vloženo: 29. 01. 2014

Přišla jsem natěsno do kontaktu s rodinou s dvěma dětmi, dvanáctiletou dívkou a pětiletým chlapcem. Ráda bych vám o nich něco řekla.

Děvče si okusuje kůžičku na prstech rukou, chlapec trpěl do nedávna častými bolestmi bříška jakoby bez zjevné příčiny, zvracením, kdy blinkal jen žaludeční šťávy, a nočními děsy. Dodnes usíná s palcem v puse nebo žužlá plyšovou hračku.

Popsané projevy jsou zlozvyky pramenící z duševní nerovnováhy, tísně, jíž se říká neuróza. Je způsobená permanentním stresem ze života v napjatém, nevlídném prostředí. Patří sem také pomočování a koktavost.

Za okusováním kůže na prstech, v tomto konkrétním případě až do masa, jsou schované neprojevené emoce: potlačený strach a vzdor, nervozita, nevyřčený vztek obrácený dovnitř, proti sobě. Je to podobné jako u okusování nehtů, kdy se jedinec na nevědomé úrovni tímto zbavuje svých zbraní (drápů). Protože je ze strachu nemůže použít k vlastní obraně proti rodičovské nebo jiné autoritě, poškozuje sám sebe. Ať už o sobě neuróza dává vědět tak či onak, jedním, nebo několika způsoby, vždy tím dává dítě formou vnější projekce zprávu o stavu své duše: že se cítí úzkostně, že se cítí vinno, že není „dost dobré“, že není přijaté, že trpí nedostatkem citu, přemrštěnými požadavky, neúnosnou zodpovědností, která je na ně kladena a že vnímá nesoulad mezi rodiči. Děti tím zároveň němě křičí a volají o pomoc.

Tohle všechno jsme v dotyčné rodině postupně rozkryli.

Rodiče jsou čerstvě rozvedení a děti mají ve střídavé péči. Matka si našla jiného partnera ještě za trvání manželství, kryla tento mimomanželský poměr lží a výmluvami na služební cesty celý rok až do chvíle, než pod tíhou situace musela s pravdou ven. Otec si v reakci na situaci velmi rychle našel jiné bydlení a odstěhoval se. Matka si okamžitě nastěhovala do jejich stále ještě společné domácnosti nového partnera a postavila děti před hotovou věc. Místo táty tady teď bude bydlet tento ´strejda´.

Do hnízda, kde mělo být bezpečí a ochrana, právě dopadl granát.

Avšak už v době dávno před tím, než události nabraly výše zmíněný sešup, dívenka velmi zřetelně pociťovala, že se něco děje, že něco visí ve vzduchu. Je hodně vnímavá a empatická, na svůj věk duševně vyspělá a otevřená. Její zmapování a vyhodnocení jevů a motivací chování členů rodiny bývá na takové úrovni, že nestačím údivem zavírat pusu. Mohu s ní mluvit téměř jako s dospělou, protože její duše je dospělá. Potíž je v tom, že spolupracovat se dá zatím jen s ní. Matka vypadla ze hry úplně, otec je zatím těmto věcem uzavřený, nevidoucí a nevědomý.

Často zmiňovala, že se nerada vrací domů, pokaždé nápadně ztichla a nic do ní nebylo. Z domova utíkala, jak jen mohla, hlavně tehdy, když byl táta v práci. Popisovala, jak se sama toulá kolem potoka a jak je jí tam dobře. Matka ji pověřovala stále nějakými povinnostmi, sama holčička to nazvala, že si s ní matka udělala Popelku. Stýskala si, že je k ní nespravedlivá, že nadržuje bráškovi, všechno mu projde, všechno mu dovolí. Často plakávala, byla smutná a jednou se přiznala, že pomýšlela na to, že uteče z domova napořád. Dítě, které se vážně zabývá pomyšlením na útěk z domova, kde by mělo být jako ptáče v hnízdě, jasně říká, že v hnízdě řádí škodná. Obrazně řečeno.

Měla, a stále má, na starost mladšího chlapečka. Se zřetelem na velký věkový rozdíl mezi sourozenci tato povinnost plodila- mimo jiné – abych tak řekla nesoulad zájmů. Ono „mimo jiné“ spočívalo v tom, že aniž by o to stála, převzala za chlapce zodpovědnost rodičů, v té době hlavně zodpovědnost matky, která byla stále ještě na rodičovské dovolené. Vlastně na ni byla tato zodpovědnost uvalena jako břímě, které pochopitelně nemohla unést. Holčička se dostávala do situací, že když se bráškovi něco stalo, například upadl a rozbil si ruku, která silně krvácela, upadala do hysterického pláče. Proč? Protože to vnímala jako svoje selhání a obávala se následků. Podobných situací bylo mnohem více, a ona často slýchala onu oblíbenou rodičovskou killer frázi: To na něj nemůžeš dávat větší pozor?

Kousala si nehty, což byl jen další důvod ke kritice. Stejně jako ta kila navíc. „Tak jsem se snažila přestat si kousat nehty, až jsem přešla na kůži,“ jsou její autentická slova. „Máma mi nadává, že jsem tlustá, ale aby mi poradila, jak zhubnout, to mi neřekne.“

Vlastně se mi teď vybavuje, že první regresi jsem s ní dělala asi před třemi roky. Dostala za úkol vyvenčit psa, ten se zaběhl ke komusi na zahradu. Majitel zahrady na něj bral vidle a křičel, že psa zabije. Pejskovi se sice nic nestalo, stihl včas utéct, zato holčička utrpěla traumatický zážitek. Doma statečně řekla pravdu a ke cti rodičů musím dodat, že nebyla potrestána. Nicméně bylo třeba odblokovat emoční stres, s nímž si pochopitelně nevěděla rady, takže se jí prožitek hrůzy stále vracel.

Vraťme se do doby, kdy jsou rodiče ještě spolu. Komunikace mezi nimi je v podstatě neustále podrážděná, odbývá se převážně v rovině organizačních věcí kolem chodu domácnosti s důrazem na úklid. Hlavně, aby bylo uklizeno! Sebemenší drobek utroušený na stole nebo na zemi zavdával matce příčinu ke zvýšenému hlasu a hubování s poukazem na to, že ona nebude přeci pořád uklízet. Hračky nesměly být roztahané, ale stále srovnané. Tudíž si děti prakticky vůbec nehrály. A tak to bylo skoro se vším. Tato posedlost úklidem hraničící s obsesí přispívala k tomu, že rodinná atmosféra byla ledová, až mrazila.  Žádná vřelost, jen napětí a přetvářka, pokrytecká hra na spokojenou rodinu.  Bylo to zřejmé už po několika minutách pobytu u nich. Scházelo tam to, čemu se výstižně říká teplo domova.

Otec, pokud byl doma a nespal právě po noční směně, se neustále něčím zabýval, nějakou činností kolem domu, anebo byl v hospodě. Očividně utíkal, stejně jako jeho dcerka. Děti s ním byly mnohem raději než s matkou a byly i spokojenější, což nešlo přehlédnout.

„Táta si s námi hraje, čte nám pohádky, i když je sám unavený. Učí se se mnou, a nekřičí na mě, když něco neumím,“ vyjádřila se nejednou holčička s uznáním k otci. Klučík měl z táty respekt, na rozdíl od matky, která by mu dovolila snad i to, kdyby jí po hlavě skákal.  Dívenka mi svěřovala věci, které nikdo jiný nevěděl. Kolikrát se utekla schovat do mé náruče, když jiná nebyla.

Vypravovala, že ani ji, ani menšího brášku máma do náruče nevezme, nepřitulí, nepohladí, neudělá „mazlinky“. Že sotva vkročí do dveří, už kontroluje, kritizuje, rozdává další úkoly a sekýruje.

Výraz „mazlinky“ snad nepotřebuje výklad.  Je fajn, že táta „mazliky“ umí, leč co je to platné, máminu náruč nahradit nesvede, třenaže se o to snaží.

Klučík neprospíval právě dobře. Míval zamodralá horní víčka, kruhy pod očima, časté rýmy, kašel, málo jedl, a když, tak stál jenom  o „mňamky“. Vypadal podvyživeně. Reagoval přecitlivěle na sebemnší výkyvy v atmosféře. Když nebylo po jeho, nebo když se mu přestala věnovat pozornost, vztekal se nebo plakal, urážel se, schovával se do sebe. I to je forma útěku. Jeho duše plakala vnitřním pláčem a jeho obranný imunitní systém v té souvislosti byl hodně u dna. Dělala jsem si o něj starost. O oba jsem si dělala starost. Pomáhala jsem jim, jak to jen na dálku šlo a bylo v rámci podmínek možné. Přitom bylo jasné, že pomoc by potřebovali i oba dospělí. Kdyby o ni stáli, kdyby si uvědomovali, že jsou obětí sebe samých a že oběti dělají i ze svých dětí.

Nevědomost včetně sebeobelhávání plodí ty nejzávažnější chyby a spoustu utrpení.

Děti mají k sobě vypěstovanou závislost, řekla bych až nezdravou. Je to vcelku pochopitelné, když člověk zná pozadí, jak k ní došli. Vzájemně si nahrazují, co nedostávali od rodičů. Holčička mi nedávno svěřila, že pociťuje k bráškovi vztah, jako kdyby byl jejím vlastním dítětem! Jakoukoliv situaci pro něj nepříjemnou až ohrožující vnímá tak intenzívně k sobě samé, že je schopná udělat a vymyslet cokoliv, aby jí zabránila. Měla po ruce konkrétní událost, čerstvou událost, která potvrzovala její slova.

Děti dodnes spí spolu, ačkoliv nemusí, mají každý svou postel. Malý nedokáže usnout sám. Když je mu ouvej, volá k sobě sestru. V jeho očích je ona ochranitelka. Ne máma, sestra.

V čase střídání péče, když byly děti s tátou, se stalo několik věcí. Otec se snažil nahradit jim oba rodiče, vařil, dokonce pekl, uklízel, staral se. Vymýšlel výlety, zábavu, činnosti. Sám se dostal do stavu vyčerpanosti až vyhořelosti. Moje babička by řekla, vypadal jako z kozy duch. Přišel z noční a místo spánku rovnou naskočil do péče o dvě děti. K té době se váže to, co se děje bohužel velmi často, totiž že starší dítě je nechtěně dospělým vmanévrováno do role partnera. Dospělý se „opře“ o starší dítě, které tak konstelačně „vyplní“ mezeru po chybějícím druhém dospělém a hraje částečně jeho roli. To je další rovina pro dítě neúnosná. V našem případě to vyústilo v to, že otec čas od času potřeboval prostě vypřáhnout, zajít taky mezi chlapy, jak říkal, a nechal děti samotné doma s tím, že na dcerku se přece může spolehnout. Jenže to jeho přijdu brzy bylo několikrát opravdu brzy, ale druhý den ráno. Dcerka celou noc, noci nespala sužovaná strachem, co kdyby se něco stalo? Co kdyby měl bráška zase ty své noční děsy? Nebo začal zvracet? Co kdyby se něco stalo tátovi?

Jak má s tímhle dítě žít? Jak může tohle unést? Jak se s tím má vyrovant? A proč by mělo? Samozřejmě můžeme se v tomhle bodě dostat k úvaze, že si to jeho duše zvolila jako cestu a že na nás není naloženo víc, než uneseme. Avšak mým úmyslem v tomto článku je spíš poukázat na jednání, která dávají vzniknout zbytečným bolestem, psychickým zátěžím a naznačit, jak a z čeho vznikají destruktivní vzorce chování, které se zacyklují a předávají. A že nic takového nezůstává bez následků. Bohužel, především na těch bezbranných. Bludný kruh se uzavírá pak tím, že rodiče si lámou hlavu nad tím, proč si dítě kouše kůži na prstech, proč si cucá palec, a když má jít spát, tak se mu chce blinkat, nebo si vynucuje, aby šla spát taky starší sestra.

Proč chceš mít ve škole pořád samé jedničky?, přišla tuhle řeč, když se mi holčička svěřila, že nesnese, aby měla jedinou dvojku na vysvědčení. Vzala jsem tuhle okolnost do hledáčku. Co myslíte, že vyplynulo? „Tlak na sebe vytvářím sama, záleží mi na tom, abych měla co nejlepší výkon,“ cituji její slova. Proč? „Mám obavy ze selhání sama před sebou.“ Proč ještě potřebuješ podávat výkon? „Abych byla pochválená.“ Ve škole? „To ani ne“.  Tak na čí pochvale ti tak záleží? Zarazila se, obličejík se jí zkrabatil do pláče. Pak to přišlo. Záleží jí na tom, aby jí chválila hlavně máma.

Její ctižádost tedy není zaměřená na to, aby ve třídě za každou cenu vynikala. Tak to působí jen na první pohled. Ale pod tím, pod tím je její ctižádost o tom, aby své mámě, která ji neustále kritizuje za něco, hlavně pak za to, jak vypadá (má pár kilogramů navíc), dokázala, jak je dobrá! A že si zaslouží její pozornost, pochvalu a hlavně lásku! Nepotřebuje to dokazovat sama sobě, ona to ví, že je dobrá! Ale máma to neví! Máma to neví…vědět nechce, neumí vidět…nevím. Je to smutné.

A ten tlak na výkon? Ano,tak je z domova naučená. Byl jí nahrán takový vzorec. Musí zastat hodně práce, má mnoho povinností. A všechno musí být hotové a musí to být perfektní. Protože jinak se na ni snese kritika. A ona nebude v očích své matky dost dobrá.

Nicméně, zpátky k situaci, kdy jsou děti samy doma.

Holčička mezitím zase o něco víc vyspěla a pokročila, už nedržela pusu a své si pověděla. Už má potřebnou kuráž se sama sebe zastat, zastat se věkem znevýhodněného sourozence. Dnes řekne, až na výjimky, co má na srdci. Tudíž tátovi řekla, co se jí na jeho jednání nelíbí. Vyjádřila svůj nesouhlas a nelibost. Snad se aspoň trošku zastyděl. Doufám v to, kvůli dětem.

Úplně s klidem se ho tuhle zeptala: „Proč jsi na nás pořád tak hnusnej?“ Před tím je oba sprdnul, že mají v pokojíku binec. (V duchu jsem si představila, kdybych tohle kdysi dokázala coby dítě říct já, co by následovalo a viděla jsem ten tanec facek nebo vařečky). Uznala, že v pokojíku čurbes mají, ohradila se však vůči formě, jakou to bylo řečeno a že to tak bývá řečeno v poslední době nějak často. Kupodivu to na tátu platí víc než cokoliv jiného. Nebo spíš a přesněji než kdokoliv jiný.

Z děvčátka roste osobnost, která na sobě nenechá dříví štípat. Roste její sebehodnota a odvaha projevovat se taková, jaká je. Být autentická, se dá také říci. Nenechat se lámat do rámce představ někoho jiného. Byť by to byli rodiče.

Jak šel čas, přistoupila do mužova života, a tím i dětí, nová partnerka. Energie na obou stranách se vyrovnaly, oba rodiče mají protějšky. Situace a rozpoložení se v námi sledované rodině uklidnila a proteplila. Ne zcela vyžehlila. Aby se tak mohlo stát, museli by, jak už jsem napsala, začít spolupracovat dospělí. Zatím to zůstává jen na téhle dušičce. A víte,co je úplně jedinečné? Že ona si je vědoma tohoto úkolu a přijímá ho! Nebojuje s ním! Co práce mají dospělí, aby k tomuto poznání vůbec někdy došli!

Nedávno mě ohromila. Zahlásila, že se spolužačkou, jíž zemřel tatínek, a maminka se poté hodně změnila, udělala regresní terapii, protože kamarádka stále plakala. „Jak jsi mě to naučila ty, když jsi dělala regrese se mnou,“ řekla. Detailně mi celý proces popsala a později mi o tom ukázala i zápis ve svém deníku. „Co myslíš, jak s ní mám dál postupovat?“, zeptala se do ticha, protože jsem nebyla překvapením mocna slova. Teprve dvanáct, skoro třináct let, a tohle tady předvede. Objala jsem jí, pochválila.

S jejím souhlasem mohu uveřejnit, co si napsala na první stránku deníku jako motto: Dávej si pozor na svá tušení. Věř sama sobě a nespoléhej na ostatní. Věř si v kráse, učení i v životě. Nejdříve řeš sebe, a pak ostatní.

K tumuhle mnozí dospělí nedospějí za celý život.

Jaký obrovský potenciál mají dnešní děti! Jen kdybychom je nechali v jejich velikosti růst a nesnažili se z nich dělat ochočené a poslušné pejsky.

Ivana Inšana PÍHOVÁ