raději vrací ke starému způsobu, na který je naučená a který důvěrně zná. Z pocitu vnitřní nejistoty udělá krok dozadu. Dokonce couvne tak daleko, že přestane nosit podpatky. Co kdyby se jí náhodnou podvrtla noha, smáli by se jí a ztrapnila by se. Stejně nemožně se cítí ve společnosti, kterou označuje za vyšší. Když se v takové ocitne, pociťuje ohrožení, a když se zeptám proč, odpoví, že by mohla být (nedej Bože) středem pozornosti, že ji budou okukovat, posuzovat a soudit.
Až tak dalece zasahují prvky nevalného sebevědomí a převzatých modelů z rodiny. Nebo nejen z rodiny?
Ano, jak možná tušíte, je za tím skrytá další neblahá zkušenost. Zatím ji nazývejme neblahá, protože na odkrytí toho, co z ní mohla pro sebe dobrého vytěžit, Denisa zatím nevidí. Je to příliš čerstvé a chybí jí nutný nadhled. To první, co je nabíledni, že opakovaně odevzdává svůj život do rukou (téměř doslova!) někomu jinému než sobě. A ještě k tomu přidá klíče.
S tichým pláčem mi svěřuje své nejhlubší tajemství, s nímž dosud žila sama. Protože se jedná o takové tabu, nemohu porušit etickou zásadu a konkrétně o něm psát. Co mohu je pouze naznačit, že když potřebovala svého času pomoc a hledala cesty, jak si vydělat peníze, nechala si svým biologickým otcem zprostředkovat práci v zahraničí. A tam padla kosa na kámen. Chtěli po ní, aby dělala něco, co nemohla snést. Po několika ´představeních´byla tak zděšená, že chtěla utéct. Jenomže jí hned zkraje odebrali cestovní pas. V neštěstí však při ní přece jenom stálo štěstí. Našel se člověk, který vymohl její pas zpátky a pomohl jí vrátit se domů.
Z této zkušenosti pramení její rozrušení z okukování, pocit hrozby a nebezpečí. Zašlo to tak daleko, že než by šla byť jen kousek pěšky, raději jede autem. „V autě mě není tak vidět,“ říká.
Vím, vím, je to docela pochmurné čtení. Avšak jsme spolu teprve na začátku. Denisa má ve svém jmenném rozboru jasně danou blížící se změnu, co změnu, přímo převrat. Čeká ji už jenom cesta dopředu, za níž budou zůstávat jen zbořené zdi a sutiny dosavadního života a jejích mnohých iluzí. Nejobtížnější pro ni je úkol přestat se přetvařovat, dělat ze sebe někoho, kým není, dělat to, co očekávají druzí, neboli vylézt z ulity, do níž se nechala všemožně zahnat. Když chce být milována, a to platí pro každého, musí najít odvahu být sama sebou. Na nic si nehrát, nic nepředstírat a neskrývat ani své slabosti. Pak je otevřená cesta z bludného kruhu ven.
Musím však říct, a říkám to ráda, že se nechala krásně vést. Otevřela se, jak jen to v dané chvíli dokázala. Právě už ve chvíli, kdy se rozhodla SE SVÝM ŽIVOTEM NĚCO KONSTRUKTIVNÍHO UDĚLAT, začala psát úvodní kapitolu nového dějství. Přes čištění starých bolestí, a že jich bylo a je (!), se začalo pomaloučku vytvářet nové paradigma jejího života.
Ivana Inšana Píhová