vloženo: 8. 08. 2011

Často se stává, že se nemůžeme rozhodnout udělat zásadní krok, přitom nás něco pudí jej udělat a zároveň z obav a ze strachu couváme. Toto byl dlouhou dobu i postoj paní Nikoly. Pro regresní terapii se rozhodla až po několika vzájemných mejlech. „Slyšela jsem, že se člověk může ´zaseknout´ někde v jiném čase a nedostane se zpátky. Mám obavy, aby se mi to nestalo. Nebudu mít nad svým chováním kontrolu.“
Když jsem jí objasnila, že regresní terapie není hypnóza a že kontrolu nad sebou neztratí, a ujistila jsem ji o bezpečnosti této metody, argumentovala: „No ale mně to stejně asi nepůjde, neumím se zklidnit, uvolnit, hlavou se mi honí hrozné myšlenky, a mám pořád strach.“ Dodala, že jí často bolí hlava a nemůže spát. Na otázku čeho se stále tak moc obává, odpověděla, že všeho. A že už s tím obtěžuje své okolí a je sama sobě protivná. Nakonec ale přece jenom kuráž sebrala a na sezení přišla.
Když vešla, byl můj první dojem, že se předem omlouvá i za to, co nezpůsobila. Vyplašené, těkavé oči, nervní ruce. Nejistota a rozpaky, všechno v jednom.
Cítila jsem, že ze všeho nejdřív potřebuje uklidnit, potřebuje čas, aby se aklimatizovala na prostředí, získala pocit bezpečí a důvěry a mohla se uvolnit. Takže jsme si napřed povídaly jen tak o nepodstatných věcech jako že léto vypadá trochu jinak než jak je venku.
Co potřebujete vyřešit?, zeptala jsem se. “Zemřel mi syn,“ odpověděla a celá se schoulila do sebe. Roztřásla se jí brada. A jste odhodlaná si tu událost projít znovu? Musela jsem se ujistit, že její rozhodnutí je pevné a nezvratné. „Ano,“ ujistila mě.
Vrátily jsme se tedy v čase k onomu dni, který pro ni byl tak traumatizující. Odpovídala nejprve úsečně, úsporně, budila dojem, že to chce mít rychle za sebou jako nepříjemnou návštěvu u zubaře. Pocity, emoce nejdříve žádné, zapěchované a udupané uvnitř, rozhodnutá je nepustit, aby se nezesměšnila a aby se znovu nezraňovala. Byl to tvrdý oříšek k rozlousknutí. Už už se zdálo, že se ledy prolomí…a zase nic a zase celé znovu a znovu od začátku. Až v jedné chvíli najednou odlétla zátka, uvolnil se natlakovaný obsah pod ní a dostavilo se emoční vyzkratování. Přišla znovu již jednou prožitá bolest, zoufalství z bezmocnosti a v samém závěru se dostavil očistný pláč a pochopení, jaký smysl tohle všechno nejspíš mělo. Syn jí ve věku studenta střední školy odcházel téměř v náručí. Není pro matku větší bolesti než smrt dítěte.
Co bude dál? Jak budeme bez něho žít? Jak vyplníme prázdno po něm? Proč jsme na světě? Je lepší se nenarodit? Nebo všichni najednou zemřít, aby nikdo nemusel prožívat bolest? Zastavit svět, aby tu nikdo nebyl, jenom duše. Tyto všechny otázky jí tížily. Braly jí energii. Nikdy před tím je nevyslovila nahlas. Až teď.
Po krátké přestávce usoudila: „Myslím, že jsem se přes smrt syna už přenesla. Mohly bychom se teď podívat na ten můj strach? Už s ním nemůžu žít.“
Opravdu, strach byl všudypřítomný ve všem, co dělala. Opustila před časem špatně placenou profesi učitelky a začala se věnovat práci ve finančnictví, která pro ni byla dosud neprobádaným územím, na němž se pohybovala nejistě. Větší neznámou však byla její sebedůvěra a vlastní hodnota. Strach, že napíše do smlouvy špatné datum, že špatně vyplní formulář, strach, že si klient rozmyslí a smlouvu nepodepíše, strach ze selhání. „Jak se na mě budou lidi koukat, když to zkazím? Zklamu manžela, nebude si mě vážit, zklamu sama sebe…“ byly její nejhorší obavy. Dobrá, pojďme tedy k situaci, kdy špatně vyplníte formulář. Co nejhoršího se může potom stát? ptám se. Mlčí. Zdá se být udivena otázkou. Co nejhoršího se stane, když špatně vyplníte formulář? trvám na svém. „Asi nic, vyplním ho znovu. „ Vida, jak jednoduché, podotknu, abych ji povzbudila. Usměje se. Sláva! Vidí to! Jdeme dál, k dalšímu strachu. A co horšího by se mohlo stát, když klient smlouvu nepodepíše? „Nevydělám si peníze. Nebudu mít z čeho žít. Zůstanu bez prostředků. Budu lidem pro smích. Budu vybírat popelnice jako bezdomovec a nakonec umřu hlady.“ Tak jo, co ještě horšího by mohlo přijít, když tedy nebudete mít prostředky na obživu, a bude z vás bezdomovec? „Nebude.“ Jak to? „Protože nedopustím, aby se to stalo,“ odpověděla tónem, v němž bylo odhodlání. Víte to jistě? „Vím. Naučím se to, jsem houževnatá.“ Máte ještě strach? „ Ano“. Z čeho? „Že umřu.“ Co se stane, když zemřete? Co horšího vás může potkat potom? Odpověď přichází bez zaváhání. „Nic. Nebojím se smrti. Vím, že budu i po ní“. Jak se teď cítíte? „Volně. Vznáším se, je mi dobře.“ Kde jste? „Ve velkém rozlehlém prostoru, jakoby v něm plavu.“ Co vnímáte? „Mír, klid, velké uvolnění.“ Pociťujete úlevu někde na těle? „Ano. Lépe se mi dýchá.“ Máte ještě nějaké pocity? „Necítím už tíhu a bolest u srdce.“ A po chvilce mlčení dodá: „Nevím, čeho jsem se pořád tak bála.“
Rozloučily jsme se a byla jsem si jista, že už se neuvidíme. Nepatřila mezi ty typy lidí, kteří se na regresi vracejí, aby řešili zase jiný problém. Uplynul nějaký týden, když zazvonil telefon a ona se ohlásila. Zprvu jsem jí po hlase ani nepoznávala. Zněl nějak jinak. „Volám vám ze dvou důvodů. Ten první je, že vás chci pozdravit a říct vám, že je mi lépe. Práce mě baví a začala se dařit. A ten druhý důvod…mohu vám nabídnout…“ a vychrlila na mne nabídku konsolidačního pojištění. Musela jsem se zasmát. Počínala si jako profesionál. Žádné rozpaky, žádná tréma či strach. Tak snad to zvládla. Rpzhodně budila takový dojem.

Ivana Píhová

vloženo: 20. 07. 2011

Příčiny fyzických i psychických potíží nemusí nutně pramenit ze současného života. Kořeny mohou sahat do některé minulé existence. Následující příběh, který vám chci převyprávět, je toho příkladem. V důsledku svých příčin spadá do doby rytířů, kdy čest nebyla prázdným pojmem. Mimo to si všímá mnoha dalších vrstev. Přečtěte si pokračování článku »

vloženo: 2. 05. 2011

Pracovaly jsme s blízkou kamarádkou na její urputné vyrážce v obličeji. Začala se jí dělat před mnoha lety během mateřské dovolené. „Manžel mě chtěl mít doma. Byla jsem pěkná puťka, vůbec jsem se neprojevovala. Ještě teď mám na sebe vztek,“ přiznala bez okolků.
Oživily jsme konkrétní záznam starý asi 18 let.
„Dávám se do zrcadla a žasnu: Co to mám na obličeji za vyrážku? Jsem překvapená a naštvaná. Na vyrážku i na sebe. Chodím uklízet do továrny, abych si přivydělala k mateřské. Z principu mě štve, že chodím uklízet. Zase jsem sama a nemám si s kým povídat.“
Vzala tuhle práci, aby měla doma klid a nemusela poslouchat výčitky. „Jsem pitomá, že tam vůbec chodím. Zase mám strach, že nedokážu obhájit svůj nárok na odpočinek.“
O něco dále už necítí ani tak vztek, spíš únavu, odevzdanost z pocitu marného boje. Na otázku, s kým nebo čím bojuje, odpovídá, že bojuje o svoje projevení se. „Takhle jsem bojovala s mámou, a teď tu roli převzal manžel. Už hodně dlouho se chovám tak, jak chce někdo jiný. Napřed jak chtěla máma, pak jak chce manžel…abych měla klid, raději jsem se neprojevovala vůbec nijak. Ne ne, je to moje představa, že oni to tak chtějí…“ objevuje.
Zákaz jezdit na koni
Sestupujeme o další schůdek níže, do doby, kdy je jí asi 10 nebo 11 let. Rodiče jí zakazují jezdit na koni údajně kvůli kyčlím. Mrzí ji to, má vztek, je smutná. „Konejším se tím, že to tak asi má být, že je to tak dobře. Cítím ale, že se obelhávám. Proč mi to zakazujete? Já se chci projevit! Je to můj život! Já si ho chci žít! Včetně toho, že si budu jezdit na koni! Chci být volná,“ dává průchod svým emocím.
Při davším návratu zjišťuje, že rodiče už s tím nemají problém. „ Říkají jen, že to nedoporučují lékaři. Mám radost, že můžu jezdit na koni. Já snad na něm budu jezdit, i kdyby se jim to sebevíc nelíbilo.“
Zhodnotí si sama: „Druzí rozhodují o mém životě. Nedělám, co bych chtěla. Poprvé jsem se (první průchod) vzdala, neprojevila jsem sama sebe. Hodně mě to zasáhlo.“
Sjíždíme celou epizodu znovu. Teď už zní jinak:
„Jedu na koni, cítím se svobodná, volná, jedu rychle. Užívám si to, někdo mě nabádá, abych nejela tak rychle. Je to nádhera. Mám dlouhé blonďaté vlasy a na očích brýle. Letím…“
Obraz jejího obličeje se dokonale mění jako po retuši. Vyrážka je pryč. Otevřeně se obě radujeme, vychutnáváme ten téměř posvátny okamžik proměny a úlevy.
Nicméně se ukáže, že tak docela vyhráno ještě není. Vyrážka dává ještě tu a tam o sobě vědět. I přes to, že klientka stále prochází různými jinými odblokovacími technikami, například kineziologií. Vlastně na sobě nepřetržitě pracuje.
O pár měsíců později mě osloví znovu a smlouváme další sezení. Tentokrát z jiného důvodu. Zprvu se zdá, že s předešlými událostmi nesouvisí. Ze spaní ji vzbudí živý sen, příliš živý a příliš až fyzicky bolestný. Bolest v pravém oku.
Vplouváme do děje. „Vzbudím se, bolí mě oko, jako když mi někdo do něj něco bodne. Posadím se, snažím se rozkoukat. Zlobím se, že si s tím neumím poradit, cítím strach a tlak v očích, bolí mě oči, nechtějí se otevřít!!! (Před čím? Co asi nechtějí vidět?) Když je konečně otevřu, chytnu se za hlavu. Potom je tma.“
Další schod do podvědomí nás zavede do loňského léta.
„Zase mám živý, děsivý sen…někdo napřahuje ruku a míří mi na hlavu. Klečím, mám ruce za zády svázané, jsem v lese“…Jaká je doba? „Je opadané listí ze stromů, asi podzim. Někam mě vedou…Kam a kdo? Nevím, nějací lidé, do lesa…a po chvilce odmlčení… ale přijde mi, jakoby s tím někdo nesouhlasil, někomu se to nelíbí, jakoby mě někdo chtěl osvobodit…vtom mi dopadá rána na oko… Kdo ti zasazuje ránu? Nějaký muž…snad se i známe? ….Ano, my se máme rádi! Cítím ale i podraz a zklamání…Umírám. Dopadám na zem a umírám. Stejně tam nechci být. Je tam ten muž… Co pociťuješ? Smutek. On se omlouvá, říká, že mě miluje. Dotýká se mě. Drží mě v náruči. Vnímám z něj velký smutek…pláče… (pláče teď i ona) Kdo to je? Můj současný manžel….!“
Jsi překvapená? „Ani moc ne. Dělá to na moji žádost, že mě zabíjí, protože mě vedou někam… oni mě chtějí asi mučit, on to nechce připustit, já taky ne. Působím mu bolest, že ho žádám, aby jim nedovolil mě mučit.“ Jak to víš? „Vidím mu to na očích. Zase jsem to vzdala…“ Co jsi vzdala? „Radši jsem se nechala zabít. Mám vztek, hrozný vztek na sebe.“ Proč? „Nepostavila jsem se za sebe, za to, co umím, …za to, čemu se říkalo… čarodějnictví…“
Zase jsem se nechala zabít, místo toho, abych se postavila sama za sebe. A ještě jsem do toho zatáhla jiného člověka,“ objevuje souvislosti.
Co teď cítíš? „Úlevu, že jsem si to konečně uvědomila! Že jsem to konečně řekla nahlas! Kde ji cítíš? Na první a třetí čakře.“
Vracíme se na začátek příběhu.
„Usoudili, že jsem čarodějnice a chtějí se mnou udělat krátký proces. Jdeme přes les pěšky, on jede na koni. Vím, že mě chce osvobodit. Nepřeji si to, protože by to přivodilo problémy i jemu. Ať už to ukončí! Zabij mě! On napřed nechce, ale když vidí, že je to ztracený, tak to udělá. Jaké vnímáš pocity? Rozpor, vnímám rozpor. Žádala jsem ho, aby to udělal, ale zároveň se bojím, protože vnitřně si nepřeju umřít! Někde uvnitř sebe vím, že by se situace mohla řešit jinak, ne se zase nechat zabít…už se to táhne se mnou dlouho…“
Dobře, posuň se dál, jste v lese…“Není moc času, ví, že musí jednat rychle. Napřahuje, asi se mi do oka trefil náhodou, má v ruce dlouhý šíp nebo co to je, padám na zem, on mě bere do náručí, mluví na mě…Co říká?. Ať mu odpustím, že mě miluje…“
Rekapituluj si to a porovnej si předchozí průběh s tímto: „Vím, že jsem to neměla úplně ujasněné. Že se tahle věc se mnou táhne dlouho, vzdávám se, zase se vzdávám, nepostavím se za sebe…vzdávám svůj život bez boje…“
Vybízím ji, aby našla ještě starší událost, kdy se za sebe nepostaví. Někde musí existovat počátek toho všeho.
Objevuje se nový oživený paměťový záznam. Ocitá se na ostrově Malta, v době Atlantidy. Patří mezi vesmírné učitele, jenomže mise se příliš dobře nedaří. Proč? „Protože lidi chtějí jenom moc, nechtějí se nic učit… domlouváme se, kdo zůstane, kdo odletí. Já zůstávám. Chci dokázat, že to půjde, ale nedaří se … je něco naučit. Co pociťuješ? Vzdor! Proto neodlétám, myslím si, že je i přes to něco naučím. Ale ne, nejde to. Já těm lidem vnucuji, jak se mají léčit, ale oni to nechápou, ani nechtějí pochopit… Naštvali se. Házejí po mně kamením…oni mě kamenují! Utíkám před nimi, zakopnu, padám a nevstávám… Proč nevstáváš? Mohla bych utéct, ale vzdávám to. Lítají na mě kameny, už ani nevnímám bolest, umírám. Umírám s pocitem, že jsem situaci nezvládla.“
Pobyt na Zemi trval několik měsíců. Zůstali jen nemnozí učitelé. „Mně se ani moc nechce zůstat, ale vítězí vzdor. Téměř hned, kdy se rozhoduji, že zůstanu, už lituji a jsem nešťastná. Byl to truc.“ Proč trucuješ? „Mrzí mě to, ale nevím, co jiného s tím. Truc je hloupá motivace,“ zhodnotí.
Jdeme znovu k začátku události.
„Rozhoduje se o tom, že je třeba odjet. Nikam to nevede. Většina se rozhodla odejít. Stejně se učit nechtějí, chtějí jenom moc. Lodě jsou na moři, čekají na nás. Vidím bránu. Vedou k ní koleje, kamenné koleje, brána se otevírá jen na určitou dobu. Ostatní odcházejí, já zůstávám. Zůstalo nás málo na Zemi, jsme roztroušeni po ostrově. Už ve chvíli, kdy se brána zavřela, vím, že jsem se rozhodla špatně. Stojím na břehu a zoufale pláču. A zase mám v sobě ten rozpor – co udělat: dokončit misi, nebo odejít…Chci jim pomoc, aby se něco naučili. Léčit je, předávat znalosti, učit je práci s energiemi…Ježíši…já chci sama sobě dokázat, že oni jsou schopni se učit, vnucuji jim to, a jim to vadí!. Dělám to špatnou formou, jsou to energie myšlenky a energie jako takové, jdu na ně neopatrně….oni se mně bojí! Protože tomu nerozumí, začnou házet kameny…. Proč se nebráním tím, co umím a znám? ptá se udiveně sama sebe. Zase mám pocit selhání a zbytečnosti…. Ležím na zemi, oni odešli, umírám. Zůstala jsem na misi zbytečně, šla jsem na to špatně a umřela.“
V dalším příběhu se stejnou motivací (šla jsem na to špatně a zaplatila životem) se vracíme k výchozí události: ocitá se v Irsku asi v 17. Století. “Bože, je to úplně stejná situace…je to i stejný les, rána do hlavy, umírám zbytečně…“ Proč zbytečně? „Protože je jednodušší umřít než to řešit vlastní pomocí.“
Vina a trest. Kde je pocit viny, musí následovat trest. Pocit viny, že někoho přinutila udělat něco nepěkného, a tím na něho přenesla zodpovědnost za svůj život, vlastní selhání, strach se projevit, celá tato škála posloužila jako motivace vedoucí k sebetrestání na nevědomé úrovni v podobě vyrážky. Svědomí musí být v souladu s duší. Dokud není, trest trvá. Naše rozhodnutí mají dalekosáhlé následky pro další životy. Nevyřešené či problémové vztahy a situace, motivace chování a mnoho jiných, někdy i zdánlivých maličkostí, si sbíráme a bereme s sebou do dalších existencí, opakovaně se ocitáme ve stejných situacích. Dokud neprohlédneme (Její oči nechtěly něco vidět) a tu železnou obruč, kterou si sami kolem sebe ukujeme, jednou provždy nerozlomíme.
Stále jí zůstává naléhavá potřeba se učit. Jezdí na semináře, pracuje na sobě velmi intenzivně, a pořád si není jistá, jestli už to stačí, jestli je už dost vzdělaná, aby neopakovala tutéž chybu! Vedena podvědomou snahu už vícekrát neselhat, nevzdat to: musím vědět víc, musím sebe více poznat. Jedná tak, aby si vytvořila pojistku proti opětovnému selhání.
Dnes už ví, že se nepotřebuje do nekonečna učit, a tím se v něčem utvrzovat, ví, že v tom to nevězí. Našla svoji cenu, našla důvod svého selhání. A dobře ví, že ji nebude nikdo kamenovat, když ukáže, co umí a bude to používat. Zbývá sama sebe ve vlastních očích rehabilitovat, odpustit si, požádat o odpuštění a tak s tou zatrápenou vyrážkou definitivně skoncovat.

Ivana Píhová, terapeutka

vloženo: 28. 04. 2011

Přišla za mnou velmi hezká a charismatická dívka s výraznýma očima, snad něco kolem pětadvaceti let. Svěřila se, že ji už dlouho bolí kolena a že ji bolest omezuje v pohybu. Nikam nemůže jít, je stále hodně unavená. „Chci to už konečně vyřešit, chci se dozvědět, proč jsem takový Lazar,“ pronesla odvážně.
Vyšly jsme ze situace, kdy jede s přáteli na výlet. Těší se na ně i na společnou akci, jenomže už při vystupování z auta jí bolí kolena a ona je z toho podrážděná.
Procházíme událost. Kamarádi jí nabízejí pomoc. To jí ale vadí. Přece nejsem invalida, aby mi museli pomáhat. Když ji nikdo pomoc nenabídne, vadí jí to taky, to jsou pak pro změnu lhostejní. Pomoc nechce přijmout, vzdoruje, je naštvaná a vzteká se jako dítě. Jdeme do dětství.
Je jí asi 10 nebo 11, jde s několika dalšími dětmi a na přechodu ji porazí auto.
„Vím už nějak dopředu, že se něco stane, nějakým způsobem jako bych řídila tu událost…v poslední chvíli odstrkuji děti od sebe, náraz, kapota, letím, jsem na zemi… Náraz jde na nohy. Něco mě zvedá, nějaké síla… není to fyzická bytost,“ říká udiveně.
Ošetřuje ji doktor ze záchranky. S nohama nic nemá, může stát, chodit, přibíhá její matka. „Nejvíc mi vadí, že se zajímá o všechno možné kolem, jen ne o mně, nevšímá si mně. Nejde se mnou ani na rentgen,“ říká s chvějivým pohnutím v hlase.
Po úrazu leží doma v posteli. „Matka ke mně nejde. Mám žízeň, volám bratra, aby mi přinesl pití, mluví se mnou jen on.“ Co cítíš? „Prázdnotu, osamocenost. Mám pocit, že je lepší nebýt, dělám, že vůbec neexistuji, cítím se ukřivděná,“ líčí.
O něco později pokračuje. „Jdeme na kontrolu k doktorovi. Ptá se, proč mě mamka nepřivedla hned po úrazu. Matka se zase ospravedlňuje, že mě nepřivedla proto, že mi nic nebylo…“ Chvilku je dramatická pauza, čekám, co poví dál. „Ona to neřeší…“ hlas má plný údivu i rozhořčení. Proč myslíš, že to neřeší? zeptám se. „Aby se neprofláklo, že mě nemá ráda,“ zazní okamžitě odpověď.
Při rekapitulaci vnímá, že: „Zvedl mě na nohy anděl, nebo prostě bytost na vysoké energetické úrovni, byl se mnou, vím to…nevím, jak a proč to vím, ale jsem si tím jistá. Bolest mi dává…možná nic nemuset, nic nedělat, nebýt, nemít emoce, nic necítit. Chci zůstat v posteli, nechci myslet, mluvit, ale chci, aby se o mě někdo staral, aby se máma o mne starala…“
Matce zazlívá, že jí nedala péči, kterou chtěla a neprojevila lásku v té míře, v jaké si přála. Při dalších krocích terapie upřesňuje, že si situaci přivodila sama svou myslí, svojí myšlenkou na to, jaké by to asi bylo, kdyby do ní narazilo auto. „Chtěla jsem vyzkoušet, kdo bude silnější. Z nějakého důvodu jsem potřeboval tuhle zkušenost prožít.“
O pár okamžiků dál odhaluje, že skutečným motivem bylo přivolat k sobě pozornost matky, upoutat ji na sebe i za cenu rizika vlastního poškození.
Tento vzorec chování nevědomky pak používala jako neučené ovládací drama celá další léta. Své nenaplněné ambice a představy spojené s pozorností matky doprovázené emocemi jako je vzdor, lítost, odpor, vztek a jiné si ukládala na „bezpečné“ místo – do kolen, a tam je zabetonovala. Dělala to tak důkladně, až ji kolena začala vypovídat službu. Posléze ještě přišla řeč i na pokoru, která s koleny souvisí… „Ano, byla jsem málo pokorná, myslela jsem si, že si pozornost matky, a vlastně číkoliv, můžu vyvzdorovat,“ zhodnotila výsledek.
Po ukončení regrese jsme ještě udělaly několik pozitivních afirmací, dýchacích cvičení a prošli jsme procesem odpuštění. Tento postup po regresní terapii není standardní, ale mně se s klienty osvědčuje. Procítí si hluboké uvolnění, uvědomí si, jak lehce se cítí poté, kdy odpustí i to, co by jinak bylo pro nebylo vůbec myslitelné. Těší mě s nimi sdílet tenhle úlevný okamžik, těší mě se dívat, jak se jim proměňuje obličej, jeho výraz, a výraz očí. Kromě nezbytných slz, které terapii doprovázejí, si uvědomují určité události a děje v nových, mnohdy pro ně překvapivých souvislostech.
Odpuštění – v tomto konkrétním případě mamince a sama sobě – je pak vyvrcholením katarze, kterou proces přináší.
Vyřešily jsme společně „kolena v ohrožení“. Už se nedivila, že nemohla unést tíži, kterou si do nich ukládala.
Duše projevuje prostřednictvím těla svoje utrpení, a jak jsem často svědkem, dává hodně hlasitě najevo, co se jí nelíbí. Očistné je proto i pochopení smyslu trápení.
Za čas mi dala vědět, že je bez potíží. To je vlastně klíčový moment terapie. Odbourat to, co zatěžuje. A když jsme se příště sešly, tentokrát v kavárně, nadšeně mi vyprávěla, co všechno a jak se v jejím životě mění. „Víš, žiji teď nějak víc naplno, opravdověji, srovnala jsem si vztah s mamkou, víc ji chápu a myslím si, že jsem prokoukla tu hru ega. Žít mě prostě baví.“
Ráda jsem jí uvěřila. Bylo to na ní vidět. Celá svítila.

Ivana Píhová, terapeutka

vloženo: 29. 09. 2010

Vážení a milí, dneska to vezmu z trochu jiného soudku, než jsou samotné příběhy z  regresních terapií, ačkoliv to s nimi souvisí. A také s bestsellerem Clarissy Pinkoly Estés,Ph.D., Ženy, které běhaly s vlky. Přečtěte si pokračování článku »