vloženo: 14. 05. 2014

Telefonovala moje mladá klientka a zkroušeným hlasem mi pověděla, že je po dost těžkém úrazu a jestli bych ohledně terapie nemohla tentokrát přijít já za ní, protože ona ke mně jít nemůže. Viděly jsme se jednou, kdy jsme řešily jednu pracovní zapeklitost propojenou s osobním vztahem. Soňa je velice schopná žena, mladá, sotva po třicítce, zároveň má v sobě jakýsi těkající neklid a napětí. Má za to, že jí ujíždí vlak a ona, když mu neubude stačit, uvidí za chvíli jeho koncová světla.

Domluvily jsme nejbližší možný termín.

Přišla mi otevřít o berlích, celou nohu v ortéze. Co jste, pro Boha, vyváděla?! „Spadla jsem z koně, museli mi operovat meniskus. Uděláte si, prosím vás, čaj sama? Nevydržím stát,“ řekla a zamířila ke křeslu.

To se rozumí, že jsem připravila čaj pro nás obě a daly jsme se do práce.    

Vyšlo najevo, že v krátkém časovém sledu, ani ne v rozsahu roku, měla nehod a úrazů víc. Napřed upadla na schodech. Výsledkem byl pořádný výron v kotníku, nemohla několik dní chodit. Zůstala doma, a protože pracuje na živnostenský list, musela sehnat do své provozovny zástup, aby ji nemusela zavřít. A zastupující osobě samozřejmě zaplatit. Sotva se kotník pohojil, krátce na to bourala autem. Tentokrát měla natlučené obě nohy, což ji odstavilo na několik týdnů. A do třetice tedy pád z koně a operovaný meniskus.     

Panečku, to máme bilanci! Tři úrazy po sobě, pokaždé se zraněním jedné nebo obou nohou, a následné vyřazení ´z provozu´, znehybnění, stav bez (moci), kdy nemohla uvařit ani čaj, nemohla pracovat, utíkaly jí penízky. Zároveň jí byl však nabídnut čas popřemýšlet, proč se to děje, dumat o příčinných souvislostech.  

Když to zprvu nedovedla rozpoznat, přišlo opakované násilné zastavení. Vyluštila si to docela rychle, protože má mysl otevřenou a už ví, že tohle všechno se nesběhlo náhodou, že jí to mělo něco říci. „Moc jsem všechno chtěla stíhat, zastat, zvládnout, nic nezanedbat, žít naplno. Chtěla jsem ještě tohle, a támhleto…“  Všeho moc najednou škodí, říká staré moudré přísloví. A taky, že méně je někdy více.

Nohy máme určené k pohybu, k chůzi, a tak zpráva skrze opakované úrazy dolních končetin byla celkem snadno čitelná. Úraz přišel jako varování.

Zpomal! Jako na světelných tabulích před vjezdem do obce či města. Zpomal! A když nezpomalila, přišel druhý malér. Ještě jí to nedošlo, tak prásk, přišel třetí. A nejen to, že měla ubrat na tempu a přestat na sebe a všechny svoje aktivity tak tlačit. Měla hlavně přehodnotit myšlenkové schéma, že jedině výkonem (sebezničujícím!) si člověk zajistí (či snad dokonce pojistí!) úspěch a uznání. Dostala šanci, pěkně vleže, s nohou podloženou nahoru, přijít na to, že by bylo právě teď na místě ve svém životě některé věci změnit, přeskládat priority, prostě přenastavit program v hlavě.  

Jenomže – co k tomuto původnímu schématu vedlo? Kde se to naučila? Proč měla takový program v hlavě? Odpověď jsme našly poměrně záhy – zase – jak jinak – v jejím dětství. V naprosté většině případů se najdou kořeny jednání v dětství.

Soňa se snažila vzdor názoru domácího prostředí dokázat, že se v ní mýlí, že ona zvládne totéž, co ti druzí, a ještě mnohem lépe. Že je na ní spolehnutí. A aby toho neměla náhodou málo, vyrazila na zkušenou do Ameriky zdokonalit si angličtinu. Potřebovala si ovšem na školné vydělat, a tak se zaměstnávala různými pracemi. „Po roce a půl jsem byla doslova ulítaná a uběhaná. Ušetřila jsem na letenku a hajdy zpátky domů. Tedy také proto, že se mi nesmírně stýskalo.“

Na otázku, proč to už nemohla déle vydržet, měla pohotovou odpověď. „Protože svoboda tam je iluzorní stav.  Je běžné, že lidé mají dvě práce, vlastně nedělají téměř nic jiného, než pořád pracují. “

A máme to. Z domova základ, v cizině pěkně přikrmený a výsledek? Nesmím ani minutu v klidu stát, protože to vypadá, že nemám co dělat. S takovým možným hodnotícím kritériem se vnitřní nastavení Soni nemohlo smířit, a tak osedlala – doslova – koně a jela tryskem. Až ji kůň shodil. Právě včas.

Mám zprávy, že udělala opravdu radikální řez: pustila provozovnu, která byla beztak více ztrátová než zisková, a šla učit angličtinu. Báječný nápad, s její jazykovou průpravou. Mám ráda šťastné konce.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

vloženo: 22. 04. 2014

Zhruba před půldruhým rokem se na mě obrátila paní Dana. Přijela z Jindřichohradecka, velmi unavená až vyčerpaná, vynervovaná. Všechno jí rozčilovalo a vztekalo, dohánělo k slzám. „Jsem protivná sama sobě a nedokážu se sebou vyjít. Pak nevycházím ani s ostatními,“ řekla tehdy.
Dana nerozuměla svému chování, jeho příčinám ani reakcím na ně. Během terapie jsme rozkryly, že do stresu se žene sama svými nároky na sebe. Chce všechno dělat perfektně, bez chybičky, vybičovává se k výkonu, a když se jí věci nedaří tak, jak chce, vzteká se na všechny okolo sebe, například proto, že náležitě neoceňují její obětavý přístup, její výkonnost a preciznost. Tehdy šlo o oslavu narozenin jejího manžela, z které Dana udělala zahradní slavnost. Pak se to celé zvrtlo na jednom včas nedoneseném pivu.
Nejprve bylo nutné udělat něco s jejím vyčerpáním, byla u konce sil. Prošly jsme společně různými situacemi, které se podobaly jedna druhé jako vejce vejci. Ukázalo se, že se vlastně vzteká sama na sebe, protože není spokojená s tím, jaký vede život. Potřebovala na to posvítit, aby to uviděla, potřebovala náhled z druhé strany. A mimo jiné si uvědomit, jak je k sobě nemilosrdná, jak se nemá ráda a kolik věcí vlastně dělá proti sobě. Byla s tím práce, ale zvládly jsme velké sousto. Rozcházely jsme se tím, že není vyřešeno zdaleka všechno, co s tím souvisí a že je jen otázkou času, kdy se přihlásí pokračování.
Nedávno mě znovu vyhledala.
„Od té doby, co jsem u vás byla, jsem si hodně věcí v sobě urovnala. Byl celkem klid. Tentokrát za vámi jedu proto, že se do mě drsně obouvá můj švagr, neustále se do mě strefuje ironickými poznámkami, je arogantní, brousí si na mě své ego. Hádáme se spolu a já už to nemůžu unést. Dělá mu dobře, když mě vyprovokuje. Je to on, kdo se mi pak směje, a já jsem úplně vyřízená. Nevím, co s tím.“
Dana je učitelkou na střední škole. Studuje dálkově druhou vysokou školu, aby dosáhla požadovaného vzdělání s magisterským titulem. Je to pro ni náročné a je hodně vytížená. S tím souvisí další věc, která ji trápí: nedokáže zvládnout testy.
„Jakmile mám před sebou test, udělá se mi temno v hlavě, nepřečtu otázky, protože nevidím písmenka. Rozbuší se mi srdce, mám pocit, že nebudu vědět, že toho vím málo, před očima mám šedou šmouhu, rozbolí mě hlava na šišince. Ztuhnu. Chytám se jako tonoucí stébla tak, že test prolistuju, hledám záchytný bod, propadám panice, protože žádný nenajdu. Čas běží, najednou je ho málo, tak namátkově zaškrtám nějaké odpovědi a udělám naprosto triviální chyby. Zatímco za druhého bych test napsala jedna dvě, u svého ztroskotávám.“
Může se zdát, že mezi rýpajícím švagrem a Daniným vztekem jako reakcí, a mezi testem a panikou z něj není žádná souvislost.
Přesto tam je, dobře schovaná. Procházíme test na živo, v tady a teď, a ejhle, co se nám k panice přidruží: bezmoc, a posléze, o chvilku později, strach z toho, že selže! Ano, Dana se bojí, že selže. Proč? Kde je začátek podvědomého naprogramování, že je nutné se obávat selhání?
Sestupujeme po časové ose a hledáme záznamy událostí stojících na stejných emocích.
Je jí 14 let. Slyší tátův křik, křičí na mámu, maminka pláče. Dana vyběhne z pokoje.
„Mám tmu před očima, cítím hrozný vztek a cítím bolest mámy. Chci ji bránit. Chci, aby přestal křičet a nadávat. Postavím se mu, chytnu ho za ruce. Ne, neříkám nic, jenom ho nechci pustit k mámě. Je překvapený, zaskočený. Strčím do něj, on padá zády na zeď. Pak mě popadne a smýkne mnou. Brečím vzteky a lítostí….cítím bezmoc. Utíkám před ním, utíkám před tím vším do svého pokoje…“
Jsme v jejím ranějším dětství, je jí devět let. Žije se starší sestrou a rodiči v domě o třinácti místnostech. Opravdu o třinácti, není to překlep. Od otce má uloženo, že každý pátek musí všech 13 místností uklidit odshora dolů. Tři hodiny práce devítiletého dítěte. Když otec není s kvalitou úklidu spokojen, nechá jí to celé udělat znovu. Vážně.
Jenomže ani pak není se svou dcerkou spokojen.
„Drezíruje mě, že nejsem jako sestra, proč nemůžeš být jako sestra, hodná, tichá, poslušná? Pořád to slyším a pořád mi ji dává za příklad. Ona je taková puťka, jen vysedává doma, já mám spoustu zájmů a nevydržím na jednom místě. Mám pocit, že mě nemá rád, stále mu na mně něco vadí… je mi to líto…chtěla bych utéct.“
O kousek dál.“ Je mi líto, že jsem si neuměla mu sednout na klín, dát mu pusu a říct, že ho mám ráda. On to taky nikdy neudělal, neuměl to. Tím, jak se ke mně choval, mě od sebe odháněl…nedovolil, abych se k němu přiblížila.
Potom si našel jinou ženu. On, největší moralista, si namluvil od nás z vesnice ženu, o kterou by si nikdo neopřel ani kolo. Strašně jsem se za něj styděla. Lidi si o nás povídali, šuškali. Měla jsem na něj vztek, že vyměnil maminku za tuhle…každý věděl, co je zač. Když se to u nás doma provalilo, úplně mě to semlelo, až na kolena. Přestala jsem se učit, šla se známkami dolů a místo na školu jsem šla jen do učňáku. Bylo mi to jedno, hlavně, že jsem mohla odejít z domova. V podstatě jsem utekla, ano, byl to útěk.“
Když Danin otec zemřel, puklo mu srdce, jak uvedla, udála se další podstatná věc, jejíž důsledky Dana nebyla do nedávna s to rozpoznat.
„První, co jsem po jeho smrti udělala, začala jsem bílit jeho pokoje. Oni s mamkou žili dlouho odděleně, každý ve svém.“ Na otázku proč začala bílením pokojů, nejprve nemohla nalézt odpověď. Zeptala jsem se znovu, co bylo motivem? „Asi že jsem se chtěla něčeho zbavit…něco očistit…chtěla jsem se zbavit jeho energie v domě!“ O kousek dál dojde Dana k dalšímu prozření: „Vždyť já jsem převzala jeho vůdčí pozici v rodině! Maminka byla hodně bolavá, nezvládala to, sestra byla v té době už vdaná…za mého švagra!!!“
Ano, toho švagra, který Danu peskuje stejně, jako to dělal její otec! Dana nyní vidí zřetelně podobu chování obou mužů vůči sobě a nalézá i závěr, proč tomu tak je a co jí má přístup švagra říct. Od tohoto pochopení je krok k tomu, jak přenastavit své reakce vůči němu. Jde jí to dobře a výsledkem jsou slzy, tentokrát ovšem od úlevného smíchu. Uvědomuje si i fakt, že roztržkou se švagrem si pokaždé nechala vzít energii a odevzdala jí jemu. Energii, kterou on potřeboval ukojit svůj hlad, za nímž je nějaký jeho problém.
To ponechám stranou, protože bych odbočila do jiného příběhu. Zůstaňme u Dany. Drilování jejího otce na perfektním úklidu, náročném úkolu, který se jako dítě naučila zvládat, aby byla „dost dobrá“ pro svého otce a neselhala (protože jinak by musela uklízet znovu!), v ní vytvořil záznam: pokud nejsem perfektní ve všem, co dělám, nejsem dost dobrá, a je to moje selhání! Temno v hlavě při testech a vnitřní pochyby: Co když nevím dost a selžu? Musela bych test = zkoušku opakovat! A do třetice její útěky, připomeňme si je. Utekla z domova do učení, hlavně, že byla mimo bydliště. Později utekla do manželství. „Vdala jsem se, a nechala maminku samotnou. Dlouho jsem se tím trápila a vyčítala si to /hned jsme to vyřešily/. Dneska vidím, že v útěcích pokračuju. Od manželství utíkám ke studiu.“
Každý útěk má svůj důvod, a tak se ptám, proč to? Dana tedy vyjde s plnou pravdou ven. „Bydlíme spolu, ale nežijeme spolu. Nevedeme intimní život.“ Opět zazní nutná otázka proč a Dana říká: „Nějaký čas jsem čekala, že přijde sám s iniciativou, ale nedočkala jsem se. Tak jsem to nechala být, jak to je.“ A vám to takhle vyhovuje? ptám se. „Víte, já mám na starosti tolik věcí, které musím zařídit a udělat a ještě v tomhle ohledu bych měla být ta, která řídí a vede?“ A co váš manžel, jak je na tom on? Myslíte si, že je se stavem smířený? „Můj manžel si pořídil tři psy a stará se jenom o ně, jako o děti. Spí s nimi v posteli. Někdy mi připadá, vlastně jsem si tím docela jistá, že si tím vynahrazuje odchod našich dcer z domova. Byl na ně hodně fixovaný. Tak si každý jedeme po svém.“ A po chvilce zamyšlení dodá: „Jako moji rodiče. Je to podobný model.“
Jak sami vidíte z jejích posledních vět, v tu chvíli se věc překlopila na téma manželství a soužití. Vyrojil se tucet dalších otázek. Tak zase třeba někdy příště. Osobní růst je běh na dlouhou trať.

Inšana, terapeutka

vloženo: 17. 03. 2014

Petra se na mě obrátila s prosbou o pomoc v době, kdy její pětiletá dcerka začala najednou protestovat, že nebude chodit do mateřské školy, ačkoliv s tím do té doby nebyl žádný problém. Maminka Petra začala propadat panice, protože jí samotné tato situace spustila její vlastní někdejší zážitky a emoce s tím spojené.

„Mám pocit, že dcerka prožívá něco, co jsem si zakusila kdysi jako dítě i já. Mám obavy, že ji ve školce šikanují. Tohle vědomí mě ničí.“

Jdeme do výchozí situace.

„ Dcerka ráno pláče, nechce se oblékat a jít to školky. Vyzvídám na ní, co se stalo. Říká, že holčičky jsou na ni ošklivé, zlé. Viděla jsem, jak při ochodu na ní ukazují palec dolů. Dva roky chodila do školky normálně, těšila se tam, a nyní nastala taková změna.“

Petra pláče a štká, téměř nemůže mluvit.

„Šla jsem za učitelkou, abych jí požádala o pomoc,“ pokračujeme za chvíli. „Slíbila, že to pořeší, jenomže když dceru další dny ráno vedl do školky manžel, dělo se totéž. Jak procházeli, děti na dcerku ukazovaly palcem dolů.“

Petra měla jako děcko hodně odstávající, veliké uši, téměř bez lalůčku. Od dětí vytrpěla mnoha posměchu. V tomto místě se její příběh skrze vlastní zkušenost napojuje na příběh dcery.

„Ať se moje mamka snažila sebevíc, nemohla mi pomoct, ve školce jsem trpěla, počurávala jsem se. Děti se mi posmívaly, ukazovaly na mě, na moje uši, nadávaly mi. Nechtěly se mnou kamarádit, cítila jsem se odstrčená. Proto jsem tam nechtěla chodit.“

Zoufalí rodiče nakonec udělali to nejlepší, co mohli. Než nastoupila Petra do základní školy, podstoupila transplantaci uší. Operace vyřešila vnější problém. Už se jí pak nikdo nesmál. Jenomže traumatické zážitky z dětské šikany zanechaly trvalé šrámy na její psychice.

Cítila odlišná a nepřijatá okolím.

„Je mi moc líto, že totéž se teď děje mojí holčičce.“

Za lítostí je schované ublížení. Protože se sama jako malé dítě cítila ublížená, přebírá nyní ublížené své dcerky tak intenzivně, jako by bylo její vlastní. Ztotožňuje se s ním, ačkoliv dcerčiny pocity nemusejí být totožné ani tak intenzivní.

Jak pokračujeme dál, vyjeví se potíže se sebepřijetím. Kdysi byla pro své okolí kvůli svým uším nepřijatelná. I když má uši dávno spravené, stále v ní přetrvá pocit vyloučení. Tento nechtěný cejch se propálil až k její podstatě: nepřijala sama sebe.

V další části terapie proteklo ještě mnoho slziček. Téma nepřijetí sama sebe se hodně často opakuje. Přimělo mě to k úvaze nad tím, jak moc stále odmítáme přijmout jinakost. Už v dětech to je, nepřijetí, zloba, odsouzení někoho pro to, že má jiné uši…a kolik vody musí asi ještě uplynout, než se tohle vnímání přenastaví na toleranci.