vloženo: 11. 09. 2012

Jana začínala léčení u mě lymfatickými masážemi a baňkováním. Trpěla dramatickou obezitou, nohy měla oteklé jako sloupy, neobula žádné pořádné boty, tedy ne takové, které by se jí líbily a podtrhly její ženskost. S oblečením se to mělo podobně.
Její původní váha byla 70 kg. Chtěla ještě jednou přirozenou cestou otěhotnět, ale nedařilo se.
„Léčila jsem se na sekundární sterilitu od r 1993 do roku 2004. Mám za sebou dva pokusy o umělé oplodnění. Moje tělo potřebovalo větší dávky hormonální stimulace. První pokus se nezdařil. Druhý skončil v 9 týdnu těhotenství samovolným potratem.
Výsledkem byly změny na jaterních testech, problémy s ledvinami, otoky, deprese, rozšíření vejcovodů a konečná váha 123 kg. Kila nešla dolů ani při dietách a cvičení. Nevím, jestli následkem léčby, ale v roce 2006 jsem otěhotněla, bohužel mimoděložně. Při operaci mi odstranili oba vejcovody, v jednom bylo plodové vejce, druhý byl prý zdeformovaný,“ vylíčila svoji anabázi v touze stát se ještě jednou matkou.
Na lymfatické masáže v kombinaci s baňkováním reagovalo její tělo velmi vstřícně. Záhy se dostavily výsledky. Zapojily jsme do akce poradkyni přes výživu, která Janě „ušila na míru“ jídelníček se slovy, že k postavě se člověk musí projíst, ne prohladovět. Jana shazovala, nohy se jí začaly u kotníků a v nártech tvarovat, ustupovala i úporná bolest zad, bříško i stehna se měnila, což bylo viditelné i změřitelné. Pak jednou přišla v džínách a už od dveří halasila: „Tyhle kalhoty jsem nemohla dva roky nosit! Na nohách měla páskové boty. „No teda, ty jsi kočka,“ sdílela jsem její radost. Očividně pookřála, měla i více energie a hlavně, svítila, jestli víte, co tím myslím. Bylo milé a příjemné sledovat, jak jí zase začíná chutnat život. Věděla jsem, že na sobě hodně pracuje, na svém růstu.
Po mnoha měsících našeho společného usilování se ale něco zvrtlo. Přišla zaražená, plačtivá, a že prý doma není pohoda. Jana v té době stále neměla práci, ačkoliv se snažila, jak mohla. Možná právě proto, že tak moc chtěla, ne a ne o práci v oboru zavadit. Je totiž zdravotní sestra. Téměř všechny své úspory vydala postupně na své léčení a terapie. Jejímu manželovi sáhli v práci na plat, a ovzduší doma zhoustlo. Zatáhlo se. Z mraku pršely výčitky, neshody. Vytvářelo se podhoubí nedůvěry. Měla pocit, že jí manžel nepřeje její úspěch a vidí jen „ty vyhozené peníze za nic“.
Po ujasnění si, v čem vlastně potřebuje pomoct, jsme terapii odpíchly od její snahy koupit si letní šaty, v kterých by se sama sobě líbila, protože se vyjádřila, že zatím ve všem, co zkusila, vypadala jako uplácnutá moucha.
„Jdu do obchodu s jasnou představou, jak mají šaty vypadat,“ pustila se s vervou do loupání cibule. „Najdu zelené, které by teoreticky mohly odpovídat, ale jsou malé. Najdu béžově hnědé, beru je do kabinky a oblékám, ale už přes prsa jsou hodně těsné. Dívám se na sebe do velkého zrcadla a říkám si, no to jsem pěkně oplácaná. Šaty mě obepínají přes boky, vlastně všude. Holt na slony nic nemají, pomyslím si.“ Rozpláče se lítostí. „Už léta chodím v jedněch stejných šatech, ve kterých se necítím dobře, stydím se i před mužem, nechce se mnou nikam jít, asi se za mě stydí. Doma se snažím zalézt, aby na mě nebylo vidět. On sice říká, že to tak není, ale já cítím, že se stydí za svou ženu.
Svlékám šaty a je mi moc líto, že si je nemůžu koupit. Vracím je a spěchám co nejrychleji pryč, aby si nikdo nevšiml, že pláču. Přitom přemýšlím, kde seženu něco na sebe, nicméně mě to stimuluje ke kreativní práci. Uvažuji, že si udělám šaty sama z velikánského pánského trička. Cítím ale, že to není ono, je to zoufalé řešení. Nechci to tak řešit.
A zase mě to popichuje něco se sebou dělat, pracovat na sobě. Nemám sílu každému vysvětlovat, že nejsem obézní proto, že bych nezřízeně žrala. A hned na to mám zase chuť to vzdát, nikam to nevede, chtěla bych vypadat jinak, závidím holkám, které mohou obléknout všechno. Mám traumata z toho, když se vidím ve výloze nebo v okně. Všechna zrcadla jsem z domu odstranila. Otevírám třeba balkónové dveře, vidím své oteklé nohy a přistihnu se, jak myslím na to, jak se mnou ten můj chlap může být, když takhle vypadám.“
Dlouho schovávané emoce se derou ven, přichází emoční zkrat, že téměř nemůže nabrat dech. Sama si uvědomí jejich sílu a je překvapená, jak hluboko do šuplíku si je zavřela.
Vracíme se k situaci. Cítí tlak pod levou lopatkou. „Vlastně ani do obchodu jít nechci, ale jdu, i když vím, že na mně stejně nic mít nebudou. Chtěla bych zažít, že mi bude všechno velké,“ říká a upozorňuje na bolest v kolenou. „Nemůžu to ustát, jsem hotová z toho, že lidi mě soudí podle toho, jak vypadám, ne podle toho, jaká doopravdy jsem. Lidí soudí takhle: tlustá = blbá, proto nemůžu najít práci, lidi mě vidí a vyděsí se, vidím jim to na očích, jak mě hodnotí podle vzhledu. Teď mi ztuhnul krk, levá strana celá mi ztuhla, až po ruku nahoru, jakoby ztěžkla. Jsem naštvaná. Na sebe, na lidi, na to, že na mě nemají nic pořádného. Přepadají mě myšlenky, že lidi jsou jenom vyzáblí a silní lidé že mají vypadat jako strašáci. Už necítím lítost, jsem jenom namíchnutá, nebudu nic hledat, jdu pryč! Nebudu se stresovat.
Doma hledám na internetu obchod, kde by měli věci na takové slony, jako jsem já…teď cítím uvolnění ramen, a mám žízeň, úplně mi oschl jazyk, cítím jakoby sladkou chuť, jazyk se mi lepí.“
Co potřebuješ spláchnout? „Zatvrzelost.“ V čem? „Najít za každou cenu oblečení podle mých představ, dostat to, co chci. A zlobu, že nic takového nemají.“ Záhy popisuje vjem vířivého pohybu energie, vidí barvy, béžovou, hnědou, pískově žlutou. Je uvnitř toho barevného víření. Pociťuje to jako velice příjemné, hladivé „Mám moc ráda barvy země,“ komentuje. Takové bych si přála mít šaty.“
A noříme se do další slupky. Copak je pod ní asi tentokrát? „Nemám už nutkavou potřebu tady a teď najít za každou cenu šaty na sebe. Poradím si sama. Uvědomuji si, že mám svoji hodnotu, i když tělo nevypadá, jak bych chtěla. Ale i tak jsem na sebe pyšná pro to, jaká jsem.“ Tak proč teď pláčeš? reaguji otázkou na náhlou proměnu. „Že to ostatní nevidí. Nemůžu mluvit,“ vysouká ze sebe se zajíkáním.“ Vidím. A pročpak nemůžeš? „Nevím.“ Ale víš, proč nemůžeš mluvit? Po chvilce uslyším: „Protože táta o mě nestojí. Nechce mně.“
Bing ho, to bych nečekala. Dívám se na ni, jak rudne, zatíná pěsti a brada se jí chvěje potlačovaným pláčem a zlostí. Buší pěstmi do lehátka. Řekni nahlas, co cítíš? „Mám na něj děsný vztek a bolí mě to. Mám vztek i na sestru, že ho viděla, a já ne. Říkají, že můj syn je mu hodně podobný. Sama se sebou ho porovnat nemůžu, protože ho neznám. Nikdy jsem ho neviděla. Tolik bych si s ním chtěla promluvit…“ Co bys mu řekla? „Chtěla bych vědět, proč od nás odešel, proč není se mnou, přála bych si, aby na mě byl pyšný. Už jsem si mnohokrát představovala, že mu napíši, nic jiného než jen to, že bych s ním chtěla aspoň jednou promluvit. Proč se nechce se mnou sejít, když mu to mamka několikrát navrhovala? Žárlím na sestru, má možnost ho vidět aspoň z dálky na zahradě…cítím stud za to, že neznám svého otce a že se nechce se mnou vidět. Cítím se odmítnutá, zavrhnutá. Rve mi srdíčko, že mě nechce, a přitom mě vůbec nezná.“
Rozbolí ji podbřišek, špatně se jí dýchá. Je to její dlouhodobě ukrytá bolest, jejíž ztišení si vyžádá několik okamžiků.
V další etapě terapie zakládá v nejbolestivější emoční vrstvě táborový oheň, aby se zbavila všech nahromaděných, nevyřčených bolestí. Ve zkrácené podobě i vy můžete nahlédnout, abyste viděli, jakou citovou paseku v životě může způsobit nepřítomnost rodiče. Jaké utrpení od dětství si pak jedinec nese do dospělosti, dokud ´nevezme skalpel´, a neřízne do živého.
„Tatínku, moc tě chci, potřebuju, chci k tobě, abys mě pohladil, utěšil mě, abys byl mou součástí, součástí mého života, cítím se bez tebe prázdná. Když jsem se dozvěděla, že ten pán, co s námi žije, není můj biologický otec, bylo mi hodně zle. Mám v sobě tolik lásky, proč jsi odešel? Nechceš moji lásku, nechceš mně…potřebuji vědět, proč se mnou nejsi, proč je ve mně takové prázdno? Strašně moc tohle potřebuju vědět. Cítím hrozivou prázdnotu, jako bych umřela, nejsem celá, kus mi chybí…“
Příliv slzí a uvolněného zoufalství je venku.
Její duchovní rádce ji obejmul kolem ramen, aby věděla, že stojí při ní, a podporuje ji v těžké chvíli. „Táta stojí, nevidím mu do obličeje, chci k němu, ale ne, je mezi námi nějaká zábrana, cítím, že ještě není připravený. Má sklopenou hlavu.“ Zeptej se proč. „Protože se stydí. Že když nás chtěl, mně a mou mamku, tak nemohl, nedovolila to máma, už nebyla sama, on má také jinou rodinu. Je mi ho vlastně líto.“
Do dění kolem ohně mají co říci přizvaní prarodiče a ozřejmují otevřeně dávné události.
Jana úlevně, uklidněně dýchá. Dostala vysvětlení, které potřebovala, aby pochopila, co se v rodině stalo, když byla malá. A aby mohla odpustit.
V rámci integrace celého procesu očištění vidí následně svoji budoucnost. „Manžel má ze mě radost, já ze sebe taky, jsem sebevědomá, cítím se úplně jinak, důležitá, ale ne nafoukaná, mám i práci, která mě baví, je to příjemné, moc příjemné.“
Po čase Jana skutečně dostala práci v oboru, jak toužila. Je sice hodně časově náročná, až vyčerpávající, ale je v ní spokojená, protože je užitečná. Tedy ta její práce, Jana ostatně taky.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

vloženo: 10. 09. 2012

Občas se mezi klientkami objeví i muž. Michal přišel řešit rozvod manželství.

Na tomto příkladu uvidíte, jak se postupně obnažují jednotlivé vrstvy vědomí, paměti a emočních zátěží spojených s prožitky, kterých si člověk v běžném stavu mysli není vědom.

Věděl, že v e-mailové poště najde návrh na rozvod. Očekával jej, a zároveň se obával poštu otevřít, třebaže si byl vědom, že jde o jediné řešení, jak ukončit nefunkční vztah mezi manželi.  „Vím, že jinak to nejde, aby mohlo být pro oba lépe, ale vnitřně s tím nesouhlasím. Jsem rozpolcený, přijde mi to absurdní, rozvod je přeci i duchovní věcí dvou lidí. Nechápu důvody, nechci to přijmout, ale musím,“ povídá se smíšenými pocity, k jejichž vyjádření nejprve obtížně hledá správná slova. Přečtěte si pokračování článku »

vloženo: 4. 09. 2012

Petra přišla na terapii s velkým odhodláním: Chci se cítit volná, svobodná. Deptají mě různé strachy, kterým nerozumím, ocitám se v situacích, které jsou nepříjemné a pokaždé mě rozhodí. Vadí mi to.

Byla otevřená, přístupná, práce s ní byla jedna báseň.
Začínáme zdánlivě banální záležitostí, jakou je vyzvednutí pošty ze schránky. Najde v ní složenku a lekne se. To jsem si mohla myslet, že to bude složenka, pomyslí si a cítí, jak se jí dělá slabo. Podívá se na ni, má splatnost do 14 dní. Hlavou jí proběhne myšlenka, že si mohla dát větší pozor, uhlídat si to. Odložila složenku na stolek, aby na ni viděla a do očí se jí natlačily slzy. „Peníze, peníze! Pořád jenom ulítávají pryč. Ani si je neužiju,“ svěřuje se. Při těch slovech jí od břicha ke hrudi stoupá tlak. Ptám se, jakou emoci pociťuje. „Vztek,“ vyrazí ze sebe. Proč vztek? Na koho, na co se vztekáš? „Na sebe, že se nechám složenkou takhle doběhnout, že jsem si to mohla uvědomit a počítat s výdajem. Přitom vím, že to zvládnu, že to není nic, z čeho bych se měla hroutit.“ Vztek je na povrchu, co je ale pod ním? „Strach, že mi nikdo nepomůže,“ zazní okamžitě. Čeho se bojíš? „Že bych si musela říct o půjčku“. Chytne se za krk. Co máš s krkem? „Mám problém říct si o půjčku. Nemůžu to ani vyslovit. A přitom jsou lidi, kteří by mi půjčili. Jenomže bych vypadala jako blbec, který neumí dát stranou pár stovek.“
Pokračujeme dál otázkou, co ještě horšího by mohlo nastat, kdyby přece jen nemohla složenku zaplatit. Reakce je opět okamžitá: „Že mám na krku exekuci kvůli pár stovkám. Už jsem to prožila.“ Dobře, jdi k té události. „Vymahači přišli k nám domů kvůli synovi, který neplatil složenky. O ničem jsem nevěděla. Je to strašná situace. Dělá se mi mdlo z toho, co říkají. Zase se mě zmocňuje strach, že mi nikdo nepomůže. Manžel v nepřítomnosti nadává na syna. Říká o něm, že je hajzl, ale není to pravda. Bráním ho. Potom odjíždí, nechce se bavit ani se mnou, ani s nimi. I mně nadává, že to s nimi vůbec řeším, když to není moje věc. Jak není moje věc? Měla by být i jeho, je to náš syn! Když vymahači vidí, co se děje, jsou vstřícnější a bavíme se o možném řešení. Domlouváme se na splátkách, přebírám na sebe synův dluh. Jde o pár tisíc.“ Chvíli je ticho, potom pronese. „Aha, tak proto mě složenka tolik vyděsila,“ vydechne úlevně. Zároveň se vyjeví důvod, odkud se bere strach, že jí nikdo nepomůže. „Manžel mě nechal v té situaci samotnou. Odjel, nepomohl mi.“
Jdeme k další nepříjemné a krizové situaci, v níž je sama. „Sedím v práci, čtu poštu. Přichází mi zpráva, a já nevím, co s ní. Chtějí po mě něco, co jsem ještě nedělala. Je to nějaká novinka. A chtějí to hned. Jsem v časovém presu, cítím, jak mám sevřenou hlavu. Jdu k oknu, nabrat trochu vzduchu. Hlavou mi táhnou myšlenky, překotně, jedna za druhou. Co budu dělat? Nevím, co po mě chtějí. Půjdu se poradit se šéfem, napadne mi. Ale ne, okřiknu se, vzbudím dojem, že jsem blbka k ničemu. On to taky nebude vědět, proč by taky měl. Zavrhuji tu myšlenku.“ Kroutí se jí nohy, tak se zeptám, proč. „Brní mě nohy, nemůžu jít. Nepůjdu za ním. Vracím se k počítači. Uvědomuji si, že potřebuju získat čas. Znovu čtu zprávu a dostávám spásný nápad! Zeptám se, jak to dělají v jiných divizích. Přichází odpověď, že podle manuálu, stačí si ho přečíst!“ Oddychuje. Copak se děje, ptám se. „Cítím osvobození. Nechápu, proč jsem tak zpanikařila. Nechtěla jsem jít za šéfem, a dobře jsem udělala. Poradím si sama, sama to vyřeším!“ A vyřešila jsi to? „Ano, zvládla jsem sama to, za co jsem zodpovědná. Jen si dát čas a jednat v klidu,“ zrekapituluje a dodá, že citelně ustoupilo sevření hlavy. Pominul důvod. „Jsem jakoby rozprostřená do prostoru, nohy se mi neuvěřitelně uvolnily,“ líčí další své pocity a rukou si bezděčně hladí tělo od břicha ke hrudi. Pro kontrolu se jí zeptám, co to znamená. „Hladím se, jako se hladí pejsek, když je hodný. Cítím teploučko, hřejivo, jsem spokojená, že jsem si to vyřešila, jsem spokojená sama se sebou.“
Další věcí, která jí trápila, byly její pocity ve vztahu k sourozencům. Jsou tři sestry, ona je prostřední. Uvedla, že si přesto připadá jako jedináček a že sestry k životu nepotřebuje, „Není to ale fér, že to takhle vnímám,“ říká a celé tělo se dostává do svěráku. Je napružená, napjatá. Zabíháme tedy do rodiny, k dětství.
„Starší sestru jsem měla hodně ráda, chtěla jsem být jako ona, ne, ještě lepší. Maminka se mi hodně věnovala. Potom se narodila nejmladší, je ode mě 7 let. Nepřijala jsem jí.“ Proč ne? Protože jsem to cítila jako podraz od rodičů. Najednou si mě méně všímají, jsou přísní. Všichni a všechno se točí kolem nejmladší sestry…“ Proč jí nemáš ráda? „Protože mi vzala pozornost, kterou jsem měla, já je vlastně už vůbec nezajímám…“ Rozpláče se, štká. „Cítím se odstrčená, cítím obrovský stesk,“ vyráží mezi vzdechy. (Pláče vnitřní dítě, které se cítí ublížené). Po čem teskníš? „Po obejmutí, po volnosti, chci se cítit svobodnější. Po rozvodu jsem začala znovu, ale mám pocit, že s sebou pořád něco vleču z té doby.“
Příběh se tematicky znovu stáčí k manželství, vcházíme do doby jeho trvání.
„Sedíme spolu v obývacím pokoji. Ptám se manžela, jakou má představu o našem domě, a ptám se proto, že všechno rozhoduje sám, na nic se mě nikdy nezeptá. Já pak řeším důsledky. Nechci, aby za mě někdo rozhodoval. Chci se taky radovat, když něco nového vzniká. Nadšeně mi vykládá, jak a co a kde bude vypadat a že se to musí udělat takhle a udělat tamto. Poslouchám a je mi líto, že se mě nezeptá, jak bych si to představovala já, jak by se to líbilo mně. Úplně mě vynechal. Nechci mu ale brát nadšení, chci mu nechat jeho dobrý pocit.“ Za větou se ale vznáší slyšitelný otazník. Co má znamenat? Máš nějaké výhrady, pochybnosti? „Nevěřím mu, že jsou věci takové, jak je líčí. Mluví o možnostech, a přitom to vlastně už všechno rozhodl předem.“ Proč mu k tomu nic neřekneš? „Obávám se, že se namíchne, že to prostě ode mě nevezme. A to já nechci. Raději ustoupím.“ Podívej se, co je pod tím ´naštve se, raději ustoupím´. Notnou chvíli je ticho. Sleduji měnící se výraz v jejím obličeji. Zřetelné napětí ve tvářích se mění jakoby v předjarní tání. To, co po chvíli řekne, je opravdu průlomové. „No tedy! To není on, kdo mě omezuje, kdo mě svazuje, to já sama…sobě dělám! Musím najít odvahu mu to konečně všechno říct! Je to strach, strach nic jiného,“ hlásí způsobem, jako když vybuchují při ohňostroji petardy. A z čeho konkrétně máš strach? „Z jeho reakce, protože je nepříjemná.“ Jak nepříjemná? „Prostě mi jednu vrazí, a vždycky se mu náramně uleví…“ Přichází (konečně) záchvat pláče. Když vlny emoce opadnou a slzy jsou osušeny, pokračuje. „A pak mi řekne, jak mě miluje. Nevěřím mu ani slovo! Tohle přece není láska! Už to nemůžu ani slyšet, nechci to poslouchat!“ Znovu se dostaví svírání, napružení, slzy a štkaní. Je to jako povodňová vlna, když se valí krajinou a zplavuje všechny kouty, z kterých vymývá kal. Potom přijde naprosté ztišení. Jak se cítíš? „Divně“. Co to je divně? Jako kdybych omdlela a zase se vrátila. Prošla jsem nádhernou září. Mám jasné vědomí, to strach mi zalepil uši! Já sama jsem se znehybňovala.“
V úrovni nejsilnější emoční vrstvy pak zakládá táborový oheň, zve si k němu manžela a obě sestry. Dokončujeme proces vymetání, očisty dočista, integrace a odpuštění.

Ivana Inšana PÍHOVÁ