vloženo: 24. 09. 2011

Té dívence nebylo víc než pětadvacet let. Rozhodla se přijít na terapii, protože ji trápily mnohé potíže. Přinesla si lístek s jejich seznamem a řekla, že podle lékařů je zdravá, a oni už nevědí, co s ní. K těm nejobtížnějším potížím patřila častá a urputná bolest hlavy a problémy s dýcháním.
Pocitově na tom nebyla o moc lépe. Úzkost, sevření v krku, strach, zmatek, napětí, tlak kolem žaludku, pocit, že se dusí, se v různých obměnách střídaly podle prožívaných okolností. „Přála bych si, aby už potíže skončily. Toužím po vysvobození a klidu“, pronesla odevzdaně.
Toho rána ji po probuzení zase přepadla úzkost, pro kterou neměla racionální odůvodnění. „Řekla jsem si, že už nechci žít takový život a zavolala vám,“ zavrtěla se rozpačitě.
Vyptávám se na vztahy v rodině. Jakmile přijde řeč na skutečnost, že se rozešla s milým, věci nabyly na intenzitě. Sevření kolem žaludku, v krku, tlak na hrudníku, napětí. „Probudím se a dívám se na prázdné místo vedle sebe, neleží tam…“ rozplakala se. Chodidla jí začala jaksi bezděčně divoce komíhat.
Co cítíš v nohách? „Touhu jít, ale nemůžu. Stojím, přešlapuju, nemůžu dál. Chtěla bych změnit svůj život…“ chodidla jí lítají sem tam, jakoby zběsile tančila. Co to pořád dělají tvé nohy? ptám se jí.
„Běhají v kruhu. Pořád dokola. Jako by si dělají, co chtějí. Jako bych nemohla z toho kruhu vystoupit. Cítím se doma taky jako kruhu, jako ve vězení, bolí mě hlava, mám v sobě prázdnotu…jdu k bratrovi do pokoje, otevírám okno, mám pocit, že nemůžu dýchat, vadí mi hluk z ulice, vadí mi sousedé, vadím mi všechno. Chci mít klid a ticho…přeju si být v pohodě, bez potíží, odstěhovat se, být s přítelem, nebýt tady…dívám se na půdu…“
Proč se díváš na půdu?
„Budeme ji vyklízet. Těším se, až to všechno vynesu, vyndám.“
Co tím myslíš?
„Nevím, co tam je, snad věci ještě ze školy, z doby dospívání…“ Poté se na delší chvíli odmlčí, než dodá: „ Je to jinak. Je to o tom, že rodiče mě chtějí vystrnadit z domu, abych se odstěhovala. Vyklízení půdy je jen záminka.“
Proč tě chtějí vystrnadit z domu?
„Jsem jiná, než oni, oni jsou rodina, já jen kukačka. Dávají mi to najevo dost často, neberou mě jako člena rodiny…chtějí, abych už odešla a postavila se na vlastní nohy. Nemluví se mnou, nekomunikují, a já s nimi taky ne.“
Jaký máš vztah s bratrem?
„Stejný jako s rodiči, táhnou všichni za jeden provaz. Takhle je to od doby, kdy se bratr narodil.“ Přichází dusivý, křečovitý pláč. „Strašně mě bolí hlava,“ škytá mezi vzlyky.
Proč tě bolí hlava?
Já nevím, je to nesnesitelná bolest.
Třeba už nechceš snášet, co je pro tebe nesnesitelné.
„Možná“, vydechne, „možná je to ono.“
A co to je, čeho máš plnou hlavu a co tě v ní nesnesitelně bolí?
Propuká v pláč. Dávám jí čas, až se vzlyky trochu uklidní.
Tak co to je, ptám se znovu.
„Já, já nemůžu unést, že jsme se rozešli s mým milým. Cítím děsivou prázdnotu. Nic mě netěší. Doma nejsem ráda, nikoho tam nezajímá, co prožívám…“
Dovol si procítit v plné míře to, co cítíš, dovol si své emoce projevit! Připusť si, že je máš a že je nyní můžeš sdělit. Udělej to hned teď. A nahlas.
Bedlivě jí naslouchám a zapisuji. Když odezní první příval emoční bouře, nechávám ji založit virtuální táborový oheň. Vyzvu jí, aby si k němu sezvala všechny, kteří mají s tématem co dělat a řekla jim, co dosud v sobě dusila a čeho měla plnou hlavu.
Zve rodiče, bratra, babičku i druhé dva prarodiče…a začíná úsek dlouhé a bolestné cesty, během níž se objevují četné zákruty celého příběhu zahrnující dobu před jejím narozením i krátce po něm. Začíná vysvítat, že její početí pořádně zamíchalo karty v rodině a posvítilo na vztahy. Děj u ohně znovu vyústí v emoční eskalaci. Díky Bohu za tu provalenou hráz, za níž přichází vlna a s ní vytéká všechno jedovaté zevnitř ven. Silné emoce, tak dlouho potlačované, znamenají průlom v terapii.
Dokončujeme transformační část a ona se překvapivě rychle vzchopí. Posadila se, vzhlédla a usmála se.
„To bylo něco“, vydechla. „Nikdy bych neřekla, že je něco takového možné. Kdybyste jen věděla, jak moc se mi ulevilo,“ zajíkla se.
Asi po třech týdnech zavolala a domluvila si další schůzku. Přišla s tím, že teď už má jistotu, že je opravdu nechtěné dítě.
„Když jsem se od vás vrátila, měla jsem nejdřív pocit, že jsem úplně vyhořelá. Smysly jsem měla jakoby otupené. A jak jste mi řekla, nesnažila jsem to nějak znásilňovat. Nechala jsem to plynout. Pak to odeznělo a začala jsem vnímat, jak se zase stavím na nohy, jak se ve mně probouzí život. A pocítila jsem, že se něco doma změnilo. Potom přišli rodiče a řekli mi, že táta si přál miminko, chtěl holčičku, ale máma nechtěla být se mnou těhotná. Podvedli mě. Řekli mi, že se brali z lásky. Nebylo to tak, brali se, protože museli.“
Pravda tedy vyšla najevo. Vidíš, říkala jsem ti, že to, co uděláš tady u mě za práci, ovlivní i další lidi okolo tebe. Zejména, když byli účastníky transformační části terapie. A co tedy potřebuješ ode mě?
„Vadí mi ten podvod, ta lež, kterou mě krmili.“
Dobře, jdeme na to.
Jediné, co si z dětství v tu chvíli vybavila, bylo narození jejího bratra. To jí byly tři roky. A vázala se k tomu takováto vzpomínka:
“Je večer. Brácha spí v postýlce, slyším kroky. Jdu se podívat, co se děje, a vidím, že se naši chystají odejít. Chtějí jít pryč. Jdu za nimi…“
Restimulovaná událost vyvolá zase pláč.
„Máma se hrozně rozlítí. Proč prý nespím a proč bulím? Ptám se jí, kam jdeš, mami, já tedy sama bojím.“ Přiloží si ruce na břicho. Co cítíš? „Sevření kolem žaludku.“ Co je dál? „Máma mě chytne za vlasy a křičí, že má svůj život, ale že nemůže nikam jít, protože jsem jí pořád za zadkem. Je velmi nepříjemná, cítím se jako špatná.“ Jak špatná, proč? „Jako že překážím, že tam nepatřím. Zraňuje mě, co říká, pláču, nechci tam být. Nechci, aby odcházela.“
Procházíme situace několikrát, dokud Sandra neuvidí, jak moc se jí slova matky dotkla a že od té doby se uzavřela do sebe, přestala s rodiči téměř mluvit, přestala se projevovat a…začala nenávidět svého bratra. Měl všechno, co ona neměla. On byl na výsluní, ona ve stínu, jak to sama pojmenovala.
Znovu zakládá táborový oheň. Tentokrát si k němu zve jen maminku, a samozřejmě své mladší já a svého rádce. Nejtoužebněji si přeje, aby jí matka konečně přijala, a přijala takovou, jaká je: „Mám ti za zlé, mami, že jsi dělala takové velké rozdíly mezi mnou a bratrem. Všichni to viděli, jenom ty ne. Chtěla jsem být s tebou, chtěla jsem, abys byla se mnou, ale ty jsi mě nechtěla a celý život jsi mě odmítala a dávala mi najevo, jak jsem ti na obtíž.…“ Při těchto slovech ji opět rozbolí hlava. „Mám pocit, že mi to utrhne hlavu,“ popisuje.
Jen pokračuj, do toho, pověz všechno, co tě tíží.
Sandra tedy dál okrývá svá probuzená zranění. Pracujeme na tom ještě asi hodinu. Její matka sedí tiše, šokovaná dceřinou zpovědí, neschopna slova. Až na úplný závěr vstane, přistoupí k dceři a řekne, promiň mi.
Uplynul nějaký měsíc, než jsme spolu znovu mluvily.
Volala mi. „Je to lepší o mnoho procent,“ zahlásila hned. „Když jsem od vás přišla, šla jsem rovnou za mamkou a všechno jsem jí řekla. Ne u virtuálního ohně, ale z očí do očí. Oplakaly jsme to obě, ale máme to mezi sebou srovnané. S mamkou je to teď na pohodu. Jo, a mám novou práci, která mě baví.“
V dohledu je také stěhování už do vlastního bytu. Společně s maminkou plánují, jak to v něm budou zařizovat.
A pak že happyendy jsou jen v romantických filmech a pohádkách. Občas je napíše sám život.

Ivana Píhová, terapeutka